Předcházející zahájení jednacího dne schůze

 

(Schůze pokračovala ve 14.28 hodin.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji další jednací den 24. schůze Poslanecké sněmovny. Aby byla zaznamenána naše účast, nejprve vás odhlásím a prosím, abyste se přihlásili identifikačními kartami.

Náhradní karty a jejich čísla platí tak, jak bylo řečeno na 25. schůzi. Proto není potřeba mi znovu oznamovat.

Paní poslankyně, páni poslanci, z dnešního grémia nevzešel žádný návrh. Dnes bychom tedy měli projednávat body dle schváleného pořadu schůze. To je z mé strany vše a ještě bych dodal, že přehled zbývajících bodů k projednání vám byl rozeslán elektronickou poštou. Tak teď tedy zde mám faktická poznámka Ivan Bartoš, ale to není teď faktické poznámky. Takže já vás odmažu a přečtu tedy přednostní práva, abychom měli přehled. Takže Taťána Malá, Vít Rakušan, Zdeněk Hřib, Olga Richterová, Martin Kupka, Marian Jurečka, Matěj Ondřej Havel, Věra Kovářová, Michal Zuna je pověřen po pověření klubu a Marian Jurečka, takže Marian Jurečka bude před Michalem Zunou tím pádem, protože přednostní právo, ale ty klasické mají přednost před stanoviskem klubu.

Takže toto je pořadí, tak si zapamatujte, prosím, kdo je před vámi. A nyní tedy předsedkyně poslaneckého klubu Taťána Malá, prosím. A prosím o klid v jednacím sále.

 

Poslankyně Taťána Malá: Děkuji za slovo, pane předsedo. Já si dovolím navrhnout procedurální hlasování, a to, abychom hlasovali dnes meritorně i procedurálně o všech návrzích po devatenácté, jedenadvacáté a čtyřiadvacáté hodině. Tento návrh dávám jménem tří poslaneckých klubů, hnutí ANO, Motoristé a SPD. A zároveň navrhuji, abychom dnes jako jediný bod projednávali bod číslo 1, tisk 90, novela zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, který je vrácen Senátem. Děkuji.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak, budeme... Já zagonguji, ale jsme tady všichni, takže budeme hlasovat o návrhu, abychom meritorně i procedurálně hlasovali a jednali po devatenácté, dvacáté první i po dvacáté čtvrté hodině.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 243, přihlášeno 157 poslanců, pro 94, proti 54. Návrh byl přijat.

 

Tak, o návrhu na programu budeme hlasovat tedy později. A nyní tedy vystoupí předseda sTAN Vít Rakušan, připraví se předseda Pirátů Zdeněk Hřib. Tak prosím, máte slovo.

 

Poslanec Vít Rakušan: Děkuju za slovo, pane předsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vždycky na začátek už avizuji, jak ten proslov bude dlouhý, nestraším, nebude příliš dlouhý, vejdu se určitě do 20 minut.

Teď jsme v minulém týdnu byli svědky toho, že vláda České republiky vyhodnocovala své dosavadní působení... (Hluk v sále, řečník vyčkává.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Já vás požádám o klid v jednacím sále. Prosím, aby ten kdo jedná o něčem jiném, tak aby když tak to dojednal v předsálí. Tak, ještě jednou vás žádám o klid v jednacím sále.

Tak, prosím.

 

Poslanec Vít Rakušan: Děkuju, pane předsedo, já už to zvládnu i přes ten případný hluk. Člověk už si tady docela zvykl.

Stejně jako vláda vyhodnocovala sama svoji práci, tak my jsme její práci ve velkých uvozovkách vyhodnocovali taky. Za prvé máme pocit, že vláda občas zapomíná na to, že je, nebo by měla být zodpovědná Poslanecké sněmovně. Vždycky, když se tady o těch největších tématech pokoušíme zahájit diskusi, ať už to byl útok na veřejnoprávní média, ať už to jsou záležitosti výdajů na obranu, ať jsou to záležitosti, které se týkaly bezprecedentní změny rozpočtových pravidel, tak odpovědí je nám vždycky mlčení. Dokonce ani u těch nejdůležitějších tisků, třeba změna služebního zákona, nám nebývá odpovězeno ani na ty základní otázky, které klademe.

Vláda Andreje Babiše už tady vládne více než půl roku a co nám za tu dobu ukázala? Společný jmenovatel je slovo nezodpovědnost, a to ve všech směrech, ve kterých můžeme tomuto slovu rozumět.

První nezodpovědnost je ta, kterou se budeme podrobně zabývat dnes, a to je nezodpovědnost rozpočtová. Tahle koalice šla do voleb s jasnými sliby. Hnutí ANO slibovalo nastartování hospodářského růstu. Voliči se měli těšit v průběhu času na vyrovnané a do budoucna jistě i přebytkové rozpočty. Budou se snižovat daně. To byl další slib, který jsme slyšeli. Motoristé, ti nám dokonce slíbili vyrovnaný státní rozpočet do čtyř let. Budou dohlížet na to, aby Andrej Babiš neutrácel, aby tenhle stát nebyl dále zadlužován. Kdepak ten loňský sníh je! Kdepak jsou tyhle sliby!

Určitě na papíře vypadaly krásně, vypadaly hezky i v televizních debatách. Ale kdo vzal už tenkrát rozum do hrsti, tak musel vidět, slyšet, cítit a zamyslet se, že dohromady tyhle sliby opravdu žádný smysl nedávají.

A tyhle sliby teď, v téhle chvíli už by asi po tom půlroce měly být promítány do praxe. Tak se pojďme podívat, jak to tedy vypadá s tím naším hospodařením.

Vláda nastoupila bez schváleného rozpočtu, měli jsme tady provizorium, a to deficit opticky zlepšovalo v tom prvním kvartále. Ale pak, jakmile provizorium skončilo, tak přišel ten pravý účet, fakta. Schodek státního rozpočtu k 30. 6. 2026 činí 183,6 miliardy korun. Meziročně je to výsledek o 31,2 miliardy horší. Je to čtvrtý nejvyšší červnový schodek od vzniku České republiky. Výdaje meziročně rostou o 6,2 procenta, příjmy jen o 4 procenta.

Vracím se k těm slibům. Už vidíte, že to nevychází? Už vidíte, že tohle opravdu není cesta k vyrovnaným a rozhodně ne přebytkovým rozpočtům? Už vidíte, že nikdo nikoho nehlídá a že se tady vláda, co se rozpočtu týče, absolutně utrhla ze řetězu? Ale o tom budeme mluvit, na to máme celé odpoledne.

Já bych byl jenom moc rád, kdyby už se vláda nesnažila lidem namluvit, že teď, když ten dluh prohloubí, lidem bude líp. Já doufám, že na to už nikdo neskočí a že každý ví, že tohle je bohapustá lež.

Druhá nezodpovědnost je stejně vážná. Ta se týká útoků na samotné pilíře demokracie, útoků na veřejnoprávní média. My jsme svolali dvě schůzky k veřejnoprávním médiím, k mediálnímu zákonu. Pozvali jsme zástupce veřejnoprávních médií všech parlamentních stran. Pozvali jsme samozřejmě i koaliční poslance. Na tu první schůzku jeden přišel, na tu druhou už nepřišel vůbec nikdo, nikdo se neomluvil. Jedna koaliční senátorka na sociální síťi X napsala, proč je vlastně někam zvána. No, proto, že o tom zákonu také bude rozhodovat. To je vzkaz pro vás, paní senátorko. Protože tenhle zákon se dotkne každého v téhle zemi, včetně těch lidí, kteří vás svými hlasy poslali do Senátu.

A protože se tak v demokracii pracuje, protože se o věcech diskutuje na parlamentní půdě, k tomu Parlament je. Znovu, vracím se k vašemu stylu komunikace, tohle vy neumíte, tohle vy neznáte. Vy nejste zvyklí na to, že byste měli v Parlamentu na otázky odpovídat a jako byste zapomněli na to, že jste odpovědni Poslanecké sněmovně, která vám dává důvěru a může vám případně vyslovit i nedůvěru.

Veřejnoprávní média jsou veřejná, ona totiž patří všem. Proto debata, která byla vedena i se zástupci těchto médií, protože jsme vás dlouhodobě vyzývali, ať se o tom tématu bavíme tady na plénu, ministr Klempíř nechodil na interpelace, ten bod jste nikdy neotevřeli. Proto, paní senátorko a všichni ostatní, vás zveme na debatu, která byla věcná a konečně jste mohli argumentovat, proč tuhle změnu děláte. To je to základní, co jste nám neřekli. Neřekli jste nám to nikdy, děláte ji jenom proto, a to říct nemůžete, abyste měli veřejnoprávní média na svém rozpočtovém vodítku.

A mimochodem, když už jsme u té komunikace vlády, tak já bych se zastavil ještě u dvou až třech věcí. Měl jsem tady ústní interpelaci na pana vicepremiéra Macinku, on byl řádně omluven. Stává se, že těch omluv je hodně, toho už jsme si všimli, akceptuji, asi byl někde v zahraničí. Dle jednacího řádu odpoví člen vlády, pokud není přítomen, na ústní interpelaci do 30 dnů od jejího podání. Lhůta uplynula minulý týden. Myslíte si, že něco z Ministerstva zahraničních věcí, co by pan ministr podepsal, nepředpokládám, že by se tím sám zabýval, přišlo? Samozřejmě, že ne. Ta lhůta je stanovena jednacím řádem Poslanecké sněmovny. Ještě jednou, vláda je zodpovědná Poslanecké sněmovně.

I ministři by se měli řídit jednacím řádem Poslanecké sněmovny. My jsme samozřejmě zkontaktovali i Ministerstvo zahraničních věcí. Může se stát, že občas někde něco zapadne, byť jsem se jako ministr snažil, aby tyhle lhůty v úctě k Poslanecké sněmovně nebyly porušovány nikdy. Nová doba. Ministerstvo zahraničních věcí nám řeklo, no, tak se to nestihlo, no. No, asi jsme hrozný, no. Co se s tím dá dělat? Tohle je váš způsob vládnutí? Takhle vy se stavíte k Poslanecké sněmovně? Zjišťoval jsem si mezi našimi poslankyněmi a poslanci, že rozhodně nejsem jediný, na koho se ministři vykašlali a žádnou odpověď mu nepošlou. I kdyby měla být formální, i kdyby ji ten ministr ani nečetl, tak prostě dodržovat jednací řád, to by mělo být součástí i vaší vládní kultury. Ale ta kultura je prostě nulová.

Tutláte vše, tutláte všechno, co se týká České televize, co se týká Českého rozhlasu. A přitom ten zájem veřejnosti je zřejmý. Pískají na vaše ministry ve Strážnici. Ten jeden tam jel kvůli tomu, aby si zaprovokoval. Dopadl ještě stejně, potom asi dostal trochu kartáč na vládě. Záběry z Karlovarského festivalu, virální video. Jedny ruce netleskají, Helena Třeštíková varuje před politickými tlaky na média. Ten celý sál jí tleská. Celý sál kromě paní ministryně financí. Tohle nejsou náhody, to je nějaký vzkaz a ten vzkaz vám nedáváme tady. Ten vzkaz vám dávají lidé v téhle zemi a dávají vám ho docela jasný, ale vám je to jedno. Vy neslyšíte, neposloucháte, nekomunikujete, tutláte.

A potom bych se zastavil u třetího bodu, který je dnes z rána aktuální. Tisková konference před odletem do Ankary zástupců naší vlády, o hodinu později tisková konference prezidenta republiky a jeho týmu. Dva jiné světy. Na první pan ministr Macinka se vysmívá panu prezidentovi, že si snad udělá hodně fotek, a vůbec si neuvědomuje, že do téhle trapné situace ne sebe, on je zvyklý na to, že se ztrapňuje všude, kam přijde, ale naši zemi, Českou republiku postavil on touhle extrémní formou kohabitace, kterou tady předvádí výsměchem prezidentovi. A asi by měl počkat na fakta. A znovu, kdyby tady byla standardní komunikace a byl by schopen ministr zahraničních věcí mluvit dopředu s prezidentem republiky, domluvit se, tak by se nemusel po příletu do Ankary dozvědět, že samozřejmě prezident republiky má zajištěn důstojný program, že prezident republiky má svá pozvání a že ten, kdo vypadal jako směšný tajtrlík na té tiskové konferenci, protože nezná fakta, protože nemluví s Kanceláří prezidenta republiky, je zase pan vicepremiér Macinka.

Takže tady mluvil ten kabaret minulosti, to byla tisková konference vlády, a potom mluvil státník. Já jsem zvědavý, jak to v té Ankaře bude vypadat. Jenom doufám, že tahle malost bude vyjádřena skutečně jenom někde na okraji a že alespoň tam dokážete, že i když se tady chováte tak malicherně a dětinsky, že aspoň tam dokážete chápat, že reprezentujete společně naši zemi. A nikdo není zvědavý na vaše spory. Nikdo není zvědavý na pomstu za nejmenování pana Filipa Turka ministrem, kterou jste přenesli absolutně ostudně a nezodpovědně na mezinárodní úroveň.

Ale ta další nezodpovědnost, a navazuji přímo, je bezpečnostní. Vy jste zaplevelili debatu před odjezdem na summit NATO trapným hádáním se s Pražským hradem, dětinskostí a malostí, ale už jste do veřejné debaty nepustili debatu o samotném obsahu vašeho mandátu. Co tam budete prosazovat? Jakým způsobem budete prosazovat zájmy Česka? Jakým způsobem budete ukazovat, že nejsme a nebudeme černým pasažérem a že jsme zemí, která chce plnit svoje závazky. S jakým příslibem tam jedete? Budete schopni ho prosadit? Budete schopni ho obhájit před našimi spojenci? Budete schopni vysvětlit postoj Česka, který neumíte vysvětlit ani doma, kdy těsně před summitem říká něco jiného ministr obrany a premiér? Kdy sami nejste schopni říct, jestli v letošním roce závazek budete plnit, nebo nebudete plnit? Tohle přece dlužíte do té veřejné debaty. Tohle dlužíte Poslanecké sněmovně. Tuhle debatu jste měli otevřít. Ne! Za kouřovou clonou vašich malicherných, dětinských hádek s prezidentem republiky zaniká ta podstata: jakým způsobem budete hájit naše zájmy člena Severoatlantické aliance na nejdůležitější události tohoto roku, která se k bezpečnostní politice naší země vztahuje.

A ta vaše bezpečnostní nezodpovědnost, kromě té rozpočtové a komunikační, pokračuje. Ruské zpravodajské sítě po kauze Vrbětice kompenzují omezení svého zastoupení v Praze tím, že využívají diplomaty akreditované v okolních zemích. Ti mohou volně vstupovat na české území přes hranice schengenského prostoru. Mohou se tady pohybovat, nikdo je nekontroluje, neeviduje. Mohou tady vytvářet nové sítě pro své budoucí operace, mohou tady oslovovat v rámci své práce často jednoduše špionské pod diplomatickým krytím své potenciální kontakty. Sankční balíček Evropské unie, na jehož vyjednání se podílel premiér Fiala, ministr Lipavský a podílel jsem se na něm na úrovni vnitřní bezpečnosti i já, výslovně umožňuje členským státům Evropské unie zavést schvalovací nebo oznamovací režim pro pohyb ruských diplomatů.

My jsme podali náš pozměňovací návrh k tisku 213, který tuto mezeru definitivně zavírá. A tady se dostáváme zpátky obloukem k té komunikaci. Právě tohle byla moje interpelace na pana vicepremiéra Macinku. Jednoduchý dotaz: Podpoříte tenhle pozměňovací návrh, když jsme tu práci odvedli za vás? Přihlásíte se ke slovům vašeho premiéra, který někdy v lednu, v únoru či v březnu říkal, že i s tímto instrumentem vláda počítá? Vláda mohla přijít s vlastním návrhem, nepřišla. Dobrá. Tak pojďte podpořit náš pozměňovací návrh a potom ukážete, že vám tohle téma není jedno. Potom, cituji pana premiéra, my to uděláme, abychom ukázali, že nejsme proruští. No, měli byste to udělat kvůli tomu, aby tahle země nebyla pod vlivem ruských špionážních zpravodajských operací. To je ten důvod. Vy ty hluboké důvody něco udělat pro tuhle zemi úplně ve své genetické výbavě nemáte, no, tak potom říkám, udělejte to aspoň proto, abyste ukázali, že nejste proruští, protože pokud to neuděláte, tak tím říkáte, že tedy asi proruští nakonec budete. Ten instrument je velmi jednoduchý.

To jsou tři příklady, kdy vláda ukázala jakým způsobem je nezodpovědná. Ale ten závěr je jeden. Vláda, která slibovala snižovat deficit, prohlubuje schodek. Vláda, která tvrdí, že změnou financování veřejnoprávních médií pomáhá občanům, jim reálně bere nástroj kontroly. Vláda, která slibovala bezpečnou zemi, bezpečnostní odpovědnost, nechává v naší bezpečnostní politice nesmyslné mezery, které lze jednoduše opravit, a ještě k tomu není schopna plnit ani naše závazky vůči spojencům v Severoatlantické alianci. A do toho všeho se usmívá, vyvolává spory s prezidentem republiky, napadá Ústavní soud, hovoří dokonce o puči v téhle zemi, nedodržuje zákony. Tohle je přece reálný stav půlročního vládnutí vlády Andreje Babiše.

Stát prostě není Monopoly. Znáte asi tu hru. Nakupují se ulice, staví se hotely, sbíráte nájemné. A když vám ty prachy dojdou, tak si je půjčíte od banky. A když se vám nedaří, tak prodáte nějakou parcelu. A celá ta hra je naštěstí jenom hra. Jsou to ty žetony na desce, papírové peníze, karty náhody, políčko, kde je napsáno pokladna. Když se náhodou nezadaří a vy zbankrotujete, tak sbalíte tu desku, složíte ji, schováte do krabice a jde se spát. Jenomže tohle není Monopoly. Tohle je Česká republika. Tady nehrajete se žetony, tady nehrajete ani s žádnou falešnou papírovou měnou, tady hrajete s budoucností konkrétních lidí a vy riskujete. Vy riskujete v rámci rozpočtové odpovědnosti, vy riskujete v rámci naší bezpečnostní politiky. Za tím vším jsou konkrétní důchody. Důchody nejenom důchodců, kteří jsou teď v seniorském věku, ale těch, kteří přijdou po nás v těch dalších generacích. Jsou v tom hypotéky. Mimochodem, kde je pokles těch úrokových sazeb? Vaše naštvání na Českou národní banku? No, co má Česká národní banka dělat, když vidí vaši fiskální politiku? Ona bude zodpovědná za ty problémy, které tady jsou.

A když se na konci toho volebního období ta deska slouží, tak bohužel potom zůstane už jenom prázdná krabice. A za ten dluh, který vy teď tady nasekáváte, ponesou odpovědnost další generace, lidé, kteří u toho stolu, u té herní desky teď vůbec nesedí. Tohle je vaše politika. A my tady budeme a budeme to připomínat stále a budeme se pokoušet navrhovat právě takové body k projednání, které na tuhle vaší nezodpovědnost a hazard s touhle zemí budou upozorňovat. Ano, užívejte si vládních speciálů, užívejte si toho, že teď vládnete, užívejte si té své arogance palácové vlády, kterou předvádíte.

Obrovsky arogantní vláda, která tady nebyla, jak se chová k médiím, nejenom k těm veřejnoprávním, jak odpovídá novinářům, respektive neodpovídá, jak se chová k prezidentovi, jak se chová k Poslanecké sněmovně, jak se chová k lidem, kterým říká: nezbláznili jste se, že tady na nás náhodou zapískáte? Ne, ti lidé vyjadřují svůj názor. Vy byste byli rádi, kdyby ho vyjádřili jenom jednou za čtyři roky u voleb. Ale ani tohle se vám nemusí vyplatit, protože ta společenská atmosféra, jak sami vidíte, podle toho, jak na vás lidé reagují, jak sami vidíte, za rekordní pokles podpory vaší vlády na 29 procent za poslední tři, čtyři měsíce. Asi byste měli tu zpětnou vazbu také brát vážně, když už ne od nás tady ve Sněmovně, protože tu debatu nepřipouštíte, tak od lidí, kteří vám to vzkazují všude, kde vás potkají, celkem jasně.

Proto navrhuji, pane předsedající, dva body a předám vám je vytištěné, nemusíte si nic psát. První z nich je jako první bod dnešního jednání Nezodpovědná zpráva věcí veřejných a druhý bod si dovoluji zařadit bod s názvem Tristní komunikace vlády Andreje Babiše a jeho ministrů. Děkuji. (Potlesk opozičních poslanců.)

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Ano, takže... (Předsedající si zapisuje názvy bodů.) Tak nyní tedy vystoupí předseda Pirátů Zdeněk Hřib a připraví se předsedkyně klubu Pirátů Olga Richterová. Tak prosím.

 

Poslanec Zdeněk Hřib: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, já tedy ještě než začnu, tak na úvod bych chtěl říct takovou jednu věc, která se zdá, že není pro všechny tady v této Sněmovně úplně samozřejmá. A je to to, že normální je nedělat dluhy. Normální je opravdu dluhy nedělat. V momentě, kdy si potřebujete půjčit na nějakou investici, třeba na investici do bydlení, tak to je srozumitelné. Ale rozhodně není normální dělat dluhy kvůli tomu, že potřebujete pokrýt běžný provoz. A to je ten základní problém, který my tady dneska máme.

Druhá věc, kterou je dobré si říct hned na úvod, je to, že ten proces, kterého jsme tady svědky, je opět dalším příkladem toho, jakým způsobem tady vláda ohýbá ta pravidla, která tady mají vést k lepší legislativě. Tady sice ano, je to tak, že se bavíme o zákonu nebo legislativě, která sem přišla jako standardní návrh cestou vládního návrhu. Akorát že to byl úplně jiný návrh, než o kterém jsme tady nakonec hlasovali, který nakonec prošel a který nám teď tady Senát bude dnes vracet. To znamená, že je už problém i s tím samotným procesem, kdy opět formou nějakého přílepku vládní koalice se změnila ta původně transpozice evropské legislativy do něčeho, co jde výrazně nad rámec těch evropských pravidel. A je to rozhodně něco, co se dalece odchyluje od toho původního záměru.

A ještě na úvod; myslím si, že je dobré přece jenom zmínit, že my bychom si tady měli vzít příklad z těch našich samospráv, jak ony tady hospodaří. Protože těch samospráv, které hospodaří na dluh, je skutečně velice málo. To jsou záležitosti, které tam třeba vznikly nějakým historickým postupem, možná nějakým jedním nezdařeným projektem nebo tak, ale realita je taková, že samosprávy u nás hospodaří mnohem lépe než stát samotný. Například v Praze hospodaříme každý rok s přebytkovým rozpočtem, protože nemáme nerealistické odhady příjmů daňových, prostě máme konzervativní výpočet těch příjmů. A za druhé, nesestavujeme ten rozpočet už a priori jako deficitní. A pokud náhodou někdy jo, tak je to vždycky s odkazem na zcela konkrétní investice, které chceme spustit. Není to nikdy tak, že bychom si chtěli půjčit na ten běžný provoz.

A to je možná něco, z čeho bychom si tady mohli vzít příklad na státní úrovni, abychom právě nezadlužovali naše děti anebo děti jejich dětí, tak jak to tady plánuje dělat tahle vláda. My tady dnes totiž stojíme v situaci, která vlastně dokonale ilustruje, v jak hluboké a koncepční krizi se nachází ta hospodářská politika současné vládní koalice. My tady dnes budeme projednávat tu senátní vratku sněmovního tisku 90, to je ta novela zákona o rozpočtové odpovědnosti, a budeme se tedy bavit o těch pravidlech hry v uvozovkách, která mají zajistit, že tento stát finančně nepřežije jenom jedno volební období, ale že skutečně bude schopen plnit ty své funkce za deset, za dvacet, za sto let. Já bych rád na úvod jasně deklaroval, abychom předešli nějakým interpretačním faulům, že já tu senátní vratku podpořím. Ale nepodpořím ji jako proto, protože by to byl nějaký splněný sen o rozpočtové odpovědnosti, ale proto, že je to skutečně vlastně nějaká aspoň trochu záchranná brzda oproti tomu paskvilu, který si tady prosadila vládní většina. Protože ta senátní verze je prostě prokazatelně přísnější, je bezpečnější, je odpovědnější k té budoucnosti naší země než ten původní vládní paskvil, který měl za cíl skutečně jediné: kreativním účetnictvím zamaskovat, že vláda nedokáže plnit své sliby o konsolidaci. My jsme tady viděli billboardy, kde nám slibovali levnější hypotéky. Viděli jsme tady billboardy, které říkaly: pohlídáme Babiše. A teď vidíme, že ve skutečnosti nic z z toho se nekoná. Naopak, vláda tady rozjíždí znovu tu zadlužovací spirálu, která samozřejmě se promítne i ve výšce těch úroků třeba právě na hypotéky. A Motoristé hlídají Babišovi tak maximálně záda, tak aby mohl dál vesele čerpat peníze z daní nás všech.

Když my se teď podíváme na tu debatu o veřejných financích v podání vládních představitelů, tak slyšíme stále dokola tutéž mantru. „Přece máme v evropském srovnání pořád nízký veřejný dluh. Jsme v nejlepší třetině Evropské unie, tak proč bychom měli panikařit? Naopak, můžeme to ještě roztočit.“ Takže vážení kolegové z té vládní části Sněmovny, tohleto je buď hluboká ekonomická negramotnost, anebo je to z vaší strany vědomá lež a manipulace s veřejností. Protože ten nízký dluh, kterým se tak rádi chlubíte v televizních debatách, to není za prvé vaše zásluha, to je nějaké historické dědictví minulé rozpočtové disciplíny z těch dřívějších dekád. To je nějaký polštář, který vy tedy neničíte sice hned teď jedním rozhodnutím, ale připravujete si půdu pro to, abyste to mohli systematicky vypustit. A to, co definuje kvalitu hospodaření státu, to není statický pohled na nějaké jedno číslo v tom daném roce. To, co rozhoduje o osudu země, je totiž nějaká dynamika a nějaký trend. Prostě rozhoduje o tom to, kam to kormidlo otočíte do budoucna. A ten problém je v tom, že ten trend, který vy jste tady nastolili, je varovný, je nebezpečný a hlavně dlouhodobě neudržitelný.

A pojďme se podívat teďka na tvrdá data, ne tedy na marketingové brožury vládních poradců. Takže když se podíváme třeba na analýzu renomovaných nezávislých ekonomů z Centra veřejných financí Univerzity Karlovy, předpokládám, že se shodneme, že toto jsou skutečně renomovaní odborníci, tak co nám tato data říkají? Takže od roku 2019, tedy za nějakých řekněme sedm let, vzrostlo veřejné zadlužení České republiky vůči HDP o necelých 30 procent na aktuálních více než 44 procent. Takže dovolte mi to zopakovat, ať to číslo nezapadne: nárůst o téměř 15 procentních bodů.

V rámci celé Evropské unie je to pátý nejvyšší nárůst dluhového poměru. Takže my v rychlosti zadlužování nepatříme k evropské špičce v tom pozitivním slova smyslu, my patříme k těm úplně nejhorším a řítíme se k dluhové zdi pátým, nejrychlejším tempem v Evropě.

A vládní koalice u toho ještě stíhá tleskat sama sobě, jak skvěle spravuje naši zemi, což je naprosto neuvěřitelné. A ta ekonomická teorie i praxe celkem jasně říkají, že schodek veřejných financí v jednom roce nemusí být tragédií, pokud je vyvolán nějakou hlubokou krizí, nějakým nečekaným externím šokem nebo třeba masivními investicemi, které zvýší budoucí výkonnost ekonomiky. Jenomže v jaké situaci se teď nachází Česká republika v roce 2026? Tak prosím pěkně, naše ekonomika se nachází zhruba na svém potenciálu. My nerosteme teďka nějak raketově, rosteme stabilně kolem dvou, 2,5 procenta v reálném vyjádření, nominálně samozřejmě je to víc, to je třeba kolem pěti, ale nemáme tu žádný plošný ekonomický kolaps, nemáme tu zamrzlý trh práce, nezaměstnanost, ta je stále extrémně nízká, tak jako byla vždycky. No a přesto to je ten největší vykřičník, přesto náš dluh v poměru k HDP stále narůstá, narůstá. A proč? No protože náš český rozpočet netrpí nějakým dočasným cyklickým výpadkem. Náš rozpočet trpí totiž strukturálním deficitem. My máme v tom systému trvale zabudovaný nesoulad mezi příjmy a výdaji ve výši nějakých zhruba 185 miliard korun, tedy více než dvou procent HDP. To znamená, že i kdyby ekonomika fungovala na 110 procent, tak ten dluh nezmizí sám od sebe. Prostě stát spotřebovává na svůj běžný provoz, na platy, na papírování, na neefektivní byrokracii, na nepromyšlené daňové úlevy mnohem více, než kolik je schopen vybrat a ty vládní plány popsané v jejím vlastním fiskálně strukturálním plánu, tento deficit v příštích dvou letech prokazatelně ještě prohloubí. Takže vláda nám tady rezignovala na strukturální změny, konsolidaci odsunula až na období po příštích sněmovních volbách. No a to je v podstatě v kostce definice politické zbabělosti.

Často já tady v kuloárech, i tady u pultíku slyším od vládních zástupců argument. My musíme hlavně podpořit růst a z těch dluhů vyrosteme. Já doufám, že vyrostete někdy z těchhle řečí, protože tvrdit, že když bude ekonomika šlapat, takže procentuální podíl dluhů k HDP klesne sám. No, to zní skvěle v nějaké jako politické agitce, ale v realitě je to prostě strašně nebezpečný mýtus. Ty simulace ekonomů z Univerzity Karlovy jasně dokazují, že ze strukturálního schodku se prostě vyrůst nedá. Nedá se z něj vyrůst. A proč se z něj nedá vyrůst? No protože pokud je primární strukturální deficit takto vysoký, no tak by musela česká ekonomika vykazovat dlouhodobě takové tempo růstu, kterého reálně vůbec není schopná dosáhnout, s ohledem tedy na naši demografii a nějaké infrastrukturní limity a urychlení růstu za cenu toho, že dál prohlubujeme ty strukturální deficity je v podstatě něco jako snažit se uhasit požár tím, že do něj přiléváte benzín s nadějí, že to jako dřív vyhoří.

Rychlejší nominální růst sice opticky zvyšuje ten jmenovatel v tom zlomku dluh/HDP, ale pokud zároveň stát generuje další masivní dluhy na tom běžném provozu, tak ten výsledný poměr se nezlepší. Naopak. Finanční trhy tenhleten trik okamžitě prokouknou a jakmile investoři uvidí, že stát nemá tu situaci pod kontrolou, což je zrovna u vás velice zjevné a spoléháte jenom na ten zázrak, tak samozřejmě, že začnou požadovat vyšší úrokové sazby u těch našich dluhopisů. No a v tom okamžiku se jakýkoliv pozitivní efekt z toho domnělého růstu okamžitě vymaže zvýšenými náklady na obsluhu dluhu, takže vláda tím svým přístupem riskuje, že se dostaneme do pasti, kdy budeme platit čím dál víc peněz jenom za to, že nám někdo půjčí na splácení těch starých dluhů, což mě přivádí mimochodem k tomu vůbec nejpodstatnějšímu a nejhmatatelnějšímu problému současnosti, k ceně peněz, protože já si nejsem úplně jistý, vážení kolegové a kolegyně z vládní koalice, jestli vy si vůbec uvědomujete, kolik nás stojí pouhý fakt, že tahle vláda nedokáže hospodařit s tou vyrovnanou bilancí. Protože podívejme se na realitu roku 2025 a výhled do roku 2026.Takže výdaje na obsluhu veřejného zadlužení, tedy čistě na úroky, které platíme bankám, fondům, zahraničním investorům, tak ty dosáhly astronomických 110 miliard korun.

To je prosím pěkně nějakých 1,3 procenta našeho hrubého domácího produktu, což je jako hodně peněz, opravdu hodně. Kdybyste si to zkusili nějak vizualizovat, protože pochopitelně pro běžného člověka je těch 110 miliard taková jako obtížně představitelná částka, řekl bych, skoro až jako nepředstavitelná abstrakce, no tak těch 110 miliard korun, to je zhruba celý roční rozpočet Ministerstva vnitra nebo je to taky v podstatě celý rozpočet hlavního města Prahy. Nebo taky jsou to peníze, za které bychom mohli postavit stovky kilometrů dálnic, kompletně zmodernizovat naše školství, postavit tisíce chybějících městských bytů pro mladé rodiny, anebo provést nějakou zásadní digitální transformaci státu, která by občanům ušetřila miliony hodin strávených na úřadech. No a my místo toho, abychom dělali v podstatě cokoliv z výše uvedeného, no tak my ty peníze prostě vezmeme a pošleme je pryč jako úrok za to, že si tady stát dlouhodobě žije nad poměry. A situace se nám tady bude rapidně zhoršovat. Proč se nám bude rapidně zhoršovat? No, protože právě teď v těchto měsících a letech docházejí ke splatnosti státní dluhopisy, které si Česká republika vydala v letech 2015 až 2018 a v té době vám připomenu, že byly finanční trhy v situaci úplně jiné.

Stát si tehdy na 10 let půjčoval s úrokem někde mezi nulou a jedním procentem, nulou a jedním procentem, prosím pěkně. Takže teď asi jste zaznamenali, že ty peníze jsou mnohem dražší. Tehdy byly mnohem levnější. Jenomže těch 10 let prostě uplynulo. My tyhlety staré dluhopisy musíme splatit. Samozřejmě teď nemáme úspory, kde bychom je vzali, když hospodaříme každý rok s dluhem, že jo. Takže odkud je splatíme? No z čeho je splatíme? No samozřejmě tak, že vydáme dluhopisy nové, které si půjčíme za aktuální úrok. Jenomže dnešní realita toho finančního trhu je naprosto neúprosná, neúprosná. Ty nové dluhopisy my v žádném případě nevydáme za 1 procento. Kolik tak myslíte, že nás bude stát ten úrok aktuální? Myslíte si, že to budou třeba 2 procenta, že to bude dvojnásobek? Ne, ne, ne. Myslíte si, že to budou 3 procenta nebo 4 procenta? To ještě donedávna se dala sehnat hypotéka za tuhletu cenu. Vy jste slibovali ty levnější hypotéky. Ne ne, ne. Bude to za úrok blížící se 5 procentům, 5 procentům, tedy pětinásobně dražší peníze. To znamená ten samý dluh, který nás doteď stál celkem málo z původního pohledu, bude generovat obrovské fatální náklady. Ta dluhová služba roste v nominálním vyjádření prostě tempem, které brzy začne paralyzovat schopnost státu financovat prakticky cokoliv jiného, cokoliv jiného.

Česká republika si tady nemůže dovolit ten luxus vysokého zadlužení jako země eurozóny. A proč? No protože finanční trhy nás stále řadí do té kategorie emerging markets, to znamená rozvíjejících se trhů s vlastní lokální měnou. A tak česká koruna možná může být stabilní, ale v dobách globálních krizí investoři prostě vždycky utíkají k tomu dolaru nebo k tomu euru. A abychom je přesvědčili, aby si teda koupili ten náš dluh v korunách, tak musíme nabídnout logicky výrazně vyšší úrok než ty země, které nabízejí ten dluh v eurech, typu Německa nebo Francie.

No a pokud ještě k tomu, že nemáme to euro, které by nám zajistilo nějaký vyšší kredit u našich věřitelů. Protože ano, když se podíváte na země, kde se platí eurem, tak vám neujde, že oni mají ty úroky třeba o 1,5 procenta nižší, nižší než ty ostatní země. A to platí nejenom pro ten státní dluh. Ty úroky jsou tam nižší třeba i pro ty hypotéky. Takže vy, jak jste tady slibovali levnější hypotéky, tak první, co byste měli udělat, je, že spustíte proces přijetí eura. Minimálně v tom režimu, v jakým to má Dánsko, to znamená de facto permanentní stav ERM II, to je jako naprostý minimum, co byste měli udělat pokud chcete levnější hypotéky, vy místo toho vymýšlíte nesmysly a nic neděláte s tímto zásadním problémem.

Jenomže abych se vrátil zpátky ke státnímu dluhu, pokud ztratíme tu důvěru trhu, pokud rozvolníme ta pravidla rozpočtové odpovědnosti tak, jak to původně navrhovala ta vládní koalice v tomto tisku před zásahem Senátu, no, tak riskujeme, že dopadneme jako sousedé v regionu. Se podívejte na to Maďarsko nebo se podívejte na Rumunsko, země mimo eurozónu, které se kvůli nezodpovědné fiskální politice dostaly do situace, kdy si půjčují za úroky kolem sedmi procent, sedm procent.

To jako může být ještě výš než těch pět procent, který hrozí teď nám. Takže já se ptám, chce tedy vládní koalice, abychom šli v tomhle ohledu tou maďarskou cestou? Chce tady paní ministryně financí, abychom místo těch 110 miliard platili na úrocích třeba 200 miliard korun ročně nebo víc? Protože to je přesně to, kudy vy to vedete. To je přesně ten směr, kam vy jste to kormidlo otočili.

Já tady často z vládních lavic slýchám ještě jeden takový jako obhajující argument. A to je ten odkaz na Polsko. Podívejte se na Poláky. Ti mají ty deficity přes pět procent HDP. Dluh tam atakuje tu maastrichtskou hranici 60 procent. Jak krásně jim to jde, klukům polským, jak hezky ekonomicky rostou, jak modernizujou tu zemi. Jenomže to je opět pouze polovičatá pravda, která je v té ekonomické realitě ještě vlastně horší než lež.

Protože ano, Polsko má vysoké deficity. V letech 2022 až 2025 činil jejich průměrný schodek veřejných financí 5,6 procenta HDP, zatímco ten náš byl poloviční. Ano, Polsko má dnes dluh na úrovni téměř 60 procent a jejich náklady na obsluhu dluhu jsou vyjádřeny jako 2,5 procenta HDP, tedy vlastně dvojnásobek toho, co platíme my. Jenomže přesto všechno Polsku ty finanční trhy věří a polská ekonomika roste tempem přes 3,5 procenta ročně. Takže asi na místě ptát se proč? Čím to tak zhruba asi může být? No, je to velice jednoduché dámy a pánové, protože Polsko ty peníze neprojídá, neprojídá. Takže finanční trhy tady velice přísně rozlišují tu kvalitu toho deficitu, prostě tu strukturu, jak to jakoby vzniká. Polsko masivně investuje do produktivní kapacity ekonomiky, jejich veřejné investice stabilně přesahují 5,8 procenta HDP, přičemž obrovská část jde přímo do ekonomické infrastruktury a strategických projektů.

Polsko dává přes čtyři procenta HDP na obranu. Buduje moderní armádu, staví dálniční sítě, investuje do energetické bezpečnosti. Ano, to znamená obnovitelné zdroje elektrické energie, kterým vy se zuby nehty bráníte. No a co děláte místo toho? Česká vláda tady kombinuje primárně nepromyšlené daňové zásahy na příjmové straně. (Otáčí se dozadu na ministryni financí Schillerovou.) Teď jsem slyšel, že budete rušit valorizaci třeba dálniční známky s bobtnáním běžných provozních výdajů na straně výdajové. Takže naše investice za polskými logicky zaostávají. My ty peníze totiž nepoužíváme na to, abychom vybudovali infrastrukturu pro 21. století. My těmi dluhy sanujeme neefektivitu státu, takže my ten dluh projídáme v běžné spotřebě. A to je prosím pěkně, dámy a pánové, ten zásadní rozdíl mezi námi a Polskem, protože když si půjčíte na stavbu továrny, která by vám generovala zisk, no tak to je rozumný dluh. Nebo když si půjčíte na to, abyste vyřešili bydlení, protože i v těch městských bytech se prostě platí nájem. Jenomže když si půjčíte na to, abyste měli na zaplacení účtů za energie v luxusním, ale nezatepleném domě, no tak to je cesta pro každou rodinu do insolvence. A česká vláda se prostě chová přesně jako tenhle druhý případ.

My jako Piráti nechceme tady jenom kritizovat bez toho, abychom předložili nějakou konkrétní alternativu. Takže my jasně říkáme, kde jsou ty zakopané stovky miliard korun, které státu stále chybí, protože problém našich veřejných financí nevyřešíte tím, že budete tupě škrtat investice nebo plošně zvyšovat daně pracujícím lidem. Ten problém vyřešíte tím, že modernizujete stát. Takže naše země má jednoznačně obrovský vnitřní dluh v oblasti digitalizace a efektivity státní správy. My tady stále udržujeme při životě takový byrokratický aparát, který generuje neuvěřitelné množství agend, které by v moderní společnosti vůbec neměly existovat. Jenomže vy k tomu chcete jít přistupovat úplně špatným způsobem, vy prostě chcete zrušit ten služební zákon a tváříte se, že to vyřeší nějaký problém. No, nevyřeší. Ten problém by vyřešila redukce agend, potažmo to, že byste se snažili najmout kvalifikované odborníky, kteří by vám pomohli s tou redukcí agend.

Ale nic takového neděláte. Místo toho na Ministerstvu životního prostředí vyrazíte člověka, který absolvoval Oxford, kvůli tomu, abyste tam na rozpočtové oddělení najali člověka, který je profesí řidič a skladník. Nic proti řidičům a skladníkům, rozhodně. (Ministryně Schillerová hovoří mimo mikrofon.) Na Ministerstvo životního prostředí, (Ministryně Schillerová mimo mikrofon: Aha, pardon.) Na rozpočtový oddělení, ale. Takže i to by vás, paní ministryně financí, mělo trochu znepokojovat, jak jsou asi peníze řešeny na tomto ministerstvu vašeho koaličního partnera.

Takže to je cesta, jak dosáhnout miliardových úspor. Větší efektivita státu, ale dělaná s rozmyslem.

Druhá věc je, že to, co vy, se snažíte rozdat ty trafiky, to je to, že se snažíte zase zrušit ten nominační zákon, který teď po vzoru, tak, jak fungujou zahraniční podniky, které jsou na světových burzách, tak chcete prostě zrušit jakoukoliv nezávislou odbornou metodu posuzování kvality těch kandidátů v tom nominačním procesu, prostě tak, abyste tam dosadili nějaké trafikanty. Jenomže potom ty naše podniky dopadnou třeba jako ČSA. A to je ten problém.

Takže v datově řízené politice, v podpoře inovací s vysokou přidanou hodnotou, tam leží ty peníze, když budeme mít skutečně digitální a efektivní stát, tak nebudeme potřebovat strukturální deficity ve výši 185 miliard.

Takže abychom se dostali k tomu samotnému jádru, co tady dnes budeme probírat. Ten sněmovní tisk 90, v té podobě, jak ho sem původně přineslo Ministerstvo financí, v jaké si ho vládní většina tady poprvé schválila. To byla jednoznačně demontáž, kompletní, té dluhové brzdy.

To byl prostě pokus, jak si chcete uvolnit ruce, abyste mohli rozdávat nějaké předvolební dárečky a nezodpovědně utrácet na úkor budoucnosti našich dětí. Vy jste prostě chtěli posunout ty mantinely, protože jste věděli, že se do těch stávajících vlastně kvůli své neschopnosti nevejdete. Ostatně vy jste nebyli schopni dodržet už při schvalování rozpočtu na tento rok ta stávající pravidla, už ta jste porušili. A to je důsledek toho, že jste si vzali tři měsíce na to, abyste ten rozpočet takzvaně opravili. A výsledek je porušení těch rozpočtových pravidel stanovených tím zákonem, který se teď snažíte úplně vykostit.

Takže je zcela logické, že Senát splnil svoji roli ústavní a legislativní pojistky a senátoři napříč politickým spektrem pochopili, jaké riziko tenhle vládní návrh představuje pro rating České republiky i pro stabilitu našeho finančního sektoru. Takže upravili ten text tak, aby vrátili do hry přísnější kritéria, aby nebylo možné tak snadno manipulovat s výpočtem toho strukturálního salda a aby rozpočtová odpovědnost zůstala reálným nástrojem, nikoliv jen prázdnou proklamací.

Já připomenu, že vy jste tam tu původní transpozici té evropské legislativy svými pozměňováky v uvozovkách „obohatili“ o takové klenoty, jako bylo například to, že část těch dluhů jako by se nebude počítat s představou, že to asi ti zahraniční investoři pak jako neuvidí. Ale to je nesmysl. Samozřejmě že to uvidí.

Samozřejmě že jsou tady nějaké výdaje, které jsou řekněme obecně akceptovatelnější než jiné. Asi se shodneme, výdaje na infrastrukturu jsou chtěné. Možná budeme se handrkovat trošku o to, na kterou infrastrukturu. Asi se shodneme na tom, že výdaje na bezpečnost jsou dnes chtěné. To ano. Už mě trošku překvapuje oproti tomu, že vy tady mezi ty vlastně jako chtěné výdaje, které se nemají započítávat do limitu, tak řadíte třeba výdaje na dluhovou službu zcela zjevně v předtuše, že paní ministryně tady nepochybně ví, co dělá. O to je to ještě horší. Protože vy samozřejmě víte, že tady masivně porostou náklady na obsluhu státního dluhu v té situaci, v jaké se nacházíme teď v tom kontextu finančních trhů, což jsem tady říkal předtím. Takže dobře víte, že potom by vám to nevycházelo už vůbec. Takže z toho důvodu jste si tam dali tady tu snahu dluh skrývat. Samozřejmě, že před zahraničními investory ho neschováte.

Pak jste tam přidali celou řadu dalších děr, které vám měly umožnit vést naši zemi k rychlejšímu krachu. Pokud vím, tak například tady nepřítomný pan ministr Havlíček, ten proslul tím, že mnoho svých firem dovedl do insolvence. Akorát teď je tady problém, že teď do té insolvence vede tedy Českou republiku, což je za nás naprosto neakceptovatelné.

Já uznávám, že ta senátní verze není dokonalá. Nepochybně tady budou další výhrady od kolegů z opozice. Kdybychom to sestavovali sami, tak by byla nepochybně i ta senátní verze ještě víc orientovaná na ochranu rozpočtu, na přísnější hlídání běžných výdajů. Ale bohužel žijeme tady v nějaké politické realitě a ten senátní návrh je prostě prokazatelně lepší, bezpečnější, odpovědnější než ten hazard, který tady původně prošel touto Sněmovnou. Takže já budu hlasovat pro návrh v té podobě vrácené Senátem. To je návrh, který přece jenom je odpovědnější. Je to o tom, že chci, abychom chránili naši zemi i proto, aby tady budoucí generace nemusely splácet stále dražší a dražší dluhy.

Takže chtěl bych asi vyzvat i kolegy tady z vládních lavic, abyste na chvilku odhodili tu svoji koaliční pýchu, abyste se přestali tvářit, že máte patent na rozum, když vám všechna makroekonomická data dávají celkem solidních pár facek. A uznejte, že prostě Senát tady odvedl dobrou práci, že aspoň trochu opravil ty chyby, který vy jste tam spáchali a podpořte také tu senátní verzi zákona o rozpočtové odpovědnosti, přestože uznávám, že je to daleko od nějakého ideálu. Každopádně máte příležitost ukázat, že vám na této zemi záleží víc než na tom, jak opticky vylepšit ta rozpočtová čísla před příštími volbami. Děkuji.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí, protože Olga Richterová stáhla, tak vystoupí předseda ODS Martin Kupka, ten ovšem není přítomen v sále. Takže vystoupí Marian Jurečka. Ten taky není v sále. Matěj Ondřej Havel taky není v sále. Takže Věra Kovářová vystoupí. Stahujete? Jasně. Takže Michal Zuna vystoupí. Ten není. Jan Skopeček taky není. Takže není nikdo přítomen. Takže jdu ke standardním přihláškám. Jan Bureš vystoupí, ten přítomen není taky, jan Bureš není přítomen. Jana Bačíková taky není přítomna. Jiří Pospíšil – nejsou přítomni, takže to všechno končí. Bohuslav Niemiec není přítomen, Libor Hoppe není přítomen, Libor Turek není přítomen, Zdeňka Blišťanová není přítomna. Paní Zdeňka Bišťnová je přítomná? Tak prosím, máte slovo. Takže všechny ostatní přihlášky už jsem dal pryč. Prosím, máte slovo, paní poslankyně Blišťanová.

 

Poslankyně Zdeňka Blišťanová: Vážený pane předsedo, vážená paní ministryně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dnes před námi leží vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů a které nám Senát vrátil s pozměňovacími návrhy. Dovolte mi říci několik poznámek nejen k tomuto tisku, ale především k tomu, jak bychom měli přistupovat k hospodaření s veřejnými prostředky.

Jsem přesvědčena, že hospodařit podle jasně stanovených pravidel je naprosto správné. Rozvolňování pravidel rozpočtové odpovědnosti není cesta, kterou bychom se měli vydávat. Další zadlužování České republiky není řešením. Každý dluh znamená vyšší náklady na jeho obsluhu a méně prostředků na to, co občané skutečně potřebují. Jak ostatně upozornila oponentní zpráva části členů rozpočtového výboru, některé navrhované změny mohou významně oslabit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Varovala před rizikem prudkého růstu státního dluhu, rostoucích nákladů na jeho obsluhu i před přiblížením České republiky k dluhové brzdě podle zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Právě proto považuji za důležité, že Senát do návrhu vrací pojistky, které posilují transparentnost a permanentní kontrolu. Senát například požaduje, aby mimořádné navyšování výdajů na strategickou dopravní a energetickou infrastrukturu nad rámec schváleného rozpočtu bylo vždy projednáno rozpočtovým výborem.

Stejně tak Senát chrání nezávislost ústavních institucí. Rozpočty kapitol, jako jsou Kancelář prezidenta republiky, Poslanecká sněmovna, Senát, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář veřejného ochránce práv nebo Úřad národní rozpočtové rady nebude možné měnit pouze na základě neurčité dohody. Nově bude potřeba písemný návrh nebo předchozí písemný souhlas správce příslušné kapitoly.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi i poznámku z pohledu starostky. Na obce často míří kritika, že mají na svých účtech vysoké finanční rezervy. Jenže každá starostka nebo starosta ví, že to nejsou peníze, které by ležely ladem. Jsou to prostředky připravené na velké investice na školy, školky, komunikace, vodohospodářskou infrastrukturu, sportoviště nebo revitalizaci veřejných prostranství.

Příprava těchto projektů trvá roky a odpovědný hospodář musí mít zajištěné jejich financování. Stejně tak platí, že pokud si města nebo obce berou úvěr, činí tak zpravidla na investice, které budou sloužit desítky občanům desítky let. Nepůjčují si na běžný provoz ani na financování každodenní spotřeby.

Mohu to doložit i na příkladu města Jeseník. V posledních letech jsme investovali do obnovy škol a školek, veřejných prostranství, komunikací, sportovní infrastruktury i dalších projektů, které zvyšují kvalitu života obyvatel. Pokud jsme využili úvěrové financování, vždy šlo o investice s dlouhodobou hodnotou a za ekonomicky výhodných podmínek.

Můj bod, který by měl být zařazen do programu této schůze, se jmenuje Strategie vlády při vylidňování pohraničí a hospodářsky strukturálně znevýhodněných regionů.

Musím upozornit, že za posledních deset let klesl počet obyvatelstva na Jesenicku asi o 10 procent. Přitom jako město i jako region vytváříme podmínky, aby se tam lidem dobře žilo. Ale nestačí to. Potřebujeme motivaci, aby mladí lidé zůstali v regionu a aby se k nám mladé rodiny přistěhovali. Děkuji.

 

Předseda PSP Tomio Okamura: Tak nyní s přednostním právem pan poslanec Michal Zuna a připraví se předseda ODS Martin Kupka.

 

Poslanec Michal Zuna: Já děkuju za slovo, pane předsedo. Vážená paní ministryně, vážené poslankyně, poslanci, dovolte mi, abych se i s ohledem na probíhající summit NATO vyjádřil k tématům, která se této vládě zjevně poslouchají velmi nepříjemně, k tématu odpovědnosti, k tématu rozpočtu, obrany a k tématům, která se jen tak nedají překrýt tiskovkou a nedají se vyřešit tím, že pan premiér řekne, že za všechno může někdo před ním. A proto budu navrhovat bod s názvem Bezpečnost státu na dietě: NATO ano, ale hlavně neplatit.

Stávající vláda je zejména v oblasti obrany a bezpečnosti vláda výmluv, odkladů a politického zbabělství. Rozpočet v podání této vlády rezignoval na budoucnost a je to rozpočet, který ji doslova projídá. Tento rozpočet totiž nechrání Českou republiku. Je to rozpočet, který předstírá, že obrana územní celistvosti České republiky může počkat. Tento rozpočet totiž dělá z bezpečnosti státu položku v tabulce, se kterou se hýbe podle toho, jak se zrovna hodí koaliční aritmetice k průzkumům veřejného mínění a náladě v populistickém bahně. A já říkám jasně, takto se stát nespravuje, takto se stát oslabuje.

Vážené kolegyně a vážení kolegové, rozpočet není jen součet příjmů a výdajů. Rozpočet je politické přiznání. Ukazuje, čemu vláda doopravdy věří, ne co naslibuje občanům před volbami nebo jaké věty si nechá napsat na billboard. Rozpočet ukazuje realitu. A realita této vlády je nepříjemná.

Tato vláda ráda mluví o silném Česku, ale nechce investovat do zajištění jeho bezpečnosti. Tato vláda ráda mluví o suverenitě, ale likviduje nástroje, které suverenitu drží při životě. Stejně tak ráda mluví o bezpečnosti, ale když přijde na obranu, jediná její viditelná činnost v této oblasti je vytahování svalů na prezidenta v nedůstojném přetahování o účast na summitu NATO.

A tato vláda se chová, jako by armáda byla nějaký volitelný doplněk státu, nebo ještě hůř jako by zajištění obrany státu byla nějaká přitěžující otravná rozpočtová položka. Jenže armáda se nedá postavit na poslední chvíli. Obrana se buduje roky v postupných investicích, trpělivě a systematicky. Právě proto je pro populisty tak nepohodlná. Nevejde se do jednoho sloganu, nenese rychlé body, není to politická cukrová vata. Je to základní a tvrdá práce státu, který chápe, že svoboda bez schopnosti se bránit je jen hezké slovo na papíře. A tato vláda tuhle práci nedělá.

Víte, pokud vláda nedokáže v době války na Ukrajině, v době aktivního ruského imperialismu na dosah naší ruky a v době největší bezpečnostní krize v Evropě za poslední dekády naplnit obranné závazky České republiky, pak nemá právo mluvit o odpovědnosti. A pokud vláda nedokáže dát armádě jasnou perspektivu, pak nemá právo mluvit ani o stabilitě.

Tato vláda nedokáže říct spojencům jasné ano, chceme plnit základní parametry a závazky, chceme investovat, jsme a budeme spolehliví partneři. Když toto nedokáže, pak nemá právo mluvit o vlastenectví. Protože vlastenectví není křik nebo póza. Vlastenectví není to, že se člověk zabalí do vlajky, připne si odznáček a pak nechá stát bezpečnostně vyhladovět. Vlastenectví je odpovědnost a ochota platit účty za vlastní svobodu. Je to i schopnost říct občanům nepříjemnou pravdu. Obrana něco stojí, ale slabost stojí mnohem víc. A právě v tom tato vláda selhává.

Vláda nešetří, ona odkládá. A odložené investice do obrany jsou dluh, který se v dějinách splácí nejtvrdší měnou – vlastní svobodou. Dluhem za zanedbanou armádou je ztracená důvěryhodnost, ztracený čas, ztracená schopnost odstrašit agresora a ztracená váha u spojenců a jistota občanů, že jejich stát ví, co dělá. A až ten účet přijde, nebude se ptát, kdo měl lepší kampaň. Nebude se ptát, kdo vyhrál tiskovou konferenci. Nebude se ptát, kdo měl víc lajků na sociálních sítích. Ten účet se zeptá jen na jediné: Byli jste připraveni? A odpověď této vlády je: Ne, my chceme mír. A myslíte si snad, že Ukrajinci si mír nepřáli či nepřejí? Přání míru bez prostředků k jeho udržení je zcela k ničemu.

Posloucháme tady ve Sněmovně často, že nejsou peníze, že to nejde, že musíme být realisté, že jsou jiné priority, že obrana počká, že to spojenci pochopí, že teď se to prostě nedá. Tak se ale ptejme velmi jednoduše: Na co peníze jsou? Na dotace pro agroholdingy? Na populistické uplácení voličů? Na rozhazování na úkor příštích generací?

Každá vláda hospodaří s omezenými prostředky. A jak s nimi naloží, ukazuje na její priority a hlavně charakter. Zde ta priorita vypadá poměrně zřetelně. Vyždímat z této země maximum pro sebe. Odpovědnost za její bezpečnost však odsunout až na vedlejší kolej.

Až přijde skutečná krize, občanům zůstane jen zjištění, že stát pod touto vládou zanedbal i to nejzákladnější – povinnost být připraven chránit vlastní lidi, chránit vlastní zemi. A tohle musíme odmítnout.

Bohužel se na tomto místě nabízí paralela s jednou z nejbolestivějších kapitol našich dějin. Psal se rok 1929 a nad Evropou se stahovala mračna nejničivějšího konfliktu historie. V říjnu 1929 došlo ke krachu na Newyorské burze, kterému říkáme Černý pátek a třicátá léta tak byla ve znamení ekonomických problémů, které způsobily i radikalizaci některých skupin obyvatel Československa. Samozřejmě ke stejné radikalizaci docházelo i u našich sousedů.

V roce 1933 se Adolf Hitler dostal k moci demokratickou volbou. S jakým programem tehdy zvítězil? Snadná řešení, peníze pro dělníky, nenávist vůči konkrétní skupině lidí, která údajně mohla za problémy státu i těch správných občanů. Tento populismus mi lehce něco připomíná i u nás.

V roce 1934 jsme i u nás v Československu cítili vzrůstající ohrožení. Tedy alespoň někteří, ti, kteří apelovali na vyšší výdaje na obranu, zajištění bezpečnosti na rizikové hranici a zajištění armády. Pak tu byli tací, kteří pokládali podobné apely za zbytečné strašení a samotný akt vojenské agrese za něco absurdního. Nebudeme slušní, budeme jmenovat. Byli to českoslovenští komunisté a nacisté. Tehdy ale byli v menšině.

V kritickém roce 1938 jsme tak na obranu vynakládali 21 procent HDP. Ano, je to neuvěřitelných 21 procent HDP, což bylo více, než vynakládaly tehdy Spojené státy či Velká Británie. Náš obranný systém, husté sítě stálého opevnění a protivzdušné obrany státu nám záviděla tehdy celá Evropa.

Bohužel jsme nakonec byli opuštěni našimi spojenci a prodáni s vidinou zajištění míru. Ten obchod zněl jednoduše. Okupace pro Československo a klid pro všechny ostatní. Historická paralela je krystalicky jasná. V roce 1938 Československo vydávalo na obranu 21 procent HDP a proti byli pouze komunisté a nacisté. Je vidět, že některé věci se nemění.

Ono to bohužel dává smysl. Demokratický stát, který se umí bránit, extremistům překáží. Armáda demokratické republiky jim překáží, spojenectví se západem jim překáží, pevnost svobodné země jim překáží. Když dnes slyšíme věci a řeči, že na obranu nemáme dávat tolik peněz, že NATO nás zatahuje do problémů, že se máme stáhnout, nevyčnívat, neprovokovat, vyčkávat, přepočítávat svobodu na drobné, člověk si říká, že některé politické tradice mají u nás opravdu tuhý kořínek.

Tehdy proti obraně demokratického Československa stáli nacisté a komunisté. Dnes se stejná melodie ozývá ze Strakovky. Melodie, jejímž cílem je oslabit důvěru v armádu, oslabit důvěru v NATO, oslabit důvěru v západ a ochotu bránit vlastní zemi. Stávající vláda těmto hlasům možná nepřikyvuje vždy nahlas, ale svým rozpočtem jim nechává otevřené dveře. V politice často nejde jen o to, co vláda říká. Jde o to, komu svým jednáním uvolňuje prostor.

Jestliže vláda nedává obraně prioritu, posiluje všechny, kdo obranu zpochybňují. Pokud vláda z aliančního závazku dělá předmět domácího handlu, stejně jako handlovala s komunisty v předminulém volebním období, posiluje tím všechny, kdo NATO, a prozápadnímu směrování země nikdy nepřáli. Jestliže vláda místo vážné debaty o bezpečnosti nabízí výmluvy, posiluje všechny, kdo chtějí Českou republiku slabší, osamělejší, zranitelnější a méně čitelnou. To je neodpovědné nejen politicky, ale i historicky.

Víte, občas se říká, že opozice straší. Že když mluvíme o obraně, jen strašíme, že když mluvíme o Rusku, jen strašíme, že když mluvíme o NATO, tak strašíme, že když připomínáme rok 1938, tak strašíme. Ale ne, to není strašení. My si jen pamatujeme historické souvislosti. Paměť není hysterie. Paměť je nástroj přežití a upevnění svobody země. Národ, který zapomene, proč kdysi stavěl pevné a stálé opevnění a který vystavěl skvělou protivzdušnou obranu, proč se na obranu skládal i z vlastní kapsy, národ, který zapomene, že demokracie bez síly je zranitelná, takový národ může velmi snadno znovu uvěřit, že klid se dá koupit ústupkem a bezpečnost mlčením. Nedá. Klid bez síly k odstrašení je jen pauza, kterou vám dopřál někdo jiný. Bezpečnost bez obrany je jen přání a svoboda bez odvahy investovat do její ochrany je jen krásně nasvícená kulisa.

Do tohoto obrazu dokonale zapadá i kauza účasti prezidenta Petra Pavla na summitu NATO. Řekněme si to bez vytáček, způsob, jakým se vláda zachovala k prezidentovi a vrchnímu veliteli ozbrojených sil, byl trapný a malý. Můžeme se přít o kompetence či o zahraniční politiku. Můžeme mít různé politické názory na prezidenta republiky, ale existují chvíle, kdy má stát působit jako stát, ne jako parta lidí, kteří se hádají o místo u stolu, zatímco spojenci čekají, jestli se Česká republika konečně přestane zabývat sama sebou. Summit NATO je přesně taková chvíle.

Prezident Petr Pavel je člověk s mimořádnou bezpečnostní a alianční zkušeností. Byl vysokým představitelem NATO, má osobní autoritu v prostředí, kde se autorita nedá koupit reklamou, má zkušenost a respekt. Normální vláda by takovou výhodu využila ve prospěch České republiky. Vláda Andreje Babiše tuto výhodu promarnila a udělala z ní jen domácí politickou potyčku. Místo, aby Česká republika do NATO vyslala obraz jednoty, vyslala obraz uražené ješitnosti. Místo, aby vláda využila prezidenta jako silný hlas republiky v alianci, rozhodla se ho odstrčit, protože politicky překáží. To je přesně ten typ malosti, která je v běžné politice otravná a v bezpečnostní politice nebezpečná.

Summit NATO není prostor, kam si jednotlivé členské země jezdí vyřídit domácí komplex z prezidenta republiky. NATO je obranná aliance, a když na summit Česká republika přijíždí, má působit jako spolehlivý a dospělý spojenec. Ne jako země, která si na cestě na summit ještě doma pere špinavé prádlo a pak se diví, že to všichni vidí. Oni to opravdu všichni vidí. Spojenci vidí, že máme vládu, která má problém plnit své základní obranné závazky. Spojenci vidí, že máme vládu, která vede spor s prezidentem zrovna ve chvíli, kdy se řeší bezpečnost Evropy. To je přesně to, co si Česká republika v této době nemůže dovolit.

Premiér často mluví o tom, že hájí české zájmy. Ten český zájem v jeho podání je přesně co? Aby byl demokraticky zvolený prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil pokořen, aby mu to vláda takzvaně nandala? Český zájem je, aby nás spojenci brali vážně. Tady se hraje o důvěryhodnost země. Důvěryhodnost republiky tato vláda ničí po kapkách. Jednou rozpočtem, jednou útokem na prezidenta, jednou výmluvou vůči NATO, jednou relativizací obranných závazků, jednou ústupkem těm, kdo by naši zahraniční politiku nejraději otočili někam mezi Orbána, Kreml a domácí mudrování.

A pak se vláda diví, že nemá důvěru. Vláda Andreje Babiše ráda říká, že myslí na lidi. Dobře, tak mluvme o lidech, kteří žijí v zemi, jejíž bezpečnost závisí na tom, zda budeme mít funkční a silnou armádu. Mluvme o lidech, kteří se spoléhají na to, že stát dokáže chránit hranice, základní i kritickou infrastrukturu, nemocnice, energetiku, letiště, železnice, data, komunikace. Myslí premiér i na lidi, jejichž děti budou muset splácet nejen finanční dluhy, ale i dluhy z promarněných investic do obrany? Protože rozpočtová neodpovědnost je v obraně mimořádně zákeřná. Její následky nejsou vidět, hned; neudělá díru do silnice přes noc nebo nezhasne lampu na náměstí, ale pomalu vyžírá schopnost státu obstát. Jedno odložené rozhodnutí, jeden podfinancovaný projekt, jeden chybějící nákup či rok stagnace. Výmluva na ekonomickou situaci nebo rozpočet, ve kterém se obrana zase někam odloží. A najednou zjistíme, že jsme roky mluvili o bezpečnosti, ale nebudovali ji.

Já vím, že vláda bude říkat, že opozice jen kritizuje, že nenabízíme řešení, že nevíme, jak těžké je sestavit rozpočet a že oni přece musí myslet na všechny. Ale právě proto navrhuji tento bod, abychom konstruktivní řešení poskytli. Ale řešení je ve skutečnosti jasné. Přestat lhát lidem, že bezpečnost lze mít zadarmo. Protože dnešní svět je tvrdý, neklidný a nebezpečný.

Autoritáři testují hranice, Rusko testuje odhodlání Evropy. Spojenci testují, kdo opravdu plní a kdo jen umí pěkně mluvit. A občané testují, jestli jejich stát myslí dál než k příštím volbám. A v tomto testu stávající vláda propadá. Propadá rozpočtově, bezpečnostně i jako alianční spojenec a my tady od toho jsme, abychom na to upozornili, Klidně znovu. Klidně tak dlouho, dokud vláda nepřestane předstírat, že obrana státu je jen nepříjemná položka na konci tabulky. Jestli chce vláda mluvit o silném Česku, tak s ohledem na situaci musí začít u obrany země. Ať vláda řekne, kdy přesně splníme své alianční závazky, které jsou navíc i pro TOP 09 jen absolutní minimum, protože my musíme cílit daleko výše, Ať řekne které modernizační projekty budou zajištěny a z čeho.

Tomio Okamura už prohlásil, že v mandátu vlády pro summit NATO máme, že se vláda v uvozovkách zasadí o zvýšení výdajů na obranu, nikoliv že to udělá. Takže v překladu vláda dává spojencům o naší obraně jen planá slova. A pak se k tomu ještě přizná. Vláda Andreje Babiše nabízí kombinaci populistického rozhazování, bezpečnostního alibismu a politické pomstychtivosti. A to je směs, která je pro Českou republiku nebezpečná.

Nemohu být spokojen s rozpočtem, který dává najevo, že obrana republiky může počkat. A nebudu mlčet v době bezpečnostní krize kdy vláda oslabuje naši důvěryhodnost v NATO. A nemohu se tvářit, že je normální, když vláda mluví o vlastenectví a zároveň podfinancovává jeho základní pojistku.

A nebudu se omlouvat za to, že připomínám rok 1938, protože ten rok je varování a srovnání nekulhá. Je to hlas, který nám říká, že když přijde doba zkoušky, nestačí mít pravdu. Musíte mít také sílu ji ubránit. Naši předkové v roce 1938 věděli, že obrana je otázkou existence. Dnes máme NATO, máme spojence, máme zkušenost, máme varování z Gruzie, varování z Ukrajiny. Máme dějiny, které nám dávají dostatek moudrosti k poučení, abychom si nemuseli prožít znovu. (?)

A přesto tu stojíme nad rozpočtem, který je z pohledu obrany ostudný. Hanba vlády, která mluví o národních zájmech, ale neumí je zainvestovat. A hanba vlády, která chce vypadat doma tvrdě, ale navenek působí nejistě, malicherně a především nespolehlivě. Začněte se konečně chovat jako vláda země, která není slabá, směšná, rozhádaná tam, kde je v zájmu všech domácí ideové spory odložit.

A když už rozhazujete, dejte alespoň to nejnutnější české armádě – ženám a mužům, kteří zajišťují naše bezpečí a naši suverenitu s nasazením vlastního života. Neposílejte je do toho rizika se špatným vybavením a s ostudou. O to vás prosím nejenom jako poslanec TOP 09, ale i jako občan, který má tuto zemi opravdu rád.

A proto navrhuji tento bod Bezpečnost státu na dietě: NATO ano, ale hlavně neplatit. A navrhuji ho jako první bod ve středu. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Dobrý den, mám poznačeno. Další přihlášený s přednostním právem je pan předseda Martin Kupka. Máte slovo.

 

Poslanec Martin Kupka: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, vážené kolegyně, oč tu dneska půjde? Půjde tu o zelenou pro další neskutečné kolo rozhazování peněz v režii Andreje Babiše a Aleny Schillerové. My už jsme to zažili a Česká republika to těžce odnesla. Odnesla to totálním překročením všech kritérií zdravého hospodaření. Maastrichtská kritéria na konci vládnutí Andreje Babiše a Aleny Schillerové v tom předchozím volebním období končilo nad pěti procenty schodku veřejných institucí vůči HDP. Nad pěti procenty. Přitom teď Andrej Babiš a Alena Schillerová přebírali zemi ve stavu ekonomického růstu 2,6 procenta HDP, přičemž ten deficit veřejných institucí vůči HDP jako důležité kritérium, které ukazuje na zdraví ekonomiky, se podařilo snížit ke dvěma procentům. To jsou tvrdá čísla. To jsou tvrdé údaje o tom, v jakém stavu česká ekonomika byla.

Znovu to opakuji. Ekonomický růst 2,6 procenta HDP a zároveň snížení toho deficitu veřejných institucí vůči HDP na dvě procenta. Zároveň zákonný rozpočet, který počítal s deficitem 237 miliard korun a s únikovou položkou pro přímé výdaje na obranu ve výši 21 miliard korun tak, aby ve výsledku naše výdaje na obranu mohly dosahovat 2,34 procenta.

Co s tím udělala vláda Andreje Babiše a Aleny Schillerové? No, jednak říkala vám občanům, že je to spálená země. Česká republika, ve které žijete. Tak já chci jasně říct, není tomu tak. Česká republika je především díky vám, díky vaší práci, zemí poměrně úspěšnou a do poslední doby hospodařící velmi odpovědně. Ty konkrétní důkazy jsem zmínil před malou chvílí. Deficit veřejných institucí vůči HDP dvě procenta je hluboko pod maastrichtským kritériem tří procent a zároveň znamená, že Česká republika může dál spoléhat na stabilizovanou inflaci, může dál směřovat k tomu, aby snižovala svoje schodky.

Odpověď vlády Andreje Babiše? No, první krok zvýšení toho schodku na 310 miliard. A k tomu přidala změnu zákona o rozpočtové odpovědnosti. To je opravdu hanebné otevření dveří ještě vážnějšímu zadlužování.

Paní ministryně, tak to bohužel přesně je. Přesně to, co děláte, je, že si uvolňujete limity k tomu, abyste mohla mnohem víc zadlužovat tuhle zemi. A netajíte se tím, Tak koneckonců schodek na letošní rok 310 miliard korun a to, že avizujete, že na příští rok ten schodek ještě zvýšíte, že bude vyšší než 310 miliard, to jenom cituju slova vašeho šéfa a vlastně i vaše přiznání v těch předchozích diskusních pořadech. My ještě nevíme, jestli to bude 310, 350 nebo 360 miliard, ale je úplně jasné, že přestože ekonomika roste, tak ordinujete české zemi vyšší schodek a tím pádem vyšší zadlužování, než by bylo nezbytně nutné.

A ukazuje se, že dál chcete plnit nesmyslné předvolební populistické sliby. Protože jedna z věcí, se kterou jsme předávali Českou republiku, byla také důchodová reforma, která dávala lidem v České republice perspektivu důstojných důchodů, důstojných penzí. A vy stále hrozíte tím, že se ve výsledku důchodová reforma ve vašem pojetí bude měnit, abyste vyhověli svým předvolebním populistickým slibům. To, že to pro tu zemi bude znamenat další fatální zadlužení, je nesporné, protože nikomu se nepodařilo na světě v historii vyřešit rovnici, která říká - nižší příjmy, vyšší výdaje, nižší schodek. Nedává to smysl a vy se to bojíte přiznat a tvrdíte, že budete o rozpočtu mluvit pravdu, ale ve výsledku lžete přímo ve všech těch krocích, ve všech skutcích. Byli tady rozpočtoví jestřábi, Motoristé říkali, jak to dramaticky změní, jak budou směřovat dokonce k vyrovnanému rozpočtu. No, z rozpočtových jestřábů se stali tak maximálně pestrobarevní papoušci, kteří papouškují to, co jim nadiktuje šéf. A když šéf říká ne, budeme se dál rychleji zadlužovat, tak se najednou jejich rozpočtová odpovědnost absolutně mění.

Ale to, co jste připravili v rámci toho vašeho návrhu zákona, znamená úplný obrat v tom, jak by se Česká republika měla chovat k veřejným penězům. A já chci zdůraznit, tohle není akademická debata, tohle není věc, kterou by někde ve svých salonech řešili ekonomové. Tohle je záležitost, která se opravdu dotýká všech občanů České republiky. To, jaký budeme mít dluh znamená také, kolik vydáme z peněz daňových poplatníků na úhradu úroků. V letošním roce je to 110 miliard korun a jestli to budete dělat dál, tak jak si tady v tom návrhu zákona chcete uvolnit ruce, tak budeme mít brzy ten finální schodek a především tu úhradu úroků ve výši 118 miliard korun a dál poroste.

Vy jste někde načrtla, že jestli se podaří naplnit ty vaše předpoklady, tak že ještě v roce 2027 se budeme zadlužovat víc, ještě v roce 2028 taky, ale potom že se konečně deficity začnou měnit. A kdo nevěří, ať tam běží. V předvolebních rocích budete se občanům zavazovat snižovat schodky? Proč to neděláte teď? Jak tomu důvěřovat? Jak se spolehnout na to, že nám tady jenom nemalujete věci narůžovo, když jste přiznala, že jste si na to pořídila růžovou kalkulačku. Tomu přece nikdo věřit nemůže. A ani jiné vlády, i ty, které se vůči občanům opravdu snažily působit důvěryhodně, tak se jim nepodařilo významně snižovat deficity v předvolebním období.

Ten scénář schodku, který rýsujete a který dál má růst nejenom v roce 2027, ale i v roce 2028, bude znamenat reálné přiblížení se stavu, kdy narazíme na dluhovou brzdu. Ano, vy jste řekli, že přestanete sledovat maastrichtská kritéria, protože nesměřujeme podle téhle vaší režie k euru. To je pravda. Akorát sledování těch maastrichtských kritérií není jenom pro naplnění nějaké formální podmínky přijetí, či nepřijetí eura. Přece respektování základních pravidel, na kterých panuje v Evropě shoda, je v našem vlastním národním zájmu. A že se tomu vysmíváte, to bohužel vypovídá víc o vás, než o komkoli jiném. To, že útočíte na Národní rozpočtovou radu... Sice byly časy, kdy jste každé její hodnocení hltala a říkala, jak je dobře, že tu zaznívá kritický hlas, ale do okamžiku, než ten kritický hlas obnažuje kroky, které děláte v neprospěch České republiky. V okamžiku, kdy členové Národní rozpočtové rady začali kritizovat vás, tak už najednou tak pohodlní nebyli. Přestala jste je citovat a začala jste na ně útočit.

Tohle bohužel ukazuje na obvyklý styl vládnutí Andreje Babiše. Existují tu odborné hlasy, existují tu novinářské postoje kritické vůči rétorice a krokům vlády Andreje Babiše, tak se pokusíte je umlčet. Nevyhovují vám podmínky odpovědného rozpočtování? Tak je změníte, rozvolníte je způsobem, který by znamenal, že už se nebudete muset hlídat vůbec.

A zmíním ty konkrétní příklady, protože jenom vytvoření a otevření těch únikových položek nejenom pro obranu, ale i pro další investice státu znamená, že klidně v nich může být v těch dalších letech jenom v dopravě 144 miliard korun a nebudou se započítávat do těch výdajových limitů, akorát vždycky se budou počítat do deficitu a vždycky budou prohlubovat vládní, respektive státní dluh. A vy to dobře víte, akorát se bojíte to přiznat. Jinak byste přece neměla důvod tyhle důležité výdaje vyčleňovat mimo výdajové limity.

Pokud byste myslela vážně úspory, pokud byste myslela vážně to, co jste tady opakovala, že přece budete ordinovat státu dietu, neordinujete ji. Místo toho úplně proti smyslu přinášíte nové výdaje státnímu rozpočtu. Ať už se jedná o úhrady POZE, ať už se třeba teď nově jedná o záměr zrušit koncesionářské poplatky a tím pádem média veřejné služby financovat ze státního rozpočtu. Tohle všechno ukazuje, že odpovědné rozpočtování je vám na hony vzdálené. A vlastně ten zákon o rozpočtových pravidlech ve vašem pojetí by měl dostat úplně nový název – zákon o rozpočtové neodpovědnosti Aleny Schillerové. Ale chápu, že by se to v titulcích dobře nevyjímalo.

Ale to, co říkáte tím návrhem, je přesně totéž. To, že určíte možnost sama sobě a vládě rozhodnout o výdajích až ve výši 10 procent celkových výdajů státního rozpočtu v okamžiku, kdy se zhorší bezpečnostní podmínky, a ony bezpečnostní podmínky jsou tam definovány tak vágně, že i v předchozích letech by se opakovaně snadno naplnily. A říkala jste ve své argumentaci, že i předchozí vláda potřebovala pro zvládnutí kritických situací umožnit nějaký podobný nástroj, ale kdyby ho definovala, tak by ho přece musela definovat mnohem závazněji a říct přesně, co znamená a co by se muselo přihodit, aby se ve výsledku odpovědně, v zájmu zvládnutí kritické situace, tak velký objem peněz mohl uvolnit. Ale to neděláte, říkáte velmi vágně, že za zhoršení bezpečnostních podmínek, do které tedy počítáte i aktivaci čl. 4 Severoatlantické smlouvy, takže už za takových okolností by to vláda udělat mohla. A to není fér.

A samozřejmě, že v tu chvíli se ozývají i všichni, kteří mají na mysli ústavní pravidla a vyvážení jednotlivých mocí, vah a protivah ve vládnutí, demokratickém vládnutí České republiky, protože to, co přísluší Poslanecké sněmovně, si usurpujete pro sebe.

Další důležitá věc, která se vedle těch únikových položek objevuje v tom návrhu, a věc, kterou opakovaně rozporujeme, protože jde proti odpovědnému hospodaření České republiky, je například to úplné zrušení možnosti vést samostatně důchodový účet a sledovat, jakým způsobem se nakládá s příslušnými a v těch následujících letech velmi pravděpodobnými přebytky důchodového účtu. Nehodí se vám to do krámu protože záměr je jediný a jasný, prostě to co nejrychleji projíst.

V diskusi o EET hovoříte o tom, že to je snaha zmenšit ten prostor pro šedou ekonomiku.

V diskusi o EET hovoříte o tom, že to je snaha zmenšit ten prostor pro šedou ekonomiku. Z mezinárodních srovnání vyplývá, že česká ekonomika není zatížena větším objemem šedé ekonomiky než okolní státy. A zároveň říkáte, kolik peněz tím ušetříte. Ale tady ekonomové upozorňují na to, že ty odhady jsou významně nadhodnocené a že se ten příjem může pohybovat do 10 miliard korun, ale vy ho rovnou těmi dalšími kroky vyhazujete oknem. Takže z veškerého efektu třeba pro budoucno nebo pro navýšení výdajů na obranu z toho EET 2.0 nezbývá fakticky vůbec nic.

Vrátím se ale k tomu, co skutečně ohrožuje Českou republiku a co se týká všech domácností. Já jsem hovořil o tom, že navyšování státního dluhu znamená také větší každoroční výdaje na dluhovou službu. V letošním roce 110 miliard korun, ale v dalších letech výdaje dál významně porostou. A pokud ty další dva roky dál chcete, jak jste představila, zvyšovat schodek státního rozpočtu, tak to znamená zcela reálně, že tímhle tempem na konci vašeho vládního období můžeme na dluhové službě platit i 200 miliard korun. A nebudu rozvádět, kolik je to mateřských škol, kolik je to nemocnic, kolik je to kilometrů dálnic.

Co to ale znamená pro všechny domácnosti? No, znamená to obrovské riziko dalšího růstu inflace? To je také nepochybně jeden z důvodů, proč Česká národní banka ve vztahu k úrokovým sazbám dělá kroky, jaké dělá, protože se snaží z logiky věci vyvažovat proinflační kroky vlády Andreje Babiše. Jinak by to přece nedělali. No, a co si vysloužili? Věc dosud nevídanou – útoky Andreje Babiše na guvernéra České národní banky a tlak, který má všem v České národní bance ukázat, co by si přála vláda a co by je mohlo potkat, když nebudou poslušní. Jenomže tohle je další hřebíček do rakve normálního fungování České republiky. Tohle si nikdo z předchozích premiérů nedovolil a je jasné, že Andreji Babišovi nevyhovují vyšší úrokové sazby, protože také, ať už jsou to jeho společnosti teď převedené do svěřenského fondu, tak jsou to i ty společnosti, které nikam nepřevedl, jsou zatížené vysokými úvěry a v tomhle případě vysoké úrokové sazby představují i pro něj vážnou hrozbu a zcela evidentní střet zájmů.

Tohle jsou skutečné důvody vašich útoků na Českou národní banku. A jenom to dokresluje všechny ty kroky, které děláte proti zájmům lidí v České republice. Já už jsem jich několik zmínil a znovu upozorním na závažný zásah do respektování svobody slova v podobě útoku na nezávislost veřejnoprávních médií. Konec nezávislého financování České televize a Českého rozhlasu totiž opravdu znamená vytvořit si další finanční páku na dosud nezávislé instituce a z politického a ekonomického hlediska je to přece úplně proti logice toho, co jste kdysi slibovali, že budete sledovat a reálně se snažit o nižší schodky. Tak pokud byste to mysleli vážně, tak vás přece nic takového jako rušení koncesionářských poplatků nenapadne. Už z tohohle ekonomického důvodu. Nemáte finanční prostředky, které byste snadno mohla uvolnit na veřejnoprávní média. A pokud jim budete chtít nějak garantovat příjmy, tak to bude znamenat, že je zaplatíte jak? No, že je zaplatíte z vyššího schodku, že o to zvýšíte zadlužení, a pak neříkejte lidem, že to nebudou platit, protože to je bohapustá lež. To ve výsledku znamená, že zaplatí ještě mnohem více, že zaplatí kromě těch peněz, které jsou teď k tíži jejich výdajů ve výši 205 korun, tak k tomu budou moci rovnou připočítávat i úroky. Žádný smysl to nemá.

Kdybych měl shrnout to všechno, čeho jsme svědky v pojetí prvních šesti měsíců vládnutí Andreje Babiše: Útoky na veřejnoprávní média, útoky na nezávislé instituce a útoky na všemožné odborné organizace a neziskové organizace v České republice. Rozprášení agendy lidských práv a ochrany zájmů menšin na Úřadu vlády, útoky na závislostní politiku a rozprášení téhle agendy, která má být průřezová. Útoky na Národní rozpočtovou radu v okamžiku, kdy se holt slova členů Národní rozpočtové rady nehodí do krámu, kdy jsou kritická vůči tomu, jakým způsobem vládnete. Útok na guvernéra České národní banky, když uplatňuje svébytnou politiku České národní banky tak, aby dokázal zajistit, že i při rozhazovačné politice vlády Andreje Babiše nedojde k dramatickému růstu inflace. Zmiňoval jsem konec vyhodnocování maastrichtských kritérií, rezignace na to, jak rozpočtově odpovědní budeme.

A zmíním další důležitou věc. Vy se vysmíváte všemu, co v předchozím období fungovalo. Snaha o sebevědomou mezinárodní politiku. Totální karikaturou, absolutním výsměchem je cirkus těch předchozích měsíců o tom, kdo poletí do Ankary na summit. A koneckonců dnešní ukázka porovnání dvou tiskových konferencí vlády Andreje Babiše a vedle toho prezidenta. Členové vlády se tam dohadují, útočí na prezidenta, vysmívají se tomu, kolik se tam jede pořídit selfíček, a vedle toho státnický projev, který na prvním místě v případě Petra Pavla sleduje klíčové zájmy České republiky, obranyschopnost České republiky, posilování finančních prostředků na obranu a to, že se slova nedávají tak jako lacino do vzduchu, jak to předvádí Andrej Babiš a Alena Schillerová. Jenom se na to podívejme v těch posledních měsících, co jsme slyšeli: Budeme plnit 2 procenta. Alena Schillerová: v letošním roce to nemůžeme splnit, řekla Alena Schillerová několikrát veřejně. A Andrej Babiš do svého mandátu napíše: budeme to plnit. Rozumíte tomu někdo? Rozumíte tomuhle cirkusu někdo v téhle zemi? Nejde o to, že by se lišila slova vlády a slova opozice, tomu bych rozuměl, to se tak děje, ale že ta vláda říká každý týden něco jiného o nejdůležitějších věcech, o tom, jestli budeme plnit závazek vůči NATO, nebo nebudeme.

A to ještě nemluvím o tom, že se úplně dokonale liší výpovědi jednotlivých členů té vládní koalice, protože při každé příležitosti SPD říká, jak bychom pokud možno neměli Ukrajině pomáhat absolutně v ničem. Že tím ve výsledku poškozují Českou republiku a její obranyschopnost, to je jim zjevně úplně jedno! Snažili se nakukat svým voličům, že to, co rozpoutal Vladimir Putin na Ukrajině, se nás netýká, že se nás netýká to, jestli se v tom vyvolaném sporu podaří agresorovi přečíslit úplně veškeré bezpečnostní záruky, veškeré bezpečnostní smlouvy a veškerá pravidla. Je mu to úplně, respektive je to SPD úplně jedno. Tohle je vážné poškození zájmů lidí v České republice. A o tomhle by měla Česká republika vést reálnou debatu.

A teď jsme slyšeli to, jakým způsobem komentuje dlouhodobě Andrej Babiš muniční iniciativu, která nám získala respekt ve světě, a říká, že tedy v tom sice nějak pokračovat budeme, ale nezapojíme se do toho aktivním příspěvkem. Oblečená – svlečená, nemastná – neslaná. Naprosto neuvěřitelné kroky, které nejenom, že neprospívají našim národním zájmům, ale ve skutečnosti tomu Vladimiru Putinovi slouží, protože každá nejistota, každá změkčilost tohoto typu a rozmlženost, tak je věc, které se v Kremlu tleská, a také vám v Kremlu několikrát za vaše kroky a za vaše vyjádření zatleskali.

A to, co se má probírat při summitu v NATO, je klíčová věc. Jestli se všichni spojenci přihlásí k podpoře Ukrajiny, aby dokázala čelit dramatickým útokům, každodenním útokům ze strany Ruska, útokům, které zdaleka nemíří na strategické vojenské cíle, ale každodenně zabíjejí civilisty, zabíjejí i děti v ulicích Kyjeva a dalších ukrajinských měst. A zatímco všichni ostatní spojenci vyjednávají o půjčce a o jejím rozsahu, tak Andrej Babiš a tato vláda dává najevo, že jí tedy nebudou blokovat, ale že se k ní rozhodně nepřidají. Jak tomu rozumět? Jak rozumět všem těm krokům, které už půl roku slyšíme? Dáme 2 procenta, nedáme 2 procenta, budeme plnit závazky, nebudeme plnit závazky, kdy je budeme plnit, pomůžeme Ukrajině, nepomůžeme Ukrajině. Tohle ukazuje na naprostou neschopnost vlády věnovat se skutečným nejzávažnějším problémům lidí v České republice, protože obranyschopnost v tomhle složitém, geopoliticky složitém světě je jedna z nejdůležitějších úloh, které ta vláda má.

Ten vzorec jednání vlády je ale jednoznačný. Jsou tu nějaké populistické předvolební sliby. Některé naplňují, některé oddalují, některé by bylo nejlépe nesplnit.

Uvidíme, jak to s nimi nakonec dopadne, protože by Českou republiku poslali ještě víc proti zdi. Ale všechny ty kroky ukazují arogantně, jak je jim jedno, co je ve prospěch lidí v České republice. A vidíme to na každodenních vyjádřeních Petra Macinky, Motoristů, ale ve výsledku i na krocích představitelů hnutí ANO. Tady jednoznačně vládní většina ukazuje, jak si chce podmanit nejenom orgány státní moci, ale jak chce skoncovat reálně se všemi, kteří mají vlastní názor, kteří uplatňují odborný pohled, upozorňoval jsem na ty příklady na Úřadu vlády, rozmetání agendy ochrany lidských práv a ochrany zájmu menšin, ale také rozmetání závislostní agendy. A tady jde i o peníze. Tady jde o to, že v zájmu, krátkodobém zájmu naplňování vašich předvolebních slibů obětujete zejména cokoliv. Obětujete i to, že to do budoucna Českou republiku bude stát mnohem víc peněz.

Dohánění domnělých nepřátel. Je prezident nepřítel vlády? No, nepochybně není a nemá být. Přece s prezidentem stejně jako s ostatními nejvyššími ústavními činiteli, stejně jako to bylo v předchozích letech, má vláda vést normální debatu a má se domluvit na tom, jak bude vystupovat navenek. Jenomže proto, že ze všech, kteří s vámi třeba jen trochu nesouhlasí, vytváříte domnělé nepřátele, tak je to obtížně možné. Upřednostňujete vlastní malicherné zájmy a bojůvky na trpasličím hřišti oproti skutečným zájmům České republiky. A tohle fakt není kultura západní, sebevědomé, otevřené společnosti. Ale to, co předvádíte, je obraz východního papalášství. To je babišismus v praxi, který sleduje jenom krátkodobé zájmy před tím, o co opravdu běží a o co má běžet v České republice; vize svobodné, sebevědomé země, která myslí na nejdůležitější věci, na obranyschopnost státu, na odpovědné hospodaření. V tom ty kroky, které dnes projednáváme, mají společný jmenovatel. Nejsou oddělené, mají přímou vazbu. To jak se stavíte k hospodaření, jak si uvolňujete limity, jak si otevíráte další možnosti zadlužování státu, ukazuje ve skutečnosti, jak chcete přistupovat ke všemu, co by Česká republika měla pro další generace tvořit a jak by měla vládnout, jaké podmínky by se tu měly vytvářet.

Máme tu návrh na alespoň úpravu některých pravidel, alespoň zmenšení toho katastrofálního dosahu rozvolnění pravidel z pera Aleny Schillerové, tak jak ho připravili senátoři. Mě by opravdu zajímalo, jak se k tomu postavíte. Slyšel jsem Alenu Schillerovou, jak říká, že ta debata v Senátu byla mnohem věcnější. No, my jsme tady během všeho projednávání kladli na stůl konkrétní data, jasné argumenty, důvody, upozorňovali, proč v této podobě ta rozpočtová pravidla nemají projít, co budou znamenat z hlediska navyšování výdajů na dluhovou službu, co budou znamenat z hlediska základního principu fungování státu.

A směřuju k posledním důležitým poznámkám. Přece v okamžiku, kdyby vláda chtěla skutečně šetřit a nebyla to jenom trapná výmluva před všemi voliči, kdyby to skutečně chtěla udělat, tak přivítá každý přísnější limit, protože jí umožňuje vměstnat i státní správu do těch limitů. A místo toho ta vláda, protože naráží na problémy s naplňováním populistických slibů, tak ta pravidla bezmezně rozvolňuje. Každý hospodář, který kdy hospodařil, ví, že pokud chce i proti těm potřebám nejrůznějších členů rodiny zajistit to, aby ta rodina měla reálnou perspektivu lepší budoucnosti, že nějaké limity si určit může, že si nemůže brát půjčky na všechno možné včetně dovolených, že nemůže všechno projíst, ale že musí vystupovat odpovědně, a proto tu jsou limity.

No a vláda Andreje Babiše místo tohohle léty osvědčeného zacházení odpovědných hospodářů tak předvádí přesně pravý opak; nakládání s penězi bez kontroly, snaha dosáhnout na všechny, kteří by mohli mít jiný názor. Proč by jinak převáděla odpovědnost například za změny a snižování rozpočtu u Nejvyššího kontrolního úřadu, u úřadu ombudsmana, u obou komor, u Kanceláře prezidenta republiky výhradně do svých kompetencí? Proč se tohle má měnit oproti té dosavadní zavedené praxi, kdy o tom rozhodoval rozpočtový výbor, ve kterém jsou přítomni logicky i zástupci opozice? Jenom proto, aby měla ještě větší bič, politický bič na všechny, aby měla ekonomické páky na ty, kteří třeba budou vyslovovat nesouhlas nebo kritiku vůči ní. O tom je snaha zrušit koncesionářské poplatky a ochočit si veřejnoprávní média. O tom jsou ty další změny v zákoně o rozpočtových pravidlech. O tom jsou další kroky, které ta vláda předvádí arogantně vůči neziskovkám, vůči odborníkům a vůči všem, kteří v té zemi chtějí uplatnit odbornost, nezávislý názor a kteří chtějí tu zemi směřovat pozitivně dopředu. Co tu dnes máme? Bezprecedentní bianko šek, který jde proti tradicím české parlamentní demokracie, proti charakteru polistopadové republiky a proti elementárním principům odpovědného hospodaření. Neděláte nic jiného, než otevíráte stavidla dalšímu hlubšímu a hlubšímu zadlužování v neprospěch všech budoucích generací. A ještě to skrýváte, jak jsem opakovaně slyšel, za to, že budete mluvit pravdu. No, neříkáte ji. Neříkáte ji v těch konkrétních návrzích a v činech, v nich totálně selháváte a lžete.

Samozřejmě, že budeme dál odporovat tomu, aby Česká republika přijala takové rozvolnění rozpočtových pravidel, a proto si také dovoluju navrhnout na pořad této schůze další tři důležité body. Ten první se jmenuje Rozpočtové poklesky růžové kalkulačky Aleny Schillerové, druhý Vládní politický cirkus proti národním zájmům České republiky a poslední Vládní tažení proti svobodě médií.

V předchozích minutách jsem vysvětlil, jak spolu ty body bohužel souvisejí a jakou politiku uplatňujete nejenom vůči společnosti, která teď žije, ale i vůči všem, kteří budou splácet vaše dluhy v budoucnu. A ta rozpočtová pravidla, která jste nachystali, jsou fakt jedovatý koktejl pro všechny, kteří chtěli vidět Českou republiku jako úspěšnou zemi, která si hledí fungování budoucích generací. A proto budeme stát proti tomuhle škodlivému návrhu a budeme stát proti němu nejenom dnes, případně zítra nebo pozítří tady při jednání v Poslanecké sněmovně, ale pevně věřím tomu, že se proti němu postaví také prezident republiky. A zároveň říkám, že pro důvody, které jsem vysvětlil, tak podáme pochopitelně také ústavní stížnost vůči tomu návrhu zákona, respektive vůči tomu zákonu, pokud jej přes zdravý rozum proti všem pravidlům schválíte.

Chceme zemi, která slouží lidem v České republice, která jim nabízí dobrou perspektivu, a ne náraz do zdi. Tak proto náš jasný postoj vůči škodlivým pravidlům rozpočtové kázně, respektive vůči pravidlům rozpočtové odpovědnosti, které předkládáte. Děkuju za pozornost. (Potlesk opozičních poslanců.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Taky děkuji. Předpokládám, pane předsedo, jako vždycky, že nám to dáte. Děkujeme. Tak dalším v pořadí s přednostním právem je pan předseda Matěj Ondřej Havel. Máte slovo.

 

Poslanec Matěj Ondřej Havel: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, dámy a pánové, já se k tomu tématu rozpočtové nezodpovědnosti a tomu návrhu zákona, který nám vrátil Senát, vyjádřím pak ještě v řádné rozpravě k tomu, ale nedá mi to, abych nevyužil teďka navržení bodu k pořadu schůze zas jednou aktualitou. Dalo se to očekávat, že k tomu budu vystupovat, pokud pan předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura pojede na diplomatickou cestu do Číny teď v současnosti. Čili podle dostupných informací, těch, ke kterým jsem se dostal ve veřejných zdrojích, by chtěl už ve druhé polovině letošního července jet do Číny na pozvání Všečínského shromáždění lidových zástupců a doprovodit ho by tedy měla předsedkyně našeho ústavně-právního výboru, paní poslankyně Vesecká za Motoristy. Jako hlavní cíl delegace jsem se dočetl, že je hospodářská spolupráce, cestovní ruch a podnikatelská delegace. Já si říkám, že česká bezpečnostní strategie ale říká, že Čína zpochybňuje mezinárodní řád, že Rusko a Čínu spojujeme se zájmem oslabit vliv a jednotu demokratických zemí a že Česko musí odolávat nepřátelskému působení v kybernetické, informační, ekonomické a zpravodajské oblasti.

Evropská unie přece Čínu zároveň označuje za partnera, konkurenta, a to ve zpravodajské zejména oblasti v systémového rivala a zdůrazňuje nutnost reciprocity k snižování kritických závislostí. To je velmi důležité. Odpor k nátlaku v tchajwanském průlivu a obavy třeba o lidská práva v Singapuru, Sin-ťiangu, Tibetu nebo třeba Hongkongu. Já bych se zastavil u té závislosti na čínských technologiích. Je to věc, před kterou nás přece varuje Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost dlouhodobě, že čínské technologie prostě jsou pro Českou republiku i pro Evropu riziko.

Já myslím, dámy a pánové, že Česká republika má s Čínou komunikovat. Jednoznačně ano, samozřejmě, ale ta otázka zní, jakým způsobem má komunikovat demokratická a hodnotově ukotvená země s autoritářskou velmocí? Já myslím, že jestli jako sebevědomý stát, který si chrání své zájmy, bezpečnost a hodnoty, chceme vystupovat, tak se k tomu ale máme postavit racionálně, do jisté míry pragmaticky, ale zejména racionálně. Chceme být, nebo přece nechceme být státem, jehož předseda Sněmovny jede do Pekingu s hlavní ambicí přivést čínské turisty a dejme tomu hezkou fotografii pro svoji domácí propagandu. A právě v tom já vidím problém cesty Tomia Okamury a Renaty Vesecké do Číny. Když pan Okamura říká dobře, půjde o turisty, půjde o letenky, půjde o obchod, tak já k tomu říkám, ale zahraniční politika není jenom katalog cestovních kanceláří. Zahraniční politika je také otázka naší bezpečnosti, strategických partnerství, investic, rozvoje pokroku, vědy, průmyslu a tak dále. Předseda Poslanecké sněmovny přece není obchodní zástupce cestovního ruchu navenek, to by bylo příliš málo, co bychom mohli od předsedy Poslanecké sněmovny očekávat.

Česká republika má s Čínou jednat. Ano, už jsem to řekl, ale nesmí si plést pragmatismus se servilitou. Pragmatismus znamená podle mého názoru obchod, ano, ale s ochranou bezpečnostních zájmů. Pragmatismus znamená dialog, jistě ano, ale s požadavkem reciprocity. Pragmatismus také znamená jednání, ano, ale pozor ne mlčení o lidských právech Tchaj-wanu, kybernetických hrozbách a ekonomickém nátlaku. A to, co předvádí pan Okamura, to není realismus, to je návrat k politice Miloše Zemana. Velká slova o miliardách čínských investic, o ekonomickém zázraku. A na konci nic kladná nula, ale ostuda a závislost. Zvláštní je tedy podle mého názoru i složení té delegace. Předsedu Sněmovny má doprovodit Renata Vesecká, jak jsem už říkal, předsedkyně ústavně-právního výboru.

Ústavně-právní výbor, který má v České republice hájit kvalitu práva, právní stát a ústavnost, tak jede prostřednictvím své předsedkyně do země, kde o nezávislé justici, o svobodných médiích a politické pozici nemůže být přece ani řeč. Já myslím, že to by samo o sobě nemuselo být tak špatně, kdyby tam jela s jasným mandátem mluvit o právním státu, mluvit o lidských právech, mluvit o mezinárodních závazcích. Ale to z logiky věci nepřipadá v úvahu, protože o tom se Čína jistě bavit nechce. Z dostupných informací slyšíme tedy hlavně, že tam jede ta delegace kvůli turistům, letecké lince, nějaké hospodářské spolupráci, která je taková mlhavě vylíčená. A znovu poukazuju na to, že Čína není úplně důvěryhodným partnerem v těch jednáních, protože pokud to nebyl vysloveně záměr, tak musíme říct, že Miloš Zeman naletěl v těch svých kontaktech s Čínou, o které se pokoušel, protože z toho prostě nic, vůbec nic nebylo.

Dovolím si tady drobná srovnání. To první z roku 2020, když třeba Miloš Vystrčil odcestoval na Tchaj-wan, tak tam jel s jasnou zprávou. Česká republika je suverénní, svobodná a demokratická země. Doprovázela ho devadesátičlenná delegace, devadesátičlenná delegace a významnou část tvořili podnikatelé, akademici, zástupci vědy, zástupci kultury anebo také regionu. Cílem pochopitelně byla hospodářská spolupráce. Cílem byly inovace, pokrok, věda a zároveň obrana suverenity a demokracie. Vyjádření tohoto postoje vůči Tchaj-wanu a přihlášení se k lidským právům, které Česká republika uznává. Já myslím, že ten předseda Senátu ukázal, že hodnoty a ekonomické zájmy prostě nejsou protiklady. Ukázal to, co říkal dlouhodobě Karel Schwarzenberg. Ukázal to, co TOP 09 reprezentuje na české politické scéně a uznávám, není v tom sama. Je to dobře.

Ukázal, že se dá dělat politika, která přináší kontakty, ale přináší také investice a přináší a buduje mezinárodní respekt. A je to respekt v civilizovaném a demokratickém světě, pro pána krále, kde jinde než v takovém světě by Česká republika v zájmu své budoucnosti měla být respektována. A to je přece ten zásadní rozdíl. Předseda Senátu jel posílit českou autoritu. Předseda Sněmovny, ten současný Tomio Okamura riskuje, že ji pojede rozmělňovat. Musím se také přihlásit a zmínit tady cestu bývalé předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové na Tchaj-wan o tři roky později, v roce 2023, a to taky nebyla žádná výletní delegace, jak jsme tady slyšeli v tom minulém volebním období, z tohoto místa od pultíku, že se tam jede na výlet, tak to ani náhodou. Šlo o jednu z největších podnikatelských misí za poslední roky. Byli tam opět zástupci firem, a to dokonce z oblasti nanotechnologií, umělé inteligence, inovací ve zdravotnictví, energetiky, ICT, cirkulární ekonomiky a tak dále. Prostě mohl bych pokračovat, ale když jsem zmínil tu AI, tak přece všichni musíte uznat, že to jsou technologie budoucnosti, že se Česká republika prostřednictvím své tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny v tom diplomatickém jazyce hlásila k budoucnosti, k bezpečné budoucnosti a k lidským právům.

Byla to moderní hospodářská diplomacie, založena na technologiích, inovaci, strategických oborech a vědění univerzitách. Nebyla to žádná politika závislosti, ale byla to politika spolupráce mezi demokratickými partnery a jasně jsme se k tomu prostřednictvím předsedkyně Sněmovny přihlásili. Nebyla to cesta za příslibem turistů za konkrétními (?) to byla cesta v kontakty v odvětvích budoucnosti. (?) Tedy podtrženo, sečteno, žádné poklonkování Pekingu, ale navazování vztahů s demokracií, která je klíčová pro globální technologické řetězce. Víte, co někdo třeba může říct, vy jezdíte na Tchaj-wan, oni jedou do Číny, tak v čem je rozdíl, v čem je problém? Vždyť se to přece doplňuje. Tak to není pravda. Ten rozdíl je dost zásadní. Tchaj-wan je demokratický partner, je to technologická velmoc a země, která v České republice vytvořila skutečně tisíce pracovních míst.

Jak připomněl letos třeba Miloš Vystrčil, tak tchajwanské investice v Česku vytvořily více než 24 000 pracovních míst. Čína oproti tomu, to je autoritářská velmoc, kterou naše vlastní bezpečnostní strategie popisuje jako aktéra zpochybňujícího mezinárodní řád, pro pánajána, naše vlastní bezpečnostní strategie. S Čínou obchodovat lze. Samozřejmě všichni to činíme. Předpokládám, že řada z vás má telefon, který byl vyroben v Číně. Ano, to je možné. Nicméně nesmíme předstírat, že jde o běžného partnera, který s sebou nenese žádná bezpečnostní, ekonomická, notabene hodnotová rizika. A už vůbec se nesmíme tvářit, že česká zahraniční politika má být postavena na tom, koho zrovna Peking pozve. Čili tato cesta podle mého názoru nezapadá do nějakého izolovaného výstřelku Tomia Okamury s cílem přivést sem více čínských turistů. Zapadá to do širšího posunu této vládní většiny. Proč od hodnotové zahraniční politiky ustupujete? Proč ustupujete od té havlovské tradice? Proč ustupujete pryč od sebevědomého postoje demokratické země a místo toho od vás slyšíme nebudeme dělat hodnotovou politiku, to je zbytečné. Budeme dělat hodnotovou politiku pragmatickou. Politika pragmatická našemu státu něco přináší. Ale dámy a pánové, bez hodnot žádný skutečný pragmatismus přece neexistuje. Stát, který neví, kým je, neprosadí ani své ekonomické zájmy. Stát, který se bojí pojmenovat rizika a dělá, že nejsou, tak se dříve nebo později stane obětí takových rizik. To nás učí mimo jiné historie. Pokud tedy pan Okamura jako předseda Sněmovny do Číny pojede, měl by nám jasně říct, že Česká republika je suverénní země a Peking k nám nebude určovat, s kým se smíme setkávat. Měl by říct, že jakýkoliv nátlak vůči Tchaj-wanu je nepřijatelný.

Měl by říct, že obchod musí být vyvážený, férový, ale také reciproční, že Česko nebude závislé na čínských technologiích klíčové infrastruktuře. Jasně to deklarovat.

Že lidská práva nejsou vnitřní věcí režimu, ale je to univerzální princip, celosvětově uznávaný a že český parlament nebude nástrojem čínské propagandy, že se tím nestane. A pokud toto říct nechce, pak tam tedy nejede hájit české zájmy, ale jede tam dělat nějakou kulisu tamějšímu komunistickému režimu.

Pan Okamura se tváří jako vlastenec, ale já myslím, že vlastenectví se v Pekingu neměří počtem čínských turistů. Česká zahraniční politika nemůže být řízena logikou, za kolik DPH prodáme vlastní páteř a já myslím, že Miloš Vystrčil a Markéta Pekarová Adamová jeli do Asie s hodnotami, jeli tam s podnikateli a vrátili se s respektem. Tomio Okamura jede s kalkulačkou na turisty, s mlčením o lidských právech a bohužel máme zkušenosti s tím, z té ,mise, v uvozovkách, Miloše Zemana, že přijede s prázdnou. Z Pekingu se suverenita nepřiváží, to je prostě jasná věc, léty vyzkoušená komunistickým režimem, který tam vládne, jasně definovaná.

Takže, dámy a pánové, Česká republika má s Čínou jednat? Ano, ale má jednat rovně, sebevědomě a s vědomím vlastních bezpečnostních zájmů. Máme s Čínou obchodovat, ale nemáme prodávat svoje mlčení. Máme hledat ekonomické příležitosti, ale nemáme budovat nové závislosti. Máme mluvit s Pekingem, ale nesmíme se bát mluvit také o Tchaj-wanu, lidských právech, kybernetické bezpečnosti a mezinárodním právu. To je hlas, který zde v Poslanecké sněmovně TOP 09 reprezentuje. To je zahraniční politika, kterou má TOP 09 ve svém DNA, a vždycky ji budeme prosazovat, dokud bude TOP 09 všude mít nějaký vliv.

Proto od pana Okamury očekávám jediné. Ať před touto Sněmovnou jasně řekne, s jakým mandátem do Číny jede, jaké české zájmy tam chce hájit a zda bude mít odvahu říct Pekingu totéž, co říká doma? Protože zahraniční politika České republiky nesmí být cestovní kancelář SPD, musí být výrazem suverénního, demokratického a sebevědomého státu. Tak já si dovolím navrhnout bod, pane místopředsedo, jako druhý dnes, který bych nazval: Raději Pekarová na Tchaj-wanu nežli Okamura v Pekingu. Děkuji. (Potlesk poslanců TOP 09.)

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Děkuji. Tak zjišťuji, že už nepíšu tak rychle, jak jsem si myslel. Dalším přihlášeným je pan předseda Jurečka. A než přijde, tak si dovolím udělat omluvy od 15.45 do 16.45 ze zdravotních důvodů se omlouvá poslanec Ivan Bartoš. Celý jednací den z osobních důvodů, pan poslanec Martin Baxa. Do 10.30 byl z pracovních důvodů omluven pan poslanec Matěj Hlavatý. Paní Veronika Kovářová bere zpět svou omluvu, kterou měla z osobních důvodů. Paní poslankyně Veronika Kovářová vzala zpět, jak jsem říkal. Paní poslankyně Helena Langšádlová od 19.30 z pracovních důvodů a pan Samuel Volpe od 14.30 do 15 (hodin) z pracovních důvodů. Nyní máte slovo. Děkuji.

 

Poslanec Marian Jurečka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, já si dovolím tady navrhnout tři body za sebe i za poslanecký klub nás lidovců, bylo toto jednání, schůze.

Ale dovolte mi ještě na úvod začít jednou aktuální situací, kterou bohužel tady sledujeme jako telenovelu, která je velmi nedůstojná. A to je vlastně celkový přístup současné vládní koalice k summitu NATO v Ankaře. A tady vlastně pro mě překvapivě musím říct, že když tady nemá rozum ani premiér, ani ministr zahraničí, tak aniž bych si někdy představoval, že to řeknu, to je – nakonec má rozum turecký prezident. A i když tady běžně zmiňujeme a skloňujeme často slovo Turek jakožto někoho, kdo v politice úplně zatím přidanou hodnotu nemá, coby vládní zmocněnec pro Green Deal a změnu klimatu, tak tady musím ocenit, že turecký prezident Erdogan nakonec se ukázal jako člověk, který chápe základní principy a aniž by znal Ústavu České republiky a ústavní zvyklosti, tak to, co nebyla schopna vyřešit tato vláda premiéra Babiše a ministr zahraničí Macinka několik týdnů, přehazovali si to jako horký brambor. To nakonec turecký prezident Erdogan vyřešil tím, že logicky hlavu státu, prezidenta Petra Pavla, na neformální dnešní večerní setkání pozval. A myslím si, že se ukazuje, že pan prezident k tomu svému vystoupení, nebo k té své cestě, přistupuje velmi zodpovědně, protože když zveřejnil ten program, který tam má, tak se ukazuje, že to má hlavu a patu. Má tam s kým jednat, má tam co říct. A pro mě jenom smutné, kdy až dneska pod tlakem všech okolností nakonec v České televizi ministr zahraničí Macinka vlastně říká, že je v pořádku, že prezident Petr Pavel na té večeři dneska bude, tak ještě včera to v pořádku nebylo.

Vážená vládní koalice teda, respektive jsou tady pouze dva členové vlády. Ale dneska ústy ministra zahraničí Macinky už to v pořádku je. Můžete to někdo vysvětlit? Proč to nešlo hned ze startu normálně postavit, logicky tak jak to vždycky bylo, že prostě prezident byl hlava delegace a standardně si tady mezi sebou vláda byla schopna vyměnit vládní pozici? Dokonce byla schopna v minulosti i vláda říci nahlas. Já jsem v mlze té nedůstojné debaty vlastně nebyl schopen slyšet od nikoho z vlády, co je přesně ta vládní pozice? Slyšel někdo z vás kolegyně, kolegové, slyšel někdo na veřejnosti s čím tam jela tato vláda? S čím zástupci této vlády jeli, jedou na summit NATO v Ankaře? Jsou tady dva členové vlády. Pan vicepremiér Havlíček, paní ministryně pro místní rozvoj Mrázová, může to tady někdo přijít dneska, během jednání této Sněmovny a říci, co tato vláda vlastně bude hájit, prosazovat, co bude chtít po svých partnerech a spojencích v rámci NATO anebo s čím nebude souhlasit? Já jsem neslyšel vlastně nic konkrétního, až dneska před odletem řekne teda premiér, překvapivě, my tam těch 36 miliard na tu obranu dáme.

Ale jako já jsem slyšel v době volební kampaně, dlouho po volbách, kdy tato vláda už vládla, že oni budou vysvětlovat Trumpovi a všem ostatním, proč to dávat nebudou. Dneska mýrnyx týrnyx prostě ve Kbelích na tiskovce premiér řekne, že teda plnit budeme. Tak platí to, co říkalo hnutí SPD před volbami, že pro ně dvě procenta na obranu není priorita, nechtějí na to dávat?A platí slova premiéra, který říkal, že on má jiné priority, že to bude vysvětlovat, nebo platí to, co řekl dnes, že teda dvě procenta na obranu se plnit budou? A mně opravdu nejde o to, abych to vysvětloval Trumpovi nebo komukoliv jinému. Mně jde o to, že to přece má být náš vlastní národní zájem, že prostě obrana a bezpečnost je pro nás, ve světle aktuálního dění ve světě něčím, co je prioritou přirozenou, důležitou prioritou základního zajištění potřeb občanů, firem, fungování dobré společnosti. Společnosti, která myslí na budoucnost. Pamatuji si slova, ještě nedávno náčelníka generálního štábu, pana generála Řehky, který říkal: Ten dlouhodobý dluh, kdy jsme neinvestovali více jak 20 let do naší obrany a bezpečnosti je dneska už větší než 700 miliard korun.

Takže jestli tam dáme teďka o 20 nebo 30 miliard meziročně navíc to nedohání ten obrovský kumulovaný dluh, který tady neseme víc jak 20 let.

Kdy prostě tady byly výdaje na obranu 0,8, 0,9, pak s velkou slávou jsme překonali jedno procento. Já bych si hrozně přál, aby opravdu tato vláda si řekla a vládní koalice: Obranná bezpečnost je pro nás důležitá, když to budeme dělat chytře, propojíme to dobře s vědou, výzkumem, aplikovaným výzkumem, mohou z toho také těžit české, nejenom obranné, firmy, ale i české technologické firmy. Napojení prostě na nové technologie, na umělou inteligenci, to jsou všechno velké příležitosti. Když se podíváme do sousedního Polska, tak tam opravdu třeba celá ta oblast AI na obranný průmysl logicky navazuje a vyvíjí to dohromady, nebo dává to dohromady poměrně velký potenciál i pro tu ekonomickou výtěžnost do dalších sektorů ekonomiky.

To tady nevidím. Nevidím tady koordinovaný racionální přístup téhle vládní koalice v této oblasti. A vracím se zpátky na začátek. Neslyším, neznám a nevím jako poslanec Parlamentu České republiky, co vlastně vládní delegace v těchto dnech v Ankaře bude prosazovat, co hájit, v čem, v jakých tématech hledá spojence. Slyšel jsem poslední týdny, co nejde a že tam nechtějí prezidenta. Ale neslyšel jsem to, co si tam chtějí odnést pro bezpečnost České republiky, pro bezpečnost střední Evropy, pro bezpečnost Severoatlantické aliance jako celku, který nám garantuje naši bezpečnost v dlouhodobé perspektivě. Tak tolik asi na úvod něčemu, co tady úplně uniká pod tou mlhou jiných nesmyslných témat. Ale je to ta podstata, která mě v té diskusi politické, mediální, společenské prostě chybí. Bohužel i média i novináři se neptají na tu podstatu. To dneska vidíme to i v těch různých statusech a vyjádřeních, řeší to, kdo na tu večeři jde nebo nejde. A to si myslím, že není opravdu jako podstata toho, co má obsahovat stanovisko vlády, vládní mandát, který prostě měl premiér a vláda zveřejnit, říct aspoň v těch klíčových věcech, o co nám jako České republice půjde, s čím tam jedeme a s čím se chceme vracet, to nezaznělo.

Já si dovolím ale tady navrhnout tři konkrétní body na jednání této Sněmovny. A ten první považuju za jeden z nejklíčovějších bodů a priori, který bychom měli společně mít, a to je zajištění dostupnosti sociálních služeb. Jako ministr práce a sociálních věcí jsem se o to snažil. Snažili jsme se opravdu investovat především evropské peníze v ten čas z Národního plánu obnovy, z operačního programu Zaměstnanost plus do posilování infrastruktury sociálních služeb, inovací v sociálních službách, rozšiřovali jsme a budovali jsme ty kapacity. Teď mám pocit, že se vlastně jakoby ty věci zastavily. Není to bohužel prioritou pro vládu přesto, že jsme před už více jak tři čtvrtě rokem dali dohromady přesnou prognózu toho, jaké kapacity budeme potřebovat, jaké budeme potřebovat v roce 2030, 2035, 2040 a že nám jich chybí fakt hodně v pobytových službách, v terénních službách, v odlehčovacích službách. A říkám to proto, že už dneska je poměrně složitá situace v tom, že v celé řadě regionů dostupnost sociálních služeb prostě není. Kdy rodiny řeší, že prostě ze dne na den se stala mimořádná situace u někoho z jejich blízkých a nemohou zajistit poskytování služby a neví, jak tu situaci zvládnout. Je tady obrovské množství rodičů, lidí, kteří se starají o někoho 24 hodin sedm dnů v týdnu dlouhé roky a řeší téma osobní asistence.

Pan premiér ještě na podzim loňského roku, už po volbách to bylo, byl osobně přítomen na premiéře filmu, která se zabývala nedostatkem kapacit osobní asistence. Byl tam s panem ministrem Juchelkou, já jsem tam tenkrát nemohl bohužel přijít, ale tenkrát už bylo jasné, jaká vládní koalice vznikne. A pan premiér tam říkal, že ten problém pro něj bude priorita, že se mu bude věnovat. Od té doby jsem neslyšel, neviděl, nezaznamenal, že by cokoliv z toho bylo pro vládu prioritou.

Tady slyšíme, že budou chtít peníze z budoucího programového období dát do železa a betonu. Kdy ty peníze budeme schopni reálně proinvestovat, aby ty kapacity byly? Jestliže po roce 2028, to znamená první výzvy se vypíšou 2029, možná 2030, než se to postaví. Než to bude k dispozici lidem, bude rok 2035. Opakovaně jsem interpeloval pana premiéra v té věci, že není možné čekat na příští programové období Evropské unie. Tady jsou přebytky z důchodového účtu v letošním roce, 20 miliard korun tato vláda z přebytku sociálního systému důchodového pojištění rozfrcá do běžných jiných výdajů této vlády. Místo aby řekla, z těch 20 miliard korun aspoň polovinu dáme do sociální infrastruktury. Proč to neuděláte, pane premiére? Proč to neuděláte, pane ministře? Vy tedy na jedné straně chodíte a říkáte, zaplatíme za podporované zdroje energie 17 miliard korun, 100 až 150 korun pro jednu domácnost. Pak tady chodíte a říkáte, my tady dáme peníze z rozpočtu za poplatky veřejnoprávních médií. Tak na to peníze máte. To jsou pro vás priority. Ale to, že lidi řeší, kdo se postará o někoho z jejich blízkých, řeší to, že už třeba dvacet, třicet let se starají o své děti a už ti lidé tady třeba dlouho nebudou. Kdo se postará o jejich dospělé děti, které potřebují péči? Tak to je vám fakt šumafuk. Místo toho, abyste řekli, dáme teď do národních programů, které jsme připravovali na MPSV společně s rezortem Ministerstva financí, dáme tam teď peníze a bude to pro nás stejná priorita jako například budování dopravní infrastruktury, nic z toho neděláte. Je vám to úplně ukradené. A to nepočká to téma.

My vidíme v těch datech, že do patnácti let budeme potřebovat dvojnásobek kapacity sociálních a zdravotních služeb, aby se tady tyto služby a tito lidé v nich byli schopni postarat o naše nejbližší. Vy už to dneska víte, my jsme to poprvé s panem profesorem Duškem dali přesně do číselné řady, kolik těch kapacit, jakých, v jakých regionech, krajích, oerpéčka budeme potřebovat. Už se dneska žádný politik nemůže vymlouvat jako kdysi dávno politici v Praze, ve středních Čechách, že se divili, že nejsou místa na středních školách a že nevěděli, že se jim před 15 lety narodily děti. Vy to dneska přesně víte. Přesně víte, kdy budeme potřebovat jakou kapacitu v roce 2029, 2030, 2035, 2040, ale úplně na to kašlete, a nic s tím neděláte. A bude to obrovský problém. Bude to obrovský společenský problém této země, kdy bude chybět pro desetitisíce a pak i statisíce lidí zajištění péče a vy pro to vůbec, ale vůbec nic neděláte.

Je to prostě trestuhodné, že vy přebytek na sociálním důchodovém účtu, který vznikl díky reformním krokům naší předchozí vlády, rozfrcáte a rozdáte na vaše dárečky, za které se žádná sociální zdravotní služba pro ty lidi nedoručí. Ti lidé si to dneska zdaleka ještě všichni neuvědomují, ale jdete i proti vlastním voličům, protože ti budou stát za pár let v situaci, kdy o jejich táty, mámy, dědy, babičky, o jejich děti nebude se mít kdo postarat. Nebudou jenom pobytové služby, ty už chybí dneska. Ale nebudou kapacity odlehčovacích služeb, nebudou kapacity terénních služeb, protože prostě přestože ta data všechna máte, tak vůbec nic, ale vůbec nic neděláte. Nenavazujete ani na to, co jsme rozjeli my. Já bych moc žádal, pane předsedající, aby tento bod – Zajištění kapacit, dostupnosti sociálních a zdravotních služeb byl zařazen jako první bod dnešního jednání Poslanecké sněmovny.

Pak chci tady navrhnout druhý bod, a to je pokračovat v podpoře částečných úvazků. Po dvaceti letech debat, že Česká republika má jeden z nejnižších podílů částečných úvazků na českém pracovním trhu, jsme před 3,5 lety za vlády Petra Fialy zavedli podporu částečných úvazků pro šest vytipovaných skupin lidí na pracovním trhu. Byli tam rodiče malých dětí, studenti, lidé 55 let plus věku a daří se nám za poslední tři roky, že podíl částečných úvazků na českém pracovním trhu narostl zhruba z nějakých 6,5 procenta bodů jsme dneska na více jak devíti procentech bodů. To je určitě pokrok, je to určitě fajn. Ale když vidíme, co se děje v kategorii nezaměstnaných lidí, například předdůchodového věku, tak je evidentní, že je potřeba s podporou částečných úvazků ještě se pohnout dál. A já bych prosil, abychom tady zařadili k tomuto i konkrétní bod, který bych spojil se sněmovním tiskem 110, kdy my ve sněmovním tisku 110 jako Lidovci navrhujeme rozšíření podpory částečných úvazků, zvýšení slevy pro zaměstnavatele, tedy jejich zvýšení motivace, abychom opravdu některé vybrané skupiny podpořili mnohem víc. My tu slevu na částečné úvazky navrhujeme zvýšit až na 20 procent. Takže druhý bod – Podpora zkrácených úvazků jako druhý bod dnešní schůze jednání Sněmovny se sněmovním tiskem 110.

A pak si dovolím navrhnout ještě třetí bod a to je vlastně balíček lidovecký Rodiče plus, zase aby to byl třetí bod jednání dnešní schůze, je to sněmovní tisk 121. A jde mi tady o to, abychom opravdu daleko více podpořili rodiče v různých životních situacích. My jsme v tom balíčku navrhli nejenom zvýšení rodičáku, které se teď děje. A navrhli jsme tam například větší flexibilitu čerpání rodičáku, aby to nebylo 70 procent vyměřovacího základu, ale aby to bylo 100 procent denního vyměřovacího základu. Abychom těm rodičům umožnili ještě větší flexibilitu vyčerpání rodičáku podle toho, jak oni potřebují, abychom tam zvýšili třeba větší flexibilitu čerpání otcovské. To nestojí ani korunu. To nestojí ani korunu, přesto vy to odmítáte. Přesto to nechcete.

Nikdo jste nepřišli z koalice vysvětlit, proč nechcete udělat lepší opatření pro naše občany, pro naše rodiče, pro naše rodiny, když to nebude stát navíc ani korunu. Když jsem to tady navrhoval minulý týden, bylo k tomu jediné stanovisko ministra – záporné. Žádné odůvodnění, aby někdo měl odvahu přijít a argumentačně mě tady rozstřílet a říct: Jurečka a lidovci nemají pravdu, my to odmítáme proto, proto a proto. Ne. Záporné stanovisko ministra. Hotovo. Zavřela se voda, jak říká paní ministryně Schillerová.

Tak já bych moc prosil, abyste uměli, když s něčím nesouhlasíte, když nechcete dělat něco pro naše občany, pro naše rodiny a rodiče, tak abyste také byli schopni jako vládní koalice přijít a říct, proč to odmítáte.

Nebo je to proto, že to navrhli lidovci, vy nad tím popřemýšlíte a za půl roku to navrhnete sami. Tak to řekněte. Já beru i tu druhou variantu, na to jsem zvyklý. Když si to osvojíte, nakonec to bude, bude to ku prospěchu této země, tak je to taky cesta. Ostatně i to je role opozice – navrhovat některé věci, které sice neprosadíme, ale donutíme vládní koalici, aby je nakonec udělali oni.

Ale úplně nejblbější varianta je ta třetí, že to vymlčíte, neuděláte vůbec nic, byť byste mohli, a ty podmínky, které by se mohly zlepšit, se prostě pro ty rodiny a rodiče nezlepší.

Tak já bych chtěl poprosit, abyste uměli občas třeba říct: Hele, opozice má pravdu, navrhují vlastně dobré věci, navrhují třeba věci, které sami neudělali, nestihli z mnoha důvodů, ale my se tím třeba inspirujeme a my to uděláme a dotáhneme do konce.

Děkuju vám za pozornost a za případnou podporu.

 

Místopředseda PSP Jiří Barták: Tak děkuji. A poslední s přednostním právem je pan místopředseda Jan Skopeček. A my si zároveň tady předáváme řízení schůze. Tak máte slovo.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Krásné odpoledne, kolegyně, kolegové. Dovolte, abych také navrhnul jeden bod, ke kterému mě vede ta zkušenost, že v posledních dnech a týdnech zažíváme v mediálním prostoru diskuse a debaty na více, i méně bizarní témata, jako je, kolik letadel vlastně pojede do Ankary, jestli prezident bude sedět na neoficiální večeři, nebo oficiálním jednání, bavíme se o tom, kdo na koho píská na festivalu, tématem je, jestli pan ministr kultury přijede na filmový festival, ze kterého se omluví, aby tam později přijel. A takováto témata plní v posledních dnech sociální sítě, média a veřejnou diskusi.

Některá ta témata jsou bezesporu důležitá jako to, kdo a jak dělá zahraniční politiku České republiky, to já vůbec nechci zpochybňovat. Na straně druhé jsou těmito někdy personálními osobními souboji zastiňována témata, která já považuju za mnohem důležitější. A ta témata nejsou v této chvíli dostatečně diskutována, politická reprezentace se o nich nebaví, veřejná média jim dávají prostor omezenější, než podle mého názoru jejich význam zasluhuje.

Já proto navrhuju nový bod na naši schůzi, a to je Hospodářská politika vlády Andreje Babiše, a to z mnoha důvodů. Já považuju některé kroky, které v tuto chvíli v české ekonomice běží nebo které vláda plánuje, za poměrně důležité, možná vás překvapím, ale některá považuju i za správná. Ale co mě mrzí nebo co si myslím, že je obrovskou chybou, tak je to, že o nich nemluvíme, že vláda veřejnosti nevysvětluje, že ta témata, respektive ty návrhy, ty recepty, se kterými vláda k těm jednotlivým problémům přistupuje, nejsou předmětem politické debaty, politického sporu, ze kterého by třeba přišel nebo vyrostl nějaký rozumný kompromis.

V české ekonomice nebo v českém byznysu se rozběhla podle mého názoru operace desetiletí. Možná by to časové období mohlo být ještě delší, protože shodneme se na tom, že restrukturalizace jednoho z největších podniků v České republice, státního podniku, velmi důležitého podniku pro celou českou ekonomiku, restrukturalizace ČEZu, je bezesporu věc, která ovlivní českou ekonomiku na mnoho let, na mnoho desetiletí dopředu.

My si bezesporu – věřím, že tady napříč politickým spektrem možná tady budou výjimky u Zelených nebo u Pirátů – uvědomujeme, že Česká republika je průmyslovou ekonomikou, která potřebuje pro svoji konkurenceschopnost a pro svůj rozvoj mít stabilní a konkurenceschopné energetické zdroje, a to bezesporu bez dostavby například jaderných zdrojů nedokážeme v České republice, kde není tolik slunečného svitu a kde tolik nefouká vítr, dosáhnout například větším podílem obnovitelných zdrojů, jako je tomu v zemích jiných.

A k tomu, abychom mohli stavět další jaderné zdroje, bezesporu potřebujeme vyřešit to, jakým způsobem budou stavěny, kdo je bude stavět, a potřebujeme vyřešit ten problém, o kterém se dlouhodobě mluví, a to je existence minoritních akcionářů právě v energetické společnosti ČEZ.

My se z médií dozvídáme o některých plánech a některých krocích které už management, představenstvo, valná hromada této společnosti projednává, dělá s cílem oddělit část těch aktiv do nové společnosti a následně zestátnění té části společnosti ČEZ, která by byla právě odpovědná za dostavbu nových zdrojů.

Já si uvědomuju důležitost této věci. Nezpochybňuju to, že abychom nějakým způsobem dokázali postavit v České republice nové jaderné zdroje, že se problematika minoritních akcionářů musí vyřešit. A já říkám, že se musí vyřešit tak, aby minoritní akcionáři ČEZu nebyli poškozeni.

Já jsem velmi litoval toho, že naše vláda zavedla windfall tax. Nehlasoval jsem pro ni právě i z toho důvodu, že to byla věc, která velmi dopadla na minoritní akcionáře této společnosti. A já bych byl velmi nerad, aby další změny v této společnosti, byť s přípravou na to, aby byla tato společnost schopna vystavit nové jaderné zdroje, se děly právě s dalším negativním dopadem právě na minoritní akcionáře.

Ale ať tak či onak, myslím si, že to je natolik důležité téma, že se trošku divím tomu, že to není téma, se kterým by sem přišel pan premiér, případně pan ministr průmyslu a obchodu. A jakkoliv rozumím tomu, že situaci kolem ČEZu je vždycky velmi citlivé komentovat i s nějakým ohledem na dopady do ceny jejich akcií na burze, tak jsem ale přesvědčen, že jde jak pro českou ekonomiku, tak pro české daňové poplatníky o natolik zásadní operaci, natolik zásadní restrukturalizaci, která skutečně ovlivní českou ekonomiku na dlouhé desetiletí dopředu, že si to zasluhuje vystoupení pana premiéra či pana ministra, aby nás seznámil s harmonogramem těch jednotlivých kroků, se kterými ta restrukturalizace počítá, a že nám sdělí nějakou výslednou podobu, do které ta restrukturalizace má doplynout, že nám řekne nějaký časový harmonogram a že nám řekne i cíle, kterých chce touto restrukturalizací dosáhnout.

Nicméně, jak znovu říkám, my se spíše bavíme o tom, kdo koho vypískal na jakém festivalu kulturního charakteru, a nebavíme se o natolik zásadní věci, jako je změna restrukturalizace ČEZu, jedné z nejmocnějších, nejdůležitějších společností v české ekonomice.

Dalším tím tématem, které podle mého názoru nevyvolalo dostatečnou reakci, jsou neustálé útoky pana premiéra na Českou národní banku a i kritika politiky České národní banky, měnové politiky, která na jednom z posledních zasedání zvýšila úrokové sazby z titulu toho, že inflační prognóza predikuje to, že jsou v české ekonomice inflační tlaky dány zejména růstem cen služeb, růstem cen nemovitostí, velmi svižným mzdovým vývojem v české ekonomice, to znamená růstem mezd a platů. A to všechno jsou signály, které Českou národní banku varují před tím, že tu existuje nebo hrozí riziko vyšší inflace, a to ještě v době, kdy v české ekonomice nejsou, jak my ekonomové říkáme, ukotvena inflační očekávání, která byla rozkolísána tou poměrně dlouhou epizodou nadprůměrně vysoké inflace v České republice, na kterou naše země nikdy nebyla zvyklá.

V této chvíli v těchto neukotvených inflačních očekáváních a při signalizaci celé řady proinflačních rizik z ekonomiky, od růstu mezd, přes růst služeb a růst cen nemovitostí, se Česká národní banka podle mě správně rozhodla zvýšit úrokové sazby a tlumit inflační tlaky v české ekonomice. Přišel poměrně opakovaný a zásadní útok ze strany premiéra, ze strany vlády, na nezávislou Českou národní banku, která se má z titulu zákona starat dominantně a zejména o stabilitu cenové hladiny. To znamená, o to, aby se zejména inflace držela kolem svého inflačního cíle dvou procent. To je její náplň, to je také zákonný mandát, který má Česká národní banka z ústavy a zákona o České národní bance. Přesto zažívá tento útok.

Ne, že by Česká národní banka nebyla kritizovatelná za své kroky. Já sám jsem Českou národní banku kritizoval za epizodu, v rámci které fixovala de facto kurz české měny za kurzový závazek, který podle mého názoru nebyl v té chvíli potřebný, který přinášel více negativ do české ekonomiky. Přesto od vlády, od těch, kteří mají na starost fiskální politiku a podle mého názoru ji nedělají vůbec dobře – o čemž si bezesporu budeme povídat i ve chvíli, kdy otevřeme bod, který se bude zabývat rozpočtovou zodpovědností – tak útoky ze strany vlády, která tím, že není schopna v době ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti hospodařit se stále nižšími deficity, ale naopak si vytváří půdu pro to, aby deficity zvyšovala, tak tato vláda je touto rozhazovačnou fiskální politikou, to znamená politikou zvyšování deficitů v době ekonomického růstu a nízké nezaměstnanosti, zodpovědná za jeden z velmi podstatných a důležitých inflačních tlaků, kterými přispívá do české ekonomiky a zvyšuje tak vedle těch faktorů, o kterých jsem hovořil, riziko vyšší inflace v české ekonomice.

Přesto má ta samá vláda, ti samí reprezentanti, drzost reagovat na Českou národní banku a kritizovat ji za zvýšení úrokových sazeb, když Česká národní banka pouze reaguje na vyšší inflační rizika, ke kterým přispívá vláda, která Českou národní banku kritizuje. Vláda k těm inflačním rizikům přispívá právě tím, že v době ekonomického růstu zvyšuje deficity, musí vydávat nové dluhopisy a de facto tak nalévá do ekonomiky další peníze, což samozřejmě přispívá k riziku růstu inflace. Ta samá vláda, která způsobuje inflaci, kritizuje Českou národní banku za to, že Česká národní banka se snaží inflační rizika nějakým způsobem snižovat.

Pokud chce vláda nekritizovat Českou národní banku, respektive pokud vláda chce, aby Česká národní banka úrokové sazby nezvyšovala, je tu velmi jednoduchý recept. Ten recept se jmenuje restriktivní fiskální politika nebo alespoň ne tolik expanzivní fiskální politika, jakou vláda v tuhletu chvíli chybně vzhledem k tomu, v jaké fázi hospodářského cyklu se nacházíme, předvádí – začít nějakým způsobem šetřit, začít snižovat deficity. Tím vytvoří menší tlak na Českou národní banku, která nebude muset úrokové sazby zvyšovat.

Chápu, že pro hnutí ANO a pro vládu je to velmi citlivé. Všichni si dobře pamatujeme billboardy, ve kterých slibovali vládní představitelé levnější hypotéky. To, že to byl populistický slib, to, že to byla lež, to, že to bylo něco, co nedokáže vláda zařídit a co nedokáže uskutečnit, bylo víceméně lidem, kteří vědí, jak se úrokové sazby na trhu tvoří, jasné. Přesto to hnutí ANO nezabránilo k tomu, aby, v uvozovkách, takto hloupě, takto populisticky, slibovalo a lhalo před volbami, že zařídí něco, na co vlastně nemá ani nástroj, k tomu, aby něco ve smyslu cen, úrokových sazeb, respektive úrokových měr, které se počítají na hypotékách, tak aby s tím něco udělala.

Přesto nám lhali, přesto slibovali nemožné, vzdušné zámky a teď se dostali do problémů. Úrokové sazby rostou, hypotéky se zdražují a hnutí ANO se z toho nějakým způsobem musí vylhat. Místo toho, aby přiznali, že vám lhali, že slibovali nemožné, že slibovali něco, na co nemají oprávnění, na co nemají pravomoci, na co nemají praktický nástroj, tak místo toho útočí na Českou národní banku, která se snaží hasit požár, ke kterému vláda přikládá vysokými deficity, které realizuje v tomto roce, ale které hlavně podle nově zveřejněného fiskálně-strukturálního plánu plánuje na další rok. Takže, to je druhá věc, proč si myslím, že bychom se o hospodářské politice vlády měli pobavit. To znamená útoky na nezávislou Českou národní banku.

Jenom připomenu, že jakékoliv výzkumy, jakákoliv empirie, jakákoliv historická zkušenost, ukazují, že tam, kde země, státy, mají nezávislou měnovou politiku, nezávislé centrální bankéře, kteří nepodléhají radám, útokům a tlakům ze strany vlády, tak to jsou země, kde míra inflace je jedna z nejnižších a stabilních.

Takže, pokud si chceme takové ekonomické prostředí v České republice zachovat, tak velmi bychom měli být ostražití k tomu, když představitelé vlády útočí na Českou národní banku v kontextu toho, že zvyšuje úrokové sazby. Pokud bychom se dostali do situace, že centrální bankéři České národní banky tomuto tlaku podlehnou a budou napříště tvořit měnovou politiku tak, aby se nějakým způsobem zalíbili nebo vyšli vstříc vládě, tak je to cesta do pekel. Je to cesta k vysoké inflaci, je to cesta k tomu, aby se ničily úspory lidí, abychom tu zase měli nestabilní hospodářské prostředí, které je s vysokou mírou inflace spojeno.

(Někomu z poslanců v sále delší dobu zvoní mobilní telefon.) Můžu poprosit jestli... Ten podkres, který je sice příjemný, ale přesto trošku rušivý, mohl by být vypnut?

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já se domnívám, že někdo si zapomněl mobil a teď ho hledá. Možná, jestli nás někdo slyší z obrazovek v prostorách Sněmovny, tak hledaný telefon je v sále Poslanecké sněmovny.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Chvilku jsem přemýšlel, jestli to není telefon můj, ale ve chvíli, kdy jsem rozpoznal, že ta znělka je jiná, tak bych si dovolil poprosit, aby to někdo vypnul. Dobrá.

To byla druhá věc, útoky vlády na Českou národní banku. Třetí, poměrně podstatná věc, o které, doufám, bude diskuse v tom bodu, který bude následovat po otevření nebo po schválení programu, je představení fiskálně-strukturálního plánu na rok 2027, který počítá s deficitem minus 2,8 procenta hrubého domácího produktu. Čili, vláda si tady vytváří další prostor pro vyšší deficit v roce, kdy česká ekonomika má nikterak závratnými čísly, ale přece jenom poměrně slušnými čísly, kolem dvou procent růst a nezaměstnanost má být stále nízká a odpovídat ekonomickému růstu.

Přesto si vláda nějakým způsobem vytváří prostor pro to, aby mohla zvyšovat deficity. Naprosto naprosto absurdní krok v této fázi ekonomického cyklu, kdy by vláda měla naopak deficity snižovat a pokračovat v konsolidaci. Nejen proto, aby byly peníze udržitelné, ale aby si vytvořila třeba prostor pro to, že ve chvíli, kdy ten cyklus bude jiného charakteru a kdy česká ekonomika bude padat nebo bude v recesi, tak aby si vytvořila fiskální prostor pro to, aby mohla zasáhnout.

Vláda si žádný fiskální prostor nevytváří. Naopak, chce rozhazovat v době poměrně slušného ekonomického počasí tak, aby nás nechala na holičkách ve chvíli, kdy přijde – já ji nechci přivolávat – nějaká krize, která poslední roky českou ekonomiku zasahovala, ať už to byla energetická krize, krize spojená s covidem a podobně. Všichni si umíme představit, že mít připravené veřejné finance na to, aby v podobných případech mohli reagovat, je pro tu zemi určitě lepší situace, než rozházet peníze ve chvíli, kdy ekonomika roste a nezaměstnanost je velmi nízká. To je další věc, která si myslím, že na rozdíl od pískání nebo nepískání na kulturních festivalech, by měla být předmětem naší debaty. Je to věc, kterou podle mého názoru vláda nedělá dobře. Také to nezasluhovalo nějakou větší pozornost ve veřejných diskusích.

Dalším krokem, který také leccos vypovídá o naší vládě, je navýšení plateb za státní pojištěnce, které budeme projednávat asi na zítřejší schůzi. My leckdy, možná i při debatě o EET, budeme bojovat o jednotlivé pozměňovací návrhy. Paní ministryně se nechala slyšet, že nebude schvalovat a nebude kývat na pozměňovací návrhy, které by měly nějakým způsobem zasáhnout veřejné finance nebo nějakým i malým způsobem by je zatížily.

Tak v tomhletom smyslu bude vůči návrhům opozice, pozměňovacím návrhům, kritická a nebude je doporučovat ke schvalování, aby na zítřek asi si zavřela oči, uši dělala, že tu v Poslanecké sněmovně není, nebo dokonce zvedla ruku pro navýšení plateb za státní pojištěnce, které bude stát veřejné finance dalších 24 miliard korun, a to ve chvíli, kdy, nebo 21 dobrá, tak 3 miliardy minus, ale přesto je to poměrně velký balík peněz. Možná pro vás ne, paní ministryně, vy ty desítky miliard vyhazujete oknem jak na běžícím pásu, ale přece jenom 21 miliard do zdravotnictví, ve kterém pan ministr zdravotnictví za tu svoji éru stávající neudělal žádný systémový krok, tak považuju za velkou nezodpovědnost.

Pan ministr zvládl přerozdělit přebytky VZP, dokázal vyhodit ředitele, který ty přebytky vytvořil, ale nic systémového ve zdravotnictví zatím od Ministerstva zdravotnictví, od ministra zdravotnictví nemáme. Takže se nestane nic jiného, než že ten systém těch 21 miliard korun utratí, aniž by se cokoliv se zdravotnictvím stalo. Dobře víme a zeptejte se kohokoliv, kdo ekonomice zdravotnictví rozumí, kdo trošku české zdravotnictví zná, tak vám řekne, že české zdravotnictví je systém, který utratí libovolné množství peněz, které do něj vložíte.

Já vůbec nemám nic pro to, abychom investovali do českého zdravotnictví. Považuju české zdravotnictví za kvalitní, poskytující svým občanům špičkové služby. Často ani podle mého názoru ne všichni občané vidí nebo vědí, jak špičkové a dostupné zdravotnictví máme i v kontextu ve srovnání s celou řadou jiných ekonomik, na které se třeba díváme jako na ekonomiky úspěšnější, bohatší. Ale i v kontextu toho, že nás čeká demografická křivka, která bude přinášet starší populační ročníky s nemocemi, které ten zdravotní systém budou zatěžovat daleko více, tak nalévá do toho zdravotního systému další desítky miliard korun bez toho, aniž by se tam udělaly systémové kroky, které by vedly k efektivnějšímu využívání těch veřejných prostředků, považuju za plýtvání a nedobrou politiku.

Já bych chápal, kdyby pan ministr zdravotnictví přišel s plánem na reformu zdravotnictví. Přišel s plánem, jakým způsobem zabránit plýtvání ve zdravotnictví, aby se například nedělaly duplicitní výkony, duplicitní laboratorní testy, aby si lidé mohli připlácet za některé výkony, nebo za některé nadstandardní služby, což by do toho systému zase přineslo další peníze, které by mohly třeba sloužit vážně nemocným, nebo na léčbu věcí, které si člověk nemůže dovolit platit.

Tomu bych všemu rozuměl, ale to se bohužel neděje. A přichází potom přerozdělení přebytku zdravotních pojišťoven, další nalití peněz bez nějakého systémového řešení a bude to znamenat jenom to, že se ty peníze utratí. A to, jestli za to něco český občan, český pacient dostane, to je ve hvězdách, protože ten systém je nastaven tak, že utratí cokoliv při jakémkoliv objemu produkce.

Tak to jsou věci, které podle mého názoru velmi výrazně ovlivní Českou republiku, českou ekonomiku, občany České republiky. To, jakým způsobem se bude restrukturalizovat ČEZ, to, jestli vláda bude nadále zpochybňovat nezávislost České národní banky a bude zesilovat útoky na její nezávislost, to, jestli budeme nadále pokračovat v navyšování deficitu, přestože ekonomika roste a tím vytlačovat soukromé investice, soukromý kapitál a zužovat si prostor na období nějakých krizí, to, jestli budeme do zdravotnictví jenom přilévat peníze, aniž bychom řešili to, jakým způsobem ty peníze jsou ve zdravotnictví využívány, to jsou poměrně zásadní témata. Vláda, respektive hnutí ANO před volbami představilo hospodářskou strategii, do které když se začtete, tak je to velmi v některých případech hezké čtení a leccos z toho bych podpořil, nicméně máme už mnoho měsíců po volbách, z té hospodářské strategie tady na půdě Poslanecké sněmovny příliš mnoho bodů neprojednáváme, ba naopak, v některých případech jdeme v naprostém rozporu opačným směrem.

V té strategii se například píše, že vláda bude snižovat deficity veřejných financí o 0,5 procenta hrubého domácího produktu ročně, abychom v tuhletu chvíli za pár minut nebo za pár hodin řešili naopak rozvolnění rozpočtových pravidel, které ty deficity mají zvyšovat.

Takže vážené dámy, vážení pánové, něco vám slibovali před volbami, slibovali vám levnější hypotéky, slibovali vám snižování deficitu veřejných financí, slibovali vám nejrůznější změny, investice do inovací, slibovali vám větší flexibilitu zákoníku práce a slibovali vám nové energetické zdroje, abychom tady v realitě schvalovali jenom to, že mohou snadněji vyhazovat úředníky, že nalejí další peníze do zdravotnictví, aniž by se s tím cokoliv systémově udělalo, a  místo šetření si tady chtějí naopak rozvolnit ruce k tomu, aby vás a vaše děti zadlužili ještě více.

To není hospodářská strategie, to je hospodářská hloupost. A myslím si, že by bylo dobré vedle těch titulků a vedle těch zástupných témat, jako je třeba to, jak vystupují někteří členové vlády za Motoristy, byť je to vtipné a byť to může naplňovat některé headliny a články bulvárních novin, tak jsem tady vyjmenoval poměrně důležitá témata, která budou skutečně rozhodovat o budoucnosti České republiky, jejích občanů, o její ekonomické výkonnosti. A k tomu vláda mlčí nebo dělá úplně opačné kroky, než které slibovala před volbami. Tak proto navrhuji bod Hospodářská politika vlády Andreje Babiše. Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane místopředsedo. A nyní je přihlášena paní poslankyně Zajíčková a na návrh bodů na program bude mít pět minut.

 

Poslankyně Renáta Zajíčková: Dobrý podvečer. Vážené kolegyně, vážení kolegové, mám návrh tří bodů, které bych chtěla zařadit do této schůze. První bod je s názvem Vyplácení evropských dotací holdingu Agrofert a nejasnosti ohledně střetu zájmů premiéra. Tento bod se týká situace, kdy státní instituce, vláda a Evropská komise podávají o téže věci vzájemně si odporující informace. A kdy nikdo dosud jasně a jednoznačně neodpověděl na otázku, zda Česká republika riskuje, že bude muset stovky milionů korun evropských dotací vracet.

Dovolte mi shrnout fakta. Audit Evropské komise v roce 2019 oznámil, že firmy holdingu Agrofert čerpaly v době první vlády Andreje Babiše evropské dotace v rozporu s pravidly o střetu zájmů. Zákon o střetu zájmů přitom jednoznačně stanoví, že firma, v níž má člen vlády minimálně 25 procent podíl, nesmí získat veřejné zakázky ani dotace.

Poté, co premiér Babiš v únoru letošního roku vložil akcie Agrofertu do soukromého svěřenského fondu RSVP Trust, prohlásil střet zájmů za vyřešený. Na konci dubna Státní zemědělský intervenční fond na základě vlastních právních analýz obnovil vyplácení přímých dotací holdingu. Za pouhý jeden měsíc v květnu letošního roku vyplatil Státní zemědělský intervenční fond Agrofertu na dotacích 204 milionů korun. A tady začíná problém, kvůli kterému navrhuji tento bod do dnešního jednání.

Státní zemědělský intervenční fond 4. června oznámil, že obdržel od Generálního ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova Evropské unie potvrzení, že při obnovení nárokových dotací firma z holdingu Agrofert postupuje správně. Na základě tohoto prohlášení fond uzavřel, že vše je v pořádku.

Nyní se ale objevují informace o tom, že fond zřejmě neříkal pravdu a protože stanovisko Evropské komise je přesně opačné. Komise v odpovědi na dotazy poslanců jasně uvedla, že české platební agentuře nedala pokyn, aby Agrofertu začala přidělovat nebo proplácet zemědělské dotace. A zároveň potvrdila, že střet zájmů Andreje Babiše nadále posuzuje.

Máme tedy situaci, kdy Státní fond tvrdí, že komise jeho postup potvrdila a sama komise říká, že nic takového nepotvrdila a věc nadále prošetřuje. Komise přitom zopakovala, že české orgány by jí neměly vykazovat žádné výdaje spojené s Agrofertem od 9. prosince roku 2025, dokud nebudou všechny otázky vyjasněny. A k dnešnímu dni nebyly českým úřadům ze strany Evropské unie vyplaceny žádné náhrady týkající se Agrofertu nebo s ním spojených společností.

To znamená, že Státní zemědělský intervenční fond vyplatil Agrofertu 204 milionů korun z českého státního rozpočtu a Evropská unie tyto peníze dosud České republice neproplatila. Pokud Komise nakonec dojde k závěru, že dotace byly vyplaceny v rozporu s pravidly, účet zaplatí česká veřejná kasa. Tato situace si zaslouží parlamentní debatu. Nejde tu o politický útok na premiéra. Jde o to, že veřejnost má právo vědět, zda státní fond jedná v souladu s evropskými pravidly, nebo zda Česká republika hazarduje s veřejnými financemi. Jde o to, kdo za případné škody ponese odpovědnost.

Navrhuji proto, aby Sněmovna tento bod zařadila na program a příslušní aktéři vysvětlili, jaký je skutečný postoj Evropské komise k vyplácení dotací Agrofertu, zda Česká republika riskuje, že bude muset vyplácené prostředky vracet a dále kdo ponese odpovědnost, pokud se tak stane. Tak, to byl první bod.

Nyní bych chtěla zařadit druhý bod na jednání dnešní Sněmovny. Tak, děkuju za vynulování a pustím se tedy do načítání druhého bodu, a ten nese název Nepřiměřená složitost nostrifikačního řízení v České republice. Tento bod se týká způsobu, jakým Ministerstvo školství přistupuje k uznávání zahraničních vysokoškolských titulů, a to v situaci, kdy, zdá se, byrokratický a formalistický postup státu brání mladým lidem se plně uplatnit na pracovním trhu s uznaným zahraničním vysvědčením.

Jde o téma, které se bezprostředně týká konkurenceschopnosti českého vzdělávacího systému. Dovolte mi začít trochu šířeji. Talentovaní mladí lidé odcházejí studovat do zahraničí, do Velké Británie, Německa, do Spojených států nebo do Nizozemska. Zahraniční studium, na tom se asi shodneme všichni, rozšiřuje obzory, buduje mezinárodní sítě, kontakty, přináší znalosti, které jsou potom na pracovním trhu velikou výhodou.

Otázka ale je, co se stane, když se tito lidé chtějí vrátit zpátky do České republiky. Očekávali bychom, že Česká republika takovým lidem bude vycházet vstříc a umožní jim se plně zapojit do českého pracovního i akademického prostředí. Ovšem opak je pravdou. Místo toho jim v příliš mnoha případech hodí pod nohy byrokratický klacek v podobě nostrifikačního řízení, které je postaveno na formalismu, nikoliv na zdravém rozumu.

Jádro problému je bohužel systémové. Nostrifikační řízení v České republice je dlouhodobě postaveno na porovnávání formálních názvů titulů, nikoliv na posuzování skutečného obsahu a výstupů studia, tedy na curriculu. Vzdělávací systémy se přitom v těchto momentech výrazně liší. Britský, americký, nizozemský nebo australský systém nemají přímé formální ekvivalenty v českém systému a ani je mít samozřejmě nemohou. Porovnávat je podle názvu diplomu je intelektuálně nečestné a pro samotného občana vlastně i škodlivé. Stát by měl posuzovat, co absolvent skutečně umí a zná, nikoliv jak se jmenuje jeho titul. Takto fungují moderní evropské systémy uznávání kvalifikací. Takto funguje boloňský proces, ke kterému se Česká republika přihlásila. A takto by mělo fungovat i naše Ministerstvo školství.

Tento systémový problém má velmi konkrétní lidské dopady, které ilustruje případ absolventa americké univerzity, jehož žádost o nostrifikaci prošla řízením na několika vysokých školách i na ministerstvu a skončila u soudu, a soud dal žadateli zapravdu. Konstatoval, že ministerstvo postupovalo nezákonně, protože posuzovalo výhradně formální označení titulu, namísto skutečného obsahu studia. Přesto řízení pokračuje dál.

To není ojedinělý příběh. Je to symptom systému, který není nastaven na to, aby lidem pomáhal, ale aby je prověřoval. Dopad stávajícího přístupu je velmi konkrétní. Mladí lidé, kteří investovali roky a nezřídka i značné finanční prostředky do studia na zahraničních univerzitách a chtějí přinést své znalosti zpět do Česka, narážejí na administrativní zeď. Řízení trvají roky, někteří to vzdávají a zůstanou v zahraničí. Česká republika tak přichází přesně o ty lidi, které by měla aktivně lákat zpět. Stát, místo toho, aby jim otevřel dveře, jim hodí pod nohy svazek formulářů a pošle je k soudu.

Navrhuji proto, aby Sněmovna tento bod zařadila na program a Ministerstvo školství předložilo konkrétní návrh, jak nostrifikační proces modernizovat tak, aby byl posouzen primárně na věcném posouzení obsahu studia, nikoliv na formalismech, aby byl časově předvídatelný a odpovídal závazkům, které Česká republika přijala v rámci boloňského procesu. Česká republika nemůže na jednu stranu tleskat mladým lidem, kteří se rozhodnou studovat na světových univerzitách, a na druhou stranu jim při návratu domů postavit do cesty byrokratickou zeď, která trvá roky a končí u soudu. To není přístup státu, který myslí vážně svou vzdělávací politiku.

A třetí bod programu, který bych chtěla zahrnout do dnešního programu Sněmovny, se týká tolik skloňovaného zákazu mobilních telefonů v základních školách. Tento bod se týká návrhu vlády, zakázat používání mobilních telefonů ve školách, a to v situaci, kdy tento krok odporuje aktuálním vědeckým poznatkům a nebyl připraven v koordinaci s Ministerstvem školství a vlastně nenabízí školám ani žádné alternativní řešení.

Dovolte mi shrnout fakta. V únoru roku 2026 Ministerstvo školství rozeslalo školám metodický materiál k tomu, jak mají regulovat telefony v jednotlivých školách. Ministr Plaga opakovaně uváděl, že chce postupovat na základě dat a odborných stanovisek. V polovině května ministerstvo provedlo šetření na 5 441 školách. A výsledek? 93 procent základních škol má pravidla pro mobily zakotveny ve školním řádu. Národní ústav duševního zdraví plošné zákazy jako spolehlivý nástroj nedoporučil.

O pouhé týdny později premiér Babiš bez koordinace s Ministerstvem školství říká, že předloží zákon, který bude zakazovat mobily ve školách plošně a natvrdo. Ministr Plaga se o záměru dozvěděl prakticky z úst premiéra. Nikdo s ním vlastně o situaci dopředu také nejednal. Je důležité pojmenovat, co se zde skutečně odehrálo. Premiér vsadil na populistické řešení. Vsadil na strach rodičů z telefonů v rukou jejich dětí. Tento strach je pochopitelný, ale odpovědná politika na něj odpovídá řešeními, která skutečně fungují. Britská studie Smart Cools University v Birgminghamu v únoru roku 2025, zahrnující více než 1 200 dospívajících, přinesla jasný závěr. Plošné zákazy nezlepšují duševní zdraví dětí. Studie popsala efekt bumerangu, kdy žáci čas telefonu dohnali odpoledne doma s negativním dopadem na spánek. Francie zavedla plošný zákaz už v roce 2018, po šesti letech odborníci konstatují minimální dopad na závislost na sociálních sítích. Děti jednoduše doženou vše po škole.

Zákaz navíc přenáší odpovědnost na učitele, kteří budou místo výuky řešit spory o telefony s rodiči. Stát jim nepřidal místo na ukládání telefonů, nepřidal na asistenty, nezajistil program pro přestávky. Dal jim zákon a řekl, vyřešte to. Bohužel premiér tady démonizuje chytrá řešení jako taková, ale problémem přece není hardware. Problémem je software, sociální sítě navržené tak, aby byly co nejnávykovější, algoritmy optimalizované na maximální čas strávený před obrazovkou. Zakázat telefon ve škole je stejné, jako zakázat nůž, protože se jím někdo pořezal.

Skutečným nepřítelem jsou obchodní modely technologických gigantů, které z dětské pozornosti dělají zboží. A proti těm premiér Babiš žádná opatření nepřijímá a nepředkládá. Skutečným řešením není zakázat technologii, ale naučit děti s ní bezpečně zacházet. Standardem by mělo být, že škola poskytne žákovi vlastní digitální zařízení pod svou správou se zablokovanými sociálními sítěmi, ale s přístupem ke školnímu systému a kontaktu s rodiči. Osobní mobil leží samozřejmě vypnutý ve skříňce. Chceme děti chránit před návykovými algoritmy, a to se nedělá zákazem přístroje, ale regulací platforem a povinnou mediální gramotností ve výuce. Nepřipravujeme děti na rok 1995, připravujeme je na trh práce v době umělé inteligence a ten vyžaduje lidi, kteří umí s technologiemi pracovat, ne lidi, kterým je stát v 16 letech dal do ruky poprvé.

Navrhuji proto, aby Sněmovna tento bod zařadila na program a vláda vysvětlila, na základě jakých odborných podkladů byl zákon připraven, jak bude financováno jeho praktické zajištění a zda vláda zvažovala alternativní řešení, které by děti technologiím skutečně naučilo. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, paní poslankyně. A jenom pro ujasnění, ty tři body, jak jste načetla, tak budete chtít zařadit v tom pořadí, jak jste je načetla? To znamená, ten první bod jako první bod dnešní schůze, další bod jako druhý bod dnešní schůze a tak dále? (Ano.) Dobře, děkuji za ujištění. Nyní poprosím pana poslance Schreka, bude mít také svých 5 minut.

 

Poslanec Vítězslav Schrek: Vážená paní předsedající, vážená paní ministryně, pane ministře, dámy a pánové, dovoluji si navrhnout na program jednání hned dva nové body, které ale mají jednoho společného jmenovatele, a tím jsou skutečné a především aktuální potřeby českých a moravských regionů. Navrhuji tyto body zařadit z důvodu, že ani po více než uplynulých 6 měsících z tohoto roku není vyřešeno financování silnic druhé a třetí třídy v regionech prostřednictvím podpory ze Státního fondu dopravní infrastruktury a stejně tak není vyřešeno dofinancování sociálních služeb, kde díky rozhodnutí vlády o navýšení mezd u všech profesí zajišťujících sociální služby vznikl deficit v objemu dotačních prostředků MPSV vůči předpokládaným nákladům poskytovatelů ve výši dosahující až 2 miliard korun, a tyto peníze samozřejmě poskytovatelům sociálních služeb na provoz začínají chybět.

Nejdříve tedy k rozpočtu SFDI na rok 2026, ve kterém zatím stále nejsou pro tento rok alokovány prostředky pro kraje na údržbu, opravy a rekonstrukce krajských komunikací. Dovoluji si připomenout, že jde o infrastrukturní síť, kterou denně v regionech využívají miliony lidí, a kraje dlouhodobě upozorňují, že bez státní podpory hrozí jak snížení kvality jejich komunikací, tak i regionální dopravy. Tato regionální podpora ze Státního fondu totiž představuje pro kraje opravdu významnou pomoc s opravami jejich komunikací a spolu s vlastními prostředky krajů, které vyčleňují ze svých daňových příjmů, jim umožňují zajistit nejen dobrou dopravní dostupnost jejich obyvatel, ale zvyšuje také bezpečnost silničního provozu, která díky přibývajícím vozidlům na silnicích zaznamenává trvalý růst nehodovosti, byť naštěstí s menšími následky na životech a zdraví účastníků silničního provozu.

Finanční prostředky alokované v minulých letech ze státního rozpočtu pro kraje ve výši 4 miliard korun, respektive 2 miliard korun v roce loňském krajům stále chybí a já navrhuji zařazení tohoto bodu proto, aby tady mimo jiné mohly zaznít informace od ministra dopravy pana Bednárika, jak se momentálně vyvíjí financování realizovaných dopravních projektů z hlediska cash flow, zda vůbec bude naplněn příslib dofinancování v průběhu roku tak, jak bylo údajně přislíbeno hejtmanům na zasedání Asociace krajů, a pokud ano, tak kdy budou slibované peníze pro kraje vyčleněny a samozřejmě v jaké částce? Takže tento první bod navrhuji s názvem Regionální podpora dopravní infrastruktury ze Státního fondu dopravní infrastruktury a navrhuji jej zařadit jako bod první.

Druhý mnou navrhovaný bod se bude týkat – (Odmlka, předsedající spouští znovu stopky.) – děkuju, paní předsedající – již zmíněného finančního deficitu v sociálních službách. I tady zazněly ze strany pana ministra Aleše Juchelky přísliby, že bude rozpočet na zajištění sociálních služeb navýšen v průběhu roku, ale protože kraje zatím neobdržely žádnou informaci o nějakém dofinancování, tak si dovoluji navrhnout jeden konkrétní způsob, který pravda tu aktuální situaci zřejmě úplně nevyřeší, ale mohl by do budoucna alespoň částečně přispět k zajištění dalších zdrojů financí, které budou sociální služby potřebovat.

Jedná se o řešení, které se diskutuje na půdě sociálních služeb už řadu let a koneckonců jej navrhoval v té úvodní smršti ministerských návrhů po nástupu vlády pana premiéra Babiše i samotný pan ministr Aleš Juchelka. Jedná se o takzvaný majetkový test pro osoby vstupující do pobytových sociálních služeb, který ale bohužel, jak rychle zazněl, tak stejně rychle odezněl po poměrně zdrcující veřejné kritice, která se tomuto návrhu po jeho zveřejnění dostala. A to je velká škoda, protože zrovna tahle úvaha je podle mě naprosto legitimní, jen je třeba ji správně uchopit a samozřejmě najít odvahu ji také následně prosadit.

Evropské modely financování jsou sice oproti tomu českému z hlediska financování systému pojištění a také podmínek poskytování pobytových služeb nastaveny vesměs odlišně, přesto z nich lze některé prvky převzít a majetkový test by mohl být zrovna jedním z nich. Většina evropských sociálních politik stojí mnohem víc na osobní odpovědnosti občana. Přitom i ony zohledňují princip lidské solidarity a sociálního smíru. Většina zemí si totiž už dávno uvědomila, že aby si její občané mohli ve stáří zajistit co nejlepší péči, musí si na ni během života dostatečně přispívat nebo šetřit. Ti movitější si dlouhodobou péči hradí často ze svého pojištění či úspor. Ti, kteří ze svých příjmů v důchodu na pobytovou službu nedosáhnou, mají v některých zemích nárok na podporu právě od státu. V těch vyspělých zemích, jako je třeba Německo, si pak dle své situace vybírají na trhu pobytových služeb u registrovaných poskytovatelů takovou službu, která jim z hlediska potřeb a možností vyhovuje. Osobně bych v budoucnu takový podobný model uvítal. Ono nám totiž se stárnutím populace a zvyšováním nákladů na péči nezbyde nic jiného...

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Prosím o klid v sále. Nezlobte se, že vás usměrňuji, ale pan poslanec se nemůže soustředit na předkládání svých bodů. Děkuji.

 

Poslanec Vítězslav Schrek: Ono nám se stárnutím populace a zvyšováním nákladů na péči nezbyde nic jiného než hledat nové zdroje a zároveň postupně posilovat odpovědný přístup rodin a samozřejmě každého z nás. To však znamená říkat poctivě pravdu o nezvratném trendu, reálných prognózách, ekonomických dopadech stárnutí populace a necouvat při prvním negativním ohlasu. Při zavedení principu majetkového testu by se šlo inspirovat praxí z minulých let například v Dolním Rakousku, kde ji ale bohužel před pár lety socialistické zemské vlády populisticky zrušily, a to i proti vůli většiny poskytovatelů. Nejde přitom o nic jiného než třeba v českých podmínkách zamezit případům, kdy klient pobytové služby díky svému nízkému důchodu nedosahuje na potřebné úhrady stanovené vyhláškou, a poskytovatel tak za něj chybějící část musí doplácet. Přitom však disponuje buď finančními úsporami, anebo vlastní movitý nebo nemovitý majetek, který často šetří pro své děti. Naproti tomu existují rodiny, které, přestože majetek ani vysoké příjmy nemají, dobrovolně za svého blízkého každý měsíc poctivě přispívají, aby rozdíl v dokrytí do stanovených úhrad byl co nejmenší. To je totiž o společenské a rodinné odpovědnosti.

Zpětný majetkový test v nějakém rozumném časovém období by takovým případům zamezil, odradil by dědice-spekulanty, samotným poskytovatelům by se snížily ztráty a ušetřené prostředky by mohly investovat do rozvoje kvality svých služeb, případně dobudování dalších lůžkových kapacit. Jak už jsem zmínil, myšlenka zavedení majetkového testu se v sociálních službách diskutuje dlouho. Uvítali by ji, troufám si říct, všichni registrovaní poskytovatelé. Není to tedy o ničem jiném než o zajištění rovných podmínek lidem, kteří si svou celoživotní prací péči ve stáří zasloužili a mají právo nebýt v něm nijak omezováni, například zvykovým nárokem na dědictví. Těmto věcem je ale nejdříve dobře rozumět, mít je podložené, v praxi ověřené a hlavně je třeba je umět vysvětlit. Zavedením majetkového testu osob při vstupu do pobytové sociální služby registrované dle zákona o sociálních službách a zařazené do krajské sítě sociálních služeb je tak druhým bodem, který navrhuji do programu dnes zařadit jako druhý. Děkuji vám.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, pane poslanče. A nyní je přihlášen s návrhem nového bodu pan poslanec Munzar.

 

Poslanec Vojtěch Munzar: Ano, děkuji, paní předsedající. Já chci navrhnout nový bod, který by se měl zabývat fiskálně strukturálním plánem, který schválila nedávno vláda České republiky. Na to, jak je to velmi důležitý strategický dokument, který vlastně určuje střednědobý rámec financí, stanovuje dráhu výdajů pro následující roky a vlastně z toho vycházející salda státních rozpočtů, tak bohužel tento strategický dokument si nezískal ve veřejném prostoru takové pozornosti, jako by zasloužil.

A já se chci na to podívat při tom projednávání ze dvou úhlů pohledu na tuto strategii. Jedna je věcná a druhá je procesní. Možná zdůvodním, proč tu procesní. Stalo se to, že když vláda schvalovala a připravovala tento nový fiskální střednědobý rámec, tak podle i mých informací byly na mezirezortní připomínkové řízení dva dny. Na tak zásadní dokument, který by měl určit financování veřejných výdajů státního rozpočtu, proč by z něho měly vycházet rozpočty pro následující roky, tak je to skutečně velmi málo.

A druhá věc, která mi na tom vadí ještě daleko více, je, že dnes sice bychom měli mít na programu pravidla o rozpočtové odpovědnosti, nová fiskální pravidla, která si chce vláda uvolnit, rozvolnit, chce mít na všechno výjimky, protože chce nás všechny bezbřeze zadlužovat, nicméně stále ještě dneska platí ta původní pravidla. Stále ve Sbírce zákonů je původní zákon o rozpočtové odpovědnosti, který předpokládá a určuje úplně jinou dynamiku vývoje schodku státního rozpočtu, než vláda si schválila v tom fiskálně strukturálním plánu. A mně přijde divné, že vlastně bez povšimnutí jakýchkoliv médií a veřejnosti si vláda schválila dokument, který je v rozporu s platnou legislativou, protože možná předjímá, jak dopadne dnešní hlasování. Nicméně stále by se měla držet platné právní legislativy. Je to podobné, jako když si tady schvalovala rozpočet v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Tak teď si schválila fiskálně strukturální plán v rozporu s platnou legislativou a s platným zákonem o rozpočtové odpovědnosti.

A jenom telegraficky v posledních dvou minutách. Když se podíváme na tento plán, tak vlastně co nám říká, co nám přináší, respektive co nám bere? Tento plán předpokládá, že deficit v následujících dvou letech bude stoupat až v roce 2027 na hranici 2,8 procenta veřejných rozpočtů salda vůči hrubému domácímu produktu, a to bez započítání těch opravných únikových doložek například. Takže se předpokládá, že asi přesáhneme ta tři procenta vůči HDP v dalších letech. Co tento plán předpokládá? Uvolnění fiskální politiky nepřináší a měly by být popsány a tam popsány nejsou v tom fiskálním plánu žádné výrazné reformy, které by měly přispět ke konsolidaci veřejných financí. Naopak tento plán sám o sobě předpokládá, že se minimálně o dva roky konsolidace veřejných financí bude posouvat.

Vláda se zaštiťuje neustále ve svých veřejných vyjádřeních s investicemi. Kolik chce dát investic například do dopravní infrastruktury, schválila si tady v Poslanecké sněmovně v těch nových fiskálních pravidlech únikovou doložku. Ale když se podíváme na ten fiskálně strukturální plán, tak zjistíme, že investice stagnují a mají se pohybovat neustále stejně, v následujících letech 4 až 4,1 procenta vůči HDP.

Když se podíváme na multiplikátor veřejných výdajů a investic, tak zjistíme, že oproti tomu číslu, které je stanoveno Evropskou komisí 0,6, to znamená, že by 1 koruna měla přinést do ekonomiky alespoň 60 halířů tím multiplikátorem, tak samo Ministerstvo financí přiznává v tomto plánu, že ta naše čísla jsou daleko horší, daleko nižší a předpokládá pouze multiplikátor jenom 0,35 procent.

To jsou důvody, proč si myslím, že bychom měli se tímto velmi důležitým finančním, ekonomickým, hospodářským, strategickým dokumentem na našem jednání zabývat, protože tady budeme detailně určitě dneska řešit fiskální pravidla... (Předsedající: Čas.) ... ale tohle je stejně důležité. Děkuji. (Předsedající: Děkuji, pane poslanče.) Navrhuju to jako první bod dnešního dne.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Děkuji, mám to poznamenané i z vaší skvěle vyplněné přihlášky k bodu programu. Děkuji za to. Pan poslanec Haas nyní. Vašich pět minut.

 

Poslanec Karel Haas: Vážená paní místopředsedkyně, já budu navrhovat dva body, tak poprosím o zapnutí prvních pěti minut. Děkuju mnohokrát.

Vážené dámy, vážení pánové, vážená paní ministryně a pane ministře, první bod nazývám následovně: Byrokratický detox České republiky, debata o systémových krocích ke snížení regulatorní zátěže. Já ten bod začnu takovým početním příkladem. 4 500 + 14 500 +36 500 rovná se 55 500. A ta tři čísla znamenají následující; ono na to neexistuje paradoxně ani u nás v naší zemi, ani na úrovni Evropské unie úplně přesná metodologie a statistika. Nicméně ta čísla jsou z pohledu různých metodik relativně velmi přesná a vyjadřují: číslovka 4 500 počet platných a účinných právních předpisů v naší zemi. Mám na mysli jak zákony, tak podzákonné právní předpisy. Těch 14 500 je počet směrnic a přímo aplikovatelných nařízení Evropské unie. A to nejvyšší číslo, cca těch 36 500 je počet technických norem, které – a zdůrazňuju jenom českých technických norem. To znamená, dohromady řádově 55 500 aktů, které musí adresáti práva v České republice znát, umět, aplikovat v praxi, hrozí jim za ně, za jejich neplnění, sankce a tak dále.

Velmi často se tady na půdě Sněmovny bavíme o tom, že Česká republika – někdo říká, stojí na křižovatce, někdo říká, že stagnuje. Já si myslím, že přes ta v zásadě pozitivní makroekonomická čísla je pravdou to, že stagnujeme. Nemáme přesný cíl, nemáme odvahu k reformním krokům, ke skutečným reformním krokům. A jednou, nikoliv jedinou, to bych já byl pokrytec, jednou z těch příčin je právě i ohromná regulatorní nebo byrokratická zátěž, kterou na české adresáty práva, ať už fyzické nebo právnické osoby, ať už podnikatelského nebo nepodnikatelského typu, nakládáme jako republika. A nalijme si čistého vína. Vždycky, vždycky to začíná nějakým způsobem v legislativním procesu, to znamená i tady v Poslanecké sněmovně.

Pokud si tohleto dokážeme přiznat, že jsme ti, kdo držíme v zásadě ruku na klíči, který může odemknout dveře k tomu, abychom byrokratickou zátěž, protože se o ní bavíme všichni, ale jako republika málo konáme, tak abychom tím klíčem skutečně otevřeli, tak v rámci té debaty a nejsou to určitě jediné kroky, navrhuju minimálně tři věci. Za prvé, abychom se v rámci té debaty pobavili o tom, zda na půdě Poslanecké sněmovny nemít nějaké stálé těleso, tak jako jednotlivá ministerstva naší země mají v sobě, a funguje to přece, v rámci jednotlivých sektorů naší země, výbory, tak abychom měli buď výbor nebo stálou komisi pro snižování regulatorní zátěže. Stálých komisí má tato Sněmovna 14. Já vůbec nechci zlehčovat a nebudu zlehčovat roli těch 14 stálých komisí. Ale myslím si, že regulatorní, byrokratická zátěž v naší zemi je minimálně stejně podstatná, ne-li podstatnější než agendy těch 14 stálých komisí, které už Poslanecká sněmovna má. To je první bod, tak abychom měli orgán, který se tím nebude zabývat takzvaně mimochodem, ale bude mít snižování byrokratické zátěže v jádru své činnosti.

Druhý bod, abychom usnesením Poslanecké sněmovny uložili vládě proškrtání stávající legislativy. To znamená, jak v podobě rušení právě ohromného balíku, ať už zákonů, to znamená, aby vláda přišla do Poslanecké sněmovny s návrhy rušících, rušících zákonů a aby uložila vláda jednotlivým ministerstvům a ústředním orgánům státní správy, které vydávají podzákonné právní předpisy, aby v pevně stanoveném termínu a pak pravidelně od toho termínu proškrtaly podzákonné právní předpisy, to znamená primárně nařízení vlády a vyhlášky jednotlivých ministerstev, respektive ústředních orgánů státní správy.

A třetí krok, ten je nejvíc podle mě k debatě. Ani já nejsem stoprocentním příznivcem toho, co navrhla Hospodářská komora, ale je potřeba se o tom podvozku bavit. To znamená, abychom se bavili o podobě případného antibyrokratického zákona v České republice. Tolik přesně v čase můj první bod a poprosím, paní místopředsedkyně, o zapnutí druhých 5 minut.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: Já se vás nejdříve zeptám, jestli to chcete zařadit jako první bod této schůze?

 

Poslanec Karel Haas: Já poprosím, odpověď je jednoduchá, jestli ty mé dva body v tom pořadí, jak je přednáším, navrhuji jako první a druhý bod (Předsedající: Skvělé, takže vyřešeno i do budoucna.) na dnešní schůzi.

 

Místopředsedkyně PSP Barbora Urbanová: A nyní vám zapínám 5 minut.

 

Poslanec Karel Haas: Děkuju vám mnohokrát. Ten druhý bod vypadá velmi technicistně. Mě k němu vede to, že se mně od ledna nedaří formou písemných interpelací probrat tu záležitost, která je technického rázu na první pohled a je velmi důležitá pro města a obce v naší zemi, tak se mně nedaří probrat s ministrem životního prostředí. Ten druhý bod já nazývám Nečinnost Ministerstva životního prostředí ve věci zbytečné, nedůvodné a neefektivní bariéry pro lokální a městské teplárny využít využívající paliva vyrobená z odpadů. Ten bod vypadá pravděpodobně pro většinu z vás velmi technicistně, velmi nesrozumitelně, ale není nijak složitý. Česká republika má od roku 2023, to znamená z doby naší vlády, v tom já jsem padni komu padni, vyhlášku Ministerstva životního prostředí č.169/2023 Sb. Kromě jiných věcí tato vyhláška určuje, že paliva vyrobená z odpadů přestávají být odpadem a stávají se palivem za podmínky, že jsou spalována ve zdrojích o minimálním výkonu 20 megawatt. Samo ministerstvo, když návrh té vyhlášky připravovalo a než ji vydalo, tak tu hranici mělo nastavenou na 5 megawatt výkonu toho tepelného zdroje.

Ministerstvo pak v rámci vypořádání připomínek nad touto vyhláškou ustoupilo, abych byl kulantní pouze části trhu a zvýšilo tu minimální hranici výkonu těch tepelných zdrojů z 5 megawatt, které původně ministerstvo navrhlo na 20 megawatt. Co znamená tento dopad? A zdůrazňuju, že v té vyhlášce už pak dál nejde o to, jaké hodnoty jsou měřeny takzvaně lidově řečeno na komíně, to znamená z pohledu spalin, z pohledu nebezpečných látek vzniklých při spalování a tak dále. Takže co se stalo? Podle dat, tvrdých dat Energetického regulačního úřadu je v České republice přes 500 tepelných soustav a ty tepelné soustavy fungují a velmi dobře fungují především v menších městech. Já můžu uvést pro příklad pár takových měst: Lovosice, Turnov, Volary, Sedlčany, Postoloprty, Trhové Sviny a tak dále. Ta data o těchto, řeknu, teplárenských lokálních soustavách jsou opravdu tvrdá data Energetického regulačního úřadu a naprostá většina těchto lokálních, municipálních regionálních tepelných soustav je vlastně někde v intervalu instalovaného výkonu mezi pěti a 15 megawatty.

To znamená, většina těchto 500 tepelných soustav v menších obcích, městech nemůže díky této naprosto byrokratické stanovené překážce té hranici 20 megawatt výkonu nebo minimálního výkonu využívat paliva z odpadů i když splňují tyto lokální regionální tepelné soustavy i když splní všechna přísná kritéria pro normovaná paliva pro výstupy na komíně měřené a tak dále. To znamená, jejich environmentální dopady nejsou horší než u těch soustav s výkonem nad 20 megawatt a přesto těchto cca 500 soustav nemůže využívat paliva z odpadů. To je přece úplně nelogické v době, kdy směřujeme k nějaké efektivní, zdůrazňuju, třikrát podtrhuji slovo efektivní deregulaci, decentralizaci v energetických řešení v naší zemi, to znamená i těchto tepelných soustav. To znamená, já jsem vlastně v rámci té písemné interpelace, kterou se od ledna nedaří s panem ministrem projednat, teď na posledních písemných interpelacích tady byl, ač jsem druhý z poslanců v pořadí, tak se na mě stejně nedostala řada, ale předtím minimálně dvakrát pan ministr životního prostředí nebyl přítomen, tak proto z důvodu nemožnosti probrat tuto věc v rámci písemných interpelací, kam by standardně patřila, tak využívám její návrh k zařazení do programu. Aby se pan ministr neobával k tomu, že chci tu věc nějak politizovat, já ho vlastně chci vyzvat k tomu, aby udělal to, co jako ministr životního prostředí udělat může. Já ho nechci nějak úkolovat, aby vyhlásil veřejnou konzultaci, tak jak ministerstva mohou ke svým podzákonným právním předpisům vyhlásit veřejné konzultace k tomu, abychom se po třech letech účinnosti této vyhlášky pobavili v rámci odborné debaty o tom, zda tuto umělou byrokratickou překážku toho instalovaného výkonu 20 megawatt nesnížit tak, abychom umožnili využití tohoto typu odpadu jako paliva u více soustav. Děkuju mnohokrát. (Předsedající: Čas.)

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. Pěkné odpoledne nebo podvečer, vystřídali jsme se při řízení schůze, já vás tady vítám. Další na řadu k programu schůze pan poslanec Petr Sokol, máte-li, pane poslanče, dva body, jestli to platí, tak já vám nejdřív pustím prvních 5 minut a pak mi dáte znamení, abych vám pustil druhých 5 minut.

 

Poslanec Petr Sokol: Děkuju, pane předsedající. Vážený pane ministře, kolegové, kolegyně, já nebudu navrhovat nové body, ale pokusím se přeměnit pořad téhleté schůze, co se týče pořadí. První bod, kterým se chci zabývat, je změna bodu, který doposavad je v pořadu pod číslem 91, jmenuje se Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Evropské radě, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Jednodušší, jasnější a lépe prosazovaný soubor pravidel. Je to sněmovní tisk 225-E. Komise v tomto dokumentu mimo jiného sděluje členským státům, že chce změnit praxi při řízení v situaci, kdy členská země nedostála své povinnosti implementovat určitou unijní legislativu. Dosud panovala ze strany Komise jistá benevolence. Nyní chce Komise v případě, že členský stát včas patřičnou národní implementační legislativu nepřijme, okamžitě zahájit řízení před Evropským soudním dvorem.

To znamená vyšší pravděpodobnost finančních sankcí vůči členským státům a tedy i vůči České republice a potažmo možné další náklady pro rozpočet České republiky. To je informace, která by tu, myslím, na plénu zaznít měla, protože jako zákonodárci máme koneckonců na implementaci vedle vlády také podstatný vliv. Já jsem jako předseda výboru pro evropské záležitosti napsal v téhle věci dopis všem předsedům poslaneckých klubů a zároveň náš výbor rozhodl, že by tento sněmovní tisk měl být projednán na plénu. Tisk byl sice zařazen do programu aktuální schůze, ale zatím se na něj nedostalo. Z tohoto důvodu bych chtěl navrhnout předřazení tohoto bodu číslo 91 v stávajícím pořadu a to jako třetí bod dnešního programu.

Tady, vážený pane předsedající, končí můj první bod a poprosím vás o nových 5 minut, které se také pokusím...

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, ano spuštěno.

 

Poslanec Petr Sokol: Děkuji, celé nevyčerpat. I ten druhý bod souvisí s evropskou agendou a s agendou výboru pro evropské záležitosti. Ten se usnesl, aby na plénu byl projednán rovněž aktuální klíčový návrh unijní legislativy, který se jmenuje 28. právní režim pro společnosti, takzvané EU Inc., je to sněmovní tisk 226-E. Jde o návrh, který znamená zásadní krok k posílení toho, na čem se, doufám, tady všichni shodneme, tedy na prohlubování a dobudování vnitřního trhu Evropské unie. 28. režim je totiž prvním posunem na této cestě po více jak 20 letech, tedy od schválení směrnice o službách. Sněmovna by proto podle mého názoru měla jednoznačně podpořit návrh na vytvoření 28. režimu a návrh nové volitelné právní formy obchodní společnosti EU Inc. Zároveň by podle mého názoru měla ocenit to, jak je to navrženo, obsahuje dobrovolnost 28. režimu a právní formy EU Inc. I to, že Komise se rozhodla zvolit pro tento návrh formu nařízení, tedy to povede k tomu, aby to bylo potom implementováno ve všech členských státech jednotně, což je nezbytná podmínka pro jednotný vnitřní trh.

Namístě by byla i podpora navrženého rozsahu návrhu nařízení, který podle mého názoru realisticky neobsahuje rozšíření návrhu například o jednotné pracovní právo, není tam jednotné úpadkové právo a není tam ani návrh na vytváření jednotného unijního soudního orgánu pro takto vzniklé spory. Zároveň bychom podle mého názoru měli podpořit vládu ve vyjednávání. Ta pozice, kterou vláda k tomu má, je podle mě v zásadě správná, ale u tak důležitého bodu by se slušelo, aby to byla Poslanecká sněmovna, která vyjádří tento postoj.

Je třeba, aby v tom návrhu byly odstraněny některé nejasnosti, ale na druhou stranu by nebylo dobré, aby odpůrci – a je jich v rámci EU docela dost – využili odstraňování těch nejasností k tomu, aby se schválení té formy EU Inc. zdržovalo. Je třeba v tom vyjednávání odstranit všechny potenciální bariéry na vnitřním trhu a hlavně to zbytečně neodkládat.

Sněmovna by také měla podepřít návrh Výboru pro evropské záležitosti, aby Česká republika už teď měnila svou legislativu takovým způsobem, který bude firmy fungující v budoucnu v režimu EU Inc., pokud bude samozřejmě schválen, motivovat k volbě domicilu v České republice. Ze všech těchto důvodů, i zde navrhuji předřazení bodu, a to sice konkrétně devadesátého druhého bodu aktuálního pořadu, Sněmovní tisk 226-E a navrhuji ho jako čtvrtý bod dnešního programu. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuju pane poslanče, mám zaznamenáno. Poprosím, nyní je na řadě pan poslanec Ivan Adamec, takže vašich pět minut.

 

Poslanec Ivan Adamec: Ano, děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, já bych chtěl zařadit jako první bod na dnešní schůzi bod informace o situaci ohledně přípravy akceleračních zón v České republice. Musím říct, že my jsme si vlastně tyto akcelerační zóny, schválené zákonem 249/2023 Sb., a jsou to zóny, které by měly sloužit pro výstavbu obnovitelných zdrojů, kde by měl být jednodušší proces a stavební povolení by mělo být do 60 dnů od požádání.

Samozřejmě tyto akcelerační zóny se tipují, nesmí být v přírodních rezervacích, nesmí být v konfliktních místech, měly být přednostně být tam, kde byl průmysl, skládky nebo území po těžbě. Ministerstvo pro místní rozvoj vytipovalo 94 lokalit o rozloze 474 kilometrů čtverečních našeho kraje, případně se to týká 14 lokalit a soustředění na Trutnovsku. A teď proč o tom mluvím?

Česká republika je hustě zasídlená a malá země a problém je, že narážejí tyto akcelerační zóny při projednávání na odpor měst, na odpor obcí a na odpor i krajů. A ta situace není vůbec příjemná, protože když si uvědomíme, co nás čeká v budoucnu a možná někteří si vzpomenou –když jsem tady o tom hovořil v minulém volebním období – tak rok 2027 může být zlomovým rokem, kdy v některém časovém období v České republice nebude dostatek elektrického proudu. Asi to budou zimní měsíce, jak to tak vypadá. Je to velmi nepříjemná situace, není to tragická situace, nepříjemná, protože se to budeme muset řešit a koupit v Evropě někde jinde ten proud bude velmi obtížné, protože okolní země jsou na tom podobně. Když dneska se budete ptát občanů, zda chtějí větrné elektrárny na území svého města, na území svého kraje. Narážíme tady na organizovaný, upozorňuju, organizovaný odpor a ti lidé vymýšlí cokoliv, aby prostě řekli, proč to nechtějí.

A vůbec to nejsou relevantní argumenty. A ten odpor organizují lidé, kteří těm těm občanům prostě vnucují myšlenky, které vůbec nemají nic společného vlastně s tím, jak ty větrné elektrárny fungují. Prostě stačilo by říct, kdyby to nechtěli, protože se jim to nelíbí. A když jim položíte otázku, jestli se jim líbí elektrické vedení, možná taky řeknou, jestli jim nelíbí. Když položíte další otázku, jak se jim bude líbit, když budou bez proudu, tak vám taky řeknou, jestli jim to líbit nebude. Takže je to takový trošku rébus a já si myslím, že v tom nejbližším období nás čeká hodně práce a bylo by dobré, kdyby nás tady v naší Sněmovně, vláda čas od času informovala, jak to vypadá.

Protože je to v současné době tak: Plynové elektrárny nestavíme. Nestavíme, které bychom potřebovali jako náhradu za uhelné elektrárny do doby, než budeme mít jaderné elektrárny. Jádro máme v začátku. Fotovoltaiky nám dělají velké problémy v síti. Musí se to řešit, protože samozřejmě když svítí sluníčko, tak proudu je hodně. Když nesvítí sluníčko, tak prostě se musí použít jiné zdroje a uhelné elektrárny tady nebudou věčně.

To znamená, já bych byl velmi rád, kdybych tady slyšel, jak se na to vláda připravuje, jakou bude dělat osvětu mezi občany. Protože vysvětlovat občanům, že vibrace z elektrárny jsou minimální, že to nepoškozuje ani občany, lidi, ani zvěř, že to nedělá žádný velký problém při, řekl bych, tlaku na zdraví občanů. Když jim vysvětlíme že kolikrát klasický mobil je daleko víc zdraví nebezpečný, než větrná elektrárna, tak to bude úspěch. A já mám takový pocit, že my se bavíme o tom, že část společnosti, i tady ve Sněmovně část poslanců, prostě ty větrné elektrárny nechce. A bez nich, prostě, to období, si myslím, že budeme přežívat velmi obtížně a že narazíme na problém, o kterém jsem hovořil v úvodu své řeči, že prostě přijde období, hlavně v zimních měsících, kdy nebude svítit sluníčko.

Prostě uhelné elektrárny buď už nebudou funkční, protože dožívají a nikdo na nich nechce investovat. A pokud stát bude chtít udržet nějakou elektrárnu v chodu, tak stát obrovské peníze. A pokud nastane takováto situace, tak nám to zdeformuje cenu proudu obecně. Já vždycky říkám, že můžeme všechno, ale měli bychom se na tyto technické věci zaměřit, protože bez proudu vlastně v této společnosti nebude nic.

A dneska je tady nepoměr v tom, že výkon výroby nám klesá, ale spotřeba nám neustále roste, protože jsme se zaměřili na bezemisní energetiku, bezemisní průmysl (Předsedající Nacher upozorňuje na čas.) A to prostě bez elektřiny nejde. Takže prosím, dělejme všechno, abychom se nevraceli zpátky na stromy. Děkuji za pozornost a prosím o zařazení tohoto bodu jako prvního bodu dnešní schůze.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Jako první bod, napsal jsem si, děkuji. V této chvíli sem pozvu pana poslance Petra Bendla.

 

Poslanec Petr Bendl: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, drahá vládo, kolegyně, kolegové. Já si dovoluji navrhnout zařazení nového bodu jednání Poslanecké sněmovny s názvem Informace vlády o aktuální situaci sucha v České republice, dopadech na zemědělství, vodní zdroje, obce a krajinu a o opatřeních vlády k řešení této situace.

Důvod je jednoduchý. Česká republika se i v červnu znovu dostává do vážné situace sucha. Nejde o akademickou debatu meteorologů. Jde o vodu v půdě, o průtoky v řekách, o podzemní vody, o úrodu, o krmivo pro hospodářská zvířata a požární riziko, o obce, zemědělce i o krajinu jako celek. Podle aktuálních dat projektu InterSucho se k 21. červnu v celém půdním profilu do 1 metru vyskytovala odchylka sucha od obvyklého stavu přibližně na 72 procentech území České republiky a na dalších 13 procentech území byla snížená úroveň půdní vláhy. Což znamená, že problém se netýká jenom jedné části republiky, týká se většiny území státu.

Výrazné, výjimečné až extrémní sucho je hlášeno zejména na Domažlicku, Klatovsku, Prachaticku, Břeclavsku, Brněnsku, Blanensku, Prostějovsku, Olomoucku, Bruntálsku a v dalších oblastech Moravy, Slezska i západních Čech, severních i jižních Čech. V povrchové vrstvě půdy se na řadě míst hodnoty nasycení propadají na 10 až 20 procent, místy dokonce pod 10 procent, což už není běžné sucho. Uplynulý týden přinesl srážky hlavně v lokálních bouřkách. Na 75 procentech území republiky ale spadlo spíše 10 milimetrů srážek za týden. A výhled není uklidňující. InterSucho upozorňuje, že kvůli vysokým teplotám, velkému výparu a jen lokálním bouřkám se bude půdní vlhkost dále výrazně snižovat. Ke konci týdne může výrazné půdní sucho zasahovat až 80 procent území republiky. Situaci komplikuje už v minulém století vysoká míra nebo vysoký počet odvodňovacích soustav. A to situaci ještě více komplikuje.

Nejde přitom jenom o půdní sucho. Ministerstvo zemědělství zveřejnilo informaci o stavu vodních zdrojů za květen v roce květen 2026 a ta situace je velmi vážná. Květen byl teplotně nadnormální, srážkově sice formálně normální, ale srážky zjevně nestačily změnit hydrologickou realitu. Z odtokového hlediska byl květen převážně podprůměrný až výrazně podprůměrný téměř ve všech hlavních povodích. Průměrné měsíční průtoky se na většině sledovaných toků pohybovaly někde mezi 15 a 60 procenty obvyklých hodnot.

Ještě vážnější je situace u podzemních vod, stav mělkých podzemních vod se v květnu zhoršil na mimořádně podnormální. Z hlediska hladin mělkých vrtů šlo o druhý nejsušší květen od roku 1981. Vydatnost pramenů byla v květnovém srovnání dokonce nejnižší od roku 1981. Mimořádně podnormální stav byl i stav hlubokých vrtů, což jsou údaje, které Sněmovna nemůže přejít jen tak mlčením. Ano, vodárenské nádrže jsou podle posledních informací většinou jen naplněny tak, aby zajistily potřebné odběry, což je dobrá zpráva, ale nesmí nás ukolébat, protože problém sucha není jen otázkou velkých nádrží.

A právě proto se ptám: Kde je dnes vláda? Kde je aktuální a srozumitelná informace pro obce? Kde je jasná zpráva pro zemědělce? Kde je koordinace mezi Ministerstvem zemědělství, Ministerstvem životního prostředí, kraji, správci povodí, hasiči a obcemi? Kde je přehled, co bude následovat, pokud se situace bude dál zhoršovat? Neříkám, že vláda neudělala nic. Ministerstvo zemědělství už umožnilo zemědělcům hlásit zásah vyšší moci, opatření strategického plánu Společné zemědělské politiky, pokud kvůli suchu nemohou splnit něktéré dotační podmínky. Následně rozšířilo možnosti využití některých neprodukčních ploch a nepokosených travních porostů pro zajištění krmivové základny hospodářských zvířat, což je správný krok, ale je to málo. A právě proto má vláda přijít do Sněmovny a říci, zda tato opatření stačí, zda budou následovat další, zda má připravený scénář pro zemědělce, obce, vodní zdroje, hasiče a regiony.

Sucho není problém, který se dá vyřešit tiskovou zprávou nebo tabulkou. V koncepci sucho je realita, která dopadá a bude dopadat na lidi v regionech, na zemědělce, na lesníky, hasiče, na rizika, která se týkají požáru. Ano, vláda má koncepci, projednává poziční zprávy. Ministerstvo zemědělství uvádí, že stát (v roce) 2025 vydal na opatření proti suchu 26,8 miliardy korun. Ale koncepce a souhrnná čísla za minulý rok nejsou odpovědí na aktuální stav. Proto prosím, aby Poslanecká sněmovna tento bod zařadila a aby vláda přišla s jasnou informací. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, pane poslanče. Nyní sem k mikrofonu pozvu paní poslankyni... (Poslanec Bendl: Nevím, jestli jste zachytil, pane předsedající...) Jako třetí bod. (Poslanec Bendl: Ano.) Já jsem to přepsal z vaší přihlášky, děkuju. Marie Kršková. Připraví se Monika Brzesková. Tak vašich pět minut.

 

Poslankyně Marie Kršková: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovoluji si navrhnout předřazení bodu číslo 49 sněmovního tisku 28, tedy návrhu novely zákona o rozpočtovém určení daní, která má upravit rozpočtové určení daní pro kraje. Důvod mého návrhu je jednoduchý. Rozpočtové určení daní pro kraje je dlouhodobě nespravedlivé. Ví to kraje, ví to odborná veřejnost a myslím, že to ví i většina z nás v této Sněmovně.

Současný systém je založený na pevných podílech, které se téměř 20 let nezměnily. Přitom se mění počet obyvatel, rozsah veřejných služeb, doprava, školství i zdravotnictví. Přesto financování krajů zůstává stejné. Návrh, jehož jsem spolupředkladatelkou, proto přichází s jednoduchou změnou. Místo historických podílů navrhujeme systém založený na objektivních kritériích, který bude průběžně reagovat na skutečný vývoj v jednotlivých krajích. Nejde o žádnou revoluci. Jde o otevření debaty, která se měla vést už dávno. A právě tady bych chtěla reagovat, prostřednictvím pana předsedajícího, na pana předsedajícího. Pane kolego, v květnu jste kritizoval opozici za to, že nepřináší vlastní konstruktivní návrhy, které by posouvaly politickou diskusi a řešení problémů racionálně kupředu. Myslím však, že právě tento návrh je přesně takovým případem. Tento návrh jsme předložili už 18. listopadu 2025. Nejde o obstrukci, nejde ani o žádné gesto. Je to konkrétní návrh systémové změny, a přesto se za více než půl roku nedostal ani do prvního čtení.

Pokud tedy chceme vést věcnou politickou debatu, musíme být ochotni o podobných návrzích alespoň jednat. Možná s nimi nebudete souhlasit, možná je budete chtít upravit, ale nemůžeme předstírat, že problém neexistuje. Tento problém je skutečný. Současné rozdělení financí mezi kraje není spravedlivé. Je také pochopitelné, proč se toto téma dlouhodobě odkládá. Každá změna totiž znamená, že některé kraje získají více a jiné méně. Žádná vláda si nechce znepřátelit kraje, které jsou současným systémem zvýhodněné. Jenže právě od politiků se očekává odvaha otevírat i složitá témata. Nejen ta, na kterých se všichni shodnou. O to významnější je, že dnes už nejde jen o návrh opozičních poslanců. Stejný problém začaly řešit i samotné kraje. Pardubický kraj, odkud pocházím, předložil vlastní návrh zákona, který směřuje ke stejnému cíli – spravedlivějšímu nastavení financování krajů.

To podle mě ukazuje, že nejde o politické téma. Jde o reálný problém, který dopadá na fungování krajů a jejich schopnost financovat školy, dopravu, sociální služby nebo investice. Proto bych chtěla vládu vyzvat, aby tuto důležitou politickou diskusi konečně otevřela. Neříkám, že náš návrh je jediný možný nebo jediný správný, ale říkám, že po dvaceti letech je největší čas začít hledat spravedlivější systém. A prvním krokem je o něm vůbec jednat. Proto si dovoluji navrhnout předřazení tohoto bodu jako prvního bodu dnešní schůze. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, paní poslankyně, mám napsáno číslo bodu 49, sněmovní tisk 28. V této chvíli sem pozvu paní poslankyni Moniku Brzeskovou. A spouštím vašich pět minut.

 

Poslankyně Monika Brzesková: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, sociální služby v České republice se dnes nacházejí ve stavu, který už nelze označovat pouze za dlouhodobý problém. Jsme ve fázi systémového ohrožení dostupnosti péče pro desetitisíce lidí. A pokud nezačneme jednat okamžitě, nebude otázkou, zda systém narazí na své limity, ale kdy a v jakém rozsahu dojde ke kolapsu péče v některých regionech České republiky.

Dnes v sociálních službách chybí více než tři tisíce pracovníků. Nejde přitom o číslo v tabulce. Každý chybějící pracovník znamená méně péče, více přetížení stávajících zaměstnanců, omezení kapacit služeb a v některých případech i o odmítání klientů, kteří pomoc akutně potřebují. Dnes už navíc nejde jen o problém budoucnosti. Systém funguje pouze díky enormnímu nasazení stávajících pracovníků, díky přesčasům, díky vyčerpaným zaměstnancům, kteří často pracují za hranicí svých možností, díky ředitelům organizací, kteří každý rok improvizují, kde vezmou personál a finance na dodržení provozu.

Dlouhodobě se diskutuje také o navýšení příspěvku na péči. Stejně tak se stále odkládá zásadní politická debata. (Poslankyně přijímá láhev s vodou.) Děkuju. Já jsem utíkala ze schodů, tak teď neumím popadnout dech. (Poznámka z pléna.) Prosím? Děkuju.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Paní poslankyně, úplně v pohodě, napijte se, žádný strach. Já vám pak klidně přidám.

 

Poslankyně Monika Brzesková: Nebude potřeba. Tak stejně se stále odkládá zásadní politická debata. Kdo má vést odpovědnost za financování sociálních služeb? Stát, kraje, obce, klienti, rodiny? A pokud systém dlouhodobě podfinancujeme, musíme si otevřeně říct, zda chceme zachovat dostupnost péče pro všechny občany nebo zda směřujeme k situaci, kdy kvalitní péče bude dostupná pouze těm, kteří ji budou schopni zaplatit. A pokud nebude mít kdo pečovat, nakonec to dopadne na každou českou rodinu, protože sociální služby nejsou okrajovým tématem, týkají se seniorů, týkají se lidí se zdravotním postižením, týkají se pečujících rodin a ve výsledku se týkají celé společnosti.

Proto mi dovolte, abych zařadila jako první bod dnešního programu návrh bodu, a to Personální kolaps sociálních služeb a ohrožení dostupnosti péče v České republice. Děkuji za pozornost a ještě jednou se omlouvám za trošku nekomfortní přednes. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Nic se neděje, v pořádku. To jsou výsledky projektu chození po schodech v Poslanecké sněmovně. A děkuju za dodržení času. V této chvíli je na řadě pan poslanec Martin Šmída.

 

Poslanec Martin Šmída: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já určitě nechci zdržovat, já vnímám, jak závažné téma je prolomení zákona o rozpočtové odpovědnosti a nastolení rozpočtové nezodpovědnosti, rozvázání si rukou k bezbřehému rozhazování a masivnímu zadlužování příštích generací. Ano, to je závažné. Ale taky se u nás na Hané říká: Když nejde o život, jde o... Však víte.

A v minulých dnech o život skutečně šlo. Česká republika zažila nejhorší vlnu veder ve své historii. Padaly absolutní teplotní rekordy. Český hydrometeorologický ústav upozorňuje, že podobné extrémy budou stále častější. Odborníci varují, že vedra představují jedno z největších zdravotních rizik spojených se změnou klimatu.

V Evropě si vlna veder podle odhadů vyžádala tisíce úmrtí během pouhých dvou týdnů. A teď už víme, že něco podobného se může v blízké době opakovat.

Zatímco představitelé Motoristů se ze svých nově klimatizovaných kanceláří vysmívají občanům, kteří těmito extrémními projevy počasí trpí, dále Motoristé popírají příčinu těchto extrémních projevů, tedy klimatickou krizi, tak mezitím lidé kolabují a mnozí v důsledku těchto veder bohužel i umírají.

Vedra navíc nedopadají na všechny stejně. Největší zdravotní riziko představují pro seniory, pro malé děti nebo pro chronicky nemocné, prostě ty nejzranitelnější skupiny, právě ty, kteří si třeba neumí pomoct sami.

V jiných zemích Evropské unie jsou na tyto případy už připraveni. Mají zmáknuté informování občanů, hydrometeorologický ústav včas přichází s modely, přicházejí včasná varování, úřady mají nachystané scénáře a včas spouštějí nachystaná opatření. Nemusíme vynalézat kolo, stačí se učit od těch, kteří už s tím mají zkušenost. I přesto se tisíce životů v Evropě zachránit nepodařilo. Otázka však zní, jak by to vypadalo, kdyby se tamní vlády na veškerá tato opatření, varování a informování vykašlaly? Bezpochyby by to číslo bylo násobně vyšší.

A to je můj dotaz na tuto vládu. Proto navrhuji zařazení bodu Best in zvládání veder, kolik životů se dalo zachránit, kdyby vláda něco udělala?

A v rámci tohoto bodu bych rád diskutoval o otázkách, které jsem bohužel neměl možnost položit během ústních interpelací, ale v současné situaci je považuji za opravdu důležité – nejen kvůli tomu, čím si občané museli projít, ale i kvůli podobným scénářům v budoucnosti: Tedy jaká opatření byla skutečně realizována v oblasti adaptace na změnu klimatu za vaší vlády? Kolik lidí zemřelo v České republice na následky velké vlny veder? Nemohlo toto číslo být nižší, kdyby vláda včas konala? Jaká opatření v souvislosti s extrémními teplotami vláda udělala? A jak se vláda postaví k silně nevkusným a nevhodným výrokům Motoristů sobě, kteří se vysmívají klimatické krizi ze svých klimatizovaných kanceláří?

Rád bych ještě dodal, že Česká republika má platnou Strategii přizpůsobení se změně klimatu i Národní plán adaptace. Ty počítají například s ochlazováním měst, s výsadbou zeleně, se zadržováním vody v krajině i s lepší přípravou zdravotnictví nebo ochranou těch nejzranitelnějších skupin obyvatel. Ty dokumenty existují, stačí, abyste se jimi řídili. Ty výsledky totiž vidět nejsou.

Připomíná to období, kdy premiér Babiš v Evropě hlásal, že jsme best in covid, a tady mezitím panoval chaos a potýkali jsme se s rekordními ztrátami jak na životech, tak na ekonomice. Mohou nastat situace, kdy ohrožené skupiny obyvatel potřebují pomoc. Pomoc, nikoliv výsměch.

Prosím o zařazení tohoto bodu jako prvního. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Ano, děkuji. Já jsem si to přepsal z té vaší přihlášky a když tam není napsáno nic, tak to vždycky považujeme, jako předsedající, že to je první bod, takže jsem to tam napsal. V této chvíli je na řadě pan poslanec Marek Výborný.

 

Poslanec Marek Výborný: Děkuji za laskavost, pane místopředsedo. Dobré odpoledne, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Já bych s dovolením požádal o zařazení dvou tisků, respektive dvou témat, která, si myslím, že tady leží už drahně dlouho na to, abychom se jimi zabývali, alespoň tedy v prvním čtení.

Ten jeden je sněmovní tisk a ten tedy bych uvedl v této své první přihlášce, a to je sněmovní tisk číslo 28, je to bod 49 programu této schůze a s dovolením bych požádal o jeho zařazení, aby se mohlo potvrdit to, co má pan místopředseda, předpokládám, před sebou, tak jenom ať to tady zazní přímo na mikrofon, tento tisk číslo 28 bod 49 prosím zařadit jako první bod dnešního jednání, variantně jako druhý bod zítra po obědové pauze, respektive po čtrnácté hodině. Respektuji to, že dopolední čas má být věnován třetím čtení. Myslím, že tohleto je korektní přístup a toto si dovolím takto navrhnout.

Jenom velmi krátce, abych odůvodnil tento svůj návrh. Jedná se o novelu zákona o rozpočtovém určení daní, a to v rámci určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům.

Já myslím, že to téma tady bylo na stole i v tom minulém volebním období. Přicházející paní ministryně Schillerová (ministryně vchází do sálu) to téma velmi dobře zná. Myslím, že i z pozice, jestli se nepletu... Vy jste stále zastupitelka Jihomoravského kraje, je to tak? (Ministryně Schillerová mimo mikrofon: Ne.) Už ne, nebyla nikdy. Nicméně asi hájíte zájmy obyvatel Jihomoravského kraje, pokud vím, tak tam máte trvalé bydliště a jste zvolena za tento kraj. A téma rozpočtové určení daní právě směrem k vyšším územně samosprávným celkům se Jihomoravského kraje velmi dotýká.

Ten systém tak, jak byl nastaven na konci devadesátých let, už vykazuje značná rezidua nespravedlnosti vůči některým krajům. A ta situace se v tom mezidobí – já to téma tady společně s paní kolegyní Krškovou a panem poslancem Hladíkem nenavrhuju poprvé – změnila.

Chtěl bych připomenout, že v uplynulých týdnech se tou věcí zabýval i Ústavní soud, na který se obrátilo zastupitelstvo Pardubického kraje. Ústavní soud samozřejmě, který si drží dlouhodobě, já myslím, že to je správně, distanc od témat a rozhodování v oblasti daní, daňové politiky, s argumentací, které rozumím, to znamená, že se jedná o výsostně politické téma, tak ale bych doporučoval, aby si i kolegové, ministři a ministryně, přečetli ten nález Ústavního soudu, protože on, byť tedy ten návrh odmítl, tak ale v tom odůvodnění a v té argumentaci jasně říká, že ten systém tak, jak dneska je, tak, jak se vyvinuly například počty obyvatel krajů, počty školských zařízení, které kraje zřizují, nebo kilometry silniční sítě druhé a třetí třídy a tak dále, by si skutečně zasloužil úpravu tak, aby byl více plastický a více se přizpůsobil krajskému uspořádání.

A já jsem přesvědčen o tom, že tady je na místě, abychom se tím konečně začali zabývat, a to třeba i navzdory úředníkům Ministerstva financí, kteří se tomu dlouhodobě brání, anebo některým reprezentacím krajů některých, kterým samozřejmě ten současný systém vyhovuje, protože vykazuje tu výhodu směrem k nim.

Já jsem přesvědčen o tom, že bez ohledu na to, z kterého jsme kraje, tak bychom měli hledat to, aby ten systém byl spravedlivý, aby maximálně zohledňoval to, co patří do působnosti, přímé působnosti krajů, jako je právě oblast středního školství, jako je oblast zdravotní péče, dojezdu například rychlé záchranné služby, integrovaného záchranného systému anebo právě počty kilometrů silnic druhé a třetí třídy.

Já bych potom, pokud to bude zařazeno, tak bych i navrhl, abychom spojili projednávání i se sněmovním tiskem 140 a 141, jsou to body 80, 81 v programu této schůze. Body nebo tisky, které k tomuto tématu navrhuje i zastupitelstvo Pardubického kraje. Myslím, že je dobře, ať to projednáváme najednou a pokusíme se tam nalézt nějaký konsenzus na půdě této Poslanecké sněmovny. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji. Nyní ten druhý bod. (Poslanec Výborný vyčkává.) Ano, pane místopředsedo, já jsem se teď zarazil, že tam dáte příliš velkou pauzu. (Poslanec Výborný: Ne, ne, ne.) Pouštím pět minut. To je v pořádku.

 

Poslanec Marek Výborný: Já jsem čekal, že řídící schůze se ujme své pravomoci a ukončí jeden bod a zahájí druhý bod. Stalo se tak, pane místopředsedo. Jste velmi laskav.

Já teď opět, abychom vyřešili tu formalitu hnedka na začátku, pane místopředsedo. Tak s dovolením, abychom měli jasno, navrhuji, abychom se zabývali v prvním čtení sněmovním tiskem číslo 104, což je novela zákona školského, zkráceně řečeno, z pera mých kolegů Václava Pláteníka, Jiřího Vojáčka a dalších. Je to sněmovní tisk číslo 104. Já bych chtěl požádat, abychom se jím zabývali buď jako druhým bodem dnešního jednání anebo variantně zítra odpoledne, tedy po čtrnácté hodině, po obědové pauze, jako třetí bod zítřejšího jednání odpoledne.

Opět zde budu maximálně vstřícný a, pane místopředsedo, pro vás, případně pro vaši poznámku, dopředu avizuji, že projednávání tohoto sněmovního tisku číslo 104 navrhnu, abychom spojili i s projednáváním sněmovního tisku číslo 232, návrhu poslanců Andreje Babiše, Roberta Plagy, který se vlastně dotýká stejného meritu věci.

My jsme rádi jako lidovci, že jsme vzbudili pozornost míst nejvyšších i pana premiéra samotného, který se tematice regulace používání mobilních telefonů na primárně základních školách, případně mateřských školách, také začal věnovat. Nemyslím si, že ten návrh, který pan premiér tak trochu opsal od nás, minimálně v tom tématu, že by si nezasloužil projednání. Je logické, když tady máme jedno téma, byť ve dvou tiscích – pan premiér s panem kolegou ministrem Plagou si na to vzpomněli asi po čtyřech měsících po nás – nevadí, my to samozřejmě jako lidovci vítáme – budeme rádi, když oba dva tisky projednáme společně. V prvním čtení a pak na školském výboru se tím budeme zabývat více podrobně.

Chci zdůraznit, že se nejedná o žádný plošný zákaz používání mobilních telefonů. Jsou samozřejmě situace, kdy mobilní zařízení je možné využívat jako učební pomůcku v různých předmětech a podobně. Případně to může být pro některé individuální potřeby žáků, zdravotní potřeby a podobně, klíčová pomůcka připomínající například nějakou lékovou terapii a podobně. Tady určitě připomínky máme v našem návrhu zakomponované.

My jsme se do značné míry inspirovali slovenským modelem, když kolegové předkládali ten tisk a omezujeme se tedy na první stupeň základní školy a mateřskou školu. Primárně pak částečně také druhý stupeň základní školy. Jsem přesvědčen o tom, že tento návrh je vlastně prvním krokem. Hodně se teďka i ve světě diskutuje o omezení přístupu na sociální sítě. Myslím, že to je to téma B, které není jednoduché, ale mělo by se o něm hovořit.

Čili, my jsme připraveni oba dva návrhy, jak ten z pera poslanců Babiše a Plagy, tak ten lidovecký, projednat společně. Bylo by dobře – nemusíme tady o tom vést dlouhou debatu v prvním čtení – abychom to posunuli na školský výbor a mohli ty věci diskutovat na tomto plénu. Takže, ještě jednou prosím o zařazení tak, jak jsem řekl na úvod. Děkuju za pozornost.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Ano, děkuji. Mám to napsané, i ty alternativy tak, jak jste to vyplnil. Já vám mockrát děkuju. Nyní pozvu k mikrofonu paní poslankyni Janu Filipovičovou. Vašich pět minut.

 

Poslankyně Jana Filipovičová: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovoluji si navrhnout zařazení nového bodu programu s názvem Rozpočtové určení daní, stejně jako moji kolegové. Jedná se o návrh rozšířené novely zákona. Předkládám ho proto, že jsem přesvědčena, že po téměř 25 letech od vzniku krajů nastal čas otevřít diskusi o tom, zda současné nastavení financování územních samospráv odpovídá dnešní realitě.

Za uplynulé čtvrt století se výrazně změnila Česká republika i samotné kraje a obce. Změnil se počet obyvatel, rozsah poskytovaných veřejných služeb i náklady na jejich zajištění. Kraje dnes zajišťují provoz středních škol, zdravotnických zařízení, sociálních služeb, veřejné dopravy i správu rozsáhlé sítě druhých a třetích tříd. Rostou ceny energií, stavebních prací i mezd a rostou také oprávněná očekávání občanů na kvalitu veřejných služeb.

Stále častěji proto zaznívá od představitelů krajů, že převážnou část jejich rozpočtů pohltí zajištění běžného provozu a na rozvojové investice zbývá stále méně prostředků. To se následně promítá do modernizace škol, nemocnic, dopravní infrastruktury i dalších oblastí důležitých pro rozvoj regionů.

Podobnou situaci však dnes zažívají také města a obce. Stát na samosprávy postupně přenáší nové povinnosti a rozšiřuje jejich odpovědnost. Mohu připomenout změny ve financování regionálního školství, rostoucí náklady na sociální služby, nové požadavky v odpadovém hospodářství, stále širší povinnosti vyplývající z nové legislativy nebo další úkoly, které obce i kraje zajišťují ve prospěch svých občanů.

Jako dlouholetá starostka dobře vím, že samosprávy se své odpovědnosti nezříkají. Naopak, vždy hledají způsob, jak zajistit kvalitní služby pro své občany. Je však legitimní ptát se, zda růstu jejich povinností odpovídá také nastavení jejich příjmů.

Jsem si vědoma, že změna rozpočtového určení daní není jednoduchou záležitostí. Dotýká se všech krajů, měst i obcí a bude vyžadovat širokou odbornou i politickou diskusi. Jsem však přesvědčena, že před touto debatou už nemůžeme dále zavírat oči. Nejde o to, zvýhodnit jeden kraj nebo jednu skupinu obcí na úkor ostatních. Jde o to, aby systém financování odpovídal skutečným úkolům, které dnes územní samosprávy vykonávají, a aby jim umožňoval nejen zajišťovat každodenní provoz, ale také investovat do svého dalšího rozvoje.

Proto vás žádám o podporu zařazení tohoto bodu na první místo v programu dnešní schůze. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji za dodržení času. Nyní je na řadě pan poslanec Tom Philipp. Připraví se poslanec Havránek a poslanec Slovák. Vašich pět minut.

 

Poslanec Tom Philipp: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v sále i mimo sál. Dne 16. června 2026 publikovalo Ministerstvo zdravotnictví na sociálních sítích svůj tweet Šest měsíců v čele ministerstva. U tohoto tweetu je fotografie pana ministra Adama Vojtěcha. Pod ním je napsáno: Konkrétní výsledky pro české zdravotnictví.

Já jsem se tímto tweetem zabýval a konkrétní výsledky jsem si rozebral. Došel jsem k názoru, že některé výsledky, které jsou zde prezentované, že jsem o nich vůbec neslyšel, že o nich nevím a nemůžu je ani nikde na webu nebo někde v dostupných materiálech najít. Některé výsledky pak mám za to, že jsou spíše prací pana ministra Válka nebo naší koalice, která připravila legislativní změny a uvedla je v život. Proto jsem se rozhodl dát tímto bodem příležitost panu ministru Adamovi Vojtěchovi vše uvést na pravou míru, protože se domnívám, že není hodno čestného muže ani ženy, aby se chlubil cizím peřím.

Teď jednotlivé body a moje otázky. K tématu Zdravotnická data. Dovolím si citovat z toho webu: První zdravotnické datové sady dostupné veřejnosti.

Zahájení zveřejňování ukazatelů kvality zdravotní péče a data jako podklad pro řízení systému plánování péče a nastavování úhrad.

Přiznám se, že tím, že zdravotnictví je jeden z oborů, který bedlivě sleduji, tak mám dojem a myslím, že to není mylný dojem, že data jsou zveřejňována už po několik let v různé míře, která se čím dál tím zvyšuje. I já jsem měl s panem ředitelem ÚZISu několik debat na toto téma a pan ministr předešlý Válek také, aby ta data šla do terénu čím víc a v co největší míře možnosti zkoumání různými aktéry na trhu.

A já se proto ptám, zajímá mě, proč má pan ministr Adam Vojtěch pocit, že ta data jsou zveřejňována ausgerechnet teď, právě, když on nastoupil? To nesledoval ten vývoj, jakým způsobem se ta data postupně zveřejňovala? A čekám na to samozřejmě jeho odpověď.

Dalším tématem je dostupnost a kvalita péče. Zde píše: Onkologičtí koordinátoři ve všech komplexních onkologických centrech a Národní rada komplexních onkologických center. To asi tím chce naznačit, že je jako zbudoval nebo nějakým způsobem uvedl v život. Ovšem organizace a hodnocení kvality onkologické péče v České republice je vlastně nebo ten systém byl vydán Věstníkem Ministerstva zdravotnictví číslo 11/2025 a ten byl publikován 23. července 2025. Tedy jednoznačně v době vlády jeho předchůdce. A já se tedy ptám, pane ministře Adame Vojtěchu, proč považujete tyto body jako ty, které jste vy zařídil, když vyšly ve Věstníku a byla nastavena ta pravidla už dávno před tím, než jste se stal ministrem?

Potom je tu třeba digitalizace, portál eZdraví pro pacienty i zdravotníky, první elektronické žádanky, elektronické posudky řidičáků. Toto jsou zase věci, které jsou důsledkem přijetí zákona číslo 236/2025, který navrhla právě předchozí vláda a Národní centrum elektronického zdravotnictví je uvedlo v život 17 dní po tom, co pan ministr přišel do své funkce, pan ministr Adam Vojtěch. A já si říkám, jak je možné, že tak rozsáhlý úkol stihl za 17 dní? Není to nějaké rychlé? Opravdu pan ministr má pocit, že to byl on, kdo přinesl toto?

No a z důvod“ časových přeskočím teď několik bodů a budu se už jenom věnovat tématu Podpora zdravotních profesí. Tady mě zaujalo, že pan ministr tady publikuje, že více než 3 500 zaměstnanců nově ve 13. třídě. Čili jako on to zařídil. Ale toto bylo důsledkem nařízení vlády 420/2025 ze 17. září 2025. Tedy zase za předchozí vlády. A já se zase ptám, pane ministře, proč si myslíte, že vy jste ten kdo toto udělal? (Předsedající: Čas! Čas pane poslanče.)

Děkuji za upozornění a já tedy bych nazval tento bod Pan ministr Adam Vojtěch se chlubí cizím peřím. A prosím, abyste ho podpořili, aby se pan ministr Adam Vojtěch mohl bránit a mohl nám všem vysvětlit, proč si myslí, že právě on toto všechno zařídil.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vás poprosím, skutečně čas. Já vás vždycky nechám dopovědět jednu větu, ale nenadechujte se k druhé. Napsal jsem si to jako první bod, pane poslanče. Nyní Jiří Havránek, který má tady hlášeny tři body, jestli to platí. Platí, takže budeme postupně spouštět třikrát pět minut. Prvních pět minut.

 

Poslanec Jiří Havránek: Krásný dobrý den vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, vážený pane místopředsedo, já si myslím, že těch 15 minut bude, až až. Já si dovoluji předstoupit před ctěnou Sněmovnu s návrhem třech bodů. Dva z nich, byť to na první pohled se nemusí zdát, přímo souvisí, pro potěchu pana ministra, s rezortem práce a sociálních věcí. A jeden se týká vládní většiny napříč.

Nejprve tedy první návrh, který, a to při vší úctě ke všem kolegyním a kolegům, kteří už tu dnes celý den vystupují, bych si dovolil i s ohledem na to, že je zde přítomný pan ministr, zařadit jako první bod dnešního jednacího dne, a týká se implementace jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Myslím, že s touhle prosbou tedy stojím už podruhé nebo potřetí. A když jsem tu stál naposledy, tak jsem velmi kvitoval tiskovou konferenci Ministerstva práce a sociálních věcí, kde opravdu bylo představeno, jak implementace probíhá, procenta jednotlivá o tom, kolik je problematických případů, nicméně od té doby uběhly, pokud se nepletu, dva měsíce a během těch dvou měsíců se událo mnohé.

Co je pozitivní, stále se zvyšují statistiky, alespoň podle toho, co se objevuje ve veřejných zdrojích, těch úspěšně připojených a fungujících uživatelů jednotného měsíčního hlášení. Nicméně na druhé straně bylo by možná dobré po těch dvou měsících znovu slyšet, jak se posouvá to jednotlivé procento těch, kteří stále nejsou schopni už po těch dvou opakovaných měsících tedy správně vložit a zaslat to své měsíční hlášení. Protože opravdu všichni víme, a teď já se přiznávám, já jsem pořád jeden z těch zhruba 25 procent uživatelů jednotného měsíčního hlášení, který věří, že opravdu do budoucna to přinese sníženou administrativu. Pro mě jakožto pro jednatele malého eseróčka opravdu to není věc, která by byla nějakým způsobem složitá, ale je jasné, že ty střední firmy, kdy mnohdy to účetnictví dělá jeden ze zaměstnanců, nikoliv nějaká velká poradenská firma, s tím opravdu mohou míti problém.

Do toho samozřejmě se objevila informace také o datových únicích. Zajímalo by mě a myslím, že by to zajímalo i další kolegy, jak se tohle podařilo ministerstvu napravit, zda už je veškerá situace vyřešená a zda opravdu ta situace těch jednotlivých podniků, kde docházelo například k obdržení informací o bývalých zaměstnancích, tak zda už je vše vyřešeno a co v této věci ministerstvo podniklo a co naopak podniknout plánuje i do budoucna. Protože jak říká například i prezidentka Svazu účetních České republiky, jsou to řádově problémy procent hlášení. Ale pokud si vezmeme celý ten objem, kolik zaměstnanců v České republice působí, kolik zaměstnavatelů odevzdává svá měsíční hlášení, tak to může být v celkovém počtu zajímavé číslo.

Já si dovolím znovu na ten závěr v těch posledních dvou minutách zopakovat, že nejsem odpůrce jednotného měsíčního hlášení. Říkal jsem tu, že odklad, o kterém se mluvilo, bych považoval za neštěstí a nesmysl. Nicméně myslím si, že i právě proto, aby jakýkoliv digitální systém navíc takto robustní jako je jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele by si určitě zasloužilo předávat informace i tímto směrem v Poslanecké sněmovně. Protože pro jakýkoliv digitální systém, a to přesto, že ho implementuje na Ministerstvu práce a sociálních věcí možná digitálně jeden z nejzdatnějších úředníků, tak samozřejmě pokud mu nevěří samotní uživatelé, tak je to reálně ten největší možný problém.

Nyní bych se, vážený pane předsedající, už posunul k druhému bodu. Jestli můžu poprosit o změnu času, aby tam nedošlo k nějaké (nesrozumitelné) komunikaci mezi námi dvěma.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Takže to byl první bod, spouštím vám teda druhých pět minut. Je to správně?

 

Poslanec Jiří Havránek: Ano, ano., ten první bod tedy s názvem tak jak máte, pane předsedající, napsáno. Implementace JMHZ. Přesně tak.

Druhý bod se týká částečně Ministerstva práce a sociálních věcí, byť tam si to s panem ministrem jsme schopni vyříkat, z jakého důvodu se to děje, ale týká se celé vládní koalice s ohledem na to, kdy vlastně už začneme tedy postupovat dle běžného legislativního procesu, protože pokud se bavíme v jednotlivých televizních vystoupeních o tom, že opravdu na začátku jste předkládal jako vládní většina poslanecké návrhy zákonů z toho důvodu, že jste potřebovali urychlit proces, že jste ještě neměli převzaty v uvozovkách ty jednotlivé baráky, tak se to dalo ještě svým způsobem obhájit, byť samozřejmě to, co se stalo například se stavebním zákonem, je prostě jeden průšvih, ale k tomu se ještě dostanu.

Ale v tuhletu chvíli se nám tady objevil další poslanecký návrh zákona z pera pana předsedy Babiše a pana ministra školství, který se týká zákazu mobilních telefonů na školách. Tady zrovna já si popravdě myslím, že to je věc, ke které by se v rámci mezirezortního připomínkového řízení mělo vyjádřit ministerstvo, které má v gesci třeba v uvozovkách rodinnou politiku, jako je Ministerstvo práce a sociálních věcí a že tady je prostě to obcházení systému hrozně nešťastné.

Stavební zákon je něčím, co naprosto potvrzuje to, že práce kvapná může být málo platná, protože pokud u něčeho máte větší objem textů pozměňovacích návrhů, než byla původně sama norma, tak je to minimálně potvrzení tedy toho, že ta práce byla opravdu kvapná. A v implementaci jako takové uvidíme, zda se naplní ty cíle, s kterými jste s ní do Poslanecké sněmovny přišli.

Celkově se jedná opravdu už o tři desítky návrhů zákonů. U některých, když se podíváme například na návrh koaličních poslanců týkající se střetu zájmů, respektive úpravy pravidel střetu zájmů, tak dokonce i Ministerstvo pro místní rozvoj muselo konstatovat, že tak jak je to napsáno, je opravdu nejenom v rozporu s jednotnými evropskými pravidly, ale i s nějakým zdravým – v uvozovkách – rozumem. A musím tady říci, že byť k paní ministryni zaznívají mnohdy komentáře, které nejsou pochvalné, tak tohle je věc, za kterou minimálně za tu odvahu si pochvalu zaslouží.

A já bych se proto chtěl zeptat, vážené kolegyně, vážení kolegové z poslaneckých lavic, myšleno těch vládních, kdy opravdu tohle skončí, protože ty baráky pomyslné, jak jsem říkal, jste si už převzali před nějakým více než půl rokem. Legislativa sem chodí z jednotlivých ministerstev, ale ve chvíli, kdy je potřeba vyřešit, a teď už to nejsou jako rychlé průšvihy – v uvozovkách - nechci říkat legislativní nouze, to je speciální termín, ale problém, který je potřeba rychle vyřešit, ale už to jsou opravdu věci, které prostě snesou odklad a snesou projednání těch jednotlivých rezortů, jako například právě zákaz mobilních telefonů. (?)

Proto se chci zeptat, jak dlouho ještě bude tato situace pokračovat, protože, jak říkám, myslím si, že i Ministerstvo práce a sociálních věcí, například u toho posledního tisku, který sem jako poslanecká aktivita dorazil, má co říci a mrzí mě, že jeho připomínky nenajdeme. Tolik tedy druhý bod.

A nyní bod třetí, kterým, věřím, udělám velkou radost nejen panu ministrovi práce a sociálních věcí, ale zejména panu předsedajícímu právě v této chvíli schůzi, Patriku Nacherovi, protože tento bod se týká podpory sportu jako nejlepší prevence.

Pokud se podíváme na mistrovství světa, pane předsedající, možná bych poprosil o zjednání ticha.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Ano, já poprosím kolegyně o klid dvojnásobně, teď se bavíme o sportu.

 

Poslanec Jiří Havránek: Právě, protože pokud se podíváme nejenom na aktuální mistrovství světa ve fotbale a všichni vidíme fenomén norské reprezentace, není to pouze o Erlingu Haalandovi a není to ani o té specifické oslavě těch jednotlivých úspěchů. Ale pokud si vezmeme, že Norsko je zemí, která má 5 milionů obyvatel, je schopno vyhrávat pravidelně bodování jednotlivých olympijských – v uvozovkách – reprezentací na jakékoliv zimní olympiádě s ohledem samozřejmě na to, že to je velmoc v zimních sportech, nicméně mají nejlepší generaci házenkářů, mají skvělé fotbalisty, kteří hrají v těch nejlepších klubech, a to všechno přes to, že mají pouhých 5 milionů obyvatel. (Nápověda z okolí: Lyžaře.) Lyžaře jsem zmiňoval, díky nim jsou právě na té olympiádě zimní těmi nejlepšími. Ale co se týče právě i těch letních sportů, se opravdu Norsko stává jednou z velmocí.

Ten příběh je hrozně jednoduchý a dá se v podstatě naroubovat i na to, co se děje v České republice. Protože pokud se podíváme na jednoduchou statistiku, tak opravdu před nějakými 21 lety v České republice organizovaně sportovalo nějakých 68 procent dětí, zatímco v Norsku ta situace byla na nějakých 77 procentech. Teď v tuhle chvíli v České republice jsme se propadli někam ke 45 procentům, zatímco Norové jsou na procentech 74.

Pravděpodobně neplatí ta výmluva, kterou v České republice dlouhodobě slyšíme a užíváme, že děti mají více příležitostí. Myslím, že v Norsku mají úplně stejné, ať už se to týká sociálních sítí, ať už se to týká samozřejmě i různých typů sportů, které je možné provozovat. Vidíme to u toho, že právě Norové mají přesun od běžeckého lyžování, které tady zmiňoval i pan ministr práce a sociálních věcí, i k těm dalším sportům. A v České republice máme sice silnou generaci například florbalistů, nicméně u toho fotbalu, přestože máme pár hráčů, kteří hrají v těch nejlepších klubech, tak s ohledem na to, jak se nám, a je jedno, kdo je u vlády, dlouhodobě nedaří systematická podpora sportu dětí a mládeže, tak si myslím, že je opravdu namístě začít tuhle debatu a diskusi i zde na plénu Poslanecké sněmovny.

Pojďme využít těch jednoduchých principů, které známe právě z Norska, ať už je to ochota podporovat jednotlivé trenéry, myšleno tím nejenom to, že jsou – v uvozovkách – na výplatnici státu, ale co se týče zejména i jejich nějakého systematického vzdělávání.

Pojďme se také bavit o tom, zda je klíčové to, to je i pro mě třeba osobně jako pro celoživotního sportovce, se dívat na výsledky, které mají ty děti plnit, anebo naopak v nich buď plodit a rozvíjet lásku k tomu sportu a nemyslet tolik na ty výkony a výsledky. A myslím, že v tuhletu chvíli, a nejenom s ohledem, znovu opakuji, na mistrovství světa ve fotbale, je tahle diskuse namístě, protože ať už do rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí, tak do rozpočtu Ministerstva zdravotnictví, tím pádem do celostátního rozpočtu, prevence jako taková a jedna vložená miliarda směrem do sportu může přinést zhruba tři uspořené miliardy právě na straně následných výdajů spojených s dopady těch jednotlivých, jak se říká v moderním newspeaku, issue, které nejenom ta nejmladší generace má.

Postavme se opravdu čelem všem výzvám, postavme se čelem k těm jednotlivým nepěkným statistikám, které za posledních 20 let se ukazují, a není, to nechci říct a schválně o tom nemluvím, o obezitě dětí, ale opravdu o tom, kolik dětí se zapojuje do organizovaného sportu, protože to považuju za jeden z největších problémů, které v tuhletu chvíli, pokud opustíme ty běžné problémy, které řešíme zde v Poslanecké sněmovně, česká republika má. Tudíž jednoduchý návrh bodu, který zní Podpora sportu jako nejlepší prevence. Inspirujme se Norskem, nevymýšlejme kolo a pojďme se, prosím, jako třetí bod dnešního jednání věnovat téhleté otázce, která není jenom moderní, ale je i prospěšná pro zdraví české populace a pro zdraví českých státních financí.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuju. Mám zaznamenáno, nyní poprosím pana poslance Štěpána Slováka, připraví se paní poslankyně Bartošová. Tak, vašich pět minut.

 

Poslanec Štěpán Slovák: Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, já budu ve svých dvou bodech velmi stručný. Jeden bod s názvem Destrukce podnikatelů na trhu psychomodulačních látek bude k tomu tématu toho takzvaného lex kratom, který je momentálně v mezirezortním připomínkovém řízení. Ale já myslím, že bychom se o tom mohli pobavit už tady na půdě Poslanecké sněmovny, protože to skutečně zasahuje silně do toho trhu psychomodulačních látek. Velmi kriticky se k tomu vyjadřuje odborná veřejnost. Velmi pozitivně se k tomu vyjadřuje zejména pan premiér, paní ministryně a pan ministr zdravotnictví. Tak možná by stálo za to se pobavit o tom, jestli skutečně to, že až 80 procent toho prodeje se uskutečňuje na internetu, tak když ten prodej přes internet zakážeme, tak jestli tím přineseme do státního rozpočtu víc peněz. Jestli když přijdeme s nějakou nesystémovou věkovou hranicí u kratomu, jestli třeba bychom takovou věkovou hranici neměli řešit u těch skutečných problémů českého zdravotnictví. Já myslím, že kratom tím problémem skutečně není. A rozhodně to není ten problém na tom legálním trhu.

Ti prodejci musí skutečně splňovat velmi přísná kritéria v rámci toho prodeje. Nevím, jestli jste se na takové prodejně byli někdy podívat, ale skutečně je to velmi přísné, občanku chtějí již ve dveřích, tyto látky mají v oddělených prostorách té prodejny. Prodejce je velmi... Vždycky v těch věcech popisuje těm jednotlivým kupujícím velmi detailně dávkování a další věci. A já se obávám, že tady přijetím téhle legislativy dojde zejména k tomu, že se přesune velká část toho prodeje na černý trh, který je obrovský problém v České republice.

Není to jenom u kratomu, je to i u dalších psychomodulačních látek a je to podle mě to, co má být jádrem toho celého, to, s čím máme v České republice bojovat. Nemáme dávat terč na čelo těm poctivým, těm prodejcům, kteří se tím živí, kteří chtějí férovou regulaci v České republice. Vůbec nemají problém vlastně s tou spotřební daní, vůbec nemají problém teoreticky ani s tím přesunem do vyšší sazby DPH, byť se jim to pochopitelně nelíbí a bojí se toho zdražení. Ale celkově to zdražení a to, jak se k tomu trhu přistupuje, bude znamenat jednu jedinou věc, a to, že se prostě velká část přesune na černý trh.

Já bych chtěl požádat, abyste ještě zvážili, zda vůbec takovou legislativu má smysl předkládat a jestli při její přípravě by nebylo vhodné se bavit i s těmi, kdo na tomto trhu aktivně podnikají, a to jsou prodejci, dovozci, ale i výrobci, byť těch výrobců tolik v České republice není, protože ta výroba je velmi administrativně náročná.

A teď bych, pane předsedající, přešel plynule k tomu druhému bodu. Ten bude trošku kratší, ale myslím, že se části kolegů může dotknout, protože momentálně se bude v následujících týdnech, měsících řešit na půdě Světové zdravotnické organizace zákaz nikotinu. Já myslím, že zákaz nikotinu může pro velkou část kolegů i zde ze Sněmovny znamenat silný zásah do jejich životů. Já osobně jsem nekuřák, ale myslím, že jako svobodomyslný člověk bych se k tomu chtěl také vyjádřit a pobavit tady na půdě Poslanecké sněmovny, a měli bychom se minimálně pobavit o tom, jaká bude pozice vlády České republiky k zákazu nikotinu, protože opět jediné, k čemu tohle povede, přesune se tady něco opět na černý trh, bude tady ještě víc nelegálních cigaret, budou se vozit případně ze zahraničí a já myslím, že to je špatně a že to nemá být řešení toho, že lidé užívají nadměrně nikotin, a ještě kór v České republice, kdy tady jsme měli v minulosti poměrně významnou zahraniční investici na takzvané nikotinové sáčky, které jsou prokazatelně pro zdraví lepší než ty klasické cigarety, tak tím zákazem nikotinu můžeme docílit toho, že tady tahle investice v České republice bude marná. Takže bych chtěl, aby se k tomu vláda České republiky vyjádřila velmi silně, protože zákazy nejsou řešení. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji. Mám to zaznamenáno – Zákaz nikotinových sáčků, dopady do investic v České republice, zase jako první bod. V této chvíli je na řadě paní poslankyně Lucie Bartošová s dvěma body, jak bylo nahlášeno. Tak, máte slovo.

 

Poslankyně Lucie Bartošová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovoluji si na program dnešní schůze navrhnout bod Bezpečnost České republiky jako priorita, když se to zrovna hodí. A dovolte, abych začala čísly. Letos v březnu tato Sněmovna schválila státní rozpočet, ve kterém vláda vyčlenila na obranu 1,7 procenta HDP. Ne 2 procenta, ke kterým se Česká republika dlouhodobě zavázala. 1,7 procenta. Když jsme se tehdy ptali proč, slyšeli jsme od pana premiéra jasnou odpověď, že na to nejsou peníze, že rozpočet je napjatý a že jsou jiné priority. Já tohle ale neberu jako výmluvu, beru to prostě vážně, protože pokud premiér řekne, že obrana není priorita, protože jsou důležitější věci, je to zásadní politické rozhodnutí, a tím se budu za chvíli zabývat.

Ale nejdřív k tomu co se stalo dneska. Dnes pan premiér odletěl na summit Severoatlantické aliance v Ankaře. Stojí vedle spojenců, vedle generálního tajemníka před kamerami a najednou ze stejné vlády, která v březnu neměla na obranu peníze, slyšíme, že přidáme miliardy. Podle dostupných informací řádově desítky miliard na příští rok. Já si říkám, co se asi tak za těch pár měsíců změnilo? Nezměnila se bezpečnostní situace k lepšímu, právě naopak. V době, kdy tady sedíme, padají denně rakety na Kyjev. Ohrožení na východ od nás je větší, ne menší. Nezměnil se ani stav státního rozpočtu. Ten je pořád stejně napjatý jako v březnu. Změnilo se jedno jediné, že se pan premiér přesunul z Prahy, kde ho poslouchají voliči, do Ankary, kde ho poslouchají naši spojenci. A to je přesně ten problém, kvůli kterému jsem tento bod navrhla. Bezpečnost se nedá zapínat a vypínat podle toho, kdo se zrovna dívá. Buď je obrana země priorita doma i venku, nebo to není priorita, ale je to jenom pouhá kulisa. Vláda si nemůže doma šetřit na obraně slovy o napjatém rozpočtu a venku se tvářit, že peníze jsou. Tohle není strategie, tohle je takový trapný a nefunkční marketing.

Řeknu to ještě jinak. Vláda v březnu odmítla 2 procenta. Ukázala tím postoj k bezpečnosti naší země. Ukázala ho nejen našim vojákům, kterým chybí vybavení. Ukázala ho i těm, kteří to sledují na druhé straně. Ukázala to, že se Česko ke svým závazkům staví vlažně. A když teď v Ankaře couvá, přiznává, že ten postoj byl prostě chybný. Jenže to nepřiznává tady před námi, kteří o rozpočtu rozhodují, ale přiznává to tam, kde to vypadá dobře na fotce. Já vím, že bezpečnost není jenom o procentech. Vždycky jsem říkala, že nejsem pro návrat povinné vojny, ale pro chytré dobrovolné zapojení, pro aktivní zálohy, pro to, aby obrana dávala smysl i lidem, nejen tabulkám. Ale i to chytré zapojení stojí nějaké peníze. A když premiér tvrdí, že peníze nejsou, a za 3 měsíce v zahraničí tvrdí, že jsou, tak v jedné z těch dvou vět neříká pravdu. A mám pocit, že Sněmovna má právo vědět, která ta věta je pravdivá.

Proto chci tento bod dnes zařadit jako první bod dnešního programu, protože o něm chci mluvit vážně. Chci, aby tady a ne v Ankaře vláda vysvětlila tři věci. Za prvé, kolik procent HDP jde na obranu podle rozpočtu platného dnes. Za druhé, o kolik a odkud chce přidat a jak to má kryté, nebo jestli je to jen slib na summitu. A za třetí, proč to, co bylo v březnu nemožné, je v červenci najednou samozřejmé. Tohle nejsou útoky, tohle jsou otázky, na které má každý daňový poplatník právo znát odpověď. Bezpečnost naší země není téma na jeden hezký úsměv na fotce v Ankaře. Je to závazek, který platí každý den v roce, a pokud ho vláda bere vážně jen tehdy, když se to zrovna hodí, tak takhle to prostě bohužel dál nejde.

Plynule přijdu k druhému bodu programu, který navrhuji, a to je bod s názvem Ankara expres aneb jak ne – v uvozovkách – dělat zahraniční politiku. To ne v závorkách, pardon. Naši představitelé jsou právě teď na summitu NATO v Ankaře, jak už jsem zmínila, což je jedno z nejdůležitějších setkání spojenců, jaké letos bude a kterému budeme přehlížet. Rozhoduje se tam o obraně, o výdajích, o tom, jak Aliance drží pohromadě v době, kdy na východ od nás zuří válka a my, Česká republika, tam přijíždíme prostě rozhádaní. Premiér a prezident letěli do Ankary každý zvlášť ve dvou letadlech, což je tedy taky trochu úsměvné, ale budiž. Nechme na chvíli stranou, jak to vypadá. Podívejme se, proč se to vlastně celé stalo.

Vláda schválila usnesení, kterým jmenovala vedoucím delegace pana premiéra a prezidenta republiky do delegace nezařadila. Prezidenta, vrchního velitele ozbrojených sil na summitu obranné aliance. Prezident se proti tomu ohradil ústavní stížností. A výsledek? Jeho akreditaci nakonec řešil ministr zahraničí na poslední možnou chvíli před odletem. Je tohle zahraniční politika, nebo je to jenom protokolární přetahovaná, kterou musel narovnávat Ústavní soud? Reprezentace státu navenek se takhle nedělá. Nedělá se přes to, kdo poletí, kterým letadlem, kdo se s kým potká až u večeře. Dělá se tak, že země přijede jednotná, s jasným stanoviskem a mluví jedním hlasem. A má být jedno, jestli jste Petr, anebo Pavel. My místo toho vyrážíme do Ankary a vyvážíme tam náš domácí spor.

A tady musím být konkrétní, protože za zahraniční politiku někdo odpovídá. Odpovídá za ni ministr zahraničí pan ministr Macinka a odpovídá za ni premiér, který tu delegaci sestavil. To není otázka jednoho úředníka nebo jednoho nedopatření. To je způsob, jakým tato vláda dělá svoji zahraniční politiku. Napřed vytvoří spor, pak ho neřeší a nakonec hasí až ve chvíli, kdy hoří přímo před spojenci.

Dovolte mi připomenout, proč na tom záleží. NATO nestojí jen na tancích, letadlech, na rozpočtech, na penězích. Stojí na důvěře, na tom, že spojenec je předvídatelným, že se za něj druzí mohou postavit, protože vědí, na čem jsou. Když Česká republika přijede na summit a první, co spojenci vidí, je hádka mezi premiérem a prezidentem o tom, kdo je vedoucí delegace, tak jsme tu důvěru opravdu nepodpořili. Oslabili jsme ji, a to úplně zbytečně, kvůli ješitnosti, ne kvůli žádnému skutečnému národnímu zájmu. Jsem přesvědčena, že Česká republika patří na západ, že naše místo je v NATO, v Evropské unii a že to není samozřejmost, o kterou my se nemusíme starat. Právě proto mě to, co se děje v Ankaře, tak moc mrzí, protože každý takový trapas si někdo poznamená. Naši spojenci i ti, kteří by nás raději viděli slabé a rozdělené. A obojí čtou stejnou zprávu, že Česko není schopno se domluvit ani na tom, kdo jménem země podá ruku. Proto jsem tento bod navrhla. Ne, abych se vysmívala, i když samozřejmě ten název jsem nevymyslela náhodou. Navrhla jsem ho proto, aby tady vláda ve Sněmovně vysvětlila, jak k tomu došlo. Zahraniční politika není soukromá záležitost premiéra. Není to jeho výlet a jeho fotka. Je to obraz, který o nás vidí zbytek světa. A teď ten obraz z Ankary není obraz sebevědomé ukotvené země. Je to obraz vlády, která si nerozumí sama sebou, a to si myslím, že si Česká republika opravdu nezaslouží. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji za dodržení času. V této chvíli je na řadě pan poslanec Michal Kučera. Připraví se poslanec Vlček. Tak vašich pět minut.

 

Poslanec Michal Kučera: Dobrý večer, dámy a pánové. Děkuju za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, už opakovaně tady z tohoto místa upozorňuju, jak ochotně se Poslanecká sněmovna vzdává svého práva kontrolovat vládu. Některá témata, která jsou absolutně důležitá pro Českou republiku, pro české občany, a tady bych zmínil zejména hospodářská témata, jdou naprosto mimo tuto Sněmovnu a Sněmovna nemá vůbec ambici si o těchto závažných tématech pohovořit, projednat, požádat vládu o informaci. Tato rezignace na kontrolní činnost Poslanecké sněmovny je opravdu udivující a tuším ještě v žádném volebním období nedošlo k takové degradaci Poslanecké sněmovny, jako to vidíme v tomto volebním období. Poslanecká sněmovna se stala pouze jakýmsi hlasovacím strojem pro prosazování zákonů vládní menšiny. Na svoji hlavní činnost absolutně rezignovala.

Už tady opakovaně zazněla témata, o kterých jsme se domnívali a domníváme, že je naprosto důležité se pobavit právě tady v Poslanecké sněmovně, aby si tady stoupl ministr průmyslu a aby řekl, jak to například bude se zestátněním ČEZ. Tam, pánové a dámy, potečou skutečně stovky miliard. Stovky miliard potečou státních peněz nebo peněz, ze kterých velmi slušně byl živ státní rozpočet, tak ty se přesměrují k minoritním akcionářům, tak aby byli vykoupeni ze společnosti ČEZ. Já nerozporuju, zda to je dobrá či není dobrá taktika či strategie. Ale v každém případě by o tom měli být informováni poslanci a poslankyně a v každém případě by o tom měla minimálně zaznít informace z úst ministra průmyslu Havlíčka. Mezitím tady vypouští kouřovou clonu ministr Macinka, trollí(?) Českou republiku a tato témata zapadají pod tímto mediálním nánosem.

Chtěl bych zmínit taky, že tato hospodářská témata jsou překryta jakýmisi vágními prohlášeními vlády České republiky, že budou investovat, že... (Poslanec Kučera se odmlčel pro hluk v sále.)

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Tak já vás poprosím vlevo, kolegové, kolegové z klubu SPD, poprosím o klid.

 

Poslanec Michal Kučera: Tak já děkuju, pane předsedající. Tady vláda tvrdí dlouho, jakým způsobem bude investovat, že investice porostou. Nicméně v poslední době schválila strategický dokument, který říká úplný opak. To znamená, že investice nebudou vyšší a nebudou návratné. To je věc taky, která šla mimo Poslaneckou sněmovnu. A je až zarážející, že Poslanecká sněmovna si nevyžádala debatu na toto téma. Já to určitě otevřu v hospodářském výboru a budu se snažit, aby toto téma doputovalo i na jednání Poslanecké sněmovny. To znamená rozpory mezi tím, co vláda prohlašuje, že bude mít vysoké investice, a strategickým dokumentem, který říká pravý opak.

Zmiňoval jsem další z těch témat, která tady opakovaně zmiňuju, a myslím si, že je velmi důležité, abychom se o něm pobavili, je to, že vláda úplně rezignovala na koncepci výstavby vysokorychlostních tratí. Tím zásadně ovlivnila budoucnost našich dětí, protože samozřejmě co se týká vysokorychlostních tratí, tak po nich se nesvezeme my, po nich se svezou naše děti, naši vnukové. Vláda jedním rozhodnutím s dodatkem „nemáme peníze“ shodila ze stolu tuto koncepci, která zajišťovala obslužnost regionu, nejenom těch hlavních sídel, ale taky těch regionů třeba příhraničních, jako je třeba Mostecko a Lounsko. Tímto, že vláda smetla tuto koncepci, znemožnila připravovat prováděcí studie, studie proveditelnosti, které jsou naprosto důležité k tomu, aby ta trať byla v budoucnu postavena. Upozorňuji, že se bavíme třeba o roce 2050. Takže dnešním krátkozrakým rozhodnutím vláda rozhodla tyto tratě zrušit. Proto bych navrhoval v tuto chvíli zařadit bod Koncepce výstavby vysokorychlostních tratí. Děkuju.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuji za dodržení času, mám napsané. V této chvíli je na řadě pan poslanec Lukáš Vlček. Připraví se poslanec Jan Bureš.

 

Poslanec Lukáš Vlček: Tak já vám děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážená paní ministryně, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já tak jako před týdnem a jako před předchozími týdny zkouším opětovně přesvědčit Sněmovnu k tomu, aby na pořad jednání zařadila nový bod s názvem Strategie pro hospodářsky a sociálně slabé regiony.

Ptáte se proč? Já si myslím, že teď je ta vhodná doba ještě před parlamentními prázdninami, aby v situaci, kdy tedy je připravován státní rozpočet, tak abychom toto téma otevřeli, protože podle mého názoru bude velmi důležité, aby se toto téma určitě propsalo do návrhu státního rozpočtu na ten následující rok. U nás určitě to téma má velkou podporu a pokud tedy Sněmovna by o tomto byla ochotna diskutovat, tak my bychom to určitě hodně uvítali. Já věřím, že by to uvítala i řada těch kolegů a kolegyň, kteří ve svých volebních programech měli právě téma řešení problémů v hospodářsky a sociálně ohrožených regionech, hlavně s ohledem na neustálé rozevírání se pomyslných nůžek nejenom v těch makroekonomických údajích, jako je ekonomická vyspělost nebo respektive ekonomický výkon, ale samozřejmě i v takových věcech, jako je dostupnost lékařské péče anebo kvalita vzdělávání.

Tedy já opětovně tímto žádám plénum Poslanecké sněmovny, abychom zařadili na jednání tedy bod, jehož název zní Strategie pro hospodářsky a sociálně slabé regiony. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Já vám děkuji, pane poslanče. V této chvíli je na řadě pan poslanec Jan Bureš. Vidíte, já jsem u vás i zapomněl spustit stopky, a vy jste byl tak rychlý, že to nebyly ani dvě minuty. U vás na to nezapomenu, pane kolego. Tak pět minut.

 

Poslanec Jan Bureš: Já se toho neobávám, pane místopředsedo. Já vím, že vy na nás všechny máte stejný, nikoliv dvojí metr.

Takže, dámy a pánové, já bych si dovolil požádat o zařazení tisku číslo 103. Možná se už to stává takovou tradicí, že tady stojím a apeluji na vás ve věci jednoho konkrétního bodu. Opětovně a opakovaně žádám o zařazení sněmovního tisku 103. A dělám to proto, že jsem hluboce přesvědčen, že ignorování rozumných návrhů jen proto, že nejsou vládní, je luxus, který si tato země nemůže dovolit.

Dovolte mi začít od konce, od výhrad, které k tomuto návrhu zazněly z úst vlády. Vláda ve svém stanovisku zmiňuje obavy z diskriminace občanů Evropské unie nebo technickou nepřipravenost systému. A já se ptám, kdy jindy o těchto obavách chceme mluvit než právě v otevřené rozpravě? Moje opakovaná žádost o zařazení tohoto bodu není tvrdohlavost. Je to nabídka k dialogu. My jako předkladatelé nejsme hluší k odborným argumentům. Pokud existuje riziko kolize s unijním právem, pojďme ho v druhém čtení vyřešit pozměňovacím návrhem. Pokud má Digitální a informační agentura personální kapacity, které vyžadují delší náběh, upravme účinnost. Ale proboha neshazujme tento návrh ze stolu dřív, než o něm vůbec začneme věcně jednat.

Pojďme se podívat na to, co tisk číslo 103 přináší v rovině bezpečnosti. Často zde slyšíme, a to zejména od kolegů z koalice, volání po zpřísnění kontroly vyplacených dávek. Tisk 103 je přesně tím nástrojem, který vnáší světlo do komunikace s cizinci, kteří jsou příjemci státní podpory. Zavedením povinných datových schránek pro tuto skupinu osob končí éra fiktivních adres a nedohledatelných příjemců. Stát získá garantovaný kanál, kterým může doručovat rozhodnutí, výzvy i kontroly. Je to opatření ve výsostném zájmu. Chceme skutečně efektivní kontrolu sociálního systému, nebo o ní chceme jenom mluvit v předvolebních spotech? Pokud ji chceme opravdu, musíme tisk číslo 103 pustit do dalšího projednávání.

Dalším rozměrem, který nesmíme opomíjet, je čistá ekonomická racionalita. Každý rok vyhazujeme stovky milionů korun za papírové obálky, za poštovné, za administrativní sílu, která tyto obálky lepí, eviduje a následně řeší jejich nedoručení. V době, kdy se bavíme o každé miliardě v rozpočtu, zde máme na stole návrh, který digitalizuje proces u statisíců subjektů. Je to modernizace, která se zaplatí sama během prvních měsíců fungování.

Digitalizace nesmí být jen prázdným heslem v programovém prohlášení vlády, musí to být každodenní praxe a tisk 103 je právě touto praxí.

Vážené kolegyně a kolegové, tento týden bychom měli projednávat řadu důležitých norem. Považuji tedy za naprosto logické a symbolické, abychom na tyto kroky navázali modernizací státní správy a myslím si, že středa ráno je přesně tím dnem, kdy máme prostor pro klidnou a věcnou debatu a nepolitikařící debatu. Chci vás tedy požádat o podporu mého návrhu, abychom tisk 103 neodsouvali na neurčito. Každý měsíc odkladu znamená další tisíce zbytečně odeslaných dopisů a další měsíce nepřehlednosti v systému sociální podpory. Abychom byli konkrétní a umožnili tento návrh racionálně a plánovaně zařadit do práce, vznáším tedy tento procesní návrh, navrhuji zařadit sněmovní tisk číslo 103 na pořad této schůze a to na zítra jako pevně zařazený první bod. Věřím, že po těch měsících, kdy o toto zařazení usiluji, najdeme společnou řeč. Nejde přece o politické body pro předkladatele, jde o funkční stát o úsporu peněz nás všech a o digitalizaci, která dává smysl. Děkuji Vám za pozornost a prosím o vaši podporu při hlasování o tomto návrhu.

 

Místopředseda PSP Patrik Nacher: Ano, děkuji, mám zapsáno a teď spouštím nových 5 minut pro druhý bod.

 

Poslanec Jan Bureš: Děkuji. Dovolím si navrhnout sněmovní tisk číslo 129, je to zrušení zákona o prodejní době. Předstupuji před vás dnes s pocitem určitého dejavu, ale také s neutuchající vírou ve zdravý rozum, který by nakonec měl v této síni zvítězit. Už poněkolikáté vás žádám, abychom do našeho programu zařadili sněmovní tisk 129. A než mě někdo obviní z procesní úpornosti, dovolte mi vysvětlit, proč to dělám. Nedělám to pro sebe. Dělám to pro miliony lidí, kteří se každý rok stávají rukojmími jednoho z nejabsurdnějších zákonů, které v našem právním řádu máme. A není to tak dávno, neděle, pondělí, kdy jsme měli dva státní svátky za sebou. Představte si českého občana, který se ráno právě o takovém státním svátku probudí. Ten člověk vůbec neřeší politiku, chce prostě normálně fungovat, ale místo toho, aby se rozhodl podle svých potřeb, musí se z něj stát amatérský právník a badatel v kalendáři. Musí zkoumat, jestli je zrovna ten zlý svátek, kdy mu stát zakázal koupit si boty nebo lednici nebo ten hodný svátek, kdy je všechno v pořádku.

Tento zákon, vážení přítomní, udělal z českých svátků rébus. Je to zákon, který s metrem v ruce měří plochu prodejen a říká: ty máš 199 metrů čtverečních, ty smíš sloužit lidem a ty už máš 201 metrů, ty jsi pro společnost nebezpečný a musíš nasadit mříž. Ptám se tedy vás, kde je v tom logika? Kde je v tom ta pověstná legislativní čistota, o které tak rádi mluvíme? Je to čisté sociální inženýrství, které rozděluje podnikatele na vyvolené a na trestané. Často slýcháme argument o ochraně zaměstnanců a o právu na odpočinek. To zní vznešeně, že. Ale pojďme si nalít čistého vína. Proč tento stát chrání jenom prodavače v supermarketech nad 200 metrů čtverečních? Proč mu nevadí, že o svátcích pracují kuchaři, číšníci, řidiči autobusů, lidé v kinech nebo třeba malých večerkách. Jsou snad jejich rodiny méně důležité? Jsou jejich děti méně hodny společného času? Tento zákon je pokrytecký.

Ve skutečnosti bere tisícům zaměstnanců možnost si legálně přivydělat díky stoprocentním příplatkům, o které také často stojí. Místo toho, aby stát nechal lidi, aby se sami dohodli, zaměstnanec se zaměstnavatelem, občan s obchodníkem, vrazili mezi ně tento tupý úřední zákaz. Sněmovní tisk 129 není nic jiného než návrat k respektu k dospělému člověku, K člověku, o kterém si nemyslíme, že je nesvéprávný a že mu musíme diktovat, kdy má mít v tašce nákup. Podívejme se na stanovisko vlády je neutrální, vláda samotná neví co s tím, protože v hloubi duše cítí, že to je nesmysl. Ústavní soud sice kdysi řekl, že zákon není protiústavní, ale to neznamená, že je správný, logický nebo potřebný. My jsme zákonodárci. My máme moc napravovat chyby, které se v minulosti staly a tento zákon chybou je. Je to relikt doby, kdy se věřilo, že stát ví všechno nejlépe, zvláště v regionech, jako je moje Karlovarsko, kde žijeme z turismu a služeb působí tyto zákazy jako pěst na oko. Turista, který přijede do lázeňského města neřeší naše vnitřní ideologické boje. Chce si koupit suvenýr. Chce si koupit jídlo na cestu a my mu řekneme sorry nebo také izvinite, dneska máme svátek, tak jsme to tady pro jistotu zamkli, i když obchodník i prodavač by tu pro vás byli rádi. Takhle se buduje moderní otevřená ekonomika? Takhle chceme lákat lidi a investice?

Vážené kolegyně, vážení kolegové, zítra bychom mohli mít jedinečnou šanci. Mít šanci ukázat, že nám nechybí odvaha k jednoduchým, ale zásadním krokům. Digitalizaci jsme tu už probrali, svobodu podnikání řešíme denně. Pojďme to spojit v jeden smysluplný celek a proto tedy navrhuji tento procesní postup. Žádám o pevné zařazení sněmovního tisku 129 na pořad této schůze, a to na zítra jako druhý bod našeho jednání právě po sněmovním tisku číslo 103. Pojďme už jednou provždy odstranit tento zmetek. Pojďme zrušit zákon, který nikomu nepomáhá a všechny jen plete. Vraťme lidem svobodu rozhodování a obchodníkům férové prostředí bez ohledu na to, kolik metrů čtverečních má jejich provozovna.

Děkuji vám za pozornost a pevně věřím, že i tentokrát zvítězí princip svobody nad principem příkazů a zákazu.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak děkuji za dodržení času. A nyní vystoupí v pořadu schůze pan poslanec Pospíšil. Tak prosím.

 

Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já mám dva body, které bych chtěl ještě dozařadit do našeho jednání. Ten první se jmenuje Informace ministra spravedlnosti k aktuálním rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a soudů ve věci kauz týraných zvířat, je ve světle připravované novely trestního zákoníku. V poslední době padlo několik rozhodnutí jak orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policie, tak i soudu ve věci mediálně sledovaných kauz, týrání zvířat. A bohužel ty výsledky z mého subjektivního pohledu, protože každý má právo hodnotit rozhodování justice a obecně orgánů činných v trestním řízení, tak ta rozhodnutí bohužel tu trestnou činnost příliš nevnímají, řekl bych slovo v případě Nejvyššího soudu i trošku jaksi bagatelizují a zkrátka ty tresty jsou v podobě podmíněných trestů. A teďka poprosím pana ministra, pokud zařadíme tento bod, zda by byl ochoten k tomu vystoupit, protože on podával ty opravné prostředky, byla to třeba stížnost pro porušení zákona v kauze psa Bleda, o které za chvilku budu hovořit.

Nejvyšší soud rozhodl 1. 7. v této kauze na základě podnětu ministra Tejce a já jsem chtěl poprosit, jestli je možné tento bod zařadit a říci si, jaká jsou tedy poučení z těchto rozhodnutí české justice ve vztahu k novele, kterou tady připravili někteří koaliční poslanci, zpřísnění trestů u týrání zvířat. Já jak víte, s tou novelou v zásadě souhlasím, mám tam výhrady proti některým věcem, jako je ta nová skutková podstata, která by se týkala pouze psů a koček, ale nemám problém s tím zpřísnit sazby, ale pokud budeme zasahovat do trestního zákoníku, bylo by dobré analyzovat konkrétní rozhodnutí české justice a policie a vést odbornou debatu, zda se ta situace vyřeší pouze tím, že zpřísníme sankci anebo naopak třeba bychom měli i třeba zpřesnit samotnou skutkovou podstatu týrání zvířat a tak dále. Já za zvlášť zarážející, a to byl i můj dotaz na pana ministra, kdyby ten bod byl zařazen, považuji to rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. července, kde pes, který téměř zemřel na balkoně v Uherském Hradišti, byl zcela dehydratován, vyhladověn, žil tam jako ve svých výkalech, tak pachatel dostal v zásadě pouze podmíněný trest. Já děkuji panu ministrovi, že se obrátil na Nejvyšší soud a ten bohužel ten podmíněný trest potvrdil s odkazem na situaci pachatele trestné činnosti, protože podle Nejvyššího soudu a teď to parafrázuji, došlo k zanedbání péče v době, kdy sám ten pachatel se nacházel ve složité životní situaci související zejména se závislostí na hazardních hrách. Soud proto neshledal, cituji z tiskové zprávy: „že by šlo o osobu dlouhodobě lhostejnou k osudu zvířete nebo pachatele jednajícího s cílem zvířeti úmyslně působit fyzické utrpení“ a tak dále.

No, já osobně si myslím, že pokud někdo je hazardní hráč a nechává dny, možná týdny, živého tvora v takovýchto žalostných podmínkách, tak tohle nemá být podle mě polehčující okolnost, byl jsem tím rozhodnutím velmi překvapen. Někteří moji kolegové, právníci, kteří třeba nemají tak osobní vztah ke zvířatům, ale ta argumentace je zaskočila a doufal jsem nebo doufám, že pokud ten bod zařadíte kolegové, takže to s panem ministrem probereme tak, abychom byli připraveni na debatu v ústavně-právním výboru k té samotné novele. Protože je třeba si říci, jestli takováto interpretace poměrů pachatele a jeho aktuální situace má mít dopad na samotný trest. Já osobně si myslím, jako ti, co tu novelu připravili, že pokud někdo téměř utýrá psa, ten shodou okolností náhodou přežije, protože ho na balkoně odhalí policejní hlídka, tak aby dostal pouze podmínku, i když toho potom následně lituje, tak mi připadá, že to je nedostatečný trest, i když tam ten dotyčný pán daroval nějaké peníze psímu útulku a tak dále. Takže to je důvod, tato rozhodnutí, proč si myslím, že tento bod má být zařazen.

Je to kočka v sušičce, kde policie v Litoměřicích také neshledala, že jde o trestný čin, tu věc odložila a nechala na městském úřadu, aby tu kauzu posoudil. Tam to možná může být těmi skutkovými okolnostmi, že se to nepodařilo prokázat, což jako logiku má. Pokud se co neprokáže, musí to být ku prospěchu pachatele. Ale i tuhle kauzu bych rád, třeba s panem ministrem, tady debatoval. Je jich více, to je pouze náhodný výběr. Fena pohřbená zaživa a tak dále. Taky u Nejvyššího soudu, tak proto prosím, přátelé, podpořme ten bod, pokud (Předsedající Skopeček: Čas.) zvířata nejsou lhostejná.

A ten druhý bod, jestli dovolíte, se týká také zvířat, ale měla by to být informace ministra zemědělství k aktuální situaci s centrální evidencí psů. Já jsem chtěl pana ministra na to interpelovat, bohužel na interpelacích nebyl. Vzhledem k tomu, že ta nová centrální evidence psů se spustila od 1. července tohoto roku, tak ta situace je aktuální. Na mě se obrací celá řada psích útulků, že paní starostka (gestikuluje) kouká, tak určitě situaci taky zná. Útulky bohužel nemají informace, jaká je je2j3ich role při zapisování psů, kteří se dovezou do psího útulku například z množíren.

Nemají také přesné informace, jak postupovat ve chvíli, kdy je nalezený opuštěný pes. V zásadě útulky samy nemohou z té centrální evidence čerpat informace, což velmi komplikuje situaci při zjišťování majitelů. Musí se obracet na oficiální úřad, buď na veterinárního lékaře nebo na orgán veřejné moci, ten pak může informaci z toho registru získat. Je otázka – nikdo pořádně neví, jestli ty informace pak může útulek získat od orgánu veřejné moci. A může tedy sám toho majitele dohledávat? Tohle může připadat někomu jako nedůležité, jako úsměvné. Ale věřte, my jsme to řešili třeba tady u nás v Praze, v našem psím útulku, kdy zkrátka řešíme problém, jak tedy, když už ta evidence je, tak aby sloužila k tomu, že se ztracený pes co nejdříve dostane zpět ke svému majiteli nebo naopak psi, kteří se odeberou z množíren, tak se co nejdříve zaregistrují.

Není vůbec jasné, na koho se mají registrovat. Kdo tedy bude vlastníkem psa, který je odebrán z množírny a tak dále. Je tam celá řada věcí, které jsou jaksi nezodpovězené. Chtěl jsem pana ministra poprosit proto o tento bod, kdyby na tyhle otázky odpověděl. Ne kvůli mně, to není žádný politický souboj, je to věcné téma, které by možná pro někoho mohlo být subtilní, ale já jsem velmi rád, že pro tuto vládu téma ochrany zvířat je důležité téma a proto by bylo fajn, kdyby pan ministr tedy na tyhle otázky, s kterými si neví rady odborná komunita, viz například útulky, kdyby na ně odpověděl. Přátelsky, věcně, tak abychom společně hledali co možná nejlepší model fungování tohoto registru, aby zkrátka se zatoulaní psi co nejdříve dostali ke svým páníčkům. Myslím si, že bychom fakt měli hledat cestu, aby s těmi registry mohly aktivně pracovat přímo existující útulky, ne to nechávat pouze na veterinářích.

Další dotaz, který já často slyším v praxi – kdo bude odpovědný za to, že do toho registru teď ty psi budou co nejdříve zaregistrováni? To jsou desítky tisíc informací. Je to obrovské množství údajů. Je otázka, do jaké doby taky by to mělo vše být učiněno tak, aby ten registr plnil svoji roli a poskytoval informaci o všech psech nebo většině psů, kteří se na území České republiky nacházejí a takovýmto způsobem se dostanou do problémů. Takže proto prosím, pane předsedající, o zařazení tohoto bodu jak bod informace ministra spravedlnosti, tak bod informace ministra zemědělství. Ideálně dnes jako první a druhý bod našeho jednání. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, děkuji. A nyní vystoupí pan poslanec Niemec. Připraví se pan poslanec Hoppe. Tak prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Bohuslav Niemiec: Dámy a pánové, já si dovoluji navrhnout zařadit bod, dostupné bydlení a úplně na počátek, mě zasáhla vcelku smutná zpráva. Když jsem psal ten bod, pan náměstek Filip Endal dneska zemřel a tímto si dovolím jenom vyjádřit hlubokou upřímnou soustrast jeho rodině. Za dva týdny jsem s ním měl mít právě schůzku k tématu dostupného bydlení a tady tímto je člověku opět připomenuto, že všechny naše půtky a žabomyší války jsou nepodstatné v kontextu života, v kontextu věcí. (Potlesk části poslanců v sále.) Děkuji.

A právě proto i z toho důvodu si dovolím předložit návrh na zařazení bodu, který se týká dostupného bydlení jako prvního bodu dneska, kdy z mého úhlu pohledu je opravdu kritická situace v oblasti státní bytové politiky a podpory bydlení. Chci konstatovat, že vlastně stát poprvé po více než 25 letech fakticky do přímé podpory bydlení z národních prostředků nedává skoro žádné zdroje. Veškeré zdroje, které jsou součástí systémů, jsou buďto vyčerpané evropské dotace z programu IROP, nebo prostředky z Národního plánu obnovy, které jsou však v omezené míře a administrativně velmi složité.

Upozorňuji na to, že současně programy Státního fondu podpory investic, ať už je to dostupné bydlení 1, s alokací 7 miliard nebo dostupné bydlení 2 s alokací 6 miliard, jsou z drtivé většiny tvořeny právě evropskými penězi.

Státní rozpočet v nich participuje minimálně nebo naprosto nulově. Tímto přístupem se naše země dostává do pasti dotační závislosti. Spoléháme na prostředky, které jsou ze své podstaty dočasné a v momentě, kdy tyto evropské zdroje vyschnou, zůstane stát bez funkčních nástrojů a bez rozpracované metodiky, jak bytovou výstavbu podporovat a jak bytovou výstavbu řešit. Dovolím si připomenout, že historie nám dává jasný návod, jak tuto problematiku řešit. Ještě v roce 2018 disponovalo Ministerstvo pro místní rozvoj prostředky ve výši zhruba 250 milionů korun ročně, které cíleně mířily na výstavbu bytů pro mladé, na pečovatelské byty či komunitní domy pro seniory. Měli jsme zde osvědčené mechanismy, jako byly výzvy na síťování parcel pro rodinnou výstavbu, kde stát podporoval 120 000 korun na parcelu vygenerovanou pro vznik nového Domu pro rodinu s dětmi.

Měli jsme zde také efektivní programy Ministerstva financí pro obce do 3000 obyvatel, které starostové dodnes označují za nejúspěšnější nástroj pro rozvoj venkova. Vážení kolegové, vážené kolegyně, mým cílem není vyvolat bezbřehé zadlužování. Mým cílem je systémová změna. Pokud by stát uvolnil cca 4 miliardy korun ročně. Tyto prostředky by v rukou obcí a kombinací s bankovním sektorem fungovaly jako katalyzátor. Tyto 4 miliardy by dokázali nařídit celkový objem investic do bytové výstavby až na 10 miliard ročně. A pokud bychom tyto mechanismy udrželi po dobu 10 let, bytovou krizi bychom snad systematicky a efektivně vyřešili. Žádám vás proto, abychom tento bod zařadili na program jednání a je naší společnou odpovědností abychom přestali spoléhat na evropské fondy a začali se věnovat této problematice. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji za dodržení času. A nyní vystoupí pan poslanec Hoppe. Tak prosím vašich pět minut.

 

 

Poslanec Libor Hoppe: Dobrý večer pohodový, dámy a pánové, pane předsedající. Navrhuji zařadit na pořad této schůze nový bod s názvem Informace vlády v dostupnosti paliativní a hospicové péče v České republice. Navrhuji, aby tento bod byl zařazen jako první bod.

Důvod je jednoznačný. Vláda nedávno schválila Strategii rozvoje paliativní péče do roku (Poslanec se několikrát přeřekl.) 2035, pardon. To samo o sobě může znít dobře. Ale lidé nepotřebují jen strategii, lidé potřebují dostupnost péče, když ji jejich rodina opravdu potřebuje. Mluvíme o pacientech v závěru života. O rodinách, které se starají doma, v mobilních hospicích, o dětské paliativní péči, o praktických lékařích, nemocnicích, zdravotních pojišťovnách a sociálních službách a také o velkých regionálních rozdílech, protože důstojná péče nesmí záviset na tom, ve kterém kraji člověk žije. Chci, aby vláda jasně řekla, jak bude tato strategie naplněna, kolik bude stát, kdo ponese odpovědnost, jaké budou konkrétní termíny, jak se zapojí zdravotní pojišťovny, jak se podpoří pečující rodiny a jak vláda zajistí, aby paliativní péče nebyla dostupná jen tam, kde už dnes fungují silné týmy a osvícení poskytovatelé. Důstojný konec života není luxus, je to základní otázka lidskosti státu. A pokud vláda schválila strategii, má přijít do Sněmovny a říct, co s ní udělá a jak skutečnou pomoc pro lidi zajistí. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, pane poslanče. Navrhujete to jako první bod dneska? (Bez odpovědi.) Dalším přihlášeným je pan poslanec Turek. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Libor Turek: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Kolegyně, kolegové, já budu mít na program schůze pouze jeden stručný bod. Vysokorychlostní trať má pro Ústecký kraj strategický význam hlavně v dopravě, ekonomice a rozvoji regionu. Mezi ty hlavní přínosy patří výrazné zkrácení cestovní doby, lepší ekonomické možnosti, silnější napojení na Evropu, uvolnění kapacity současných tratí a další.

Proto nás, obyvatele Ústeckého kraje, trochu znepokojilo to, že došlo ke změně prioritizace v přípravě vysokorychlostních tratí a zajímalo nás, jaký bude její případný dopad na dopravní obslužnost Ústeckého kraje. Dozvěděli jsme se, že dostupné kapacity musí být soustředěny na úseky s nejvyšší prioritou z hlediska evropské sítě mezinárodního významu, připravenosti a reálné možnosti spolufinancování.

Z tohoto důvodu nebude dále pokračovat příprava vedlejší větve Kralupy nad Vltavou – Most. U tohoto záměru nebudou probíhat další kroky směřující ke zpracování studie proveditelnosti ani projektové přípravě. A to je velký problém nejen pro mě, protože já jsem poslancem za Ústecký kraj, ale i pro vedení Ústeckého kraje, mimochodem z hnutí ANO. Dopravní obsluha Ústeckého kraje bude v systému vysokorychlostních tratí řešena hlavní větví Ústí nad Labem – Drážďany. Středohorský tunel je zařazen do kategorie globální sítě s termínem dokončení do roku 2050. Příprava přeshraniční části, tedy Krušnohorského tunelu mezi Ústím a státní hranicí s Německem, pokračuje. Jde o projekt se zásadním přeshraničním významem, který je koordinovaný samozřejmě s německou stranou. Dopady změn priorit na Ústecký kraj tedy spočívají v tom, že příprava bude soustředěna na hlavní a evropsky nejvýznamnější osu Praha, Ústí nad Labem, Drážďany.

Z toho důvodu, protože vysokorychlostní trať má pro náš Ústecký kraj zcela zásadní význam a upgrade prioritizace při její přípravě je tak strategické rozhodnutí, že už snad strategičtější být nemůže, myslím, že by stálo za to projednat to zde a dovoluji si tedy požádat doplnění programu o bod s názvem Změna priorit v přípravě VRT. A prosil bych o jeho zařazení jako první bod dnešní schůze. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji. Tak a zatím poslední přihlášená je paní poslankyně Decroix. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Eva Decroix: Já vám děkuji, pane předsedající. Vážení kolegové, vážené kolegyně, asi vás nepřekvapím, s čím dnes budu vystupovat, avizovala jsem to už na minulém jednání. Já se pokusím a použiju velmi cíleně slovo požádat vás. Požádat Vás o to, aby vámi deklarovaný zájem a důraz na lidská práva byl zohledněn i v jednání této Poslanecké sněmovny. A ne proto, že si to myslí nějaká poslankyně paní Decroix, ale protože si to myslí experti. Protože mnozí z těch, kteří posledních 30 let pracovali pro stát a podotýkám, pracovali pro něj zadarmo, dokonce mnozí z těch, se kterými jsme zde, koukám na některé kolegy, alespoň ty přítomné, i někteří, se kterými jsme pracovali v minulém volebním období a kteří nám zásadním způsobem pomohli třeba k tomu, abychom byli schopni změnit legislativu v oblasti domácího násilí nebo třeba legislativu v oblasti redefinice znásilnění, tak přesně tito experti nyní říkají, že kroky vlády, kterými byl rozprášen lidskoprávní odbor, jsou kroky chybné. A aby to nebylo tak, že zde vystupuji a žádám vás o něco a znovu opakuji, žádám, protože já věřím, že lidská práva i pro vás, vzhledem k tomu, že je máme v ústavě, jsou pro vás důležitá, tak si stále myslím, že vznik Komise pro lidská práva by mohl být ten prostor, po kterém nyní experti, kteří odešli, rezignovali, připomenu, že je jich více než 53, a jsou to ale velká jména, tak právě tato komise by zde mohla být tím prostorem, kde by jak zmocněnkyně, tak někteří úředníci, tak tito experti by se mohli scházet a mohli bychom společně pracovat. A když říkám, že to není pouze můj názor, tak já si dovolím tady odcitovat některá veřejná vyjádření jednotlivých expertů a expertek.

Tak třeba určitě vás nepřekvapí jedno ze jmen, které koukám na zde nepřítomnou paní zmocněnkyni pro lidská práva, jí to jméno nepřekvapí, paní Wünschová, ředitelka Lociky. Jedna z těch, která nyní rezignovala hned ze tří výborů - výboru pro práva dětí, výboru pro prevenci domácího násilí, výboru pro práva obětí. A na veřejný dotaz rozhlasu, proč rezignovala, odpovídá – je to jednoduché, už to nedávalo smysl. Ve výborech jsem byla proto, že jsem chtěla chránit práva dětí, velmi zranitelných dětí, které doma zažívají násilí. V novém uspořádání jsem ale měla pocit, že bych dělala jenom stafáž. Opakuji – jenom stafáž věcem, které už nechrání lidská práva a naopak přispívají k demontáži institucí, které mají chránit demokracii.

Prosím to neříkám já, to říká někdo, kdo pracoval zdarma pro stát. A velmi konkrétní příklad. A vrátíme se tady zase k obecné tématice a k tomu, co jsme zde řešili mnohokrát. Konkrétní příklad, který uvádí paní ředitelka Lociková (?) proč nebude fungovat převod lidskoprávní agendy třeba v tomto případě pod Ministerstvo spravedlnosti. A dovolím si ji odcitovat, abych nemohla být obviněna z toho, že nějak tam propisuji svůj vlastní subjektivní politický názor. Tak cituji paní ředitelku, která říká, že v médiích se objevila informace, že vzrůstá ukrajinská kriminalita. Přitom z dat víme, že to není pravda. Ve věznicích je 19 000 lidí. A jestli 453, opakuji 453 z nich jsou občané Ukrajiny, znamená to, že jde o marginální podíl. Nám, to znamená Locice, to znamená organizaci, která se věnuje dětem, které jsou ohrožené, která se věnuje dětem, které potřebují pomoc, která se věnuje dětem, které jsou v krizi, tak této organizaci se mimo jiné ozývají ukrajinské děti, které jsou ve velmi těžké situaci, například mají otce na frontě...

Já děkuji kolegům, kteří se mně tady snaží zjednat částečný pořádek, a možná poprosím pana předsedajícího, jestli se nezkusí zhostit této role. (Velký hluk v sále.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, určitě. Kolegyně, kolegové, zejména ti, kteří teď začali přicházet do sálu. My tady jednáme. Prosím, abyste zaujali své místo v tichosti, aby paní poslankyně mohla důstojně pokračovat ve svém vystoupení.

 

Poslankyně Eva Decroix: Tak, a já bych chtěla minimálně odcitovat, co je pro mě důležité, tak si pane předsedající dovolím částečně prodloužit čas o toto uklidňování sálu, abych mohla odcitovat paní ředitelku, která říká, že právě ty ukrajinské děti, které volají na krizovou linku a říkají, že jim spolužáci nadávají do zločinců a vyhánějí odsud a říkají jim, ať přestanou ničit českou zemi, tak tito potřebují pomoc.

Paní ředitelka říká: To je přesně jedno z těch témat, které bychom společně řešili na vládním výboru a řešili jej v rámci našich rolí a hledali možnosti, jak situaci, jak situaci těchto dětí zlepšit.

Akorát že to je situace, kterou je nutné řešit z mnoha pohledů, jak pohledu sociálního, tak pohledu školního, tak pohledu spravedlnosti.

A paní ředitelka dodává: K současné situaci si to ale neumím představit, zvlášť když nositelem celé této myšlenky, to jest toho, že Ukrajinci zde páchají nepřiměřenou kriminalitu, je kdo? Je ministr spravedlnosti.

Takovýchto příkladů bychom našli mnoho. Mnoho a odcituji je příště. Já pevně věřím, že třeba tu příští možnost už nedostanu a tato komise bude zřízena již na tomto jednání. A já vám děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Tak děkuji. Paní poslankyně Decroix byla zatím respektive je poslední přihlášenou do diskuse k programu. Ještě se hlásí paní poslankyně Malá s přednostním právem?

 

Poslankyně Taťána Malá: Pane předsedající, já si dovolím zavetovat všechny nově zařazené body jménem klubu SPD, Motoristé a ANO.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Takže paní poslankyně jménem poslanců hnutí ANO, SPD a Motoristů zavetovala nově navržené body. Dobrá.

Budeme tedy hlasovat pouze návrhy na změnu zařazení nebo pořadu schůze již zařazených bodů.

 

To se týká určitě jednoho z prvních návrhů, který přednesla paní poslankyně Malá. Jedná se o sněmovní tisk 90, bod číslo 1, oblast veřejných rozpočtů, vrácený zákonem, aby byl projednávaný jako první bod dnes.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 244, bylo přihlášeno 175 poslanců, pro hlasovalo 93, proti 39. Návrh byl přijat.

 

Tak pak tady máme... Pan poslanec Rakušan nové body.

 

Tak pak je tu návrh pana poslance Jurečky, aby sněmovní tisk 110, bod číslo 70, pojistné na sociální zabezpečení, byl projednáván jako druhý bod.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 245, bylo přihlášeno 174 poslanců, pro hlasovalo 67, proti 97. Návrh byl zamítnut.

 

Dalším návrhem je návrh pana poslance Jurečky na to, aby sněmovní tisk 121, bod číslo 73, daň z příjmů, byl projednáván jako třetí bod.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro tento návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 246, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 67, proti 99. Návrh byl zamítnut.

 

Dalším hlasovatelným návrhem je návrh pana poslance Sokola, aby bod číslo 91, sněmovní tisk 225-E, paliva vyráběná z odpadů a soubor pravidel EU, byl projednáván jako třetí bod dnešního jednání.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať se tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 247, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 54, proti 97. Návrh byl zamítnut.

 

Další návrh pana poslance Sokola je návrh, aby bod číslo 92, sněmovní tisk 226-E, právní podoba EU, byl projednáván jako čtvrtý bod dnes.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 248, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 57, proti 99. Návrh byl zamítnut.

 

Dalším hlasovatelným návrhem je návrh paní poslankyně Krškové, aby bod číslo 49, sněmovní tisk 28, rozpočtové určení daní, byl projednáván jako první bod dnes.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 249, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 67, proti 98. Návrh byl zamítnut.

 

Dalšími návrhy hlasovatelnými jsou návrhy pana poslance Výborného. Respektive on navrhl dva návrhy. Jeden návrh byl totožný jako návrh paní poslankyně Krškové, který neprošel, čili budeme hlasovat jenom o tom druhém návrhu, a to je návrh na to, aby bod číslo 66, sněmovní tisk 104, neboli školský zákon, byl projednáván jako druhý bod dnes nebo třetí bod po čtrnácté hodině ve středu.

Já zahajuji hlasování a ptám se kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 250, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 47, proti 101. Návrh nebyl přijat jako návrh na druhý bod dnes.

 

A alternativně byl navržen jako třetí bod po čtrnácté hodině ve středu.

Já zahajuji hlasování a ptám se kdo je pro tento návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 251, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 37, proti 100. Návrh byl zamítnut.

 

Tak dalšími hlasovatelnými návrhy jsou návrhy pana poslance Bureše, aby bod číslo 65, sněmovní tisk 103, o elektronických úkonech, byl pevně zařazen jako první bod na středeční den našeho jednání.

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

Hlasování číslo 252, bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 62, proti 98. Návrh byl zamítnut.

Dalším návrhem pana poslance Bureše je, aby bod číslo 74, sněmovní tisk 129 – zrušení zákona o prodejní době – byl zařazen jako druhý bod pevně ve středu.

Zahajuji hlasování. Ptám se kdo je pro takový návrh? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

V hlasování číslo 253 bylo přihlášeno 176 poslanců, pro hlasovalo 31, proti 102. Návrh byl zamítnut.

 

Tím jsme se vypořádali se všemi hlasovatelnými návrhy, které zazněly ve vašich vystoupeních.

 

Přikročíme k projednávání bodu číslo

 

Následující zahájení jednacího dne schůze

Aktualizováno 15. 7. 2026 v 20:51.