Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(18.50 hodin)
(pokračuje Marek Benda)
Mnohé z těch příběhů, zejména když jste měli z vás osobní zkušenosti s mými předky, mě hluboce dojala. Pro mě otázka druhé světové války a hrůz, které se v ní děly, je velmi, velmi důležitá. Já mám velmi ráda veškerá díla, ať už filmová, nebo knižní, která se touto problematikou zabývají. Je to tak jako mnoho let a je to pro mě skutečně velmi citlivé.
Vnímám na druhou stranu, že ta skutečnost není černo-bílá. Poprvé, když se v roce 2015 zde na zastupitelstvu projednávala deklarace smíření, která tady byla dnes již několikrát zmíněna, já jsem nebyla zastupitelkou města Brna, nicméně samozřejmě jsem se o dění zajímala. A musím se přiznat, že moje první myšlenka byla tato: My se budeme někomu omlouvat? My? My, kteří jsme trpěli v druhé světové válce, se máme omlouvat? Nicméně poté jsem se seznámila s textem deklarace smíření a začala jsem na to nahlížet trochu jinak. Ono tady z ní dnes bylo citováno. Já nevím, jestli vy ostatní jste měli možnost si ji dopodrobna přečíst, ale v ní je skutečně velký důraz kladen na to, jaké hrůzy se děly za druhé světové války.
V té době jsem o tom hodně přemýšlela a v té době mě hodně pomohlo přečíst si knížku Vyhnání Gerty Schnirch, kterou mimo jiné považuji za jednu z nejlepších knížek poslední doby. Myslím si, že každý Brňan, který se zajímá o historii svého města, by si tuto knížku měl přečíst. V tu chvíli po přečtení té knížky jsem si uvědomila, že jedno zlo plodí druhé zlo a že je velmi těžké nadefinovat, které zlo je horší. Máme to poměřit počtem obětí, nebo čím?
Znovu opakuji, to, co se dělo za druhé světové války, je neodpustitelné. Na druhé straně to, co následovalo v roce 1945 po skončení druhé světové války, ať už tady v Brně, nebo na jiných místech České republiky, bylo taky zlem.
Pak došlo k tomu, že jsem se stala primátorkou města Brna. V roce 2019 jsem poprvé jako primátorka města Brna měla být účastna aktivit, které organizuje několikrát zmíněný spolek Meeting Brno. Já jsem jako primátorka v té chvíli cítila, že budu bedlivě pozorována občany města Brna, kterým se zodpovídám z titulu své funkce, jak se k tomu postavím, jestli se budu účastnit pochodu smrti, jestli budu mít nějaký projev k této problematice. A moje rozhodnutí bylo takové: Ano, budu toho přítomna, podpořím Meeting Brno, ale chci, aby jednoznačně z mého vystoupení zaznělo, že primární je pro mě, že si uvědomuji to, co všechno hrozného se dělo v období druhé světové války. A tak, jak jsem to naznačila, budu pokračovat tím, že i ty další události jsou neodpustitelné. Takto jsem to v roce 2019 řekla ve svém projevu. Trvala jsem na tom, že se musíme se všemi účastníky potkat na Kounicových kolejích a tam uctít oběti druhé světové války. Kolegové z Meetingu Brno tento můj postoj naprosto akceptovali. Ubezpečili mě o tom, že takto to vnímají i oni. A ono to vyplývá i z deklarace smíření.
Po celou dobu od toho roku 2019 jsem se pak v následujících letech těchto aktivit Meetingu Brno zúčastnila. Za ty roky jsem pochopila, že skutečně jejich směřování vede k tomu, abychom nehledali staré křivdy, ale dívali se do budoucna. Proto mají moji plnou podporu. Samozřejmě letos s tím, že se plánuje v květnu sjezd sudetoněmeckého sněmu zde v Brně, tak se ta otázka znovu otevřela a rozjitřila. Já jsem s ohledem na svoji zdravotní indispozici měla dost času o tom přemýšlet, jak se teď k tomu postavím. Protože ano, vnímám, že je to trošku něco jiného, než když je v uvozovkách jenom pouť smíření a doprovodné aktivity, a něco jiného, když se má konat tento sjezd.
Jak jsem řekla, měla jsem dost času a sáhla jsem zase ke své oblíbené beletrii. Přečetla jsem si knihu Sudetský dům, první díl a ta mě opět dala určitou odpověď na moje nejistoty a otázky. Je tam příběh mladého muže, dvacetiletého, který jako dvacetiletý odchází z Prahy právě do Sudet, kde obydlí se svou rodinou dům, který patří Němcům. Ta zápletka je zajímavější v tom, že do toho domu přijde, když tam ti Němci ještě bydlí. To znamená, několik měsíců jsou nuceny bydlet dvě rodiny spolu – česká a německá. V první chvíli ten mladý, který nesnáší vše, co je spojeno s německým národem právě proto, že si také mnoho vytrpěl, tak naprosto odmítá to, že by měl být pod jednou střechou s Němci. Postupně se s nimi nějakým způsobem sblíží a ve chvíli, kdy má dojít k jejich odsunu, k odsunu té rodiny, tak říká: Proč? Vždyť je přece správné, Němci ať jdou pryč. Němci, to jsou ti zlí. To je ten zlý národ. To je naprosto v pořádku. Oni mají trpět. My se jim musíme nějakým způsobem odplatit, ať se vystěhují. Ale prosím vás, tahle rodina? Ta za nic nemůže. To jsou normální, běžní lidé, kteří tady v tomto domě žijí po celé generace. Oni nikdy nikomu neublížili. Oni přemýšlí jako my. Jsou to normální obyčejní lidé jako my. Tak je tedy nechte v tomto domě.
A to je pro mě odpověď. Není to o tom, jestli mluvíme česky, nebo německy. Není to o národech. Vždy je to o konkrétním jednotlivci, jak se zachová v určitém historickém okamžiku. Myslím si, že je naším úkolem, abychom hleděli do budoucnosti. Každý si v sobě neseme nějaké trauma, nějakou bolest, ale zejména v této rozjitřené době, kdy kousek od nás dochází k dalšímu válečnému konfliktu, naším úkolem je prostě snažit se všechno utlumit, snažit se najít společnou řeč. A zejména evropské národy by v tuto chvíli měly držet pohromadě, abychom už nikdy nemuseli čelit opět tomu, že válečné zlo bude vyvolávat další zlo. To prostě nechceme.
A jelikož jsem přesvědčena, že festival Meeting Brno, včetně toho, že se zde bude konat sudetoněmecký sněm, k tomuto směřuje, má moji plnou podporu. Děkuji. Tolik Markéta Vaňková, primátorka Brna.
A já k tomu chci dodat ještě něco za sebe. Já jsem tady, na rozdíl od mnohých z vás, zažil všechna ta vzepětí protiněmeckých emocí, zažil jsem březen 1990, kdy Václav Havel poprvé opustil republiku, jel do Německa a okamžitě se objevili ti skrytí, ale někdy i otevření komunisté, kteří začali okamžitě řvát, jako jede vracet majetky Němcům. A bylo to první, co ovlivňovalo první svobodné volby. Zažil jsem tady projednávání česko-německé deklarace, která vůbec nebyla jednoduchým úkolem. Pracovalo se na ní dlouho a intenzivně a vyvažovalo se každé slovíčko. Každé slovíčko, každý to... A pak tady samozřejmě řádili předchůdci dnešní SPD Sládkovi republikáni s panem Vikem a dalšími, kteří předváděli, jak zabrání, abychom jakékoliv usmíření s Němci dokázali vytvořit.
Zažil jsem mnohé, co se odehrávalo dále, fondy usmíření, další a další kroky, které byly pořádány. V roce 2010 odjel tehdejší premiér Petr Nečas do Bavorska, kde kromě setkání s ministerským předsedou Bavorska panem Stoiberem se setkal i s panem Posseltem. Přinesli ty fotografie, jak český premiér zajel zaprodat sudetským Němcům tuto zemi, aby vzápětí – vzápětí, pár let na to, právě Sudetoněmecké krajanské sdružení vypustilo ze svých stanov jakékoliv majetkové nároky. To, že je už dávno nepožadují – nepožaduje je německá strana, je jasné, ale už ten nárok vypustili, i ta Sudetoněmecká krajanská sdružení. Jsme 81 let po válce. Nikdo už to nepamatuje. Já jsem pochopil, když jsem jako dítě vychovávané v okruhu svého tatínka, vychovávaného v okruhu střední Evropy, byl trošku drze v roce 1988 s nějakým profesorem na své střední škole nebo vysoké škole, na Matfyzu a říkám mu: To byla hrůza, to vyhnání těch Němců. ***
