(pokračuje Jan Sviták)
Ale vládnoucí koalici – a s ní bohužel i naši zemi – od počátku táhnou ke dnu lidé, kteří jednají v intencích totalitního a agresivního státu takovou měrou, že se již dávno zcela vymkli službě demokracii a otevřeně pracují v ruských službách vysmívajíce se nám všem. Tím se ostatně předseda této ctihodné instituce dokonce chlubí, když se zařadil ve svém novoročním projevu ideologickým směřováním po bok Koldera, Biľaka, Indry a dalších, svou pro mě až odpornou kolaborantskou podlézavostí. Obecně považuji zpochybňování nutnosti pomoci válkou zmítané Ukrajině a příklon k Rusku za přímé ohrožení budoucnosti naší země, a to spolu se spornými, ba i leckdy naprosto neakceptovatelnými nominacemi na některé ministerské posty, což jsou fakta, která dnes i zazněla a ještě jistě zazní.
Nyní však již věcně k programovému prohlášení nové vlády, kde jsem se zaměřil na oblast dopravy. V části věnované železnici chybí skutečná ambice odpovídající 21. století. Místo zásadní modernizace a budování nové infrastruktury se vláda soustředí na pouhé údržbářství v podobě úprav stávajících koridorů, zatímco tolik potřebné vysokorychlostní tratě zůstávají takříkajíc na druhé koleji a stále se řeší prověřování jejich potřebnosti, což samozřejmě zbrzdí tyto záměry. Tento přístup ovšem bolestně přispívá k dalšímu strukturálnímu rozevírání nůžek mezi Prahou a znevýhodněnými, především příhraničními, regiony.
Typickým příkladem je klíčový páteřní projekt Praha–Liberec, který je dlouhodobým tristním symbolem stagnace české železnice. Už v roce 1950 se dalo jet vlakem z Prahy do Liberce za necelé 3 hodiny a dnes je běžná cestovní doba jen o několik minut kratší. Za tři čtvrtě století se tedy železniční doprava na této trase posunula jen minimálně navzdory všeobecnému technickému pokroku i investicím, což fatálně ohrožuje další rozvoj nejen Libereckého kraje.
Programové prohlášení také zcela přehlíží význam cyklodopravy, která je ideologicky a investičně upozaděna, přestože právě ve městech a regionech hraje klíčovou roli pro bezpečnost, dostupnost a kvalitu života, o rozvoji turistického ruchu a příjmech z něj ani nemluvě. Deklarovaný vyvážený rozvoj dopravy ze strany nové vlády tak zůstává jen pouhou plytkou frází a nikoliv skutečnou prioritou.
Také právě proto a z mnoha jiných závažných důvodů nemohu této vládě vyjádřit podporu. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, pane poslanče. Nyní vystoupí paní poslankyně Šrámková Eva, připraví se pan poslanec Šmída. Paní poslankyně, prosím, máte slovo.
Poslankyně Eva Šrámková: Vážený pane předsedající, vážené ministryně a ministři, vážené kolegyně a vážení kolegové. Dnes rozhodujeme o důvěře vládě. Já zde stojím nejen jako poslankyně za Piráty, ale především jako lékařka a jako máma dvou dětí. Stojím zde za rezort, který se přímo dotýká každého člověka v této zemi, ať už je to pacient čekající v bolestech, vyčerpaný zdravotník po další službě, nebo rodič, který marně shání pediatra.
Když se podívám na programové prohlášení vlády, vidím na papíře ambiciózní plán. Slibuje moderní, dostupné a spravedlivé zdravotnictví. Mluví o prevenci, digitalizaci, dostupnosti, péči v regionech a dlouhodobé finanční stabilitě. To jsou cíle, se kterými bychom se jako Piráti v principu dokázali ztotožnit. Jsou to velmi líbivé věty, jenže realita, kterou vidím v ordinacích a nemocnicích, je v přímém rozporu s tímto papírovým optimismem.
Pokud mají proběhnout skutečné reformy, je nutné se ptát zcela pragmaticky: Kdo je připraví, kdo je odpracuje a kdo je ponese v každodenní praxi? Bez dostatečných lidských a odborných kapacit hrozí, že místo systémových změn zůstanou jen dobře zpracované koncepce a prezentace, zatímco v terénu se reálná situace pacientů i zdravotníků nezmění. Narážím tady na první kroky vlády, a to snižování počtu státních úředníků a seškrtání kapacit na ministerstvech. Každá věta v programovém prohlášení, každá změna zákona, každý nový standard vyžaduje expertní týmy, analytiky, legislativce, vyžaduje personální nárůst v té zaváděcí fázi. Právě to se dnes v praxi potvrzuje. Když chybí lidé a kapacity, kteří by reformy připravili a nesli, nevidíme promyšlené kroky, ale spíš improvizaci. Vzbuzuje to vážné pochybnosti o tom, zda je v centru zájmu skutečně pacient a stabilita systému.
Velmi výmluvným symbolem je právě situace kolem Všeobecné zdravotní pojišťovny. Místo toho, aby vláda řešila strukturální problémy financování zdravotnictví, tedy nastavení úhrad, přerozdělení pojistného a plateb za státní pojištěnce, sahá k jednorázovým přesunům miliard z rezerv pojištěnců. Rezervy, které mají sloužit ke stabilizačnímu polštáři tohoto systému, se používají jako rychlá záplata špatných rozhodnutí. To není systémové řízení, to je krizové účetnictví a je to jasný signál, že vláda nemá připravenou dlouhodobou koncepci, o které sama v programovém prohlášení mluví.
Druhým, a pro mě osobně velmi citlivým, tématem je personální krize. Zdravotnictví není o přístrojích, ale o lidech a ti nám docházejí. Silné ročníky odcházejí do důchodu, mladí lékaři a lékařky jsou přetíženi a systém jejich specializačního vzdělávání je nepružný a byrokratický. Přitom české zdravotnictví stojí z velké části na ženách, ale organizace práce je stále nastavena podle modelu z minulého století, bez respektu k rodičovství a částečným úvazkům. Česká republika má jeden z nejnižších podílů zkrácených úvazků v Evropě a návrat lékařek a sester po rodičovské je zbytečně komplikovaný. Pokud chceme udržet kvalitní veřejné zdravotnictví, musíme začít u lidí a vytvořit jim podmínky, aby v systému zůstaly, jinak žádné reformy neodpracujeme.
Velmi vážná je i situace v oblasti duševního zdraví, zejména u dětí a dospívajících. Školy i rodiny dnes čelí krizi, ale síť dětských psychiatrů, psychologů a návazných služeb zůstává nedostatečná. Bez jasného plánu, jak zajistit dostupnou pomoc včas, zůstávají sliby jen na papíře. Musíme i zrychlit zavádění školních psychologů. Bez jasného plánu a masivních investic zůstávají vaše sliby jen cynickým výsměchem rodinám, které se bojí o zdraví svých dětí.
Zdravotnictví dnes ale netrápí jen peníze. Trápí ho i nedostatek důvěry. Důvěry v to, že systém je řízen ve prospěch pacientů, ne ve prospěch vybraných ekonomických skupin. V programovém prohlášení se mluví o změnách v centrové péči, v úhradách moderních léků, v onkologické prevenci či v reprodukční medicíně. To jsou oblasti, kde se točí obrovské prostředky z veřejného zdravotního pojištění, a zároveň oblasti, kde má předseda vlády přímé podnikatelské zájmy. Tady vzniká zásadní otázka: Budou ministr a vláda jednat jako správci veřejného systému, nebo jako manažeři jeho byznysu?
Za Piráty proto i dnes nabízím pomocnou ruku a konstruktivní spolupráci. Máme experty, máme data, máme propracované návrhy v oblasti digitalizace i duševního zdraví. Jsme připraveni je sdílet s kýmkoliv, kdo to s českým zdravotnictvím myslí vážně.
Když to shrnu, vidíme program plný hezkých slov, ale realitu plnou nesystémových kroků a slabé schopnosti je naplnit. Proto musím říct jasně, že za Piráty nemohu této vládě v oblasti zdravotnictví vyslovit důvěru. Způsob, jakým je rezort od počátku uchopen, bohužel nenaznačuje, že by vláda – schopna naplnit vlastní sliby o spravedlivém, transparentním a dlouhodobě stabilním zdravotnictví pro všechny – mohla vzniknout. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Bude pokračovat pan poslanec Šmída. ***
