(17.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Aby vedoucí sekretariátu předsedy vlády brala za měsíc 15násobek průměrné mzdy, aby si náměstci ministrů odnášeli 20-30násobek průměrné mzdy jako prémie, to je možné jedině v systému, ve kterém vládne chaos, což je nejplodnější semeniště korupce. A vláda, která nebuduje zázemí pro důstojný život frustrovaných občanů, se pak v jejich očích postupně změnila ve skupinu odporných parazitů.
V září loňského roku odborový předák Jaroslav Zavadil dokonce prohlásil, že Nečasova vláda je to nejhorší, co jsme tu měli od roku 1950. Svezl se tak na módní vlně svérázných příměrů, kterých se už léta dopouštějí někteří veřejní činitelé. Jenže Zavadil řekl to, co skutečně cítili či cítí lidé, jejichž zájmy má z titulu své funkce hájit. Tehdejší koaliční vláda v pohrdání opozicí a tou částí společnosti, k níž nepatřili její stoupenci, překročila v polistopadovém období všechny možné meze. Měla sice plná ústa slov o svobodě, demokracii, o pokoře, slušnosti a boji proti korupci, avšak v pozadí se chechtala rozvětvená síť pochybných existencí, které kradly ve velkém.
Právě v této souvislosti chci připomenout následující slova Miroslava Kalouska: "Co jiného je politická strana než nástroj na uplatnění moci v zájmu nějaké skupiny voličů? Největší hřích politika je odříkat si tu moc. Je uplatnitelná zejména v personální oblasti. Politická strana není nic jiného než personální agentura. Uplatňovat vliv všude tam, kde je to možné, je naší povinností." Ne, Miroslav Kalousek v dané věci nikdy nehřešil. Právě proto mu připomenu to, co svého času napsal Edvard Beneš: "Je každý straník interesován na tom, aby zásady jeho strany byly skutečně pravdivé, aby pravda strany byla jedinou pravdou. Straník má z toho prostě hmotný nebo jiný prospěch. Tato interesovanost je pro straníka nebezpečným sklonem, který nejsa kontrolován, zvrhne se nutně ve velikou řadu největších nectností."
Nefunkčnost někdejší Nečasovy vlády, nevýkonnost ministerstev a státních a veřejných úřadů, vykrádání veřejných rozpočtů a podivné veřejné zakázky i turecké hospodaření mnoha podniků se státní účastí mají jistě více společných jmenovatelů. K těm klíčovým ale patří právě nedemokratické, klientelistické a mafiánské metody stranické nomenklatury Občanské demokratické strany. Nelze se tedy divit tomu, že obliba kabinetu Petra Nečase klesla v březnu letošního roku na minimum. Ano, z příslušného šetření vyplynulo, že s někdejší vládou Petra Nečase byla spokojena jen zhruba desetina dotazovaných. Mnohým je pak naprosto jasné, že bez skoncování s nedemokratickými a často až mafiánskými metodami, které reprezentuje ODS a koneckonců i TOP 09 a LIDEM, nelze republiku vytáhnout z marasmu, do které ji zatáhli.
Ano, jsou tací, kteří tvrdí, že politická korupce není prý nic nenormálního, že je součástí každodenní politiky a že se jí strany dopouštění zcela běžně. Například předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg na otázku, zda mu nepřipadá Nečasovo a Kalouskovo odměnění poslanců ODS za složení poslaneckého mandátu vysokými funkcemi v jistých podnicích jako korupce, prohlásil: "Ano, je to přesně tak." A přirovnal uplácené poslance k prostitutkám následujícími slovy: "Odedávna se prostitutkami bohužel opovrhuje a zákazníci jsou frajeři. A taktéž bohužel, když politická strana dá nějakému činiteli takovýto flek, tak je to společensky přijatelné." Svým postojem tak Karel Schwarzenberg jasně prokázal, jaké že to hodnoty vlastně vyznává on sám a jeho strana frajerů. Pokud ale vezmu předsedu TOP 09 za slovo, pak ve svém srovnání prostituce a počínání koaličních frajerů nebyl důsledný. Opomněl totiž zmínit, jak je to z pohledu práva s pasáky, kteří jiné k prostituci svádějí nebo nutí. Jeho příměry a jeho tolerantní postoj k různým Čunkům a Vondrům nejsou, řečeno jeho vlastním slovníkem, ničím jiným než otevřenou podporou systému politické prostituce, pasáctví a korupce.
I to byl důvod, proč jsem nedávno považoval za nutné hlasovat pro předčasné volby. Sněmovna však, jak velmi dobře víte, svoje rozpuštění neodhlasovala. Nehodlám ovšem spekulovat o tom, co zabránilo poslancům bývalé vládní koalice hlasovat pro předčasné volby. Možná šlo jen o poslanecké platy, možná o nevalné volební preference a možná také o snahu zabránit postupnému odhalování klientelistických sítí spojujících politickou sféru s ekonomickou kriminalitou.
Není žádným tajemstvím, že prezident Miloš Zeman je již řadu let znám jistou posedlostí akcemi typu Čisté ruce a nutkáním dostat různé tuneláře do tepláků. Tím odůvodňuje podobně jako KSČM a některé další strany i potřebu přijetí zákona o prokazování původu příjmů a majetku. Nelze opomenout ani prezidentův koncept sjednocené levice, přestože jeho Strana práv občanů ZEMANOVCI sama se odmítá jako levice identifikovat.
V této souvislosti stojí za zmínku slova někdejšího předsedy České strany sociálně demokratické Miloše Zemana: "Zdá se mi, že v budoucnu se nebudou strany dělit na levicové a pravicové, ale na ty, které jsou schopny a ochotny naslouchat argumentům svých názorových odpůrců a posuzovat návrhy podle toho, z čí dílny přicházejí, a na strany povýšené a uzavřené v představě o své jedinečnosti a výjimečnosti." Ano, Zemanovi sociální demokraté vstoupili v roce 1996 razantně na politickou scénu, trpěli nevyjasněností politického postupu, sklonem k dohodám i zákulisním jednáním s pravicí a vnitřní rozpolceností. V závažných hlasováních Zemanova ČSSD podpořila pravici a všestranně dokumentovala svou programovou nestálost. Miloši Zemanovi jsem tenkrát řekl: "Rád bych viděl, jak se české politické spektrum přestává dělit na ty, kdo hájí zájmy lidí průměrných a nižších příjmů, a na ty, kdo prosazují platby školného, platby za základní zdravotní péči. Rád bych viděl, jak strany, které lobbují za zájmy podnikatelů, navrhují zlepšení mzdových a pracovních podmínek zaměstnavatelům."
Dnes chci ovšem připomenout především italského politologa Norberta Bobbia, který ve své práci Pravice a levice - důvod a rozdělení politické scény napsal: "Problém nerovnosti mezi lidmi a národy našeho světa ve vší své závažnosti a nesnesitelnosti přetrval. Utěšujeme-li se tím, že naše kultura umožnila dvěma třetinám společnosti, aby žila normální život, nemůžeme zavírat oči před faktem, že ve zbytku světa je to umožněno jen jedné třetině, nebo dokonce jedné pětině či desetině. ***