Federální shromáždění ČSSR 1986 – 1990

 

VÍDEŇSKÁ ÚMLUVA O SMLUVNÍM PRÁVU

přijatá ve Vídni dne 23. května 1969

Preambule

Státy, které jsou stranami této úmluvy,

berouce v úvahu základní úlohu smluv v historii mezinárodních vztahů,

uznávajíce stále větší význam smluv jako pramene mezinárodního práva a prostředku k rozvoji mírové spolupráce mezi národy bez ohledu na jejich státní a společenské zřízení,

jsouce si vědomy, že zásady svobodného souhlasu, dobré víry a pacta sunt servanda jsou všeobecné uznávány,

potvrzujíce, že spory týkající se smluv musí být, stejné jako jiné mezinárodní spory, řešeny mírovými prostředky a v souladu se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva,

připomínajíce odhodlání lidu Spojených národů vytvořit podmínky, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv,

majíce na zřeteli zásady mezinárodního práva vtělené do Charty Organizace spojených národů, jako je zásada rovnoprávnosti národů a jejich právo na sebeurčeni, zásada svrchované rovnosti a nezávislosti všech států, zásada nevměšování do vnitřních záležitostí států, zásada zákazu hrozby silou nebo použití síly a zásada všeobecného uznávání a dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny.

jsouce přesvědčeny, že kodifikace a pokrokový rozvoj smluvního práva, jichž bylo dosaženo v této úmluvě, budou sloužit k dosaženi cílů Spojených národů vyhlášených v Chartě, jako je udržení mezinárodního míru a mezinárodní bezpečnosti, rozvoj přátelských vztahů mezi národy a uskutečňování mezinárodní spolupráce,

potvrzujíce, že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou i nadále upravovat otázky, které nejsou upraveny ustanoveními této úmluvy,

dohodly se na tomto:

ČÁST I

ÚVODNÍ USTANOVENÍ

Článek 1

Působnost úmluvy

Tato úmluva se vztahuje na smlouvy mezi státy.

Článek 2

Používané výrazy

1. Pro účely této úmluvy:

a/ "smlouva" je mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, a je její název jakýkoliv;

b/ "ratifikace", "přijetí", "schválení", "přístup" je v jednotlivých případech takto pojmenovaný mezinárodní úkon, jímž stát projevuje na mezinárodním poli svůj souhlas s tím; že bude vázán smlouvou;

c/ "plná moc" je listina vydaná příslušným orgánem státu, kterou je zmocněna jedna nebo více osob zastupovat stát při jednání, při přijeti nebo ověření textu smlouvy, vyjádřit souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, nebo vykonat jakýkoliv jiný úkon, který se týká smlouvy;

d/ "výhrada" je jednostranné, jakkoliv formulované nebo označené prohlášení, učiněné státem při podpisu, ratifikaci, přijetí nebo schválení smlouvy nebo při přístupu k ní, jímž tento stát zamýšlí vyloučit nebo změnit právní účinek určitých ustanovení smlouvy při jejich použití vůči tomuto státu;

e/ "stát zúčastnivší se jednání", je stát, který se podílel na vypracování a přijetí textu smlouvy;

f/ "smluvní stát" je stát, který projevil souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, ať vstoupila v platnost, či nikoliv;

g/ "smluvní strana" je stát, který projevil souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a vůči němuž je smlouva v platnosti;

h/ "třetí stát" je stát, který není stranou smlouvy;

i/ "mezinárodní organizace" je organizace mezivládní.

2. Ustanovení odstavce 1 o výrazech používaných v této úmluvě nemají vliv na použití těchto vyrazí nebo jejich smysl, který jim může být dán ve vnitrostátním právu jakéhokoliv státu.

Článek 3

Mezinárodní dohody, na něž se úmluva nevztahuje.

Skutečnost, že se tato úmluva nevztahuje na mezinárodní dohody sjednané mezi státy a jinými subjekty mezinárodního práva nebo mezi těmito jinými subjekty mezinárodního práva, ani na mezinárodní dohody, které nebyly sjednány písemnou formou, nepůsobí:

a/ na právoplatnost takových dohod;

b/ na použití jakýchkoliv v této úmluvě obsažených pravidel, která by se na takové dohody vztahovala podle mezinárodního práva nezávisle na této úmluvě;

c/ na použití úmluvy na vztahy mezi státy, které jsou upraveny mezinárodními dohodami, jejichž stranami jsou též jiné subjekty mezinárodního práva.

Článek 4

Vyloučení zpětné působnosti úmluvy

Tato úmluva se vztahuje jen na smlouvy uzavřené mezi státy až poté, kdy úmluva vstoupila vůči nim v platnost, bez újmy všech pravidel v ní obsažených, vztahujících se na smlouvy podle mezinárodního práva nezávisle na této úmluvě.

Článek 5

Smlouvy zakládající mezinárodní organizace a smlouvy přijaté v mezinárodní organizaci

Tato úmluva se vztahuje na každou smlouvu, která je zakládající listinou mezinárodní organizace, a na každou smlouvu přijatou v mezinárodní organizaci, bez újmy všech příslušných pravidel dané organizace.

ČÁST II

UZAVÍRÁN SMLUV A JEJICH VSTUP V PLATNOST

Oddíl I Uzavírání smluv

Článek 6

Způsobilost států uzavírat smlouvy

Každý stát má způsobilost uzavírat smlouvy.

Článek 7

Plná moc

1. Určitá osoba se považuje za zástupce státu pro přijetí nebo ověření textu smlouvy nebo pro vyjádřeni souhlasu státu s tím, že bude vázán smlouvou:

a/ jestliže předloží řádnou plnou moc; nebo

b/ vyplývá-li z praxe příslušných států nebo z jiných okolností, že bylo jejich úmyslem považovat tuto osobu za zástupce státu pro uvedené úkony a upustit od předložení plné moci.

2. Z titulu svých funkcí a bez předložení plné moci se za zástupce svého státu považují:

a/ hlavy států, předsedové vlád a ministři zahraničních věcí, a to pro všechny úkony souvisící se sjednáváním smlouvy;

b/ vedoucí diplomatické mise,a to pro přijetí textu smlouvy mezi vysílajícím státem a přijímajícím státem;

c/ pověření zástupci států na mezinárodní konferenci, u mezinárodní organizace nebo u některého z jejích orgánů, a to pro přijetí textu smlouvy na této konferenci, v této organizaci nebo orgánu.

Článek 8

Dodatečné potvrzení úkonu provedeného bez oprávnění

Úkon souvisící se sjednáním smlouvy a provedený osobou, která podle článku 7 nemůže být pokládána za oprávněnou zastupovat stát pro tento účel, je právně neúčinný, ledaže je tímto státem dodatečně potvrzen.

Článek 9

Přijetí textu

1. Text smlouvy se přijímá s výjimkou případů uvedených v odstavci 2, se souhlasem všech států, které se podílejí na jeho vypracování.

2. Text smlouvy se přijímá na mezinárodní konferenci dvoutřetinovou většinou přítomných a hlasujících států, ledaže se tyto státy stejnou většinou rozhodly použít jiné pravidlo.

Článek 10

Ověření textu

Text smlouvy se stává původním a konečným:

a/ byl-li zachován postup stanovený v textu nebo dohodnutý státy, které se podílely na vypracování smlouvy; nebo

b/ není-li takový postup stanoven, tak podpisem, podpisem ad referendum nebo parafováním textu smlouvy nebo závěrečného aktu konference obsahujícího text, a to zástupci těchto států.

Článek 11

Způsob vyjádřeni souhlasu s tím být vázán smlouvou

Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, může být vyjádřen podpisem, výměnou listin tvořících smlouvu, ratifikací smlouvy, jejím přijetím, schválením nebo přístupem k ní nebo jiným dohodnutým způsobem.

Článek 12

Souhlas s tím být vázán smlouvou vyjádřený podpisem

1. Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, se vyjadřuje podpisem zástupce tohoto státu, jestliže:

a/ smlouva stanoví, že podpis bude mít tento účinek;

b/ je jinak potvrzeno, že státy, které se zúčastnily jednání, se dohodly, že podpis bude mít tento účinek;

c/ úmysl státu, aby podpis měl tento účinek, vyplývá z plné moci jeho zástupce nebo byl vyjádřen v průběhu jednání.

2. Pro účely odstavce 1:

a/ parafování textu má účinky podpisu smlouvy, je-li potvrzeno, že se tak dohodly státy, které se zúčastnily jednání;

b/ podpis smlouvy ad referendum zástupcem státu má účinky konečného podpisu smlouvy, jestliže byl tímto státem potvrzen.

Článek 13

Souhlas s tím být vázán smlouvou vyjádřený výměnou listin tvořících smlouvu

Souhlas států s tím, že budou vázány smlouvou, kterou tvoří vzájemně vyměněné listiny, se vyjadřuje touto výměnou:

a/ stanoví-li listiny, že jejich výměna bude mít tento účinek; nebo

b/ je-li jinak potvrzeno, že se státy dohodly, že výměna listin bude mít tento účinek.

Článek 14

Souhlas s tím být vázán smlouvou vyjádřený ratifikací, přijetím nebo schválením

1. Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, se vyjadřuje ratifikací, jestliže:

a/ smlouva stanoví, že tento souhlas je vyjádřen ratifikací;

b/ je jinak potvrzeno, že státy, které se zúčastnily jednání, se dohodly, že ratifikace bude požadována;

c/ zástupce státu podepsal smlouvu s výhradou ratifikace; nebo

d/ úmysl státu podepsat smlouvu s výhradou ratifikace vyplývá z plné moci jeho zástupce nebo byl vyjádřen v průběhu jednání.

2. Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, se vyjadřuje přijetím nebo schválením za stejných podmínek jako při ratifikace.

Článek 15

Souhlas s tím být vázán smlouvou vyjádřený přístupem.

a/ smlouva stanoví, že takový souhlas může tento stát vyjádřit přístupem;

b/ je jinak potvrzeno, že státy, které se zúčastnily jednání, se dohodly, že tento stát může vyjádřit takový souhlas přístupem; nebo

c/ se všechny smluvní strany později dohodly, že takový souhlas může tento stát vyjádřit přístupem.

Článek 16

Výměna nebo uložení ratifikačních listin, listin o přijetí, schválení nebo přístupu

Pokud smlouva nestanoví jinak, ratifikační listiny, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu zakládají souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou dnem:

a/ jejich výměny mezi smluvními státy;

b/ jejich uloženi u depozitáře nebo

c/ jejich oznámení smluvním státům nebo depozitáři; jestliže tak bylo dohodnuto.

Článek 17

Souhlas s tím být vázán částí smlouvy a volba rozdílných ustanovení

1. Bez újmy článku 19 až 23 je souhlas státu s tím, že bude vázán částí smlouvy, účinný, připouští-li to smlouva nebo souhlasí-li s tím ostatní smluvní státy.

2. Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, která připouští volbu mezi rozdílnými ustanovenými, je účinný jen tehdy, jestliže jsou jasně uvedena ustanovení, jichž se souhlas týká.

Článek 18

Závazek nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost

Stát je povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže:

a/ podepsal smlouvu nebo vyměnil listiny tvořící smlouvu s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou; nebo

b/ v období, které předchází vstupu smlouvy v platnost, vyjádřil svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to za podmínky, že vstup smlouvy v platnost není nepřiměřeně oddalován.

Oddíl 2: Výhrady

Článek 19

Učinění výhrad

Stát může při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení smlouvy nebo přístupu k ní učinit výhradu, ledaže:

a/ taková výhrada je smlouvou zakázána;

b/ smlouva stanoví, že mohou být učiněny pouze určité výhrady, mezi nimiž není taková výhrada uvedena;

c/ v případech, které nespadají pod body a/ a b/, je taková výhrada neslučitelné s předmětem a účelem smlouvy.

Článek 20

Přijetí výhrad a námitky proti výhradám

1. Výhrada, kterou smlouva výslovně připouští, nevyžaduje pozdějšího přijetí ostatními smluvními státy, ledaže to stanoví smlouva.

2. Jestliže z omezeného počtu států, které se zúčastnily jednaní, a z předmětu a účelu smlouvy vyplývá, že její provádění jako celku všemi smluvními, stranami je podstatnou podmínkou souhlasu každé z nich s tím, že bude vázána smlouvou, musí být výhrada přijata všemi smluvními stranami.

3. Je-li smlouva zakládající listinou mezinárodní organizace a není-li v ní stanoveno jinak musí být výhrada přijata příslušným orgánem této organizace.

4. Pro případy, které nejsou uvedeny v předcházejících odstavcích a pokud smlouva nestanoví jinak, platí, že,

a/ přijetím výhrady druhým smluvním státem se stane stát, který výhradu učinil, smluvní stranou ve vztahu k tomuto druhému státu, jestliže je smlouva v platnosti nebo vstoupí v platnost pro tyto státy;

b/ námitka proti výhradě, vznesená druhým smluvním státem, nebrání tomu, aby smlouva vstoupila v platnost mezi státem, který vznesl námitku, a státem, který učiní výhradu, ledaže stát, který vznesl námitku, jasně vyjádřil opačný úmysl;

c/ úkon vyjadřující souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou a obsahující výhradu nabývá účinnosti, jakmile alespoň jeden z ostatních smluvních států tuto výhradu přijal.

5. Pro účely odstavců 2 a 4 a pokud smlouva nestanoví jinak, považuje se výhrada za přijatou státem, jestliže nevznesl námitku proti výhradě do dvanácti měsíců ode dne, kdy obdržel oznámení o výhradě, nebo ode dne, kdy vyjádřil souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to podle toho, který z těchto dnů je pozdější.

Článek 21

Právní účinky výhrad a námitek proti výhradám

1. Výhrada učiněná ve vztahu k druhé smluvní straně v souladu s články 19, 20 a 23:

a/ mění pro stát, který učinil výhradu, v jeho vztazích s touto druhou stranou ustanovení smlouvy, jichž se výhrada týká, v rozsahu této výhrady; a

b/ mění tato ustanovení ve stejném rozsahu pro tuto druhou smluvní stranu v jejích vztazích se státem, který učinil výhradu.

2. Výhrada nemění ustanovení smlouvy pro ostatní smluvní strany v jejich vzájemných vztazích.

3. Jestliže se stát, který vznesl námitku proti výhradě, nevyslovil proti vstupu smlouvy v platnost mezi ním a státem, který učinil výhradu, pak se mezi oběma státy nepoužijí v rozsahu této výhrady ta ustanovení, jichž se výhrada týká.

Článek 22

Odvolání výhrad a námitek proti výhradám

1. Pokud smlouva nestanoví jinak, může být výhrada kdykoli odvolána, aniž je k tomu třeba souhlasu státu, který výhradu přijal.

2. Pokud smlouva nestanoví jinak, může být námitka k výhradě kdykoliv odvolána.

3. Pokud smlouva nestanoví jinak nebo nebylo-li jinak dohodnuto, pak

a/ odvolání výhrady, nabývá účinnosti vůči druhému smluvnímu státu dnem, kdy obdržel oznámení o odvolání výhrady;

b/ odvolání námitky proti výhradě nabývá účinnosti dnem, kdy stát, který učinil výhradu, obdržel oznámení o odvolání námitky proti výhradě.

Článek 23

Řízení o výhradách

1. Výhrada, výslovné přijetí výhrady a námitka proti výhradě musí být učiněny písemně a sděleny smluvním státům a jiným státům, které se mohou stát smluvními stranami.

2. Výhrada učiněná při podpisu smlouvy podléhající ratifikaci, přijetí nebo schválení musí být výslovně potvrzena státem, který ji učinil, a to při vyjádření jeho souhlasu s tím, že bude vázán smlouvou. V takovém případě bude výhrada považována za učiněnou dnem potvrzení.

3. Výslovné přijetí výhrady nebo námitka proti výhradě nevyžadují potvrzení, byly-li učiněny před potvrzením výhrady.

4. Odvolání výhrady nebo námitky proti výhradě musí být učiněny písemně.

Oddíl 3: Vstup v platnost a prozatímní provádění smluv

Článek 24

Vstup v platnost

1. Smlouva vstupuje v platnost způsobem a dnem určeným v jejích ustanoveních nebo dohodou států, které se zúčastnily jednání.

2. Není-li takových ustanovení nebo takové dohody, vstupuje smlouva v platnost tehdy, jakmile souhlas s tím být vázán smlouvou byl vyjádřen všemi státy, které se zúčastnily jednáni.

3. Vyjádří-li stát souhlas s tím, že bude vázán smlouvou po jejím vstupu v platnost, vstupuje smlouva pro tento stát v platnost dnem vyjádření jeho souhlasu, pokud v ní není stanoveno jinak.

4. Ustanovení smlouvy, která upravují ověření textu, vyjádření souhlasu států s tím, že budou vázány smlouvou, způsob nebo den vstupu v platnost, výhrady, funkce depozitáře, jakož i jiné otázky nutně vznikající před vstupem smlouvy v platnost, se provádějí počínaje přijetím textu smlouvy.

Článek 25

Prozatímní provádění

1. Smlouva nebo její část se prozatímně provádějí do jejího vstupu v platnost, jestliže,

a/ tak smlouva stanoví; nebo

b/ státy, které se zúčastnily jednání, se o tom dohodly jiným způsobem.

2. Nestanoví-li smlouva jinak, nebo jestliže se státy, které se zúčastnily jednání, nedohodly jinak, skončí prozatímní provádění smlouvy nebo části smlouvy ve vztahu k určitému státu, jestliže tento stát oznámí ostatním státům, mezi nimiž se smlouva prozatímně provádí, svůj úmysl nestat se smluvní stranou.

ČÁST III

DODRŽOVÁNÍ, PROVÁDĚNÍ A VÝKLAD SMLUV

Oddíl 1: Dodržování smluv

Článek 26

Pacta sunt servanda

Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře.

Článek 27

Vnitrostátní právo a dodržování smluv

Strana se nemůže dovolávat ustanovení svého vnitrostátního práva jako důvodu pro neplnění smlouvy. Toto pravidlo není na, újmu článku 46.

Oddíl 2: Provádění smluv

Článek 28

Vyloučení zpětné působnosti smluv

Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu mluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.

Článek 29

Územní rozsah smluv

Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje smlouva každou smluvní stranu pro celé její území.

Článek 30

Provádění po sobě uzavřených smluv, které se týkají téhož předmětu

1. S výjimkou ustanovení článku 103 Charty Organizace spojených národů upravují se práva a závazky států, které jsou stranami po sobě uzavřených smluv týkajících se téhož předmětu, podle následujících odstavců.

2. Stanoví-li smlouva, že je podřízena smlouvě dřívější nebo pozdější, nebo že nemá být považována za neslučitelnou s touto druhou smlouvou, mají ustanovení této druhé smlouvy přednost.

3. Jsou-li všechny smluvní strany dřívější smlouvy též stranami smlouvy pozdější, aniž podle článku 59 dřívější smlouva zanikla nebo její provádění bylo přerušeno, provádí se dřívější smlouva pouze v tom rozsahu, v jakém jsou její ustanovení slučitelná s ustanoveními smlouvy pozdější.

4. Nejsou-li všechny smluvní strany pozdější smlouvy stranami smlouvy dřívější, platí, že ve vztazích

a/ mezi státy, které jsou stranami obou smluv, se postupuje podle pravidla uvedeného v odstavci 3;

b/ mezi státem, který je stranou obou smluv, a státem, který je stranou pouze jedné z nich, jsou jejich vzájemná práva a závazky upraveny smlouvou, jejímiž stranami jsou oba státy.

5. Odstavec 4 se nevztahuje na článek 41, na jakoukoliv otázku zániku smlouvy nebo přerušení jejího provádění podle článku 60 nebo na jakoukoliv otázku odpovědnosti státu, která může pro stát vzniknout z uzavření nebo provádění smlouvy, jejíž ustanovení nejsou slučitelná s jeho závazky vůči jinému státu podle jiné smlouvy.

Oddíl 3: Výklad smluv

Článek 31

Obecné pravidlo výkladu

1. Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.

2. Pro účely výkladu smlouvy se kromě textu, včetně preambule a příloh, celkovou souvislostí rozumí:

a/ každá dohoda vztahující se ke smlouvě, k níž došlo mezi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy

b/ každá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a přijatá ostatními stranami jakožto listina vztahující se ke smlouvě.

3. Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel:

a/ na každou pozdější dohodu, týkající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami;

b/ na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu;

c/ na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami,

4. Výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.

Článek 32

Doplňkové prostředky výkladu

Doplňkových prostředků výkladu, včetně přípravných materiálů na smlouvě a okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, lze použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31:

a/ buď ponechává význam nejednoznačným nebo nejasným; nebo

b/ vede k výsledku, který je zřejmé protismyslný nebo nerozumný.

Článek 33

Vklad smluv, jejichž původní vyhotovení je ve dvou nebo více jazycích

1. Byla-li smlouva původně vyhotovena ve dvou nebo více jazycích, má její text stejnou platnost v každém z těchto jazyků, pokud smlouva nestanoví nebo se strany nedohodnou, že v případě rozdílnosti je rozhodující určitý text.

2. Znění smlouvy v jiném jazyce, než v jednom z těch, v němž byl text původně vyhotoven, bude považováno za původní text jen v případě, že to stanoví smlouva nebo se strany na tom dohodly.

3. Předpokládá se, že výrazy použité ve smlouvě mají v každém z původních textů stejný význam.

4. Dojde-li při porovnání původních textů k rozdílnostem ve významu, které nemohou být odstraněny použitím článků 31 a 32, přijme se, s výjimkou případu, kdy určitý text je podle odstavce 1 rozhodující, ten význam, který se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy tyto texty nejlépe sbližuje.

Oddíl 4: Smlouvy a třetí státy

Článek 34

Obecné pravidlo týkající se třetích států

Ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu bez jeho souhlasu.

Článek 35

Smlouvy stanovící práva třetím státům

1. Třetímu státu vznikne závazek z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu tímto ustanovením vytvořit závazek a jestliže třetí stát tento závazek výslovně pijme písemnou formou.

Článek 36

Smlouvy stanovící práva třetím státům

1. Třetímu státu vznikne právo z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu tímto ustanovením poskytnout toto právo buď třetímu státu nebo skupině států, k níž náleží, nebo všem státům a jestliže s tím třetí stát souhlasí. Jeho souhlas se předpokládá, pokud není důkaz o opaku, ledaže by smlouva stanovila jinak.

2. Při výkonu práva podle odstavce 1 musí stát zachovávat podmínky stanovené ve smlouvě nebo vzniklé v souladu s ní.

Článek 37

Zrušení nebo změna závazků nebo práv třetích států

1. Vznikl-li třetímu státu závazek podle článku 35, může být tento závazek zrušen nebo změněn pouze se souhlasem smluvních stran a třetího státu, ledaže dohodou mezi nimi bylo stanoveno jinak.

2. Vzniklo-li třetímu státu právo podle článku 36, nemůže být toto právo stranami zrušeno nebo změněno, jestliže bylo stanoveno, že toto právo nemůže být zrušeno nebo změněno bez souhlasu třetího státu.

Článek 38

Ustanovení smlouvy, která se stávají závaznými pro třetí státy v důsledku vzniku mezinárodního obyčeje

Žádné ustanovení článků 34 až 37 nebrání tomu, aby se jakékoliv ustanovení smlouvy stalo závazným pro třetí stát jako obyčejové pravidlo mezinárodního práva, uznané za takové pravidlo.

ČÁST IV

ZMĚNA A ÚPRAVA SMLUV

Článek 39

Obecné pravidlo o změně smluv

Smlouva může být změněna dohodou mezi stranami. Na takovou dohodu se vztahuji pravidla uvedená v částí II., ledaže by smlouva stanovila jinak.

Článek 40

Změna mnohostranných smluv

1. Pokud smlouva nestanoví jinak, řídí se změna mnohostranných smluv podle následujících odstavců.

2. Jakýkoliv návrh na změnu mnohastranné smlouvy ve vztazích mezi všemi stranami musí být oznámen všem smluvním státům, z nichž každý má právo se podílet:

a/ na rozhodování o postupu při projednávání tohoto návrhu,

b/ na jednání a na uzavření jakékoliv dohody o změně smlouvy.

3. Každý stát, který je oprávněn stát se smluvní stranou, může se rovněž stát stranou smlouvy, v níž byly provedeny změny.

4. Dohoda o změně nezavazuje stát, který je již stranou smlouvy a který se nestal stranou této dohody; ve vztahu k němu se použije článku 30 odstavce 4 písmeno b/.

5. Každý stát, který se stane stranou smlouvy potě, kdy vstoupila v platnost dohoda o její změně, bude, pokud nevyjádřil jiný úmysl, považován:

a/ jak za stranu smlouvy, v níž byly provedeny změny, tak

b/ za stranu původní smlouvy ve vztahu ke každé straně smlouvy, která není vázána dohodou o její změně.

Článek 41

Dohody pozměňující mnohostranné smlouvy ve vztazích mezi

některými stranami

1. Dvě nebo více stran jedné mnohostranné smlouvy mohou uzavřít dohodu pozměňující smlouvu pouze ve svých vzájemných vztazích, jestliže:

a/ smlouva připouští možnost takové změny;

b/ smlouva takovou změnu nezakazuje a změna

i/ není na újmu ani výkonu práv plynoucích ze smlouvy druhým, stranám, ani na újmu plnění jejich závazků; a

ii/ nedotýká se ustanovení, jehož změna je neslučitelná s řádným plněním předmětu a účelu smlouvy jako celku.

2. Pokud v případě podle odstavce 1 písm. a/ smlouva nestanoví jinak, příslušné strany musí oznámit ostatním stranám svůj úmysl uzavřít dohodu a informovat je o úpravách smlouvy, se kterými se v dohodě počítá.

ČÁST V

Oddíl 1: Všeobecná ustanovení

Článek 42

Platnost a trvání platnosti smluv

1. Platnost smlouvy nebo souhlasu státu s tím, že bude vázán smlouvou, mohou být popírány jen podle této úmluvy.

2. Zánik smlouvy, její výpověď nebo odstoupení některé strany od smlouvy se mohou uskutečnit pouze na základě ustanoveni smlouvy nebo této úmluvy. Stejné pravidlo platí pro přerušení provádění smlouvy.

Článek 43

Závazky uložené mezinárodním právem nezávisle na smlouvě

Neplatnost, zánik nebo výpověď smlouvy, odstoupeni jedné ze stran od smlouvy nebo přerušení jejího prováděni, vyplývají-li z provádění této úmluvy nebo z ustanovení smlouvy, nijak neovlivňují povinnost státu plnit závazky ve smlouvě obsažen, které mu ukládá mezinárodní právo nezávisle na smlouvě.

Článek 44

Dělitelnost ustanovení smlouvy

1. Právo strany stanovené smlouvou nebo vyplývající z článku 56 vypovědět smlouvu, odstoupit od ní se zřetelem ke smlouvě jako celku, pokud smlouva nestanoví jinak nebo pokud se strany nedohodly jinak.

2. Důvodu neplatnosti nebo zániku smlouvy, odstoupení od smlouvy nebo přerušení jejího provádění uznaného touto úmluvou je možno dovolávat se jen se zřetelem ke smlouvě jako celku s výjimkou případů uvedených v následujících odstavcích nebo v článku 60.

3. Týká-li se důvod jen určitých ustanovení, lze se ho dovolávat pouze tehdy, pokud jde o tato ustanovení, jestliže:

a/ tato ustanovení lze sdělit od zbývající části smlouvy, pokud jde o jejich provádění;

b/ ze smlouvy vyplývá nebo je jinak potvrzeno, že přijetí těchto ustanovení nebylo pro druhou stranu nebo pro jiné smluvní strany podstatným základem jejich souhlasu k tomu, aby byly vázány smlouvou jako celkem; a

c/ není nespravedlivé pokračovat v provádění zbývající části smlouvy.

4. V případech, na něž se vztahují články 49 a 50, může stát, který má právo dovolávat se podvodu nebo podpláceni, tak učinit buď pokud jde o smlouvu jako celek, nebo, v případě uvedeném v odstavci 3, pouze pokud jde o její určitá ustanovení.

5. V případech, na něž se vztahují články 51, 52 a 53 " není dělitelnost ustanovení smlouvy přípustná.

Článek 45

Ztráta práva dovolávat se důvodu neplatnosti smlouvy nebo jejího zániku, odstoupení od ní nebo přerušení jejího provádění

Stát se již nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy nebo jejího zániku, odstoupení od ní nebo přerušení jejího provádění podle článků 46 až 50 nebo článků 60 a 62, jestliže poté, co se dozvěděl o skutečnostech:

a/ buď výslovně souhlasil s tím, že podle okolností smlouva je buď platná, nebo zůstává v platnosti, anebo že se bude pokračovat v jejím provádění, nebo

b/ musí se z jeho chování usoudit, že mlčky souhlasil s tím, e podle okolností smlouva je buď platná, nebo zůstává v platnosti, anebo že se bude pokračovat v jejím provádění.