(17.50 hodin)
(pokračuje Kužvart)
Vzhledem k předpokládané privatizaci Transgasu je však nutné tuto deformaci postupně odstranit. I zde je tedy jednoznačný signál - bohužel signál velice negativní pro malospotřebitele - že zde cena půjde nahoru. Růst cen zemního plynu půjde nahoru.
Byl zmíněn moment využití uhlí. Vracíme se k uhlí. Já bych tady chtěl konstatovat, že jediný, kdo z toho může mít radost, je ten, kdo se zabývá těžbou uhlí, ať už nějaký dnešní uhelný magnát, či horníci. Současná cena hnědého uhlí pro domácnosti v Praze pro ilustraci je 1600 Kč za tunu. Tato cena je již několik let bez výraznějších změn. Důvodem stagnace cen uhlí je jednak klesající poptávka a jednak to, že cena uhlí - a především energie z něj získané, jak tepelné, tak elektrické - nezahrnuje externí náklady. Nízká cena uhlí v porovnání s jinými palivy či způsoby vytápění je tedy důsledkem nikoli toho, že by uhlí bylo ekonomicky výhodnější. Externí náklady totiž většinou hradí stát z daní. A to je zásadní sdělení. Platíme je všichni, všichni v České republice, všech deset milionů občanů. Je to ale důsledek špatně nastavených cenových relací. Cestou dosažení správných cenových relací paliv je zahrnutí externalit do cen uhlí prostřednictvím daně z paliv a energie. Ceny uhlí a především jakékoliv energie získané z uhlí by tedy v budoucnu měly též růst, přičemž z pohledu ochrany životního prostředí by tento růst měl být teoreticky rychlejší než cen energií, jako je např. energie ze zemního plynu, kde dopady na životní prostředí jsou výrazně nižší.
K otázce týkající se toho, jak vlastně naši občané jsou těmi cenovými deformacemi, tím cenovým vývojem nějak manévrováni či směrováni k využívání toho či onoho média, chtěl bych zde zmínit několik čísel. Jde o průměrné náklady na vytápění rodinného domku včetně DPH v roce 2000. Budu zmiňovat celkové náklady, kde jsou obsaženy jak náklady na palivo, tak i náklady na pořízení daného způsobu vytápění.
Z hlediska nákladů v korunách na GJ je nejdražším zdrojem propan. Na druhém místě jsou lehké topné oleje. Na třetím místě z hlediska nákladů celkových je elektřina. Na čtvrtém místě je způsob získání energie pro otop - centrální zásobování teplem. Naopak absolutně nejlevnější je uhlí. Je to potvrzení mých předchozích slov. Zde by ten exkurs do svým způsobem osudů - jako by je vymyslel Jára da Cimrman - mohl končit. Já bych chtěl ale konstatovat, že podobnou cestou, bohužel, jdou i jiné kandidátské země Evropské unie. Pan poslanec zmínil, že jsme tlačeni do těch změn cen energií Evropskou unií. Já o tom zdaleka nejsem přesvědčen. Chtěl bych ten velmi negativní proces, vývoj, demonstrovat na zkušenosti jiné kandidátské země - Polska.
V Polsku se počátkem 90. let z mezinárodních zdrojů, především programů GEF, investovala obrovská částka především do plynofikace domácností. Dělo se to ale v situaci, kdy paralelně docházelo k podobnému vývoji, kterého jsme svědky v České republice od počátku roku 1998. V Polsku totiž v letech 1991 - 1992 byly zvýšeny ceny plynu o 35 %. Jednalo se o politiku, kterou prosazoval tehdejší ministr financí Lešek Balcerowicz. Šlo o deregulaci cen. V roce 1993 za ministra financí Ošjatinského byla v Polsku zavedena daň z přidané hodnoty. Na plyn byla uzákoněna sedmiprocentní daň z přidané hodnoty, která se dodnes nezměnila. Na dodávky tepla bylo ve stejné době uzákoněno rovněž sedmiprocentní zdanění DPH, již ale do roku 1996 postupně po krocích 12 % a 17 % se zvýšilo až na 22 %. Co to znamenalo konkrétně třeba pro město Wróclav? Znamenalo to to, že se toto město, které se původně topilo v dýmu, počátkem 90. let díky velice razantní plynofikaci zlepšilo ve stavu životního prostředí, ale posléze občané ve Wróclavi, ale i v jiných polských městech zase zareagovali naprosto spontánně - zase instalovali z těch sklepů a půd svá kamínka na především tuhá paliva, na hnědé uhlí a pochopitelně, tak jako bohužel i u nás, se začaly spalovat i domácí odpady.
Je to tedy situace, která není bohužel neobvyklá v kandidátských zemích Evropské unie. A je to daň za - musím to říci - naprostou bezkoncepčnost, za to, že nebyly nastaveny pravdivé informace v ceně energií, že stát ať už tam či onde neformuloval energetické koncepce tak, aby chránily životní prostředí a aby umožnily všem subjektům, nejen malospotřebitelům, ale i podnikatelským subjektům, jít cestou, která je podle mého soudu obrovsky perspektivní. Jedná se o využívání obnovitelných zdrojů energií.
A zde bych chtěl upřít vaši pozornost na to, co tedy nyní zde v České republice pro to my můžeme udělat. V podmínkách České republiky lze z obnovitelných zdrojů energií k vytápění domácností především použít biomasu, tepelná čerpadla nebo solární systémy. Jak jsem před chvílí zmínil, z těch čísel plyne, že vytápění, ať už biomasou, či tepelnými čerpadly, je z hlediska svých nákladů schopné konkurovat vytápění zemním plynem. Chci znovu zdůraznit, že celkové náklady na vytápění biomasou jsou - propočteno na Kč/GJ - 283 korun. A jenom pro připomenutí - u hnědého uhlí je to 223 korun. Srovnám nejdražší propan - je to 569 korun. Čili - biomasa 283 Kč a nejdražší propan Kč 569. Výhodnost je nabíledni.
A co se týče tepelných čerpadel, tam je náklad na GJ v korunách, celkový náklad - to znamená, znovu opakuji, na náklady na pořízení daného způsobu vytápění, včetně nákladů na "palivo" - Kč 296. Zde tedy vidíme, že toto se začíná již velmi spolehlivě blížit do oblasti schopné konkurovat těm klasickým zdrojům energií. Bohužel, znovu opakuji, vytápění uhlím je výrazně levnější. Pochopitelně, vytápění solárním systémem je nákladově někde mezi elektřinou a lehkými topnými oleji. Není však schopné zabezpečit veškerou spotřebu energie domácnosti. Jde pouze - a to chci zdůraznit - o přitápění a ohřev teplé vody. Není to tedy lék, který by obecně mohl zafungovat.
Vytápění obnovitelnými zdroji je však ještě limitováno dalšími omezeními. U biomasy, která je nejefektivnější, nejlevnější, je to omezená dostupnost paliva. Dřevo logicky není všude k dispozici a větší vzdálenost zdroje paliva zvyšuje náklady. Naproti tomu není problémem technická stránka věci. Kotle na biomasu umožňují teplovodní vytápění, jsou vybaveny automatickou regulací a mají zásobník umožňující přikládání na zhruba jednou až třikrát v týdnu. Z hlediska jakéhosi uživatelského komfortu je to cesta vpřed.
U tepelných čerpadel je problémem vysoká počáteční investice - zhruba 200 až 300 tisíc korun. To je právě pro spoustu sociálně slabších domácností naprosto neschůdné. Problémem solárních systémů je logicky i to, že nejsou schopné zajistit celoroční spotřebu tepla a teplé vody.
Z důvodu vytvoření reálné možnosti přechodu od vytápění uhlím, zemním plynem či elektřinou na vytápění obnovitelnými zdroji pro obyvatele vláda v roce 1998 schválila státní program na podporu úspor energie a využívání obnovitelných zdrojů energie.
***