(17.10 hodin)
(pokračuje Babák)
Momentální vláda Jiřího Rusnoka již prokázala v nesmírně složité situaci velkou odvahu. Kromě samozřejmě velmi specifického prostředí kultury se jí někdy až razantní personální kroky daří velmi důvěryhodně a kvalifikovaně obhájit.
Jiří Rusnok má podle mě předpoklady, aby stejně razantně kabinet postupoval i v případu, který je pro tuto zemi dle mého názoru nesmírně důležitý. Je to případ, který jsme jako Věci veřejné požadovali po momentální vládě, aby zahrnula do svého programového prohlášení. Zásadní je reorganizace nakládání se státním majetkem spojená s razantní změnou struktury a fungování Ministerstva financí. Ministr financí podporovaný silnou vládní stranou má dnes téměř neomezenou moc. Mimo jiné vládne velmi mocnému Finančněanalytickému útvaru. Při jeho zneužití jsou následky srovnatelné s následky justičních omylů. Finančněanalytický útvar podléhá pouze a přímo a jen ministru financí. Ministr financí sám dosazuje jeho členy. Dále taktéž vládne nad výběrem daní, cel, Úřadu pro správu státního majetku, vládne do značné míry státním rozpočtem, jeho rezervami, dodatečnými příděly peněz a vládne i mnoha rozhodujícím počtům v klíčových státních firmách. Ministr financí tak může jako římský vládce například ukázat palec nahoru a odpustí daně bez toho, aby se musel komukoliv zodpovídat. To je dle mého názoru systémová chyba. A tuto systémovou chybu bych rád velmi krátce i ilustroval na vlastním případu.
Já jako kdysi rebelující člen vládní koalice mám právě zkušenosti s Finančněanalytickým útvarem a věřte, užil jsem si své. Právě z Finančněanalytického útvaru zhruba před dvěma roky jakoby záhadně unikl vykonstruovaný kompletní spis, jakési trestní oznámení do Mladé fronty DNES. Začal mediální trestněprávní a samozřejmě i kontrolní hon na mě a všechny společnosti se mnou spojené. Činily se hlavně finanční úřady - rovněž spadající pod ministra financí. Kompletní ekonomický striptýz jsem nakonec obhájil před všemi finančními orgány i policií. Bohužel můj vnější mediální obraz byl těžce poškozen, ale vnitřně mě to posílilo. Nepláču. Nejsem zdaleka jediný, na koho aparát mocného Kalouska upřel své laskavé oko a ukázal mu, že i když nic neprovedl, měl by držet hubu a krok.
Bez vlastní zkušenosti bych možná takové díře v systému ani nevěřil. Nicméně proto tady dnes stojím a ptám se. Ptám se nového pana premiéra i nového pana ministra úřednické vlády, zda cítí tuto chybu a tuto moc soustředěnou do rukou jednoho člověka stejně. Ptám se, zda bude vůle toto řešit stejně razantně jako například změny v podání Ministerstva dopravy. A ptám se, zda bude vůle rozmělnit tuto moc jednoho člověka například na celou vládu či Parlament nebo jiný systém.
Děkuji za pozornost. (Ojedinělý potlesk z lavic VV.)
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Děkuji panu poslancovi. K jeho námitce pouze konstatuji, že podle § 59 odst. 3 poslanec se v rozpravě neobrací přímo na jiné poslance a případné dotazy na ně klade prostřednictvím předsedajícího. Tedy je to komunikace mezi poslanci, nikoli ve vztahu k členům vlády.
Faktická poznámka.
Poslanec Michal Babák: Omlouvám se tedy, neznalost mého jednacího řádu v prvním volebním období. (Oživení v sále.)
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Děkuji pěkně. Budeme pokračovat v rozpravě. Dále je přihlášen pan poslanec Miroslav Grebeníček. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, když v roce 2010 vznikla vláda Petra Nečase, zdálo se, že převaha 18 poslanců ve Sněmovně dává takřka jistotu, že co si tato vláda umane, to také prosadí. Brzy však přišla doba známého úsloví, že kdo chce moc, nemusí nakonec získat nic. Drtivá převaha ve Sněmovně se postupně změnila v převahu jediného hlasu a i ten Nečasova vláda pracně hledala k přehlasování vet senátních či prezidentských. A to nechci mluvit o politických mrtvolách, které vroubí tříletou cestu zmíněné koalice. A už vůbec nechci připomínat folklorní skupinu modrých rebelů, která vyzvala Petra Nečase ke svéráznému tanci.
Když hodnotil svou vlastní stranu europoslanec za Občanskou demokratickou stranu Jan Zahradil, zmínil, že v řadě regionů se symbolem ODS stala například tlustá býčí šíje opásaná zlatým řetězem či za podvod pravomocně odsouzený vekslák nebo tzv. podnikatel s evropskými fondy a veřejnými penězi, popřípadě místní don Vitto Corleone, bez jehož souhlasu nelze jmenovat ani hajzlbábu na veřejném záchodku. K jeho hodnocení lze už jen dodat, že zapomněl na roli centra, tedy vedení ODS a tehdejší koaliční vlády. V té souvislosti je rovněž pozoruhodné, že už dokonce i na sněmu Strany soukromníků se ozvalo, že spolupráce s Občanskou demokratickou stranou jim škodí, protože ODS je veřejností i mnoha podnikateli vnímána jako skutečná nefalšovaná mafie.
Tisíce lidí pak 15. března loňského roku zaplavily náměstí větších měst, aby hlasitě protestovaly nejen proti vládě Petra Nečase, ale i proti arogantním praktikám tehdejšího prezidenta Václava Klause. Společným motivem bylo znechucení z politiky, nesouhlas s vládními škrty a arogance vládních politiků při prosazování asociálních reforem. Demonstranti volali po demisi vlády, ustavení dočasného kabinetu složeného z odborníků a odstoupení prezidenta Klause. Nejsilnější potlesk zazněl právě při oznámení výzvy k odstoupení Václava Klause a také výzvy k zastavení tzv. církevních restitucí. "Vzdělání není byznys! Důchodci nejsou odpad! Vy nejste vláda! Vláda má tvořit, ne krást a lhát!" - ozývalo se tenkrát z řad demonstrantů. Mnozí lidé už tehdy nevydrželi neustálý a každým dnem stupňující se stres, kterému je vystavovala tehdejší vláda nekonečnými oznámeními, co všechno jim buď zdraží, nebo sebere. S rozumným šetřením by lidé nepochybně souhlasili, ale když vidí, že se státní peníze rozkrádají nebo utápějí v nesmyslných projektech a v statisícových odměnách vládním věrným, ztratili či ztrácejí trpělivost.
Ano, mnozí reprezentanti Nečasovy vládní koalice brzy pochopili, že kromě sladkého pocitu moci se jim otevírá cesta k netušeným finančním možnostem. ***