Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(10.00 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
A konečně otázka pátá. Proč nestačí nástroje, které stát má už dnes? Finanční správa dnes disponuje možnostmi, o kterých se jí před 10 lety ani nesnilo. Má kontrolní hlášení, elektronická podání, datové schránky, rozsáhlé analytické nástroje. Přesto je odpovědí na každý problém vytvoření další evidence.
Právě tady se dostáváme k nejdůležitější otázce celé dnešní debaty. Jak má vypadat moderní stát? Podle mě je odpověď jednoduchá. Moderní stát nesbírá více dat. Moderní stát lépe využívá data, která už má. To není slogan. To je princip, kterým bychom se měli řídit při každé změně nejenom daňových zákonů. Každý nový údaj, který stát požaduje, musí umět obhájit. Každou novou povinnost musí umět vysvětlit. A především musí prokázat, že stejného cíle nelze dosáhnout jednodušším způsobem.
Právě podle tohoto měřítka bychom měli posuzovat i ten dnešní návrh zákona, protože debata o evidenci tržeb není debatou o minulosti. Je debatou o tom, jak bude český stát fungovat v příštích letech. Během celé rozpravy jsme slyšeli řadu důvodů, proč bychom měli tento návrh podpořit. Když si je ale pečlivě projdeme, zůstávají čtyři základní tvrzení, na kterých vláda celý návrh staví. A právě ta považuju za problematická.
První tvrzení říká, že evidence tržeb výrazně zvýší výběr daní. Jenže kde jsou fakta nebo jasné důkazy? Již při zavedení první varianty EET z roku 2016 nebyly výnosy jasně prokázány. Dnes bude situace ještě horší. Za 10 let, jak už jsem naznačoval, se změnilo téměř všechno. Platební návyky, digitalizace podnikání, možnosti státní správy, podíl bezhotovostních plateb – ten roste geometrickou řadou. Změnily se i nástroje státu analytické. Když to přesvědčivě nefungovalo před 10 lety, jak to bude fungovat dnes? A právě to jsme během celé rozpravy neslyšeli.
Druhé tvrzení říká, že návrh narovnává podnikatelské prostředí. To zní sice dobře, jenže skutečně rovné prostředí nevzniká tím, že budeme vytvářet další výjimky a speciální zvláštní režimy. To přece je naopak. Čím více výjimek do daňového systému přidáváme, tím je méně přehledný a tím méně je samozřejmě i spravedlivý. Rovné prostředí nevzniká množením výjimek. Vzniká jednoduchými pravidly, která platí pro všechny stejně.
Třetí tvrzení říká, že systém bude jednoduchý. Jenže jednoduchý systém nepotřebuje stále nové výklady a další nové výjimky. Čím více jich vzniká, tím složitější systém vytváříme. A platí jednoduché pravidlo: každá nová povinnost je nová administrativa. Každá nová výjimka systém dále komplikuje. Každá nová komplikace znamená vyšší náklady pro ty, kteří pravidla dodržují.
A konečně čtvrté tvrzení, že tento návrh představuje modernizaci. Právě s tím zásadně nesouhlasím. Modernizace přece neznamená obnovit systém vytvořený před 10 lety. Modernizace znamená změnit způsob práce státu, být efektivnější, přesnější, méně zatěžovat poctivé a více se soustředit na skutečná rizika. A především platí jedna jednoduchá věta: moderní stát nesbírá více dat. Moderní stát lépe využívá data, která už má.
To je podle mě hlavní rozdíl mezi naším pohledem a pohledem vlády. Vláda říká, když vznikne problém, vytvořme novou evidenci. My říkáme, nejdříve využijme informace, které stát už má. Teprve pokud to nestačí, přemýšlejme o nových povinnostech. To není jen rozdíl o tomto jednom zákonu. To je rozdíl v tom, jak přemýšlíme o fungování státu.
Často slýcháme, že přece nejde o nic zásadního, že podnikatelé zvládnou ještě jednu povinnost navíc, ještě jednu evidenci. Jenže přesně tak vzniká přeregulovaný stát. Ne jedním velkým zákonem, ale stovkami drobných povinností. A právě toto rozhoduje o tom, jestli stát lidem život usnadňuje, nebo komplikuje.
Proto bychom si před každou novou povinností měli položit jednoduchou otázku. Je opravdu nezbytná? Nebo: Existuje lepší cesta? Právě tuto otázku si položil i Ústavní soud. A myslím, že bychom si ji měli položit i my. Když mluvíme o nových povinnostech, neměli bychom zapomínat na jednu základní zásadu. Ve svobodném právním státě nestačí, že stát něco umí zavést, a proto to zavede. Každá nová povinnost musí být odůvodněna, musí být přiměřená a především musí být nezbytná.
Právě tímto principem se řídil i Ústavní soud, když se evidencí tržeb zabýval před těmi téměř 10 lety. Nezpochybnil právo státu vybírat daně, ba naopak. Připomněl ale, že mezi oprávněnou kontrolou a zbytečným zatěžováním občanů existuje hranice a že stát musí vždy prokázat, proč nestačí méně zatěžující řešení. Právě tuto otázku si musíme položit i dnes. Od posledního rozhodování Ústavního soudu v této věci uplynulo téměř 10 let. Za tu dobu se stát změnil. Má více informací. Má lepší technologie. Jinými slovy, má mnohem lepší možnosti než tehdy. Pokud tedy dnes někdo žádá nové povinnosti, měl by přesvědčivě vysvětlit, proč mu nestačí nástroje, které už má. A právě to jsme během celé rozpravy neslyšeli.
Nejlépe je to vidět na bezhotovostních platbách. Před 10 lety byla debata jiná. Dnes ve stále větším počtu provozoven převažují platby kartou nebo jiným bezhotovostním způsobem. Každá taková platba po sobě zanechává digitální stopu. Existuje záznam u obchodníka, v bance, v účetnictví, na bankovním účtu. Stát tedy tato data už dnes může za zákonných podmínek získat. Proč je má občan posílat ještě jednou? (Řečník si odkašlává a smrká. Ministr Juchelka nabízí vodu.) Mám. Díky. (Poslankyně Černochová přinese k řečništi svou flašku vody.) Děkuju. Děkuju. Já tady mám. (Ukazuje jí svou flašku vody.) Děkuju moc. Děkuju. ***
