(Schůze zahájena v 15.00 hodin.)

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové a členky vlády, zahajuji 97. schůzi Poslanecké sněmovny a všechny vás zde srdečně vítám.

Aby byla zaznamenána naše účast, nejprve každého odhlásím a požádám, abychom se všichni přihlásili svými identifikačními kartami. Náhradní karty a jejich čísla platí tak, jak bylo řečeno na schůzi 96.

Tuto schůzi svolala předsedkyně Poslanecké sněmovny podle § 51 odst. 4 našeho jednacího řádu, a to na základě žádosti 81 poslanců. Pozvánka vám byla rozeslána elektronickou poštou ve středu 13. března 2024.

A nyní přistoupíme k určení dvou ověřovatelů této schůze. Navrhuji, abychom jakožto ověřovatele určili poslance Stanislava Berkovce a poslance Toma Philippa. Táži se, zda má někdo nějaký jiný návrh? Takový návrh není. Čili přivolám ještě jednou kolegyně a kolegy z předsálí k hlasování.

 

Budeme hlasovat o určení ověřovatelů této 97. schůze, a sice navrženi jsou poslanci Stanislav Berkovec a Tom Philipp.

Zahajuji hlasování o ověřovatelích této schůze. Táži se, kdo je pro? Nechť zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je případně proti navrženým ověřovatelům?

V hlasování číslo 1 bylo přihlášeno 130 poslanců a poslankyň, pro 128, proti 0. Konstatuji tedy, že jsme ověřovateli 97. schůze Poslanecké sněmovny určili pány poslance Stanislava Berkovce a Toma Philippa.

 

Co se týče omluv z tohoto jednání, platí omluvy načtené na 96. schůzi a doplňuji je o dvě omluvy, které nyní přišly. Omlouvá se paní poslankyně Romana Fischerová z celého jednacího dne ze zdravotních důvodů a pan poslanec Ivan Jáč od 17 hodin z rodinných důvodů.

Nyní přistoupíme ke stanovení pořadu 97. schůze, jehož návrh je uveden na pozvánce. Připomínám, že podle § 54 odst. 7 zákona o jednacím řádu rozhodne Sněmovna pouze o pořadu uvedeném v žádosti. Nelze navrhnout žádnou změnu ani doplnění pořadu. Rovněž tak nelze rozšiřovat schválený pořad.

A současně, nežli přistoupíme ke stanovení pořadu, tak před otevřením pořadu mám zde řadu přihlášek s přednostním právem, a aby se každý orientoval, načtu pořadí prvních několika z nich. Je tam přihlášen pan poslanec Jakub Michálek, předseda vlády Petr Fiala, pan ministr Vít Rakušan, pan ministr Marian Jurečka a další. Já nyní před otevřením pořadu tedy požádám ty, kteří jsou přihlášeni s přednostním právem, v tom pořadí, jak jsem četla, o vystoupení.

Jenom konstatuji - objevila se tady faktická, již byla smazána - že ještě nejsme v rozpravě, jsme u řečníků přihlášených s přednostním právem před otevřením pořadu. A mám zde řadu asi 20 přihlášek. Prosím, pane předsedo, ujměte se slova. (Poslanci hnutí ANO umisťují na své lavice cedule s různými vyjádřeními výhrad proti vládě a odcházejí ze sálu.)

 

Poslanec Jakub Michálek: Vážené paní poslankyně...

 

Místopředsedkyně PSP Olga Richterová: Ještě požádám o chviličku strpení, než se uklidní hluk v sále. Rozumím tomu, že poslanci opouštějí sál.

 

Poslanec Jakub Michálek: Vážené paní poslankyně, vážená vládo, vážení poslanci, vážení občané, dovolte mi, abych vás dnes přivítal a zahájil dnešní představení bodu. Jsem připraven na to, že nás tady čeká konfrontace, dokonce se tady jasně někdo hlásí k teatrální politice, jak to tady vidím na čtvrtkách od hnutí ANO. Je jasné, že tady dneska bude určitá konfrontace, ale přece jenom já bych měl jednu prosbu. Nesešli jsme se tady dneska kvůli jednomu e-mailu, ale sešli jsme se tady kvůli věcem, které jsou daleko důležitější. A mě mrzí, že naše opozice to bere tímto způsobem, nebo minimálně hnutí ANO, protože kolegy z SPD tady vidím standardně, jsou na svých místech, že to bere tímto teatrálním způsobem a není pro ni bezpečnost natolik důležité téma, aby si poslechla to, co chce koalice, zástupce vlády probrat. Přece jenom si myslím, že bezpečnost je věc, která zajímá všechny naše občany bez ohledu na politickou příslušnost, že to jsou věci, které by měly jít do určité míry napříč, ale myslím si, že i od nás je docela solidní, že se nehodláme, nebo minimálně mluvím za sebe, točit na jednom e-mailu.

Začnu takovou rekapitulací, proč jsme se tady sešli. V roce 2014 tady naši předchůdci, někteří tady dnes sedí, určitě pro to taky hlasovali, jsme jako poslanci a poslankyně odmítli anexi Krymu. V roce 2021 jsme odsoudili útoky ve Vrběticích, kde GRU na příkaz Putinova režimu udělala sabotáž, při které zabila dva české občany. V roce 2022 jsme tady jako poslanci a poslankyně odsoudili napadení Ukrajiny, odsoudili jsme lživou rétoriku Putina a odsoudili jsme válečné zločiny v Buči, vyzvali jsme naopak k dodávkám materiálu a označili jsme současný ruský režim za teroristický. To nejsou věci, které bych si vymyslel, to jsou věci, které jsou v platných usneseních Poslanecké sněmovny.

Máme tady rok 2024 a bohužel bezpečnostní hrozba nezmizela, ta bezpečnostní hrozba je tady pořád. Jsme v situaci, která není lehká pro nikoho z nás, není lehká pro naše občany. Vnímáme i to, že třetina občanů má hlouběji do kapsy i kvůli válečné inflaci a tu inflaci postupně překonáváme, nyní konečně máme lepší vyhlídky, ale ten konflikt stále vypadá vlekle. A stále to naštěstí vypadá, že Ukrajina solidně drží. Současně nám vysílají jasné zprávy, že jim chybí zbraně. Současně máme v Evropě vlnu bezprecedentních výroků některých politiků, které nahrávají ruské propagandě, a my musíme stůj co stůj zabránit tomu, aby se tento provýchodní směr přesunul a rozhoupal i sem k nám do České republiky. Objevují se různé výzvy, abychom tlačili Ukrajinu k míru za podmínek, které nejsou s Ukrajinou domluvené a které jsou v podstatě pokračováním politiky appeasementu, politiky udobřování diktátorů, která nikdy nefungovala. Občas, a nemluvím jenom o České republice, bohužel mluvím i o výrocích na východ od nás, se objevuje zmatený mix různých prozápadních, prokremelských výroků, že se nemáme připravovat na bezpečnostní situace, že tady existuje nějaké jednoduché řešení, ukončení dodávek zbraní, které povede k míru, a dostává se nám tento zmatek i do diskuse. To je důvod, proč si to potřebujeme ujasňovat, proč potřebujeme mluvit o našich bezpečnostních zájmech, o naší bezpečnostní politice.

To, co v této situaci roku 2024 potřebujeme, jsem přesvědčen, jsou odhodlání a vytrvalost a taky jednota, abychom dál mohli mít tu naději, že to dobře dopadne a že výsledkem bude bezpečnost České republiky a taky spravedlivý a trvalý mír na Ukrajině.

Tato schůze má dneska za mě pět cílů. Za prvé, abychom si uvědomili, že rozpínavost Putinova režimu stále zůstává bezpečnostní hrozbou číslo jedna. Připomeňme si naši geografii. Naše geografie je neúprosná. Ta bezpečnostní hrozba na východ od nás je každému zcela zřetelná. A vidíme, že Ukrajina má v té bezpečnostní geopolitické situaci rozhodující geografické postavení a že hranice Ukrajiny jsou pouze o něco více jak 200 kilometrů od hranic České republiky. A pokud by se stalo, že by Putin rozšířil svoji říši, svoje impérium, třeba v podobě režimu, který je dneska v Bělorusku, i do Ukrajiny, tak by to znamenalo, že v bezprostřední blízkosti našich hranic, několik set kilometrů od nás, bude regulérní velké území pod vlivem tohoto režimu, který se neštítil sáhnout i k válečným zločinům ve své expanzivní politice.

Druhý cíl dnešní schůze je potvrdit si to prozápadní směřování. Já jsem přesvědčen, že nakonec po tom, co skončí toto divadýlko, si sedneme a budeme mluvit o těch bezpečnostních zájmech vážně a že se nakonec shodneme i s velkou částí naší opozice, že prozápadní směřování je něco, včetně sjednoceného postupu ve věci Ukrajiny, na čem chceme vytrvat, a že se nechceme dostávat do poloh nějakého vypočítavého lavírování.

Třetí věc, na které chci, aby se dneska Poslanecká sněmovna shodla, a kterou chci, abychom prodiskutovali, je, abychom se vyvarovali těch scénářů, že ukončíme podporu Ukrajiny. Naopak si myslím, že bychom měli jako Poslanecká sněmovna po těch dvou letech opět říci, že jsme připraveni vytrvat, že jsme připraveni pokračovat v tom, co už fungovalo, a ve výsledku i třeba přezbrojit ty dodávky, které Putin dostává od různých spolupracujících totalitních režimů jako KLDR a podobně. Myslím si, že tady vyjadřuji i názor velké části našich obyvatel, že zbrojení není nic, co by bylo samo o sobě hezké, ale v dané situaci je to nejmenší zlo a že to je lepší než přepustit Putinovi tuto obrovskou část území, kterou by zneužil pouze k další expanzi, tak jako to udělal na Krymu.

Čtvrtý cíl dnešní schůze je zastat se našich vojáků, kteří také čelí různým útokům, politizovaným útokům, za to, že se snaží naši zemi připravit proti ruské hrozbě a proti všem bezpečnostním rizikům, kterým může čelit. Velká část naší veřejnosti se shoduje v tom, že nejlepší prevencí proti ruské hrozbě je být připraven. Máme povinnost, pokud chceme ochránit naše občany, abychom udělali maximum pro přípravu na různé bezpečnostní scénáře. A jsem rád, že naše armáda je v této věci aktivní, a neměla by čelit zpochybňování jenom kvůli tomu, že dělá, snaží se dělat svoji práci.

A za páté, a to je neméně důležité, je potřeba, abychom nenahrávali zahraniční propagandě, abychom nepodkopávali bezpečnostní zájmy České republiky, protože ve výsledku, pokud budeme šířit pohádky, kterými nás zásobuje ruská propaganda, tak to bude mít bezpečnostní dopad i na Českou republiku. Všechno, co řekneme v této oblasti, bude použito proti nám a bude to použito za velkého jásání různých putinovských propagandistů.

Jsem přesvědčen, že těchto pět bodů, které nejsou postaveny politicky, má podporu u valné většiny českých občanů. A jsem přesvědčen, že dnešní schůze může ukázat, že jako vláda i opozice dokážeme spolupracovat, dokážeme mluvit jednotně a dokážeme se shodnout na věcech, které jsou důležité pro bezpečnost bez ohledu na stranický dres.

Nyní tedy trochu podrobněji k té bezpečnostní situaci, k určitému úvodu, o kterém už jsem mluvil. Náš bezpečnostní zájem je velmi jasně artikulován bezpečnostní strategií, kterou schválila vláda České republiky. Podle bezpečnostní strategie je ta ruská hrozba, ta rozpínavost, která tady historicky byla, bezpečnostní hrozbou číslo jedna. A Česká republika naopak chce čelit této bezpečnostní hrozbě jednak kolektivní obranou a jednak vlastní přípravou na různé bezpečnostní scénáře, které mohou nastat. Věřím, že toto je věc, na které se shodujeme minimálně s valnou částí opozice.

Ta ruská rozpínavost bohužel není věc, která by se tady objevila v poslední době. Naopak Rusko - a je potřeba chápat určitou ruskou duši, jak byla dlouhou dobu stavěna na dobyvačné politice. Já jsem samozřejmě laik, nejsem historik, řeknu, že jsem to nezažil, čerpám z literatury, ale v době Ivana Hrozného v 16. století to bylo pregnantně vyjádřeno. Ivan Hrozný dal svému odpůrci Kurpskému poučení - cituji - že nejdůležitějším úkolem carovým je vychovávat svoje poddané nábožensky, aby lidé uznávali jediného, pravého trojjediného Boha a zejména Bohem jim daného cara. Takže to je ta výchova od 16. století, citováno podle knihy Tomáše Garrigua Masaryka Rusko a Evropa.

Ten absolutismus se zformoval podrobněji kolem roku 1721, kdy Petr Veliký přijal titul byzantského imperátora. Od této doby, od roku 1721, můžeme klidně mluvit o impériu a o zřetelně zformované doktríně ruského imperialismu. Samozřejmě to potom pokračovalo v dalších podobách carismu. Když se podíváme na knihu Hovory s TGM, tak tam píše o scénářích, jakými přistupovali ruští vládci právě v oblasti střední Evropy, kdy se zkrátka o ní zamýšleli jako o další oblasti, která může fungovat tak, že svěří střední Evropu jako nějaké další knížectví, tak jako to udělali v oblasti carského Ruska, a tímto způsobem zacházeli s územím, které bylo domovem našich předků.

Pochopitelně to pak pokračovalo i za Stalina, kdy Stalin měl po paktu Ribbentrop-Molotov svoji bezpečnostní doktrínu postavenou tak, že je potřeba východní Evropu dostat do sféry vlivu Sovětského svazu, jak o tom píše mnoho autorů, naposledy třeba ve své podrobné knize bývalý ministr zahraničí Kissinger.

Samozřejmě to, co je pro Čechy mimořádně citlivé, je rok 1968, kdy tu rozpínavost Ruska jsme viděli na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. A to je přesně ten okamžik, který si myslím, že je největším mementem, když přemýšlíme o tom, jaké bezpečnostní hrozby jsou tady pro Českou republiku. Ta ruská rozpínavost, to, co původně byl carismus, ruský imperialismus, nebo taky zjednodušeně řečeno ruský medvěd, který nás chce slupnout jako malinu, a když to nebude region střední Evropy, tak to bude třeba Pobaltí, naši spojenci.

Střih do dnešního dne. To, co dneska funguje v současném režimu za vlády Vladimira Putina, si myslím, že je možné označit Putinovým absolutismem. Ty prvky, na kterých stojí Putinův absolutistický režim, tak je v podstatě nová oligarchie, kde Putin převzal to špatné, co funguje na Západě, postavil si svoji luxusní miliardovou rezidenci se zlatým záchodem, soukromým divadlem ve stylu podnikatelského baroka, s vlastním kasinem, s toaletními stolky a s pohovkami za půl milionu. Nastavil vnitřní fungování svého režimu, že nepohodlné kritiky, jako byl Navalnyj, Magnitskij - Magnitskij upozornil na rozsáhlé korupční aféry, daňové a různé další podvody, které slouží k vazbám na financování vládnoucí ruské třídy - tak tito dva lidé byli zavražděni. Samozřejmě si všichni pamatujeme kauzu novičoku a aféru pokusu o zavraždění pana Skripala.

Třetím pilířem toho ruského absolutistického vládnutí, kromě různého zastrašování, vražd, neustálého vypadávání z oken, je propaganda, kdy na začátku se tvrdilo, že Ukrajinu je potřeba denacifikovat, kdy byly vydávány různé lži o tom, že jsou to vlastně vojáci, kteří nejsou vojáci Ruské federace, kteří působí na částech území Ukrajiny, aby se následně ukázalo, že to byla pouze zástěrka pro důvěřivce, která vedla k nijak nezakrývané invazi spojené s válečnými zločiny.

V roce 2014 tady proběhl výbuch organizovaný GRU ve Vrběticích a potom, co jsme se ohradili proti tomu, že Putinovi agenti z GRU zabili dva české občany na českém území, tak jsme byli jako Česká republika v roce 2021 zařazeni na seznam nepřátelských států společně se Spojenými státy americkými, jediné dvě země. Nakonec naše intuice byla celkem správná, dostali jsme se do dobrého klubu, neboť ten seznam byl v roce 2022 rozšířen na 48 zemí potom, co země zpřísnily sankce proti Rusku po ruské invazi. Nyní jsou na tom seznamu nepřátelských zemí všechny členské státy G7 a všech 27 členských států Evropské unie.

Samozřejmě se můžeme opřít i o informace, které nám poskytují naše tajné služby, protože třeba Bezpečnostní informační služba označila, a dělá to tak dlouhodobě, bezpečnostní hrozbu z Ruské federace ve své výroční zprávě za rok 2022 za největší bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku. Čili naším bezpečnostním zájmem, tak jak se to ukazuje, a získáváme pro to masivní podporu spojenců, je zejména ubránit Evropu před tou putinovskou rozpínavostí. To je věc, ze které opravdu lavírovat nemůžeme. A i ti, kteří byli na začátku zdrženlivější, například Emmanuel Macron, tak už také mění svoji politiku, která původně byla postavena na tom, že tam jezdí a snaží se s Putinem mluvit u těch dlouhých stolů, tak si uvědomil, že to je cesta, která nikam nevede, a nechtějí skončit jako jejich historičtí předchůdci, jako Daladier nebo vichistický režim, takže současné francouzské Národní shromáždění už také odhlasovalo pokračování v pomoci Kyjevu. Takže koalice těch států, které jsou připraveny vytrvat a bránit své bezpečnostní zájmy, je masivní, je napříč celým NATO. A jsem přesvědčen, že v současné situaci je opravdu nejlepší strategií se snažit vytrvat, a pokud nás Ukrajinci upozorňují na to, že jim dochází munice, tak v tom být aktivní. A já si velmi vážím naší vlády, že tuto aktivitu projevila, že získala stovky tisíc kusů munice, tak aby dokázala Ukrajině pomoci s její obranou. Jsem přesvědčen, že do budoucna ten vliv NATO ještě poroste, že Evropa, jak se semkla, tak se Putin přepočítal, že Ukrajina se statečně drží a bojuje. Sice jsme to nechtěli, ale je to bohužel nejmenší zlo, které vede k tomu, že nakonec můžeme úspěšně obhájit naše bezpečnostní zájmy.

To, co je důležité, je, abychom v této věci zůstali skutečně jednotní a pevní. Přeje si to od nás drtivá část našich voličů, a i když někteří lidé, a tady může zaznít milion různých námitek, co se třeba nepovedlo, tak v těch bezpečnostních zájmech a zahraniční politice je vláda velmi úspěšná a myslím si, že to je nezpochybnitelné. A i z těch průzkumů, které neustále vidíme, i z ohlasu mezi občany vyplývá, že to je věc, ve které by si přáli, abychom pokračovali, a ve které si přejí, aby nás i podpořila opozice, abychom navenek zůstali v této věci jednotní, protože bezpečnost není věc, ve které bychom mohli dělat kompromisy.

Jsou tady samozřejmě různá nebezpečí, a když jsem mluvil o tom Macronovi, tak v podstatě tam se jasně ukazuje, že i ti lídři Evropské unie pochopili, že slabost v oblasti bezpečnosti není cesta. Slabá politika ruské imperátory a gubernátory nezajímá. Drtivá část zemí to pochopila, ale samozřejmě může nastat situace, že někteří politici v tomto budou, když to řeknu trochu s nadsázkou, měkkýši, že přijmou různé chameleonské strategie, že budou různým vypočítavým způsobem vymýšlet, jestli se tady zavděčí tomu, tam se zavděčí tomuto, jestli by ten tlak nemohli využít na nějaké vydírání v rámci Evropské unie, jestli by nemohli dostat něco zase levnějšího výhodou od agresora. Ale pochopil to Macron a myslím si, že to začínají chápat i všichni politici, že to lavírování není cestou a že bychom se měli i v rámci celé Evropy, i v rámci jednotlivých států, které Evropu tvoří, ozvat proti tomu, když někteří v té vypočítavé politice, v těch výrocích, které rozeštvávají Evropu, mezi sebou překračují elementární hranice, jako byly některé poslední výroky slovenského premiéra.

Už jednou se nám povedla strategie v rámci takzvané Reaganovy doktríny. Dlouhou dobu jsme tady měli studenou válku, nikdo, nebo v podstatě byly různé názory, jakým způsobem to řešit, jestli máme úžeji spolupracovat s Východem, jestli máme provozovat Ostpolitik, nebo jestli se naopak máme šířeji vymezit a jednoznačně postavit proti tomu, co se děje v Sovětském svazu, a proti tendencím, které ohrožují naši bezpečnost. Tehdy se zvolila Reaganova doktrína, kde Reagan otevřeně pojmenoval tu hrozbu, pojmenoval Sovětský svaz jako říši zla a zvolil tu strategii přezbrojení Sovětského svazu, která vytvořila ve výsledku i obrovský ekonomický tlak, který Sovětský svaz neustál, a díky tomu se vnitřně zhroutil. Každopádně i tehdy bylo důležité, že státy stály při sobě, ty demokratické, liberální, a byť zbrojení samo o sobě může být problematické, tak v tomto případě se ukázalo jako nejlepším a funkčním scénářem. A i v této věci se domnívám, že jedinou cestou je vytrvat a že potřebujeme dodávat větší dodávky Ukrajině, tak aby se dokázala ubránit, než Putin, který se dneska musí spoléhat na Kim Čong-una a jeho dodávky z KLDR. Máme silnou ekonomiku v Evropě i v dalších státech NATO, máme tady zbrojní průmysl a jsme schopni zapojit další kapacity do naší budoucí obrany a přejít na režim, v rámci kterého budeme vykrývat i část nové výroby tak, abychom dokázali Ukrajinu bránit po tu dobu, dokud se nepodaří dosáhnout spravedlivého a férového míru. A ten mír, ke kterému směřujeme, není ruský mír. Je to mír, který musí být vytvořen s podílem Ukrajiny, v koordinaci s ní. Ne tak, že budeme tlačit na ně a zneužívat nějaké situace, kdy je Ukrajina zrovna zranitelná kvůli situaci na frontě, ale musíme skutečně rozhodovat tak, aby se na tom Ukrajina podílela. Nemůžeme dospět do situace, kdy budeme rozhodovat o Ukrajině bez zapojení Ukrajiny, zejména my, Češi, kteří máme historickou zkušenost s mnichovským diktátem, s vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Nemůžeme dopustit, aby se tato historická chyba v Evropě opakovala.

Pojďme si ještě popsat, jak funguje ta podivná proputinovská koalice, která má svoje tvrdé jádro šiřitelů různých báchorek, propagandy, ideologických tvrzení, která obhajují zmateně jednou na jednu stranu, jednou na druhou stranu, co zrovna Rusko dělá nebo nedělá a jak fungují ti propagátoři, kteří jsou na to nabaleni. V jádru jsou samozřejmě ti různí vypouštěči zmatků, ty hlásné trouby, jako je paní Zacharovová, kteří vypouštějí zmatek s jediným cílem, aby oslabili naši obranyschopnost, aby vystrašili naše lidi, abychom přestali normálně přemýšlet o tom, co je logické a prospěšné pro Českou republiku, abychom se jich zalekli. Ale my se jich samozřejmě bát nechceme a nemusíme, protože jsme součástí silného celku a akceschopného celku.

To, co vypouští paní Zacharovová, jen si to připomeňme: chtěli jednat o míru, pak zase nechtěli jednat o míru; mají na Krymu vojáky, neměli na Krymu vojáky; požadují svoji bezpečnost, kterou zajišťují tím, že vyvražďují pokojně žijící lidi; za válku může Západ a tak dále. To je celá řada těch různých nástrojů válečné propagandy, které mají za cíl oslabit akceschopnost naší země. Na to jsou samozřejmě nasáčkovaní lidé, kteří jsou hmotně zainteresovaní na ruském režimu. To tvoří jádro té hlásné trouby a Putinových věrných. To jsou ti různí kolaboranti, lidé, kteří jsou placeni rozvědkou GRU a kteří jsou třeba různí oligarchové s vazbami na ten režim, že dostávají různé ekonomické výhody vyplývající z širokého nerostného bohatství, kterým disponuje Ruská federace.

Důležité je říci, že ti lidé, kteří šíří příběhy ruské propagandy, často nejsou právě tito placení nebo součástí establishmentu v Putinově říši, ale že jsou to užiteční pomocníci, pro které je to třeba způsob realizace, způsob toho, jak být zajímavý, způsob toho, jak zaujmout, jak se předvést před svými kamarády, a tak dále. Jsou to často lidé, kteří jinak jsou normální občané, není na nich nic zvláštního, jsou to lidé mezi námi. Není to tak, že by všichni tito lidé byli placeni z Ruska. To je úplný nesmysl. A ukazují to i zprávy bezpečnostních služeb, které na to upozorňují.

Ta alternativa, kterou představuje Putinův režim, je samozřejmě zřejmá každému, kdo se podívá, jak fungují režimy, jak funguje Ruská federace dneska nebo jak fungují různé režimy, které koketují s podporou Putinova režimu. V podstatě je to postavené na oligarchické, v uvozovkách, demokracii, ale spíše to lze nazvat něčím jako polomafiánský režim, kde vládnoucí jádro je prorostlé s různými oligarchickými strukturami, které žijí z fungování státu. Samozřejmě to staví na oligarchii, na nacionalismu, na snahách o izolaci toho státu a na určitou samovládu, že v podstatě jakákoliv mezinárodní spolupráce napříč osvědčenými organizacemi, jako je třeba Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, kontrola voleb, tak aby probíhaly regulérně ve všech státech, jako to historicky bylo, tak to je najednou vnímáno ze strany těchto režimů jako hrozba. Bohužel je tam samozřejmě i propojení s nějakými extrémními náboženskými proudy a tímto způsobem se prostě tvoří nová koalice v rámci těch oligarchických režimů. A toto vede k tomu, že je zformováno jádro té putinovské fronty.

Jsem přesvědčen, že kdokoliv z nás, kteří se účastníme politiky v Česká republice, nemá s tímto putinovským jádrem nic společného tady v Poslanecké sněmovně. To chci jasně říct a svým způsobem se i zastat některých kolegů v opozici, kteří jsou vykreslováni jako agenti. To už jde skutečně za hranu tím opačným způsobem a nemělo by to být, pokud tam nejsou konkrétní důkazy.

To, co je ovšem na další diskusi a o čem je velmi důležité mluvit, je pomezí Putinovy fronty. To jsou ty různé struktury, které se nabalují na toto mocenské jádro dnešního Putinova režimu. Jsou to ti různí političtí chameleoni, to znamená politici v menších státech, kteří si nechtějí dělat moc nepřátele, tak se snaží říci každému to, co chce slyšet. V Evropské unii řeknou to, co chce slyšet Evropská unie, proruským strukturám řeknou to, co chtějí slyšet proruské struktury. A tímto způsobem v tom kličkují. Jsou to různí vábitelé hlasů, kteří potřebují oslovit i extrémní část populace, těch pět procent, aby si vylepšili své volební výsledky. A jsou to samozřejmě i různí vypočítavci, politici, kteří spoléhají na to, že koketování s putinovským režimem jim třeba pomůže k nějakému okamžitému úspěchu v domácí politice, že jim třeba pomůže při vyjednávání v Evropské unii, protože konečně budou mít páky, kterými můžou tlačit na všechny ostatní evropské státy a vydírat je. Takže to je to pomezí Putinovy fronty, ti, kteří se zmateně motají kolem toho jádra putinovského režimu, nejsou s ním přímo propojeni, ale i tak kličkují a využívají toho, že by to pro ně mohlo být zajímavé, nebo třeba sázejí na to, že Ukrajina padne. Ale to je podle mě krátkozraká strategie, protože pokud by Ukrajina padla, tak ruský medvěd zamete tímto způsobem i s těmi vypočítavci, jakmile to jenom bude v jeho moci.

Kolem toho se samozřejmě motá i obrovské množství různých užitečných pomocníků, kteří to sdílejí, o tom už jsem mluvil, a je to obrovské riziko pro Českou republiku a pro českou bezpečnost, pokud někteří třeba bývalí nebo i současní politici vydávají výroky, které jsou následně využity ruskou propagandou k tomu, aby tam vystupovali čeští politici jako hvězdy, kteří se v podstatě zastávají Putina, ospravedlňují jeho příběhy a tak dále. Proto je tak důležité upozorňovat na tu hranici, kde končí politická kritika a začíná v podstatě podporování nepřátelského režimu, který usiluje o narušení bezpečnosti České republiky.

Já tady mám připravený jeden citát, který řekla eurokomisařka Věra Jourová, nominovaná za ANO: "Každý, kdo se snaží oslabit pomoc Ukrajině i třeba prohlášeními, tak v zásadě napomáhá Kremlu. Každý, kdo šíří ruskou propagandu například tím, že říká, že Ukrajinci začali válku, tak to vlastně znamená, že zrazuje své spojence v Evropské unii," řekla Věra Jourová, která je komisařkou pro hodnoty a transparentnost. Mě mrzí, že tolik jejích kolegů ze stejné politické strany, když tady teď čtu a připomínám její citát, není ochotno si tato slova ani vyslechnout. Dále uvedla: "Naše základní pravidla, což jsou základní smlouvy, nepočítala s tímto typem zrady základních zájmů Evropské unie a evropských občanů." Takže toto jsou slova eurokomisařky Věry Jourové, nominované za ANO.

Samozřejmě to pomezí Putinovy fronty zneužívá různé pohádky, které donekonečna vypráví a kterými nás zásobuje. Z těch oblíbených ruských pohádek je to iluze toho, že Česká republika zůstane neutrálním státem v takovémto mocenském uspořádání. Tak když se podíváme na mapu, tak tady máme z neutrálních států v podstatě Irsko, Švýcarsko a Rakousko. Švýcarsko to má mnoho století, Rakousko to má v rámci nějakých diskusí po druhé světové válce jako kompromis, který vznikl. Ale představa, že Česká republika najednou se stane neutrální zemí uprostřed NATO a že nám to zajistí nějakou bezpečnost, to je úplný nesmysl. Vždyť naopak ty státy, které doteď byly neutrální, tak naopak teď dělají maximum pro to, že se urychleně dostaly do NATO. A naštěstí se to úspěšně daří.

Ta druhá pohádka, nebo iluze, je ta pohádka o ruském míru, který v podstatě, tak jak vyplývá z návrhu mírových smluv, znamená totéž co kapitulace. Znamená to, že ruský vlk se snaží nakrmit důvěřivá kůzlátka, a znamená to, že z Ukrajiny by se stal podobný režim, jako byl protektorát Čechy a Morava nebo jako byl režim ve Vichy. V podstatě by to znamenalo opakování Mnichova a politiku o nás bez nás. Problém je, že tato politika nefunguje ani z toho mocenského pohledu, jak nás učí dějiny. Je to politika appeasementu, ve které Putin je agresor, a inspiroval se na Krymu přesně tím, co udělal Hitler se Sudety. A bohužel odpověď mezinárodního společenství byla velmi zdrženlivá. Ale naštěstí jsme se poučili a stejně jako to bylo s Československem, tak ty další útoky se už nesetkaly se lhostejností, ale naopak se snahou tomu čelit.

Takže stejně jako tehdy bohužel z této agrese vznikla válka, stejně jako tehdy se ukazuje, že ti politici, jako byli Chamberlain, Daladier, kteří počítali s tím, že nějakým způsobem možná získají čas, nebo možná, že to bude fungovat, že přinesou mír pro naše časy, tak se ukázalo, že to nefunguje. Dlužno tedy aspoň dodat ve prospěch Chamberlaina, že on se potom přidal do Churchillovy vlády, do jeho kabinetu, a byl tam velmi nápomocen tomu, aby Velká Británie úspěšně zvládla válku. Bohužel to celé spočívá v tom, že lidé jsou náchylní věřit podle hesla "přání otcem myšlenky". Když si vzpomeneme jenom na toho Chamberlaina, tak on, když se vrátil z jednání s Hitlerem do Velké Británie, tak těch 14 kilometrů do Buckinghamského paláce jel hodinu a půl a všichni lidé ho tehdy vítali. Vítali ho díky tomu, že vyjednal ten mír. Ale to, co se historicky ukázalo, že byl krok, který nebyl správný, nebo krok, který byl minimálně výrazně stranou, když ne na opačnou stranu.

To, kam vede ruský mír nebo appeasement, se učí i v našich školách. Ostatně když jsem se díval na to, jak vypadají školní vzdělávací plány třeba v Hradci Králové, tak základní škola v Hradci Králové vysvětluje tu politiku appeasementu v deváté třídě. Uvádí se tam příčiny, proč to nefunguje, vysvětlují se ty pojmy nacionalistických režimů a popisuje se politika udobřování a její konkrétní výsledky. Takže není to žádná raketová věda. Každý, kdo absolvoval českou základní školu, by měl mít povědomí o tom, že appeasement nefunguje a že vede pouze ke zhoršení té bezpečnostní situace. A Češi jsou ti, kteří to vědí nejlépe.

Poslední z těch legračních pohádek, které neustále slýcháme, je strašení, že do války půjdou děti. Tak to už je úplně nepochopitelný vrchol. Vždyť je to přece úplně naopak. Do války nechodí děti. Do války chodí dospělí, tak aby jejich děti byly v bezpečí. A to je to, co se děje na Ukrajině, kde stateční Ukrajinci se brání a brání svoje rodiny, brání svoje rodiče, kteří se nemůžou bránit, brání svoje děti, kteří se bránit nemohou. A těmto lidem chceme pomáhat.

No a do toho pomezí nebo koketování s tou putinovskou frontou nepochybně patří i populismus. Jak už jsem uvedl, v oblasti bezpečnosti nelze rozhodovat populisticky podle okamžitých nálad tak, aby to vedlo k appeasementu, aby to vedlo ke krátkodobému potlesku, že zajistíme mír pro naše časy. Nelze uhýbat, nelze váhat. Bezpečnost je jenom jedna a ten, kdo je slabý v oblasti bezpečnosti, tak tomu se to neuvěřitelně vrátí. Populismus staví samozřejmě na různých názorových veletočích, takže nemá smysl do tohohle vůbec zabředávat, protože populistická politika skutečně v oblasti bezpečnosti je strašně těžko pochopitelná. Jeden den se tvrdí jedna věc, druhý den se tvrdí úplný opak. A já nechci vůbec zabředávat do toho, aby se v tom člověk vyznal, protože to je neuvěřitelně zmatené. A politika se v oblasti bezpečnosti a zahraničních vztahů prostě takto řídit nedá. Nejde měnit postoj podle toho, abychom se zavděčili podle toho, že někam fouká vítr.

Součástí toho populismu bohužel v současném podání jsou i útoky na lidi, kteří hájí bezpečnostní zájmy naší země. Jednak jsou to útoky, které slýcháme vůči vojákům, že chtějí představitelé naší armády vystrašit občany. Jsou to útoky, které jsme viděli i na ministra zahraničí Jana Lipavského, který se dlouhodobě a principiálně věnuje zahraniční politice a který byl jeden z prvních ještě předtím, než válka začala, kdo navštívil Ukrajinu v době, kdy eskalovalo napětí, abychom zjistili situaci přímo na místě. Jsem přesvědčen, že tím správným směrem, a doufám, že to bude i výstupem z dnešní schůze, bude principiální hodnotová politika, to, že budeme pokračovat ve směru, který jsme nastolili ať už za Tomáše Garrigua Masaryka, nebo za Václava Havla. A že pokud uvidíme porušování mezinárodního práva, které se týká naší bezpečnosti, a je jedno, o koho jde, tak budeme hájit ten princip návratu do situace podle mezinárodního řádu. A že se budeme zastávat, tak jak je to jenom možné v našich podmínkách, těch, jejichž suverenita je zasažena, těch, jejichž území je okupováno, tak jako je dneska okupováno území Ukrajiny. Nechceme, aby se to během několika let zvrhlo v to, že pak bude okupováno Česko, Slovensko, Pobaltí. Nechceme žádnou další okupaci nikde. A myslím si, že ten směr, který jsme zvolili a který se potvrzuje i tou úzkou spoluprací, pokud jde o návštěvu Bílého domu, pokud jde o výborné vztahy a návštěvu pana prezidenta Clintona, s jehož přičiněním se nám podařilo utužit vazby napříč Atlantikem, ať už to ukazuje i naše iniciativa v oblasti munice, tak jdeme správným směrem. Jdeme směrem té principiální hodnotové politiky. Jdeme směrem, který jsme viděli třeba na návrhu ministra zahraničí Jana Lipavského, když byl ještě poslanec, a dalších kolegů, kdy se podařilo dostat do zákona, že Dukovany nebude stavět Rosatom, aby nedostal takto důležitou zakázku, která má bezpečnostní rozměr, aby ji nedostal stát, který vůči nám je bezpečnostní hrozbou.

Já se nyní chýlím k závěru. Chtěl jsem uvést, že koalice připravuje návrh usnesení, který jsme také nasdíleli našim kolegům v opozici, který představuje hlavní směry bezpečnostní a zahraniční politiky ve vztahu k té největší hrozbě, k Ukrajině.

Je to za prvé pojmenování těch hrozeb a našich bezpečnostních zájmů. Je to odhodlání pokračovat v podpoře - přezbrojit ten ruský režim. Ochota zastat se našich vojáků a toho, že příprava je nejlepší prevence eskalace jakéhokoliv vojenského konfliktu, a toho, což souvisí i s tím původním e-mailem, který byl spouštěčem dnešní mimořádné schůze, že nechceme nahrávat nepřátelské propagandě, že nechceme podkopávat naší zahraniční a bezpečnostní politiku a že nechceme, aby se výroky aktérů ať už v politice, nebo mimo politiku využívaly putinovskou propagandou. Mně je jasné, že tím, že schválíme nějaké usnesení, tím samozřejmě nikomu nezabráníme, každý si nese zodpovědnost sám za sebe a je to jeho vizitkou. Ale jsem přesvědčen, že jako Poslanecká sněmovna, jako zástupci občanů máme projevit odhodlání jasně pojmenovat, že toto je způsob, který je nepřijatelný a který podkopává ve výsledku i bezpečnostní zájmy. Toto jsou věci, v kterých může vláda a opozice spolupracovat. Věci, kde můžeme ukázat, že dokážeme mluvit jednotně, a věci, které mají oporu u většiny českých občanů.

Čili já bych chtěl poprosit i kolegy v koalici, kolegy v opozici, abychom během průběhu schůze jednali o návrhu usnesení k bezpečnostním otázkám, který budeme moci všichni podpořit. A závěrem bych chtěl navrhnout, možná po určité krátké přestávce třeba dvou minut, abychom projednali procedurální podmínky dnešního jednání tak, abychom jednali i hlasovali procedurálně i meritorně po 21. a 24. hodině, tak abychom během dneška dokázali minimálně odsouhlasit program jednání. Vzhledem k tomu, že se nebavíme o návrhu zákona, tak není potřeba mluvit o návrhu na jednání po 19. hodině.

Děkuji za možnost to zde představit. Děkuji za trpělivost. Těším se na nadcházející diskusi. A doufám, že během ní nebudeme zapomínat, že tato schůze není jenom o tom, abychom si vyříkali různé politické neshody, ale že je primárně o tématu, a mělo by to být na pozadí celé schůze, tématu bezpečnosti, kde by skutečně měla být shoda napříč celou koalicí a velkou částí opozice. Děkuji za pozornost.

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji, pane předsedo, zaznamenala jsem tedy váš procedurální návrh, abychom jednali a hlasovali procedurálně i meritorně po 19., 21. a 24. hodině. O tomto návrhu budeme hlasovat. Ještě než začneme s hlasováním, všechny vás odhlásím a poprosím vás, abyste se přihlásili svými identifikačními kartami.

Počkáme, než se ustálí počet přihlášených. Já mezitím přečtu omluvy. Omlouvá se paní poslankyně Adámková od 18.30 do 20.30 z pracovních důvodů a paní poslankyně Mračková Vildumetzová od 15.30 do 20 hodin z rodinných důvodů.

Ještě jednou vás poprosím, abyste se přihlásili svými identifikačními kartami.

 

Zopakuji návrh pana předsedy Michálka. Budeme hlasovat o tom, abychom jednali a hlasovali procedurálně i meritorně po 19., 21. a 24. hodině. Počet přihlášených se nám ustálil.

Zahajuji hlasování a táži se, kdo je pro? Kdo je proti?

Hlasování číslo 2, přihlášeno 81 poslanců a poslankyň, pro 66, proti 7. Návrh byl přijat.

 

Nyní tedy budeme pokračovat s přednostními právy. Na řadě je pan premiér Petr Fiala. Prosím, máte slovo.

 

Předseda vlády ČR Petr Fiala: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, důvod, proč jsme svolali a proč se zde scházíme na této mimořádné schůzi, je zřejmý. I když podle tiskové konference, kterou mělo hnutí ANO, tak je také zřejmé, že to chtějí zase otočit a proměnit tuto schůzi v nějakého Antifialu a odvést pozornost od vlastních problémů, ale to nás skutečně nepřekvapuje. Ano, důvod je zřejmý. Nicméně to, že jsme na základě výroků Andreje Babiše tuto schůzi skutečně svolali, to samozřejmé není, právě naopak. My tady hodiny a hodiny zde v Poslanecké sněmovně posloucháme výlevy nenávisti, osobních urážek, nekritické sebechvály, proud podivných asociací, který má s politickou diskusí jen málo co společného. Z úcty k instituci parlamentu a s ohledem na politickou kulturu to zpravidla přecházíme mlčky nebo jen s krátkým věcným komentářem. Proč to snášíme, je jasné. Chceme se věnovat parlamentní práci, diskusi nad konkrétními zákony a ne neustálým vyvracením lží a vyrovnáváním se s osobními útoky. Někdy ale, jak se říká, pohár přeteče. Mail, který se týkal ministra zahraničí, byl jen tou poslední pověstnou kapkou, která ale naplno připomenula způsob politického boje, uvažování a používané metody Andreje Babiše. A to je chvíle, kdy je potřeba promluvit a kdy je potřeba věci jasně pojmenovat, a to je také smysl této mimořádné schůze. Ano, věci pravdivě pojmenovat. Pravda je někdy nepříjemná, ale pravda osvobozuje. A já ve svém vystoupení pojmenuji věci tak, jak jsou.

Poslanci hnutí ANO nemají odvahu si to alespoň jednou poslechnout. Alespoň jednou. Ale i to o něčem vypovídá. Nevím, co nám tímto chtěli říct. Doufám, že ne to, že je jedno, jestli tu sedí oni nebo tu za sebe nechali nějakou cedulku. Já se na ně ale nezlobím... (Smích a potlesk koaličních poslanců.) Nezlobím se na ně. Člověk nemůže vědět, zda jejich šéf taky na ně nemá nějakou složku, a to by bylo určitě pro ně nepříjemné. Já zde ale o složkách moc mluvit nebudu, nebudu zde ani mluvit o nepřekročitelných hranicích ve veřejném životě, o soukromí, o dětech, o otázkách dobrého vkusu a dobrého vychování. To jsou věci, které člověku buďto dojdou, třeba za pomoci druhých, nebo ne, a pak mu vlastně není pomoci.

O čem tu však mluvit budu a musím, jsou vážné problémy Andreje Babiše. Problémy, které ovlivňují náš veřejný prostor, ohrožují zájmy České republiky a také oslabují naši bezpečnost. Zajištění bezpečnosti vnitřní i vnější je tou nejdůležitější funkcí státu. Je tak zásadní, že bývalo zvykem, že v těchto věcech opozice s vládou spolupracovaly. Dnes jsme v situaci, že opozice v tématu bezpečnosti nejenom odmítá spolupracovat, ale cíleně podkopává kroky vlády, které k zajišťování bezpečnosti našich občanů vedou. A to už není klasická politická bitva, to je tady novinka v České republice a je to hazardování s budoucností naší země.

Tuto mimořádnou schůzi jsme svolali především proto, že věříme, že je potřeba otevřeně mluvit o trvalém podkopávání západního ukotvení České republiky, kterého se předseda opozičního hnutí ANO dopouští. Proto jsme tady. A musíme se ptát, co všechno je ve světě Andreje Babiše normální. Co je tam ještě normální a co to znamená pro občany České republiky. Osobní útoky na politické soupeře a extrémní extremistická rétorika, kterou si zvlášť v poslední době předseda opozice zvykl používat, totiž reálně ohrožují postavení naší země a důvěryhodnost České republiky. Než vysvětlím jak, tak tu chci pro kontext připomenout, jak se u nás vládlo do roku 2021, protože si myslím, že to je pro obsah dnešní schůze docela důležité.

Vzpomeňme si, jak ještě nedávno Česká republika navenek působila nesrozumitelně, jako země, která nevěděla, co se se sebou. Vláda pod kontrolou hnutí ANO neměla žádnou skutečnou strategii, jak uspět ve světě, měla jenom marketingové sny. Netrápily ji ani nedostatečné investice, ani rekordní deficit veřejných financí, který se na konci vládnutí Andreje Babiše dostal na nejvyšší hodnotu za 20 let, v poměru k HDP téměř na 6 %. Nadměrné výdaje státu přitom nešly na investice nebo cílenou pomoc občanům a firmám, ale hlavně k nakupování voličů. Všechny tyto peníze nejenom že nebyly dobře využity, ale také následně pomohly roztočit inflační spirálu, s níž jsme se donedávna potýkali, takže nám vlastně uškodily několikrát za sebou.

Vláda Andreje Babiše roztržitě kývala na všechno, co si schopnější vlády domluvily v evropských institucích, a nesnažila se vyjednat nic - a také nic nevyjednala - výhodného, skutečně výhodného pro Českou republiku, jako v případě Green Dealu, který Andrej Babiš podle svých slov celou noc vytrvale vetoval, až si výjimku vyjednalo pouze Polsko.

Vláda nedokázala využít ani ekonomickou konjunkturu, takže zemi nepřipravila na horší časy, které prostě zákonitě někdy musely přijít. Rozpočty rezortů se sice zvyšovaly, ale neproměnily se v konkrétní výsledky. Dobře jsme to viděli na dlouhodobě zanedbávaném vzdělávání, kam sice proudily peníze, ano, to je potřeba říct, ale gramotnost našich žáků se nezlepšila, což potvrdily i mezinárodní testy PISA.

Nebo jsme to viděli na ostudném stavu dálnic a železnic, což je opět oblast, kterou nyní dává dohromady naše vláda. Jenom připomínám, že hnutí ANO mělo ministra dopravy, respektive celou řadu ministrů dopravy, osm let. To je doba, za kterou se dá mnoho projektů dokončit, i kdyby se předtím na nic ani nesáhlo - což však nebyla pravda - ale hnutí ANO tuto šanci nevyužilo. Za vlády Bohuslava Sobotky ministr dopravy za hnutí ANO otevíral průměrně 16 kilometrů dálnic ročně, jak uvádí zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. Následující vláda Andreje Babiše se chlubila otevřením 200 kilometrů dálnic, ale počítala do toho kuriózně i rekonstrukcí D1, což samozřejmě žádná nová dálnice nebyla. V programovém prohlášení slibovala rozestavění 180 kilometrů nových úseků, přitom v roce 2018 zahájila výstavbu 33 kilometrů, v roce 2019 40 kilometrů, v roce 2020 14 kilometrů, v roce 2021 54 kilometrů - tedy 140 kilometrů za celé funkční období. Srovnejte to prosím s výsledky naší vlády. Dálniční síť se jenom letos prodlouží o 118 kilometrů. Aktuálně je rozestavěno 184 kilometrů.

Ano, nepopírám to, samozřejmě navazujeme na to, co se minulé vládě nakonec alespoň trochu podařilo, ale zároveň jsme to všechno konečně podstatně zrychlili, takže opět jenom letos zahájíme stavby na dalších 117 kilometrech. Během jediného roku se přibližujeme k tomu, na co předchozí vláda potřebovala celá léta. Je to díky změně fungování rezortu dopravy a také díky rekordním investicím. Do dopravy jde už druhý rok přes 150 miliard korun. Využíváme i financování z Evropské investiční banky, což je mimochodem levnější než prostřednictvím státních dluhopisů. Pokračujeme také v přípravě PPP projektů nejenom na dálnicích, ale také na železnicích.

Dámy a pánové, vlastně v tom není nic extra sofistikovaného. Ministr dopravy se věnuje řízení rezortu a nemusí zmateně pobíhat z jednoho ministerstva na druhé, aby dohromady nezvládal vlastně nic, jako tomu bylo za Karla Havlíčka. Výsledky nevýsledky vidíme dosud. Zmatená vláda Andreje Babiše byla věrným odrazem svého předsedy. Stačilo jí, že se daří holdingu, vše ostatní šlo mimo ni. Tento stav je o to víc zarážející, když se vrátíme ještě o několik let zpátky a vzpomeneme si na politické sliby Andreje Babiše z počátku jeho politické kariéry, či dokonce na programové prohlášení jeho vlády z roku 2018. Co že to všechno bylo za ty sliby? Dálnice, dálnice, dálnice, stadiony, rychlovleky, Digitální Česko, výstavba nových bloků pro jaderné elektrárny, moderní školství a třeba i taková penzijní reforma. Nakonec z toho nebylo nic.

Babišova vláda nenašla odvahu nebo ani vůli se do něčeho pozitivního pustit, tak reformy zbyly až na naši vládu. Opět tady mohu připomenout tendr na jaderné bloky, který konečně běží díky nám. Důchodovou reformu jsme konečně spustili my, ale to několikaleté zdržení všechny tyto kroky samozřejmě prodražilo. Ty ztracené roky, roky bez investic, modernizací a reforem, tyto ztracené roky nám už nikdo nevrátí.

Já si ale myslím, že tato lhostejnost, nečinnost, neschopnost nebyla nakonec největším problémem Babišovy vlády. Tím největším problémem bylo zacházení s politickou kulturou, s naší demokracií. Vzpomeňme si na pošlapávání ústavy, kterého se tehdejší předseda vlády dopouštěl. Vzpomeňte si, jak se spolu s prezidentem republiky Milošem Zemanem neustále pokoušeli měnit tvář této země, ale ne ji měnit k lepšímu. Vzpomeňte si, jak je netrápilo nejdelší vládnutí bez důvěry v historii Česka, které trvalo téměř devět měsíců, navíc v čele s tehdy trestně stíhaným premiérem. Toto opravdu nebylo normální a posouvalo nás to o stovky kilometrů na východ.

O další stovky kilometrů nás posunulo otevřené vládnutí Andreje Babiše s podporou komunistické strany. Vláda ANO a ČSSD od samého počátku závisela na KSČM. Na titulní straně deníku Mladá fronta DNES se po uzavření dohody o toleranci objevila citace z rozhovoru, v němž Andrej Babiš 29 let po listopadu 1989 prohlásil: KSČM je demokratická strana. Když tehdejší předseda vlády zjistil, že mu hlasovací stroj ANO, SPD a KSČM funguje lépe než jeho formální koalice s ČSSD, prostě do něj přesedl a neohlížel se zpět.

Důsledky byly vážné a nezapomínejme na to. Česko postupně ovládl kartel propojující ekonomickou, mediální a politickou moc. Zájmy firem spojených s předsedou vlády se začaly vydávat za zájmy obecné. Možná proto si Babišovy firmy v letech jeho vlády extrémně polepšily, pokud jde především o zemědělské a potravinářské dotace.

Před nástupem Andreje Babiše do politiky získával koncern Agrofert na dotacích řádově stovky milionů korun, třeba v roce 2010 to bylo 550 milionů. Od té doby, co Andrej Babiš vstoupil do politiky, tento objem každoročně rostl, v roce 2021 už přesáhl 2,2 miliardy korun. Kdykoliv se tato čísla zmíní, pan předseda Babiš argumentuje tím, že přece platí daně, jako kdyby to byla nějaká ctnost a ne povinnost. Ale v této souvislosti - dotace, placení daní - je pozoruhodné, že od roku 2017 dotace pro Agrofert začaly každoročně opravdu výrazně přesahovat částky, které Agrofert platil na daních. A ruku na srdce, i když platíte daně ze zisku a daníte mzdy zaměstnanců, se dvěma miliardami z veřejných peněz se určitě podniká úplně jinak, než kdyby Agrofert tyto zdroje neměl.

A tak zatímco se koncernu dařilo, odehrával se tu jiný příběh, a to ten, že naše společnost se ocitla pod tlakem. Pod kdejakou dobrou záminkou se ukrajovalo stále více osobní svobody. Špehování se mělo stát normou. Nejvyšší představitelé naší země přepisovali minulost a krok po kroku nám měnili povahu politického systému. Ano, krok po kroku. Proto jsem jednu svoji knihu z té doby nazval Jak uvařit demokracii. Bylo to totiž jako s tou pověstnou žábou, která si nevšimne. Toto se u nás dělo. A dělo se to mimo jiné proto, že autokracie a politická propaganda a populisté nenávidí systém. Proto Andrej Babiš s Milošem Zemanem opakovaně zpochybňovali pravidla ducha ústavy, demokratické instituce a pojistky demokracie, útočili na bezpečnostní složky státu, opakovaně na tento parlament, který pan předseda Babiš nazval žvanírnou. A nedocházelo jim, nebo možná docházelo, ale spíš nedocházelo, že oslabují to, co nás chrání před nebezpečím, že všechno, co z České republiky činí úspěšnou a bezpečnou zemi, stojí na pravidlech, na systému, na pravidlech psaných i nepsaných. A je výbornou vizitkou české demokracie a českých občanů, že se nenechali uvařit, že se tímto tlakem nenechali zlomit a odradit. Naše republika tyto útoky ustála. A také proto jsme tu i dnes, abychom se za tato pravidla postavili a abychom si ujasnili, že je všichni respektujeme.

Všechna nezkušenost, o které jsem tady mluvil, nebezpečné autokratické instinkty, nejistota, chronická nedůvěra se projevily naplno, když Česko na přelomu let 2019 a 2020 zasáhla pandemie covidu-19. Andrej Babiš nezvládl představu, že by se pozornost veřejnosti na chvíli upřela na nějaké odborníky, a tak jsme namísto kompetentních opatření sledovali nekonečný seriál přešlapování, který pravidelně překračoval hranici čistého chaosu. Andrej Babiš takto vyslýchal svého vlastního ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha v přímém přenosu - aby nebyl slušnej a řekl jméno. Rušil jeho rozhodnutí a přebíral za něj politickou odpovědnost a sám sebe dokonce označil za zmocněnce pro očkování. Toto mikromanažerování, nad kterým by se dalo usmát, mělo ale fatální důsledky, protože to, co v klidných dobách bývá právě jen smutné nebo tragikomické, začalo v době vážné krize opravdu vážně škodit a tvrdě zasahovat do životů lidí.

Andrej Babiš na Bledském strategickém fóru v roce 2020 sebevědomě prohlašoval, že jsme best in covid. O několik týdnů později přišla do Česka další vlna nákaz a Česko se ve zvládání pandemie rychle dostalo mezi nejhorší země na světě. To není nějaký řečnický obrat, bohužel, dámy a pánové. Není to řečnický obrat. V určitých chvílích měla vyspělá, bohatá Česká republika nejvíce případů nákazy a nejvíce mrtvých v přepočtu na počet obyvatel ve světě. Covid nás připravil o 30 000 lidských životů. A minimálně některým z těchto úmrtí se přitom dalo zabránit. Česko přitom v porovnání s ostatními státy prožilo nejdelší lockdowny. Naše děti zmeškaly nejvíce hodin ve škole. A v těch nej, nej by se bohužel dalo pokračovat. Účet za pandemická opatření byl přitom astronomický. Nejvyšší kontrolní úřad uvedl, že jen v roce 2020 státní výdaje vzrostly o 291 miliard korun, z toho však opět podle Nejvyššího kontrolního úřadu minimálně 147 miliard korun nesouviselo přímo s pandemií. A ačkoliv tedy minulá vláda koronavirus využívala jako univerzální výmluvu - univerzální výmluvu na všechno, univerzální výmluvu pro svoje neodpovědné hospodaření, čísla, která jsem tu připomenul, říkají něco jiného.

Výjimečnou pozornost si zasluhuje problém hazardování s naší bezpečností a s našimi spojeneckými vztahy, kterého se minulá vláda dopouštěla. Zapsala se do dějin nedostatečnými výdaji na obranu, které byly jen poloviční proti závazkům, které máme v Severoatlantické alianci. Svou alibistickou politiku odmítala upravit i poté, co na to na bruselském summitu v roce 2018 velmi naléhavě apeloval tehdejší americký prezident Trump. Ale přešlapů bylo víc. Vzpomeňme si na handlování o rozpočtu Ministerstva obrany s komunisty v roce 2020 nebo vědomé posilování naší energetické závislosti na Rusku. A právě v oblasti bezpečnosti se nejvážněji projevovala závislost Andreje Babiše na spojenectví s Milošem Zemanem, který se vládě neustále snažil podsouvat vlastní agendu, servilní přístup k Číně a Rusku, nebo třeba snahu darovat zakázku na dostavbu Dukovan ruskému Rosatomu. Proto tehdejší ministr průmyslu Karel Havlíček v tichosti nařídil firmě ČEZ, aby Rosatom oslovila, ačkoliv popíral, že to znamená začátek tendru. A Rosatom se nakonec dostal ze hry o Dukovany, ale dostal se z ní až po odhalení kauzy Vrbětice, která Andreje Babiše dostala pod tlak, který už prostě nešlo ustát.

V hazardování s naší bezpečností Andrej Babiš pokračuje bohužel až do dnešních dnů, stačí se podívat na jeho výroky v médiích. Ano, i dnes, v dnešní vypjaté situaci, prohlašuje, že se nepotřebujeme chránit moderními stíhačkami, nebo že by dokonce nepomohl našim spojencům v Severoatlantické alianci, kdyby je někdo napadl. Když měl v předvolební debatě před prezidentskými volbami v lednu 2023 odpovědět na úplně jednoduchou otázku, zda by poslal pomoc napadenému Polsku nebo pobaltským státům, jeho odpověď překročila myslitelné meze nezodpovědnosti. Určitě ne, je potřeba mluvit o míru, řekl tehdy doslova. Slova tehdy silně zasáhla naše spojence a způsobila České republice mezinárodní ostudu. Litevský ministr Gabrielius Landsbergis nám tehdy vzkázal, že kdyby nastala opačná situace a napadena by byla Česká republika, Litevci by nám stáli bok po boku. Andrej Babiš i jeho spolupracovníci opakovaně tvrdí, přes to všechno dál opakovaně tvrdí, že není třeba investovat do naší obrany. My nepotřebujeme tuto zemi připravovat na válku - cituji přesně Alenu Schillerovou s tím, že nepodporuje nákup techniky pro českou armádu. Přestože být připraven, být připraven se bránit, je minimálně od starověku jediný osvědčený způsob, jak odradit útočníky a jak se vyhnout válce.

Dámy a pánové, jak jsem už připomenul v úvodu, zajistit bezpečnost, to byl vždy prvořadý úkol státu. V dnešní Evropě je to úkol bez přehánění osudový. Zahraniční a bezpečnostní politika České republiky vychází z našeho historického, hodnotového i ekonomického ukotvení na Západě, jsme se Západem bytostně existenciálně propojeni, jsme jeho součástí. A naše bezpečnost do značné míry závisí na tom, jak se chováme, jak dokážeme ctít hodnoty, dohody, držet slovo, jestli nás ostatní vnímají jako spolehlivého partnera. Logický závěr tedy je, když si vezmeme všechny ty výroky a činy, že Andrej Babiš a hnutí ANO si zahrávají s důvěryhodností České republiky, a tím vlastně ohrožují naši bezpečnost.

Já si nejsem jist, jestli si tady všichni dva roky od útoku na Kyjev a deset let od obsazení Krymu, jestli si tady všichni - a teď myslím, že v této místnosti ano - jestli si všichni dostatečně uvědomuji, co pro nás válka v Evropě znamená. Já jsem před několika dny na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost připomenul, že v tomto konfliktu prostě nejde být nestranný. Nejde být nestranný. Není to možné, protože žijeme na dohled od Ruska, s nímž přece máme své historické zkušenosti. Válka se nás od samého počátku dotýká a vyžaduje, abychom se rozhodli - buď budeme Ukrajině pomáhat, aby se bránila, nebo - nebo co vlastně? Nebo budeme čekat, až Rusko dojde až sem? Naše bezpečnost je v ohrožení, dokud si významní představitelé českých politických stran zahrávají s ruskou propagandou a polarizují společnost výroky, o nichž přece sami musí vědět, že jsou naprosto nerealistické.

A proto chci, aby představitelé opozice na dnešní schůzi otevřeně řekli, na jaké straně stojí - s námi ve svobodném Západě, nebo raději v ruském světě? Chtějí zůstat po boku prezidenta Macrona, prezidenta Bidena a desítek zemí, které Ukrajině pomáhají a které společně mohou odradit Rusko od útoku, ale jen tehdy, pokud zůstanou jednotné, nebo by se raději viděli na Východě u jednoho stolu s prezidenty Putinem a Lukašenkem, kteří přitom už dva roky v kuse neustále opakují, že o vyjednávání nemají zájem? To, že si budeme zacpávat uši a že budeme opakovat, že by bylo nejlepší, kdyby žádná válka nebyla, to nám nijak nepomůže. To nepomáhá nám, nepomůže nám to a víme to všichni.

Proč se k tomu zas a znovu vracím? Proč jsem se vydal - a já to moc nedělám - v čase, abych připomenul ty smutné epizody z naší nedávné historie? Všechny příklady, které jsem tu připomenul, doplňují informace o praktikách Andreje Babiše. Dohromady utvářejí obraz toho, jak předseda ANO pracuje, v co věří a jaké důsledky to má pro naši zemi. Andrej Babiš k lidem v České republice nikdy neměl elementární důvěru, protože nepřemýšlel zřejmě jako občan, politik a veřejný činitel, ale pouze jako predátor, který se snaží oslabit, či ještě lépe zlikvidovat konkurenci.

Krásně to vykresluje jeho snaha sledovat online každou jednotlivou platbu v České republice, což byla dlouho vlajková loď Babišových, v uvozovkách, reforem. Andrej Babiš nám všem léta vládl na základě přesvědčení, že se lidem nedá věřit, že se neustále všichni snaží navzájem podvést, a proto je třeba trvale sledovat všechny, ať už přes internet pomocí EET, nebo pomocí starých dobrých papírových složek. Andrej Babiš totiž jinak pracovat neumí. Když se dívá na Českou republiku, vidí 10 milionů lidí, kteří uvažují stejně jak on. Tato verze České republiky, verze uvnitř hlavy Andreje Babiše, je šedivá a smutná, vládne v ní lhostejnost, podezřívavost, právo silnějšího a věčný boj všech proti všem. Snad proto Andrej Babiš prokazuje nulovou úctu k důležitému obecnému principu demokracie, k důležitému obecnému principu demokracie, který předpokládá vzájemnou úctu a důvěru mezi lidmi, jinak to celé nemůže fungovat. Nemá žádnou úctu před naší bohatou demokratickou tradicí, slavnou historií našeho domova. A to si myslím, že je podstatné.

Co je pro Andreje Babiše Česká republika? Cítí k ní to co my? Cítí k ní to co já? Je připravený něco obětovat, chránit ji, přispět k tomu, aby se u nás něco zlepšilo? Nebo ji považuje jen za zdroj příjmů, či přinejlepším za tvůrčí projekt pro své podnikatelské ambice? Nezkreslenou pravdu se od něj asi nikdy nedovíme, ale mohu-li soudit z odkazu jeho vlády a z jeho současných výroků, troufám si tvrdit, že jsou mu osud Česka, naše bezpečnost a naše budoucnost lhostejné.

Dámy a pánové, skutečná Česká republika nemá nic společného s tou karikaturou, která je v hlavě Andreje Babiše. Skutečná Česká republika je domovem slušných, poctivých lidí, kteří pomáhají ostatním, dokážou za svou zemi převzít odpovědnost a chtějí si vzájemně věřit. A i když spolu nesouhlasí, bojují spolu férovými argumenty, nikoliv pochybnými složkami. A pro takové lidi tu jsme. Takové České republice moje vláda slouží. Naše země v minulosti zažila mnoho složek, které si někdo na někoho vedl. Ale dost už bylo fízlování, ponižování a zastrašování! Už na to nejsme zvědaví a uděláme všechno pro to, aby se to nikdy nevrátilo! Děkuji vám. (Potlesk zprava.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Nyní budeme pokračovat s přednostními právy. Na řadě je pan ministr Vít Rakušan, připraví se pan ministr Marian Jurečka.

Než dám panu ministrovi slovo, mám zde jedno sdělení. Paní poslankyně Zajíčková hlasuje s náhradní kartou 31. A ještě omluvu. Milan Wenzl se omlouvá od 17.30 ze zdravotních důvodů.

Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Vít Rakušan: Děkuji vám, vážená paní místopředsedkyně. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, ta mimořádná schůze se tak nazývá a evokuje, že se děje něco mimořádného. Sami často jako vládní poslanci kritizujeme, že tenhle instrument je naší opozicí zneužíván. Často se otvírají témata, která jsou řešena, mohou být řešena a mají být řešena zcela běžnými instrumenty, to znamená běžným legislativním procesem, třeba interpelacemi na ministry, v některém případě třeba policejním vyšetřováním. Nicméně to, kvůli čemu se tady dneska scházíme, žádnými řádnými prostředky řešit nemůžeme. Není to trestní kauza, není to legislativní návrh, a dokonce to není ani politikum v tom užším slova smyslu. Je to něco, co se celou svou podstatou týká celé naší společnosti. Je to něco, co spoluvytváří charakter naší společnost, a co tedy nemůžeme přejít, aniž bychom tím riskovali, že naše společnost se stane bezcharakterní.

Přestože opozice přijde s obrovitánsky dlouhým výčtem toho, co všechno se mohlo stihnout v té době, kdy je tady mimořádná schůze, co všechno jsme měli projednávat, protože tahle mimořádná schůze se jí mimořádně nehodí, tahle mimořádná schůze, jak už předvedl pan premiér ve svém proslovu, má potenciál věci a skutečnosti pojmenovávat pravými jmény. My jsme se zcela výjimečně jako vládní většina rozhodli, že v určitých případech jsou i důležitější a naléhavější věci než schvalovat nové zákony. A já tohle rozhodnutí považuju za správné a pokusím se vám vysvětlit proč.

Epizoda, které jsme byli svědky v minulém týdnu, by snad v některých aspektech provedení mohla být až komická, tragikomická, ale ona je ukázkou něčeho, co bychom navzdory rozdílným ideovým a názorovým východiskům a pozicím měli všichni svorně označit jako něco, co je za hranou, jako něco, co překročilo červenou linii, jako něco, co je jasným faulem, něco, co nemůže být bagatelizováno, co nemůže být omlouváno, co nemůže být ani relativizováno.

Dotazy na manželku? Dotazy na děti? Co je komu do toho! A ptá se na to člověk, který se má se svým protivníkem, v tomto případě ministrem zahraničních věcí Janem Lipavským, střetnout v souboji idejí, v čestném souboji, jestli to ten člověk vůbec umí, a do toho manželka a děti v žádném případě nepatří a nesmí patřit! Ještě tenhle člověk, který sám sebe nazývá politikem a nikdy politikem nebyl, vydává prohlášení: Orel much nelapá. Jak přezíravé! Aby o několik minut nebo hodin později psal: Sežeňte mi na toho - nebudu citovat - složku, vytvořte mi ji, udělejte mi ji. Jak pokrytecké, jak falešné, jako celá politika a celý politický život tohoto člověka!

Já jsem určitě pro tvrdou politickou hru. Ostatně s některými lidmi jinak než tvrdě hrát nelze. Jsem pro tvrdou politickou hru pro ty lidi, kteří si dobrovolně politiku jako svou branži, jako svou disciplínu zvolili a byli lidmi zvoleni k tomu, aby své funkce vykonávali, ale nikoliv pro jejich rodiny. Takže rozhodně ne naposled dneska říkám: ty z něj laskavě, vy, co používáte estébácké metody, jednou provždy vynechte.

Myslel jsem, že tady Andrej Babiš bude v sále sedět, a chtěl jsem mu ušetřit práci. Pokud se chcete dozvědět cokoliv o političkách a politicích hnutí STAN, připravil jsem vám tady složky na každého z našich poslanců. (Ukazuje.) Možná ale budete zklamán informačním zdrojem. Vy máte lepší, ty vaše metody jsou jiné, tady je zdroj Wikipedie. Ale v nějaké základní analytice vám to určitě pomoci může. Dal jsem tam takovéto číslování psané na stroji, ta složka má vždycky nějaké číslo pro přehlednost, tak se to prý v historii dělávalo, aby to bylo pro vás čitelné a komfortní pro váš účel.

Mně se před několika lety stalo něco podobného jako Janu Lipavskému. Nebyl tehdy pachatel přistižen inflagranti, když si splete e-mailovou adresu - sežeňte kompro na Rakušana. Psala o tom média. Já jsem z toho nic nevyvozoval, nedával jsem žádná trestní oznámení, nic takového jsem neřešil. Neměl jsem koneckonců ani žádné důkazy, byly to mediální články a podobně. Nicméně ty metody práce jsou evidentně obvyklé, často používané. Já jsem si tehdy řekl jednu věc, kterou bychom si měli říct zase, a vyzývám k tomu všechny političky a politiky vládní koalice. Já jsem si tehdy, bylo to před volbami v roce 2001 (2021?), řekl, že udělám maximum pro to, aby tenhle člověk už nebyl premiérem České republiky. Že udělám maximum pro to, abychom tomuhle člověku tu hračku, Českou republiku, moc z rukou vzali a začali jsme tady vládnout normálně. Určitě se vždycky neshodneme, někdy se pohádáme, ale to, že tahle vláda je normální, ctí demokratické principy, že premiér je člověkem, který to s Českou republikou myslí vážně, a troufám si říct, že i každá z ministryň a ministrů téhle vlády to myslí zodpovědně a rozhodně ne tak, že Českou republiku chtějí zneužít a využít pro své účely, to je prostě jednoznačným faktem. V tom roce 2021 se nám to povedlo. A občas propadáme nějakému poraženectví v půlce cesty. Není potřeba. Nám se to musí povést zase. Už jenom kvůli tomu, co jsme zažili minulý týden. Je to taková ta reminiscence, je to ten odraz starých časů, to, co jsme tady zažívali do roku 2021 běžně, a my už to zažívat nechceme. A proto je potřeba udělat maximum pro to, abychom tomuto člověku s jeho metodami, které se nezměnily a nikdy nezmění, Českou republiku do rukou už nikdy, ale nikdy nepředali. Rodina a děti jsou tabu!

Ostatně navzdory nesčetným výhrůžkám, které nám všem chodí, a chodí opozičním politikům, chodí všem politikům, kdy nám vyhrožují lidé nejrůznějšími ošklivými věcmi, museli bychom stále podávat trestní oznámení jako na běžícím pásu. Já to dělám v případě, kdy se tam objeví takové věty: tvoje děti se jmenují tak a tak, bydlíš tam a tam a vím, na jakém hřišti si hrají. Tam je červená linie. Nemůžeme nikdy připustit a musíme se vždycky ozvat, i kdybychom kvůli tomu měli strávit několik hodin v Poslanecké sněmovně, ve chvíli, kdy se kdokoliv snaží rodinné příslušníky zneužívat pro falešnou politickou hru.

Ale člověk by očekával, že tady bude nějaká sebereflexe, že tady bude nějaké pokání, nějaké uznání chyby, třeba vzkaz do veřejného prostoru: Byla to blbost, neměl jsem to dělat, nemá se to dělat, nebuď jako Andrej Babiš a nedělej to. Nic takového jsme nezažili. Jediná chyba, která je přiznaná, je chyba adresy. Poslal jsem to na špatnou adresu a ono se ukázalo, jakými metodami pracuji. Takovou chybu si Andrej Babiš přiznat umí a takovou chybu si jistě vyčítá. Ale vůbec nevím, jestli mu dochází ta hlavní, elementární chyba, a to, co se tady odehrává: zatahování rodiny do politického boje.

Omluvit se, vzít to zpátky, rozhodně ne! Vymlouvat se, bagatelizovat a nejlepší obranou je útok. Toho budeme svědky v těch dalších projevech, které z opozičních řad přijdou. Nějaká omluva? Ne! To tady vidíme. Útok. Útok je nejlepší obranou. A kde je sebereflexe toho, že tohle se prostě nedělá?

Já ale nemůžu věřit jedné věci. Nemůžu věřit, že všichni ti poslanci, kteří dostali pokyn opustit tenhle sál a nechat nám tady tyhle cedulky, si přece myslí totéž. Slyšeli jsme tady jednu melodii, která zněla z hnutí ANO, napsaná jako přes kopírák: obrana svého šéfa za všech okolností. Nezlobte se na mě, ale to aspoň některým z vás, kteří tady nejste, ale předpokládám, že někteří z vás z pohodlí vašich kanceláří se díváte na televizní obrazovky, to se některým z vás nekroutí prsty u nohou, když musíte obhajovat něco tak odporného, jako je útok na rodinné příslušníky? Když musíte obhajovat šmírování v soukromí, sbírání informací, vytváření složek? Vždyť s tímhle, kolegyně a kolegové z hnutí ANO, přece nemůžou být srovnáni ani všichni vaši voliči. Já možná vcelku chápu tu snahu bagatelizovat to s odkazem na vulgaritu. Vulgárnost ve veřejné sféře je špatně, ale je to něco, co lidé chápou, protože skoro každý z nás je někdy ve svém soukromí sprostý, řada lidí bohužel i veřejně. Ale objednávat si informace na souseda, na kolegu z práce, na jejich rodiny, na jejich děti, na kamaráda ze sportu, to prostě průměrný Čech nedělá! A nedělá to ani váš volič a tomuhle nemůže rozumět ani váš volič. A já doufám, že i tohle je příležitost, aby si lidé uvědomili, kdo vám lže, kdo vám nabízí nesplnitelné, kdo vám nabízí řešení, která nebudou fungovat, a nabízí vám je ne kvůli zájmu téhle země, ale nabízí vám je kvůli sobě samotnému a svému vlastnímu prospěchu. Proto je teď ta panika v řadách hnutí ANO, proto vidíme sociální sítě vyrojené trolly, proto je palebná příprava, proto tady vidíme tu přehlídku whataboutismu.

Tahle schůze byla nazvána bezpečnostní hrozby pro Českou republiku. Určitě by se do toho názvu dalo dát i něco jiného. Dala se tam dát vzletnější slova, jako je morálka a slušnost, úplně obyčejná lidská slušnost a překročení veškerých hranic. Já si ostatně myslím, že tyhle pojmy, které by někdo chtěl z politické debaty navždy odstranit, se z ní nikdy vyloučit nedají, a je to dobře. Nesmíme dopustit, aby z ní zmizely. A navíc jsou s otázkami bezpečnosti každé země právě i tyto termíny neodmyslitelně spojeny. A na příkladu Andreje Babiše, jeho e-mailu, uniklého e-mailu, omylem uniklého e-mailu, se můžeme velmi dobře právě o tom přesvědčit.

Já bych vám chtěl dát pár příkladů - a nebojte se, už se blížím ke konci - kdy absence morálky se přímo stává ohrožením bezpečnosti země.

Prezidentská kampaň, v níž Andrej Babiš tvrdil, že premiér a Petr Pavel chtějí zatáhnout zemi do války. Co přesně tím vlastně tehdy myslel? Že na rozdíl od něj víme, že plnit závazky vůči našim spojencům v Severoatlantické alianci je zcela normální, na rozdíl od něj nezpochybňujeme spojeneckou pomoc v případě nouze a základní filozofii, na které Severoatlantická aliance stojí. Že chceme za každou cenu zastavit Putina, protože když ho nezastavíme na Ukrajině, bude následovat to, co následovalo, když jsme ho nezastavili v Gruzii a nezastavili jsme ho na Krymu.

Útoky Andreje Babiše a jeho členů na justici, na soudy, na Ústavní soud. Zvláštní dvojí metr Andreje Babiše. Zvykl si označovat trestní stíhání a soudy v České republice za podjaté, trestní stíhání za účelové, kdykoli byla namířena proti němu. Stíhání se stalo apolitickým v okamžiku, kdy bylo ukončeno. Případně okamžikem, kdy padl takový rozsudek, který Andreji Babišovi konvenoval. Myslím si, že v této chvíli nám jako demokratickým politikům, i když si o tom můžeme myslet cokoli, přece nezbývá nic jiného než říct jednu větu: Respektuji rozhodnutí soudu. Koneckonců i ve chvíli, kdy jsme jako vláda obhajovali naše kroky u Ústavního soudu, tak si vzpomeňte, co mnozí z těch, co tady teď nesedí a nechali cedulky, vyváděli. Jakým způsobem zpochybňují rozhodnutí výrazné autority v každé demokratické zemi, kterou je Ústavní soud, jenom proto, že se jim to nelíbilo. A co je nebezpečnější pro demokracii, než eroze jejích institucí, vyvolávání nedůvěry v instituce, v soudy, v demokratické instituce? A tuto nervozitu a nedůvěru přenášet z titulu svých veřejných funkcí do široké veřejnosti. Andrej Babiš tímto svým chováním, a je potřeba to pojmenovat, přímo nahrává nepřátelským režimům, které se snaží dění u nás intenzivně ovlivňovat.

Totéž způsobují i neustálé nevybíravé útoky Andreje Babiše i dalších lidí z ANO na média včetně těch veřejnoprávních. Nebo další instituce, jako je armáda a policie. Vzpomeňme si na bezpečnostní výbor, zásah u Národního muzea, kdy policie bránila davu rozzuřených demonstrantů proniknout dovnitř a chránila menšinu, která tam byla. Okamžitě jasný soud, že policie vyprovokovala nějakou davovou agresi. Ono se to ukáže po řádném vyšetřování jako úplný nesmysl. A myslíte, že potom někdy někdo se omluví a řekne, že vlastně šíří nervozitu a nedůvěru v instituce této země a že tím opravdu podrývá to nejdůležitější, co máme, elementární fungování našich demokratických institucí? Existuje nějaká společenská smlouva, společenský závazek na soudržnost lidí v naší společnosti. A měli bychom se opravdu vyvarovat rozdmýchávání animozit výroky typu - citace přesná: Od samotného nástupu této vlády pro pana premiéra na prvním místě nejsou ani občané České republiky, ale Ukrajinci, stále. - To stále tam nerozumím, co tam dělá, ale cituji přesně.

Tuhle setbu potom sklízíme, kdykoli se bavíme s lidmi. Kdykoli vyjedu, nebo kdokoli z nás, mezi občany České republiky na debaty, co slyším? Slyším přesně tyhle věty, opakované lidmi, a je evidentně vidět, že ta setba bohužel se uchytila velmi dobře, a Andrej Babiš ji dennodenně přihnojuje, aby byla výživnější, aby přinášela politické zisky, politické body bez ohledu na to, co tahle politika způsobuje dlouhodobě pro atmosféru a demokratické prostředí v naší zemi.

V tom všem hraje Andrej Babiš, strašně doufám, že nevědomě a nějakou zvláštní naivitou a účelovostí své politiky, ale hraje roli trojského koně v hybridní válce, kterou proti nám vede Rusko, Čína nebo kdokoli další. Netvrdím že snad vědomě, ale ta absence morálních zábran a základních principů vede k tomu, že pro dosažení vlastního cíle je schopen použít do slova a do písmene každého nástroje včetně těch nejničivějších a pro společnost dlouhodobě zhoubných a nejškodlivějších, jako je marketing strachu. Účinný nástroj v manipulaci s lidmi, účinný nástroj v ovlivňování jejich názorů, chování, rozhodování. Strach z neznámého, strach z nějaké hrozby ve světě, který není jednoduchý a není přehledný a je mnohem složitější, než býval třeba před deseti dvaceti lety, a má lidi motivovat a vést k tomu, aby se chovali určitým způsobem. Ale především ty lidi vede k tomu, že žijí ve strachu, v obavách, v nepříjemných pocitech. A to přece jako politici nemáme chtít a nemáme se snažit dosáhnout.

Vidíme to jasně na případu tématu migrace, tématu, které je a bude zneužíváno samozřejmě i v předvolební kampani především do evropských voleb. Tohle téma zneužil na světě snad každý populista, který právě s instrumentem šíření strachu, s marketingem strachu pracuje. Marketing strachu vede k polarizaci společnosti, k radikalizaci extremistických skupin, krátkodobě může přinést zisky, dlouhodobě napáchává mnohdy nevratné škody a v dlouhodobém horizontu se obrací i proti těm, kteří ho šířili. Strach a nedůvěra mezi různými skupinami společnosti vedou k eskalaci napětí, násilným konfliktům. A zahrávat si s něčím takovým je jako dát dítěti sirky a poslat ho hrát si do stohu.

Já na konci nebudu na Andreje Babiše apelovat. Chápu, apel na vás prostřednictvím předsedající nemá žádnou cenu. Apel, abyste nestrašil lidi, abyste nevyužíval marketing strachu, to je marné, protože na tom z velké části stojí celá vaše politika. Vzdal byste se tak nejúčinnějšího nástroje, který vám přináší osobní, politické i ekonomické zisky. Apelovat nebudu. Místo toho je potřeba tento způsob politiky zase porazit. Porazit ho politicky sebevědomou, čestnou, na faktech a komunikaci založenou politikou, která bude vyvracet lži a nesmysly a bude přicházet s konkrétními praktickými řešeními. Ale o jedno vás chci požádat na závěr přece jenom. Z našich soubojů laskavě vynechte naše děti, naše rodiny jednou provždy a najděte v sobě poslední zbytky cti k tomu, abyste dokázal připustit, že to byl váš přešlap, poctivě a upřímně jste se za něj tady na plénu Poslanecké sněmovny omluvil. Děkuji. (Potlesk vpravo.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji. Jako další s přednostním právem je přihlášen pan ministr Marian Jurečka, poté pan ministr Vlastimil Válek. Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí ČR Marian Jurečka: Dobré odpoledne, vážená paní místopředsedkyně, kolegyně, kolegové a nepřítomní poslanci za hnutí ANO. Jsme tady opravdu ve výjimečné situaci. Já jsem v Poslanecké sněmovně 12 let, pardon, 10 let, a takovouto situaci si nepamatuji, aby tady největší opoziční strana opustila na hodiny jednání v tak mimořádné situaci, kdy tématem této mimořádné schůze je otázka vystupování a kroků Andreje Babiše v kontextu bezpečnostního rizika pro Českou republiku a také i v kontextu toho, co vygradovalo minulý týden v jeho e-mailu, který psal s ohledem na přípravu jeho údajných podkladů pro vystoupení, kdy se dožadoval informací na kolegu z vlády včetně osobních informací o rodinných poměrech, o dětech a podobně. Myslím si, že to je něco, co je opravdu naprosto přes čáru a k čemu nelze jen buď mlčet, nebo to okomentovat někde na sociálních sítích nebo v médiích. Myslím si, že tato tematika patří na půdu Poslanecké sněmovny, i když to bude vyžadovat několik hodin, možná jednoho dvou dnů jednání.

Já se v té otázce bezpečnostního rizika, způsobu chování, realizace politiky Andreje Babiše vrátím i několik let zpátky. Vrátím se do doby, kdy on v roce 2017 vlastně v podobném duchu, jako byl ten minulý týden, na e-mail komunikoval tehdy ještě se svým prakticky podřízeným novinářem Markem Přibylem. A kdo si vybavuje, víte tu situaci z té oné uniklé nahrávky, tak v zásadě úkoloval toho novináře v tom duchu, kdy se hodí zveřejnit nějaké negativní informace o jeho politickém soupeři. Tehdy to byl, pokud se nepletu, ministr zdravotnictví pan Ludvík. Mluvil tam i o tom, jak to správně načasovat, že možná některé informace nemá říkat teď, ale má si je nechat na to, až to napíše před parlamentní volbami. To jenom rámuje způsob a praktiky, jakými Andrej Babiš nejenom nějakým omylem, ukliknutím, přeposlal jeden e-mail jinému adresátovi minulý týden, než měl, ale vlastně ten způsob, jakým on funguje jak v politice, tak asi i v podnikatelském prostředí. Prostě sehnat si na někoho informace jakýmkoliv způsobem, nedívat se ani doleva, ani doprava, nemít žádnou páteř, ale dávat je ven, pokud se to hodí jeho osobním zájmům.

A to je samozřejmě problém, který máme jako Česká republika nejenom tady uvnitř na politické scéně, ale který, pokud člověk pracuje s těmito praktikami, je problémem pro důvěryhodnost naší země i vůči zahraničním partnerům i v té otázce mezinárodních vztahů, respektu ze strany našich spojenců, našich partnerů a i s ohledem na to, jak dokážeme potom takovouto politickou reprezentací, která byla na pozici premiéra této země v minulém období a která dnes je v podání Andreje Babiše i představitelem hlavní opoziční strany, jakým způsobem jsme schopni býti věrohodným partnerem dlouhodobě bez ohledu na to, jaká vláda je v České republice u moci. A myslím si, že to každou zemi dokáže oslabovat, pokud tam nemá důvěryhodné politiky, kteří reprezentují nejenom současné vládní koaliční strany, ale i ty silné opoziční.

Já se chci tady vrátit také i do těch výroků, které ze strany Andreje Babiše zaznívaly v uplynulých deseti letech. Já si pamatuji ještě za Sobotkovy vlády, když tehdy - a teď si sypu popel na hlavu i já osobně - jsme všichni nejenom v České republice, ale v Evropě, ve světě podcenili anexi Krymu. Ano, říkám to sebekriticky, podcenili jsme tu situaci, ta reakce tehdy měla být mnohem jasnější a měla být mnohem konkrétnější i vůči změnám našich strategií uvnitř třeba například našich zemí, ať už z pohledu energetické bezpečnosti, soběstačnosti, surovinové politiky a mnoha dalších věcí. Ale už tehdy Andrej Babiš zpochybňoval, zdali vůbec tehdejší sankce mají nějaký smysl. Dokonce za to tenkrát vyplísnil svého ministra obrany pana Stropnického. A už tehdy to byly takové náznaky, kdy se ukazovalo, že to asi není úplně vždycky jednoznačný, jasný, principiální a dlouhodobý postoj.

Ostatně výroky, které jsme zažili také i v posledních letech, výroky, byť to chápu, že je prezidentská kampaň, ale i právě v takových momentech se má ukázat, jak je politik schopen pod tlakem jasně hájit naše zájmy, zájmy nás, spojenců a našich spojenců v rámci struktur, jako je například NATO. Tehdejší výrok, že by Česká republika v případě napadení našich partnerů nevyslala své vojáky, byl opět něčím, co je naprosto přes čáru a co jsme museli vysvětlovat kolegům z Polska, ale samozřejmě následně i kolegům z dalších zemí, které případně jsou potenciálně ohroženy ruskou agresí, která by případně mohla následovat za hranice Ukrajiny. Protože kolegové z Putinova tábora se netají svými mocenskými zájmy, kdy vlastně bezostyšně veřejně říkají, že by rádi, aby jejich sféra vlivu měla původní hranice jako v dobách východního bloku. Takovéto výroky od bývalého premiéra a od představitele opoziční nejsilnější strany prostě jsou výroky, které ohrožují naši důvěryhodnost i bezpečnost, stejně jako výroky na adresu kolegů z Rakouska, našich sousedů, o tom, že Rakušané jsou magoři, když mají ve vládě nějakou koaliční stranu. Myslím si, že opět to jsou výroky, které do mezinárodní politiky a kontextu vůbec, ale vůbec nepatří. I za tyto výroky se musela řada českých politiků, naše diplomacie, omluvit a korigovat je. A je bohužel smutné to, když potom Andrej Babiš se zpožděním tyto výroky i on sám koriguje, ale mezitím ty výroky už napáchají škody, přináší znejistění, přinášejí také argumenty pro dezinformační scénu a podobně. Jestli to je děláno vždycky záměrně, nebo je to otázka chyby, to se dá těžko vždycky vyhodnotit.

Já se také ještě pozastavím u některých momentů. A ty momenty si myslím, že je potřeba si uvědomovat, protože když si vzpomeneme na rok 2017, kdy tady zaznívaly výroky jako například "jste zkorumpovaná pakáž" a podobně na adresu zástupců médií, veřejnoprávních médií, to je opět něco, co nepatří a nemá to patřit do slovníku jakéhokoliv politika v demokratické zemi. Prostě máme mít respekt a úctu k tomu, jakým způsobem fungují média a jakým způsobem má fungovat práce novináře. Ne urážet, dehonestovat a jet linku, kterou tady zavedl kdysi dávno v minulosti Miloš Zeman. Stejně jako oslabovat média v tom veřejném prostoru podobnými výroky, jako je debata nad tím, že lidé nebudou platit koncesionářské poplatky, protože hnutí ANO by to chtělo v budoucnu změnit, aby se to platilo ze státního rozpočtu, je opravdu jako velmi, ale velmi nebezpečná argumentační linka, protože ve finále státní rozpočet jsou stejně peníze daňových poplatníků. Ale zase je to voda na mlýn dezinformační scény a je to voda na kritiky, kteří chtějí za každou cenu oslabovat média a veřejnoprávní média. Vidíme, co se děje dneska na Slovensku, a i toto je hra velmi nebezpečná, hra s ohněm.

Já se také ještě pozastavím u minulého volebního období. A tady si myslím, že to je jeden z klíčových bodů a i zlomových momentů. Více jak tři čtvrtě roku jsme tady na půdě Poslanecké sněmovny jako tehdejší opozice přesvědčovali tehdejší vládu Andreje Babiše, jeho osobně i ministra Havlíčka, aby nepouštěli do tehdejšího tendru dodavatele jaderných bloků pro Českou republiku, kteří by byli z Ruska či Číny. Tři čtvrtě roku jsme nebyli schopni se posunout. My jsme tento moment tady, ano, i obstrukčními nástroji, v Poslanecké sněmovně do určité míry blokovali. Ale celou dobu to bylo s racionálním, pádným důvodem, že nám ležela na srdci strategická a bezpečnostní otázka České republiky. Až situace ve Vrběticích přinutila Andreje Babiše a jeho vládu změnit postoj k tak strategické otázce. Kdyby se Vrbětice nestaly, tak si řekněme, kde dneska Česká republika mohla třeba být a kde už mohl ten tendr se posunovat rychleji, a možná by byly některé kroky těžko zvratitelné. A jenom si připomeňme i ty Vrbětice, že to také chvíli trvalo, několik hodin, vládě, aby dokázala tu situaci adekvátně zvládnout. A kdyby ty informace tenkrát už neprotékaly do médií, tak možná by ta reakce nebyla taková, jaká byla pod tím tlakem, kdy už se v té bezpečnostní komunitě i mezi některými novináři vědělo, co se stalo, jak je to závažné a jaká má být adekvátní, jasná, pádná reakce.

Já bych tady chtěl požádat, a tady si dovolím apelovat, i když kolegové z hnutí ANO tady nejsou, a ono to možná je takové symbolické, protože tady stačí porozdávat nápisy a hesla, které připraví píáristé - ono to možná pro to vyjádření toho názoru všech těch poslanců stačí, protože v hnutí ANO ti, kteří řeknou nějaký jiný názor nebo si dovolí oponovat - tak podívejme se do Moravskoslezského kraje, kde je bývalý hejtman, kde je bývalý primátor, v zásadě všichni ti, kteří si dovolili někdy vystoupit kriticky, tak v hnutí ANO skončili nebo už znovu nekandidovali. Ale přesto bych si dovolil apelovat, aby Andrej Babiš dokázal i osobně i tady na plénu se jasně omluvit za ten svůj postup, protože tahat do politiky rodinné příslušníky je něco, co je opravdu za hranou.

Pokud se to v minulosti dělo na půdě této Poslanecké sněmovny, tak pokud se dobře pamatuji, tak to byl tenkrát samotný Andrej Babiš, který tady zatáhl své děti, on, svým aktivním vystoupením z tohoto místa, do té veřejné debaty. Nebyla to opozice, ale byl to přímo on osobně. A myslím si, že opravdu toto se dít nemá, že jsou nějaké momenty, které by měly být jasně nedotknutelné.

Dovolím si také ještě požádat, aby možná v průběhu dneška nebo zítřka zaznělo od představitelů hnutí ANO, jaká je tedy jejich jasná pozice, pokud jde o naše závazky v rámci NATO, pokud jde o to, jakým způsobem chceme postavit naše ozbrojené složky opravdu na úroveň 21. století a že na to musíme dát také nějaké finanční zdroje a že samo se to od sebe nestane. Kdyby tady jasně zaznělo, jaký je náš přístup k zahraničním otázkám, jako je otázka přistoupení Ukrajiny do Evropské unie, jak se na to díváme v kontextu jednoho společenství EU a jestli Česká republika i z pohledu hnutí ANO je státem, který tyto kroky je připraven podporovat. Jak se díváme na tu otázku přístupu k těm, kteří se chovají jako teroristé, kteří rozpoutali válku na Ukrajině a kteří nerespektují žádné demokratické principy, žádnou svobodu slova, svobodu vyznání a podobně, jak to dělá dneska Putinův režim. A jak se dívá představitel hnutí ANO, ať už je to jeho předseda, nebo kdokoliv z vedení, na spolupráci s těmi, kteří dneska se jezdí setkávat se zástupci Putinovy administrativy, poklonkují jim a dělají politiku, která je vlastně tou, která omlouvá některé kroky, které Putin a jeho režim páchají, ať už je to přístup k maďarskému premiérovi, k jeho vládě, nebo ať už je to přístup k Ficovi a i k některým jeho členům té vlády. Ať se jasně vyjádří k tomu, na čí straně v těchto důležitých otázkách dnešní doby hnutí ANO a jeho představitelé stojí.

Ale znovu bych se závěrem chtěl vrátit k tomu - bylo by fér, aby kromě omluvy na Twitteru zaznělo jasné vyjádření k tomu e-mailu z minulého týdne, omluva kolegovi z vlády a jasné distancování se od podobných praktik, které prostě do vyspělého společenského světa ani do vyspělé demokracie nepatří. Nemají tam mít co dělat. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk v pravé části jednacího sálu.)

 

Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Děkuji, pane ministře. Nyní je s přednostním právem přihlášen pan ministr Válek, připraví se pan ministr Bartoš. A než vám udělím slovo, přečtu omluvu. Omlouvá se Josef Kott od 15.30 do 16.15 z pracovních důvodů.

Prosím, pane ministře, máte slovo.

 

Místopředseda vlády a ministr zdravotnictví ČR Vlastimil Válek: Děkuji, paní předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, vážené dámy, vážení pánové, jakkoliv se nebojím tvrdých politických střetů, tak jsem stále bytostně přesvědčen, že podobně jako v medicíně, i v politice měla probíhat diskuse, diskuse argumentů, diskuse faktů, diskuse odborných debat, která vede ku prospěchu České republiky a jejích občanů. Jsem přesvědčený, že slušnost v politice není zbabělost, slušnost v politice není slabost, ale slušnost v politice je něco, co posouvá naši zemi dál. Proto mně přijde absurdní, aby někdo sbíral kompromitující materiály na svoje oponenty a pomocí těch nahrazoval neschopnost diskutovat, neschopnost argumentovat a ve svých blekotavých projevech plných novotvarů a husákovské českoslovenštiny pak neargumentoval, ale jenom urážel.

Jsem přesvědčen o tom, že řada poslanců z opozice jsou velmi schopní, slušní lidé, a já jsem velmi rád, že s nimi v oblasti zdravotnictví mohou spolupracovat. My se nemusíme shodnout, můžeme mít rozdílné názory. Ale je dobré, že diskutujeme, a je dobré, že se snažíme posunout české zdravotnictví směrem dál, že se snažíme hledat cestu, jak pomoci našim pacientům, občanům České republiky. Nevěřím tomu, že členové hnutí ANO jsou cedule, které vytiskne majitel ANO hnutí, a pak je rozdá na lavice a je jedno, jestli tam sedí, nebo tam visí. Pro mě se těžko smiřuje, že by se měla vracet doba, kterou jsem zažil v době komunismu, kdy člověk měl obavu říct politický vtip, kdy člověk nevěděl, kdo je udavač, kdo je agent StB, kdo na koho donáší, kdy když nešel do prvomájového průvodu, tak další den byl předvolán na místní výbor nebo na skupinu SSM a tam musel vysvětlovat, proč tam nešel, a kdy na řadu z nás měla StB svoje složky. Nechci, aby se vracela doba kmotra Mrázka a některých jeho spolubyznysmenů, kteří pomocí složek vydírali Českou republiku a vedli si složky na svoje soupeře, aby pak s nimi mohli zamávat, aby na ně mohli zaklekávat, aby je mohli likvidovat. Tam, kde chybí inteligence, slušnost a argumenty, nastupuje zbabělost a složky. Na druhé straně jsem optimista, protože pokud ty složky jsou podobné, jako měl pan poslanec Babiš informace o hejtmanu Moravskoslezského kraje předtím, než odvolal hejtmana Vondráka, nasadil tam stíhaného člověka, tak v těch složkách asi nebude nic, co veřejnost neví, tedy to, kolik mám dětí, co dělám, čím jsem se živil a co umím. A za to já se nestydím.

Ale já jsem se nechtěl bavit o těchto věcech, protože mi to připadá nedůstojné a hloupé. Poslanecká sněmovna tady není kvůli tomu, aby debatovala o praktikách jednoho bývalého agenta StB. Poslanecká sněmovna je tady kvůli tomu, aby posunovala český stát kupředu, aby pracovala na zákonech a aby hledala, jak zlepšit život v České republice. A součástí toho je zvýšení bezpečnosti, zvýšení bezpečnosti v naší zemi, zvýšení bezpečnosti v celé Evropě. Já jsem přesvědčený, že není jediný člověk v této místnosti, i kdyby tady byli všichni poslanci, který by si před pěti šesti lety dovedl představit, co je schopen provést šílenec v Moskvě, že je schopen navázat na ty nejhorší praktiky totalitních režimů a diktatur a že je schopen a ochoten rozpoutat bezostyšně další válku v Evropě a nezastavit se. A to je důležité - nezastavit se.

Chtěl bych jasně říct jednu větu a tou je dnes tolik skloňovaná bezpečnost naší země. Ta nespočívá jen v tom, že nám nyní nehrozí nepřátelské tanky za hranicemi, jak jsme mnohokrát zažili, naposledy v roce 1968. Vychází také z toho, že jsme pro naše spojence předvídatelným partnerem, který nepřekvapuje unáhlenými a nepromyšlenými kroky a výkřiky, které pak musí odvolávat. Tak je třeba jednat. Nepřekvapovat, spolupracovat a být partnerem našich partnerů. Být důvěryhodným partnerem. Nelze zpochybňovat naše závazky vůči spojencům v NATO. Je naprosto nepřijatelné, aby pro politický zisk kdokoliv, kdokoliv útočil na armádu České republiky. Politické body nemůžeme a nikdo nesmí vyměňovat za plivání na naši armádu. A co je naprosto mimo mísu, je jakákoliv bagatelizace toho, co se děje, toho, co se děje na Ukrajině, toho, co se děje kolem nás, a snižování hrozby, kterou pro nás představuje ruský teroristický režim. Ne demokratický - teroristický režim! To by mělo být něco, na čem po dnešní schůzi bude shoda nejen mezi koalicí a opozicí, ale mezi všemi poslanci a mezi všemi občany České republiky.

My musíme chránit naši vlast proti agresorovi a ten se jmenuje Putin. Za TOP 09 jasně říkám, že pokud někdo svým jednáním štve lidi proti sobě, zpochybňuje naše spojenecké závazky v NATO, surfuje na nenávisti vůči uprchlíkům a straší lidi vším možným jen proto, aby získal pochybné politické body, tak se sám vylučuje ze slušné společnosti. Takto to dělal Klement Gottwald, takto to dělaly jiné hyeny v historii naší země. Tak se ale nechová slušný demokratický politik. Tak se prostě chovat nesmí a nemůže. Proto prosím debatujme, diskutujme, argumentujme, ale chovejme se k sobě slušně. Nepodléhejme svodům složek, nepodléhejme svodům materiálů, které chceme zneužívat, nepodléhejme nesmyslným argumentům, ale pojďme se bavit o tom, co můžeme udělat pro bezpečnost naší země a jak zastavit agresora, jak zastavit Putina. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, vystřídali jsme se v řízení schůze. Já vám přeji pěkné odpoledne. Budeme pokračovat v přednostních právech, která jsou přihlášena. Jako další vystoupí pan ministr Ivan Bartoš a po něm se připraví pan ministr Zbyněk Stanjura. Prosím, pane ministře.

 

Místopředseda vlády a ministr pro místní rozvoj ČR Ivan Bartoš: Vážený pane premiére, vážené ministryně, ministři, vážené poslankyně a vážení páni poslanci, já bych chtěl asi v první řadě poděkovat všem, kteří podpořili svolání této mimořádné schůze, všem, kteří si uvědomují, že naše bezpečnost není samozřejmost a že její zajištění musí být pro politiky napříč celým spektrem tou nejvyšší prioritou, a jsou připraveni v souladu právě s tímto i jednat.

Nacházíme se v novodobých dějinách v bezprecedentní situaci. V Evropě, tedy jen nedaleko od nás, rozpoutal Vladimir Putin největší válečný konflikt od druhé světové. Bylo by velmi naivní předpokládat, že se nás ta Putinova agrese nikterak netýká. Naopak, pro bezpečnost naší země, České republiky, a občanů je zcela klíčové, abychom tuhle hrozbu žádným způsobem nepodceňovali a hlavně neopakovali historické chyby a jednali zodpovědně a jednotně, bez ohledu na to, jestli se blíží nějaké volby, či bez ohledu na takzvané stranické dresy, protože tohle nás svým významem a závažností dalece přesahuje.

Proto mají dnes všichni poslanci a poslankyně šanci dát jasně najevo, na čí straně stojí, zda na straně českých občanů, svobodné, bezpečné, demokratické Evropy, nebo na straně Putinova Ruska. Za vládu je postoj jednoznačný a je načase, aby jasný postoj zaujal i předseda hnutí ANO Andrej Babiš a všichni jeho lidé, stejně tak hnutí SPD, bez jakýchkoliv dalších výmluv, mlžení a nějakých ale. Občané mají právo na jednoznačnou odpověď, zda opozice v takto těžkých časech podporuje jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku, naši armádu a pevné ukotvení ve strukturách NATO a Evropské unie, zda odmítá agresi a propagandu Vladimira Putina, zda stojí plně za Ukrajinou a souhlasí s další podporou této napadené země, včetně dodávek vojenského materiálu a zbraní.

Řekněme si to totiž velmi otevřeně. Naše bezpečí, bezpečí České republiky, stojí a padá s Ukrajinou. Pokud Ukrajina prohraje, Putin postoupí dál do Evropy a stane se pro nás bezprostředním ohrožením. To říkají experti na obranu, to zde zaznělo i od mých kolegů, například Jakuba Michálka, který zahajoval jednání této schůze. To není žádná teorie, to není žádná hra na co by kdyby, to je prostě holý fakt.

Již zde již několikrát bylo dnes zmíněno, že si stačí vzpomenout na dění kolem odtržení Krymu. Řada státníků tehdy také Putina podceňovala a zcela mylně se utěšovala myšlenkou, že mu ten Krym jaksi bude stačit. Lidem, jako je Putin, ale nikdy nic nestačí. Jakékoliv ústupky, které v této oblasti uděláte, vnímají jako slabost, která je motivuje k ještě větší agresi, v případě Ruska i rozpínavosti. Ukázalo se, že politika takzvaného appeasementu, tedy ustupování agresorovi, totálně selhala i ve dvacátém století, když jsme byli předhozeni Hitlerovi, a ty chyby se prostě nesmí znovu opakovat.

Sama Ukrajina proti ruskému všepožírajícímu molochu vyhrát nemůže. Pro její vítězství je skutečně klíčová podpora nás, České republiky, a všech dalších demokratických států ve světě. Proto děláme jako vláda maximum, dělá to i celá země, ale přesně proto i Putin dělá maximum, aby naopak té podpoře zabránil a skrze svoje trojské koně, lži a propagandu vlastně rozbíjel tu jednotu demokratických států, a Ukrajinu tak odřízl od jejích spojenců. A bohužel, v téhle práci mu nyní pomáhá právě Andrej Babiš a jemu podobní.

Já nechci spekulovat, zda se tak děje z nějakého čistého prospěchářství, nebo hloupé krátkozrakosti. Ať už je důvod jakýkoliv, tak je nezbytné tomu říci dost. Ono totiž nejde o nějakou složku jeho, Andreje Babiše, nebo estébácké metody či sprostoty, že si hledal informace o dětech pirátského ministra Jana Lipavského, protože si dovolil upozornit právě na ta rizika, která jsou spojena s Babišovým jednáním. Skutečným problémem totiž je, že měl Jan Lipavský pravdu. Andrej Babiš je počínající bezpečnostní riziko. Dlouhodobě rozeštvává a oslabuje společnost a přebírá čím dál víc ty Putinovy narativy a činí kroky, které by žádný zodpovědný demokratický politik v takovou dobu činit prostě neměl.

Připomeňme si pár příkladů. Některé z nich už dneska zazněly. Andrej Babiš vládu a prezidenta doslova označil za válečné propagandisty, protože se stavíme proti Putinovi. Řekl, že nemáme pokračovat dodávkách zbraní napadené zemi. Andrej Babiš řekl, že nechce Ukrajinu nikdy v Evropské unii. Stejně tak řekl, že naši vojáci zatahují Česko do války. Naznačuje, že je špatně, že vláda financuje obranu naší země, stejně tak jako že dává prostředky na pomoc Ukrajině. A uvedl, že v případě napadení Polska by porušil závazky NATO a neposlal na pomoc vojáky, protože je přece potřeba mluvit o míru. Prosím pěkně - mluvit o míru, kdyby Putin napadl naše polské sousedy a mířil k nám?

O míru ostatně Andrej Babiš hovoří čím dál častěji. Máme prý řešit mírové konference místo podporovat Ukrajinu. Mír si, pane poslanče Babiši, zde nepřítomný, prostřednictvím pana předsedajícího, samozřejmě přejí úplně všichni. Nelze ale maskovat za hezká slovíčka o míru, aby se Ukrajina vzdala Rusku. Okupace nemá s mírem vůbec nic společného, což sami známe z historie velmi dobře. A já znovu opakuji, když padne Ukrajina, Putin půjde dál do Evropy. Pokud kdokoliv vyzývá, ať k tomu přispějeme a ohrozíme bezpečnost naší země, nehájí zájmy České republiky a s vlastenectvím to tedy nemá už vůbec nic společného. Co se týká mírové konference, tu má přece právo iniciovat jen Ukrajina. A Rusko už takovouhle konferenci jasně odmítlo, protože o mír nestojí, protože stojí jen o kapitulaci Ukrajiny. Tedy konference v Babišově podání by byla leda jednání s masovými vrahy o tom, které území a obyvatelstvo jim předhodíme. To si myslím, že je zcela nepřípustná úvaha.

Já se snažím vždycky v lidech hledat spíš to dobré, takže stále chci věřit, že podobné mnichovské dohody si ve skutečnosti nepřeje ani hnutí ANO, že jde jen o marketingové výkřiky, což ostatně budou moci i v rámci této schůze při hlasování jednotliví poslanci dokázat.

Já si myslím, že další zásadní problém, společnost v době po covidu byla velmi rozštěpená, je i to, že Andrej Babiš dlouhodobě štve Čechy proti Ukrajincům. Túruje závist vůči lidem prchajícím před válkou, vůči lidem, kteří mnohdy přišli úplně o všechno. Naposledy natočil poměrně bizarní video s kohoutem, který prý žere jen české obilí, protože všechno ukrajinské je kontaminované. A strašit lidi kontaminovaným obilím, když stovky provedených kontrol říkají něco jiného, to je podle mě opravdu dno. A není náhoda, Andrej Babiš je několikrát soudem odsouzený lhář, ostatně se i za řadu svých výroků musel z nařízení soudu následně omlouvat. Nejhorší však je, že takto hovoří bývalý premiér, předseda nejsilnější opoziční strany a člověk, který se netají touhou řízení země znovu v budoucnu převzít. A já se ptám, kam by ji dovedl? Radši si to v tuto chvíli nechci ani představovat, obzvláště v kontextu jeho dlouhodobého obdivu Viktora Orbána či Roberta Fica. Andrej Babiš po jejich vzoru totiž okopává i další demokratické pilíře, aby naši zemi oslabil. Blouzní tu o jakési nové totalitě, kdy samozřejmě zamlčuje, že má k těmto praktikám nejblíže on sám. A není to jenom o tomto e-mailu z poslední doby. Byl to právě oligarcha, bývalý agent StB Andrej Babiš, který zredukoval politiku na výnosný byznys pro své vlastní zájmy, který se snažil ovládnout média, který voliče demokratických stran označil za fašisty a nacisty v rámci své kampaně a který opakovaně zpochybňuje nezávislé soudy, o demokratických volbách hovoří jako o podvodu, stejně tak útočí na veřejnoprávní média či kohokoliv, kdo si ho odváží kritizovat. A příkladem je ostatně i jeho jednání kolem našeho ministra Jana Lipavského.

Co hůř, od Andreje Babiše nikdy nevíte, co čekat. Je v tomto ohledu zcela nevypočitatelný. Je sice přirozené, že se názory každého člověka i v závislosti na zkušenostech vyvíjejí. Já si myslím, že to asi platí pro každého v tomto sále, včetně mě. U Andreje Babiše se ale ty postoje otáčejí o 180 stupňů, vlastně pouze podle jeho vlastních zájmů. Andrej Babiš totiž nemá žádné hodnotové ukotvení vyjma peněz a moci a chová se vlastně jako takováto korouhvička, která se vždycky otočí na tu či onu stranu, kdykoliv zafouká nějaký příznivější vítr. (Staví na řečnický pultík plechovou korouhvičku.) Takový člověk je tedy obzvláště nebezpečný v situaci, kdy je ta bezpečnostní situace napjatá. Stává se tak značným rizikem, totální neřízenou střelou.

Já bych se, když už jsem si zde přinesl tento artefakt, pokusil připomenout pár věcí. Kdysi chtěl Andrej Babiš, je to i v nějaké té jeho knize, z NATO útočný pakt. Teď mluví o míru a kritizuje přístup k vojenským výdajům. Andrej Babiš prosazoval euro a korespondenční volbu, nyní si hraje na největšího odpůrce obého. Nebyl principiálně proti přijímání uprchlíků, v současnosti je. Odsouhlasil Zelenou dohodu, teď vystupuje, nebo tváří se jako její hlavní kritik. Chtěl zvyšovat věkovou hranici pro odchod do důchodu na 67 let, brzdil přidávání seniorům - i tady zcela otočil. Kdysi trval na vyrovnaném rozpočtu, a pak ho nechal vyhodit do povětří. A mou oblíbenou perličkou ovšem je, že v programovém prohlášení svojí vlády slíbil, že se odmítá podílet na zveličování strachu z potenciálních bezpečnostních rizik, neboť to vede k nárůstu extremismu a xenofobie. Přitom všichni víme a vidíme, že si v praxi naopak na nenávisti postavil většinu své politické kariéry.

Spolu s tím, jak Andrej Babiš posunuje svoji rétoriku směrem k extremismu, dokonce otočil i v otázce SPD. Kdysi odmítal, že by mohli společně sestavit vládu. Nyní už rozhodně tak kategorický není. SPD si tak v příští vládě minimálně dle výroků brousí zuby na Ministerstvo vnitra či Ministerstvo spravedlnosti. A přitom tu mluvíme o poměrně radikálním hnutí profesionálního obchodníka se strachem. O hnutí, které by nás ve vážné bezpečnostní situaci, a ta rétorika se nikterak nemění, neváhalo dostat z EU a NATO. Hnutí, které dlouhodobě oslavovalo Putina a o ukrajinských uprchlících včetně dětí vypráví jako o zkaženém masu nebo ovoci.

Já chápu, že zavětřili příležitost. Prospěchářům, extremistům, obchodníkům se strachem, populistům totiž tyto náročné časy vždycky nahrávají. Díky těm problémům se snáze rozeštvává společnost a řídí se prostě dle té poučky "rozděl a panuj" s cílem urvat moc. A bohužel se jim to daří tím líp, čím hůř se daří lidem nebo čím větší záseky do té společnosti se jim podaří udělat. Proto se nikdy nedá věřit slibům, že v danou chvíli hájí zájmy občanů, neboť ten cíl mají přesně opačný.

Zároveň je tedy i na nás, aby se k jejich prázdným slibům lidé neupínali, se k nim upínat nepotřebovali. Musíme tak nadále pracovat na tom, abychom občanům pomohli ty náročné časy překlenout a nabízeli jim jasnou a čitelnou vizi, kam směřovat dál, abychom usilovali o spravedlivou prosperující společnost, v níž se nikdo necítí opomíjen, či dokonce neslyšen, a abychom nekompromisně hájili demokracii, bezpečí, občanská práva a svobody. To Piráti dělají vždy a vždycky dělat budou. Proto několikrát právě Andrej Babiš označil Piráty za svého hlavního nepřítele. Ale hledá na nás marně neustále nějaká kompra. On moc dobře ví, že my podobným prospěchářům s gangsterskými praktikami a autoritářskými vlhkými sny neustoupíme. Nás si nelze koupit a nejde nás, pane Babiši, ani zastrašit.

Andrej Babiš ví, že jsou Piráti jako liberální strana, která vznikla na ochraně svobody a práv, tím hlavním nárazníkem proti všem podobným pábitelům. Vždy jsme se jim stavěli a stavět se jim budeme i nadále. Stačí se podívat na kroky Zdeňka Hřiba, našich europoslanců či právě na ministra zahraničí Jana Lipavského, jehož hodnotová zahraniční politika a rovná páteř nedá panu Babišovi spát. Nám záleží opravdu na tom jediném - aby se lidem v naší zemi dařilo dobře a byli v bezpečí a aby se v náročných časech politici starali víc o zájmy občanů než o své vlastní politické cíle, o to, aby uchopil moc na základě lží a šíření nenávisti.

Právě o tom má být i dnešní schůze, abychom si znovu připomněli naši zodpovědnost, závazky, které jako politici máme vůči občanům, vyjádřili napříč politickým spektrem, že jsme odhodláni těmto závazkům dostát bez ohledu na ty stranické rozdíly. A jak už jsem řekl v úvodu svého vystoupení, bezpečnost je totiž prioritou, která přesahuje všechny, a nelze s ní nikdy lehkovážně hazardovat. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Vážený pane ministře, já vám děkuji. Já jsem si ověřoval dalšího v pořadí. S přednostním právem je přihlášen pan ministr Zbyněk Stanjura, ale ten není v sále, po něm je pan ministr Petr Hladík, také ho nevidím. Paní předsedkyně Markéta Pekarová Adamová. A jako další je pan ministr Jan Lipavský. V tom případě tato přednostní práva dám nakonec pořadí a udělím slovo vám, pane ministře. Prosím.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Jan Lipavský: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, od zahájení plné ruské invaze na Ukrajinu uplynuly více než dva roky, a přesto se zdá, že jako politická scéna nemáme jednotu nad těmi nejzákladnějšími otázkami bezpečnosti této země. I proto se tedy dnes scházíme na této mimořádné schůzi, aby Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyjádřila stanovisko a podpořila vládu v její zahraničně-bezpečnostní politice. A já věřím, že po té dnešní debatě odejdeme jednotnější, než jak na tuto schůzi dnes přicházíme. V sázce totiž není ve skutečnosti nic menšího než budoucnost a prosperita Česka a všech jeho občanů.

Já v tom své dnešním projevu budu hovořit o třech věcech. Za prvé o tom, co se dnes v Evropě odehrává, a o tom, jaké historické poučení náš národ nese ve své výbavě. Budu mluvit o klíčových letech 1938, 1968 a o Putinově imperiální agresi. Ale budu mluvit také o roku 1999, který byl důležitým milníkem pro naši bezpečnost. Za druhé chci hovořit o tom, proč je problém, že hnutí ANO a jeho předseda Andrej Babiš nerozumí bezpečnosti. O tom, proč je problém, že chaotické a manipulativní výroky předsedy hnutí ANO ohrožují bezpečnost naší země. A o tom, proč bourání shody v bezpečnostní a zahraniční politice je extrémně nebezpečné z hlediska ochrany našich národních zájmů a proč ohrožuje naše občany. A za třetí také chci mluvit o tom, co naše vláda reálně dělá pro bezpečnost našich lidí v této nelehké době.

Včera jsme oslavili 155 let od narození Nevilla Chamberlaina. Toto výročí nám může být připomínkou toho, z čeho se poučit a jak zahraniční politiku nedělat. Pan Babiš neustále dokola opakuje, že nechce válku, a já myslím, že si nikdo nepřeje válku. Já pevně věřím, že si nikdo z nás nepřeje válku. Ale jaké jsou dnes jiné možnosti? Hrát si na nového Chamberlaina? Dobře víme, že politika appeasementu v minulosti nikdy nikam nevedla. Když v roce 1938 domluvili v Mnichově mír, bylo to dobré pro český národ? Když do Československa v roce 1968 přijely ruské tanky stabilizovat situaci, bylo to dobré pro český národ? A přesně takto si dneska ten mír představuje Rusko. S tanky pod okny a zastrašenou společností. Vůbec nic se nezměnilo.

A položme si ještě další otázku: Když jsme v roce 1938 kapitulovali, na jak dlouho to přineslo Evropě mír? Od mnichovského diktátu neuběhl ani jeden rok a vojska wehrmachtu už se hnala na území Polska. A i přes tu politiku appeasementu, i přes ten mnichovský diktát, i přes tu kapitulaci si nakonec Čechoslováci museli svobodu po boku spojenců ve druhé světové válce vybojovat. S dědictvím roku 1968 se vypořádáváme stále i po více než padesáti letech. A já myslím, že mnozí z nás, včetně mých rodičů, si ještě pamatují, co to znamenalo, co to bylo za situaci, když před budovou rozhlasu v Praze stály ruské tanky, když přijely do této země.

Ale vedle těch pochmurných výročí bych chtěl připomenout ještě jedno velmi optimistické datum a to je 12. březen 1999. Protože letos je to přesně 25 let od té doby, co jsme společně s Polskem a Maďarskem vstoupili do NATO. Rok 1999 byl pro bezpečnost, tedy nejen nás, ale celého našeho regionu střední Evropy, naprosto, naprosto klíčový. A byl to právě vstup do Severoatlantické aliance, který se stal zárukou, aby se ty podobné scénáře jako v roce 1938 nebo 1968 už znova neodehrály, aby nikdo nerozhodoval o nás bez nás.

Zatímco Česko oslavilo 25 let vstupu do NATO, tak Ukrajina již dva roky statečně vzdoruje ruské agresi. Protože není v NATO, protože není v EU. Obětovali západním hodnotám daleko víc než kterákoliv jiná země od druhé světové války, a i proto je tedy naší povinností Ukrajinu podporovat. A nesmíme zapomínat na to, že ty Putinovy zvrácené sny sahají daleko za hranice Ukrajiny a naznačují širší strategii vůči celé Evropě. Vzpomeňme na požadavky Kremlu, které vznesl v roce 2021, kdy Rusko předstíralo, že vyjednává v Evropě o míru. Že vyjednává o tom, že nezaútočí na Ukrajinu. A jeden z těch klíčových požadavků, který jsme mohli zaznamenat z různých mezinárodních organizací, byl: stáhněte své síly na pozice před rokem 1997, nebo to bude mít následky. Rusko požadovalo návrat bezpečnostní architektury v Evropě do roku 1997 a před něj. Jinými slovy, mimo jiné také požadovalo, aby žádný ze států, které Moskva dříve ovládala, nebyl součástí Aliance, nebyl kryt jejími bezpečnostními zárukami, tedy v tom jsme byli zahrnuti i my, Česko. A je potřeba si uvědomit, že to nebyl pouhý historický revizionismus, snaha navrátit hodiny v čase, ale byla to vlastně i snaha o narušení Severoatlantické aliance a veškerých principů, na kterých stojí. Já myslím, že ta rizika spojená s ustoupením Putinovým ambicím jsou obrovská a opravdu odrážejí tu strašidelnou historii minulých appeasementů.

My dneska vidíme, že Ukrajina zůstává odhodlaná a sebevědomá, s obrovským nasazením, že nejen zadržuje mnohem lépe vyzbrojeného protivníka a dokázala třeba během těch dvou let osvobodit polovinu území, které Rusko obsadilo po začátku té agrese v roce 2022. Že třeba dokázala změnit poměr sil v Černém moři. Zároveň ale vidíme, že se Putin v tom svém imperialistickém tažení nezastaví, že stále pokračuje v těch útocích, a my proto můžeme jednoznačně konstatovat, že Ukrajina bojuje za bezpečnost celé Evropy.

A na to bych chtěl navázat tím, proč je krátkozraké mluvit v tuto chvíli o míru, nikoliv o bezpečnosti. Proč je nebezpečné, že hnutí ANO asi svými výroky a politikou chce, aby Česko bylo v roli nějakého uřvaného troublemakera ať už v Evropské unii, nebo ve vztahu k našim spojencům v NATO. Chci hovořit o tom, proč oportunismus Andreje Babiše představuje bezpečnostní riziko pro naši zemi. Mně někdy přijde, že se Andrej Babiš pasuje do role jakéhosi mírotvorce a všechny ostatní označuje za nepřátele míru, nebo dokonce válečné štváče. A já znovu opakuji, mír na Ukrajině je cílem nás všech. Ale musí to být mír udržitelný a férový. Takový mír vyžaduje všechny strany u jednacího stolu. Takový mír neobsahuje diktát. Takový mír ctí mezinárodní pravidla, mezinárodní právo. A já jsem tady už o tom hovořil. Jednostranný appeasement v minulosti nikdy nepřinesl nic dobrého.

Z celé řady vyjádření ruských státníků víme, že Rusko nechce jednat o míru. A jestli Andrej Babiš mluví o mírových konferencích, tak je to pouhé klamání občanů naší země. V loňské prezidentské kampani Andrej Babiš osočoval Petra Pavla, že nevěří v mír. Mluvil o tom, že on sám není voják, a proto nezavleče Česko do války. Jako by tím chtěl naznačit, že výsadou našich vojáků byla touha po válce. A je naprosto nefér podsouvat něco takového mužům a ženám, kteří slouží v naší armádě a jsou připraveni a přísahají nasazovat svoje životy. Kdybych to měl přirovnat k něčemu lidovému, tak říkat, že vojáci chtějí válku, je, jako kdybychom říkali, že hasiči chtějí požáry nebo lékaři snad chtějí nemoci. Je to prostě naprosto absurdní.

Také jsme byli svědky toho, když Andrej Babiš veřejně deklaroval, že by se nedržel našich závazků vyplývajících z členství v Severoatlantické alianci a nesouhlasil by s pomocí sousednímu Polsku v případě napadení. Tak já se tedy ptám, kdo podle Babiše zaručí naši bezpečnost? Jestli to je třeba ta Vé čtyřka, o které tak často rád mluví? Ať přijde s nějakým konkrétním návrhem. Za naší bezpečností, za českou bezpečností, stojí odhodlání a každodenní tvrdá práce našeho bezpečnostního aparátu. Je to něco, co není zadarmo, co se musí tvrdě odpracovat. Tak já bych z té bezpečnosti nechtěl dělat politickou frašku.

Ptám se, kdy Andrej Babiš například poděkoval naposledy českým vojákům za obranu naší země? Ptám se, proč nenávistně útočí na generála Řehku anebo právě na pana prezidenta Pavla? Proč dělá z představitelů armády válečné štváče? Kladu si otázku, jestli člověk, který měl ambici stát se prezidentem této země, vrchním velitelem armády České republiky, opravdu takto smýšlí? Proč hraje na emoce, proč mluví o vysílání dětí do války? Už jsme to tady opakovaně říkali, že do války chodí dospělí, aby chránili své rodiny, ženy a děti, aby chránili svoji vlast.

Už to v tomto projevu také opakovaně zaznělo, že naši vlast ohrožuje Putinův imperialismus, ruský agresivní imperialismus. Politika ruské agrese zde bude, ať si to přiznáme, anebo můžeme klidně strčit hlavu do písku, tvářit se, že neexistuje, ale to agresivní Rusko tady stále bude. Mně z toho tedy vyplývá, že hnutí ANO asi bezpečnosti nerozumí nebo nechce rozumět. Ta válka na Ukrajině není počítačová hra, to se nedá vypnout a jít pryč. To nejsou takové ty tanečky na TikToku, které můžete posunout palcem, když vás přestanou bavit. Ta válka tady pořád je a my musíme pracovat na bezpečnosti České republiky a našich občanů.

Já si myslím, že naše země má skvělý bezpečnostní aparát, máme výbornou armádu. Chtěl bych poděkovat vojákům. Naše vláda investuje prostředky, aby byla dobře vybavena. Jsou tam velké dluhy z minulosti, ale myslím si, že děláme první poslední, abychom to dohnali. To poděkování patří i všem ostatním diplomatům a dalším lidem například ze služeb, kteří se podílejí na bezpečnosti naší země. Myslím si, že by bylo férové, aby hnutí ANO utnulo veškeré spekulace a aby také poděkovali příslušníkům ozbrojených sborů, aby poděkovali armádě, mužům a ženám, které tam slouží, za to, že jsou připraveni bránit naši zem bez vytáček, bez výkrutů, bez osobních útoků. To neznamená, že nemáme vést politickou debatu. Ta si myslím, že sem patří, ale má se vést mezi politiky, ne že budeme útočit na armádu.

Chtěl bych ještě na závěr znovu v té třetí části projevu, popsat, co dělá naše vláda pro bezpečnost v této zemi. Chtěl bych říct, že si všichni přejeme mír. Nicméně jsme realisté a chceme mír prakticky, ne utopicky, chceme ten mír férový, s udržitelností. To, že je bezpečnost prioritou naší vlády, tady také zaznívá opakovaně a děláme k tomu i reálné kroky. Jsme důvěryhodným partnerem našich spojenců v Severoatlantické alianci. Česká armáda je vysoce profesionální sbor, který hájí hodnoty svobody, právního řádu, lidské důstojnosti.

Zvyšujeme výdaje na obranu. Věřím, že dosáhneme těch 2 % HDP, což je ale minimální závazek. V rámci Severoatlantické aliance už se hovoří o tom, že možná bude potřeba ve skutečnosti s těmi výdaji pokračovat dál. To neříkám, že je diskuse naše, ale je to diskuse, která probíhá všude v Evropě. Budou se pořizovat nejlepší letouny na světě, F-35. Já myslím, že to je obrovský krok dopředu. Kdybych tady měl vyjmenovat všechny zbrojní projekty, to je asi na paní ministryni, tak tady budeme opravdu dlouho.

Myslím si, že diplomacie pod mým vedením prokázala, že je nedílnou součástí bezpečnostního aparátu našeho státu, a že diplomaté také odvádějí výbornou práci. Chtěl bych jim na tomto místě poděkovat. Na konci května budeme po 22 letech hostit v Česku opět akci Severoatlantické aliance. Proběhne zde neformální setkání ministrů zahraničních věcí NATO. Budu je hostit v Praze já. Naše vláda provedla revizi vztahů s Ruskem. Vypracovali jsme novou bezpečnostní strategii státu.

Myslím si, že kdo čte noviny i mezinárodní tisk, tak zaznamenal, že jsme identifikovali možnost dodat velké množství munice pro ukrajinská děla, která se brání velké ruské přesile. Máme dneska již dalších 18 zemí, které se do této muniční iniciativy zapojily, a daří se vybírat významné peníze. Ještě nejsme na konci, ale Ukrajině to pomůže a pomůže to zadržet Rusko.

Takže já myslím, že když si tady čtu, že máme teatrální zahraniční politiku, tak my nemáme teatrální zahraniční politiku. Máme zahraniční politiku, která je velmi praktická. Máme zahraniční politiku, která slouží zájmům občanů České republiky. Máme zahraniční politiku, která slouží ve prospěch bezpečnosti Evropy. Cokoliv jiného naprosto odmítám. Součástí toho je, že jsme pevnou součástí Evropské unie a pevnou součástí Severoatlantické aliance a že dokážeme vytvářet i koalice států, které podporují bezpečnost v Evropě a samozřejmě i na Ukrajině.

Na závěr mi dovolte pouze už jenom asi konstatovat nebo říci, že toto opravdu není žádná kampaň proti Babišovi. Řekl bych, že to je spíš kampaň za bezpečné Česko a za bezpečný, svobodný demokratický svět. Historie ukazuje, že budoucí generace nevzpomínají s úctou na ty, kteří pasivně přihlíželi. Vzpomínají na ty, kdo se nebáli, kdo konali, a naše výchozí pozice je jednou z nejlepších v našich dějinách.

Česko je součástí pevného spojeneckého systému, který nás chrání před ruským imperialismem a do kterého také musíme náležitě přispívat. Myslím, že můžeme být opravdu hrdí na naše členství v Severoatlantické alianci, na naši roli v podpoře demokracie, svobody. Mějme na paměti ty lekce z historie, protože jinak je prostě budeme draze opakovat. Je velký rozdíl, když mluvíme o míru, a je velký rozdíl, když mluvíme o bezpečnosti. Věřím, že politická elita této země dokáže zajistit bezpečnost českých občanů bez politických hádek, protože to, co se dnes odehrává v Evropě, je největší válka od konce druhé světové války. Je to celá ta Putinova imperiální agrese.

Mluvil jsem o tom, že hnutí ANO a jeho předseda Andrej Babiš bezpečnosti, zdá se, příliš nerozumí. A ve mně jejich oportunistické politické postoje k české bezpečnosti vyvolávají velké obavy, proto jsem je označil za riziko. Také jsem popsal, že naše vláda bere tyto otázky naprosto vážně. Každý den pracujeme na bezpečnosti Česka, na tom, aby zůstalo svobodné a demokratické. Věřím, že až dojde na hlasování na konci této schůze, tak všichni budou moci ukázat, že to opravdu myslí s bezpečností této země zcela vážně, že jim jde o bezpečnost Česka, že jim jde o svobodu, o demokracii. Tím můžeme tuto celou aféru uzavřít. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců vládní koalice.)

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji, pane ministře. Další v pořadí s přednostním právem je pan ministr Dvořák, který také není přítomen. Je myslím do 19. hodiny omluven, tak ho napíšu na konec přednostních práv. Poprosím, aby nyní vystoupil pan ministr Martin Kupka.

 

Ministr dopravy ČR Martin Kupka: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, je přece úplně jasné, že jsme nemohli přejít mlčením mail, ve kterém se Andrej Babiš odhalil ve své podstatě, a že jsme nemohli znovu přejít bez povšimnutí estébácké praktiky, které se tady najednou v českém veřejném prostoru objevují. Kdybychom tak učinili, tak bychom byli právem obětí kritiky ať už novinářské obce, nebo také našich voličů. Prostě je namístě říct jednoznačně, že tohle nemůže být norma, že to norma nebude a že se s tím nesmíříme.

Pro ty, kteří se ptají, jestli mimořádná schůze je správnou formou pro to dát jasně najevo, že takový postup netolerujeme. Jaká jiná cesta by to byla? Naše vystoupení v médiích, ta jednoznačně proběhla. Ale tady jde přece o to říct zároveň a jasně a symbolicky, že takový postup tolerovat nebudeme. A jde o hodně, protože ten mail byl reakcí na jasné označení ze strany Jana Lipavského vůči Andreji Babišovi, že může být bezpečnostním rizikem.

Pojďme teď věnovat pozornost tomu, co to bezpečnostní riziko pro vnitřní bezpečnost i pro bezpečnost vnější znamená. Přece základním předpokladem pro to, aby Česká republika udržela svoji bezpečnou pozici a srozumitelnost, je konzistentnost postoje. Je to také to, že jsme srozumitelní v tom, co říkáme, zejména ve vztahu ke konfliktu, k agresi Ruska na Ukrajině. A srozumitelnost toho postoje se musí odrážet v jasném slově - pojmenování agresora a pojmenování viníka. Místo toho se ale opakovaně v projevech Andreje Babiše, v jeho postojích, v tom, co říká na veřejnosti, ukazuje, že to vlastně tak docela není, že na jedné straně nás hnutí ANO ubezpečuje mnoha svými představiteli, že stojí jednotně za jasnou pozicí České republiky, která říká, že Putin je agresor, Rusko je agresorem a Ukrajina se brání, k tomu ale Andrej Babiš hned přidává celou řadu relativizujících dovětků.

Koneckonců co jiného byly ty billboardy, ve kterých se vyslovil v tom, že on je diplomat, ne voják, proto nezavleče zemi do války? Nikdo přece nechtěl zavléci zemi do války. A tohle je jasná ukázka zřejmé relativizace postoje, navíc v citlivém okamžiku předvolební kampaně. A potom opakovaná kritika české vlády, že nemyslíme na naše lidi, že na ně kašleme, že myslíme jen na Ukrajince. Bohapustá lež! To, co děláme, děláme právě proto, abychom dokázali zajistit mírové podmínky pro Českou republiku a také zabránili tomu, aby se ruská agrese šířila dál. V tom se zračí, byť je to mnohem složitější a mnohem odpracovanější postoj, tak v tom se zračí opravdu skutečný zájem o to, jaká bude budoucnost České republiky a jaká je budoucnost každého jednoho občana v naší zemi.

Pak také přišlo video, absurdní video, podotýkám, ve kterém vystupuje kohout a pak Andrej Babiš. A Andrej Babiš říká, že ten kohout nemá rád ukrajinské obilí. Symbolické sdělení je přece jednoznačné: relativizace toho postoje a přesně hra na temné struny, které se ve společnosti ozývají a mohou být pro Andreje Babiše zajímavým volebním úlovkem. Tady ale jde opravdu o mnohem víc než o volební úlovky. Tady jde přece opravdu o to, abychom dokázali v klíčové věci udržet jasný a srozumitelný postoj. Proč? Protože to znamená posilování bezpečnosti České republiky. A naopak relativizace toho postoje znamená přesně pravý opak - znamená bezpečnostní riziko. A pro představitele, jak jsme dnes mnohokráte slyšeli, strany, která toho času má významnou voličskou podporu veřejnosti, tak je to přece významné. To nemůžeme podcenit a i proto jsme tady, abychom dobře argumentovali.

Taky z úst Andreje Babiše zaznělo, že jsme už všechny zbraně poslali na Ukrajinu a teď abychom také měli my nějaké naše vlastní vybavení. Znovu relativizace té pozice. Česká republika v opakovaném, jasném vyjádření jak Armády České republiky, tak představitelů vlády České republiky a ministryně obrany jasně prokázala, že Česká republika naopak posiluje svoji obranyschopnost a myslí i na to, abychom se dokázali v případě jakéhokoliv napadení bránit, a bránit se jako součást NATO.

Já jsem dnes zaznamenal opakovaná ujištění, že hnutí ANO stojí naprosto zřetelně spolu s námi v pozici proti ruské agresi. Přivítal jsem to. A popravdě řečeno, kdyby nic jiného ta mimořádná schůze nepřinesla než v tomto směru jasné ukotvení i pro hnutí ANO, tak by to vlastně bylo dobře. Akorát máme přistupovat kriticky i k tomu, co ve skutečnosti se znovu v médiích objevilo a co do nich napsal sám Andrej Babiš, když v dnešním článku v Mladé frontě DNES říká, že "pokud jde o hodnotovou orientaci hnutí ANO, znovu zopakuji: debata o vystoupení z NATO a EU je pro nás nepřijatelná. Stejně tak podporujeme obnovení územní celistvosti Ukrajiny včetně Krymu." To jsou jeho slova. Pak si ale promítněme to, co opakovaně dává najevo ve vztahu k Evropské unii a jak se vyjadřuje v poslední době k mnoha tématům, která právě Evropská unie řeší, kdy dává jasně najevo zřetelný odklon od Evropské unie. No a konečně, půjdeme-li dál v tom článku, který dnes vyšel a kde je nejvážnější zjištění: "Jedině si na rozdíl od Fialovy vlády myslíme, že ta cesta nevede rozpoutáním třetí světové války." To je věc, proti které se jasně a pevně ohrazuju. V žádném případě si vláda Petra Fialy nemyslí, že by cesta vedla rozpoutáním třetí světové války. Naše kroky vedou k tomu, abychom třetí světové válce zabránili. A to, že v článku znovu podsouvá nějaký takový úmysl, znamená znovu jenom relativizaci toho jasného postoje, který Česká republika má.

A tak jak bych byl rád, aby ta mimořádná schůze přispěla k tomu, že tohle relativizovat nikdo nebude, tak také chci říct, že by Andrej Babiš měl upustit od podobných podpásových útoků. Možná mu to přinese nějaké voliče, to nevím. Ale v každém případě to do slušné politiky nepatří! A nepatří to do slušné politiky, kterou máme v úmyslu dělat, protože slušná politika znamená samozřejmě na prvním místě větší bezpečnost pro občany České republiky. A znovu opakuji: pro to, aby Česká republika mohla být bezpečnou zemí, tak je dál potřeba držet jasný, srozumitelný postoj, předvídatelnost v tom, jak se stavíme k útoku Ruska na Ukrajinu, a pochopitelně že ten postoj bude co nejjednotnější. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám, pane ministře. Nyní vystoupí paní ministryně Helena Langšádlová. Připraví se místopředseda Karel Havlíček. Prosím.

 

Ministryně pro vědu a výzkum ČR Helena Langšádlová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Chceme mír? No to samozřejmě všichni chceme mír, kteří jsme tady v této místnosti. A jistě se na tom shodneme napříč celou společností. A my právě proto, že chceme mír, právě proto podporujeme Ukrajinu a Ukrajince v jejich úsilí uchovat si svou suverenitu, a tím i ruského agresora držet co nejdál i od našich hranic. Nebýt statečnosti Ukrajinců a rychlé reakce evropských vlád, včetně těch našich, je dnes Putin na polské a slovenské hranici. K tomu chybělo již opravdu velmi málo. A položme si otázku: Cítili bychom se bezpečněji? Byli bychom blíže míru, kdybychom měli dnes Putina na slovenské a polské hranici? Za mě ne. Za mě rozhodně ne.

A dovolte mi dvě krátká historická ohlédnutí. Jedno se bude týkat vývoje hitlerovského Německa a jeho vlivu na Evropu v 30. letech a druhé vývoje imperiální politiky Ruska od 90. let, protože tam vidíte jasnou analogii. A kdo si to nedokáže porovnat, tak opravdu velmi chybuje. Druhá světová válka oficiálně, jak víme, začala 1. září roku 1939. Ale kroky, které k tomuto vypuknutí obrovského konfliktu vedly, začaly mnohem dříve. Začalo to třeba tím, že Německo militarizovalo tenkrát demilitarizované Porýní. Co následovalo potom? V březnu roku 1939 anšlus Rakouska. Ano, samozřejmě, tak jak to bývá zvykem, proběhlo referendum.

Co bylo dál? Dál jsme byli na řadě my. Víme, že nastal rok 1938 září a mnichovská konference. A mně to tak připomíná ty návrhy naší opozice: svolejte mírovou konferenci, jednejte o míru. Jednali o míru. Daladier, Chamberlain se vraceli do svých zemí a říkali: My jsme vyjednali mír, vracíme se s mírem, appeasement, politika appeasementu. Vedlo to k míru? Vedlo jednání s agresorem k míru? Naše zkušenost nám jasně ukazuje, že nevedlo. Byl to první krok, kdy následovaly další. Další kroky, ať už to bylo totální obsazení bývalého Československa, před pár dny jsme si připomněli 85. výročí této pro nás velmi bolestné události. Rozpoutal se celosvětový konflikt s desítkami milionů obětí. Šest let trvající. Takhle dopadlo ustupování zlu. Zlu se nesmí ustupovat. Přece máme tuto historickou zkušenost.

Imperiální politika 90. let. Rusko, byť se o tom málo mluví, má dlouhodobou imperiální tradici. A pokračovalo i v 90. letech. Od roku 1992 vojensky ovládá Podněstří a Podněstří je součástí Moldavska od 92. roku. Následovalo zachvácení části Gruzie, Abcházie, Jižní Osetie, a my jsme mlčeli. Následovalo obsazení Krymu a rozpoutání konfliktu na východě Ukrajiny, kde je válka de facto také od roku 2014. A tam jsme možná už něco říkali, ale právě proto, že naše reakce byla velmi vlažná, právě proto se Putin rozhodl jít do přímého konfliktu. To, co se odehrálo před dvěma lety na Ukrajině, bylo opravdu jenom pokračování dlouhodobé imperiální ruské politiky. A i z jasných vyjádření ruských reprezentantů zaznívá, že by to tím neskončilo.

Opravdu, zlu se nesmí ustupovat, protože dopady bychom pocítili i tady ve střední Evropě. Proto je v zájmu České republiky, českých politiků, abychom dělali vše pro to, aby byla zastavena tato imperiální ruská agrese. Co máme v tuto chvíli dělat? Musíme posilovat naši armádu a zvyšovat výdaje na obranu. Všichni víme, že by se daly tyto peníze investovat jinam, ale je to v našem zájmu. Musíme posilovat spolupráci v rámci Severoatlantické aliance a musíme podporovat Ukrajinu, aby v tomto boji obstála, protože je to i v našem zájmu.

Pro ty, kteří zpochybňují ukrajinskou suverenitu, bych chtěla ještě zopakovat, že suverenita Ukrajiny včetně územní celistvosti byla uznána i Ruskem. I Ruskem byla uznána, a to v rámci Budapešťského memoranda, které podepsaly vedle Ukrajiny právě Rusko, ale i Británie a Spojené státy. Ukrajina se při té příležitosti vzdala svého jaderného arzenálu. Ale Rusko uznalo tenkrát Ukrajinu v těch hranicích, tak jak ji známe.

Co v tuto chvíli nabízí jako alternativu naše opozice? Konání mírových konferencí? Appeasement? Tak jak jsme si ho zažili my v roce 1938? To nejsou ta řešení. Jediné řešení je opravdu podporovat Ukrajinu, tak aby obstála, aby bylo zadrženo Rusko ve svých hranicích a aby byla suverénní Ukrajina uchována a Putin byl co nejdále od nás. To je to jediné řešení.

A čemu čelíme? Ano, čelíme Rusku, které je nebezpečné, to nikdo nezpochybňuje. Ale je potřeba si zopakovat, že jsme součástí Severoatlantické aliance, že je to největší obranné společenství, které reprezentuje 977 milionů obyvatel této planety, proti Rusku, 143 milionů, a ekonomicky je Rusko na úrovni Itálie. Celé Rusko. A myslím si, že máme povinnost zlu neustupovat, zastavit agresi Ruska tak, aby bylo co nejdál od našich hranic a byla uchována suverenita jak Ukrajiny, tak aby nebyly dále ohrožovány další evropské státy. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk vpravo.)

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám. Jako další je v pořadí pan místopředseda Karel Havlíček, kterého v sále nevidím. Dám ho tedy na konec pořadí přihlášených. Jako další je pan ministr Jozef Síkela, který také není v sále. Jako další je přihlášený pan poslanec Andrej Babiš. Také není v sále. Jako další je paní poslankyně Alena Schillerová. Taky ji nevidím v sále. Dále pan poslanec Tomio Okamura, kterého také nevidím. Jako další je pan poslanec Radim Fiala s přednostním právem před schválením pořadu schůze. Dávám ho tedy také na konec pořadí.

A nyní tedy se dostáváme k přihláškám, které jsem zařadil na konec pořadí, s tím že budu udělovat postupně slovo, a v případě že tito poslanci a poslankyně nebudou v sále, poté co přečtu jejich pořadí, v tom případě avizuji dopředu, že dám hlasovat o pořadu schůze. Nyní pan ministr Zbyněk Stanjura - není přítomen. Pan ministr Petr Hladík - není přítomen. A paní poslankyně Markéta Pekarová Adamová. Prosím, vaše přednostní právo.

 

Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážení kolegové, vážené kolegyně, milí spoluobčané, úplně na úvod svého vystoupení bych se chtěla vyjádřit k mnohým osočením, ke kterým tady dochází ze strany opozice ohledně toho, jak byly podány přihlášky na dnešní schůzi. A pro ty, kteří třeba neznají to, jak tady funguje podávání přihlášek, tak je důležité si asi připomenout i celou proceduru.

Vždy když je svolána schůze Poslanecké sněmovny, tedy já podepíšu jako předsedkyně pozvánku a ta je distribuována poslancům, ministrům, tak v tu chvíli už je možné tedy na můj sekretariát přinášet přihlášky. Jsou to fyzické papírky. My tady v sále to samozřejmě známe, ale říkám to zejména kvůli občanům, kteří jsou dneska tolik mystifikováni, že snad já mám právo a pravomoc zasahovat do toho pořadí. Ne, nemám. Funguje to úplně jednoduchým pravidlem, kdo dřív přijde, kdo se dříve přihlásí, ten je dříve přihlášen, a prostě jde to pořadí takhle podle té rychlosti přihlášení. A ano, ve chvíli, kdy má někdo přednostní právo, tak jak je tady dnes využito ze strany celé řady ministrů nebo předsedů stran, předsedů poslaneckých klubů, tak tito lidé mohou být upřednostněni právě díky tomu přednostnímu právu, ale i oni v tom pořadí podle toho, kdy s tou přihláškou přijdou. A tady na tuto schůzi zkrátka přišli kolegové z opozice se svými přihláškami až dvě minuty poté, co přišly přihlášky pánů ministrů a paní ministryň a předsedů stran či klubů. Proto to pořadí je takové, jaké je, a žádný předseda Poslanecké sněmovny do něj nikdy nezasahoval a nezasahuje. Ani já tak nečiním a důrazně se ohrazuji proti tomu, že mě z toho někdo osočuje a obviňuje, protože i když tady teď kolegové nemají ani odvahu si sednout a vyslechnout si to sami, tak mají tu odvahu chodit tady na tiskové konference a takovéto nepravdy tady šířit.

Samozřejmě chápu, že někteří mají tu vytrvalost tady na každé schůzi Poslanecké sněmovny, ať už je řádná, nebo mimořádná, hodiny a hodiny říkat své projevy, takže mají možná pocit, že když mají tuto vytrvalost, tak tady na to mají nějaké právo. Už připomínají ty aktivisty, kteří se lepí různě na silnice nebo k některým uměleckým dílům, a myslí si snad, že mají i nějaký monopol na tento pultík, ale opravdu tomu tak není.

No a teď k samotnému meritu věci a k tomu, proč jsme se tady dnes sešli a proč jsme vůbec svolávali mimořádnou schůzi k bezpečnostním hrozbám pro Českou republiku.

Já myslím, že bezpečnost si všichni ceníme jako jednu z nejzákladnějších hodnot, které můžeme - žít v bezpečí nám umožňuje žít životy, které žijeme. Ano, se svými každodenními nejenom radostmi, ale také starostmi. Ale to, že můžeme prosperovat, že naše země prosperuje, to je dáno tím, že žijeme v bezpečí, v bezpečné zemi. To, že můžeme řešit třeba opravu silnic, jak by někteří rádi, místo toho, aby investovali do obrany, tak je dáno tím, že žijeme v bezpečí. A toto bezpečí není samozřejmé, byť je nutné. A je potřeba se o něj starat a nebrat ho právě jako garantovanou záležitost.

Pokud se ani na tom, že bezpečnost má být naší hlavní prioritou napříč celou společností, respektive hlavně napříč celým politickým spektrem, nejsme schopni shodnout, tak to už je docela špatný signál. Ale bohužel mám pocit, že to pojmenování hrozeb je tady znovu potřeba, protože před více než dvěma lety jsme se sešli, v den, kdy došlo v únoru k té full scale invasion, protože to byla další část války, kterou vede putinovský režim proti Ukrajině, v této horké fázi sešli jsme se tady v Poslanecké sněmovně, mnozí v opravdu velkém šoku, a hlasovali jsme pro usnesení jednomyslně všemi přítomnými hlasy ohledně toho, že Ukrajinu jakožto napadenou zemi podporujeme a že agresorem je Ruská federace.

Toto jsme se shodli před více než dvěma lety, ale dnes podle vyjádření mnohých kolegů a kolegyň z této Poslanecké sněmovny to bohužel vypadá, jako by už takovéto usnesení znovu nebyli ochotni a schopni přijmout. Usnesení, v němž jsme také deklarovali, že chceme Ukrajině pomáhat všemi možnými prostředky. Já si myslím, že se na tom, že jim musíme pomáhat všemi možnými prostředky, za ty dva roky nic nezměnilo, naopak, že je to čím dál nutnější. Pokud si totiž nejsme schopni uvědomit, jak moc bezprostředně se nás to týká a co všechno to způsobuje pro naše životy, nejsme schopni to ani pojmenovat, tak s tím pak nebudeme schopni bojovat, nebudeme schopni tomu čelit. A to, že tomu máme čelit, proto my jsme tady našimi občany zvoleni a to máme činit především.

Já bych v tuto chvíli použila jednoduchý příměr, protože občas slýcháme, jak ono to není černobílé, bůhví jak to je, ona Ukrajina není dokonalá. Opravdu není dokonalý žádný stát, ale snad se všichni shodneme, že mezinárodní právo platí, že na mezinárodním právu jsme nic nezměnili žádnou naší vlastní shodou všech států, které se jím řídí, a že tedy je důležité se podle něho chovat dál a nepřipustit, že se někdo silou snaží vymoci území cizího suverénního státu a že se ještě snaží vytvořit dojem, respektive strašit a řinčí, různými způsoby, ať už jadernými zbraněmi, nebo rétoricky, že bude pokračovat dál. Nepodceňujme, že je toho schopen ten, kdo se tak chová.

Je to, jako kdybychom se ocitli v běžné životní situaci, kdy nějaký muž, říkejme mu třeba Vlado, napadne ženu, té říkejme třeba Olga. A teď se máme možnost rozhodnout, jak se zachováme. Zachováme se tak, že té napadené ženě pomůžeme? Anebo se otočíme zády a řekneme no, ona si za to trochu může sama, neměla tudy chodit, neměla se takhle oblékat, ona, vlastně bůhví, jak to s ní je, ona nemá doma moc pořádek, ona to je taková, hm, ne úplně slušná holka, tak téhleté nepomůžeme. A budeme se tak jako snažit vytvářet ještě navíc ten dojem, že vlastně je to v pořádku, že se takhle neodvážně zachováme - a bůhví, jak ono to začalo, bůhví, kdo za to může, a ona vlastně možná... jako... nechme ji, ať se podvolí, ať tady v téhleté potyčce to ten Vlado vyhraje, a jestli potom půjde i na nás, jestli potom s jídlem poroste ta chuť, no to přece nemůžeme vědět, možná jo, ale možná taky ne, možná mu to vlastně bude stačit, že tady zmlátil jenom Olgu, ale nás už nezmlátí. Tak prosím pěkně, takovýmhle způsobem si myslím, že všichni chápeme, že probíhá dneska konflikt na Ukrajině. A je to příměr, který možná vám přijde příliš zjednodušující, ano, ta situace samozřejmě je velmi barvitá a velmi složitá, ale vlastně takhle jednoduše se to popsat dá, protože takhle jednoduše si ta situace dneska stojí.

Pokud necháme uspět Rusko na Ukrajině, tak zkrátka s jídlem roste chuť - a proč by nešlo dál? Ono to říká. Putin to říká velmi otevřeně. Slýcháme v poslední době různé výroky. Pokud nejsme schopni pomoci napadenému, pak nám nezbývá, že nám třeba také někdo v budoucnu nepomůže. A nespoléhejme na to, že my jsme chráněni různými spolky, organizacemi, smlouvami, a že tedy jsou povinni nám všichni pomoci. Samozřejmě že to je silná bezpečnostní záruka, je důležité, že to tak je, a buďme v tomto směru nejenom černými pasažéry všech těch organizací, v nichž členem jsme, ale my máme morální povinnost, ale i pragmatickou povinnost pomoci napadené zemi, v tomto případě jednoznačně Ukrajině.

A proč vlastně dnes chceme vidět, jestli o usnesení, které bylo navrženo, které budeme závěrem hlasovat, budou schopni hlasovat i kolegové a kolegyně z hnutí ANO a z hnutí SPD, je zcela jednoznačné. Protože do veřejného prostoru na sociálních sítích, v médiích i tady v Poslanecké sněmovně od tohoto pultíku od nich zaznívají projevy, které jsou velmi na pováženou. Já vám teď řeknu jeden citát - kdyby tady byl, tak ráda bych to řekla přímo jemu, Andreji Babišovi, ale škoda, škoda, nemá tu odvahu si to poslechnout. Já vám řeknu jeden citát a schválně, kolegyně, kolegové, kdo myslíte, že jej pronesl? "Náš postoj je naprosto jasný: chceme na Ukrajině mír, kterého lze dosáhnout pouze prostřednictvím rozsáhlého národního dialogu za účasti všech regionů a politických sil v zemi." Myslím si, že bychom někdy dokázali si představit, že zazněl tady, v Poslanecké sněmovně České republiky. Ne - tak to byl výrok Lavrova, ministra zahraničních věcí Ruské federace.

Co vám to, kolegyně a kolegové, připomíná? Přesně takovéhle výroky slýcháme i od představitelů Ruska v době, kdy jejich bomby padají na civilisty, na ukrajinská města, vraždí nevinné děti, vraždí nevinné ženy, nevinné muže. Přesně takovéhle výroky teď slýcháme čím dál častěji nebo vidíme je napsané na sociálních sítích právě od představitelů hnutí ANO. Tak kdo tady chce mír, jenom slovně, je i Rusko, kdybychom je brali vážně, tato slova. Ale ti, kteří to reálně můžou dosáhnout, jsou právě oni. Aby stáhli svá vojska, nikdo jim nebrání, mohou to udělat hned dnes. A víme, asi nejsme naivní, že se tak nestane.

A přesně tohle je důležité demaskovat, tuhle dvojí tvář. My podporujeme Ukrajinu, tváříme se tak, ale pak říkáme vlastně věci, které nahrávají Rusku, protože to, že se takhle opakují slova o míru a o tom, že by měla začít konečně ta jednání, vytváří dojem, že snad Ukrajina o nich jednat nechce. Ale tady je jednoznačný plán prezidenta Zelenského, který je desetibodový, říká se mu peace formula, a který už je mnoho měsíců znám, na základě kterého Ukrajina je připravena a ochotna jednat o míru. Rusko jej zná. Známe jej my všichni, takže jej zná samozřejmě i agresor. A je ochotno jednat? Není. Jak tedy toho docílit? To určitě ne tím, že budeme Ukrajinu nutit k tomu, aby padla na lopatky, že už jí nebudeme pomáhat, protože válku samozřejmě je potřeba vést prostředky, jako jsou zbraně. A já jsem za to ráda, že Česká republika nejenom že pomáhá tak, jak může, ale snaží se pomoci i zprostředkováním dalšího technického vybavení pro Ukrajinu.

Chválí nás za to celý svět na titulcích respektovaných deníků, komentátoři respektovaných médií z celého světa, ale tady, z českých úst našich kolegů, bohužel zaznívá, že to žádný megaúspěch není a podobně. Okay, je to politický boj, ale na druhou stranu buďme ochotni aspoň přiznat, že v tomhletom bychom právě měli být na jedné lodi, protože tady jde právě i o naše vlastní bezpečí. A já myslím, že je namístě, aby došlo tady k tomuto jasnému nejenom pojmenovávání těch hrozeb a vlastně vytváření určité schopnosti být na to připraven, když se bude Rusko rozpínat dál, a zabránit mu v tom, ale že je právě v tomhletom potřeba táhnout za jeden provaz.

Mrzí mě, že to tak nevidí úplně všichni, ale ještě stále mají prostor si tenhle svůj postoj rozmyslet a mají možnost se začít chovat tak, jak je ve prospěch naší země. Nikdo tady nechceme válku. Jediný, kdo posílá děti do války, je na evropském kontinentu Vladimir Putin - a to ty ukrajinské, které si to dobrovolně nevybraly, které v ní dennodenně trpí, které přicházejí o své rodiče, své blízké, o svoji budoucnost. A my jsme povinni jim pomoci. Tak to prosím mějme na paměti a chovejme se podle toho, hlasujme podle toho, ale také podle toho mluvme k naší veřejnosti, protože vytvářením falešné představy o tom, jak to vlastně celé je, kdo je oběť, kdo je agresor, jak se to dá celé řešit, ten konflikt, tak té situaci moc nepomáháme. A myslíme si, že možná - někteří si myslí, že krátkozrace pomohou sobě samým. Já si nemyslím ani to. Já myslím, že bohužel tohleto se vždycky vymstí, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Nyní zde mám ještě několik přednostních práv, která přečtu pro pořádek. V případě, že ti, kteří dali přihlášky, nebudou v sále, budu postupovat tak jako v předchozím případě. Pan poslanec Karel Havlíček - není, pan ministr Jozef Síkela - není, pan předseda Andrej Babiš - není v sále, paní předsedkyně Alena Schillerová - není v sále. A přítomen je pan předseda Tomio Okamura s přihláškou s přednostním právem a dám mu slovo. Prosím.

 

Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, vy z vládní pětikoalice jste dnes svolali mimořádnou schůzi na téma bezpečnostní hrozby pro Českou republiku. Děkuji vám, protože tohle je skutečně téma, kterému jste se až dosud mistrně vyhýbali, přesněji ohýbali jste ho, co to šlo, a pravda, ani dnes tomu není a nebude jinak. Každopádně téma to je, přestože jste ho vytáhli v afektu a z předvolebních důvodů, kdy cílem není bezpečnost země a občanů, ale váš cíl je bezesporu jediný: před volbami se vzájemně řádně poplivat.

Vezmu to popořadě. Bezpečnostní riziko číslo jedna je přesně takové jednání, kdy zcela zásadní témata, problémy naší země, občanů a Evropy ignorujete, nebo tyto problémy dokonce zvětšujete a nadřazujete jim svoje žabomyší války a nenávist mezi jednotlivými politickými stranami. Bezpečnostní problém je hrozící válka, energetická chudoba, likvidace českého zemědělství, růst exekucí a chudoby, likvidace českého strojírenství a těžkého průmyslu, migrace nepřátelských kultur, neřízená a nekontrolovaná ekonomická migrace z Ukrajiny, ale také nekontrolovaný dovoz produktů z Ukrajiny, které mohou být jak kontaminované zakázanými jedy, tak geneticky upravenými produkty. Dokonce už i americká vládní agentura USDA varovala před ilegální produkcí nelegálními geny modifikovaných ukrajinských potravin, které se dovážejí do Evropské unie. Tyto plodiny jsou modifikovány dokonce neregistrovanými a zakázanými geny, což je mimochodem důvod, proč se začali Američané ozývat. Samozřejmě na Ukrajině produkují geneticky modifikované plodiny, ale dokud to byla americká osiva, bylo vše v pořádku. I jim se ovšem Ukrajinci vymkli z kontroly a začali nakupovat na černých trzích geneticky modifikované produkty, o nichž nikdo nic netuší. Je to riziko? Popravdě, zamoření Evropy rostlinami, které mají upraveny geny neznámo jak, je skutečná hrozba. Fialova vláda tuto hrozbu úmyslně ignoruje a zvyšuje, když se nebrání dovozu rizikových produktů z Ukrajiny.

Namísto debaty o skutečných hrozbách tu máme nějaké řešení osobních sporů, nějaké řešení z tohoto pohledu marginálních osobních sporů mezi hnutím ANO a vládní pětikoalicí. Důvod je jasný. Celá pětikoalice je vyděšená z hrozícího úspěchu ANO ve volbách, v eurovolbách a část pětikoalice je navíc vyděšená z možnosti, kterou zvažuje hnutí ANO, a to je vláda s ODS. Ano, konkurentem pětikoalice není SPD, protože my jsme přesně na opačném pólu než vy, tedy pětikoalice a hnutí ANO. My v SPD jsme jediní pro vystoupení z Evropské unie a také jako jediní říkáme: už ani patrona, ani haléř na Ukrajinu. Jako jediní říkáme: peníze Čechům, ne Ukrajincům. Jako jediní říkáme: Česká republika na prvním místě. Jako jediní říkáme: Ukrajinci, běžte domů, vaše země vás potřebuje. A naopak náš stát má mít jedinou prioritu a tou je Česká republika a český občan. Jako jediní tady my v SPD už dva roky říkáme, že chceme mír a ne válku. O tom, že by měla vláda iniciovat mírová jednání, jsem tady mluvil už předloni v rámci českého předsednictví Evropské unii. Nikdo z vás to ale nechtěl slyšet a nehnul v tomto ohledu ani prstem. Jako jeden muž tady v této Sněmovně pětikoalice a hnutí ANO hlasují pro miliardy Ukrajině na úkor České republiky. Perete se o společné voliče. Tohle předvolební dohadování, vážené dámy a pánové, patří do volební kampaně, ne do Sněmovny, kde máme řešit palčivé problémy našich občanů a firem.

Pro hnutí SPD je důležité, aby občané měli více peněz, bezpečí a spravedlnosti, a tomu tady těmito nekonečnými vzájemnými diskusemi a vzájemným osočováním vládní pětikoalice neustále brání. Občané chtějí, aby měli lepší životy, aby měli dobrou finanční situaci, aby měli dobré sociální zabezpečení, abychom byli bezpečnou Českou republikou, kde se večer nebojí jít naši občané sami domů. A místo toho, aby vládní koalice tyto problémy řešila, tak se tady už zase půl dne vzájemně hádáte a přehadujete.

Aktuální bezpečnostní riziko číslo jedna je cílevědomá snaha vládní pětikoalice za každou cenu vyvolat přímou válku s Ruskem. Představitelé všech stran ve Sněmovně mimo SPD dnes chtějí debatu o vyslání českých vojáků na Ukrajinu. SPD odmítá jakékoliv úvahy o tom, že by Česká republika vyslala pod jakoukoliv záminkou naše vojáky. Ruská raketa skutečně nebude rozlišovat Čecha od Ukrajince, až dopadne do ukrajinských kasáren. Navíc vojáci Aliance na Ukrajině pracují na školicích a velicích místech, v rozvědce nebo na raketových základnách už dávno, jen se k nim nikdo nehlásí, a Rusko tak může dělat, že neválčí s NATO přímo. Když tam NATO oficiálně vyšle vojenskou misi, bude to oficiální válka NATO s Ruskem, a to vyvolaná aktivně ze strany NATO, a dokonce proti smlouvě o NATO. Ta v článku 1 říká, cituji: "Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoliv způsobem neslučitelným s cíli OSN." Konec citátu článku 1.

Když to přeložím, smlouva o NATO nás zavazuje k jedinému: iniciovat jednání o míru, a naopak nám zakazuje harašit zbraněmi, nebo dokonce je někam posílat spolu s našimi vojáky. A pro hnutí SPD je to klíčové. Chceme mír, nechceme válku. Chceme mír a prosperitu a nechceme válku a bídu. Pozoruhodné je z tohoto pohledu, že s tím, že by taková forma podpory Ukrajiny, tedy vyslání českých vojáků na Ukrajinu, tak o tomto chtějí aktivně diskutovat všichni představitelé vládní pětikoalice, a dokonce i místopředseda hnutí ANO o tom hovořil v České televizi, který v České televizi jen zdůrazňoval důležitost koordinace tohoto vyslání českých vojáků v rámci Severoatlantické aliance. A hovořil o tom, je to cirka týden zpátky.

Připomenu, že jakoukoliv myšlenku, že by NATO mělo vstoupit na Ukrajinu, už veřejně odmítli nejen Slováci a Maďaři, ale také například italský ministr zahraničí Antonio Tajani, který rozhodně nefandí Rusku, ale Ukrajině. Řekl, že by byla chyba vstoupit na Ukrajinu, protože vstoupit do války s Ruskem znamená riskovat třetí světovou válku. Italský ministr bez ohledu na osobní názory nehodlá riskovat bezpečí italských občanů. Česká vláda, česká Fialova vládní pětikoalice se dlouhodobě chová opačně. Jenom připomenu výrok premiéra Petra Fialy z ODS, který už před dvěma lety nás tady strašil a šířil poplašnou zprávu a říkal, že Česká republika je ve válce. Není ve válce, pane premiére! Netahejte nás do války! My nechceme být ve válce! Nestrašte nás tady! Když byl premiér Fiala, bylo předsednictví České republiky v Evropské unii předloni, v druhé polovině roku, neudělal nic pro to, nic pro to, aby inicioval jakákoliv mírová jednání, přestože jsem ho tady k tomu opakovaně vyzýval, a nikdo z vás to tady nechtěl slyšet.

Připomenu, že české tanky byly na Ukrajině pomalovány nacistickými symboly, aniž by naše země jakkoliv protestovala, aniž by proti tomu jakkoliv premiér Fiala protestoval. I to je bezpečnostní riziko první třídy, protože tím říkáme, že české vládě hitlerovský nacismus na Ukrajině nevadí. V obdobných případech, kdy do zahraničí pronikne nějaký významnější ukrajinský projev nacismu a lásky k válečným zločincům, polští politici, ti se k tomu postavili, a to z vládního i opozičního spektra, hlasitě protestují a Ukrajinci se následně omlouvají a snaží se dávat si větší pozor vyjevovat veřejně své názory. Jen hlupák si může myslet, že každý nepřítel mého nepřítele je přítel. Američané takto začali s podporou islámských fanatiků včetně Usámy bin Ládina v Afghánistánu. Skončilo to radikalizací islamistů po celé planetě a tisícovkami obětí islámské nenávisti k Západu a zcela jasnou porážkou USA v Afghánistánu. Dnes stejně tak toleruje Fialova vládní pětikoalice regulérní nacisty.

Víte o tom, že stávající Ukrajina, Lotyšsko a Estonsko jsou bašty evropského nacismu? Letos 16. března proběhl pochod legií v lotyšské Rize. Lotyšské legie byly ve druhé světové válce součástí jednotek SS. Jedním - v uvozovkách - z krásných příkladů oslavovaných hrdinů, samozřejmě to myslím v negativním slova smyslu, je Herberts Cukurs, který byl členem Arajs komanda, lotyšské skupiny, která se podílela na masovém vyvražďování evropských Židů během holocaustu. Lotyši je tento masový vrah opěvován jako národní hrdina, a dokonce o něm složili rockovou operu. Naštěstí poválečnou kariéru sadistického nacisty a lotyšského národního hrdiny ukončil dvěma kulkami agent izraelského Mossadu. Lotyšští příslušníci Waffen-SS mají v Lotyšsku své veřejné pomníky jako esesmani na Ukrajině nebo v Estonsku, kde se také konají veřejné oslavy veteránů SS. V září 1942 dorazil do Kalevi-Liiva u Tallinnu transport českých Židů z Terezína, kdy šest set bylo hned po příjezdu pod estonským velením na místě zavražděno. Tolerance hitlerovského nacismu a jeho přívrženců, to je skutečné bezpečnostní riziko. Zlo plodí jen zlo.

Válka na Ukrajině neskončí porážkou Ruska ani Američanů, obě země postupují tak, aby tam nevykrvácely. Skončí, a už končí, ekonomickou a politickou porážkou Evropské unie, Ukrajiny a milionů vinných i nevinných Ukrajinců a Rusů, kterým válka vzala životy, domovy, rodiny a zemi. Hnát nás do takové války je zločin a bezpečnostní riziko. A ten, kdo nás do takové války žene, je právě politika Fialovy vládní pětikoalice. Debatujme o tom a odmítněme, vážené dámy a pánové, podporu války za cizí zájmy v jakékoliv formě, pod jakoukoliv záminkou. Znovu opakuji, SPD tady osamoceně už dva roky říká, chceme mír a nechceme válku. Nechovejme se jako zdivočelá blecha, která chce rozhodnout souboj dvou dinosaurů. My ho určitě nerozhodneme.

Má smysl bojovat za dobrou věc, za svou vlast a rodinu. Boj za nadnárodní korporace je naprosto zbytečný. Faktem je, že pokud někdo tuhle válku vyhrává, jsou to ony. Stačí se podívat na jejich rekordní zisky. Složili se na ně všichni Ukrajinci i čeští důchodci. Nechtějte tak po nás, ať jsme solidární se západními zbrojaři a se spekulanty s ropou a plynem, s prohnanými bankéři a pozemkovými spekulanty, kteří se pokouší ovládnout Ukrajinu. V zájmu každé země a lidí je mír a mírová rovnoprávná spolupráce. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Nyní by měl vystoupit pan ministr Síkela, ten tady... je na cestě. Pak je tady podle pořadí pan poslanec Radim Fiala. Není. Pak je tady přednostní právo pana ministra Zbyňka Stanjury, také ho nevidím. A pak je tady přednostní právo pana ministra Hladíka. Pane ministře, prosím, máte slovo.

 

Ministr životního prostředí ČR Petr Hladík: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, krásný dobrý podvečer. Já vlastně na tenhleten projev jsem si nechystal vůbec nic, žádnou špínu, žádné podklady, protože by mě hanba fackovala. Já jsem taky táta, táta pěti dětí, a musím říct, že když se začnou vytahovat věci týkající se vás, vašich dětí a vaší rodiny, tak je vám z toho docela zle.

Vlastně všichni tady mluvíme o tom, co Andrej Babiš udělal - pokolikáté už, kolikátá je to kauza? Já myslím, že to už nikdy nikdo nespočítá, protože už to možná ani nemá smysl. Ale podstatné pro tuhle zemi vlastně není to, co Andrej Babiš udělal, ale co Andrej Babiš neudělal a udělat měl. To, co sliboval lidem a o čem snil na stránkách své knihy a o čem ve svém důsledku ve své knize také promlouval. A co nakonec také bohužel nesplnil. Protože kvůli tomuhle blábolení jsme se museli vyrovnat s energetickou krizí a Česká republika nebyla připravena ani na krizi ekonomickou, o které jsme věděli, dokonce dřív jsme věděli, že přijde.

Tady je pět věcí, které Andrej Babiš udělat měl a neudělal. Pět věcí, o kterých jen mluvil. Za prvé - Andrej Babiš nepomohl lidem připravit se na energetickou krizi, nepomohl lidem s energetickými úsporami jejich domácností. Za vlády Andreje Babiše, opřené o hlasy komunistů, zde byly dotační programy pouze pro bohaté. Proto jako jedna z prvních věcí, kterou jsme jako lidovci, jako celá vláda udělali, bylo zavedení Nové zelené úsporám light, tedy právě ten dotační titul, který je tu pro seniory, pro lidi s invalidním důchodem a pro všechny, kteří pobírají rodičovský příspěvek. Je to konkrétní pomoc pro ty nejzranitelnější, pro ty, kteří pomoc potřebují. Ne pro miliardáře, kteří pomoc nepotřebují. Do dnešního dne si o pomoc s energetickými úsporami zažádalo a také finanční prostředky dostalo 67 000 lidí.

Za druhé - vlna lidí, kteří platí vysoké účty za energie a nemůžou si uspořit dost na to, aby snížili svoji závislost na drahých energiích. Andrej Babiš jen sliboval ve své knize o obnovitelných zdrojích, ale reálně pro ně nehnul ani prstem. Za vlády Andreje Babiše se instalovaný výkon fotovoltaických elektráren v podstatě nezměnil za celé čtyři roky. Nám se podařilo za poslední dva roky instalovat víc než 120 000 fotovoltaických elektráren na střechy rodinných domů díky programu Nová zelená úsporám. Jen za minulý rok bylo podpořeno z různých dotačních titulů právě Nové zelené úsporám 71 000 malých a velkých fotovoltaických elektráren částkou dohromady 24 miliard korun. Tyto fotovoltaické elektrárny, ať už malé na rodinných domech, nebo velké, které slouží opravdu pro výkon do sítě, pokryjí výrobu čisté elektřiny v objemu roční spotřeby 650 000 domácností. Do konce volebního období tak překonáme cíl z našeho programu dvojnásobně, možná trojnásobně.

Za třetí - vláda Andreje Babiše nedokázala uzákonit komunitní energetiku, díky které by lidé mohli vyrobenou elektřinu mezi sebou sdílet. Naprosto se vykašlal na lidi, kteří si zodpovědně sami elektřinu vyrábí. Nedošlo ani k uzákonění akumulace elektřiny - a toto mělo být uzákoněno do konce roku 2020. Takže místo toho, abychom využívali veškerou elektřinu, kterou ze slunce vyrobíme, musíme za její spotřebu ještě platit, protože je jí moc.

O loňském velikonočním víkendu byla cena minus 1,6 koruny za kilowatthodinu. S tímto zákonem musel přijít až pan ministr Síkela. Až tahle vláda musela za poslední dva roky vyřešit všechny tři novely zákona energetického, které měly být hotovy, ano, už v roce 2020. Na Ministerstvu životního prostředí jsme tak konečně mohli spustit výzvu na podporu rozvoje komunitní energetiky a byl o něj enormní zájem. Jenom na náš webinář se přihlásilo přes 600 starostů. To je 10 % všech starostů z celé České republiky. Ten zájem o komunitní energetiku, o to připravit se na komunitní energetiku, vytvořit si veškeré dokumenty včetně investičních finančních rozvah, to vše teď můžeme konečně podpořit.

Za čtvrté - vláda Andreje Babiše zapomínala na mladé lidi a na rodiče s dětmi. Nedala jim žádnou příležitost si opravit třeba zděděnou nemovitost. I proto jsme museli přijít s programem Oprav dům po babičce, který míří především na mladé lidi a rodiče s dětmi. Ti mohou v rámci tohoto programu získat až 1 milion korun na kompletní renovaci domu. Vyjednali jsme také pro ně výhodný úvěr ze stavebních spořitelen. Tři procenta úroků k úvěru na bydlení v dnešní době, takový finanční nástroj pro lidi, Čechy, Moravany a Slezany, tady ještě nikdy nebyl. Tyto peníze se totiž lidem vyplatí. Dotaci dostanou předem, půjčku dostanou hned dohromady, tak aby si mohli zrekonstruovat, opravit svůj dům a mohli v něm spokojeně bydlet. Dosud bylo v rámci této finanční pomoci podáno 1 480 žádostí; 1 480 rodičů, rodin s dětmi, kteří díky tomu mohou dobře bydlet.

Za páté - Andrej Babiš naprosto ignoroval bezpečnostní riziko v souvislosti s dodávkami plynu z Ruska, ačkoliv se o možné válce na Ukrajině spekulovalo už od anexe Krymu. Vláda Andreje Babiše neudělala nic pro to, aby zvýšila energetickou bezpečnost České republiky, a vystavila tím naše občany obrovskému bezpečnostnímu riziku. Naše vláda musela během jednoho roku naplnit zásobníky díky uzavřeným dohodám na dovoz energií s jinými zeměmi. Museli jsme také výrazně posílit výstavbu obnovitelných zdrojů.

Tohle bylo pět věcí, o kterých Andrej Babiš jen mluvil a nikdy neudělal. To zdaleka není všechno. Mohl bych tu mluvit dále například o důchodové reformě, o digitalizaci veřejné správy. Andrej Babiš je totiž ztělesnění politiky minulosti. Politiky lží, podvodů, estébáckých praktik. Služba občanům je ale úplně někde jinde. Služba občanům je o otevřené komunikaci, o spolupráci, o prosazování budoucnosti pro naše děti a pro naše vnuky. A takovou bych si přál politiku a takovou bych si přál Českou republiku. Děkuji za pozornost. (Potlesk v pravé části jednacího sálu.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuju, pane ministře. A další s přednostním právem je přihlášen pan ministr Dvořák. Pane ministře, prosím, máte slovo.

 

Ministr pro evropské záležitosti ČR Martin Dvořák: Děkuju za slovo, vážený pane předsedající. Páni poslanci, paní poslankyně, nečiní mi žádné potěšení, že český parlament má na dnešní mimořádné schůzi řešit otázku naší národní bezpečnosti, tedy téma, které by ze všech nejvíce vyžadovalo celospolečenský konsenzus. Bohužel svolání této schůze naznačuje, že tomu tak dnes v Česku není. Chci ale věřit, že naše dnešní jednání může přinést žádoucí změnu.

Dovolte mi nejprve kratičkou rekapitulaci toho, co bezprostředně předcházelo svolání této schůze. Minulou neděli uvedl pan ministr Lipavský v České televizi - cituji: "Andrej Babiš, poslanec za ANO, začíná být kvůli svým výrokům bezpečnostním ohrožením Česka." Co si budeme povídat, to není nijak šokující sdělení, to jsme všichni věděli, a já se posléze pokusím dodat několik argumentů k tomu, proč to tak opravdu je.

Novinkou není vlastně ani to, jak na to zareagoval pan poslanec Babiš. Soudně usvědčený lhář, jehož stopu lze nalézt v několika svazcích StB a který je současně předsedou největší opoziční české strany. Věrný svému dělení lidí kolem sebe jenom na dvě kategorie, tedy na poddané či slouhy na straně jedné a na nepřátele, které je potřeba zničit, pošpinit nebo z nich učinit poslušné otroky na straně druhé, rozhodl se postupovat svým obvyklým způsobem jako mnohokrát předtím. Přidám další citát: "Udělejte mi podklady, na toho píp píp píp," nemůžeme citovat, není 22 hodin, "napište mi příběh, jak se vykašlal na naše lidi." A tak dále, a tak dále. Většina z nás už to asi v poslední době párkrát slyšela. Jako vrchol hnusu potom dotaz "má děti?", který navzdory trapným pokusům vydávat to za hledání témat ke konverzaci svědčí o schopnosti poslance Babiše bezohledně zatáhnout do svých špinavých politických útoků i děti svých protivníků.

Můžete mi věřit, že vím, o čem mluvím. Podobně postupoval nedávno i vůči mé rodině. Tehdy jsem právě tady ve Sněmovně reagoval vystoupením, které si také dovolím ocitovat, protože na něm dodnes není co změnit. "Takhle prostě fungují estébácké metody. Někoho nepravdivě pošpinit, a i když se podaří prokázat posléze, že to není pravda, kus té špíny prostě už na vás zůstane, mezi přáteli, ve společenské vědomí, ve veřejnosti." Takže vlastně jedinou neobvyklou novinkou v takové situaci je to, že se díky neobratnosti pana poslance Babiše ta ubohá podlost dostala na veřejnost.

Je jistě smutné, že předseda největší české opoziční síly píše česky na úrovni žáka páté třídy. Je děsivé, že ve své funkci je schopen dopustit se tak fatální chyby, jako je poslání intimního a důvěrného pokynu na špatnou adresu. Je odpudivé vidět na vlastní oči, jak tento pan poslanec přemýšlí a jak jedná. Možná vás ale překvapím názorem, že to všechno bych já osobně neoznačil za bezpečnostní riziko. Koneckonců tohle všechno se stalo a vyjevilo až poté, co pan poslanec Babiš byl za takové riziko již veřejně označen. A z toho všeho vyplývá, že příčina či příčiny k vyslovení takového názoru leží spíš někde v minulosti, více či méně vzdálené před touto poslední epizodkou, v řadě trapasů a ostudných kroků, které už jsme od pana poslance Babiše viděli a zažili.

Dovolím si začít tím, co všechno podle mě může být bezpečnostním rizikem. Jako držitel bezpečnostní prověrky na stupeň tajné a prověrky NATO například vím, že za bezpečnostní riziko je považován ten, kdo je potenciálně vydíratelný, či ten, v jehož minulosti se vyskytují nějaká temná či nevysvětlitelná místa. A takových se v životě pana poslance Babiše pár skutečně najde. Nepočítám už mezi ně otázku, zda byl, či nebyl naverbován pod krycím jménem Bureš jako agent StB číslo 25085. Ať už se to v budoucnosti prokáže, či nikoliv, je to věc už natolik veřejně známá, že si jen těžko lze představit, že právě přes tuto temnou kapitolu by bylo možno ho ještě vydírat. Úplně jiná káva je ovšem například historie počátků jeho podnikatelských úspěchů. Dosud se například nepodařilo ověřit, kdo byli ti neznámí spolužáci ze švýcarského lycea, kteří mu údajně na počátku finančně pomohli s oddělením Agrofertu od Petrimexu. Tajemstvím nadále zůstává i to, čím je vlastně během jediného roku společného studia Andrej Babiš zaujal natolik, že mu po dvaceti letech pomohli nezištně k miliardovému kšeftu, a čím se jim za to vlastně odvděčil. Pláštíkem tajemství už asi také navždy zůstane přikryto, jaké ve skutečnosti byly vztahy a vazby s tehdejším vládcem podsvětí Františkem Mrázkem, jenž o Andreji Babišovi mluvil nepříliš lichotivě jako o chemickém Alím krátce předtím, než byl zavražděn neznámým nájemným vrahem.

Příběhů, které naznačují mírně řečeno poněkud nestandardní metody při vzniku, podnikání a expanzi holdingu Agrofert, je v historii této firmy mnohem více. Doporučuji například knihu Boss Babiš. Právě ta míra nejistoty je sama o sobě důvodem k obavám, zda náhodou není jejich aktér viditelný a zda tedy není oním bezpečnostním rizikem.

Ale ani to by jistě nebylo důvodem ke svolání mimořádné schůze Sněmovny, protože ani tyto obavy a tato podezření nejsou ničím novým. Je ale namístě si občas připomenout, jak to bylo, abychom nezapomněli, s kým máme tu čest, až budeme hledat motivaci k jeho dnešním krokům a činům.

A když už jsme u toho vzpomínání, považuji za nezbytné připomenout ještě další důvod k úvahám o tom, zda poslanec Babiš je či začíná být bezpečnostním rizikem pro naši zemi. Zřejmě většina z nás slyšela v poslední době řadu výroků pana poslance o tom, že současná vláda - cituji - otevírá dveře migrantům tím, že schválila migrační pakt, případně o tom, jak - cituji - podporuje či propaguje zelené šílenství zvané Green Deal. Já nemám nic proti tomu, pokud lídr opozice kritizuje kroky současné vlády, ba ani proti tomu, když to činí ostře a nesmlouvavě. To je rolí opozice, byť ne každá opozice používá proti vládě lži a dezinformace. Chci ale upozornit na to, že s Green Dealem na evropské úrovni souhlasila minulá vláda v čele s Andrejem Babišem a migrační pakt naše vláda vyjednává podle rámcové pozice stanovené opět minulou vládou v čele s Andrejem Babišem a tuto rámcovou pozici jsme doslovně dodrželi.

Pokud nechci připustit, že bývalý premiér nebyl zcela příčetný buď v okamžiku schvalování těchto dokumentů, nebo naopak že není při smyslech nyní, je tu možnost, že si prostě jenom nepamatuje, co vlastně v zastoupení své země kdy a kde odsouhlasil a slíbil. To by samo o sobě bylo dosti varovné. Ale já se spíše domnívám, že pan poslanec Babiš zcela postrádá jakékoliv názorové ukotvení. Je mu docela jedno, co kdy v minulosti řekl, hájil, všechno to hodí z okna ve chvíli, kdy se mu to přestane hodit nebo když zjistí, že mu to nepřinese žádný zisk nebo politické hlasy. To už u politika ve vrcholné vládní či ústavní funkci za bezpečnostní riziko podle mě považovat lze. Ten, kdo nevyznává žádné principy a zásady, je podle mě ochoten a schopen zradit kohokoli a kdykoli včetně vlastní země, pokud za to dostane dostatečně atraktivní nabídku.

Ale ani to by asi nebylo dostatečným impulsem ke svolání mimořádné schůze parlamentu na téma národní bezpečnosti, kdyby se naše země, Evropa a vlastně celý demokratický svět neocitly v situaci, která nastala v únoru roku 2022. Tehdy, jak jistě všichni víme, napadlo putinovské Rusko svého menšího souseda, svobodnou a nezávislou zemi, suverénní Ukrajinu. Pro nás, Čechy i Slováky, je to situace nebezpečně známá, protože ruské okupanty jsme zažili v naší zemi celkem nedávno. Proto bylo od počátku naším životním zájmem přesvědčit naše partnery v Evropské unii a celý demokratický svět, že se opravdu nejedná o občanskou válku, nebo snad dokonce jenom o nějakou lokální přestřelku, ale že je to frontální útok na celý Západ, na principy svobody a demokracie, ve kterém musíme Ukrajinu v maximálně možné míře podporovat.

Naštěstí si to naši partneři v Evropské unii celkem brzy uvědomili. Pochopili, že nejlepší a nejefektivnější zbraní k podpoře a záchraně Ukrajiny je právě naše jednota a soudržnost, zatímco Putin od začátku věřil a věří, že se mu podaří náš společný postoj rozložit za cenu větších či menších protislužeb, za které budou někteří politikové a také byznysmeni ochotni Ukrajinu zaprodat a zradit.

Ano, na země bývalého sovětského bloku bylo snazší vytvářet nátlak, protože byly mnohem více závislé na ruských energiích než naši přátelé na Západě. Současně ale bohužel nelze ani vyloučit, že nutnost ustupovat Rusku v otázkách obchodu s životně důležitými surovinami byla jen zástěrkou, která měla krýt velmi osobní motivace některých politiků, ať už jejich přímou korupci, nebo naopak vydíratelnost skrze hříchy z minulosti, o kterých jsem tu mluvil hned na úvod. O tom, proč se například Maďarsko a dnes už i Slovensko rozhodlo postupně rozbíjet jednotný postoj a strategie naší pomoci Ukrajině, lze jenom spekulovat. Bohužel faktem zůstává, že právě to se dnes děje. A co víc? Také předseda nejsilnější opoziční frakce v Česku se každým dnem víc a víc přibližuje rétorice a postojům svých údajných velkých přátel, které také politicky silně podporuje, tedy Viktora Orbána a Roberta Fica.

A tím se konečně dostávám k tomu, proč jsem opravdu přesvědčen, že největším bezpečnostním rizikem dnešních dnů není ani temná minulost Andreje Babiše, ani jeho estébácké návyky, aplikované dodnes, ale právě jeho současné na veřejnosti vyjadřované postoje k ruské agresi na Ukrajině a obecně k našemu postavení v bezpečnostní struktuře demokratického světa. Jedním z velmi silných signálů o tom, že je svými výroky schopen narušit či zpochybnit samotné principy naší bezpečnostní strategie budované od devadesátých let minulého století, bylo jeho skandální vyjádření v rámci prezidentské kampaně, že by jako prezident odmítl plnit naše závazky vyplývající z členství Česka v NATO a vyslat naše vojáky, aby bránili jinou zemi, pokud by byla napadena. Už tehdy tuhle svoji zjevnou nekompetentnost a zbabělost zkoušel zabalit do výkřiků o tom, že on je přece pro mír, zatímco mnozí jiní jsou váleční štváči, kteří by ze všeho nejraději zatáhli naši zemi do války a posílali naše děti na zbytečná válečná jatka, což podle něj rozhodně není v národním zájmu.

Dovolím si vás teď požádat o trochu trpělivosti s jednou malou literárněhistorickou odbočkou, na níž bych rád dokumentoval, proč je taková rétorika závadná, škodlivá a zcela v rozporu s našimi národními zájmy. Předpokládám, že většině přítomných nemusím dlouho a dopodrobna vysvětlovat, kdo to byl Karel Čapek. Rád bych to připomněl panu poslanci Babišovi - není tady, ale přece jen zopakuji, že to byl jeden z nejskvělejších a světově nejznámějších českých spisovatelů a dramatiků, blízký například i našemu prvnímu prezidentovi Tomáši Garriguovi Masarykovi. Věřím, že právě Karla Čapka nikdo nemůže podezírat a osočovat z nějakého válečného štvaní. A tento mimořádný humanista, člověk plný empatie a lásky k lidem, napsal v roce 1938, tedy v době nástupu fašismu v Evropě, divadelní hru jménem Matka. Dovolím si stručně připomenout její děj. Hlavní hrdinka postupně ve válce ztratí manžela a pak také tři syny. Zůstává sama v domě s posledním synem, benjamínkem Tonim, kterému chce za každou cenu zabránit, aby také odešel na frontu. Když ale v rádiu vyslechne zprávu o tom, že agresor střílí do malých dětí, sama vloží synovi do ruky pušku a řekne to slavné: Jdi!

Omlouvám se za to malé literární okénko, ale považoval jsem ho za velmi názornou ilustraci situace a zásadních otázek, kterým naše země a celá Evropa dneska čelí. Nikdo si nemůže přát, aby mladí mužové a ženy, naše děti či vnoučata umírali ve válce. Tím spíše se ale nemůžeme a nesmíme nikdy smířit s tím, že brutální agresor bezohledně vraždí malé děti, znásilňuje ženy, ničí školy, divadla a nemocnice, přesně tak, jak to vidíme právě teď na Ukrajině ze strany barbarských ruských okupantů.

Právě nejzákeřnější ruská propaganda, kterou bohužel slýcháme i v naší zemi od českých politiků, je zaměřena přesně tímto směrem: nastolme mír, aby skončilo zabíjení a umírání. A přitom nastolit mír je přece ze všeho nejvíc v rukách Ruska. Stačil by jediný rozkaz vrchního velitele okupačním vojskům, aby se stáhla z okupovaných území za hranice Ukrajiny, a není nejmenších pochyb, že od té chvíle nevystřelí Ukrajina už ani jediný náboj. Rusko to ale odmítá udělat. Dál vraždí civilisty, ničí infrastrukturu, krade pračky a ledničky a farizejsky přitom volá po mírových jednáních, jejichž cílem ale není nic jiného než zafixovat si dobytá okupovaná území a získat čas na přípravu další expanze. Protože když to Rusku projde i tentokrát, podobně jako jsme nepotrestali okupaci Krymu nebo obsazení Donbasu, jen to posílí Putinovo přesvědčení, že může zase brzy vyrazit do boje. Proti komu? No přece proti Západu, proti demokracii, svobodě, proti právu volby, proti principům, na kterých stojí naše civilizace a kultura a které Rusko nenávidí a chce je zničit. Tedy i proti nám, proti naší zemi a jejím občanům.

Dámy a pánové, možná některé z vás tenhle pokus o popsání situace, v jaké se nacházíme, nepřesvědčil. Nevím. Na chvilku se ještě vrátím k té Čapkově Matce a ještě jednou připomenu rok, kdy měla premiéru v Národním divadle v Praze. Byl to tok 1938. I elementární znalosti dějepisu 20. století umožňují dopočítat, co se stalo za rok poté v naší zemi a kolik milionů posléze zemřelo v následné světové válce. Můžeme ocenit předvídavost Karla Čapka, ale nepoučit se z vlastních ani světových dějin může být opravdu sebevražedné. A já nemohu uvěřit, že poslanci Sněmovny Parlamentu České republiky by opravdu chtěli zavírat oči a strkat zase jednou hlavu do písku před riziky, která naší zemi hrozí, že by snad jako Češi, Moravané či Slezané nechtěli, aby naše země byla dostatečně odhodlaná, silná a připravená naši svobodu a demokracii hájit, a to třeba i vojensky, pokud by to bylo třeba.

Nemáme-li tedy čelit skutečnému bezpečnostnímu riziku a hrozbě úplného rozložení společenské smlouvy a důvěry našich občanů v naši schopnost obstát tváří v tvář skutečným hrozbám, prosím, přihlasme se společně k tomu, protože pravé vlastenectví a národní hrdost se projevují nikoliv vlajkou na profilu někde na sítích, ale především ochotou a připraveností bránit svoji zemi a hodnoty, na nichž byla budována od svého založení. Řekněme našim občanům jasně, že v tomhle je koalice a opozice na rozdíl od řady sporných otázek zcela jednotná a svorná. Jenom tak budeme schopni odvrátit bezpečnostní hrozby, o kterých tady dnes mluvíme. Lepší vyústění dnešní debaty bych si jen těžko uměl představit. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk zprava.)

 

Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, pane ministře. Jenom se ještě přesvědčím, že ani pan poslanec Radim Fiala, ani pan ministr Zbyněk Stanjura tady nejsou v sále, čili jejich přednostní práva přihlášky propadají, stejně tak pan ministr Síkela není. Tím pádem byl pan ministr Dvořák posledním přihlášeným s přednostním právem a ptám se, zda tu náhodou není ještě někdo, kdo by s přednostním právem chtěl vystoupit? Pokud tomu tak není, tak byl návrh, byla dohoda, že před hlasováním o programu bude vyhlášena tříminutová přestávka, to chtěl navrhnout kolega jako procedurální návrh, ale myslím si, že to je dohoda pět minut, pětiminutová dohoda všech klubů. Tak jestli to můžeme takhle akceptovat, tak vyhlašuji pětiminutovou přestávku. Je 19.01, znovu se sejdeme v 19.06 a budeme hlasovat o programu schůze.

 

(Jednání přerušeno od 19.01 do 19.06 hodin.)

 

Vážené kolegyně, vážení kolegové, je 19 hodin a 6 minut, vypršel čas na přestávku a budeme pokračovat. Poprosím vás, abyste zaujali svá místa v sále. Nyní budeme hlasovat o celém programu, o celém návrhu pořadu 97. schůze Poslanecké sněmovny, jak vám byl písemně předložen. Ještě počkám, než i ostatní kolegové zaujmou svá místa.

 

Ještě jednou zopakuji, že nyní budeme hlasovat o celém návrhu pořadu 97. schůze Poslanecké sněmovny, jak byl písemně předložen.

Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro? Ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Kdo je proti?

V hlasování číslo 3 bylo přihlášeno 153 poslanců, pro hlasovalo 143, proti nebyl nikdo. A já konstatuji, že pořad schůze byl schválen.

 

Následující zahájení jednacího dne schůze

Aktualizováno 15. 9. 2024 v 11:43.