(pokračuje Jan Lipavský)
Já skutečně nevím, jak jinak to pokrytectví pojmenovat. Jenom k té návštěvě, ještě k té fotografii, k tomu existuje na webu dohledatelný text, ve kterém pan poslanec Böhm píše, že „20. července 2020“ – je to tedy pár let zpátky – „ve středu minulého týdne jsem měl radost navštívit v doprovodu svého kolegy ze zemského předsednictva poslance Spolkového sněmu Hansjöürga Müllera“ – to je taky, by the way, pěkný ptáček – „české hlavní město Prahu. V Praze byla, jen tak mimochodem, v roce 1348 založena první univerzita Svaté říše římské národa německého. Zde je krátké ohlédnutí za naší krátkou návštěvou. Nejprve nás srdečně přijal předseda české SPD Tomio Okamura, syn Češky a Japonce. V Česku stranická zkratka SPD znamená Svoboda a přímá demokracie, tedy stranu za svobodu a přímou demokracii. Plánována byla jedna hodina, nakonec z toho byly dvě, během nichž nás host osobně provedl pražským parlamentem a ukázal nám krásy historické budovy. Setkání bylo připraveno s podporou našeho poslance Spolkového sněmu Petra Bystroně, který sám má české kořeny. I jemu za to na tomto místě ještě jednou skutečně děkuji. Naše rozhovory se točily především kolem kulturních a ekonomických témat.“ Tak to nevím, co jste jim z té kultury tedy, přátelé z SPD, vysvětlili, asi moc ne. (Smích zprava.) „Německo je pro Česko nejdůležitějším obchodním partnerem s objemem obchodu...“ a tak dále. Já už to uzavřu, myslím, že o SPD bylo řečeno dost.
Ale než se dostanu k samotnému závěru svého vystoupení, tak bych chtěl zdůraznit, že i hnutí ANO a maďarský Fidesz udržují a udržovaly velmi intenzivní osobní, programové a praktické kontakty. Andrej Babiš – fotku Andreje Babiše a Viktora Orbána jsem netiskl, to jsem šetřil toner, myslím si, že jsme jich všichni už viděli dost a všichni jsme slyšeli dost slov o tom, jaký je to „můj přítel Viktor“ a tak dále, „můj přítel Andrej, a samozřejmě poté, co ANO odešlo v roce 2024 z Renew, tak společně tedy s rakouskými Svobodnými a Fideszem založili Patrioty pro Evropu. I Viktor Orbán má takovou zajímavou sbírku výroků, třeba: „Očekáváme, že Benešovy dekrety budou automaticky vyřazeny z české a slovenské legislativy, až oba státy vstoupí do Evropské unie.“ To pronesl v roce 2002. Dlužno tedy dodat, že snaha o zrušení, revizi nebo rozmělnění Benešových dekretů z maďarské strany nesměřuje přímo k nárokům sudetských Němců nebo těm historickým nárokům, ale má to vztah k česko-slovensko-maďarským dějinám.
Já jsem dneska uvedl ten projev tím, že se nebavíme o jedné akci v Brně. Bavíme se totiž o tom, jak tato Sněmovna, jak český národ, jak vlastně nakládáme s naší debatou o historii. Bavíme se o tom, jestli se budeme snažit hledat pravdu a chránit to nalezené poznání, jestli přitom budeme postupovat důstojně a sebevědomě, nebo jestli se necháme zneužívat k vyvolávání strachu, k rozpoutávání národnostních vášní, a přitom být tedy svědky neuvěřitelného politického pokrytectví.
Já vím, že to bylo dlouhé, citoval jsem tady česko-německou deklaraci, citoval jsem organizátory akce Meeting Brno, a myslím si, že ta jejich pozvánka měla velkou hloubku a velmi citlivě se dotýkala těch otázek, stejně tak jako pozvánka tedy toho Sudetoněmeckého krajanského sdružení, ty věci k sobě lícovaly. Myslím si, že když jsem tady předčítal program té akce, tak opravdu všichni museli pochopit, že to je folklorní festival, pietní akce, akce smíření a dialogu a akce o tom, abychom se poznali vzájemně a pochopili, že nepředstavujeme vůči sobě nebezpečí.
Neznamená to, že bych se snad automaticky ztotožňoval s každou větou z těch citovaných textů, ale myslím si, že ta debata si prostě zaslouží, aby ty věci zde zazněly v tom celku, protože možná se dalo očekávat, že to zazní od předkladatelů nebo že to zazní od vládní koalice: Toto je Česko-německá deklarace, toto je akce, která se má konat, a nám vadí X, Y, Z, ale nic takového prostě tam řečeno není. Tam je uplatněna nějaká kolektivní vina, že se dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání – ale my víme, že ty postoje tam byly, ale že se proměnily, a to by mělo být součástí toho hodnocení.
Já si myslím, že česká historická paměť potřebuje přesnost, potřebuje úctu k obětem nacismu, potřebuje jasně pojmenovat Mnichov a to je více než aktuální vůči tomu, o co se pokouší Putin. Musíme být schopni jasně pojmenovat okupaci, holocaust, popravené, vězněné, vyhnané české rodiny a všechny další zločiny nacistického režimu, ale musíme být schopni vidět složitost dějin, včetně poválečného utrpení nevinných lidí a odmítnutí principu kolektivní viny, a to je ten smysl česko-německé deklarace: nezapomínat, nerelativizovat, nepřepisovat dějiny, umět pojmenovat příčiny i následky a rozhodnout se, že budoucnost nebudeme stavět na dědictví té nenávisti.
Už jsem o tom mluvil, to usnesení je vnitřně rozporné. Já bych si strašně moc přál, abychom ten paskvil – pardon – nepřijímali, abychom nepoškozovali česko-německé vztahy. Já bych si přál, aby se našlo nějaké řešení, kdy se k tomu Sněmovna nevyjádří nebo se představitelé vládní koalice chytnou za nos a pomůžou dojednat text, který bude třeba v duchu česko-německé deklarace, ale vyhodí z toho ty miny, které totiž ve skutečnosti nehájí české zájmy, ale brání dialogu.
A je prostě paradoxem, že ti, kteří dnes nejhlasitěji mluví o obraně českých zájmů, se v Evropě spojují s těmi politickými silami, které skutečně otevírají otázku Benešových dekretů, zpochybňují poválečné uspořádání a požadují kroky jdoucí proti českému státnímu zájmu. SPD doma straší sudetskými Němci, ale její předseda se klidně schází s politikem AfD, který později spolupředkládá návrh požadující konečné zrušení Benešových dekretů. Hnutí ANO doma mluví o národnostních zájmech, ale evropsky se spojilo s Fideszem, se Svobodnými a dalšími silami, které z nacionalistické politiky dlouhodobě dělají nástroj rozkladu evropské důvěry a solidarity. A to je pokrytectví, které jsem se dneska skutečně snažil pojmenovat.
Skutečné vlastenectví nevypadá tak, že doma křičím o obraně národa, a hned jak vyjedu za hranice, tak se bratříčkuji s těmi, kteří přesně otevírají otázky nebezpečné pro český právní anebo historický zájem. A skutečné vlastenectví, přátelé, znamená znát vlastní dějiny, ctít vlastní oběti, bránit právní jistotu České republiky, ale mít zároveň sebevědomí k dialogu. Sebevědomý národ se nebojí setkání, sebevědomý národ se nebojí debaty, sebevědomá demokracie nebojí pravdy.
Takže odmítám relativizaci nacistických zločinů, odmítám zpochybňování Mnichova, okupace, holocaustu, utrpení českého národa, a odmítám také jakékoliv politické snahy zpochybnit právní a majetkové uspořádání České republiky. Ale stejně, úplně stejně odmítám zneužívání historek k politickému divadlu, odmítám strašení Německem v době, kdy je Německo naším spojencem v NATO, klíčovým partnerem v Evropské unii a nejdůležitějším obchodním partnerem České republiky, a odmítám politiku, která z bolesti minulosti vyrábí novou nenávist. ***
