Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(13.50 hodin)
(pokračuje Jan Skopeček)
Než se dostanu k těm konkrétním věcem, které považuju skutečně za zásadní a trestuhodné v tom smyslu, že de facto vypínají jakákoliv rozumná racionální fiskální pravidla, která by dokázala brzdit deficitní hospodaření České republiky a vrátila vývoj veřejných financí na nějakou standardní trajektorii, tak se zamysleme, z jakého důvodu vlastně je dobré v právním řádu fiskální, respektive rozpočtová pravidla mít, zda to není nějaký přežitek, zda to je skutečně užitečná součást legislativy České republiky, rozpočtového procesu, hospodářské politiky obecně. Pak se pobavme o tom, proč vlastně transponujeme evropskou legislativu ohledně fiskálních pravidel, která byla přijata a několikrát novelizována, zejména s ohledem na to, aby zajistila udržitelnost a stabilitu Evropské měnové unie. To je ten jejich hlavní cíl a hlavní důvod existence na té evropské úrovni a z něj my jsme povinni něco do naší legislativy přenášet, tak proč vlastně musíme nějaká ta evropská pravidla přenášet do našeho právního řádu, přestože my jako Česká republika, zaplaťpánbůh zatím platíme korunou, nejsme členy Evropské měnové unie.
A pak se pojďme pobavit o tom, jestli potřebujeme fiskální pravidla v České republice bez ohledu na eurozónu a jak přísná nebo nepřísná by měla být a mohou být ve srovnání s tou legislativou, kterou obsahuje ta evropská legislativa, kterou částečně chceme transponovat do našeho právního řádu.
Tak nejprve si odpovězme, proč a z jakého důvodu ta fiskální pravidla, respektive rozpočtová pravidla v české legislativě máme, proč je mají jiné státy, proč je má i Evropská unie? Tak tím hlavním důvodem je samozřejmě udržitelnost veřejných financí, jakkoliv je to často skloňovaný termín, ten termín zažil jistou inflaci a málokdo už si pod ním umí cokoliv představit, ale udržitelnost veřejných financí, schopnost reagovat na cyklické výkyvy, které v tržních ekonomikách zákonitě přichází, schopnost produkovat veřejné statky a veřejné služby nejenom v tomto roce, ale i v letech následujících, v následujících desetiletích, nejenom veřejné statky, ale i nějaké sociální transfery, jako jsou důchody tak, aby byly zajištěny nejenom v aktuálních letech, ale i v nějaké blízké či vzdálenější budoucnosti. To všechno vedlo vlády zejména v tom západním světě k tomu, aby přijaly ve svých zemích různě přísná fiskální pravidla, různé typy fiskální pravidel, protože samozřejmě neexistuje jedno dokonalé geniální fiskální pravidlo, které by přejímaly všechny země. Ta pravidla se samozřejmě v jednotlivých zemích liší a i třeba v té samotné Evropské unii procházejí v jednotlivých letech změnami tak, jakým způsobem se vyvíjí eurozóna. Podle mého názoru ty změny i na té úrovni evropské jdou spíše horším směrem než lepším, ale to je jiná diskuse.
Čili rozpočtová pravidla máme v České republice a nejenom v České republice proto, abychom zajistili udržitelnost veřejných financí, která má zajistit schopnost státu financovat veřejné statky v nadcházejících letech tak, aby byly veřejné finance schopny platit i v dalších generacích například důchody, které jsou v České republice financovány průběžným penzijním systémem, respektive státním přerozdělováním.
Naopak ta fiskální pravidla jsou přijímána a existují proto, aby minimalizovala to, čemu my ekonomové říkáme takzvaný politický cyklus, který lze popsat tak, že ve čtyřletém volebním období, když se blíží konec toho volebního období a blíží se volby do zákonodárného sboru, které budou rozhodovat o podobě vládní sestavy, tak politici – musím přiznat, že bez ohledu na ideové zaměření, jak ti pravicoví, tak ti levicoví; ti pravicoví samozřejmě v menší míře, ti levicoví ve větší míře mají tendenci navyšovat veřejné výdaje s cílem uspokojit svoje voličské zájmové skupiny, nakoupit si hlasy. Proto můžete vidět, že většinou ten čtyřletý volební cyklus, když si ho promítneme do údajů o fiskální politice, vypadá tak, že v těch prvních letech levicové vlády moc ne, ale ty pravicové šetří, a postupem času se to konsolidační úsilí zmenšuje, někdy dokonce dochází k nějakému výraznému nárůstu veřejných výdajů. A aby tento jasně ekonomickou teorií popsaný jev, ke kterému demokracie, zastupitelské demokracie tendují, to znamená, že na konci toho volební období mají tendenci navyšovat výdaje a kupovat si hlasy tak, aby nějakým způsobem se toto riziko pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí minimalizovalo, proto také existují fiskální pravidla, která často vládám dávají jisté mantinely a jisté bariéry v tom, jakým způsobem mohou, nebo nemohou z roku na rok zvyšovat veřejné výdaje.
Ono je to proto, že ve chvíli, kdy se ty veřejné výdaje zvýší, tak velmi těžko se v nadcházejícím období i v tom povolebním ty výdaje vrací na svoji původní úroveň. Funguje tam takzvaný efekt západky – jednou realizované veřejné výdaje se těžko škrtají – a efekt sněhové koule, který říká, že jednou realizovaný výdaj na sebe nabaluje další výdaje z různých oblastí. A tímto způsobem, jak se ty politické cykly střídají a jak se před volbami utrácí, se samozřejmě zvyšuje deficit veřejných financí a roste trend zadlužování. Tak proto máme ve světě v jednotlivých zemích rozpočtová pravidla, která nějakým způsobem jsou vlastně i pro ty politiky, nejenom pro tu zemi, aby dokázala udržet stabilní veřejné finance, ale i pro ty politiky jistou brzdou, která nedovolí ty veřejné finance dostat do nějaké neudržitelné úrovně.
Protože vidím, že máme poslední tři minuty, tak přejdu od toho svého projevu k tomu, že řeknu, že se velmi se zděšením dívám na to, jakým způsobem sepsala novelu rozpočtových pravidel současná vláda, která využila transpozice té směrnice a tu transpozici směrnice nevyužila pro to, aby přejala pouze ty požadavky a ta pravidla, která nově požaduje Evropská unie, ale vláda využila tuto novelu k tomu, aby vypla jakákoliv rozpočtová pravidla v České republice, respektive aby je rozvolnila do té míry, že v nadcházejících letech nebude omezena, co se týče růstu výdajů.
Jedním z těch vypnutých národních rozpočtových pravidel je to, že vláda měla nebo máme v legislativě postupné snižování strukturálního schodku rozpočtu z roku na rok a tak, aby po těch covidových letech, kdy se stavidla veřejných rozpočtů otevřela, tak aby nějakým způsobem ve chvíli, kdy už covid dávno nemáme, jsme se dostali k nějakým umírněnějším deficitům státního rozpočtu, tak byla schválena postupná konsolidace prostřednictvím postupného poklesu strukturálního salda rozpočtu o půl procentního bodu. Tak to se touto novelou v České republice vypne, jakkoliv nám to Evropská unie v žádném případě nenařizuje. V žádném případě to po nás nežádá a v žádném případě to po nás nechce. Evropská unie chce, abychom přijali novou podobu střednědobého fiskálního cíle, který chce Evropská unie na své členy uplatňovat; znovu připomínám, že je chce uplatňovat nebo uplatňuje dominantně proto, aby zabezpečila stabilitu eurozóny. Tu stabilitu eurozóny se snaží zajistit prostřednictvím stabilních fiskálních pravidel proto, že ve chvíli, kdy jakákoliv země vstoupí do Evropské měnové unie, tak se vlastně vzdá svojí autonomní měnové a kurzové politiky, a pro jakoukoliv stabilizační politiku, pro jakékoliv vyhlazování hospodářského cyklu nebo pro jakoukoliv reakci na exogenní ekonomický šok, který dopadne třeba na část té eurozóny, bude muset být využita na místo měnové a kurzové politiky už pouze politika fiskální.
(Vzhledem k čerpání přestávky dle zákoníku práce budou další stenoprotokoly přepsány v nejbližší možné době. Děkujeme za pochopení.) ***