Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Regionální dostupnost se dramaticky liší okres od okresu a lidé nemají jistotu, že pomoc, kterou dnes dostávají, budou mít k dispozici třeba i za rok. Nechci před vás v budoucnu předstoupit jen s nějakou další dobrou nebo drobnou novelou. Chci přijít s kompletní změnou přístupu k sociálním službám a s novým systémem.

Samozřejmě budu velmi rád, pokud se i opozice bude chtít podílet na tvorbě nového systému sociálních služeb. Považuji to za téma, které by mělo být apolitické. Tady nejde o pravici, ani o levici, tady nejde o naše, bych řekl, ideové zakotvení, tady jde o naše rodiče, prarodiče, o rodiny v tísni, o zdravotně postižené spoluobčany. Věřím, že v tom, jak by měl vypadat výsledek, se v zásadě shodneme napříč politickým spektrem. Možná se občas budeme přít o to, jakou cestu tady k tomuto cíli zvolit, ale cílem je přece stabilní a lidsky fungující systém sociálních služeb, a na tom se jistě všichni shodneme. A jak já odpovědně říkám, není to jen téma na to jedno volební období.

Dalším tématem, které bych rád zvedl, je ochrana ohrožených dětí. To je další oblast, kde už opravdu nestačí psát stále nové koncepce a strategie na papíře. V roce 2013 se v České republice rozjela jakási transformace systému péče o ohrožené děti, ale nepřináší žádné výsledky, a to ne proto, že by snad chyběly projekty, dokumenty či analýzy. Máme šuplíky plné strategií a koncepčních materiálů a projekty, které žádnou změnu nepřináší. Přesto systém selhává, protože obvyklé postupy vedou opakovaně ke stejnému výsledku. Děti nám propadávají systémem, sítí v tom systému, odpovědnost se rozplývá a instituce si často jen předávají problém místo toho, aby pro ohrožené děti našly řešení. Tohle je naprosto nepřijatelné. Když dojde na ochranu dítěte, nemůže se stát, že si úřady budou problém posílat jeden na druhého a dítě mezitím trpí. Tomu vždycky dochází čas a ten čas neustále běží a to dítě ho nemá nekonečně mnoho.

Chceme proto změnu a začínáme od konce, tedy od samotného dítěte a z terénu. Pokud chceme něco skutečně změnit, musíme vycházet z reálné zkušenosti v praxi. Nebudeme kreslit ideální schémata od stolu, nebudeme začínat u excelovských tabulek, dotačních výzev nebo ministerských org chartů. Začneme u těch, kteří ochranu dětí zajišťují každý den v první linii, a to u lidí v terénu, u sociálních pracovníků a pracovnic, u pracovníků v ochraně sociálně-právní ochrany dětí, u pěstounů a rodin, které jsou ochotny přijmout dítě do péče, odborníků v terénních službách a neziskových organizacích, které s rodinami pracují. Základní otázka totiž nezní, jak má systém vypadat na papíře. Ta základní otázka zní, co potřebují lidé v terénu, aby dokázali dítě skutečně ochránit? Dokud si nebudeme upřímně klást tuto otázku a hledat na ni odpovědi, žádná reforma nebude fungovat.

Bezpečí dítěte, ať už fyzické, anebo duševní, musí být jediným opravdu důležitým měřítkem úspěchu. Ochrana dětí se musí přestat hodnotit podle počtu vyplněných formulářů a utracených financí z evropských fondů či sepsaných posudků a musí se začít hodnotit podle skutečného výsledku pro dítě. A ten výsledek je úplně jednoduchý: je dítě v bezpečí fyzicky i duševně? Pokud systém nedokáže garantovat bezpečí dítěte, pak neplní svou základní funkci.

Jednou z oblastí, kde se takovéto selhání systému projevuje nejvíce, je náhradní rodinná péče. Dlouhodobě se nám nedaří zajistit dostatek pěstounů, aby poskytli domov dětem, jež nemohou vyrůstat ve vlastní biologické rodině. Procesy jsou mnohdy zdlouhavé a zbytečně složité. Potřební lidé často čekají dlouhé měsíce na zápis do registru nebo na svěření dítěte do péče. Podpora pěstounských rodin je nedostatečná, což odrazuje další potenciální zájemce stát se pěstouny. Přitom všichni víme, že děti potřebují stabilní a láskyplné vztahy, potřebují v životě pozitivní vzory chování a prostředí, které jim dá šanci obstát a uspět v tom dospělém životě.

Proto budeme dělat konkrétní kroky. Budeme se snažit a chci, abychom posílili kapacity pěstounské péče. Chceme zjednodušit a zrychlit proces získávání nových pěstounů, lépe je podpořit a lépe ocenit jejich roli. Také rozvineme profesionální pěstounství. Chceme podpořit i dočasné krizové pěstouny, kteří jsou schopni okamžitě převzít dítě v ohrožení a poskytnout mu péči na přechodnou dobu. A zjednodušíme a zrychlíme také proces osvojování dětí adopcí, aby děti, které nemohou zůstat ve své původní rodině, mohly co nejdříve získat novou trvalou rodinu.

Děláme to ne proto, aby to dobře vypadalo ve výročních zprávách nebo v prezentacích na konferencích. Děláme to proto, že to rozhoduje o životě konkrétního dítěte. Když jsem na to ministerstvo nastoupil a byl jsem tam pár týdnů, tak si prostě musíme přiznat, a to i z té zprávy NKÚ z roku 2023, že peníze, které nic nezmění v tom systému, tak jsou penězi promarněnými.

Zásadním problémem v oblasti ochrany dětí je dnes způsob financování. Často to probíhá tak, že se někde vypíše dotační výzva, nastaví se formální nějaké indikátory úspěchu a teprve potom se zpětně hledá, co vlastně chceme za problém řešit. Výsledkem jsou projekty, které mnohdy neodpovídají skutečným potřebám ohrožených dětí, ani lidí, kteří s nimi pracují. Tohle musí skončit. Financování změn musí vycházet z reálných příčin selhávání systému, ze skutečných potřeb dětí a z reality práce v terénu. Ne, naopak.

Důležité je také měřit skutečnou změnu, nejen vykazovat činnost. V tom je obrovský rozdíl. Stát si musí přestat nalhávat, že splnil jen úkol tím, že proběhla nějaká školení, vznikla nová metodika nebo že určitý počet lidí prošel systémem. Počet školení nebo účastníků projektu není změna systému.

Dalším důležitým problémem je roztříštěnost toho systému, což je že vlastně v podstatě selhání řízení. Systém ochrany dětí je roztříděn mezi tři rezorty: MPSV, školství a zdravotnictví, mezi úrovně řízení i mezi jednotlivé regiony. To není problém terénních pracovníků, to je problém nastavení a řízení ze strany také státu. Není možné, aby dítě doplácelo na to, že levá ruka neví, co dělá pravá. Musíme si nastavit jasnou odpovědnost, jednotnou praxi a funkční spolupráci mezi institucemi.

Důležité jsou také samozřejmě preventivní služby. Začíná tam ta práce s rodinou ve chvíli, kdy se objevují první problémy. Dlouhodobě nám chybí dostatečně dostupné preventivní sociální služby, zejména služby zaměřené na rodiny potýkající se se závislostmi, domácím násilím nebo s dlouhodobou krizí. Tam někde začíná cesta mnoha později ohrožených dětí. Stát tady zaspal a doplácejí na to právě ony. Musíme proto investovat více peněz do prevence, terénních programů pro ohrožené rodiny, poradenství, včasné intervence dříve, než dojde k rozpadu rodiny a ohrožených dětí. Právě proto jsem do vedení rezortu povolal kolegyni Editu Stejskalovou, odbornici, která se ochraně ohrožených dětí dlouhodobě věnuje v praxi a má v této oblasti velké zkušenosti. Její role jako odborné náměstkyně je jasná: dostat ochranu dětí z papíru do praxe a přestat opakovat postupy, které v minulosti opakovaně selhávaly. Potřebu zcela nového přístupu ostatně potvrzují i závěry Nejvyššího kontrolního úřadu, který ve své nedávné zprávě jasně dokázal a ukázal, že bez zásadní změny přístupu nelze mluvit o efektivní ochraně dětí v České republice.

Sociální politika, a v tuto chvíli se dostávám k seniorům, protože to je také velký balík, který spadá pod MPSV, nesmí vytvářet mezigenerační konflikt, ani pocit, že jedni jsou zvýhodňováni na úkor druhých. Mladí lidé nesmějí vnímat starší generaci jako přítěž a starší lidé nesmějí mít pocit, že jsou odstrkováni. Mládí není zásluha. Stáří, není selhání. Staří budeme jednou úplně všichni. Tato slova musíme promítnout i do naší důchodové politiky tak, aby byla spravedlivá a udržitelná pro současné i budoucí generace. Náš důchodový systém potřebuje změny, které zajistí mezigenerační spravedlnost a finanční udržitelnost, ale také zachovají důstojnost seniorů. Máme připravenu sadu opatření, která tento cíl sledují. Konkrétně chceme, a to už jsme prezentovali i v předvolební kampani, zastropovat věk odchodu do důchodu na 65 letech. To znamená, že dále nebudeme zvyšovat tento věk, zároveň obnovíme spravedlivý valorizační vzorec pro zvyšování důchodů, který bude zohledňovat růst životních nákladů důchodcovských domácností, a také zahrne polovinu růstu reálných mezd. ***