Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

To, co bych chtěl vypíchnout, je program Erasmus, Erasmus+ a chtěl bych se zasadit o navýšení kapacit programu Erasmus+, aby se odstranily administrativní překážky, a aktivně podporovat všechny studenty, kteří mají zájem vyjet do ciziny, protože zahraniční zkušenost může naší republice jenom pomoci - v lepším případě samozřejmě, když si vezmu okolní země, jako třeba Slovensko, kde studenti zůstávají u nás, tak Erasmus je koncipován tak, že něco načerpají a pak se vrátí zpět a užitek z toho má Česká republika.

S tím souvisí věc, která může vyvolat nějakou debatu a bezpochyby ji vyvolá, ale myslím si, že se musíme posunout - a já se o to vynasnažím - k modernímu a efektivnímu řízení vysokých škol. Řada příkladů nefunkčnosti od doby roku 2016, kdy byl přijat nový zákon, jednoznačně ukazuje, že musíme zjednodušit a zefektivnit řízení vysokých škol a vyvážit kompetence a odpovědnost jednotlivých orgánů, a to samozřejmě - tím vás uklidním - při zachování autonomie, respektive akademické autonomie, jak je definovaná v zákoně. Vysoké školy musí - a budeme se o to snažit - mít schopnost rychle reagovat na potřeby trhu práce, a to souvisí s podporou profesně orientovaných oborů.

Pokud všechno, co jsem tady řekl, se má stát, tak jsou pro to potřeba některé podmínky a těmi skončím. Všichni mají podmínky nezbytné pro úspěch - je podmínka první; všichni v tom systému se zlepšují a mají především podporu - je podmínka druhá; a prosím, uvědomme si, že změna nastane pouze tehdy, ne když ji tady vyhlásíme, ale pokud všichni učitelé a všichni další pracovníci změní své jednání v každé hodině, v každé třídě. Jak už jsem řekl, a tím skončím definitivně toto své expozé, tato mise, která přesahuje volební období, možná přesahuje dvě volební období, ale je naprosto nezbytná pro budoucnost této země, našich dětí, závisí na tom, že společné síly - a v tomto (případě?) zákonodárců - jsou napnuty ke společnému ambicióznímu cíli, ten se jmenuje Strategie 2030+, a jsou koordinované. Proto vás chci požádat všechny bez ohledu na koaliční i opoziční tábor o podporu školských témat, podporu naplňování Strategie 2030+ a o podporu a důvěru této vládě. Děkuji vám.

Předseda PSP Tomio Okamura: Přeji dobrý večer. A další s přednostním právem vystoupí pan ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka a připraví se pan ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.

Prosím, pane ministře, máte slovo.

Ministr práce a sociálních věcí ČR Aleš Juchelka: Děkuji. Vážený pane předsedo, dobrý den, vážené kolegyně, dobrý den, vážení kolegové, pane premiére, vážené paní ministryně, vážení páni premiéři, já tady budu mít, řekl bych, takové středně dlouhé vystoupení ohledně sociálních věcí, protože sociální politika je skutečně tématem, které se dotýká každého z nás, ať už ji použije nebo nepoužije. Sociální politika musí být spravedlivá, musí být efektivní a zaměřená na potřeby všech generací. Musí naši společnost spojovat, ne rozdělovat. Česká společnost v posledních letech čelí výraznému poklesu životní úrovně, jak už tady o tom hovořil ve svém úvodním vystoupení pan premiér. Tento pokles dopadá tvrdě na seniory, rodiny s dětmi, na zranitelné skupiny obyvatel, proto, právě proto je dnes odpovědností státu nabídnout funkční, srozumitelný, předvídatelný a spravedlivý systém, který lidem dává jistotu a hlavně pocit bezpečí.

Ministerstvo práce a sociálních věcí je rezort, který provází člověka po celý život - od narození až po stáří, od vstupu na trh práce nebo v době, kdy se věnuje dětem, pečuje o své blízké, až po chvíle, kdy člověk odchází z pracovního procesu do důchodu. Právě proto se funkčnost našeho ministerstva musí zrcadlit v každodenním životě lidí, nejen na papíře, v úředních dokumentech a legislativě. Pokud naše sociální politika nefunguje v praxi, pak selháváme v naší základní povinnosti vůči občanům. Zastávám názor, že se Ministerstvo práce a sociálních věcí musí vrátit ke své podstatě, ke svému hlavnímu poslání. Tou podstatou není produkce dalších metodik, které končí v šuplících, tou podstatou nejsou projekty vytvářené jen pro projekty bez skutečného dopadu. Podstatou tohoto rezortu je sloužit jako záchranná síť pro lidi, poskytovat podporu rodinám, ohroženým dětem, seniorům, osobám se zdravotním postižením, ale také podporovat zaměstnavatele, kteří vytvářejí pracovní místa a na jejichž prosperitě je naše země zcela závislá.

Ministerstvo nejen pro ty, kdo aktuálně pomoc potřebují, ale pro ty, kdo většinu života záchrannou síť nepotřebují, je prostě tady. Realita posledních let je bohužel taková, že agenda ministerstva nebývale nabobtnala. Přibyly nejrůznější činnosti a projekty a procesy, které spotřebovávají kapacity úředníků, aniž by přinášely odpovídající užitek lidem, kteří naši pomoc potřebují, neboť těm v terénu, kteří se o potřebné přímo starají, tak někdy není dobrým backgroundem. Vznikala opatření, jež někdy zbytečně komplikují život zaměstnavatelům i zaměstnancům v této zemi. Jako by nestačila nesmyslná byrokracie, která se k nám valí z Bruselu, my si život často komplikujeme i sami vlastní zbytečně generovanou agendou. Právě proto jsem minulý týden zadal na ministerstvu důkladný procesní a personální audit. Nejde o žádné formální cvičení do šuplíku, ale o nástroj, jak poctivě vyhodnotit, které agendy patří do jádra role státu a které už nikoliv. Cílem je zeštíhlení ministerstva, odstranění balastní agendy a návrat k tomu, co má stát skutečně dělat, hlavně vrátit na ministerstvo kompetenci, kterou nyní z nezanedbatelné části dělají lidé na projektech. Ústřední linka této změny je jasná - přejít od štosu papíru k praxi. Chceme opravdu pomáhat lidem a chránit zaměstnance, ale zároveň neházet zaměstnavatelům klacky pod nohy zbytečnými regulacemi.

Nyní mi tedy dovolte přejít k mým osobním prioritám v čele rezortu. Jako ministr práce a sociálních věcí považuji za svou hlavní prioritu vytvoření nového zákona o sociálních službách. Ne, to však zdaleka je (není) jediná důležitá věc, postupně zmíním i další zásadní oblasti, ve kterých musíme urychleně jednat. Systém sociálních služeb u nás v současné době nefunguje jako celek a my to musíme změnit. Financování sociálních služeb je dnes nestabilní a krátkodobé. Poskytovatelé sociálních služeb každý rok znovu a znovu netuší, jestli budou mít dost peněz na svůj provoz, na zaplacení zaměstnanců, na zajištění základních jistot pro své klienty.

Odpovědnost za sociální služby je roztříštěná mezi stát, kraje a obce, ale nikdo nenese plnou odpovědnost za výsledek. Celý systém je řízen podle tabulek, směrnic a dotačních titulů, místo aby vycházel z reálných potřeb lidí, kteří tyto služby využívají, a těch, kteří je každý den zajišťují. Výsledkem současného stavu tedy jsou obrovské regionální rozdíly, personální krize v terénu a rostoucí nejistota klientů i pracovníků. To není selhání lidí v terénu, pečujících, sociálních pracovníků a dalších, ti dělají maximum - tohle je selhání systému řízení. V praxi to znamená, že systém nefunguje jako celek, ale přežívá jen díky osobnímu nasazení jednotlivců na různých úrovních.

A na koho tahle nefunkčnost dopadá nejvíce? Nejvíce to postihuje především lidi, kteří jsou odkázáni na péči, tedy seniory, zdravotně handicapované a další občany plně závislé na pomoci druhých; také to dopadá na jejich blízké, kteří o ně pečují, rodinné příslušníky, neformální pečující, kteří často obětují svou kariéru a čas péči o své blízké, o nemohoucí; a pracovníky v sociálních službách, na ně to dopadá taky, kteří pracují na hraně vyčerpání, a to za často tristních finančních podmínek. Proto říkám zcela jasně: Česká republika potřebuje nový a moderní zákon o sociálních službách, ne další novelu stávajícího zákona, ne další dílčí úpravu nebo kosmetickou změnu, ale skutečnou systémovou změnu, která postaví celý systém sociálních služeb na nové, stabilní základy. Potřebujeme zákon, který nastaví stabilní a předvídatelné financování sociálních služeb, bude vycházet z reálných potřeb terénu, ne z administrativních šablon a různých schémat a také vytvoří důstojné podmínky pro všechny, kteří péči poskytují i přijímají. Je to běh na dlouhou trať, není to jenom na volební období, je to nastavení systému, který tady bude opravdu trvat přes jedno, možná dvě volební období.

Dosavadní změny a úpravy systému sociálních služeb byly bohužel často psány od stolu podle tabulek a představ úředníků, nikoli podle toho, co se potřebuje v každodenní praxi. Výsledkem je systém, ve kterém se poskytovatelé služeb musí přizpůsobovat dotačním pravidlům, místo toho, aby reagovali na potřeby svých klientů. ***