Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Ten dopad do té rodiny nemusí být skrze cenu toho bydlení. Skutečně výpadek jednoho příjmu, dlouhodobá nemoc, zdražení nějaké komodity, nástup žáka na nějakou školu, který není beznákladový, když máte studenta na vysoké škole a jste z regionu, tak to není tak, že on si tam na brigádách vydělává na to studium, to má své náklady. Tohle jsou všecko momenty, které mohu toho člověka vrhnout do situace, kdy mu skutečně hrozí ztráta bydlení.

Já si pamatuju, byla to paní ministryně Dostálová s ministryní práce a sociálních věcí, když jsme se pokoušeli vytvořit jakýsi zákon o sociálním bydlení, který je dlouhodobě vnímán našimi partnery v EU – to, že Česká republika žádný takový zákon neměla – jako zásadní deficit v politice bydlení a sociální politice České republiky, protože většina států nějaký takový zákon má.

A co my jsme dělali jako Česká republika? Zákon jsme neměli a uměli jsme stavět sociální byty. Sociální byty tedy pro ty, kteří když v nějakou chvíli o ten byt přijdou, tak my řekneme hej, není to takový problém a můžeme vás dát do toho sociálního bytu.

Proč začínám takhle zeširoka? Když si vzpomenete, co tady zaznělo, ať už od paní ministryně nebo od pana ministra Juchelky, my nemáme sociálních bytů tolik abychom pokryli žadatele o sociální bydlení. Každou chvíli mi pípne email nebo číslo, které mám taky jako Andrej Babiš, asi ho má každý, páč ho mám veřejné, a někdo se mě ptá na tu situaci – my jsme tady, přišla jsem o to, nejsou nějaké městské byty v dané lokalitě k dispozici? Nejsou nějaké sociální byty? A samozřejmě už teď existuje podle mě velmi významné procento lidí, které v tuhletu chvíli by splnilo podmínky nároku na sociální byt, ale ten sociální byt nedostanou. Proč? Protože těch bytů v tom systému prostě není dostatek.

Vede nás to k jednomu závěru a z něj vlastně vycházela i ta první analýza platformy pro dostupné bydlení, že řešit pouze ty lidi, kteří jsou v krizi, těch je zhruba 150 000 a já nebudu mluvit o tom, jaký je tam poměr dětí, ale jsou to rodiny s dětmi a těch dětí je tam výrazný podíl z těch 150 000 osob. Takže daleko důležitější je nastavit systém tak, aby nám do této krize bydlení, tedy ztráty bydlení, ti lidé nepřecházeli. Aby byli schopni si ve stávajících podmínkách udržet své bydlení nebo hledat nějakou adekvátní náhradu pro sebe a pro svoji rodinu. Na tohleto míří ten zákon, to byl koncept toho zákona. Nevím, kolik v té době mělo ANO senátorů, ale v roce 2021 byl v Senátu poměrně takový velmi sledovaný kulatý stůl, kde já jsem si támhle s Marianem Jurečkou podával ruku nad stolem a podepisovali jsme takové memorandum. Byla u toho řada senátorů, byly u toho organizace, které řeší zabydlování, byli u toho zástupci i třeba Sdružení samospráv a další, že ten zákon společně připravíme, dodáme a uvedeme v činnost. A tak se i dělo.

Já jsem si našel několik článků, které v té době vycházely, ale řeknu ještě jednu věc – co pro nás bylo podstatné bylo nepřipravovat ten zákon takzvaně na zelené louce. Ale víc věcí, které už v České republice fungují – já zmíním třeba brněnský Housing First, který ukazuje, jak důležité je zabydlování. Ale je třeba i to, že skrze evropské programy jsme společně s Marianem Jurečkou a s Ministerstvem práce a sociálních věcí ta kontaktní místa pro bydlení pilotovali v desítkách měst v České republice.

Takže všechny ty nástroje, které jsou v tom zákoně zaváděny, mají nějaký funkční vzor a já si troufnu říct, že mají dokonce funkční vzor na úrovni komunální politiky v České republice. Že to není podíváme se, co je v zahraničí, tady to takto nakopírujeme a dál to budeme provozovat. Některé ty programy, ať už je to brněnský Housing First, který tedy pod vedením paní primátorky Vaňkové úplně nemá na růžích ustláno, ale historicky fungoval docela dobře, tak všechny tyhlety zkušenosti a i čísla, která vycházejí z těch jednotlivých regionů a z těch jednotlivých praktických hnutí, jsme do toho zákona naimplementovali a následně ten zákon spatřil světlo světa.

Tak pro mě z ohledu, a to je spíš, že bych tady fušoval panu Juchelkovi do rezortu, ale jedna z věcí, kterou lidi vnímají v České republice jako stigmatizační, tak je cokoliv řešit na Ministerstvu práce a sociálních věcí, jo. Proto já jsem rád, byť můžu být v řadě kroků kritický k Marianu Jurečkovi, (že?) digitalizace a vzdálený přístup ke službám Ministerstva práce a sociálních věcí významně otevřely mentálně – ne distančně, že by si tam ti lidé nedokázali dojít – ale významně otevřely ochotu lidí vlastně využívat služeb Úřadu práce Ministerstva práce a sociálních věcí, protože jít na pracák nebo jít něco řešit na sociálku je vnímáno u člověka, který vlastně není žádný sociální případ, on se tak necítí, on se dostal do nějaké i třeba krátkodobé životní krize, je prostě stigmatizační.

Já strašně nerad vykládám příběhy ze života. Já si pamatuju, když moji rodiče šli do předčasného důchodu – maminka učila na ekonomce v Jablonci, mnoho studentů a současných pracovníků ji prošlo rukama a ona následně si potřebovala jít vyřídit nějaký věci, protože chtěla do předčasného důchodu a spolu s dalšími lidmi, kteří sdíleli to, že se tam fakticky stydí jít řešit tu svoji situaci mezi ty lidi, co tam hledají práci. A skutečně, v případě takových problémů to pro ty lidi není komfortní. Proč to říkám – ten potenciál zásahu toho zákona v té preventivní oblasti je zhruba až 2 miliony lidí (nebo) milion a půl lidí. A rozhodně naprostá většina z těch lidí sebe nepovažuje za nějaké, co něco nezvládli, co potřebují komplexní sociální péči co by potřebovali nějaký plán zabydlování. Oni potřebujou jenom trochu pomoci.

Samozřejmě je v nich i skupina lidí, kteří potřebujou výraznou sociální pomoc, ale na to ten zákon také pamatoval. Proto mě trošku mrzí, že se tady bavíme o dvoukolejnosti. Ten zákon naprosto jasně ukazoval, kterou část vlastně těch žadatelů o pomoc, těch klientů v uvozovkách, odfiltrovávají kontaktní místa pro bydlení, tudíž pomáhají s nějakou, řekněme relativně nenáročnou pomocí, a kolik pak jde dál tím tunelem nebo tím (?) na úřady práce nebo respektive na klasické sociální služby, kdy už většinou ty problémy té domácnosti jsou kombinované, může tam být otázka třeba docházky do školy, ztráta zaměstnání, ale to je daleko složitější případ na řešení, než je ta řekněme bytová pomoc nebo pomoc v bytové nouzi, kterou poskytují ta kontaktní místa pro bydlení.

Teď jsem trošku vypadl z kontextu, tady procházela paní poslankyně, ale v pořádku, já se chytím hnedka zpátky.

I to východisko, které bylo a zaznělo tady myslím od pana ministra Juchelky, hovořilo o tom, že předpokládá, a to byl ten oříšek, dofinancování sociálních služeb na původní míru. Já jsem rád, že vlastně ten zákon je vždycky v gesci těch dvou rezortů, tak samozřejmě, že sociální služby v České republice jako takové jsou podfinancovány.

Samozřejmě jeden ze zásadních problémů ministra práce a sociálních věcí je a bude včasně na působnost regionů ty peníze na sociální služby dodávat a vždycky to bylo ve skluzu a divil bych se, kdyby to v této vládě bylo jinak. A rozuměli jsme těm obavám, když vy tady na to Ministerstvo práce a sociálních věcí navalíte další agendu, tak ji budou dělat ti samí lidé furt za ty mrzké peníze nebo za ty nejisté peníze. A když se z toho vyjmula agenda pouze toho bytového poradenství, které skutečně nepotřebuje mít aprobaci toho sociálního pracovníka, je ve své podstatě více light, vyžaduje jiné dovednosti, tak to nemělo být na úkor těch sociálních služeb, to jsme si měli říct. A v té (?) to je tak napsáno – toto jsou náklady toho zákona v jeho plné implementaci, to jsou náklady toho zákona, to neodečítáme Marianu Jurečkovi nebo tedy panu ministru Juchelkovi z jeho rozpočtu, o to bys měl být kratší. Ty tady máš ty peníze na ty sociální služby, které jsou sakra furt stejně náročné, nevděčné a vyčerpávající, ale odfiltrováváme poměrně významnou skupinu lidí, kteří takto hlubokou sociální pomoc nepotřebují a zůstávají právě na těch kontaktních místech. To je ta část, která, řekněme, neřeší ten kvazi bytový fond nebo respektive vytváření bytového fondu skrze garanci na ty pronajímatele pro to bydlení.

A já jsem si tady našel článek z 28. února roku 2025, který vyšel na iDNES – což mě potěší vždycky, když vyjde na iDNES nějaký článek, který mi dává zapravdu – a ten popisuje funkci kontaktního místa v Olomouci a zahajuje to samozřejmě příběhem nějakým, aby uvedl čtenáře do toho, co ta kontaktní místa dělají. Tady se hovoří o seniorském páru z Olomouce, který měl nájemní smlouvu na dobu neurčitou – to je taková neduha České republiky, že mladí lidé, singl lidi, ale často i pracující mají pouze ty roční smlouvy. Takže každý rok vy jdete licitovat s tím pronajímatelem, jestli vám tu smlouvu prodlouží a jenom se modlíte, aby vám významně nezvedl ten nájem o inflaci, protože bohužel smlouvy na dobu neurčitou nejsou jenom kvůli nespolehlivým lidem, že by třeba neplatili.