Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Co ten zákon vlastně dělá? Ten zákon je pozoruhodně krátký. Čtyři články, dvě změněná čísla. První číslo, vyměřovací základ pro platbu státu za státní pojištěnce roste na 18 362 korun. Druhé číslo je nenápadné. V § 3cza rok 2024 nahrazuje rokem 2029. Tímhle jediným číslem se na dva roky vypíná valorizační automat. Tedy pravidlo, podle kterého platba každý rok automaticky roste o inflaci a polovinu růstu reálných mezd. Automat naskočí až pro rok 2029. Čekala jsem, že tu dnes zazní rok 2022 a zazněl, tak si to řekněme rovnou. V roce 2022 uprostřed krize veřejných financí tehdejší vláda platbu mimořádně snížila. A víte, co jste zkušenosti vzniklo? Právě valorizační automat. Ocituji vládní důvodovou zprávu. Cílem bylo zajištění předvídatelného na politickém rozhodnutí, nezávislého každoročního navýšení platby.

A co to dělá ten zákon? Ten automat na dva roky vypíná. Vrací nás do světa, kde výše platby za 6 milionů lidí závisí na tom, jak se zrovna domluví premiér s ministrem financí nebo s ministryní financí.

A teď, co v celé debatě zatím chybí. Rok 2028, platba státu zamrzne na 2 479 korunách na dva roky. Jenže náklady systému rostou podle vlastních vládních čísel zhruba o 15 miliard ročně. Jen z dražších léků a z demografie. Co se tedy stane v roce  2028? Buď sem vláda přijde s dalším jednorázovým zákonem znovu na dluh, znovu ve zrychleném režimu, nebo nepřijde a systém spadne do ještě hlubší krize. Horečka zkrátka se vrátí. Ten zákon řeší rok 2027 a rok 2028 nechává viset ve vzduchu.

A teď hlavní otázka, kam ty nové peníze jdou a co z nich pozná pacient? Vláda v důvodové zprávě rozepsala očekávané nové výdaje na příští rok. Dohromady 35,3 miliardy. A právě z nich po započtení slibovaných úspor a přirozeného růstu pojistného odvozuje těch 21 miliard, které má doplatit stát. Tu otevřenost oceňuji, protože ten rozpis je výmluvnější než celá tisková konference. 2,7 miliardy spolknou mandatorní výdaje, ty si systém vezme sám. 5,6 miliardy demografie, protože stárneme a péče přibývá. Tady vládě jedno přiznám, vyšší růst míří do domácí ošetřovatelské a následné péče a to je správně. Dál 11,5 miliardy cituji: minimální růst úhrad pro zajištění sociálního smíru a částečné kompenzace inflace. Přeloženo do lidské řeči, plošný růst úhrad, který v praxi potáhnou hlavně mzdy a provoz, především v nemocnicích. 7,5 miliardy jde na dorovnávání záloh. To je na splacení skrytého dluhu, který letos vzniká tím, že pojišťovny platí poskytovatelům uměle snížené zálohy. Žádná péče navíc, splátka za letošek. A nakonec 1 miliarda za prevenci.

Shrnuto: na prevenci, jedinou položku, která dlouhodobě šetří peníze i životy, jde z celého balíku jedna jediná miliarda. Na udržení klidu 11,5. A co z toho pozná pacient? Zkrátí se čekací doba na ortopedii? Nezkrátí. Přibude praktiků a pediatrů na venkově? Nepřibude. Rozšíří se ordinační hodiny? Nerozšíří. Za 21 miliard na dluh si kupujeme jediné, že to celé vydrží zhruba tak jak to je o jeden rok déle.

Pan ministr říká a já s ním souhlasím, že peníze samy o sobě zdravotnictví nespasí. Jenže pak otevřete zákon a ta druhá půlka věty v něm není. Vládní důvodová zpráva přitom sama cituje odhady OECD. Pětina zdravotních nákladů jde na péči s nízkou přidanou hodnotou a desetina je přímo plýtváním. A sama si spočítala, že snížit plýtvání jen o třetinu znamená ušetřit 18,5 miliardy korun ročně. Skoro celou částku, o které dnes jednáme, jen bez půjčování.

Vláda dokonce vyjmenovává, kde jednodenní péče, balíčkové platby, koordinace péče, elektronické žádanky a konec duplicitního vyšetření, úhrady vázané na kvalitu centralizace. Všechno tady zaznělo. Podepsala bych to skoro celé. Jenže v zákoně z toho není ani řádek a velké koncepční změny, dohadovací řízení, lůžkový fond, digitalizace popisuje vláda jedním slovem – připravované. Bez termínu, bez gestora, bez závazku.

Každý, kdo někdy něco řídil, ví, co znamená připravované bez termínu. Znamená to, že se k tomu vůbec nemusíme dostat. A jednu věc v tom všem postrádám úplně. Lidi. Pokud mladí lékaři a sestry odcházejí, protože specializační vzdělávání je nepřehledné a podmínky nedůstojné, žádná z těch miliard neotevře novou ordinaci na venkově. O lidech tenhle zákon vůbec není.

Jak se to celé zaplatí? Důvodová zpráva odpovídá jednou věcí. Výdaje státního rozpočtu se zvýší o 21 miliard. Tečka. Žádný zdroj krytí. Všechno jde na dluh. V lednu jsem řekla, že z veřejného zdravotního pojištění se nesmí stát banka na záplaty. Dnes to platí dvojnásob, protože na tu záplatu si půjčujeme a splácet ji budou naše děti. Dvakrát. Jednou jako dluh a podruhé jako nezreformovaný systém, který jim tu necháme. A způsob projednávání tomu nasazuje korunu. Vláda u 21 miliard požádala o vynechání připomínkového řízení, protože prý jediné relevantní připomínkové místo je Ministerstvo financí.

A co pojišťovny? Co komory? Co pacientské organizace? A schválit to chtěla rovnou v prvním čtení s argumentem, že pojišťovny potřebují jistotu pro plány na rok  2027. Jistotu totiž nedává rychlost hlasování, ale předvídatelná pravidla.

A jediné předvídatelné pravidlo, které v téhle oblasti máme, byl valorizační automat. Tenhle zákon vypíná. Takže tady nejde o čas, tady jde o to vyhnout se debatě. A já se ptám, když je ten návrh tak dobrý, proč se bojí přijít na výbor pro zdravotnictví?

Jak tu dnes zaznělo, opozice se na reformy těší, jen je předložte a projednáme je. Komunikujte s námi. My vám i tu podporu nakonec dáme. Ale tady s námi se nic nekomunikovalo, čekal se bianco šek bez práce. Reformy jsou kde? Připravují se, některé se opožďují a přibývají další agendy, které vás, pane ministře, ještě můžou nakonec zpomalit, ne-li zastavit.

A vrátím se nakonec na začátek. Dva dny. Tolik rezervy zbude na konci roku systému, který se stará o nás všechny. Vládě neupírám, že přišla s penězi. Upírám ji, že přišla jenom s penězi. Budu hlasovat za to, aby ty peníze měly smysl, protože systém, kterému zbývá rezerva na dva dny, nepotřebuje další Paralen na jeden rok, potřebuje léčbu na desetiletí. Děkuji za pozornost.

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak a nyní jako poslední vystoupí pan poslanec Tom Philipp, prosím, pane poslanče, máte slovo.

Poslanec Tom Philipp: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, pokusím se být co nejkratší, protože už toho bylo hodně řečeno a myslím si, že pan ministr už si všechny rady vyslechl a doufám, že si i vzal k srdci.

Zkusím trochu zavzpomínat. Tady se mluvilo o výchozí lajně. Já jsem pracoval na Ministerstvu zdravotnictví jako náměstek, který měl na starosti úhradovou vyhlášku a její konstrukci a psaní, od roku 2014 čtyři roky. V té době bylo zdravotnictví těžce vyhladovělé, po té krizi 2008 až 2010. A v té době tam vlastně přišla v roce 2014 dopadla ta krize z těchto let vlastně nejbolestivěji. Ekonomika šla už nahoru, ale ve zdravotnictví bylo málo finančních prostředků.

Musím říct, že tenkrát pan ministr Heger napsal poměrně statečně úhradovou vyhlášku, která byla opravdu s nulovým nárůstem nebo minimálním nárůstem. Také za to byl samozřejmě výrazně kritizován. Nicméně ten rok výrazně pomohl, protože samozřejmě ty další roky potom už ta úhradová vyhláška mohla trochu růst.

Aby mohla růst, tak tam samozřejmě bylo potřeba finanční prostředky z výběru za zaměstnance, ale i za státní pojištěnce. Tenkrát jsme chodili s panem ministrem Němečkem za panem ministrem Babišem, který byl ministr financí, aby nám aspoň o 50 korun zvýšil tu platbu za státní pojištěnce. Ty argumenty byly ze strany pana nynějšího premiéra, tehdy ministra Andreje Babiše, velmi příkré. Tvrdil, že ve zdravotnictví už je dost peněz, že ale systém s nimi nehospodaří dobře a že si máme poradit prostě sami, že máme ten systém zreformovat a vyjít s těmi penězi, který tam jsou. A neviděl tedy důvod nám pomoci s tou padesátikorunou.

Potom nám říkal, že jsme mu nepřinesli dostatečnou koncepci ani strukturální změny. Ne, ne, další peníze vám nedám. To byly jeho odpovědi na mnohá jednání, která jsme tehdy vedli. Přestože pan ministr Němeček, já a ostatní kolegové, kteří tenkrát pracovali na ministerstvu, se snažili vysvětlit tu problematiku, že to není černá díra, že prostě je to služba lidem a že bez finančních prostředků se nedá dělat kvalitní služba, měli jsme víceméně smůlu. Argumenty byly samozřejmě systém získává peníze z vyššího výběru pojistného a není potřeba tedy přidávat za státní pojištěnce. Je třeba říct, že tenkrát se za státní pojištěnce platilo asi 800 korun. Dneska to je kolem 2 200, bude to 2 400 nebo 2 500, takže tenkrát to byla opravdu diametrálně menší zátěž pro státní rozpočet a ta padesátikoruna by se nám tenkrát strašně hodila. ***