Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A zároveň smíření znamená schopnost přerušit dědění té nenávisti. Znamená, že vina otců, dědů, pradědů se automaticky nepřenáší na děti a vnuky. Znamená, že dnešní lidi posuzujeme podle toho, co skutečně říkají a dělají, podle jejich postojů, činů a oni nesou tu svoji odpovědnost.

Chtěl bych říct, že v jádru toho všeho, o čem se tady dneska bavíme, je text česko-německé deklarace a vlastně to navržené usnesení předsedou Okamurou se v tom úvodním bodu hlásí k česko-německé deklaraci z roku 1997. A já naprosto souhlasím, že to je správný výchozí bod. Ale problém nastává v ten moment, kdy se vlastně návrh toho usnesení nebo to stanovisko vládní koalice, jestli to mám tedy chápat, že to je to stanovisko vládní koalice, tak se vzdaluje a jde výslovně a doslova proti jejímu duchu.

Abych to shrnul, česko-německá deklarace je základem moderních česko-německých vztahů. Německá strana v ní uznala odpovědnost za Mnichov, za nacistickou okupaci a za zločiny nacistického režimu. Naopak česká strana v ní vyjádřila lítost nad poválečným utrpením nevinných lidí, nad vyhnáním, vyvlastněním a odnětím občanství. A obě strany se shodly, že jejich vztahy mají být orientovány na budoucnost, spolupráci a společnou odpovědnost v Evropě.

Já bych tedy konstatoval, že česko-německá deklarace byla projevem státnické odpovědnosti a byla přijata jako vědomé rozhodnutí dvou demokratických zemí, že minulost pojmenují přesně a budoucnost budou stavět společně.

A já si myslím, že vzhledem k tomu, jak ta diskuse byla dneska velmi detailní, ale i nepřesná, že by měly zaznít podstatné pasáže z této česko-německé deklarace. Takže já ji teďka tady, minimálně ty nejdůležitější části, z ní odcituji:

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo, majíce na paměti smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku, oceňují si dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví, působící až dodnes, přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že přitom nesmí docházet k novým křivdám. Vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu přihlašující se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření.

Jsme v roce 1997 a Německo podporuje naše budoucí členství v těchto dvou významných mezinárodních organizacích. To považuji za velký úspěch té deklarace. Společně tady prohlašují: Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmí být opomíjena.

To si myslím, že je věta po těch pěti hodinách nebo kolika hodinách diskuse, která jasně dává najevo, kde obě země v tom pojetí historie a přístupu k němu stojí. Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálně socialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálně socialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona číslo 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávé a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

Takže i česká strana se dokázala v česko-německé deklaraci kriticky vyjádřit k takzvaným Benešovým dekretům, tedy to je ten zákon číslo 115, to jeden z těch inkriminovaných Benešových dekretů, a vyjádřit politování nad událostmi, které se odehrály a které prostě byly strašné. A to se odehrálo v roce 1997.

Pokračuji dál. Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své síly, své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Já už to dál číst nebudu, protože pak už se vlastně řeší věci, které nemají úplně vztah k těm minulostním otázkám. Za klíčové považuji, že obě strany zřídí Česko-německý fond budoucnosti. To je koneckonců věc, která je relevantní i vůči aktuální politice vlády, protože se domnívám, že to bude vláda tohoto funkčního období, která musí rozhodnout o prodloužení financování Česko-německého fondu budoucnosti. A tady by mě třeba zajímalo, kdyby někdo z vlády mohl vystoupit a informovat nás o tom, jak to tedy vypadá s penězi pro Česko-německý fond budoucnosti. Máme tady ve Sněmovně několik členů rady. Možná od nich by ta informace mohla zaznít. Každopádně to je něco praktického, co může tato vláda pro česko-německé vztahy udělat. Ale pokud vládní většina přijme to usnesení tak, jak bylo navrženo Tomiem Okamurou, tak se obávám, že ty vztahy spíše ohrozí. Také vznikla společná skupina historiků a česko-německé diskusní fórum.

Asi je takovou historickou perličkou, že deklaraci podepsal tehdejší předseda vlády České republiky Václav Klaus, který dneska vyjadřuje poměrně – nebo schází se třeba právě s politiky AfD, kteří jdou proti duchu té česko-německé deklarace. Spolkový kancléř Helmut Kohl, a byli u toho ministři zahraničí Klaus Kinkel a Josef Zieleniec – 21. ledna 1997.

Poslední věc, kterou bych chtěl říct k česko-německé deklaraci, je, když se podíváme po středoevropském regionu, do Polska, jaké má vztahy s Německem, nebo na Slovensko a do Maďarska, jaké mají tyto země vztahy, tak tam vidíme, že jak polsko-německý vztah, tak maďarsko-slovenský vztah nemá uzavřenou historii. My jsme jako Česko a Německo dokázali udělat velkou tlustou čáru za historií a dívat se do budoucnosti. Umožňuje nám to mít fantastický vztah s Německem, který nás neohrožuje, ale naopak rozvíjí náš potenciál.

A teďka zpátky k tomu, co se má odehrát v Brně. Já jsem si našel informaci, kterou zveřejnili sami organizátoři akce Meeting Brno. Je tam článek Setkání s krajany jako příležitost k prohloubení smíru. A já z něj také část ocituji: „Brno je město s hlubokou, bohatou, ale také nesmírně složitou historií. Po staletí zde vedle sebe žili lidé různého původu, kultur a jazyků. Společně budovali univerzity, továrny, divadla i ulice, které dnes považujeme za samozřejmou součást a samotnou duši našeho města. Tato společná historie vypráví o obdobích plodného soužití, ale také o vážných konfliktech. Tuto vzájemnost brutálně zpřetrhala druhá světová válka, nacistická okupace přinesla teror a utrpení, které krutě zasáhlo tisíce rodin. Chceme říci naprosto jasně, k památce obětí nacistické hrůzovlády přistupujeme s nejhlubší úctou a pietou. ***