Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.30 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Je to test. Test toho, jestli v této zemi ještě platí pravidla, jestli platí pro všechny. Protože jestli ne, tak si to řekněme na rovinu, pak si tady na spravedlnost jenom hrajeme.
Občan v této zemi ví jednu věc. Když něco postaví špatně, přijde pokuta. Když poruší pravidla, přijde sankce. Když udělá chybu žádosti, stát je nekompromisní, rychlý, přísný a tvrdý. Ale pak ten samý občan vidí něco jiného. Vidí případy, kdy najednou pravidla nejsou tak jasná, postupy nejsou tak rychlé a odpovědi nejsou vůbec žádné. A ptá se proč. A to je otázka, na kterou dnes musíme odpovědět. Ne médiím, ne opozici, ale lidem, protože problém není jen jeden konkrétní případ. Problém je ten pocit, že existují dvě hřiště. Jedno pro občany, druhé pro ty, kteří mají moc. A jestli tenhle pocit necháme růst, tak si koledujeme o velký průšvih. Ne politický, ale systémový.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, paní ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová se dlouhodobě prezentuje jako politička se silným sociálním cítěním. Mluví o tom, že je potřeba omezit obchod s chudobou. Mluví o bydlení pro ohrožené skupiny občanů, pro seniory pro mladé lidi, pro lidi v nouzi. To samo o sobě je samozřejmě správné, ale o to větší je problém, pokud se ukazuje, že politička odpovědná za oblast bydlení sama dlouhé roky využívala obecní byt za mimořádně výhodných podmínek ve městě, které má samo obrovské sociální problémy. Mluvíme o Bílině, o městě, kde bylo podle zveřejněných informací loni reálně v exekuci 20 procent obyvatel, každý pátý, o městě, kde průměrný dluh činí zhruba půl milionu korun. O městě, kde lidé čekají na obecní byt minimálně dva roky.
A právě tam paní ministryně dlouhé roky bydlela v obecním bytě o velikosti zhruba 130 metrů čtverečních a na náměstí za nájem přibližně 4 500 korun měsíčně. Později nájem zvýšili zhruba o 20 procent. To ale není běžná tržní cena, to není standardní nájem. To je mimořádně výhodné obecní bydlení. A tady je první zásadní otázka. Byla paní ministryně v bytové nouzi? Protože podle informací z bytové agendy města Bílina má zájemce o městský byt uvést důvod. Má vysvětlit, jakou má bytovou komplikaci. Jde o to, že zájemce by měl mít bytovou nouzi. Navíc lidé čekají na přidělení minimálně dva roky. Tak se ptám, jaká byla bytová nouze paní ministryně?
V roce 2015 se stala místostarostkou, v roce 2018 starostkou. Ve funkci starostky pobírala plat kolem 90 000 korun hrubého měsíčně. Později vstoupila tady do Sněmovny a do vlády. V majetkovém přiznání uvedla téměř milion korun na spořicím účtu a další prostředky v penzijním spoření. Má pozemek. Jako členka vlády má k dispozici i služební byt v Praze, údajně podobně velký jako ten v Bílině, a přesto zůstávala v obecním bydlení. Ne krátce, ne přechodně, ne v době akutní nouze, ale dlouhé roky. A když se odstěhovala z jednoho obecního bytu, nepřešla do standardního soukromého bydlení. Přestěhovala se do jiného obecního bytu ke svému současnému manželovi, opět na bílinském náměstí, opět za velmi výhodných podmínek.
Dámy a pánové, tohle opravdu vyžaduje vysvětlení. Ne mediální fráze, ne větu, že všechno bylo podle pravidel, ne odkaz na město Bílinu, ale konkrétní vysvětlení. Jaká pravidla platila? Kdo rozhodoval? Kdo prodlužoval smlouvy? Posuzovala se opakovaně bytová nouze? Pokud ne, proč ne? A proč má systém obecních bytů pomáhat lidem v nouzi, ale v praxi z něj může dlouhé roky těžit komunální a později celostátní politička s vysokými příjmy? Tady nejde o závist, tady nejde o to, kdo kde bydlí, tady jde o stejný metr. Škoda, že tady není kolega Nacher. Tady jde o stejný metr, protože občan, který stojí ve frontě na byt, který řeší exekuci, který řeší nájem, který řeší, kde budou spát jeho děti, má právo vědět, proč někdo s mnohonásobně vyššími příjmy využívá obecní byt za pár tisíc měsíčně, a má právo vědět, zda pravidla platila stejně.
Druhá část kauzy paní ministryně je ještě závažnější. Paní ministryně má na starosti místní rozvoj. Má na starosti stavební pravidla, má vliv na stavební zákon a podle zveřejněných informací současně sama řeší pozemek, na kterém se nacházejí stavby v rozporu s územním plánem. Ten pozemek je veden jako lesní plocha. Nachází se v blízkosti lesa. Úřední dokumentace k územnímu plánování uvádí, že lokalita není vhodná pro další rozvoj bydlení, protože by docházelo k expanzi obytné zástavby do volné krajiny. Stavby pro bydlení jsou tam z hlediska ochrany lesa problematické. Přesto se na pozemku paní ministryně nachází pergola, domek, přístřešek pro karavan a další úpravy. Podle expertů jde minimálně u některých objektů s vysokou pravděpodobností o černé stavby. Paní ministryně říká, že pozemek nabyla už s existujícími objekty. Jenže vlastník má odpovědnost ověřit si právní stav, a tím spíš člověk, který se prezentuje jako odborník na územní rozvoj. Tím spíš starostka města, jehož územní plán se daného pozemku týká. Tím spíš ministryně, která má dnes v gesci pravidla výstavby.
A právě v tuto chvíli přichází ten největší problém. Paní ministryně prosazuje změny stavebního zákona, které by zmírnily pravidla pro dodatečné povolování staveb a usnadnily legalizaci černých staveb. A tady už nejde jen o politickou neobratnost. Tady se dostáváme k samotné definici střetu zájmů. Pojďme si říct tu nepříjemnou věc nahlas. Střet zájmů není jen právní termín. To je situace, kdy člověk stojí jednou nohou ve veřejné funkci a druhou ve svém vlastním zájmu. A netvařte se, že to nevidíte! Paní ministryně má osobní problém. Ten problém spadá do její agendy a zároveň navrhuje změny pravidel, které by mohly dopadat právě na podobné situace, v jaké se sama nachází. To je problém, minimálně etický a potenciálně i institucionální. Tady nejde o jedno jméno. Tady jde o to, jestli pravidla někdo může ovlivňovat, nastavovat a současně z nich těžit, protože jestli ano, tak máme problém, který si sami vyrábíme. ***
