Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

A pokud tomu tak je, pak si na něj musí vztahovat stejné požadavky na transparentnost, odůvodnění a doložení dopadů, jako na jakoukoliv jinou vládní legislativu. Nelze si vybírat pouze podle toho, co je zrovna pohodlné.

A právě tato dvojkolejnost provází celé projednávání této novely. Důsledky dnes vidíme všichni. Neustále se dozvídáme nové informace postupně, po částech, často až na základě jednotlivých dotazů nebo interpelací. To přece není způsob, jakým má vznikat jeden z nejdůležitějších zákonů tohoto volebního období.

Za velmi symbolické považuji i to, jakým způsobem byl nakonec zveřejněn samotný komplexní pozměňovací návrh, který čítal více než 1 070 stran, který byl nakonec do systému nahrán. Ale to nebyl žádný nadstandard, jak jsme si tady vyslechli. To je naprostý základ legislativní práce.

Stejně zarážející byla i zkušenost s žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím, kdy ani Kancelář Poslanecké sněmovny nebyla schopna komplexní pozměňovací návrh v požadované době poskytnout.

Ani tím však problémy nekončí. Stačí připomenout poslední jednání hospodářského výboru. Klíčová stanoviska jednotlivých rezortů k pozměňovacím návrhům poslanci jednoduše nedostali, přestože existovala a předkladatel i Ministerstvo pro místní rozvoj z nich při jednání citovali. Já jsem si je musela vyžádat až prostřednictvím interpelace.

Skrze další interpelaci na paní ministryni Mrázovou jsem žádala i o sdělení nákladů, stejně jako o zodpovězení otázek k personálním změnám, což byly dotazy, které bych nemusela mít, kdyby byly řádně připravené podklady.

My tady několik měsíců sledujeme ale něco úplně jiného. Jedno prohlášení následovalo další. Jednou jsme slyšeli, že reforma všechno zrychlí, podruhé zlevní, potřetí že bude personálně jednodušší. Počtvrté že bude stát téměř stejné peníze jako dnes. Bohužel tato tvrzení nejsou podložena fakty, konkrétními čísly, analýzami ani výpočty. Parlament ale nerozhoduje pouze o tom, zda se mu určitá myšlenka líbí. Parlament rozhoduje o veřejných financích a pokud rozhodujeme o jedné z největších reorganizací stavební správy za poslední desetiletí, pak máme právo vědět, kolik bude stát, jaké přinese úspory, jaká s sebou ponese rizika a z jakých podkladů vláda při svých závěrech vychází.

A já jsem se proto rozhodla interpelovat paní ministryni financí, paní Alenu Schillerovou a jednoduše jsem se zeptala, jaké budou náklady reformy, jaké budou její přínosy, jaké ekonomické podklady má Ministerstvo financí k dispozici a z čeho při svém hodnocení vychází. Přečtu vám část odpovědi paní ministryně, která byla korektní, výmluvná a téměř bezobsažná. Cituji:

„K jednotlivým dotazům týkajícím se finančních dopadů reformy je třeba uvést, že jejich konečná výše bude záviset na výsledné podobě schválené právní úpravy, způsobu implementace jednotlivých opatření a souvisejících rozhodnutích přijímaných v rámci rozpočtového procesu. Legislativní proces dosud nebyl ukončen a některé parametry návrhu mohou být ještě předmětem změn.“

Legislativní proces opravdu nebyl ukončen, nicméně o několik řádků níže jsem se v odpovědi dočetla prakticky stejnou informaci znovu. Cituji:

„Ekonomické a rozpočtové dopady navrhované reformy jsou v rámci přípravy návrhu průběžně posuzovány, jejich konkrétní výše však bude záviset na konečné podobě schválené právní úpravy a následném způsobu její realizace.“

Přiznám se, že mě zaujalo, že se vlastně v podstatě ta část opakuje a dvakrát jsem se dozvěděla, že konečné náklady zatím nelze sdělit. Jenže to nebyla otázka, kterou jsem pokládala. Já jsem se ptala, kolik bude reforma stát po skončení legislativního procesu. Ptala jsem se také, z jakých ekonomických podkladů vláda vychází dnes, když tuto reformu předkládá a když mezi předkladateli sněmovního tisku je i paní ministryně financí. Kdyby se jednalo o běžný vládní návrh zákona, Ministerstvo financí by dnes mělo k dispozici hodnocení dopadů, součástí toho procesu by byly jednotlivé varianty řešení. To znamená varianta nulová, když se nestane nic, pokud úpravu nepřijmeme, varianta preferovaná a případně další posuzované varianty. Každá z nich by obsahovala odhad nákladů, přínosů, personálních dopadů, dopadů na státní rozpočet, na územní samosprávy a také na podnikatelské prostředí.

Odpověď paní ministryně financí proto nepovažuji za problém sama (sám?) o sobě. Problém je něco jiného. Že poslanecká sněmovna se dnes chystá rozhodovat, aniž by měla k dispozici dokumenty, které by při standardním legislativním procesu již dávno existovaly a byly součástí projednávaného materiálu.

O to větší překvapení se tady uskutečnilo minulý týden 2. 7. při mé ústní interpelaci na paní ministryni Mrázovou. Paní ministryně tady uvedla, že máme 35 tisíc úředníků, novému systému bude stačit polovina, že jednorázové náklady na transformaci dosáhnou asi 3,5 miliardy korun, provozní náklady budou činit 7,1 miliardy korun a očekávané přínosy byly vyčísleny na 7,6 miliardy korun. Přiznám se, že jsem tuto informaci uvítala a říkala jsem si, že konečně budeme mít možnost seznámit se s ekonomickými podklady, na jejichž základě tato čísla vznikla. Jenže žádné tyto podklady jsme neobdrželi. A pokud někdo dokáže vyčíslit přínosy reformy nad (na?) 7,6 miliardy korun, pak přece musela existovat ekonomická analýza, která k tomuto číslu dospěla. Musela existovat metodika výpočtu, vstupní předpoklady, modelové scénáře, analýzy i způsob, jakým byly jednotlivé přínosy oceněny.

Stejně tak opakovaně zaznívalo, že významným přínosem reformy bude také pozitivní dopad na českou ekonomiku, a to dokonce zvýšením hrubého domácího produktu. Pokud někdo tvrdí, že reforma zvýší HDP, pak musí být zřejmé, jaká metodika byla použita, jaké investice byly do výpočtu zahrnuty a jaký časový horizont byl uvažován.

Já bych se po otázkách legislativního procesu a financování zastavila u další oblasti, kterou už zmiňoval i můj předřečník. A to je oblast, jak bude vlastně celý ten systém fungovat. Jsou to lidé. Každý zákon je nakonec dobrý jen tak, jak dobře jej dokážou vykonávat lidé, kteří podle něj každý den pracují. Proto mě velmi mrzí, že právě personální dopady celé reorganizace zůstávají jednou z nejméně vysvětlených částí této reformy. Přitom nejde jen o okrajovou otázku. Naopak, domnívám se, že právě zde může být celý projekt buď úspěšný, anebo také extrémně neúspěšný.

Ptala jsem se paní ministryně Mrázové, zda existuje právní analýza, která potvrzuje správnost navrženého způsobu přechodu zaměstnanců, protože na tento problém upozorňuje Odborový svaz státních orgánů a organizací. Organizace, která dlouhodobě zastupuje zaměstnance veřejné správy a která na rizika u této reorganizace upozorňuje již řadu měsíců.

Upozorňují, že navržený způsob přechodu zaměstnanců podle § 338 až 345a zákoníku práce je určen pro zcela jinou situaci. Odborový svaz připomíná, že podle zákoníku práce přecházejí na nového zaměstnavatele také práva a povinnosti z kolektivních smluv. To znamená, že stát nebude přebírat pouze zaměstnance, ale bude přebírat i jejich nároky.

Při interpelaci bylo potvrzeno, že MMR nemá analýzu, ale řídí se doporučením Ministerstva práce a sociálních věcí. Já se domnívám, že při přijímání této reorganizace bychom měli být mimořádně opatrní. Odborový svaz totiž upozorňuje ještě na jednu věc. Pokud bude navržený postup přijat v této podobě, lze podle jeho názoru důvodně očekávat stovky až tisíce pracovněprávních sporů, a to nejen kvůli rozdílným kolektivním smlouvám, ale také kvůli pracovním podmínkám, benefitům a dalším nárokům zaměstnanců. Současně upozorňuje na to, že stát si touto právní úpravou ukládá povinnosti, které nemusí být schopen splnit.

Stejně závažně vnímám i další informaci, nejen podle odborového svazu, který dnes deklaruje, že vlastně ochotno je přejít pouze 30 % dotčených zaměstnanců. Odbory současně uvádějí, že navržený způsob přechodu jejich motivaci rozhodně nezvýší. A to už není jen personální otázka. To je otázka fungování celé reformy, protože žádný úřad nebude fungovat bez lidí. Mnoho starostů mi otevřeně říká, že své zkušené úředníky ze stavebních odborů, ale i dotčených orgánů nechtějí ztratit. Pokud oni nebudou ochotni přejít do státní správy, nabídnou jim jiné pracovní uplatnění v rámci obecního úřadu. A stejně tak většina obcí dnes počítá s tím, že prostory po stavebních úřadech využije pro vlastní potřebu. ***