(17.40 hodin)
(pokračuje K. Vymětal)
Výsledkem je, že se do domů a domků stěhují zpět stará kamna a topí se vším, co hoří, od uhlí, dřeva přes staré boty a textil až po umělé hmoty. Lidé šetří peníze za otop, protože příjmy nemají. Z komínů stoupá černý dým a lidé se dusí. Mám už k tomu řadu podnětů od občanů.
Prý nás do narovnávání cen energetických médií tlačí EU, ale naopak netlačí nás do narovnávání příjmů s EU. Dokonce by chtěla Evropská unie kvůli našim nízkým příjmům o sedm let odložit volný pohyb našich pracovníků do zemí Evropské unie od našeho vstupu, ale ceny by chtěla mít narovnány už teď. Že se kvůli takovémuto přístupu tady doma sami udusíme, to naší vládě ani EU zřejmě nevadí. Možná že je to nový systémový přístup, jak u nás vyřešit nedostatek financí na důchody, protože se jich nedožijeme. Nebo že by to byl skvělý nápad pro oživení naší ekonomiky zavedením nového tržního oboru "prodej čistého vzduchu v pytlíku"? Co vy na to říkáte jako ministr životního prostředí a člen vlády?
Místopředseda PSP Ivan Langer: Slovo má ministr životního prostředí. Prosím.
Ministr životního prostředí ČR Miloš Kužvart: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, otázky byly položeny, pevně věřím, že v určité nadsázce, protože evidentně není cílem a nebylo cílem žádné z polistopadových vlád řešit problém mandatorních výdajů tím, že učiníme životní prostředí neobyvatelným. Na druhé straně vliv cen energií se znečišťováním životního prostředí velmi úzce souvisí, protože paliva využívaná k energetickým účelům představují jeden z nejvýznamnějších faktorů znečištění životního prostředí, především ovzduší, ale jde i o vznik tuhých odpadů.
Neméně významným problémem z pohledu ekonomiky České republiky je dosud vysoká míra energetické náročnosti ekonomiky vztažená na jednotku HDP. Jinými slovy, na produkci ekvivalentní jednotky produktu je v ČR spotřebováno výrazně více energie - pochopitelně záleží na metodice propočtu HDP - přičemž deformované ceny energie k tomuto stavu nemalou měrou přispívají.
To, co jsem dosud konstatoval, se týká záležitostí makroekonomických ve vztahu především k průmyslu. Otázka interpelace pana poslance směřovala do sféry malospotřeby. Zde si pochopitelně uvědomujeme, že celá strategie let 1994, 1995, 1996, tzv. program ozdravení ovzduší, na který si všichni dobře vzpomínáme, to byla skutečně slepá ulička, jako by tento program nadiktoval v roce 1994 slavný Jára Cimrman. My jsme se tehdy vydali jako země cestou skutečně neuvěřitelnou. Tehdy se propagovala montáž elektrických přímotopů, lidé k tomu byli velice účinně motivováni nejrůznějšími způsoby a skutečně došlo k velkému nárůstu spotřeby elektřiny. Nerad bych zde diskutoval celý kontext, kde bychom mohli předkládat různé hypotézy a teorie, proč to bylo, aby se např. vytvořila umělá poptávka po elektřině, což se také stalo.
To, co bylo zmíněno v interpelaci pana poslance na druhém místě, je také pravda. Velice mohutně se plynofikovalo. Z tohoto místa bych chtěl konstatovat, že ve velké většině českých měst a obcí, tam, kde má plynofikace logiku, byla již ta základní infrastruktura vybudována. Co je však ale velice složité, je to, že cena plynu nyní znamená pro řadu malospotřebitelů, že např. obec, která uspěla před rokem dvěma u mimorozpočtového zdroje Státního fondu životního prostředí ve věci své žádosti na podporu plynofikace, je nyní postavena do svým způsobem neřešitelného problému. Ty domovní přípojky, které nakonec samy budou platit, tu část, která u té obce vždy je zčásti pouze úvěrem, nikoli dotací, tak najednou se občané nechtějí připojit a vracejí se k mnohem méně ekologickým způsobům vytápění.
Chtěl bych tu konstatovat - a trochu reaguji na poslední otázky pana poslance - že nárůst cen plynu není dán zdaleka nějakým tlakem EU. Také bych si rád představil, že půjdeme ruku v ruce s nárůstem cen životních potřeb i v oblasti platů, mezd, evidentně ano. Mám za to, že i v této oblasti bude nezbytné před naším vstupem do EU mít parametry vyrovnány, to je jednoznačné. Nerad bych se teď pouštěl do nějakých úvah, v kolika procentech to bude v té či oné oblasti dorovnáno a kolik procent budeme mít ještě povoleno nemít naprosto shodná čísla z hlediska životních nákladů, platů a mezd s Evropskou unií.
Ale zpět k problému, který tady je. Je nutné ho zarámovat do širšího kontextu. Diskutujeme o cenách energie. Začnu cenami elektřiny. Elektřina se v ČR vyrábí, jak je obecně známo, především z domácích paliv, takže není závislá na vývoji světových cen paliv.
Je zde tedy určitý prostor pro samostatnou národní cenovou politiku. Ceny elektřiny jsou regulovány státem. V letech 1992 - 97 cena elektřiny v podstatě stagnovala, resp. kopírovala inflaci, takže byly zachovány existující cenové deformace, tzn. nízké ceny pro domácnosti neodpovídající nákladům a jejich dotování prostřednictvím vysokých cen pro ostatní odběratele. K razantnější nápravě těchto deformací začíná docházet až od počátku roku 1998, ke škodě našich občanů i celkového životního prostředí ČR až potom, co proběhl onen cimrmanovský program ozdravení ovzduší. Znovu pro připomenutí chci konstatovat, že tehdy na návrh poslanců v roce 1994 došlo k přesunu částky 6 mld. 100 mil. Kč z FNM do Státního fondu životního prostředí, kde počínaje rokem 1994 se realizoval onen pro řadu domácností velice vražedný projekt instalace elektrických přímotopů a zčásti také podpora plynofikace.
Ceny elektřiny však nadále i po změnách, které začaly hlavně rokem 1998, neobsahují řadu nákladů. Především jde o externí náklady na nápravu škod způsobených výrobou elektřiny na zdraví lidí, na přírodě, škody způsobené korozí apod. Liberalizace energetického trhu sice prostřednictvím konkurence vytvoří tlak na snižování výrobních nákladů, ale tento prostor pro snižování cen však rozhodně nebude dostatečný pro to, aby eliminoval nárůst cen z titulu zahrnutí externalit. Takže na závěr k té elektřině. Další růst cen elektřiny je tedy i v budoucnu nevyhnutelný.
Co se týká cen zemního plynu, zemní plyn se do České republiky prakticky výhradně dováží, takže jeho ceny jsou závislé na vývoji světových cen. Světová cena zemního plynu je vázána na světovou cenu ropy. Tato vazba je však poněkud nesmyslná, protože nevyjadřuje skutečnou hodnotu či vzácnost ropy jako přírodního zdroje a zemního plynu jako přírodního neobnovitelného zdroje. Světové zásoby zemního plynu jsou podstatně větší než světové zásoby ropy. U zemního plynu tedy prostor pro nějakou samostatnou národní cenovou politiku není příliš velký. I ceny zemního plynu jsou regulovány státem. Cena zemního plynu roste celkem pravidelně v závislosti na růstu světových cen ropy. Vzhledem k tomu, že ceny zemního plynu jsou též deformované, rostou ceny pro domácnosti rychleji než ceny pro ostatní odběratele. Nízké ceny pro domácnosti neodrážejí náklady a jsou dotované z výnosů státního podniku Transgas za tranzit zemního plynu přes naše území na západ.
***