Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(18.20 hodin)
(pokračuje Martin Šebestyán)
Rezort zemědělství má v tomto směru zcela zásadní roli, a to nejen jako výrobce potravin. Je to rezort, který zasahuje do fungování venkova, potravinářského průmyslu, lesního hospodářství, vodního hospodářství, ochrany krajiny a tím celkové odolnosti státu.
Dnešním vystoupením bych chtěl představit význam a šíři rezortu, který byl v minulém období často bagatelizován a politizován, popsat reálný výchozí stav rezortu a vymezit výzvy a příležitosti a programové priority.
Ministerstvo zemědělství je jedním z těch rezortů, které doléhají na každodenní život občanů. I když si mnozí neuvědomují, zodpovídáme za klíčové oblasti - zemědělskou prvovýrobu, potravinářství, veterinární péči, vodní hospodářství, rybářství, lesnictví, myslivost, péči o půdu, krajinu a přírodní zdroje. To je mimořádně široká, odborná a na státní správu i podnikatele náročná agenda.
Rezort zemědělství zásobuje obyvatele potravinami a vodou, ovlivňuje cenovou hladinu potravin a potravinovou bezpečnost, vytváří pracovní místa v regionech, formuje životní podmínky venkova, přispívá ke kvalitě krajiny, vody a půdy, určuje, jak bude vypadat česká krajina v následujících desetiletích a je i klíčovým hráčem v rámci ochrany přírodních zdrojů.
Z hlediska národního hospodářství funguje jako multiplikátor. Každá koruna investovaná do sektoru vygeneruje další koruny v navazujících odvětvích.
Z pohledu podnikatelů spadajících pod rezort Ministerstva zemědělství je naprosto zásadní vytvořit a udržet předvídatelné ekonomicky stabilní prostředí, které bude mít jasně vymezený prostor, ve kterém budou profitovat všechny zapojené složky, včetně benefitů na straně státu, přes sociální, zdravotní i daňovou soustavu.
Z hlediska bezpečnosti státu je to jeden z pilířů, stejně jako armáda, zdravotnictví nebo energetika. V době krizí, pandemie, války, výkyvů trhu, klimatických extrémů se ukázalo, že země, které zanedbaly své zemědělství, potravinářství, vodohospodářství, patří mezi ty nejzranitelnější.
Rezort zemědělství tedy nelze chápat jako okrajový sektor, je to strategické odvětví, základ ekonomické, sociální a potravinové stability celé země. Tento význam potvrzuje i programové prohlášení vlády.
Co se týče skutečného a současného stavu českého zemědělství a potravinářství a vodního hospodářství, analytické výstupy, které má Ministerstvo zemědělství k dispozici, jsou jednoznačné a upřímně řečeno nejsou příjemné. Příčiny jsou jednak historické, z pohledu překotného a neřízeného vývoje sektoru v devadesátých letech, tak i současné. Ostatně vždy, když se zdálo, že se sektoru daří, přišlo méně příznivé období. Dnes je to například stagnace světového trhu s komoditami, znehodnocení jejich cen, válka na Ukrajině a z toho panující chaos, dovozy ukrajinské agrární produkce, nerovný boj národních rozpočtů členských států, ale i politická rozhodnutí EU, jako je útlum náročných odvětví, opatření Green Dealu, tlaky na udržitelnost. Jsou zde také celní a obchodní války mezi EU, USA a Čínou způsobující vnitřní nadbytek produkce a tlak na ceny a podobně.
Stav sektoru jasně ukazuje, že Česká republika ztrácí potravinovou soběstačnost, tu finální, tu potravinovou soběstačnost na talíři. Stali jsme se vývozci zemědělských komodit a dovozci potravin. Agrární obchod má záporné saldo přes 60 miliard korun ročně a pozitivní bilanci tvoří právě jen suroviny s nízkou přidanou hodnotou, jako je vývoz obilí či živých zvířat.
Produkce na hektar dosahuje pouze 64 procent průměru Evropské unie, přidaná hodnota českého zemědělství z pohledu evropského průměru se pohybuje kolem 40 procent evropského průměru na hektar.
Chybí nám zpracovatelské kapacity a sektor je extrémně závislý na dotacích, bez nich by byl dlouhodobě ztrátový. Jinými slovy, výkonnost je daleko za západní Evropou, i když máme špičkové podniky, špičkové výsledky v užitkovosti, ve výnosech a tak dále.
K stavu sektoru přistupuje ještě řada dalších faktorů - rostoucí ceny energií, vysoké ceny vstupů emisních povolenek, liberizace obchodu, masivní dovoz produkce, která nesplňuje evropské standardy, nadměrná administrativa, právě vysoké standardy, které Evropa nastavila pro zemědělskou prvovýrobu a potravinářský průmysl, levná pracovní síla v jiných zemích, která vytváří nerovnováhu.
Populace zemědělců, lesníků, rybářů patří k nejstarší v celé EU. Mladí lidé vstupují do sektoru jen minimálně, mzdy jsou nižší než v jiných odvětvích a venkov v řadě regionů je ohrožen odlivem lidí, služeb a infrastruktury. To vše chceme změnit.
Ale mnohé zásadní důvody a omezení vycházejí také z nastavení agrární politiky předchozí vlády. Nechci si stěžovat, ale ta rozhodně nevnímala agropotravinářský sektor jako svou prioritu. Svou na jednu stranu pasivitou bez snahy něco řešit, například vysoké náklady na straně vstupů, a na druhé straně aktivitou soustředící se na odliv financí, například prostřednictvím zvýšení daně z příjmů nebo přenastavení toku podpor, jak jsme tomu byli svědky na začátku nového programového období v roce 2021 - 2022, přispěla k tomu, že se zásadním způsobem proměnil zemědělský sektor.
K odlivu financí ze sektoru došlo tak, že rozpočet rezortu, který od vstupu do Evropské unie představoval čtyři až pět procent státního rozpočtu, za minulé vlády se snížil na 2,5 procenta. Přidáním administrativy nad rámec EU, například protierozní ochrany (?), došlo k zařazení 65 procent orné půdy do systému erozní ochrany, což představuje více jak dvojnásobnou zátěž v porovnání s nejambicióznějšími státy EU.
Přenastavení podpor bez analýz, čistě politicky, poté, co byl již odbornou veřejností dohodnut Strategický plán společné zemědělské politiky pro období 2021 až 2027, také nepřispělo ke stabilitě sektoru. Následné ignorování požadavků zemědělců a potravinářů a lesníků, rybářů a tak dále, vedlo k řadě protestů proti politice vlády a propsalo se i do rozpočtu.
Návrh rozpočtu kapitoly MZe na rok 2026 obsahoval meziroční pokles zhruba o 13 miliard korun především v národním podílu k evropským platbám.
Přes všechny problémy má Česká republika mimořádný potenciál. Má kvalitní půdu a klima, obrovskou odbornou tradici a zároveň vzdělání, moderní agrární techniku a technologie, schopné zemědělce i potravináře, robustní infrastrukturální základ a strategickou polohu pro export. Proto se musíme soustředit na stabilizaci podnikatelského prostředí, ochranu trhu a podporu domácí produkce, investice a inovace, reformu společné zemědělské politiky po roce 2028 a samozřejmě na péči o krajinu, lesy a vodu.
Já považuji zemědělství a potravinářství za strategický sektor a chci se zaměřit na zvýšení soběstačnosti, konkurenceschopnosti a dostupnosti kvalitních českých potravin. Chci se zaměřit na orientaci na domácí spotřebu a zpracování, nikoliv vývoz surovin bez přidané hodnoty, na růst živočišné výroby, intenzitu živočišné výroby, zajištění stabilní produkce masa, mléka a vajec a posílení sektoru citlivých komodit, ať už jde o zeleninu, brambory, ovoce, chmel nebo víno. Na základě silné produkce v zemědělství získáme dostatek produkce s vyšším podílem jejího tuzemského zpracování na kvalitní bezpečně a cenově dostupné potraviny.
Klíčovým cílem je transformovat české zemědělství z dotačně závislého odvětví na moderní investičně aktivní sektor. Musíme podpořit moderní formy hospodaření, zejména precizní zemědělství, ekologické zemědělství, digitalizaci a inovace. Musíme realizovat investice do nové generace zpracovatelských kapacit, masný průmysl, mlékárenský průmysl, ovocnářský, zelinářský sektor.
Nutnost je podpořit rozvoj skladovacích posklizňových a závlahových systémů. Cílem je tedy podpořit růst přidané hodnoty v České republice a omezit vývoz nezpracovaných komodit. To současně bude znamenat snižování závislosti na dovozech z okolních zemí EU a ze třetího světa. ***
