Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(15.00 hodin)
(pokračuje Petr Macinka)
Je toto jednoduché vysvětlení pro chápání naší hlavy státu opravdu natolik složité, že jej stále opakuje, anebo se mu prostě nehodí?
Zmiňuje se údajný otřesný výrok Filipa Turka ohledně popálené romské holčičky. Filip Turek asi stokrát autenticitu tohoto příspěvku popřel. Přesto je mu stále předhazován. No, a Deník N, který tuto nechutnou dezinformaci přinesl, v říjnu tuším na svých stránkách ještě tvrdil, že během několika dnů přinese nezpochybnitelné důkazy o tom, že se tak skutečně stalo. Nepřinesl nic. Je únor, my stále čekáme. Deník N místo důkazů české veřejnosti ukázal pouze jakéhosi nenávistného rasistu Dobeše, což je opravdový morální maják, to blahopřejeme. Ale vy, naše ctěná opozice, na to naskakujete.
Dovolte mi nyní krátkou osobnější, ale prosím, nikoliv útočnou úvahu. Co se podle mého názoru skutečně odehrává v mysli prezidenta republiky Petra Pavla, který argumentuje slovy jako adorace totalitního režimu? A proč na základě mediálních fabulací volí natolik extrémní krok, že se rozhodne nerespektovat Ústavu České republiky. Myslím, že v tomto případě opravdu nejde o Filipa Turka. Možná jsme svědky něčeho úplně jiného. Já se domnívám, že sledujeme jakýsi vnitřní zápas samotného prezidenta, který nebojuje za řád a klid, jak nás ujišťoval ve své předvolební kampani. Petr Pavel nyní nejspíš bojuje složitý boj s temnou stránkou své vlastní osobnosti a své vlastní minulosti.
Prezident kritizuje historické výroky Filipa Turka z dávné minulosti, zatímco jeho vlastní životopis z konce osmdesátých let obsahuje adorační pasáže, které se týkají působení v strukturách tehdejšího totalitního režimu. Myslím, že všichni, kteří si nezakrývají oči, správně vnímají vlastnoručně psaná slova Petra Pavla, který v roce 1987, tedy ve věku 26 let, uvedl následující: velký vliv... Cituji: "Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil." Konec citátu. Petr Pavel 1987. Víte, já rozumím tomu, že toto je něco, na co pan prezident dnes rozhodně nemůže být pyšný, ani hrdý, a proto se snaží ze všech sil tuto část své minulosti vymazat, zničit, eliminovat a zapomenout.
Domnívám se, že si tuto velice neslavnou část své vlastní minulosti projektuje právě do osoby Filipa Turka, na kterého útočí skrze domnělou adoraci totalitního režimu. Jenže kdo tuto adoraci ukázal doopravdy a kdo měl pouze hraniční humor? Odpovězte si sami na tuto otázku. A já vás opravdu a bez nadsázky prosím o alespoň elementární objektivitu.
Prezident dále rád hovoří o neúctě k pravidlům v případě Filipa Turka. A přitom je to právě on, kdo dnes porušuje pravidlo nejvyšší, Ústavu České republiky. Prezident Filipovi Turkovi vytýká ostrý jazyk a zároveň se dopouští výroku o zahraničních státnících, které by jiným politikům neprošly. Já myslím, že nemá smysl připomínat slova, jimiž počastoval dle něj odpudivou lidskou bytost, která je, cituji, která je shodou okolností prezidentem Spojených států amerických, tedy stojí v čele země, která je naším nejvýznamnějším spojencem v Severoatlantické alianci. Víte, já rozumím, že i toto je pro pana prezidenta velkým traumatem a nejradši by svá slova vzal zpět. I zde se nabízí paralela, kdy může mít pocit, že útokem na ostrá vyjádření Filipa Turka vymaže, anebo dokonce sám před sebou odčiní ostrá vyjádření, které sám on řekl. Nevím. Takže možná se tady nevede spor o jedno jméno, možná se zde odehrává jakási projekce, promítání vlastních stínů do cizí postavy.
Aby nebylo mýlky, já to v žádném případě neříkám jako nějaké obvinění, to prosím, aby tak nebylo vnímáno. Já to říkám jako pokus porozumět, porozumět panu prezidentovi, protože lidé někdy nejpřesvědčivěji bojují právě s tím, co jim připomíná jejich vlastní minulost, na kterou by nejradši zapomněli a s nimi i někteří ostatní. I přesto však jako předseda politické strany, která je součástí vládní koalice, nemohu přistoupit na fakt, kdy sám prezident republiky v případě Filipa Turka neuvěřitelným způsobem bagatelizuje náš ústavní řád slovy, cituji, není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.
Nabízím tedy panu prezidentovi drobnou možnou, takovou hypotetickou paralelu. Je to totéž, jako kdyby předseda Senátu při inauguraci Petra Pavla odmítl se stejnými slovy o názoru podstatné části veřejnosti přijmout jeho prezidentský slib s odvoláním na jeho výroky schvalující invazi sovětských a dalších vojsk do Československa v roce 1968. Kdyby předseda Senátu, podobně jako dnes Petr Pavel, sdělil, ať se navzdory výsledku ve volbách prezidentem stane třeba poradce Petr Kolář, jehož slib bez problému přijme. (Potlesk zleva.) Taky vám to připadá absurdní? Mně teda určitě ano, jak tady tato hypotetická situace, tak ale i ta nehypotetická, kterou vytvořil právě prezident Pavel.
Vážení kolegové. V České republice proběhly volby a na jejich základě byla formulována vítězná koalice hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě. Tyto strany společně uzavřely koaliční smlouvu, z níž mimo jiné vyplývá rozdělení rezortů. Nikdo jiný, kromě zmiňovaných vládních hnutí a stran, nemá právo do tohoto nastavení promlouvat ani zasahovat. Je to totiž výsledek svaté vůle voličů, která musí být respektována. Musí být respektována jak námi, koaličními stranami, tak ale i prezidentem republiky, který opravdu není čtvrtou stranou naší vlády.
Není žádným tajemstvím, že prezident Petr Pavel dlouhodobě zastává postoje, které jsou totožné s programem vaším, milá opozice, s programem opozice a s postoji vašich představitelů, nikoliv však s postoji vládní většiny. Abych stručně uvedl, je to opakovaná a nekritická apoteóza takzvané občanské společnosti jako náhražky politických stran, je to sympatie k zrušení české koruny a národního práva veta v Evropské unii, je to silný důkaz na destrukční zelené politiky, vůči nimž je i vláda samotná často velmi zdrženlivá, kdybych měl zůstat mírný. Já myslím, že to nejsou žádné náhodné signály, to je konzistentní politická linie, ale není to linie vlády České republiky, je to linie právě vaše - linie opoziční. Pan prezident se tady tím jednoznačně situuje do pozice, kdy chce vládu programově a ideově vyvažovat, kdy hodlá hájit a prosazovat opoziční postoje a tedy postoje pouze jedné části společnosti, nikoliv celé České republiky, čímž se vlastně stává skutečným opozičním lídrem. ***
