(pokračuje Marek Benda)
Mnohé z těch příběhů, zejména když jste měli z vás osobní zkušenosti s mými předky, mě hluboce dojala. Pro mě otázka druhé světové války a hrůz, které se v ní děly, je velmi, velmi důležitá. Já mám velmi ráda veškerá díla, ať už filmová, nebo knižní, která se touto problematikou zabývají, je to tak mnoho let a je to pro mě skutečně velmi citlivé.
Vnímám na druhou stranu, že ta skutečnost není černo-bílá. Poprvé, když se v roce 2015 zde na zastupitelstvu projednávala Deklarace smíření, která tady byla dnes již několikrát zmíněna, já jsem nebyla zastupitelkou města Brna, nicméně samozřejmě jsem se o dění zajímala, a musím se přiznat, že moje první myšlenka byla tato: My se budeme někomu omlouvat? My? My, kteří jsme trpěli v druhé světové válce, se máme omlouvat? Nicméně poté jsem se seznámila s textem deklarace smíření a začala jsem na to nahlížet trochu jinak. Ono tady z ní dnes bylo citováno. Já nevím, jestli vy ostatní jste měli možnost si ji dopodrobna přečíst, ale v ní je skutečně velký důraz kladen na to, jaké hrůzy se děly za druhé světové války.
V té době jsem o tom hodně přemýšlela a v té době mě hodně pomohlo přečíst si knížku Vyhnání Gerty Schnirch, kterou mimo jiné považuji za jednu z nejlepších knížek poslední doby. Myslím si, že každý Brňan, který se zajímá o historii svého města, by si tuto knížku měl přečíst. V tu chvíli po přečtení té knížky jsem si uvědomila, že jedno zlo plodí druhé zlo a že je velmi těžké nadefinovat, které zlo je horší. Máme to poměřit počtem obětí, nebo čím?
Znovu opakuji: to, co se dělo za druhé světové války, je neodpustitelné. Na druhé straně to, co následovalo v roce 1945 po skončení druhé světové války, ať už tady v Brně, nebo na jiných místech České republiky, bylo taky zlem.
Pak došlo k tomu, že jsem se stala primátorkou města Brna. V roce 2019 jsem poprvé jako primátorka města Brna měla být účastna aktivit, které organizuje několikrát zmíněný spolek Meeting Brno. Já jsem jako primátorka v té chvíli cítila, že budu bedlivě pozorována občany města Brna, kterým se zodpovídám z titulu své funkce, jak se k tomu postavím – jestli se budu účastnit pochodu smrti, jestli budu mít nějaký projev k této problematice, a moje rozhodnutí bylo takové: Ano, budu toho přítomna, podpořím Meeting Brno, ale chci, aby jednoznačně z mého vystoupení zaznělo, že primární je pro mě, že si uvědomuji to, co všechno hrozné se dělo v období druhé světové války. A tak, jak jsem to naznačila, budu pokračovat tím, že i ty další události jsou neodpustitelné. Takto jsem to v roce 2019 řekla ve svém projevu. Trvala jsem na tom, že se musíme se všemi účastníky potkat na Kounicových kolejích a tam uctít oběti druhé světové války. Kolegové z Meetingu Brno tento můj postoj naprosto akceptovali. Ubezpečili mě o tom, že takto to vnímají i oni, a ono to vyplývá i z Deklarace smíření.
Po celou dobu od toho roku 2019 jsem se pak v následujících letech těchto aktivit Meetingu Brno zúčastnila. Za ty roky jsem pochopila, že skutečně jejich směřování vede k tomu, abychom nehledali staré křivdy, ale dívali se do budoucna. Proto mají moji plnou podporu. Samozřejmě letos s tím, že se plánuje v květnu sjezd sudetoněmeckého sněmu zde v Brně, tak se ta otázka znovu otevřela a rozjitřila. Já jsem s ohledem na svoji zdravotní indispozici měla dost času o tom přemýšlet, jak se teď k tomu postavím. Protože ano, vnímám, že je to trošku něco jiného, než když je v uvozovkách jenom pouť smíření a doprovodné aktivity, a něco jiného, když se má konat tento sjezd.
Jak jsem řekla, měla jsem dost času a sáhla jsem zase ke své oblíbené beletrii. Přečetla jsem si knihu Sudetský dům, první díl, a ta mě opět dala určitou odpověď na moje nejistoty a otázky. Je tam příběh mladého muže, dvacetiletého, který jako dvacetiletý odchází z Prahy právě do Sudet, kde obydlí se svou rodinou dům, který patří Němcům. Ta zápletka je zajímavější v tom, že do toho domu přijde, když tam ti Němci ještě bydlí. To znamená, několik měsíců jsou nuceny bydlet dvě rodiny spolu – česká a německá. V první chvíli ten mladý, který nesnáší vše, co je spojeno s německým národem, právě proto, že si také mnoho vytrpěl, naprosto odmítá to, že by měl být pod jednou střechou s Němci. Postupně se s nimi nějakým způsobem sblíží a ve chvíli, kdy má dojít k jejich odsunu, k odsunu té rodiny, tak říká: Proč? Vždyť je přece správné, Němci ať jdou pryč. Němci, to jsou ti zlí, to je ten zlý národ. To je naprosto v pořádku. Oni mají trpět. My se jim musíme nějakým způsobem odplatit, ať se vystěhují. Ale prosím vás, tahle rodina? Ta za nic nemůže. To jsou normální, běžní lidé, kteří tady v tomto domě žijí po celé generace. Oni nikdy nikomu neublížili. Oni přemýšlí jako my. Jsou to normální obyčejní lidé jako my, tak je tedy nechte v tomto domě.
A to je pro mě odpověď. Není to o tom, jestli mluvíme česky nebo německy. Není to o národech. Vždy je to o konkrétním jednotlivci, jak se zachová v určitém historickém okamžiku. Myslím si, že je naším úkolem, abychom hleděli do budoucnosti. Každý si v sobě neseme nějaké trauma, nějakou bolest, ale zejména v této rozjitřené době, kdy kousek od nás dochází k dalšímu válečnému konfliktu, naším úkolem je prostě snažit se všechno utlumit, snažit se najít společnou řeč. A zejména evropské národy by v tuto chvíli měly držet pohromadě, abychom už nikdy nemuseli čelit opět tomu, že válečné zlo bude vyvolávat další zlo. To prostě nechceme. A jelikož jsem přesvědčena, že festival Meeting Brno, včetně toho, že se zde bude konat sudetoněmecký sněm, k tomuto směřuje, má moji plnou podporu. Děkuji.“ Tolik Markéta Vaňková, primátorka Brna.
A já k tomu chci dodat ještě něco za sebe. Já jsem tady, na rozdíl od mnohých z vás, zažil všechna ta vzepětí protiněmeckých emocí, zažil jsem březen 1990, kdy Václav Havel poprvé opustil republiku, jel do Německa a okamžitě se objevili ti skrytí, ale někdy i otevření komunisté, kteří začali okamžitě řvát jako „jede vracet majetky Němcům“, a bylo to první, co ovlivňovalo první svobodné volby. Zažil jsem tady projednávání Česko-německé deklarace, která vůbec nebyla jednoduchým úkolem. Pracovalo se na ní dlouho a intenzivně a vyvažovalo se každé slovíčko. Každé slovíčko, každé to... A pak tady samozřejmě řádili předchůdci dnešní SPD, Sládkovi republikáni, s panem Vikem a dalšími, kteří předváděli, jak zabrání, abychom jakékoliv usmíření s Němci dokázali vytvořit.
Zažil jsem mnohé, co se odehrávalo dále – fondy usmíření, další a další kroky, které byly pořádány. V roce 2010 odjel tehdejší premiér Petr Nečas do Bavorska, kde kromě setkání s ministerským předsedou Bavorska panem Stoiberem se setkal i s panem Posseltem. Přinesli ty fotografie, jak český premiér zajel zaprodat sudetským Němcům tuto zemi, aby vzápětí – vzápětí, pár let nato – právě Sudetoněmecké krajanské sdružení vypustilo ze svých stanov jakékoliv majetkové nároky. To, že je už dávno nepožadují – nepožaduje je německá strana, je jasné, ale už ten nárok vypustili, i ta Sudetoněmecká krajanská sdružení. Jsme 81 let po válce. Nikdo už to nepamatuje. ***
