(17.50 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Ale protože zároveň říká tato vláda, že chce být poslušna úkolu vejít se do maastrichtských kritérií, tedy dostat se pod 3 % státního deficitu, protože přiznává, že nechce a ani nemůže být příliš aktivní, pokud jde o příjmová opatření, tedy zásadně měnit daně a zvyšovat příjmy, tak se nabízí otázka, jak to tedy chce zbalancovat. No a v tom případě vlastně se dá říci, že se pohybuje dál v tom dalo by se říci restriktivním koridoru fiskální politiky, a ten prorůstový impuls rozhodně nemá charakter nějaké rozpočtové injekce a ty korekce ve struktuře, ke kterým samozřejmě může dojít, v žádném případě nemají národohospodářský rozměr, to si řekněme upřímně. Prostě nemohou mít takový národohospodářský rozměr.
Takže co zbývá? Snažit se, aby se lépe plnily berně, to říká každá vláda, že se začnou platit daně, ale nevíme, jak toho dosáhnout. Že se zracionalizuje řízení investičního procesu zejména u velkých investičních zakázek, přitom miliardy na velkých dopravních stavbách mizí vesele dál.
Čili kde je ta racionalizační strukturální změna? Je jasné, že když nebudou peníze navíc, tak nenalijeme prostředky do státních fondů, kde významně chybějí, ať už je to Státní fond dopravní infrastruktury nebo Státní fond rozvoje bydlení, protože vláda tam hovoří o podpoře nájemního bydlení, sociálních bytů atd. Čili na to musíte mít peníze, a ne že se budete mile usmívat a slibovat, že programy budou, ale když na ty programy nejsou peníze, no tak samozřejmě z toho velký efekt nepochází.
Vláda slibuje celou řadu věcí, které budou stát peníze, a ty peníze v rámci sevřeného a zbilancovaného rozpočtu je třeba najít navíc. Jestliže slíbím, že budu valorizovat platbu za státní pojištěnce, tak musím říct o kolik a jaký objem peněz musím navíc najít v rozpočtu. Musím si ujasnit, jak to bude vypadat dál s tou nešťastně nastavenou podporou obnovitelných energetických zdrojů.
Jednání s kraji - je dobře, že se s kraji jedná. Podobně musím říci, že se hezky čte, že se bude konečně slušně hovořit na tripartitě s partnery odboráři, ale jde o ty výstupy. Čili co těm krajům vlastně mohu dát? Jestliže kraje řeknou, že chtějí plnit memorandum k regionální dopravě, no tak jim na to musím dát. Jestliže se chci s kraji dohodnout, že na nich nenechám celé břemeno korekcí evropských peněz, opět musím na to najít zdroje. Čili tohle si myslím, že je kruciální, na to odpověď nenacházím. Je to věc, která by se měla tvrdě kontrolovat. To koneckonců zajímá občany, aby se ten rozpad, nebo jak jsem to malebně nazval ta politická dyzenterie, aby se to nezhoršilo, aby než nastanou volby, abychom na té startovní čáře na tom nebyli ještě o podstatnou koňskou délku dál, než jsme dneska.
Samozřejmě že zapojení evropských zdrojů, to se nabízí jako první. Nevím, jestli to dokážeme v nějakém masivnějším řádu čísel, protože času je málo, ale věřme tomu, že když se zapojí všechny síly tak ano. Něco se dá najít ve státních podnicích, i když hledali všichni, i předchozí. Já si pamatuji, Agenda 2014, ODS myslím, že to byla, ta těch pár miliard ze Státních lesů chtěla dát na obnovu zelené energie. Čili nic nového. Nevím, jak další státní podniky. Je to mimořádné opatření. Ty peníze se tam dají najít, ale není to řešení samospasitelné.
Já jsem tímto vystoupením chtěl soustředit vaši debatu na to, že nejenom spory o to, jestli jsme na půdě Ústavy, nejsme na půdě Ústavy, jestli jsou jedni dobří a zlí, ale naprosto praktické úkoly bude muset ta vláda, ať už v demisi, nebo s důvěrou, plnit, a že pokud nemá v tomto jasno, tak my tady v parlamentu můžeme křičet, ale bohužel se ten politický propad bude prohlubovat. A myslím si, že to není opravdu dobrá startovní pozice. Soustřeďme se na to. A ať již to dopadne jakkoli, tak věřím, že v případném druhém ústavním pokusu se daleko více bude myslet na nalezení dočasného kompromisu na těchto věcných úkolech a méně na to, kdo má jaké triko a kdo má co delšího.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Dalším přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Michal Doktor. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Michal Doktor: Děkuji za udělené slovo. Vážený pane předsedo vlády, její členové, kolegyně a kolegové, já jsem si se zájmem prostudoval programové prohlášení vlády. Na začátek svého projevu, aniž bych chtěl pana předsedu vlády nad míru trápit, neb si myslím, že okolnosti samy o sobě už jsou dostatečně působivé, bych se zeptal, řekněme, ve formě řečnické otázky, zda je to tak, že programové prohlášení platí zcela formálně ve smyslu textu, který nám byl rozdán, anebo ve smyslu textu, který četl pan předseda vlády, neb já mám takový zvyk číst a poslouchat zároveň, a do textu, kterým nás vedl k zamýšlení pan předseda vlády, je několik drobných a nikoli nevýznamných odlišností, které např. mi zapříčinily to, že jednu ze základních výtek, kterou jsem chtěl začít svůj projev, musím odložit, neb tvrzení, které se ocitá zhruba ve třetím odstavci první strany programového prohlášení, a sice že vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti předává rozpočtovou skladbu v situaci dramatického, ne-li nejrychlejšího, tak jak je tvrzeno, zadlužení v historii, prostě zjevně pravdou není. A protože není uvedeno, zda tato úvaha, či soud je vyslovován nominálně, proporčně, proporčně ve vztahu k výchozí základně, kdy vláda soustavu veřejných rozpočtů převzala, anebo proporčně ve vztahu k hrubému domácímu produktu, je tento údaj ve stavu tvrzení, které nelze ověřit, ale z těch ověřitelných tvrzení je zjevné, že žádná vláda historicky nedosáhla takového dluhu jako vláda Bohuslava Sobotky, vláda sociální demokracie, zadlužující Českou republiku v řádech 200 miliard korun v době 6% růstu ekonomiky tehdejších let. To je nepochybně období, které je zaznamenáníhodné a pro takové srovnání výchozí.
Já tedy přes úvod, který jsem uvedl, nebudu ve svém projevu výhradně odmítavý. Pro mne zůstává základem pohledu na dokument, který mám posoudit a nad nímž ním se mám rozhodnout pro hlasování, výchozí teze, která je základem mého hodnotového rejstříku a pohledu na svět. Nadále si myslím, že víra v sebe samého, odhodlání uspět se svými dovednostmi a se svými vizemi je stejně důležitá jako svoboda každého z nás, svoboda zvolit si svou cestu, a zdůrazňuji, že za sestru svobody vidím také odpovědnost. A tu marně hledám u vlády sedící za mnou. Odpovědnost za všechny volby a všechny své činy.
S odstupem několika let totiž přichází vláda, žádající nás o důvěru, která tvrdí, že zná definici veřejného zájmu, definici tužeb a přání občanů naší země. Dovolím si opřít toto tvrzení a tento závěr citací z programového prohlášení. Cituji: "Jsme rozhodnuti nastavit elementární mechanismy, které přispějí k tomu, aby byl za všech okolností respektován veřejný zájem občanů ČR."
Já nehodlám glosovat ani vtipkovat o těchto slovech ani jiných z programového prohlášení. Já uvedená slova považuji za alarmující. V každé době, i té nejklidnější, se totiž najde skupina lidí ochotných uvěřit tomu, že vláda chrlící nové zákony a nové regulace, tak činí ve jménu našeho blaha, ve jménu našeho lehčího života, ve jménu tzv. veřejného zájmu. Jiří Rusnok jako premiér ovšem postoupil ještě o krok dále. Tvrdí, že bude bojovat za naplňování respektovaného veřejného zájmu, ale zároveň se nepokusil o jeho definici. Bude tedy vláda sedící za mnou bojovat o naplňování veřejného zájmu, jehož podstatu ovšem z definičního hlediska nikdo nezná? Znají ji tedy sami ministři? ***