Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(16.20 hodin)
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Děkuju vám, paní poslankyně. Děkuju, že jste to hezky čitelně napsala i do té přihlášky. Tak já to beru tak, že vy jste se přihlásila tou pozvánkou – změna zákona číslo 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotních povoláních. Já jenom že na mikrofon to takhle úplně nezaznělo, tak jsem to teďka jakoby řekl, protože to v té přihlášce je, tak jsem to teďka zopakoval, abychom tady zbytečně nedělali zmatek.
Poprosím Renátu Zajíčkovou, která je v této chvíli na řadě, tady jsou dvě přihlášky. Abyste věděli, připraví se Martin Šmída, Kateřina Stojanová, Jiří Havránek. Tak to jsou nejbližší. Paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Renáta Zajíčková: Dobré odpoledne. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych tady navrhla dva body do programu dnešní schůze. Týkají se převážně vzdělávání a vše to souvisí s aktuální situací.
První bod, který navrhuji zařadit za pevné body dnešního pořadu schůze, ten první bod se týká naprosto bezprecedentního kroku Ministerstva školství, který byl uskutečněn v nedávných momentech, v nedávných chvílích, před pár dny. A je to v podstatě bezprecedentní krok – krok, který se dotkne všech zřizovatelů a ředitelů základních škol. Konkrétně mluvím o zrušení financování povinné plavecké výuky a ten bod se nazývá tak, jak jsem vám uvedla do přihlášky, a to Drahé PHmaxy nutí Ministerstvo školství šetřit na špatných místech.
Dovolte mi, abych zdůvodnila, proč považuji zařazení tohoto bodu na dnešním pořadu schůze za důležité.
Místopředseda PSP Patrik Nacher: Pardon, paní poslankyně, ještě jednou, protože tady já to nemůžu po vás přečíst, to se omlouvám. Drahé co?
Poslankyně Renáta Zajíčková: Drahé PHmaxy (Předsedající: Ano, ano.) nutí Ministerstvo školství šetřit na špatných nebo nesprávných místech. (Předsedající: Děkuju.)
V politice zdravého rozumu si myslím, že jednoznačně platí nebo by mělo platit elementární pravidlo, že pokud si stát něco objednává a povinně něco nařizuje, měl by pro to zajistit i finanční prostředky. Ministerstvo školství ovšem v poslední době vlastně udělalo přesně opačný krok. Stát v rámci rámcových vzdělávacích programů pro základní školy vyžaduje 40 hodin povinné výuky plavání na prvním stupni základních škol. Do této doby bylo toto plavání hrazeno ze státního rozpočtu. Přesto, když v dubnu školy obdržely finanční rozpisy pro letošní školní rok, tak zjistily, že vlastně na úhradu instruktorů plavání, které si z větší části základní školy zajišťují, tak tuto úhradu v rozpočtu pro letošní rok nemají. A co více, ani zpětně vlastně nebudou moci využít, protože tato změna platí zpětně od 1. ledna roku 2026.
Tím se vlastně starostové a ředitelé škol dostali do pasti, protože samozřejmě už mají od ledna nasmlouvané bazény, autobusy, výuka na většině škol již proběhla, faktury tedy leží na stole. Školy, potažmo zřizovatelé očekávali, že ze státního rozpočtu tak jako každý rok dostanou právě na úhrady té samotné výuky peníze. A vlastně se toho nedočkají.
Bohužel ministerstvo se tady zřejmě alibisticky zbavilo odpovědnosti a vydalo pouze doporučení, že školy na výuku plavání nesmí vybírat peníze od rodin. Ptám se tedy, kdo tyto peníze pro tuto aktivitu, kdo tuto vykonanou práci zaplatí?
Podívejme se teď na reálná fakta nebo data, která přichází z regionu. Co to vlastně znamená pro zřizovatele, potažmo ředitele škol? Pro středně velká města znamenají tyto ministerské škrty najednou další finanční zátěž v hodnotě 600 až 900 000 korun. Prosím opakuji to, 600 až 900 000 korun pro středně velká města. Velká města nebo velké městské části velkých měst – Brno, Praha, Plzeň – se tyto výdaje u těchto velkých měst se budou pohybovat od 1,2 do 1,4 milionu korun. Samozřejmě obce ani školy si tyto peníze nenatisknou, budou je muset vydat, protože jak už jsem řekla, ve většině škol plavání proběhlo, a ony ty peníze musí někde najít, aby ten výcvik plavání, kterým jim stanovuje Rámcový vzdělávací program, který schvaluje Ministerstvo školství, přikazuje.
Od zástupců Ministerstva školství slýcháme takové docela úsměvné argumenty. Ministerstvo argumentuje tím, že školy výuku mohou zajistit vlastními učiteli tělocviku s tím, že vlastně peníze na platy učitelů tělocviku školy právě v těch PHmaxech dostávají. Každý ale, kdo se trošku pohybuje v terénu, tak ví, že toto je naprostá iluze, protože zhruba jenom 10 procent základních škol využívá pro výuku plavání svoje vlastní učitele. Čili 90 procent škol si najímá na výuku plavání externí instruktory plavání. V součtu to je zhruba 450 až 500 000 hodin ročně, které tito lektoři plavání odučí.
Je také potřeba vnímat samotnou organizaci takového výcviku, protože podle bezpečnostních pravidel potřebujeme na skupinu dětí jednoho pedagoga na maximálně 10 neplavců a další na dozor v zázemí. Většina škol samozřejmě na prvním stupni specializované tělocvikáře vůbec nemá, bude si tedy muset sáhnout pro tělocvikáře, kteří ale mají v tu dobu vyučovat tělocvik na druhém stupni škol. Obávám se, že školy nedisponují nějakou nadstavbou nebo nějakým počtem učitelů tělocviku navíc.
Dalším problémem, který se s touto záležitostí pojí, je nákup plaveckých pomůcek. Tady je potřeba říci, že instruktoři plaveckého výcviku samozřejmě většinou byli součástí nějaké plavecké školy, která právě tyto pomůcky hromadně nakupovala, měla je uložené v samotném bazénu a vlastně se starala i o péči o tyto plavecké pomůcky. Pokud tedy zmizí vlastně tato pracovní náplň, pokud si školy budou nějakým způsobem zajišťovat výuku tělesné výchovy, respektive plavání samy, tak budou vlastně muset transportovat mezi školou a bazénem právě tyto plavecké pomůcky. Každá škola si do svého autobusu naloží plavecké desky, kruhy, záchranné nějaké kruhy a podobně.
Stejně tak musím odmítnout další takový úsměvný argument, který používá Ministerstvo školství, a to je, že se má plavání financovat z rámcového určení, z peněz, které je dáno rámcovým určením, rozpočtovým určením daní. Ano, je pravdou, že v současné době obce dostaly navýšení rozpočtového určení daní. Ale tyto peníze se vložily do tohoto balíku primárně pro nepedagogy, tím se myslí třeba kuchařky, školníci, uklízečky, ale ne učitelé plavání.
Tento chaos já vnímám, a takhle to vlastně vyhodnocují i někteří ekonomové, vzniká díky tomu, že Ministerstvo školství, někdo z odborníků říká, je v podstatě v bankrotu, protože nároky na finance pro udržení našeho vzdělávání jsou obrovské, bez samozřejmě nějaké přidané kvality. Do systému se za poslední roky nalily desítky miliard korun, rozpočet obrovsky bobtná, protože se platí za odučené hodiny, ne za žáky, tak jako tomu bylo do reformy vzdělávání, financování vzdělávání právě prostřednictvím těch známých PHmaxů. ***
