(pokračuje Karel Havlíček)

2.
Návrh poslanců Pavla Blažka, Marie Jílkové, Kláry Kocmanové, Taťány Malé, Barbory Urbanové a Michala Zuny na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony /sněmovní tisk 747/ - prvé čtení

Stanovisko vlády vám bylo doručeno jakožto sněmovní tisk 747/1 a prosím, aby návrh uvedl pan ministr Blažek.

 

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Děkuji za slovo. Půjdu rovnou k věci, že tady sedíme už dnes dlouho - to znamená, vyjmenuju opatření, kterých se týká návrh tohoto zákona.

Čili tento návrh opatřuje - pardon, obsahuje opatření směřující ke zvýšení kvality činnosti soudní soustavy, a to zpřesnění existující zákonné povinnosti soudců a soudkyň dbát o svou odbornou úroveň, zkvalitnění a zefektivnění posuzování zkoumané osoby v rámci řízení o svéprávnosti - to znamená využití soudních pracovníků. Opatření směřující ke zvýšení rozsahu a kvality pomoci a podpory poskytované obětem trestných činů přináší valorizaci částek peněžité pomoci obětem, jejichž limity budou nově navázány na průměrnou mzdu, čímž se zajistí, že budou sledovat vývoj ekonomické situace a že jejich reálná hodnota nebude časem klesat. V případě schválení návrhu přitom dojde i k jejich nominálnímu zvýšení oproti dnešnímu stavu.

Dále je to rozšíření okruhu oprávněných adresátů, kteří mají nárok na peněžitou pomoc u pozůstalého druha či družky, dále je to zvýšení podílu peněžních prostředků poskytovaných Probační a mediační službě z 5 procent částky zbylé po uspokojení nároku oprávněných osob na 10 procent. Tyto peníze mohou být využity například na financování odborného poradenství pro oběti, aby bylo dostupné ve všech soudních okresech, vývoj, pilotní ověření a implementace nových restorativních programů pro pomoc obětem nebo vybavení místností speciálně určených pro práci s oběťmi trestných činů a tak dál. Dále je to stanovení podílu peněžních prostředků poskytovaných Ministerstvu spravedlnosti na poskytování dotací akreditovaným subjektům poskytující pomoc obětem trestných činů, to znamená 5 procent částky zbylé po uspokojení nároků oprávněných osob.

Závěrem mi dovolte, abych poděkoval kolegyni Jílkové, Kocmanové, Malé, Urbanové a kolegovi Zunovi za spolupráci při tvorbě tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane ministře, a prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení, pan poslanec Michal Kohajda.

 

Poslanec Michael Kohajda: Děkuji, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, já si myslím, že úvod pana ministra byl zcela dostačující. Z hlediska technikálií jen doplním, že tento návrh byl tedy rozeslán pod číslem 747/0 nám s tím, že návrh byl zaslán vládě k jejímu vyjádření. Vláda zaslala stanovisko, které nám bylo doručeno jako tisk 747/1 a je souhlasné.

Současně bych upozornil, že Parlamentní institut vypracoval své stanovisko ke kompatibilitě tisku s právem Evropské unie, které máme pod číslem EU 0747.

Co tady nezaznělo z úst pana ministra: návrh novelizuje zákon o soudech, soudcích, o obětech trestné činnosti, o zvláštních řízení soudních a o použití peněžních prostředků z majetkových trestných sankcí uložených v trestním řízení.

Jediná věc, která tam je podle mého lehce problematická, ale řešitelná, je, že původní návrh účinnosti je na 1. ledna 2025, což evidentně už nestihneme. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji a tímto otevírám obecnou rozpravu, do které se přihlásila paní poslankyně Malá jako první.

 

Poslankyně Taťána Malá: (Poznámka poslance Bendy mimo mikrofon). Ty vyhrožuješ!

(Předsedající: Tady máme vzkaz.)

Demokratický vzkaz. (S úsměvem.) Děkuji za slovo, pane předsedající. Já slíbím panu kolegovi Bendovi, že budu stručná.

Já tu stojím dneska už podruhé a chtěla bych okomentovat tento návrh zákona, který se věnuje nesmírně důležité a citlivé oblasti - to je sexuální násilí - a podpoře oběti trestných činů. To nemusím asi zdůrazňovat, že téma sexuálního násilí se dotýká základní důstojnosti a bezpečí nás všech, a proto by mělo být prioritou naší práce. Já tento návrh zákona vnímám jako krok správným směrem, a proto jsem se i k němu připodepsala. Chtěla bych poděkovat ministru spravedlnosti i všem zde již zmíněným kolegům, kteří se pod tento návrh podepsali. Jsem přesvědčena o tom, že nám záleží na tom, aby oběti trestných činů měly šanci začít znovu, a to s větší podporou a bez pocitu, že na ně systém zapomněl. Navýšení finanční pomoci, její lepší dostupnost a také rozšíření okruhu osob, které ji mohou čerpat - to jsou přesně ty změny, které byly potřeba a který ten návrh přináší.

Ráda bych se zastavila krátce ještě u další klíčové části tohoto návrhu, a to je vzdělávání soudců. Jejich správné rozhodování rozhodně není jenom o znalosti zákonů, ale také o schopnosti rozumět obětem a vést jednání citlivě a lidsky. V tom podle mého názoru může hrát zásadní roli Justiční akademie, která má pomoci soudcům rozvíjet dovednosti právě v oblastech, jako je komunikace s oběťmi sexuálního násilí nebo pochopení psychologické situace. Já si myslím, že představa, že to vzdělávání bude plánováno individuálně, mi dává velký smysl. Já si myslím, že každý soudce řeší jiné případy, má jiné potřeby a tento přístup může podle mého názoru přinést velmi dobré výsledky a potřebnou změnu.

Jsem připravená k debatě o tomto návrhu zákona. Vím, že naše ctěná kolegyně, paní profesorka Válková, k tomu bude mít výhrady, určitě budeme na toto téma ještě diskutovat v rámci ústavně-právního výboru. Jsem na to připravená.

Já bych ještě chtěla říct, že - a to úplně ve stručnosti - že skutečně tato podpora - nebo podpora tohoto zákona - je pro mě opravdu důležitá. Máme povinnost chránit ty, kteří se ocitli v nejtěžších chvílích svého života. Prakticky se tím zabýváme po celou dobu tohoto volebního období v podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí. Věřím, že to je další správný krok.

A nebudu tady zdržovat, aby mě pan kolega Benda neuškrtil. Děkuji za pozornost. (Smích v řadách ODS.)

 

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Já to hlídám. Poprosím s faktickou poznámkou pana poslance Michálka.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuju za slovo, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, nechci vůbec zpochybňovat ideu toho zákona, která mi přijde dobrá, ale překvapil mě legislativní proces, že je předkládán návrh zákona skupinou poslanců, ve kterém prvním překladatelem je pan ministr, tak jestli v rámci toho proběhlo - proběhly standardní procesy, protože vláda se zavázala v programovém prohlášení, že bude předkládat návrhy zákonů jako vládní návrhy zákonů, u kterých proběhne hodnocení dopadů regulace, a tady zazněla jenom velmi stručná úvodní zpráva. Myslím si, že problematika vzdělávání soudců je velmi důležitá a zasloužila by si i nějaký koncepčnější úvod, který jsme tady neslyšeli. My se tady bavíme o tom, že bude schvalován v rámci jednotlivých soudů návrh individuálního plánu vzdělávání a že pravidla a postup při vypracování a předkládání individuálního plánu vzdělávání - jeho formu, obsah i náležitosti - stanoví metodika Justiční akademie. To si myslím, že je zcela zásadní záležitost, která by měla být zdůvodněna, jestli to, co soudci - jak se soudci mají vzdělávat a jak případně budou postihováni za to, že neplní tuto povinnost vzdělávání formou kárných opatření, na základě ne ani předpisu, ale určitého dokumentu, který vydává Justiční akademie, tak to si myslím, že by si opravdu zasloužilo podrobnější úvod.

A chtěl jsem požádat o to, aby to mohlo být vysvětleno, aby se nám pak nestalo, že se proti tomu budou soudci bouřit s tím, že to má být provedeno podzákonným předpisem nebo že to má podléhat nějakému schvalování. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Taky děkuji. Tím byly všechny faktické poznámky splněny.

V tuto chvíli se vracíme do obecné rozpravy a je tady přihlášena paní poslankyně Klára Kocmanová, které v tuto chvíli dávám slovo. Prosím.

 

Poslankyně Klára Kocmanová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážený pane ministře, já se taky přidám ke slovům díků ke svým kolegyním a kolegům spolupředkladatelům, protože jsem ráda, že tento zákon konečně po dlouhých měsících otevíráme. Je to zákon, jak už tady bylo řečeno, který primárně upravuje - ale nejenom - povinné vzdělávání soudců a já musím říct, že to je citlivé téma, které sahá do oblasti, která vlastně tvoří základ důvěry občanů v náš právní systém, to znamená nezávislost a odbornost justice.

Nejprve bych chtěla zdůraznit, proč jsem tento návrh vlastně podepsala, proč ho pokládám za dobrý a co pokládám za zcela klíčové. Vyšší důraz na průběžné vzdělávání soudců, často nazývané celoživotní vzdělávání, je velmi dobře míněný krok. Nikdo z nás nepochybuje, že časy se mění, právní předpisy se vyvíjejí a s nimi i společenská realita, která je před soudy každý den přítomná. Soudci čelí složitým případům, které vyžadují nejenom znalost práva, ale i znalost aktuálních společenských trendů, technologií nebo znalost psychologie a my jsme v minulosti byli svědky případů, kdy nedostatečná orientace v konkrétních tématech vedla k nesprávným nebo nepochopeným rozhodnutím soudců. Zmiňme například problémy v oblasti kyberkriminality, které si vyžádaly dlouhé výklady jenom kvůli neznalosti technické podstaty věci, anebo případy, kdy rozhodování o dětech a jejich výchovném prostředí postrádalo hlubší vhled na aspekty psychologického a sociálního vývoje.

V návaznosti na jeden takový případ ostatně vznikla i tato právní úprava. Příběh dívky po měsíce opakovaně znásilňované nevlastním otcem, který od soudu odešel pouze s podmínkou, asi netřeba znovu podrobně představovat. Problém není pouze v příliš nízkém trestu, který tenkrát byl udělen, ale také v tom, že v závěrečné řeči soudce na základě znaleckého posudku zaznělo, že situace na dívce nezanechala zásadní negativní dopad, přestože se několikrát pokusila o sebevraždu. A my musíme udělat maximum pro to, aby se podobné příklady neopakovaly. Případ té dívky pobouřil celé Česko. Tenkrát lidé i na mnoha místech demonstrovali. Já sama jsem na jedné takové akci vystupovala a bylo cítit, že je pro ně podstatné téma sexualizovaného násilí a že žádají změnu.

Domácí a sexualizované násilí je přitom v české praxi dlouhodobě podceňované. Mám velkou radost z toho, že se daří posouvat legislativu s tou širokou nadstranickou podporou, se kterou jsme tady schválili například nápravu definice znásilnění, která zavádí princip "ne znamená ne" a rozšiřuje právní definici toho, co lze označit za znásilnění. Stejně tak je připravena úprava k definici domácího násilí, na jejíž třetí čtení doufám dojdeme už zítra. I v této oblasti výrazně pomůže vzdělávání soudců, zejména třeba i rozšířené na aktuální poznatky viktimologie.

Já bych na tomto místě ráda ještě shrnula fakta, která se k tomuto tématu přímo vážou. Násilí v blízkých vztazích včetně domácího násilí zůstává vážným problémem české společnosti. Jde o jednu z nejrozšířenějších forem násilí, která má hluboké negativní dopady na oběti i na celou společnost, a podle odhadů budou letošní počty nahlášených případů rekordní. Podle průzkumu Eurobarometr jsme v Česku dokonce rekordmani v toleranci násilí a v dávání viny obětem. Téměř každý čtvrtý Čech souhlasí s tím, že si oběti vymýšlí anebo ten čin zveličují, a třetina má za to, že žena pod vlivem alkoholu si za násilný čin mohla sama.

Není pochyb o tom, že sexualizované násilí má jednoznačné psychické dopady na oběti. Nesmíme ale zapomínat ani na to, že má třeba i ekonomické dopady, a to na celou společnost. Odhady z předešlých let hovoří o částce přes 14 miliard ročně, a to jen ve spojení s domácím násilím. Zejména jde o výpadky z ekonomické neaktivity obětí a samozřejmě zdravotní výdaje.

Podle českých i mezinárodních studií zažije nějakou formu domácího násilí během života zhruba každá třetí žena a každý čtrnáctý muž, děti jsou svědky nebo oběťmi domácího a partnerského násilí ve více než polovině těchto případů. Přibližně každá desátá žena v Česku má zkušenost se znásilněním, přičemž většina těchto obětí nikdy nevyhledá pomoc ani neohlásí čin na policii. K těm nízkým počtům nahlášených případů může přispívat právě i vědomí toho, že i u soudu je možné se potkat s nedostatečně citlivým přístupem, se stereotypy, a naopak se mohou setkat i s nějakými předsudky, které jsou v rozporu s viktimologickými poznatky a nejsou v souladu ani s rozhodnutím třeba mezinárodních soudů.

Zkušenosti obětí s relativizací traumat u soudů shrnuje například i analýza organizace proFem z roku 2023. Podle téhle analýzy u soudu dochází k situacím, kdy soud pachatele omlouvá například slovy, že šlo o takové normální chlápky, kterým to jenom trochu ujelo. Není se čemu divit, že když oběti podobné komentáře a bagatelizaci předpokládají, tak se potom bojí svěřit. A jedním ze závěrů analýzy je také to, že - a tady budu citovat: "Texty řady rozsudků potvrzují převládající omezenou míru reflexe a systémového povědomí o genderové podmíněnosti domácího a sexuálního násilí. O bagatelizaci ze strany soudní praxe šlo například při posuzování způsobu provedení znásilnění, také jako: vždyť se ani tak moc nestalo. Není tedy překvapením, že i organizace proFem, která má za roky fungování mnoho praxe přímo z terénu, na závěr své analýzy jako jedno z doporučení praktických kroků uvádí právě třeba systematické vzdělávání v tématu, například buď po vzoru specializovaných senátů a samosoudců v rámci soudnictví ve věcech mládeže, nebo ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti.

Naše výchozí pozice v České republice tedy není úplně nejpozitivnější bude ještě chvíli trvat, než se ty rozjeté změny promítnou do celospolečenské situace. Podle materiálu vládního Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách je právě nedostatek odborně vzdělaných soudců v této oblasti příčinou mnoha nespravedlivých rozsudků. Soudci si často (nejsou?) plně vědomi dynamiky domácího násilí, traumatizace obětí nebo potřeby rychlé dostupnosti specializované pomoci a v tomto směru se zmiňuje i akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí, který se odkazuje na nevyhnutelnost vzdělávání soudců v oblasti prevence násilí a práce s oběťmi a označuje to za jednu z priorit, aby systémová řešení fungovala.

Můžou nám být inspirací třeba i zahraniční zkušenosti. Například ve Španělsku je vzdělávání soudců systematicky zaměřeno právě na problematiku násilí na ženách, a to prostřednictvím školení, která zahrnují i praktické příklady z práce s oběťmi a psychologické aspekty traumatizace. Ve Velké Británii se vzdělávání soudců zase zaměřuje na interdisciplinární přístup, kde jsou zahrnuty pohledy specialistů z oblasti sociální práce, zdravotnických i vědeckých poznatků. Tenhle model právě dokazuje, že vzdělávání soudcům může nabídnout nejenom lepší znalosti, ale i lepší porozumění konkrétním případům.

Nyní však přicházíme k tomu zásadnímu problému. Nejde o to, že by se všichni soudci nevzdělávali. Ve skutečnosti existuje celá řada soudců, kteří si svou odbornost průběžně doplňují a sledují nejnovější vývoj ve své oblasti. Problém ale nastává tehdy, kdy se určitá část soudců nevěnuje dostatečně vzdělávání v agendě, kterou spravuje, a přesto rozhoduje o případech s dalekosáhlými důsledky. Tahle situace je alarmující a já přiznávám, že ani tento zákon není úplně nejoptimálnějším řešením toho problému, protože plošné povinné vzdělávání všech soudců bez ohledu na jejich specializaci a reálné potřeby může vést pouze k nějakému formálnímu plnění požadavků, aniž by se situace skutečně zlepšila. Takže bychom i nadále měli hledat cesty, jak motivovat právě tuhle část soudců k lepšímu vzdělávání a jak nastavit systém, který bude reagovat na konkrétní slabá místa.

Samotná povinnost absolvovat vzdělávací plány není úplně automatickou zárukou lepší odbornosti. Soudci už dnes mají přístup k mnoha vzdělávacím programům organizovaným Justiční akademií. Případné zhoršení kvality rozsudků je často způsobeno nikoliv tedy nedostatkem vzdělávacích možností, ale třeba nedostatkem času a kapacit se těmto vzdělávacím aktivitám plně věnovat.

Dále vzdělávání soudců by mělo být hlavně motivující a dobrovolné, nikoliv povinné a administrativně zatěžující. Klíčem má být kvalita, nikoliv kvantita. Takže pokud budou vzdělávací plány formalistické, hrozí, že se stanou pouhou byrokratickou povinností, která vlastně nepřinese žádný reálný efekt.

Myslím, že všichni chceme kvalitní soudnictví a chceme zvyšovat důvěru občanů v náš právní systém, takže tenhle krok opravdu vnímám jako krok správným směrem, ale do budoucna místo povinných vzdělávacích plánů bychom měli podporovat efektivní, dobrovolné a na míru šité vzdělávací programy, které budou odpovídat reálným potřebám justice. Místo zvyšování počtu pravidel bychom měli zlepšit podmínky, ve kterých soudci svou náročnou práci vykonávají, a tuhle úpravu zákona vítám, podepsala jsem ji, jsem za ni velmi ráda a jsem ráda i za to, že jsme našli shodu, takhle pokračovat ve zlepšování přístupu k obětem. Ale domnívám se, že je možné jít ještě dál, více to zlepšit a být v tom efektivnější.

Kromě důrazu na vzdělávání soudců ten návrh přináší také opatření směřující k navýšení finanční podpory poskytované obětem trestných činů. To je ostatně jedním z cílů také vládního akčního plánu prevence domácího a genderově podmíněného násilí.

Je ale potřeba si také říct, že tam, kde stát nestačí na pomoc obětem, tak tam podporu a pomoc často zajišťují třeba neziskové organizace, a ty jsou dlouhodobě podfinancované. Nicméně i tohoto kroku v návrhu si velmi cením, a jak valorizace částek a rozšíření okruhu oprávněných adresátů pomoci, tak prostředky pro Probační a mediační službu a pro další subjekty, které obětem pomáhají, jde určitě o dobrý základ pro budoucí rozšíření, které, doufám, brzy přijde.

A na závěr mi jenom dovolte říct, že oběti sexualizovaného násilí čelí traumatům a dalším dalekosáhlým dopadům na každodenní život, a proto je třeba pomoci, jak jenom můžeme. Proto jsem ráda, že přinášíme tento další návrh zákona a konečně se na něj dostalo. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Taktéž děkuji. V tuto chvíli jsme v obecné rozpravě a další, kdo je přihlášen do ní, je můj ctěný kolega Michal Zuna, který v tuto chvíli, už vidím, přichází. A prosím, máte slovo.

 

Poslanec Michal Zuna: Já vám děkuji, pane předsedající. Já se také snad stručně vyjádřím k předkládanému návrhu novely o soudech, pardon, o soudech a soudcích.

Jsem rád jakožto spolupředkladatel za spolupráci i s kolegy a kolegyněmi na tomto návrhu, a jsem hlavně rád, že je to další zákon, který navazuje na celou řadu legislativních opatření, která jsme tady společně přijali, právě na lepší přístup ke spravedlnosti (pro) oběti násilných trestných činů právě v oblasti domácího a sexualizovaného násilí, ať už se jedná o redefinici skutkové podstaty znásilnění včetně zavedení institutu bezbrannosti, či o projednávanou definici domácího násilí.

A jelikož to není poslední (návrh?) ve stadiu přípravy, je i takzvaný dětský certifikát, což vlastně budou celkem čtyři novely, čtyři legislativní opatření, která výrazným způsobem pomáhají obětem násilných trestných činů a zároveň i pomáhají zajistit přístup ke spravedlnosti.

A já vždycky říkám, že problematika domácího sexualizovaného násilí je uvedena ve třech rovinách. Jedna je ta společenská, kdy bohužel v této oblasti dochází velmi často k bagatelizování těchto trestných činů. Další je v oblasti legislativní a tady právě si myslím, že máme splněno, nebo alespoň průběžně plníme to, co společnosti dlužíme právě tím, že tedy aktuálně otevíráme již jedno z těch čtyř legislativních opatření. A tím posledním je problematika v soudní rovině, kde se právě setkáváme s tím, že v rámci soudní aplikační praxe dochází k rozsudkům, nad kterými velmi často zůstává rozum stát. My víme, že například polovina rozsudků v případě násilných trestných činů a například znásilnění, ta jedna polovina je buďto zcela osvobozující rozsudek, anebo podmíněný trest. V této souvislosti my tuto novelu pracovně nazýváme lex Anička, což je právě jeden z konkrétních příkladů těch kazuistik, který si zasloužil reakci při vzniku tohohletoho zákona. On je to velmi dobře mediálně známý případ, kdy u dívky docházelo v podstatě pětkrát týdně ke znásilnění od jejího otčíma, a i přesto soud vlastně udělil rozsudek v podobě podmíněného trestu, a to i na základě toho, že soud vyhodnotil újmu této dívky jako mírnou. To vedlo i k pokusu o sebevraždu této dívky a je to jedna z těch ukázek, kdy právě soudní aplikační praxe je jedním z problémů v přístupu ke spravedlnosti (pro?) oběti domácího či sexualizovaného násilí.

Takže já jsem naopak rád, že jedním z těch dvou hlavních bodů je vzdělávání soudců. Já je považuji určitě za nutnost a právě opatření směřující ke zvýšení kvality soudní sestavy, a to prostřednictvím individuálních plánů vzdělávání, které jsou v souladu s metodikou Justiční akademie, která v této oblasti vzdělávání odvádí skvělou práci, je určitě namístě a právě vypracování individuálního plánu na tři roky dopředu je krok správným směrem.

Jsem rád i za tu druhou kategorii, která tady už také byla zmíněna, tedy opatření ke zvýšení rozsahu a kvality pomoci obětem trestných činů.

Já bych si tedy na závěr pouze dovolil požádat o podporu tohoto tisku napříč politickým spektrem. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Taktéž děkuji. V tuto chvíli je do obecné rozpravy přihlášena paní poslankyně Helena Válková jako poslední v obecné rozpravě. Tak prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuju, pane místopředsedo, milé kolegyně, milí kolegové, já bych poprosila o utišení... (Hluk v sále.)

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Já vás ještě poprosím... Ano. (Poslankyně Válková: Děkuji vám.) Ještě chvilinku. Já vás ještě poprosím, abychom se ztišili hlavně v levé části pléna. (Ministr Blažek hovoří s dvěma poslanci.)

A poprosím pana ministra, aby pokud... Pana ministra poprosím... Já poprosím pana ministra... Pana ministra Blažka poprosím... (S důrazem: ) Pana ministra Blažka poprosím... Pana ministra Blažka poprosím, aby byl klid, a pokud chcete, tak můžete samozřejmě do předsálí, pokud vás vystřídají kolegové, přenést své diskuse.

A vy, paní poslankyně, můžete pokračovat. Prosím.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuju. Já si myslím, že to je - a děkuju, pane místopředsedo - protože to je určeno právě pro všechny poslance, kteří tento poslanecký návrh podepsali a které chci upozornit na několik myslím si důležitých věcí.

Pokud jde o opatření, které směřuje ke zvýšení rozsahu kvality pomoci obětem trestných činů, poškozeným, tam nemám vůbec sebemenší problém s tím, naopak to vítám. Děkuji za tuto iniciativu, připojuji se k paní poslankyni Kláře Kocmanové, vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, že to je věc, o kterou dlouhodobě usilujeme, je to takové vyvrcholení toho úsilí a je to dobře. Hlavně jde o valorizaci té finanční podpory, rozšíření okruhu oprávněných osob, které můžou získat nějaké finanční prostředky. Takže to je ta část, kterou nejenže nezpochybňuju, ale vítám.

A pak je ta druhá část, kterou tady pan poslanec Zuna, vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, tak hezky popsal na tom případu Anička, a já s ním také souhlasím, pokud jde o to věcné, to znamená, že by se měli soudci vzdělávat.

O to formální, jakým způsobem to zakotvit, tuto povinnost, tak o tom tady budu chviličku mluvit, opravdu ne dlouho, a chci vás upozornit hned v úvodu na to, že s tímto problémem povinného školení a vzdělávání soudců se potýkají i v jiných evropských zemích. Já si často čtu rozhodnutí německého spolkového Ústavního soudu, která jsou někdy překvapivá a skoro vždycky inspirující. Oni opravdu někdy hodně tvrdě napraví tu judikaturu i nejvyšších soudů, a že jich tam mají poměrně hodně. Takže jeden z těch nálezů nebo rozhodnutí spolkového Ústavního soudu, který se mi tedy vůbec nelíbil - ale všichni ho samozřejmě respektují a dodržují, ale slyšela jsem mezi právníky, kolegy německými, že byli překvapeni a nebyli z toho nadšeni, hlavně tedy ti nesoudci - to byl rozsudek, který konstatoval, že není možné povinně zavázat soudce ke školení právě proto, že by se ohrozila jejich nezávislost tím, že by se stanovilo určité penzum, jak se mají školit, kde a co musí navštěvovat. Bylo to také v důsledku jedné velmi smutné, já bych řekla skoro tragické události, kdy jedna nekompetentní soudkyně, která byla pověřená agendou nezletilých, včetně agendy těch, kteří byli v ohrožení z důvodu podezření na sexuální zneužívání, vrátila sedmiletého chlapce do rodiny, kde ho dále asi rok nebo dva zneužíval otčím. Přitom tam bylo spousta indicií včetně nějakých znaleckých vyjádření, a ona to udělala. A vzhledem k tomu, že tam byly také samozřejmě následky, když se potom na to přišlo, že to bylo v důsledku tohoto velmi, velmi špatného rozhodnutí, byl pokus zákonodárce německého zavést tuto povinnost do německého právního systému. Spolkový Ústavní soud to shodil s tím zdůvodněním, že není možné tímto způsobem rigorózně soudce německé donutit k vzdělávání, na rozdíl třeba od Velké Británie, kde si myslím, že ten mechanismus funguje úplně jinak, a zřejmě to jde, ale tady si tím jistá nejsem, ale že je možné využít takzvané měkké nástroje, to znamená stop profesní kariéře - žádný postup k vyšším stupňům, nižší ohodnocení, které může soudce mít v rámci svých výkonů, prostě neustálá kontrola. Ale nemělo by to končit tím kárným opatřením.

Můžu být trošku nepřesná v tom, co vám říkám, nechci jít do detailu německé judikatury, kterou natolik dobře neznám, nicméně mě to opravdu tenkrát asi před těmi dvěma lety velmi překvapilo a teď, když jsem si četla ten náš návrh, tak jsem si říkala, to je jak opsané z toho zákona, z toho návrhu, který byl v Německu. Určitě tomu tak není.

Navíc ještě tam je jedna asi formální chyba, protože jak víme, povinnosti bez ohledu na to, jestli jde o soudce, nebo nesoudce, právní povinnosti nemůžeme ukládat někomu prováděcím právním předpisem, což určitě metodika Justiční akademie je, kterou se to ukládá, museli bychom to udělat zákonem, čili by to muselo být v rámci tohoto zákona, novelou toho zákona. To už bychom měli v rámci pozměňovacích návrhů doplnit a zpřesnit, aby alespoň tohle sedělo.

Ale chci jenom upoutat vaši pozornost na toto slabé místo, jak to tedy udělat, aby bylo možné naplnit bohulibý záměr donutit ty, kteří nejezdí na Justiční akademii v Kroměříži, a přitom rozhodují třeba v oblasti sexuální trestné činnosti, aniž by byli vzděláváni, aby se vzdělávali, ale přitom zajistit nezávislost soudnictví a nepřekročit ústavní mantinely, které třeba v Německu - u nás to tak nemusí samozřejmě být, máme jiný právní systém, ale velmi podobný v řadě ohledů - tak abychom nedopadli jako v Německu, aby nám zase Ústavní soud něco nezrušil. Takže o tomhle musíme přemýšlet. Trošku mě mrzí, že o tom nepřemýšleli na Ministerstvu spravedlnosti.

Takže já teď na mikrofon říkám: je třeba to předělat, v nejhorším případě vypustit, pokud si nebudeme jisti, vést diskusi se soudci, ať se nám to líbí, nebo ne. Bohužel, nemají tu soudcovskou radu, takže se bude muset jednat s těmi - nebo doporučuji jednat s těmi justičními špičkami, Nejvyšší soud, možná i Ústavní soud, rozhodně vrchní soudy. Ony nebudou nadchnuty, to asi předvídáme správně všichni, nicméně pokud to napíšeme nebo necháme a odsouhlasíme tak, jak je to předložené, tak se vsadím, že některý z nich se obrátí na Ústavní soud, a budu velmi příjemně překvapena, pokud to Ústavní soud nezruší. V této podobě je to podle mého názoru neústavní a současně velmi riskantní pokus o to, jak donutit v České republice soudce, kteří nejsou dostatečně vzdělaní, se vzdělávat. Účel je v pořádku, ale neplatí zásada "účel světí prostředky", ty prostředky musí být trošku právně, ústavně konformnější, než jsou v daném případě.

Omlouvám se, že vám nenabídnu teď konkrétní způsob, jak to udělat, ale doufám, že na něj přijdeme. V případě, že nepřijdeme, navrhnu svým pozměňovacím návrhem vypuštění těchto ustanovení právě z důvodu podezření na jejich neústavnost.

Jinak ten návrh vítám. Jak říkám, aby nedošlo ke špatné interpretaci i pro média: Válková vítá opatření ke zvýšení rozsahu a kvality pomoci poškozeným obětem trestných činů, ale obává se, že v případě donucení soudců k povinnému vzdělávání můžeme narazit na určité mantinely, které by mohly být prohlášeny později Ústavním soudem za neústavní. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Taktéž děkuji a s faktickou poznámkou a poté do rozpravy se hlásí předseda Pirátů, pan poslanec Michálek. Takže nejdříve faktická poznámka - máte dvě minuty. Prosím.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, já zde musím naprosto souhlasit se svojí kolegyní Helenou Válkovou, protože přece jenom jsme právníci a víme, jaké parametry má právní řád České republiky, a víme, protože se účastníme už mnoho let diskusí o radě pro soudnictví a principu dělby moci a seznámili jsme se i s tím judikátem, který je citován v důvodové zprávě, že takovýmto způsobem to tedy patrně možné provést není. Já o tom budu ještě mluvit ve svém projevu podrobněji, ale opravdu toto jsou přesně věci, které měly zaznít v úvodním slově pana ministra spravedlnosti, který se z toho vyvlékl, předložil to jako poslanecký návrh a záležitosti, které mají ústavní charakter a které vedou k tomu, že zase to může shodit Ústavní soud - vzdělávání soudců - protože jsme to neudělali pořádně, tak se dostáváme do situace, že to tady vůbec vysvětleno není. Má to několik aspektů, které by si skutečně zasloužily podrobnější diskusi. Že už dneska máme úpravu v zákoně o soudech a soudcích, která stanoví kompetence rady, stanoví kompetence ředitele Justiční akademie a my teď v podstatě řediteli Justiční akademie dáváme kompetenci prostřednictvím metodiky, asi patrně po projednání s radou, protože z toho zákona to není vůbec jasné a ani z těch novelizačních bodů nevyplývá, že by se nějakým způsobem to propisovalo do kompetencí v rámci Justiční akademie, tak bude určovat obsah právě individuálních plánů vzdělávání, nějaká ta základní pravidla, postupy a tak dále, výkonná moc. A to je přesně, co Ústavní soud ve svém nálezu kritizoval.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji za dodržení času. V tuto chvíli s faktickou poznámkou paní poslankyně Helena Válková a vaše dvě minuty, prosím.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuju. Mně to stačí úplně, možná bleskově. Já jsem zapomněla ještě na jednu věc, že se chci zeptat pana ministra, jak reaguje na to projednání na radě Justiční akademie, kde jsem si vyžádala informaci, 7. června 2024 se tomuto tématu věnovala a ten návrh Justiční akademie odmítla.

Já vím, že je řízená Ministerstvem spravedlnosti a ministrem spravedlnosti, takže samozřejmě to může odmítnout a já jako ministr spravedlnosti nebo ministryně spravedlnosti rozhodnu, ale ona to odmítla docela zdůvodněně. Nemá na to kapacity, nemá na to finance, nemá na to prostě lidi, a to nemluvím o tom předcházejícím, o čem jsem mluvila, o té možné neústavnosti.

Čili, pane ministře, prosím vás, jak jste reagoval na to projednání se zamítavým stanoviskem i samotné rady Justiční akademie 7. června 2024? Pokud si teď nevzpomínáte, tak to naprosto chápu, protože těch věcí je strašně moc, a bude mi stačit, když tu informaci dostanu třeba i neformálně, ale je důležité, aby to i ostatní věděli, že ti, kteří by to měli provádět, to nechtějí dělat. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Taktéž děkuji. S další faktickou poznámkou je přihlášen pan předseda Michálek. Prosím, pane předsedo.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuju za slovo. Navážu na svoji předřečnici, paní profesorku Válkovou. Mě úplně tak nefascinuje, že nějaký orgán nechce dělat nějakou novou práci, kterou mu svěříme, protože přece jenom za tu dobu, co tady jsem, jsem nezažil úřady, které by oslavovaly, že jim přidělíme novou práci navíc, to mně přijde, že je spíš klasické. Ale já bych si kladl otázku, proč to nechtějí dělat? No, nechtějí to dělat, protože jsou tam vážné právní otázky, jestli instituce řízená mocí výkonnou může stanovit na základě nějaké interní metodiky požadavky, jejichž porušení je následně kárným proviněním, které je sankcionovatelné ze strany kárného soudu, až by to mohlo dosáhnout k odvolání toho soudce, a to je podle mě zcela legitimní diskuse, která se tady nevede. V podstatě důvodová zpráva končí tam, kde začínají problémy v této otázce. Pan ministr tady vlastně vůbec přítomen teďka není a nereagoval na to, takže to je podle mě zcela legitimní se o tom bavit. Samozřejmě si tím vlastně, tímto postupem projednávání, i odpovídáme na otázku, proč to nebylo předloženo jako vládní návrh zákona, protože vládní návrhy zákona procházejí legislativní radou vlády a ta by možná poradila předkladatelům, že tento hezký účel, který chtějí realizovat a na kterém se shodneme, je potřeba udělat taky tak, aby byl v souladu s judikaturou Ústavního soudu, aby nám to Ústavní soud neshodil a abychom nedosáhli akorát z toho, že připravíme úpravu, která následně v praxi bude muset být přepracována. Vždyť to přece chceme udělat pořádně, tak by bylo žádoucí, abychom to tady probrali, aby bylo i nějaké východisko pro následující projednávání na výborech.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Vážený pane předsedo, můžete zůstat u pultíku, poněvadž už se nikdo nehlásí s faktickou poznámkou a vy jste přihlášen do obecné rozpravy. Takže prosím, v tuto chvíli máte slovo.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuju. Já jsem se chtěl v tomto svém projevu, byť s tím návrhem zákona obsahově souhlasím, jsem se chtěl věnovat právě navrhovanému ustanovení paragrafu 82a, které stanoví, že pravidla a postup při vypracování a předkládání individuálního plánu vzdělávání, jeho formu, obsah a náležitosti stanoví metodika Justiční akademie. Já bych si předně dovolil nesouhlasit s jednou věcí, která tady zazněla od paní profesorky Válkové, a možná to bylo nedopatření, ale já se nedomnívám, že metodika Justiční akademie vykazuje znaky právního předpisu, že to je samostatný, v podstatě takový zvláštní, možná interní akt. Budeme se bavit o tom, jakou to má povahu, protože z toho, jakou povahu má ten akt, který vydává Justiční akademie, z toho se potom samozřejmě odvíjí způsob přezkumu toho interního aktu, který nemůže být samostatně napaden návrhem na zrušení právního předpisu, protože my máme v ústavě přesně stanoveno, kdo vydává právní předpisy, kdo vydává zákony - to jsme tedy my jako parlament, je tam legislativní proces a u vyhlášek jsou to ústřední správní orgány. A pokud se nepletu, Justiční akademie není ústřední správní orgán. Tady v tomto případě by to mělo formu metodiky, nikoliv vyhlášky, a pak se samozřejmě otvírá celá ta otázka, jak na základě tohoto aktu něco přezkoumávat.

My tady narážíme v podstatě na to, že Česká republika zatím dlouhodobě nenašla cestu k tomu, jak ustanovit určitou instituci, která by reprezentovala názor soudnictví a zajišťovala by pro daňové poplatníky kvalitu v rámci justice tak, aby současně nedocházelo k zásahům ze strany exekutivy. Narážíme tedy na to, že jsme dosud nepřijali nějakou podobu rady pro soudnictví a já říkám otevřeně, že nejsem zastáncem rady pro soudnictví v silném formátu, jak funguje například v Itálii, já jsem zastáncem rady pro soudnictví řekněme v té slabší podobě, v té, kdy není vybavena kárnými pravomocemi, ale kdy se právě stará o záležitosti, jako je vzdělávání soudců a jako je třeba identifikace systémových problémů v rámci justice, které přesahují působnost jednoho soudu, protože my se tady setkáváme s tím, že si třeba soudy pinkají nějaké případy kvůli tomu, že se neshodnou na nějaké interpretaci a tak dále, no ale to už... A pak to prostě tím, jak to probíhá celou soudní soustavou, tak už to nikdo systémově nevyhodnocuje, takže my sice zjistíme, že došlo k průtahu u jednoho soudu, ale už nikdo systémově nemonitoruje, že třeba těch soudů to projednávalo X a že teprve jsou v souvislosti tohoto projednávání několika soudy došlo k průtahům a k nepřiměřené délce řízení. Takže to je ta problematika, která souvisí s absencí rady pro soudnictví, která by dokázala zastat tyto nezávislé prvky a která je jenom velmi částečně kompenzována v § 130 zákona o soudech a soudcích, který stanoví organizační předpoklady fungování Justiční akademie.

Já se k tomu potom dostanu detailněji, ale teď bych rád upozornil na to, jakým způsobem se k tomu vyjadřuje důvodová zpráva, a to je taky důvod, proč to tady uvádím. V důvodové zprávě se uvádí, že navrhovaná úprava je podle předkladatelů v souladu s ústavním pořádkem České republiky a že Ústavní soud se v minulosti zabýval otázkou rozšíření povinnosti vzdělávání soudců při posuzování nové právní úpravy v zákoně o soudech a soudcích. Ústavní soud ve svém nálezu, plénum Ústavního soudu 7/02 ze dne 18. 6. 2002, výslovně uvedl následující: "Navíc je třeba brát v úvahu, že zákon v návaznosti na v něm deklarovanou odpovědnost soudců za svou odbornou úroveň při výkonu funkce, § 82 odst. 1, výslovně mezi povinnosti soudců jim zároveň ukládané zařadil také povinnost se soustavně vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon funkce, § 82 odst. 2, jakož i povinnost tuto vykonávat v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví. Přitom zaviněné porušení povinnosti soudce je kárným proviněním podle § 87, za něž nese soudce i kárnou odpovědnost, § 86, jenž může vést až k jeho odvolání, § 88 odst. 1 písm. d). Lze tak konstatovat, že dosažení stavu, aby ze soudcovského sboru byly vyloučeny osoby, které povinnost dbát na svoji odbornou úroveň ignorují, disponuje zákon prostředkem, a to prostředkem, jenž je jako výjimka ze zásady neodvolatelnosti Ústavou výslovně předpokládán."

Znovu se pak k povinnosti vzdělávání vyjadřuje následovně: "Je nesporné, že kontinuální odborné vzdělávání soudců se u tohoto povolání předpokládá. Uvedený postulát plyne i ze zmiňovaných mezinárodních dokumentů. Jak již dříve v jiné souvislosti bylo uvedeno, je stanoven jako povinnost i tímto zákonem v ustanovení § 82 odst. 2 a zákon zároveň stanoví, že soudce nese za svou odbornou úroveň odpovědnost.

Tato odpovědnost, a to je potřeba zdůraznit, však plyne především ze samotné podstaty soudcovské nezávislosti, s níž je nezbytně třeba spojovat a z níž vyplývá závazek každého jednotlivého soudce nejen ke spravedlivému a nestrannému rozhodování, ale i k rozhodování předvídatelnému, budovanému na dokonale znalosti právních předpisů a soudní judikatury, neboť to, co je pro atribut nezávislosti soudnictví typické a také v zájmu fungování demokratického systému nezbytné, je právě přirozené spojování tohoto atributu se soudcovskou odpovědností vyplývající také z čl. 90 a 95 ústavy a detailně pak vyjádřenou například v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ukládajícím soudu povinnost odpovídající právu každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Odpovědnost a ručení za tento závazek však musí nést soudní moc sama.

To je to, na co jsem chtěl upozornit, pana ministra spravedlnosti, že Ústavní soud tady uvádí, že odpovědnost a ručení za tento závazek musí nést soudní moc sama, a tím se dostáváme k té kauze, že Ústavní soud svým nálezem zrušil předchozí pokus právě stanovit podmínky pro vzdělávání soudců a soudu v Justiční akademii, což já považuji za nezbytný a velmi důležitý krok, ale musíme ho udělat pořádně, musíme ho udělat tak, aby to vyhovělo požadavkům Ústavního soudu, aby to neskončilo jako platy, jako zpřísnění střetu zájmů a jako další návrhy, které z tohoto pohledu Ústavním soudem byly zrušeny.

Ústavní soud v této oblasti říká, že v rámci hodnocení soudu a soudců, která mohla vést k odvolávání, a také samostatné fungování Justiční akademie bylo dle jiných pravidel, zejména co se týče složení Rady Justiční akademie a pravomoci Ministerstva spravedlnosti vůči Justiční akademii, a Ústavní soud vyjádřil obavu přílišného zásahu moci výkonné do moci soudní a ohrožení nezávislosti, takže k tomu byly výtky, že je tato úprava těžko slučitelná s principem dělby moci a nezávislým výkonem soudnictví, aby se soudci a soudkyně povinně vzdělávali v instituci, jejíž založení a obsah výuky má přímo či nepřímo - to podtrhuju pro pana ministra - přímo či nepřímo v rukou moc výkonná. Domníváme se však, že po více jak dvaceti letech - to píšou předkladatelé - od nálezu Ústavního soudu se právní úprava změnila v tom směru, že navrhovaná změna v povinnosti absolvovat vzdělávací kurzy na Justiční akademii nemůže ohrozit nezávislost jednotlivce ani justice jako celku. A teď to tam zdůvodňují, že v tom návrhu nebo v té úpravě, která dneska platí, je to jinak, než to bylo dříve, protože v původním zákoně č. 6/2002 byl v čele Justiční akademie ředitel, kterého jmenoval a odvolával ministr spravedlnosti, bez dalšího. Rada Justiční akademie byla jmenována ministrem spravedlnosti opět jako jeho výlučná pravomoc, kdy bylo pouze stanoveno, že ministry jmenuje členy z řad soudců, státních zástupců, advokátů, notářů, učitelů právnických fakult a jiných odborníků. A tím tedy dokládají předkladatelé, že Justiční akademie se v průběhu let stala více nezávislou na moci výkonné. Nicméně současná úprava v § 130 zákona o soudech a soudcích opět hovoří o tom, jakým způsobem jsou vytvářeny orgány Justiční akademie, a to rada a ředitel. Rada je sestavena tak, že na jejím obsazení se podílí tuším že 2 hlasy, vždycky vrcholné soudy dohromady a státní zastupitelství, to je dohromady 6 hlasů, a potom předsedu, místopředsedu a další funkcionáře, kterých je tuším sedm, osm nebo nějaké takovéhle číslo, zkrátka většinu jmenuje ministr spravedlnosti. To znamená, Justiční akademie, jak je dneska konstruovaná, je orgán, jehož vedení je z většiny obsazováno ministrem spravedlnosti, čili přesně naplněno to, co uvádí předkladatelé jako důvody toho, proč to shodil Ústavní soud, že na chod akademie má přímý nebo nepřímý vliv Ministerstvo spravedlnosti.

Samozřejmě tedy ten argument platí úplně stejně, jako když o tom rozhodoval dříve Ústavní soud, který řekl, že právě to přezkoumávání má být v gesci moci soudní. Tady se dostáváme do toho, že pravidla a obsah vzdělávání soudců bude stanovovat metodikou Justiční akademie, která je většinově kontrolována tímto způsobem, mocí výkonnou, jak jsem mluvil o tom, většinu členů Rady Justiční akademie jmenuje ministr spravedlnosti. Je potřeba říct, že to je ze soudců, ale to bylo i z těch profesí, to bylo vlastně i předtím. Teď je tam navíc podmínka, že musí být většina soudci.

Ale je tedy otázka, a mělo by to zaznít a být zdůvodněno, protože se můžeme vystavit tomu, že to nějaký soudce napadne a bude se to přezkoumávat, jakým způsobem tedy bude zajištěna nezávislost Justiční akademie a jak to bude ve vztahu k řediteli, protože ředitel je vedle rady druhým orgánem a ten je jmenován ministrem spravedlnosti po projednání s Radou Justiční akademie. To znamená, že ani souhlas Justiční akademie se nevyžaduje k tomu, aby byl jmenován ředitel Justiční akademie, a my bychom si potřebovali ještě vyjasnit, jestli tedy metodiku Justiční akademie bude vydávat ředitel, který stojí v čele Justiční akademie a který má zbytkovou působnost, anebo jestli to bude rada, které zákon v § 130 svěřuje řízení vzdělávání soudců. To je poměrně zásadní otázka, která by měla být v rámci projednávání vyjasněna.

Můžu dále pokračovat, že se v tom projevuje právě absence rady pro soudnictví, kde by v nějakém reprezentativním zastoupení justice měli možnost většinově ti soudci řekněme se starat o kvalitu soudnictví pro daňové poplatníky a samozřejmě vymezit obsahově to, co se rozumí těmi pravidly a postupem při vypracování a předkládání individuálního plánu vzdělávání, jeho obsahu a náležitostí, protože tam pochopitelně můžou být obsaženy otázky, které se týkají práva, práva s nějakou specializací nebo obecně těch kodexů, které jsou platné, podle kterých se postupuje, procesního práva - záležitostí, o kterých tady byla řeč, sexuálního násilí, kyberkriminality, hospodářské kriminality, kde se velmi vyvíjí právní úprava, judikatura utajovaných informacích a dalších souvisejících záležitostí, ale jsou to i otázky etiky, kde byl vydán etický kodex.

Takže je tam materiál, který je potřeba taky reflektovat, i problematiky práce s počítačem, protože chceme, aby naši soudci fungovali efektivně a poradili si s moderní technikou. Já jsem bohužel navštívil i některé soudy, kde soudci zatím počítač nepoužívají, používají pouze tedy diktafon a dávají to asistentům k přepsání. Tak doufám, že i v této oblasti bude pokračovat pokrok mílovými kroky.

Samozřejmě další problematika, která se týká procesního vedení řízení čili například jednání s oběťmi trestné činnosti, jednání s dětmi a tam, kde je to specifické. My bychom si tady měli skutečně popsat podrobně, jakým způsobem se bude dále postupovat, pokud schválíme tuto právní úpravu - že na jednu stranu tedy, jak říká Ústavní soud, je možné soudce sankcionovat jako kárné provinění za to, když nepracuje na svém vzdělávání, a současně zákon by nově stanovil, že musí respektovat metodiku Justiční akademie. Jestli tedy za nerespektování metodiky Justiční akademie při zpracování individuálního plánu vzdělávání, jestli to bude taky pochybení, které bude postižitelné jako kárné opatření, nebo jaký jiný druh sankcí bude vůči těmto soudcům uplatněn? Domnívám se, že tato základní otázka, pokud chceme mít zákon, který bude vyhovovat i požadavkům Ústavního soudu, by v rámci projednání zde v Poslanecké sněmovně měla být ze strany Ministerstva spravedlnosti objasněna. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Také děkuji. V tuto chvíli s faktickou poznámkou se hlásí paní poslankyně Helena Válková. Prosím, paní poslankyně, vaše dvě minuty.

 

Poslankyně Helena Válková: Ano, proto jsem se nepřihlásila taky k tomu normálnímu neomezenému projevu, jenom ke dvěma minutám, ale musím, milé kolegyně, milí kolegové, za prvé - možná jsem to neřekla dostatečně zřetelně. Největší problém je v tom, že metodika samozřejmě, pane poslanče Michálku, vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, nemá povahu právního předpisu - to já také kritizuju. Metodika nemá povahu právního předpisu, a dokonce ty povinnosti někdy nazývané primární povinnosti nelze ukládat nikomu ani na základě prováděcího předpisu, ale zákona.

Problém spočívá v tom, že se tou metodikou, která je jenom zmiňovaná ve vyhlášce - já jsem si tady napsala číslo 516/2021, o odborné justiční zkoušce, výběru a odborné přípravě justičních kandidátů a tak dále - je zmiňovaná, není nikde stanovená. Tam ta odpověď na to, jak to řešit, se nabízí prostě dopracovat tenhle návrh o to, že přímo v tom zákoně, v novele zákona o soudech a soudcích, bude stanovena povinnost - ale jak? - povinnost se vzdělávat, a budou tam práva zakotvena způsobem, který nebude ústavně nekonformní, takže jinými slovy ústavně konformní.

Takže to je to, co je úkol pro druhé čtení, a myslím si, že pokud nebude dobře splněný, tato část by měla odpadnout, tu bychom neměli na ústavně-právním výboru vůbec odsouhlasit. Takže můj návrh je dopracovat to, anebo tuto část neodsouhlasit. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Také děkuji. S faktickou poznámkou dále pan předseda Jakub Michálek. Prosím.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Já na to ještě navážu. Primární povinnost samozřejmě stanoví zákon tím, že stanoví soudcům povinnost se vzdělávat. Potom je konkretizace sekundární povinnosti, ale my se bavíme o tom, že tak, jak je to napsáno, to má být metodika. Ono v některých případech, když jsme třeba schvalovali úpravu u státních zástupců, tak tam je stanoveno, pokud se dobře pamatuji, u státních zastupitelství, že pravidla pro to, jak probíhá výběr právě do pozic šéfů státních zastupitelství, stanoví svojí instrukcí nejvyšší státní zástupce. Tam to ale nenavazuje na primární povinnost stanovenou zákonem, tam se zkrátka upravuje nějaký proces, leda bychom mohli nějak extenzivně přemýšlet o tom, že to je právo na přístup k veřejné funkci.

V tomto případě ale právě dochází ke konkretizaci povinností konkrétních osob, soudců, kteří musí podstoupit určitý způsob vzdělávání. Proto by bylo žádoucí postavit najisto, jakou povahu má, nebo respektive stanovit to buď právním předpisem, čili nějakou vyhláškou, anebo ještě v lepším případě tak, aby na to nemohla mít vliv právě nějakým autonomním aktem, na kterém bude participovat justice, v takové podobě, aby nemohla být vznesena námitka, že moc výkonná uplatňuje přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v procesu, jak budou stanoveny obsahové náležitosti, pravidla a postup vypracování a předkládání individuálního plánu vzdělávání, protože se můžeme téměř jistě spolehnout na to, že ze strany některých soudců toto zpochybněno bude, a pokud to tam necháme v této podobě, tak to může být problematické. Proto jsme to chtěli vysvětlit ze strany pana ministra spravedlnosti.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji za dodržení času. V tuto chvíli to byla poslední faktická poznámka i poslední přihlášený do obecné rozpravy. Pokud se už nikdo nehlásí - a nevidím, že by se někdo hlásil z pléna Poslanecké sněmovny - ukončuji tímto obecnou rozpravu.

Případně poprosím o závěrečná slova pana ministra. (Ministr: Nemám.)

Ano, nejsou, proto přivolám kolegy z předsálí. Poněvadž nebyl dán žádný návrh na vrácení nebo zamítnutí předloženého návrhu, budeme se nyní zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Nejprve rozhodneme o přikázání garančnímu výboru.

 

Předsedkyně Poslanecké sněmovny svým rozhodnutím navrhla přikázat předložený návrh k projednání ústavně-právnímu výboru jako výboru garančnímu. Navrhuje někdo přikázání jinému výboru než garančnímu? V tuto chvíli nevidím nikoho z pléna.

Zahájil jsem hlasování. Táži se vás, kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 10, přihlášeno bylo 134 poslanců a poslankyň, pro 112.

Tímto konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání ústavně-právnímu výboru jako garančnímu výboru.

 

Předsedkyně Poslanecké sněmovny nenavrhla přikázat tento návrh dalšímu výboru. Má někdo prosím z pléna zájem na přikázání dalšímu výboru? Nevidím tak, tím pádem konstatuji, že ukončuji projednávání tohoto sněmovního tisku v prvním čtení. (O slovo se hlásí poslanec Michálek.)

Ano? Pan předseda Michálek se hlásí s přednostním právem, prosím.

 

Poslanec Jakub Michálek: Děkuji za slovo. Já jsem očekával, že pan ministr v rámci projednávání toho tisku, když slyšel výhrady ze dvou poslaneckých klubů z opozice, vyjasní, jak je to s tou problematikou schválení a souladu s ústavou daného ustanovení. Nejenom že jsme to tady neslyšeli v průběhu diskuse - a je to poměrně vážná věc - ale neslyšeli jsme to ani v závěrečném slovu. Tak musím vyjádřit určité politování toho, že byť tady pan ministr je přítomen, tak se té diskuse, která není od Aše k Tatrám, ale týká se věcně projednávaných materiálů, vlastně vůbec neúčastní. Nejsou to námitky, které by byly ledabylé, ale které se opírají o konkrétní znění předloženého návrhu zákona a toho, že připravený návrh zákona neprošel standardním legislativním procesem, kde předpokládám, že v rámci projednání Legislativní rady vlády by byly odchyceny nedostatky, které vyplývají z volby chybné právní formy pramene práva nebo metodiky nebo jak tomu budeme říkat.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: S přednostním právem pan ministr Blažek. Nicméně jenom upozorňuji, že tento bod, ke kterému se v tuto chvíli vyjadřujete, jsme již uzavřeli, a máme před sebou další bod k projednávání. Mohli jste se takto vyjadřovat v závěrečném slově anebo faktickými poznámkami anebo přihlášení s přednostním právem. V tuto chvíli vám dám ještě nějaký krátký čas na to, abyste odpověděl panu poslanci Michálkovi, prosím.

 

Ministr spravedlnosti ČR Pavel Blažek: Děkuji za slovo. To není ministerský návrh a těžko jsou proti tomu kluby, když zástupci jak klubu ANO, tak klubu Pirátů to spolupodepsali, takže je potřeba si to vyjasnit také mezi kolegy ve vlastních klubech. Já se rád vyjádřím ke druhému čtení jako pan poslanec, nikoliv jako pan ministr, protože tady jsem spolupředkladatelem. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Aleš Juchelka: Děkuji. V tuto chvíli tedy otevírám další bod, kterým je

Aktualizováno 22. 1. 2025 v 22:51.