Federální shromáždění ČSSR, 1986 – 1990 Sněmovna národů

Největší chyby ve výstavbě bytů, jak jsme se přesvědčili na průzkumech, jsou v organizaci bytové výstavby, ve výrobě stavebních hmot, v organizaci forem bytové výstavby, v dodavatelskoodběratelských vztazích i v nedostatečných legislativních úpravách. A přitom dnes již nejde jen o kvantitu, tedy pouhý počet bytů, ale o vyšší kvalitu. I my musíme sledovat celkový světový vývoj. Nechci vůbec hovořit o komplexnosti bytové výstavby, to je problém, který jsme již mnohokrát připomínali, nechci ani hovořit o tom, jak postupně narůstají požadavky občanů - nejprve získat byt vůbec, po přechodu prvního nadšení zjišťují nedostatky v občanské vybavenosti, v obchodní síti, v dopravě, v prostorech pro hry dětí, v technické vybavenosti, telefonizaci na nových sídlištích, ve vybavenosti a uniformitě bytů atd. A je třeba říci, že jde o požadavky oprávněné a v souladu se zvyšující se životní úrovní, resp. že jejich plnění je jedním z podmiňujících činitelů zvyšování životní úrovně. A je třeba otevřeně přiznat, že zejména pokud jde o komplexnost bytové výstavby a celkové řešení bydlení, tento úkol se neplnil a stále se neplní. Asi bychom našli celou řadu příčin nedostatky v materiálně technické základně, malý sortiment stavební výroby, způsob financování a plánování bytové výstavby, otázku limitů na jeden byt, postavení investora a architekta nebo projektanta vůči dodavateli (často jsou v roli prosebníka, místo toho, aby určovali, co se bude stavět), což je dáno monopolní pozicí stavební výroby, zdlouhavost projednávání a schvalování, i to, že např. pro investora je proto daleko důležitější dodavatel než projektant, i to, že investor vlastně nebude sám uživatelem, možná, že jako uživatel by se choval jinak. V situaci, kdy je investor tlačen do plnění plánu bytové výstavby především v kvantitě, je dominantní dodavatel se svými možnostmi a investor přebírá někdy ještě nedokončené objekty a přistupuje na nekomplexnost bytové výstavby, která se potom, někde ještě celé roky, dohání.

Rozhodující otázkou výstavby bytů se tedy postupně stávají otázky kvality, které se již dnes promítají nejen do urbanistické tvorby obytného prostředí, ale týkají se i vlastního bytu a jeho složek. V tvorbě obytného prostředí prostě není možno oddělovat kvantitu od kvality, její zanedbávání zejména v období posledních dvaceti let je příčinou těžko odstranitelných společenských škod. Jestliže chce naše společnost vytvářet nové architektonické dominanty této společenské formace v obytných souborech, výrobních zónách, kulturních, školských a zdravotních areálech, pak je třeba vidět, že současný stav především architektury bytové výstavby, která se stala obětí špatně chápané industrializace, je v příkrém rozporu s těmito požadavky. Pojem sídliště se ve vědomí lidí ztotožňuje s představami monotónnosti a uniformity, k čemuž přispěl dosavadní extenzívní vývoj sídlišť, vznik monofunkčních. obytných zón s nedostatečnou vazbou na vlastní organismus města (zejména v Praze a velkých městech). Není divu, že lidé někdy nazývají sídliště pouhými noclehárnami, nebo promiňte ten výraz, králíkárnami. Ano, uniformita sídlišť a uniformita bytů vlastně zdeformovala uživatele na průměrné občany. Často hledáme kořeny "anonymity sídlišť", jeden je právě v tom.

Trend ve světě směřuje k individualitě osobnosti. Avšak u nás bytová výstavba a bydlení ztrácejí ve stále narůstající míře kontakt se špičkovým bydlením ve světě, a to nejen v plošném a technickém standardu, ale i po stránce architektonického řešení. Jak bylo uvedeno ve zpravodajské zprávě, postupně klesá vzhledem k malému počtu typových sekcí a neustále se zvyšujících požadavků na hustotu obyvatelstva na 1 hektar úroveň urbanistických a architektonických řešení obytných souborů. Dodatečné zahušťování již postavených sídlištních útvarů nejen, že znehodnocuje původní architektonické řešení, ale také výrazně omezuje odpočinkové zóny uvnitř sídliště - parky, prostory pro hry dětí apod. a přispívá k vytváření atmosféry nespokojenosti u občanů, kteří na sídlišti bydlí, vzhledem k hluku, prachu, blátu atd. Vyvolává dojem, že sídliště jsou permanentní staveniště. O nějaké estetické výchově dětí a mládeže, která počíná právě v urbanismu ani nemluvě.

Zpravodajská zpráva rovněž poukázala na to, že vyráběné typové sekce a technologie jsou pro současnou dobu technicky i morálně zastaralé a že celá oblast tvorby a projektování se postupně dostala do zjevné závislosti na dodavatelské sféře, která uplatňuje vysokou míru opakování jednoho typu. Mezi extrémními formami vysokopodlažních domů a tradičními formami rodinných domků je jen velmi málo přitažlivých forem městského či venkovského bydlení. Ve studiích a návrzích se objevují i velmi dobré návrhy bytových jednotek a domů, ale vzhledem k orientaci naší výstavby na minimalizaci pracnosti a pořizovacích nákladů je při projednávání a zajišťování technologie a četnosti prvků projektant donucen k těžkým kompromisům. Proto je architektonická úroveň našich bytů nízká.

Z hlediska dodavatele se zdá samozřejmé, že se dodavatel snaží uplatňovat vysokou míru opakování Jednoho typu. Vedou ho k tomu vlastní ekonomické tlaky a hospodárnost vlastní produkce. Ale proč se dostaly typizace a projektování do zjevné závislosti na dodavatelské sféře? Vždyť typizaci řídí státní projektové a typizační ústavy, které nepodléhají dodavatelské sféře. Dodavatelé si na základě vypracovaných typizačních nástrojů zajistily ekonomicky náročná výrobní zařízení, která je nutno využívat. Z jejich strany se další postup jeví jako zpětná vazba - tlak dodavatele na ostatní účastníky výstavby s cílem dosáhnout co nejvyšší využití svých výrobních kapacit. Je to tedy i zásadní otázka celkové koncepce a celkového řízení bytové výstavby.

To, co uplatňuje dodavatelská sféra, jsou typy "čisté", bez jakéhokoli nápadu - architektonického detailu. V této souvislosti je na místě otázka, do kdy bude rozhodujícím ukazatelem při navrhování obytných souborů cena za "čistý byt", která vlastně diktuje co ano a co ne, tedy přesněji řečeno spíše co ne. V nízké hodnotě odbytové ceny bytu nám ze socialistických zemí konkuruje Sovětský svaz, kde však kvalita i standard vybavení je podstatně nižší. Například v Maďarsku dosáhli podstatně vyšší úrovně architektonického ztvárnění bytových domů, ale díky adekvátním ekonomickým podmínkám - každé vylepšení se projevuje v ceně bez omezujícího limitu.

Je to složitý problém - monopolizace ve stavebnictví a u dodavatelů neexistence tzv. "pružné technologie". Dodavatelé vyžadují při každé členitosti bytového domu, rozmanitosti fasády či architektonické formy konkrétní cenové ohodnocení. Jak tomu tlaku odolat? Stavebnicová, resp. prvková typizace by mohla pomoci tento problém řešit. Ale jsou i další problémy.

Především sortiment výrobků průmyslové stavební výroby, hlavně prefabrikovaných stavebních dílců - panelů, je nedostatečný, ale i kvalita těchto výrobků je nízká. Obecně je nízká i celková kvalita provedení staveb. Projevuje se, jak již bylo uvedeno, například nízká kvalita živičných střech, bytových jader, dřevěných oken, dveří a celá řada dalších nedostatků. Někdy, a to díky nekvalitním stavebním dílcům, není v bytě jedna rovná zeď nebo stejná výška podlahy či stropu, nehledě na nepříznivé morálně politické důsledky ve vědomí lidí, která u občanů prosakující střechy a profukující a špatně fungující okna vyvolávají.

Důležitá je však nejen kvalita architektonického řešení sídlišť, domů, ale i bytů. Ve zpravodajské zprávě se hovořilo také o tom, jak negativně kvalitu bytů ovlivňují i takové faktory, jako je snaha o vytěžení maxima na obytnou plochu z daných možností užitkové plochy bytů na úkor zmenšení kuchyní a úložných prostorů. U některých typových řad neexistují v bytech například žádné odkládací komůrky a sklepní kóje nebo kóje v průchozích patrech představují pro jeden byt prostor metr na metr.

Pokud jde o výběr materiálů pro byty z hlediska nižších finančních nákladů, které si uživatelé dodatečně sami vyměňují, jako nekvalitní bytová jádra, tapety, obklady, podlahové krytiny i kuchyňské linky, jde nejenom o plýtvání materiálem a státními prostředky, ale zejména u mladých manželství a mladých rodin to zároveň představuje značnou finanční zátěž. Pokud jsou nuceni se s tím spokojit, rozhodně to k estetické výchově nové generace nepřispívá.

Na tuto skutečnost upozornily výbory pro kulturu a výchovu Sněmovny lidu a Sněmovny národů již v roce 1984 - před pěti lety - a dnes musíme konstatovat, že doporučení výborů - větší účast budoucích uživatelů na koncipování bydlení a zvýšení počtu bytů bez vnitřního vybavení - se v praxi příliš nerealizovala. V této souvislosti bych chtěl znovu poukázat na cenový limit na jeden byt, který všichni účastníci bytové výstavby zdůrazňují - investoři, projektanti i dodavatelé. Není snad větší počet bytů bez vnitřního vybavení také jednou z cest k větší rozmanitosti?

Bytový standard zůstává desetiletí na stejné úrovni a tudíž vůči světu zaostává. Jak by měl byt vypadat? Kolik by měl mít místností? Vývoj ukazuje, že byt by měl mít jednu místnost na víc než je počet osob v domácnosti, samozřejmě mimo té zmenšené kuchyně. Byt by měl vyhovovat individualitě uživatelů, měl by být tedy flexibilní vůči požadavkům budoucích uživatelů, a to předpokládá skutečnou účast budoucích uživatelů již při výstavbě bytů a souvisí to s celou koncepcí bytové politiky.

Respektování diferencovaných požadavků budoucích uživatelů bydlení je samozřejmě možné jen při diferencovaném způsobu bytové výstavby. Jak jsme si ověřili, je třeba nejdříve z dožívajících paneláren jako přechodného stadia přejít od typizace objektové k typizaci prvkové a pohotově rozšířit sortiment výroby prefabrikovaných stavebních dílů a tím zvýšit variabilitu architektonického řešení jednotlivých bytů i domů i celých souborů staveb. Vláda by měla proto neodkladně přijmout taková opatření, která by to umožnila, a nedávat prostředky na obnovu stávajících paneláren. Jde nejenom o otázku životní úrovně lidu, ale i o otázku politickou.

Na závěr bych chtěl položit tri otázky, které úzce souvisí s celkovým standardem naší bytové výstavby. Prvá je na komplexnost bytové výstavby - občanskou vybavenost. Při průzkumech jsme se setkali s tím, že při projednávání režimů komplexní bytové výstavby se roční limity rozdělí na byty, technickou vybavenost a na občanskou vybavenost jde jen to, co zbude. Jak se tedy bude komplexnost zajišťovat?

A druhá otázka: Proč nejsou garáže součástí staveb komplexní bytové výstavby, ale v projektových řešeních je jen rezervovaná plocha? Osobní auto přece už ani u nás není luxus a mělo by se s tím počítat.

Třetí otázka: zda se počítá s právní úpravou architektury a architektů ve stavebnictví.

Předseda SN J. Janík: Ďakujem poslancovi Andršovi, slovo má poslanec Šalgovič.

Poslanec V. Šalgovič: Vážený súdruh generálny tajomník, vážený súdruh predseda Federálneho zhromaždenia, vážené súdružky poslankyne, vážení súdruhovia poslanci. Súčasné náročné úlohy, prostredníctvom ktorých máme dosiahnuť urýchlenie sociálno-ekonomického rozvoja našej spoločnosti zvyšujú aj význam bytovej politiky. Dôraz, ktorý je na ne kladený, vyplýva z toho, (a to musíme mať stále na zreteli), že bytová politika je dôležitým nástrojom hospodárskej a sociálnej politiky nášho štátu a hrá významnú úlohu pri zvyšovaní životnej úrovne, pri vytváraní socialistického spôsobu života. Má dôležitú úlohu pri rozvoji výroby a rozmiestňovaní pracovných síl, pri podpore populačnej politiky a v neposlednom rade aj pri regulácii osídlovania jednotlivých územných celkov.

Z historickej retrospektívy i poznania súčasného stavu vyplýva, že oblasť bytovej politiky či už z hľadiska hospodársko-právnych vzťahov, alebo občiansko-právnych vzťahov nebola doteraz právne kodifikovaná.

Uznesenia najvyšších straníckych a státnych orgánov, i keď poukazovali na dôležitosť a význam riešenia bytovej otázky v rozvoji životnej úrovne obyvateľstva, ich základným zameraním bolo riešenie kvantitatívneho nedostatku bytov a hľadanie optimálnych ciest medzi ekonomickými možnosťami národného hospodárstva a požiadavkami obyvateľstva na zabezpečenie bývania. Prioritu v oblasti bytovej politiky malo teda určovanie foriem a kvality (veľkosť a vybavenie bytov), teda bytovej výstavby.

Právne predpisy, ktoré riešili problematiku hospodárenia s bytmi sa v podstate obmedzujú iba na reguláciu prideľovania bytov a mnohé z nich sú už takmer 20-ročným časovým obdobím prekonané. Hovoril o tom aj poslanec Štáfek.

Preto osobne oceňujem náročný a otvorený postoj vlády ČSSR k tejto problematike, ktorý odznel v jej programovom vyhlásení v novembri 1988, že uspokojovanie potrieb občanov v takej citlivej oblasti, akou je oblasť bytovej politiky, je predmetom oprávnenej kritiky a vyvoláva značnú nespokojnosť a že preto realizáciou štátnej bytovej politiky sa bude vláda zaoberať a táto bytová politika vyžaduje nové posúdenie.

Dnes posudzujeme návrh koncepcie štátnej bytovej politiky, ktorou sa bude riadiť jedna z najcitlivejších oblastí života našej spoločnosti aj za horizontom tohto tisícročia. Tomuto hľadisku sa musí podriadiť aj náš zodpovedný prístup.

Preto je namieste otázka, či v súčasnosti navrhovaná koncepcia štátnej bytovej politiky vychádza z dôsledného poznania záujmov spoločnosti, ktoré vznikajú práve na základe snahy o uspokojovanie potrieb a z ich prepojenia a stanovenia cieľov a nástrojov.

Poznanie záujmov, ich zvyšovanie a formovanie ako jedných z rozhodujúcich motívov ľudskej činnosti je veľmi dôležité pre racionálne fungovanie spoločnosti a pre optimálnu tvorbu hospodárskej politiky.

K tejto konštatácii ma vedie poznatok, že úlohou hospodárskej politiky je hlboká analýza a poznanie záujmov spoločnosti, a to nielen ekonomických, ale aj neekonomických.

Hlavná prognóza vývoja vzťahov medzi jednotlivými záujmami musí prispievať k stanoveniu takej stratégie a taktiky, ktorá by zabezpečila úplnú realizáciu daných záujmov nielen v súčasnosti, ale aj v blízkej budúcnosti.

Predpokladom pre realizáciu záujmov sú ciele, ktoré sú modelom predpokladaného výsledku činnosti. Keď vychádzame z požiadavky na kvalitu realizovaných cieľov, musíme sledovať ich komplexnosť, vzájomný súlad, reálnosť, rešpektovanie limitov, konkrétnosť a zrozumiteľnosť a ich príťažlivosť.

Domnievam sa, že tento komplex kritérií zohľadňuje, resp. by mala ešte lepšie zohľadňovať aj navrhovaná koncepcia štátnej bytovej politiky, ktorá vychádza z hospodárskej stratégie v danom období, a preto musí obsahovať konkrétne ciele, metódy, formy a nástroje na zabezpečenie tejto koncepcie.

Hovoril som, že navrhovaná koncepcia sleduje tieto kritériá. Považujem za aktuálne vzniesť niektoré, iba čiastkové pripomienky:

Oceňujeme, že navrhovaná koncepcia bytovej politiky sleduje zámer odstrániť pocity sociálnej nespravodlivosti medzi komunálnou, podnikovou, stabilizačnou formou hospodárenia s bytovým fondom a družstevnou formou. Aj túto chúlostivú otázku treba robiť s rozvahou a treba robiť citlivo. Súhlasím s tým, ako to formuloval súdruh podpredseda akademik Juliš.

Domnievam sa, že v oblasti ekonomickej a právnej treba venovať, ako tu už hovorili poslanci predo mnou, veľkú pozornosť zabezpečeniu tejto zložitej problematiky.

Venovať pozornosť novej formulácii miesta a úlohy jednotlivých vlastníckych foriem bývania v súlade s ich ekonomicko-právnou podstatou a financiami, ktoré v celospoločenskom systéme bytového hospodárenia zabezpečujú.

Formulovaniu miery a formám uplatňovania sociálnych aspektov v celom bytovom hospodárstve, uplatňovaniu nástrojov, zabezpečujúcich ekvivalentnosť cien bytovej výstavby, jej úžitkovým hodnotám, formulovaniu zásad ekonomickej účasti občanov na zabezpečovaní bývania, úmerne rozsahu a obsahu bývania v jednotlivých formách bytov.

Myslím si, že za pozornosť stojí aj prehodnotenie otázky zostatkovej hodnoty členského podielu. S týmto problémom sa na mňa obrátili voliči z môjho volebného obvodu, ktorí sú členmi stavebného bytového družstva v Banskej Bystrici a sú v situácii, keď po 22 rokoch splatili výšku anuity, teda úveru, ktorý tvoril popri štátnom príspevku na členskom podiele tretiu zložku financovania bytovej výstavby.

V ich danom prípade zostatková hodnota družstevných bytov klesá, pritom v bode 6 Koncepcie na strane 14 v druhom odseku sa, okrem iného, hovorí, že so starnutím domu rastie aj výška členského podielu, ktorý musí nový užívateľ zložiť.

Z uvedeného vyplýva, že o to, co strácajú členovia, narastá majetok družstva. Ak som správne pochopil, tento vyplýva z toho, že člen družstva nemá žiadny vlastnícky vzťah k majetku družstva. Domnievam sa, že to nie je najspravodlivejšie riešenie a prihováram sa za návrh, ktorý vzniesli obyvatelia môjho volebného obvodu, aby sa aspoň výška spoločenského úveru spätne započítala do zostatkovej hodnoty družstevného bytu. Veď za 22 alebo 25 rokov užívania družstevnébo bytu jeho užívajúci členovia vynaložia na generálne opravy sumu zodpovedajúcu členskému podielu. Za takýto prístup sa nepriamo prihovára i navrhovaná koncepcia, kde sa však uvažuje iba s dvoma formami financovania družstevnej bytovej výstavby, členským podielom zvýšeným o časť úveru, ktorý sa spláca ako anuita, a so štátnym príspevkom. Napriek tomu, vidím v tom uspokojenie požiadavkov nielen občanov môjho volebného obvodu, ale aj všetkých členov bytových družstiev, ktorí dnes predstavujú takmer polovicu členov bytového hospodárstva na Slovensku.

Pretože mám ešte čas, niekoľko málo poznámok: Mal som možnosť v individuálnom poslaneckom prieskume zoznámiť sa s tým, ako uvažujú nad riešením bytového hospodárstva súdruhovia na Ministerstve vnútra a životnej úrovne SSR. Konštatujem, že v realizácii prijatých opatrení koncipovaných ešte za princípov administratívno-direktívneho riadenia národného hospodárstva, sa dosiahlo určitých pozitívnych posunov v skvalitňovaní služieb v súvislosti s bývaním a starostlivosťou o bytový fond. No nie je to tak jednoznačné, pretože zároveň s tým uvádzajú, že nedošlo k očakávanej zmene. Je to taký typický prístup v rámci administratívno-direktívneho starého myslenia. Síce myšlienky pripravovanej analýzy majú ostro kritický charakter: ja to pokladám za pozitívny prvok, pretože stavu na úseku bytového hospodárstva a úrovni služieb občanom neposlúži nič iného. Nie je preto potrebné oprávnené kritické prístupy zmierňovať vyslovovaním nejakých pofiderných pozitív. Pre občanov, nazdávam sa, nebude potešiteľné ani to, že v súvislosti s uplatňovaním nového hospodárskeho mechanizmu, ktorý sa premietne do bytového hospodárstva národných výborov, s najväčšou pravdepodobnosťou pribudnú, nazdávam sa, ďalšie problémy v začiatkoch.

Ako konkrétny príklad uvádzam, že nedôjde k zjednodušeniu agendy spojenej s úhradou za užívanie z dôvodov, že ešte nebola schválená nová právna úprava nadobúdania. Zjavné sú aj také tvrdenia súdruhov z hľadiska fungovania domovníkov. Domovník-údržbár bol vytvorený, je potrebný, pričom toto pracovné zaradenie sa vôbec neuplatňuje, aspoň podľa môjho názoru. Rovnako pokladám len za také deklaratívne tvrdenie týkajúce sa ročných preventívnych prehliadok domov a bytov. Občanov rozhodne nepoteší informácia, že bytové podniky národných výborov nemajú dosť prevádzkových technikov. I keby ich mali, týchto prevádzkových technikov, tak by sa to nezlepšilo, lebo je nedostatok materiálov. Nemôžem sa zbaviť teda dojmu, že mnohé zainteresované zložky zodpovedné za otázky zlepšenia bytového hospodárenia, bývania, sa chcú zbaviť zodpovednosti tým, že sa spoliehajú na nový hospodársky mechanizmus. Najmä tie zložky, ktoré mali splniť úlohy, a myslia si, že dnes už ich nemusia plniť, lebo nový hospodársky mechanizmus presunul ich úlohy na iné zložky.

Na záver tohto individuálneho prieskumu som zistil, že starostlivosť o bytový fond a skvalitnenie služieb spojených s bývaním väčšinou neboli splnené. Hádam k tomu ani netreba nič dodávať.

Dovoľte mi na záver vysloviť predsa len jednu otázku: Riešenie bytovej politiky v činnosti národných výborov, ako o tom hovoril súdruh Juliš, ako o tom hovoria predložené materiály, je jednou z prvoradých povinností a starostlivostí národných výborov, preto sa prikláňam k názoru, že práve prostredníctvom národných výborov môžu byť uplatňované sociálne aspekty a princípy ekvivalencie základov na bývanie vo vzťahu k úžitkovým vlastnostiam bytov.