Důvodová zpráva
k návrhu novely trestního zákona
Obecná část
Pro předložený legislativní návrh má zásadní význam programové prohlášení vlády národního porozumění, přednesené ve Federálním shromáždění ČSSR dne 19.12.1989 a zrušení ústavního článku č. 4 o vedoucí úloze KSČ. Vyplývá z něho jednoznačný požadavek odstranit z trestního zákona veškerá ustanovení, která přispívala k ochraně monopolu jediné vládnoucí strany.
Dále je nezbytné, aby ustanovení trestního zákona nebránila koncepci budování otevřeného typu ekonomiky, v němž budou mít všechny hospodářské subjekty rovné postavení, bez ohledu na to, na jakém vlastnickém základě budou fungovat.
Těmto požadavkům proto bylo nutno přizpůsobit i dosavadní zásady novelizace a vypracovat návrh novely trestního zákona takovým způsobem, aby novelizovaný trestní zákon mohl po určité přechodné období plnit funkci ochrany společnosti do doby, než bude po přijetí nové Ústavy vypracována zcela nová koncepce trestního zákonodárství.
xxx
O potřebě novelizace některých ustanovení trestního práva hmotného se uvažovalo již od poloviny sedmdesátých let. Výsledky analýz, které byly od té doby několikrát prováděny, ukázaly, že platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1962 spolu s ostatními právními předpisy upravujícími oblast trestního práva hmotného, však ukázaly, že platný trestní zákon vcelku vyhovuje mocenským potřebám tehdejšího státu.
Provedené analýzy ukazovaly na soustavný růst počtu deliktů projednávaných soudy za dobu účinnosti trestního zákona i na značný počet zejména krátkodobých trestů odnětí svobody. Tyto ukazatele nás v mezinárodním srovnání stavěly do nepříznivého postavení ve vztahu k většině kapitalistických zemí, ale i ve vztahu k některým zemím socialistickým.
Vzhledem k tehdejší situaci nemohly tyto analýzy vyústit v otevřené konstatování, že tento stav je způsoben rozporem mezi teoretickým a ideologickým postulátem pomocné úlohy trestní represe a mezi fakticky prováděnou trestní politikou, určovanou tehdejším stranickým vedením na základě zcela pragmatických potřeb.
Platná trestněprávní úprava, zejména v I. hlavě, ale i některých dalších ustanoveních zvláštní části, umožňovala jako trestné činy postihovat i společensky pozitivní jevy, zejména trestat občany za to, že využívají práv proklamovaných v ústavě a zakotvených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Československá republika vázána. V současné době je užití těchto ustanovení blokováno stanoviskem Generální prokuratury ČSSR vydaným po dohodě s federální vládou o tom, že jednání občanů, směřující k naplnění takových práv, byť po formální stránce naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu, není pro nedostatek společenské nebezpečnosti trestné. Je však nezbytné pro upevnění právní jistoty, aby došlo k výslovným změnám těch ustanovení zákona, která by mohla představovat nebezpečí pro další demokratický vývoj.
Faktické zostřování trestní represe bylo dřívějším vedením pokládáno za nejúčinnější a často jediný prostředek k potlačování společensky negativních jevů a samotné trestněprávní předpisy byly kasuisticky a utilitárně přizpůsobovány momentálním potřebám represe.
Dokladem toho je nejen vydání zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, jímž měl být v rámci pokrizové normalizace zabezpečen účinnější postih deliktů o nízkém stupni nebezpečnosti pro společnost, když zákon o místních lidových soudech jako důsledek chybné teze o přechodu k všelidovému státu se ukázal jako nevyhovující. I další, dílčí novely trestního zákona (např. zavedení ustanovení § 156a o ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele a zejména naposledy vydání zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění ČSSR č. 10/1989 Sb.) prohlubovalo tendenci faktického zostřování represe.
Další závažnou příčinou, která měla za následek nežádoucí růst počtu deliktů projednávaných soudy, byly změny ekonomické povahy. Skrytá i otevřená inflace postupně stlačovala reálnou výši škody, která u majetkových deliktů tvořila znak základních i kvalifikovaných skutkových podstat a byla buďto v zákoně (§ 3 zákona o přečinech) nebo judikaturou stanovena pevnou částkou. To mělo za následek, že před soud se stále častěji dostávaly činy, které v padesátých letech byly považovány za přestupky.
Neklesající podíl recidivy ukazoval na nízkou účinnost, zejména trestu odnětí svobody, který byl sice proklamován jako opatření výchovné, ale fakticky, především u pachatelů závažnějších trestných činů, byl chápán jako prostředek dlouhodobé detence a izolace takových pachatelů. Tato tendence byla podporována i nízkou úrovní právního vědomí veřejnosti, které shodně s vedoucími představiteli státu odmítalo akceptovat tezi, že na sociálně patologického jedince je v zájmu jeho nápravy nutno vynaložit obdobně vyšší společenské náklady, jako na uzdravení jedince nemocného. Náklady na výkon spravedlnosti a vězeňství byly pokládány za stejně "zbytkové" jako náklady na zdravotnictví.
V tomto rámci nebylo možno přikročit k zásadní reformě trestního zákonodárství, třebaže v průběhu uplynulých patnácti let byla vyslovována řada dílčích návrhů, které však nebyly vedeny jednotící koncepcí. Z časových důvodů není možno tuto zásadní reformu uskutečnit ani v této etapě, proto se návrh novely omezuje jen na odstranění nejzávažnějších nedostatků platného zákona, které by mohly bránit plnění jeho účelu v rámci demokratické společnosti.
Nové společenské vztahy, vznikající v současné době, umožňují zrušit bez náhrady většinu přečinů. Zbývající přečiny, jejichž existence má v trestním právu opodstatnění - nedovolené držení zbraně a přečiny proti cizímu majetku se škodou nepřevyšující 1 500 Kčs (v navržené úpravě trojnásobek minimální měsíční mzdy) mohou být začleněny zpět do trestního zákona, tím spíše, že i v dosavadní úpravě existuje 72 deliktů s trestní sazbou stejnou nebo nižší než dosavadní přečiny. Tím bude odstraněna disproporce v kategorizaci deliktů a z hlediska materiální stránky vzniknou v podstatě tři typy trestných činů - s trestní sazbou do jednoho roku odnětí svobody, za něž může být nepodmíněný trest uložen jen zcela výjimečně, dále ostatní trestné činy a trestné činy závažné, pro něž je v trestním řádu zakotvena příslušnost krajského soudu.
Pokud jde o systém trestů, určitý průlom do univerzality trestu odnětí svobody znamená ustanovení o tom, že za trestné činy s trestní sazbou nepřevyšující jeden rok odnětí svobody je možno uložit trest odnětí svobody jen výjimečně.
Zásadním způsobem se mění také otázka výjimečných trestů. Návrh je k připomínkovému řízení předkládán ve dvou alternativách: jako úplné zrušení trestu smrti nebo jako jeho velmi podstatné omezení.
Poměrně početné změny v trestním zákoně vyplývají z požadavku jeho deideologizace, z opuštění představy o tom, že by orgány společenských organizací měly plnit úkoly státu a ze zrušení zvláštní, přísnější ochrany majetku v socialistickém vlastnictví.
Další změny vyplývají z nutnosti přizpůsobit trestní zákon mezinárodním smlouvám, jimiž je Československá socialistická republika vázána. To je i důvodem zavedení některých nových skutkových podstat.
Novela tedy prohlubuje diferenciaci trestní odpovědnosti, odstraňuje nejzávažnější nedostatky bránící prohloubení pomocné úlohy trestního práva a současně odstraňuje i ustanovení, která by mohla překážet rozvoji nově vznikajících vztahů demokratické společnosti, zejména vztahů ekonomických.
xxx
Nová úprava trestního zákona si nevyžádá zvýšení finančních nákladů ze státního rozpočtu ani zvýšení nároků na pracovní síly.
Zvláštní část
K článku I písmeno A
(k úpravám obecné části trestního zákona)
K č. 1:
Se zrušením ústavního článku č. 4 o vedoucí úloze KSČ a koncepcí budování otevřené ekonomiky odpadly i důvody, aby v úvodním ustanovení trestního zákona byla zvlášť zdůrazňována ochrana majetku v socialistickém vlastnictví.
K č. 2:
V posledních letech se na celkovém stavu kriminality ve stále větší míře podílejí trestné činy spáchané v souvislosti s nealkoholovými toxikomaniemi. Je nutno očekávat, že zneužívání různých návykových látek, které se stává vážným celosvětovým sociálním problémem, bude pronikat i na území naší republiky.
Dosavadní vnitrostátní právní úprava zneužívání návykových látek vycházela z jednotné úmluvy o omamných látkách, která vstoupila v platnost v roce 1964. Současné vědecké poznatky i klinická praxe potvrzují, že nebezpečí vzniku toxikomanie je dáno i zenužíváním řady dalších látek, které vedle výrazných léčebných účinků mohou při nekontrolovaném požívání vést k chorobnému návyku nebo k psychickým změnám negativně ovlivňujícím sociální chování jedince. Komise OSN pro narkotika označuje tyto látky jako psychotropní a vyhlásila v roce 1971 Úmluvu o psychotropních látkách, která po ratifikaci stanoveným počtem států nabyla účinnosti v roce 1976. Usnesením vlády ČSSR ze dne 9.6. 1988 č. 171 vyslovila vláda souhlas s přístupem ČSSR k této úmluvě (s výhradou některých článků). Je proto třeba pojem psychotropní látky zavést i v československém právním řádu.
Sociální chování lidí mohou nepříznivě ovlivňovat také další látky, které působí na psychiku člověka a na jeho rekační a rozumové schopnosti. Je proto třeba v trestním zákoně šíře vymezit souhrnný pojem "návykové látky", který by umožnil chránit celospolečenské zájmy nejen při omezování alkoholismu, ale i nealkoholových toxikomanií.
Z uvedeného vymezení vyplývá, že okolnosti vylučující nepříčetnost pachatele (§ 12 odst. 2 tr. zák.) nebude možno nadále vázat pouze na případy, kdy se pachatel uvede do stavu nepříčetnosti požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. Obdobně i ustanovení § 25, věta druhá tr. zák. se nyní bude vztahovat i na případy, kdy pachatel si přivodil stav zmenšené příčetnosti požitím jiné návykové látky než alkoholického nápoje nebo omamného prostředku. Obdobné důsledky vyplývají i pro použití ustanovení § 32 odst. 1 tr. zák. V citovaných ustanoveních obecné části trestního zákona byl proto pojem "alkoholické nápoje nebo omamné prostředky" nahrazen pojmem "návykové látky".
K č. 3-6:
Ustanovení o místní působnosti trestních zákonů je třeba přizpůsobit mezinárodním slouvám, jimiž je Československá socialistická republika vázána.
V § 17 se vedle dosavadní zásady teritoriality zakotvuje tzv. princip vlajky jako zvláštní princip působnosti trestního zákona, který však má jinak stejný režim jako princip teritoriality. Dosud se paluba československých civilních letadel a lodí považovala za součást území ČSSR, jestliže se letadlo nebo loď nacházely na širém moři, nad ním nebo pod ním, popř. v jiném prostoru nepodléhajícím suverenitě žádného státu. Tato právní fikce založená na tzv. doktríně teritoriálnosti paluby lodí a letadel již není v souladu s řadou mezinárodních úmluv. Jde zejména o Úmluvu o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě letadla (vyhl. č. 102/1984 Sb.), Úmluvu o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví (vyhl. č. 16/1974 Sb.), Úmluvu o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (vyhl. č. 96/1974 Sb.) aj. Tyto úmluvy ukládají smluvním státům povinnost založit působnost svého trestního zákona na činy spáchané na palubě jejich lodí a letadel, ať se nacházejí kdekoliv, tedy např. i v pobřežních vodách, přístavech a ve vzdušném prostoru cizích států apod.
Působnost československého trestného zákona je dále nutno rozšířit odkazem na mezinárodní smlouvy, jimiž je Československá socialistická republika vázána. Řada těchto smluv ukládá smluvním státům povinnost uplatnit svou trestní jurisdikci podle principů, které československý zákon buď vůbec nezná (např. podle principu pasivní personality), nebo které vymezuje úže (např. podle principů ochrany a univerzality nad rámec podmínek stanovených v § 19 a 20).
Do vnitrostátního práva je také třeba promítnout ustanovení některých již platných, popř. připravovaných smluv, které umožňují převzít trestní stíhání i v případech, kdy jinak není dána působnost československého zákona a československá jurisdikce. V těchto případech nikoli přímo smlouva, ale žádost cizího státu o převzetí trestního stíhání na základě smlouvy zakládá působnost československého zákona. Bez tohoto dalšího odkazu by Československá socialistická republika nemohla převzít trestní stíhání v těchto případech, poněvadž by nebyla dána působnost jejího trestního zákona a její jurisdikce.
Některé mezinárodní smlouvy vylučují působnost československé jurisdikce ohledně některých trestných činů spáchaných na území ČSSR. Také tato ustanovení je třeba promítnout do vnitrostátního práva.
K č. 7:
Trestní zákon na více místech užívá pojmu "řádný život pracujícího člověka" jako ideologický protiklad proti občanovi, který by žil např. z výtěžku svého kapitálu apod. Nadále i takovýto život bude třeba považovat za řádný. Proto se od přívlastků tohoto typu upouští.
K č. 8:
Vzhledem k tomu, že trestní řád stanoví okruh subjektů, které jsou oprávněny nabídnout záruku za nápravu obviněného daleko šířeji, než jen na společenské organizace, vychází se v trestním zákoně ze zásady, že subjekt oprávněný nabídnout záruku, není tímto zákonem určen. Upouští se rovněž od představ o výchovné síle kolektivu, soud nadále přihlíží jen k možnostem výchovného vlivu toho, kdo záruku nabídl.
K č. 9-10:
Vláda po projednání návrhu novely doporučila zrušit trest nápravného opatření, který v nových společenských podmínkách zcela ztrácí svůj význam. I v dosavadní podobě byl veřejností pokládán v podstatě jen za obměnu peněžitého trestu, placeného ve splátkách a svou motivační funkci - řádný výkon práce - neplnil. Jako nejmírnější druh trestu by jen napříště bylo možno ukládat jen osobám námezdně pracujícím, čímž by byly diskriminovány osoby individuálně podnikající, mající svobodné povolání apod. Navíc smluvní volnost pracovního poměru, která je nedílnou součástí trhu pracovní síly, by byla existencí trestu nápravného opatření rovněž narušena, neboť by bránila volnému rozvázání pracovního poměru potrestaným, což v nových podmínkách rovněž není žádoucí. Proto byl trest nápravného opatření ze systému trestů vypuštěn a změna byla provedena i v dalších ustanoveních obecné i zvláštní části.
K č. 11:
Otázkou ukládání trestu za nejzávažnější delikty byla v popředí pozornosti všech připomínkových míst i veřejnosti. Třebaže trest smrti byl v posledních dvaceti letech ukládán výlučně za vraždu spáchanou za zvlášť přitěžujících okolností a v porovnání s celkovým počtem spáchaných vražd byl trestem výjimečným, má otázka ukládání trestu smrti širší aspekty a ve své podstatě přesahuje okruh trestního práva a kriminologie.
Podle údajů Amnesty international k srpnu 1987 existovalo ve světě 32 zemí, kde je uložení trestu smrti vyloučeno (z toho 21 po druhé světové válce), 18 kde je jeho uložení vyloučeno v době míru a 16 zemí, kde se trest smrti fakticky nevykonává, třebaže jej právní řád zná. Ve 110 zemích trest smrti existuje a vykonává se.
Z evropských zemí trest smrti existuje dosud ve všech socialistických zemích s výjimkou NDR, kde byl zrušen pro dobu míru v r. 1987, v Belgii, kde se však (s výjimkou obou světových válek) nevykonává od r. 1863, v Řecku (více než 10 let nebyl žádný trest vykonán) a Lichtenštejnsku (poslední výkon v r. 1785).
Samotný trest smrti je nehumánní a nedá se zdůvodnit jinými než pragmatickými argumenty. Jeho zastánci obvykle argumentují odstrašujícím účinkem tohoto trestu, který se však objektivně nedá prokázat. Především statisticky nijak nevzrostl počet nejzávažnějších deliktů v zemích, které trest smrti zrušily, jednak žádnou metodou nelze zjistit počet osob, které by snad byly hrozbou smrti skutečně od spáchání činu odvráceny.
Trest smrti je trestem absolutním, avšak neexistuje absolutní vina. Každý pachatel nejtěžšího činu byl tak či onak formován okolím, je to proto i díl viny společnosti na jeho činu. Trest smrti je nenapravitelný v případě justičního omylu, pochyb o příčetnosti pachatele apod.
Přesto přibližně polovina připomínkových míst je pro jeho zachování, také ze strany občanské veřejnosti přišla řada dopisů pro jeho zachování.
Právnická fakulta UK navrhla jeho zrušení po přechodnou, předem stanovenou dobu.
Tento návrh je v podstatě akceptován tím, že předkládaná novela bude mít časově omezenou platnost a předpokládá zpracování nové kodifikace po vydání Ústavy. V této kodifikaci bude možno otázku trestů za nejzávažnější delikty znovu zvážit.
Vláda po posouzení předložených variant řešení navrhla trest smrti zrušit a nahradit jej možností uložení doživotního trestu odnětí svobody za vyjmenované nejzávažnější trestné činy, jejichž skutková podstata obsahuje úmyslné usmrcení jiného. Takovýto trest, ukládaný za zvlášť přísných podmínek, plní dostatečně úkol ochrany společnosti před pachateli nejzávažnějších trestných činů.
Současně vláda navrhuje možnost podmíněného propuštění z doživotního trestu odnětí svobody po odpykání nejméně dvaceti let, neboť doživotní trest bez jakékoli naděje by se rovnal sociální popravě odsouzeného a byl by téměř stejně nehumánní, jako trest smrti.
Námitky veřejnosti, které mohou proti tomuto řešení nastat, lze odvrátit tím, že novela je řešením dočasným a po přijetí nové ústavy je v rámci prací na nové koncepci trestního zákona možno otázku znovu posoudit.
K č. 12 a 14:
Viz důvody k č. 8.
K č. 13:
Viz důvody k č. 2.
K č. 14 a 15:
Pohnutka "nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení" byla charakteristickým výrazem zpřísňování postihu občanů za projevy odlišných politických postojů, spjatým s uplynulým historickým obdobím. Přesto může být řada trestných činů, zejména teroristického charakteru, motivována nepřátelstvím k ústavnímu zřízení, proto ve výčtu přitěžujících okolností zůstává zachována.
K č. 16:
Úprava je v souladu s požadavky praxe. Jde o hmotněprávní ustanovení s procesními důsledky, proto bylo znění upraveno v souladu se zněním § 269 odst. 1 a § 284 odst. 1 tr. ř.
K č. 17:
Jde o důsledek nové úpravy § 29.
K č. 18:
Uvedené méně závažné delikty, nejde-li o případy zcela výjimečné, nevykazují takový stupeň společenské nebezpečnosti, aby nepodmíněný trest odnětí svobody byl pro ochranu společnosti nezbytný. Požadavek diferenciace trestní odpovědnosti vyžaduje, aby nepodmíněný trest odnětí svobody jako nejpřísnější prostředek společnosti byl používán jen vůči hlouběji narušeným pachatelům. Vzhledem k tomu, že možnost uložení nepodmíněného trestu je vztažena jen k osobě pachatele, je zřejmé, že se ustupuje od generálně preventivního účinku trestu v těchto případech.
K č. 19:
Úprava vyplývá ze změny úpravy výjimečného trestu.
K č. 20:
Výbory Federálního shromáždění ČSSR již v minulosti doporučily svými usneseními na základě projednání zásad využít při zpracování paragrafového znění připomínek a návrhů poslanců. Mezi takovými připomínkami se vyskytly opakovaně i poukazy na to, že spodní hranice trestní sazby u trestného činu loupeží podle § 234 tr. zák. je příliš vysoká a neumožňuje pachateli uložit podmíněný trest odnětí svobody ani tehdy, je-li intenzita použitého násilí nebo pohrůžky násilí nízká a jednání směřuje ke zmocnění se cizí věci malé hodnoty (např. částky na nákup cigaret apod.).
V připomínkovém řízení na shodný problém poukazovala Kancelář prezidenta ČSSR, pokud jde o spodní hranici trestní sazby u znásilnění, kde v řadě případů nebezpečnost jednání pachatele nedosahuje typové nebezpečnosti trestného činu znásilnění, avšak podmínky uvedené v § 40 tr. zák. nejsou splněny a není možno uložit kratší trest s podmíněným odkladem.
Konečně Nejvyšší soud ČSR v připomínkách k nově upravené skutkové podstatě trestného činu vraždy podle § 219 uvedl, že spodní hranice 10 let odnětí svobody u základní skutkové podstaty je pro některé zvláštní případy vražd (v afektu, na základě dlouhodobého týrání ze strany oběti apod.) příliš vysoká a podmínky § 40 tr. zák. jsou stanoveny tak, že toto ustanovení na podobné případy nelze aplikovat.
Uvedené připomínky není možno řešit změnou rozpětí trestní sazby, neboť by to znamenalo nově určovat typovou nebezpečnost jmenovaných trestných činů, která byla stanovena i ve vztahu k dalším deliktům uvedeným v trestním zákoně.
Připomínkám bylo vyhověno tím, že okolnosti a poměry, které bere soud v úvahu při mimořádném snížení trestu odnětí svobody nejsou již v zákoně charakterizovány jako výjimečné a mimořádné, ale soud je bude posuzovat vzhledem k tomu, zda použití trestu v zákonem stanovené sazbě by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné. Takováto úprava je v souladu s cíli depenalizace a s posílením samostatnosti soudů.
K č. 21:
Dosavadní úprava zvlášť nebezpečné recidivy vedla k přepínání trestní represe u pachatelů, kteří se opakovaně dopouštěli trestných činů menší společenské závažnosti. Neurčité vymezení "soustavného páchání trestných činů téže povahy" vedlo k tomu, že nahodilé vybočení pachatele, propouštěného z výkonu trestu odnětí svobody v sociálně konfliktní situaci, která byla často způsobena právě faktem předchozího odsouzení, jej předurčovalo k stále přísnějším trestům a fakticky ztěžovalo jeho resocializaci. Dlouhodobá detence takovýchto pachatelů nebyla společensky odůvodněna.
Navrhované zpřesnění má za cíl postihnout především pachatele hluboce narušené, u nichž zpřísnění trestu vyžaduje jak ochrana společnosti, tak i nutnost dlouhodobějšího výchovného působení.
Pro zvýšení právní jistoty je třeba definovat i okruh trestných činů, jejichž opakováním vzniká pro pachatele nebezpečí, že bude posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Úprava vyplývá z úpravy výjimečného trestu v § 29.
K č. 22:
Viz důvody k č. 9 a 10.
K č. 23:
Srov. důvody k č. 14 a 15.
K č. 24:
U trestu zákazu činnosti je účelné prodloužit zákonnou maximální dobu trvání trestu na deset let, neboť dosavadní horní hranice pět let nedává dostatečnou záruku dosažení nápravy pachatele ani účelu potlačovacího, tj. zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti.
Tak jako dosud po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti bude možné podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku. Délku zkušební doby dosud stanovenou na dva roky (§ 63 odst. 2 tr. zák.) je však třeba prodloužit na pět let a stanovit, že nemá být v konkrétním případě kratší než zbytek trestu, od jehož výkonu bylo upuštěno. Tím bude posíleno výchovné působení takového rozhodnutí.
Podle dosavadní právní úpravy bylo možno, že pokud byl pachateli uložen dvěma rozsudky nepodmíněný trest odnětí svobody a jedním z nichž též trest zákazu činnosti, pachatel vykonal trest zákazu činnosti ve výkonu trestu odnětí svobody; proto bylo třeba v zákoně výslovně uvést, že do doby výkony trestu zákazu činnosti se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává, a to ani tehdy, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za jiný trestný čin.
Do výkonu trestu zákazu činnosti bude započtena doba, po kterou bylo před právní mocí rozsudku obviněného odňato oprávnění k činnosti podle zvláštních předpisů. Tím se zamezí faktickému prodloužení trestu a dobu, po kterou trvalo přípravné řízení trestní i řízení před soudem, i obavám pachatele podat opravný prostředek, aby si dobu do právní moci rozsudku neprodloužil. Jde o obdobnou úpravu, jako je zápočet trvání vazby do výkonu trestu odnětí svobody (§ 38 odst. 1 tr. zák.).
K č. 25:
Úprava je v souladu s novým znění § 29.
K č. 26:
Po vzniku socialistického trestního práva v padesátých letech bylo použití peněžitého trestu značně omezeno s odůvodněním, že široké používání peněžitého trestu by zvýhodňovalo příslušníky buržoazie, která ještě vlastnila zbytky svého původního majetku. Většina řadových pracujících neměla dostatek prostředků k tomu, aby peněžitý trest mohla zaplatit, proto mělo být v širší míře místo tohoto trestu využíváno trestu nápravného opatření nebo trestu odnětí svobody. I to byl jeden z důvodů nadměrného růstu počtu ukládaných trestů odnětí svobody.
Dnešní majetková situace občanů je zcela jiná. Navíc okolnosti, které jsou uvedeny ve vztahu ke zpřísňování represe u majetkových deliktů, růst cen, mezd a platů a projevy inflace, působí i ve vztahu k pevně vyjádřeným částkám rozpětí peněžitého trestu. Proto bylo nezbytné tyto částky zvýšit.
Dosud bylo možné uložit peněžitý trest pouze tehdy, jestliže pachatel činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch, a dále jenom u těchto trestných činů, kde to bylo výslovně uvedeno ve zvláštní části trestního zákona. Možnost ukládat peněžitý trest je žádoucí rozšířit tak, aby ho bylo možno ukládat za úmyslné i nedbalostní trestné činy, i když tento motiv není dán, pokud se současně neukládá trest odnětí svobody. V takových případech bude možnost uložit trest peněžitý, např. vedle trestu zákazu činnosti, propadnutí věci aj. Možnost stanovení splátek již ve výroku rozsudku byla stanovena s ohledem na zrušení textu nápravného opatření.
K č. 27:
Zkušenosti s dosavadní aplikací trestu zákazu pobytu podle dosavadní úpravy ukazují, že je namístě pozměnit podmínky pro jeho uložení tak, aby byla širšímu okruhu pachatelů vzata možnost spáchání trestného činu na určitém místě.
Na rozdíl od dosavadní úpravy (§ 57a tr. zák.), podle níž tento druh trestu může být uložen pouze pachateli, který se vyhýbá poctivé práci a nemá trvalý pobyt v místě nebo obvodě, na který se trest zákazu pobytu má vztahovat, navrhuje se, aby tento trest mohl soud uložit vzhledem ke způsobu života a k poměrům pachatele úmyslného trestného činu širšímu okruhu pachatelů, aby se trest vztahoval na místo nebo obvod, v němž byl čin spáchán, popřípadě zároveň i na jiná místa nebo obvody. Další podmínka, totiž že to vyžaduje ochrana veřejného pořádku, lidí nebo majetku, by zůstala nezměněna. Připomínkám, že zákon by neměl být omezován pokud jde o místa, k nimž je pachatel vázán rodinnými a obdobnými vztahy, bylo vyhověno.
K č. 28-32:
Úpravy vyplývají ze změněného pojetí úlohy subjektů, které budou nabízet záruky za nápravu obviněného a z potřeby přizpůsobit trestní zákon novým poměrům.
K č. 33:
Vzhledem k úpravě sazeb trestů odnětí svobody u některých deliktů, která byla vyvolána jejich rostoucí nebezpečností pro společnost, jako je tomu u korupčních jednání veřejných činitelů, vzhledem k vytvoření některých nových skutkových podstat zvláště nebezpečných jednání i úpravě ukládání výjimečného trestu bylo nutno tyto změny promítnout i do ustanovení § 62 o zvláště nebezpečných trestných činech. Možnost podmíněného propuštění z trestu doživotí byla upravena v závislosti na úpravě § 29.
K č. 34:
Podmíněné upuštění od zbytku trestu zákazu činnosti se navrhuje upravit stejně jako u trestu zákazu činnosti novelizací ust. § 63 odst. 2 tr. zák., a to tak, že soud může stanovit zkušební dobu až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než je zbytek trestu.
K č. 35:
Viz důvody k č. 19-33.
K č. 36:
Výkon trestu odnětí svobody ve vojenském nápravném útvaru je zvláštním, nejmírnějším způsobem výkonu trestu, který se za podmínek § 39a odst. 5 nařizuje pouze u vojáků základní vojenské služby, jejichž stupeň narušení není hluboký. Proto bylo nutno upravit i zvláštní podmínky pro upuštění od zbytku výkonu tohoto trestu, jestliže odsouzený je dalšího výkonu vojenské služby neschopen.
K č. 37-40:
Úprava je v souladu s novou dikcí příslušných ustanovení zvláštní části.
V případech, kde dosavadní trestní zákon užíval pojmu "trest smrti", který v sobě zahrnoval současně i výjimečný trest odnětí svobody, bylo nutno znění zákona uvést do souladu s novou dikcí § 29.
K č. 41:
Dosavadní úprava zahlazení odsouzení nepamatuje na možnost zahlazení samostatného trestu zákazu pobytu a propadnutí majetku. Ježto tyto druhy trestů jsou v hierarchii trestů považovány zřejmě za přísnější než peněžitý trest nebo trest propadnutí věci (u nichž se k zahlazení odsouzení požaduje pouze doba jednoho roku), je na místě stanovit u zákazu pobytu a propadnutí majetku pro zahlazení odsouzení dobu tří let. Bude-li uložen takový trest vedle dalšího trestu, zahladí se trest zákazu pobytu podle dosavadního ustanovení § 70 odst. 2,3.
K č. 42:
Okolnosti, pro které může nastat účinek, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno v ustanovení § 70 odst. 3 doplnit v souladu s úpravou zahlazení odsouzení mladistvého.
K č. 43:
Ochranný dohled, zavedený zákonem č. 44/1973 Sb. jako samostatný druh ochranného opatření byl původně míněn jako jedno z resocializačních opatření. Ukázalo se však, že své poslání neplní. Díky tomu, že byl vykonáván orgány SNB, byl v podstatě administrativním prodloužením represivních opatření, vyplývajících z trestu a odsouzenými byl také tak chápán. Uložené povinnosti (hlásit se v určených lhůtách, trpět vstup do obydlí apod.) nemohly osobě, která tyto povinnosti snášela, zabránit v páchání trestné činnosti, avšak jejich neplnění s ohledem na ustanovení § 7 zákona o přečinech vedlo k opakovanému ukládání trestů odnětí svobody, aniž takový postup odůvodňovala nebezpečnost jednání. Proto se zákon o ochranném dohledu ruší a z výčtu ochranných opatření je nutno jej vypustit.
K č. 44:
Úpravu ustanovení o ochranném léčení bylo nutno uvést do souladu s nově zavedeným pojmem zneužívání návykových látek. (Viz odůvodnění k č. 1).
K č. 45-47:
Jde o úpravy, vyplývající ze změny ústavního článku č. 4.
K č. 48:
Podle dosavadního ustanovení § 78 tr. zák. nemůže být mladistvému cizinci uložen trest vyhoštění, ačkoliv k takovému omezení není žádný důvod. Podle téhož ustanovení nelze mladistvému uložit trest zákazu činnosti. Jedná se zejména o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, kdy mladistvý pachatel způsobí dopravní nehody pod vlivem alkoholu s těžkými nebo i neodčinitelnými následky (způsobí těžkou újmu na zdraví nebo i smrt). U mladistvých řidičů, kteří projevili neukázněnost a lehkomyslnost, je uložení takového druhu trestu nejen v zájmu společnosti, ale také v zájmu ochrany jejich vlastního zdraví a života. Trest zákazu činnosti bude možné mladistvému uložit jen za podmínky, že uložení takového trestu nebude na překážku v přípravě na jeho povolání, přičemž horní hranice tohoto trestu se stanoví na pět let.
Je proto třeba upravit toto ustanovení tak, aby uložení obou trestů mladistvému bylo možné.
K č. 49:
Úprava je v souladu s novou dikcí § 29.
K č. 50:
Rozhodování soudů podle dosavadní úpravy zahlazení odsouzení mladistvých má v některých případech jenom formální ráz (§ 87 tr. zák.). Bylo proto třeba řízení zjednodušit a usnadnit rehabilitaci odsouzených především rozšířením případů zahlazení odsouzení ex lege. Fikce o neodsouzení by nastala ze zákona i vykonáním trestu propadnutí věci, splacením peněžitého trestu, resp. upuštěním od jeho výkonu (§ 344 odst. 1 tr.ř.) nebo rozhodnutím, že podmíněně propuštěný mladistvý se osvědčil.
Podle stejných hledisek je třeba upravit postup při zahlazení odsouzení mladistvých, jimž bylo uloženo vedle sebe více trestů.
K č. 51:
Dosavadní pojetí pojmu výdělečného páchání trestné činnosti v praxi často naráželo na obtíže. Tyto potíže se prohloubily s posunutím hodnotových hranic pojmu "značná škoda", který je zpravidla okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby zařazován ve skutkových podstatách zvláštní části trestního zákona souřadně s výdělečností.
Proto se výdělečnost definuje nově jako obstarávání si převážného zdroje příjmů k obživě, jde tedy o způsob páchání trestné činnosti profesionálním nebo poloprofesionálním způsobem, např. u pachatelů, kteří mají jen tzv. "krycí zaměstnání" apod.
Některé připomínky (např. Generální prokuratury ČSR a dalších míst) směrovaly i k tomu, aby za použití zbraně bylo považováno i lstivé použití chemické látky, jedu apod. Důvodem toho je v poslední době stále se rozšiřující páchání trestné činnosti ze strany prostitutek, spočívající v uspání poškozeného pomocí omamné látky ukryté v nápoji apod. a jeho následné okradení. Posouzení takového jednání jako krádeže nevystihuje dostatečně nebezpečnost pro společnost.
Proto byl v § 89 odst. 6 nově vyložen pojem násilí jako jednání, jímž pachatel uvede osobu do stavu bezbrannosti lstí.
Zahrnování pracovníků státních, hospodářských, družstevních nebo společenských organizací do okruhu veřejných činitelů vyplývalo z dnes již překonané představy o nahrazování úkolů státu takovými organizacemi. Proto se novelou okruh veřejných činitelů zužuje.
Vymezení pojmu návykové látky vyplývá z důvodů uvedených k č. 2.
Trestní zákon, na rozdíl od zákona o přečinech, neuváděl hranice kvalifikačních znaků u majetkových trestných činů pevnými částkami a používal termínů větší škoda, větší rozsah, značná škoda nebo značný rozsah nebo škoda velkého rozsahu. Tyto pojmy byly vyloženy judikaturou, která se v závislosti na změně společenských podmínek neměnila. To vedlo s postupujícími změnami cenových hladin k faktickému zostřování trestní represe.
Proto se navrhuje obecné výkladové pravidlo, jehož základem je minimální měsíční mzda, u níž je předpoklad, že ji bude nutno pravidelně měnit v závislosti na inflaci a dalším vývoji ekonomických podmínek. S ohledem na předpokládanou výši této částky v současné době (1 100 - 1 200 Kčs) jsou násobky určující jednotlivé pojmy užívané ve zvláštní části trestního zákona stanoveny v relaci k současnému v praxi aplikovanému pojetí těchto částek.
U škody nikoli nepatrné, která je spodní hranicí u většiny majetkových trestných činů bylo přitom vyhověno připomínkám ministerstva vnitra a hranice byla stanovena na polovinu základu proto, aby nebyl rozšiřován okruh deliktů, které budou posuzovány jako přestupky.
S ohledem na potřebu rovnosti hospodářských subjektů se výslovně stanoví, že za organizaci se považuje i fyzická osoba, která podniká podle zvláštních předpisů.