Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
(11.40 hodin)
(pokračuje Marian Jurečka)
Byla tady snaha před pár lety, že chceme to naše tempo zadlužování minimálně držet v nějaké rozumné kontrole a že by roční deficity schodků státních rozpočtů měly postupně klesat. Přijde vám to logické, že nechceme žít z roku na rok, kdy ten deficit se stále a stále pouze zvyšuje a kdy to zakrýváme tím, že říkáme, no jo, ale ten celkový dluh vůči HDP není tak hrozný, je to něco kolem 42, 43 procent a jsou na tom země, které jsou daleko hůř, které jsou přes 100. Mně to nepřijde úplně OK, abychom říkali vlastně ve světle toho, že na tom nejsme tak úplně blbě, jako třeba Itálie, nebo některé jiné jižní státy, tak teď vlastně přichází tato vládní koalice a říká, tak to trochu pustíme. No, ne trochu, pořádně to pustí.
Pozměňovací návrhy, které teď přistály od poslanců vládní koalice, říkají, že to pořádně ta vládní koalice pustí. Ono to bude jako, jestli vám přišlo, že slovo mejdan, rozpočtový mejdan je silné slovo, tak já po těch pozměňovacích návrzích, které teď k tomuto tisku vidíme, tak říkám, to bude diskotéka. To bude velká diskotéka s mejdanem s drsnou ranní kocovinou, která za pět, šest, sedm, osm, deset, patnáct, dvacet let přijde a naše děti a vnoučata budou opravdu s otevřenými ústy hledět na to, co jsme tady nechali.
Paní ministryni to moc nezajímá, ta se jde vyfotit tady s veřejností, kterou já samozřejmě zdravím. Je to super, že tady přijde veřejnost, ale myslím si, že ministr, který předkládá návrh zákona, by měl být tady u stolku zpravodajů. Měl by tu debatu poslouchat a měl by na ni reagovat. Ale tady paní ministryni financí je to jedno. Já, pane předsedající, počkám. Mě to i ruší, paní ministryně se baví na balkoně a já se tady snažím mluvit věcně k návrhu zákona nebo zákonů, které ona přináší. Děkuju.
A to co se teď vlastně děje, bude znamenat, že nebude tady žádný cíl k roku 2031, že by ten deficit v roce 2031 měl být zhruba minus jedno procento HDP, což je v dnešních cenách zhruba 90 miliard korun. Ale toto všechno skončí. My jsme byli schopni za té naší vlády v minulosti říct, jak se bude ten deficit snižovat. Mne, když se někdo zeptal jako člena vlády v lednu, únoru, dubnu, květnu, červnu, jaký bude deficit na příští rok, já jsem byl schopen aspoň jasně říct, bude to maximálně například minus 2,5 procenta vůči HDP. To všechno končí. Tady se začíná psát úplně jiný příběh.
A protože tady padaly vlastně hodně specifické odborné výrazy, tak já se pokusím vlastně jako přeložit to do nějaké srozumitelné lidštiny, aby lidé vůbec rozuměli, co... Děkuju paní ministryně vážím si toho fakt jako bez legrace. (Ministryně přichází z galerie pro veřejnost a omlouvá se, že se byla pozdravit se spoluobčany z Jihomoravského kraje.) Já to chápu a děkuju že jste přišla, vážím si toho. Tak já vlastně to se pokusím jako přeložit, co to vlastně bude znamenat pro to, aby tomu rozuměl běžný člověk.
To znamená, vládní návrh opouští dosavadní jednodušší českou konstrukci a přechází na model navázaný na růst čistých výdajů, neboli fiskálně strukturální plán a odvozování rámců přes nové veličiny v zákoně a to je zjevné i z pozměňovacího návrhu paní poslankyně Schillerové, která do vládního textu dále zasahuje a místo vládního celkového salda navrhuje explicitně zakotvit primárně strukturální saldo.
Pojďme si to vlastně přeložit. Pravidlo bude pro veřejnost, opozici, často i pro samotné poslance méně srozumitelné. Čím složitější fiskální pravidlo je, tím snáz se politicky vykládá ve prospěch aktuální potřeby vlády. To znamená, vláda si tímto staví systém, ve kterém bude snazší tvrdit, že jsme pořád v limitu, i když to bude fakticky daleko větší tlak na dluh a schodek a jeho růst.
Pak vláda přichází a vládní návrh pracuje už s poměrně širokými takzvanými únikovými doložkami pro bezpečnost, mimořádné události, hospodářské zhoršení a další situace. To je vidět v navrhovaném § 11, do něhož pozměňovací návrh paní poslankyně ministryně Schillerové zasahuje. Co bude to mít za praktický důsledek? Stát bude mít více legálních cest, jak říct ano, rámec platí, ale teď zrovna máme důvod jej prolomit. Rozpočtové pravidlo má fungovat hlavně v době, kdy je na vládu tlak utrácet. Proto ta rozpočtová pravidla píšeme. Proto je děláme. Když se do zákona vloží mnoho výjimek, brzda zůstane na papíře, ale politicky to vlastně přestane brzdit.
Dále, otevírá se prostor pro navyšování výdajových rámců při změnách rozpočtu. Vládní návrh už sám předpokládá, že při novelách státního rozpočtu lze za určitých okolností výdajový rámec navyšovat. To je patrné z § 12 odst. 5, do něhož paní ministryně Schillerová doplňuje další písmeno B a další úpravu.
Praktický důsledek – rozpočtový rámec se posouvá z pevného mantinelu do role průběžně upravitelného parametru. Tak vlastně můžeme postupně pokračovat a já vlastně nechápu, proč vláda přichází s takovýmito pozměňovacími návrhy na poslední chvíli v situaci, kdy Andrej Babiš, ministr financí v Sobotkově vládě 2014 až 2016, byl ten, který přišel s návrhem zákona o rozpočtové odpovědnosti, aby tady byly jasné pravidla, brzdy, protiváhy. On byl ten, tedy přišel s myšlenkou Národní rozpočtové rady a i s podporou poslankyň a poslanců hnutí ANO se tady tato pravidla v minulosti upravovala. Já jenom připomenu, upravovala se například v době covidu, kdy dávala větší mantinely a možnost vládě, zvládlo se to a zároveň také docházelo ke zpřísnění a úpravě, kterou jsme dělali zase za vlády Petra Fialy, to všechno s podporou hlasů hnutí ANO.
A já se teďka pokusím zase uvést nějaké příklady, jak by toto fungovalo například u starosty malé obce, podnikatele nebo učitele, který se ptá: Zvýšila vláda schodek nebo ne? Dneska by dostali odpověď ano, ne. Po změnách, které tady přicházejí, to bude znít typu formálně ne, protože po očištění o jednorázové vlivy a po úpravě primárního strukturálního salda jsme v souladu s trajektorií čistých výdajů. Rozumíte tomu někdo? Já myslím, že tady vlastně té debatě, která tady zaznívala, jak se tady odůvodňovaly ty jednotlivé návrhy, tak tomu vlastně běžný člověk nemůže rozumět. Ten laik nepozná, jestli ten stát, respektive vláda, hospodaří odpovědně, nebo si jen pomohla chytrou metodikou a chytrou formulací.
Kde ten průšvih? Když těm pravidlům rozumí jen úzká skupina expertů a troufnu si říct, ani tomu nerozumí většina poslanců tady v této Sněmovně, tak už tady nemáme žádné brzdy. Je to systém, ve kterém pouze dobrý, v uvozovkách dobrý, mizerný ministr, ale aspoň průměrný rétor vysvětlí, že se vlezl do nějakých formulací, kterým běžný občan, laik vůbec, ale vůbec nerozumí.
To oslabení vazby rozpočtu na skutečný limit, to je to, o čem jsem mluvil. Co to znamená prakticky? Přestává být jasný pevný plán, jasná vize, jasná trajektorie a už je z toho dokument, který může vláda během toho roku dolaďovat, jak se jí to bude hodit. To znamená vláda schválí rozpočet s určitým schodkem a aniž by se stalo opravdu něco extrémně zásadního, tak prostě za pár měsíců tady přijde a řekne, my si myslíme, že potřebujeme utratit víc, tak to upravíme, neudrželi jsme výdaje, řekne, měníme rozpočet, máme nové okolnosti, nové příjmové opatření novou metodiku. Takhle to ta pravidla rozvolní. Takhle to bude možné dělat.
Co to bude znamenat průběžného člověka? Občan uvidí, že ten stát, ta vláda něco na začátku roku slíbí, během roku to změní a na konci řekne, že to vlastně bylo stále pořád v mezích pravidel. Kde je ten průšvih? Ten průšvih je v tom, že se podkopává nějaká elementární důvěra, srozumitelnost v to, co ten stát dělá, jak chce hospodařit, jak se chce, nebo nechce zadlužovat. ***
