Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!

Poslanec Miroslav Ševčík: Vážené slečny poslankyně, vážené dámy poslankyně, vážení páni poslanci, je mi na zvracení z toho, co jsem tady teď slyšel. Připomenul bych blízkému spolupracovníkovi tady asi těch německých landsmanšaftů, že před pár dny jsme si připomenuli výročí vypálení obce Ploština právě na Zlínsku, pane kolego! Právě na Zlínsku. Dne 19. dubna 1945 byla obec vypálena a 27 jejích obyvatel bylo zavražděno a upáleno za pomoc osvoboditelům proti fašistům. Byl bych velmi rád, abyste si to uvědomil, protože to, co jste tady teď předvedl, tak nectí památku těch lidí, kteří bojovali za osvobození! Je to pár dnů, co jsme si připomenuli osvobození města Zlína. Je to pár dnů, co jsme si připomenuli to, co tam dělaly fašistické zrůdy!

A musím vám říct, dotýká se mě to osobně, protože můj otčím byl členem partyzánské brigády a jeho bratr byl taktéž členem partyzánské brigády, který bojoval v hostýnských horách za osvobození České republiky! Je mi z vás opravdu špatně! A že vy lidovci se zapojíte do propagování landsmanšaftu, tak to jsem opravdu nečekal! Děkuji. (Zpráva výkřiky Fuj!, zleva potlesk.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní vystoupí na faktickou známku pan poslanec Václav Pláteník. Prosím.

Poslanec Václav Pláteník: Prostřednictvím vás, pane vážený předsedo, (velmi emotivně:) mně si Klaus z VŠE nebude tady brát do úst! Ja na Ploštinu, na Liptál a všude chodím! To, co se tady snažíme říct, že my neporovnáváme, které zlo je větší. My se bavíme o smíření. To je to, čeho vy zjevně nejste schopen! My tady nechceme neustále vykopávat sekery a sypat sůl do ran. To není tím záměrem. Ale vy to nejste schopen pochopit, protože vám vyhovuje svár v té společnosti. Proto se tady na mě obořujete. Ale naším cílem, nikoho cílem není neustálé sváry neustále rozsívat. Naopak, bavíme se o smíření, a to vyžaduje určitou odvahu a taky určitou velikost ducha. Chápu, že u vás to zřejmě narazí. (Potlesk zprava.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní ještě jedna faktická poznámka – pan poslanec Marek Výborný. Prosím máte slovo. Prosím.

Poslanec Marek Výborný: Děkuju za slovo, pane předsedo. Vaším prostřednictvím, já cítím povinnost se zastat kolegy Václava Pláteníka. Pane poslanče, to, co jste si dovolil, je nehoráznost. Pojďte sem a omluvte se. Omluvte se kolegovi. Tohle nepatří na půdu Poslanecké sněmovny! Opravdu ne. Jestli jste toho schopen, tak pojďte a omluvte se za to napadení, které jste tady předvedl. (Potlesk zprava.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Jinak nyní tedy faktická poznámka – Miroslav Ševčík a stále je připraven v obecné rozpravě Jan Lipavský. Prosím.

Poslanec Miroslav Ševčík: Dámy poslankyně, paní poslankyně, páni poslanci, v žádném případě se neomlouvám za nehoráznost, která tady zazněla. V žádném případě nebudu omlouvat to, co se stalo na Ploštině. Jestli to nevíte, tak si to zjistěte. 19. dubna tam přepadli naprosto domácnosti, které pomáhaly partyzánům osvobodit od fašistického zla naši republiku. V žádném případě se neomlouvám, naopak přitvrzuju to tvrzení a budu říkat, že to je nehoráznost, za co se teď KDU-ČSL staví! Neexistuje! Neomluvím se, neomluvím se, neomluvím se!

Předseda PSP Tomio Okamura: Nyní s faktickou poznámkou Vít Rakušan. (Hlásí se poslanec Hladík.) Přednostní právo není před faktickou poznámkou, takže prosím, ale registruju vás. Registruju vás. Takže nyní faktická poznámka – Vít Rakušan a s přednostním právem pan poslanec Hladík. Prosím.

Poslanec Vít Rakušan: Děkuju za slovo. Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, emoce jste sem návrhem tohoto usnesení vnesli vy a ta debata se míjí. Nikdo tady nezpochybňuje nacistické zlo, nikdo tady nezpochybňuje fašistické hrůzy. Já jsem tady několikrát veřejně mluvil o svém dědovi, který čtyři roky byl v táboře Sachesenhausen, byl zatčen po událostech 17. listopadu roku 1939 jako osmnáctiletý student a nejlepší léta svého života mezi 18 a 22 lety strávil v koncentračním táboře. Mučili ho tam, byla to strašná léta, podlomila mu zdraví a každopádně on, stejně jako celý mezinárodní prostor, stejně jako mezinárodní právo, stejně jako spousta národních právních systémů označila nacismus a fašismus za jednoznačné zlo, které se nesmí opakovat, které dokonce nesmí být propagováno, které nesmí být adorováno, ke kterému už se nikdy nesmíme vracet. Ale to tady nikdo nezpochybňuje. To nezpochybňuje pan kolega Pláteník, to nezpochybňuje našim slovem vůbec nikdo a to do této debaty zanesl vy. Všech obětí nacistické hrůzy si určitě vážíme, klaníme se před statečností všech partyzánů jako vašeho otčíma a všech, kteří proti nacistickému zlu statečně bojovali a pokládali za něj život. O to více bychom měli i na půdě této Poslanecké sněmovny svorně odmítat projevy některých našich kolegů, kteří hajlují z oken svých aut, kteří používají slova ve svých projevech jako deratizovat, nepřátelé, kteří mluví o druhých lidech jako o méněcenných. To je to, čeho já se bojím. To jsou ty kořeny, ke kterým se vracíme. To jsou ty kořeny nacistického a fašistického zla, které jsou v našich slovech a v našem myšlení. Ty kořeny toho fašistického zla, toho nacistického teroru, té hrůzy, která tady byla, týrala mého dědu a vašeho otčíma, tak ty rozhodně nejsou v setkání smíření, které se má konat v Brně! (Potlesk zprava.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Já tady mám dvě faktické poznámky, ale jenom chci říci, že pan poslanec Hladík se mi hlásil s přednostním právem. Nemám ovšem jeho zmocnění od předsedy klubu. Takže to je – já potřebuju vaše zmocnění od předsedy klubu, jestli se hlásíte s přednostním právem, ale to tady nemám k dispozici. A tuším, že vaším předsedou dodneška je pan Philipp a od zítra pan Jurečka. Tak jenom upozorňuji.

Tak. Dvě faktické poznámky. Pan poslanec Foldyna na faktickou poznámku a připraví se na faktickou poznámku pan poslanec Doksanský. Prosím.

Poslanec Jaroslav Foldyna: Dobrý večer kolegové a kolegyně. Já jsem strašně přemýšlel nad tím, co tady řeknu po tom, co jsem poslouchal ty projevy. My jsme se dostali úplně někam jinam. To je hrozné, ta diskuse. Oba rodiče, moji oba rodiče, ročník 1920 a 1921 byli v pracovním táboře ve Wiener Neustadtu. Moje matka byla zatčena v jugoslávských horách jako partyzán... Ale já nechci vést tuhle diskusi. Ta je úplně zbytečná. My tu válku nikdy neprohraje už, oni ji nikdy nevyhrají. Jestli nedojde k nějakému konsensu v Evropě, tak prohrajeme ten souboj o budoucnost Evropy a o charakter Evropy. Ta politizace celého toho problému z obou stran, nejenom z vaší, ale i z naší strany, nevede nikam. Ta diskuse se úplně míjí účinkem. My jsme chtěli vyvolat nějakou diskusi vůči obětem a já chápu to vaše rozpažování těch rukou. Já to neberu agresivně. Já nevím, co už bych na to řekl dál. Ta diskuse nikam nesměřuje. Nikam nesměřuje. A domnívám se, že pakliže ji povedeme dál a dál, tak se dostaneme všichni někam, kam jsme ani jedna strana nechtěli.

Čili pojďme se nějak racionálně dohodnout o nějakém, já nevím, usnesení, které tady je, zracionálnit to usnesení, aby vyhovovalo oběma stranám. Jinak se domnívám, že prostě to nemá smysl. Promiňte, že jsem... Já nevím, asi jste nikdo nečekal, že já to tady budu takhle rozebírat, ale moji rodiče, když přišli rozjíždět továrny ve Varnsdorfu v čtyřicátém pátém, tak moje máma byla těžce nemocná na nervy z koncentráku nebo z toho pracovního tábora. Ale víte (Předsedající: Čas!), kdo tu dělal největší problémy? Ty rabovací gardy, které se mstily (Předsedající: Čas!) na těch lidech, protože samy měly špinavé svědomí. (Předsedající: Čas!) My nejsme tady od toho, abychom posuzovali minulost. My jsme tady od toho (Předsedající: Čas, pane poslanče!) abychom řešili současnost. Promiňte, že to takhle... Pane předsedající. (Potlesk opozičních poslanců.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Musel jsem v souladu s jednacím řádem – hlídám čas. Tak prosím, pan poslanec Doksanský. Dvě minuty.

Poslanec Denis Doksanský: Vážené kolegyně, vážení kolegové, poněkolikáté už velmi prosím, vraťme se k meritu věci. Debaty o tom, jaká strana je napojena na jakou stranu, kdo kde co řekl, ani o tom, že budeme stále probírat historické konsekvence, nás někam neposunou. Přece celé to projednávání je jen a pouze o návrhu usnesení, tak jak jste ho četli, a o tom, zdali považujeme či nepovažujeme za vhodné, aby se udála ta událost v Brně To je celé.

Bavme se opravdu o tom textu. Co vám případně vadí na tom usnesení? Bod 1 – vyzdvihuje význam česko-německé deklarace podepsané 21. ledna 1997 a tak dál a tak dál. ***