Neautorizováno!
(17.40 hodin)
(pokračuje Jan Jakob)
Svádělo mě to reagovat na dnešní tiskovou konferenci pana ministra Klempíře a dalších k návrhu zákona o médiích veřejné služby. Toto vystoupení – když tady pan ministr není, tak využiju to, že je tady paní ministryně financí – tak to vystoupení si nechám na čtvrtek, pokud tedy nám bude dovoleno jako opozici mluvit. Když ne, tak se k tomu vrátím nejpozději v pátek ráno.
V tuto chvíli navážu na diskusi, kterou jsme vedli před programem schůze, tedy o stavu legislativní nouze na zákon, který vlastně vůbec není potřeba. Tam jsem se vyjadřoval právě ke stavu legislativní nouze, ne k tomu, jakým způsobem vláda řešila nebo snažila se řešit záležitosti cen pohonných hmot. Budeme se tady bavit o návrhu zákona o cenách, to je něco, co má řešit situaci nebo pomoci vládě řešit – byť o tom absolutně pochybuji, že je to ten správný nástroj – situaci v budoucnu. Ale já bych byl rád, abychom se ještě předtím tady bavili o tom, co bylo doposud a co nyní probíhá, jaká opatření vláda nastavila – spíš do jakých průšvihů nás dostala.
Proto mi dovolte, abych navrhl zařazení nového bodu na program této schůze, a to právě jako první bod, abychom si první řekli to, co bylo, co probíhá, a pak v té pochybné legislativní nouzi řešili návrh o cenách, a to bod s názvem Miliardové plýtvání a socialistické experimenty vlády Andreje Babiše. Pro pana předsedajícího ještě zopakuju: Miliardové plýtvání a socialistické experimenty vlády Andreje Babiše.
Vystupuji zde jako poslanec a zároveň jako někdo, kdo dlouhodobě upozorňuje na to, že stát má mít v ekonomice jasnou roli, vytvářet stabilní prostředí, nikoliv nahrazovat trh a deformovat ho. Vláda přišla s opatřeními, která můžou na první pohled působit líbivě – zastropujeme ceny pohonných hmot, pomůžeme lidem. To je líbivý politický slogan, který se dobře vyjímá na tiskové konferenci. Problém je, že realita je úplně jiná. Dnes už to není otázka názoru, dnes už máme data, máme zkušenost a známe důsledky. To opatření nemá žádný pozitivní efekt na ceny u čerpacích stanic. V řadě případů naopak vedlo ke zdražení. Jinými slovy, vláda slíbila pomoc, ale výsledkem je pravý opak. To není chyba, to je naprosté selhání vlády.
Teď se podívejme na čísla. Stát dnes pálí přibližně 1 miliardu korun měsíčně, 1 miliardu korun každý měsíc. Kolik z toho skutečně doputuje k řidičům? Zhruba 40 procent. Zbytek se rozplyne, pohltí ho růst nákupních cen, pohltí ho tržní realita, kterou žádné vládní nařízení nepřebije. To znamená jediné – obrovské zatížení státního rozpočtu bez odpovídajícího efektu, plýtvání v přímém přenosu. Já se ptám: Opravdu si v době, kdy tato země zápasí s deficity, kdy zadlužujeme budoucí generace, můžeme dovolit takto bezhlavě rozhazovat miliardy na opatření, která nefungují?
Když se podíváme do terénu, obraz je ještě horší, a hlavně mnohem upřímnější než vládní tiskové zprávy. Na dálnicích vidíme jen kosmetický pokles cen, ve městech ceny stagnují nebo mírně rostou a na venkově, tam jednoznačně rostou. To znamená, že lidé, kteří jsou na automobilu existenčně závislí, lidé mimo velká města, doplácejí na tuto vládní v uvozovkách pomoc nejvíce. To je přesný opak toho, co vláda slibovala.
Tím to bohužel nekončí. Všichni víme, že některé čerpací stanice přestaly tankovat naftu, protože se jim to jednoduše nevyplatí. Jiné dotují provoz z jiných svých aktivit, zdražují jinde, aby to přežily, a některé provozovny byly nuceny zavřít. Tohle není zdravý trh. Tohle je trh, který vláda rozbila. Tohle je učebnicový příklad toho, co se stane, když politici podlehnou iluzi, že mohou administrativně řídit ceny, když ignorují ekonomické zákony a začnou experimentovat.
Dovolte mi na tomto místě krátký, ale zásadní ekonomický exkurz. Tržní cena není náhoda. Je to informace, je to výsledek střetu nabídky a poptávky, který v sobě nese signál o vzácnosti, o nákladech, o očekávání. Když stát tuto cenu uměle zastropuje pod její – to zdůrazňuji – rovnovážnou úroveň, děje se několik věcí současně. Za prvé, roste poptávka, protože cena je uměle nízká. Za druhé, klesá nabídka, protože se výrobcům a distributorům přestává vyplácet dodávat. Za třetí, vzniká nedostatek nebo se náklady přesouvají jinam.
Tohle není ideologický pohled, to je základní ekonomická teorie, kterou učí studenty v prvním ročníku. Přesně to dnes vidíme v praxi. Někde se přestává dodávat nafta, jinde se zdražuje v jiných segmentech, aby se kompenzovaly ztráty, a celý trh se dostává do nerovnováhy. To je přímý důsledek cenového stropu.
Jen kritizovat by bylo snadné, ale odpovědný politik musí nabídnout i řešení. Správným postupem vlády v takovéto situaci není plošné, drahé a neefektivní zastropování cen, správný postup je cílený, adresný a ekonomicky smysluplný. Pokud stát chce pomoci, má pomáhat těm, kteří jsou skutečně zasaženi, ne plošně deformovat celý trh. To znamená především tři věci.
Za prvé, cílená podpora nejvíce dotčených odvětví – doprava, zemědělství, logistika, sektory, které jsou na cenách pohonných hmot existenčně závislé. Tam má smysl diskutovat o dočasných kompenzacích, o úlevách, o nástrojích, které pomohou překonat období cenových výkyvů, aniž by se rozbil celý trh.
Za druhé, adresná pomoc sociálně slabým občanům. Pokud růst cen dopadá na domácnosti, stát má pomoct těm, kteří to skutečně potřebují, prostřednictvím sociálních nástrojů, nikoliv plošným zásahem do cen pro všechny, včetně těch, kteří žádnou pomoc nepotřebují.
Konečně za třetí, stabilní a předvídatelné prostředí. Stát nemá vysílat chaotické signály a měnit pravidla ze dne na den. Má vytvářet důvěru, že pravidla platí, že podnikatelé vědí, na čem jsou, a že investice i provoz mají smysl. ***
