Federální shromáždění ČSSR, 1986 – 1990 Společné schůze SL a SN

A konečně, aby to bylo každému jasné, kde a v jakém táboře se nachází, na hlavní bráně byl nápis - ovšem ne v němčině, jak to bývalo zvykem, Arbeit macht frei - ale bylo to "Za poctivou práci, za svobodu".

Rodiny těchto vězňů si na tzv. "svobodě" přišly také na své. Zbaveny majetku, případně vystěhovány do jiného okresu, manželky nemohly dostat práci a když, tak špatně placenou, děti měly po studiích, ani na střední školy se dostat nemohly. Ti, kteří nepodlehli, nesli si "vymoženosti socialismu", ať šli kamkoliv.

Ještě bych chtěl dodat, že amnestie, která byla vyhlášena v roce 1960, měla být vyhlášena v roce 1955. Tehdy chodili za námi do šachet důlní a naddůlní a ptali se, jestli chceme podepsat práci v dolech jako civil. Když nesehnali patřičný počet, dostali strach z toho, že si budou muset rudu kopat sami, nebo že by to narušilo strukturu Sovětského svazu v obranné fázi atd., a jednoduše amnestii zrušili na zákrok Sovětů. Byla tedy o 5 roků později. Kdyby to bývali byli udělali, mnoho problémů by se vyřešilo a nebylo by naskočilo tolik problémů atd.

Myslím, že toto řádění tehdejších mocipánů, ať již hrubost byla z vlastního nadšení, nebo pro věc socialismu, nebo na přímý příkaz Stalina, je neomluvitelné a nelze to přejít bez potrestání. Když se dovedeme ještě dnes pídit po válečných zločincích z II. světové války, tak si myslím, že tím dřív bychom se měli vypořádat doma a udělat si pořádek vlastní. Němci byli naši nepřátelé. Není to omluva za brutalitu, kterou prováděli. Ale jestliže státní bezpečnost a vězeňská stráž se chovala jako gestapo na vlastním národě, domnívám se, že to je dvojnásobně bolestné a v žádném případě neodpustitelné.

Žádný hon na čarodějnice zde není a nikdo nechce, ale ti, co spáchali vinu, musí si to nést sami. Proto se domnívám, že doba byla mimořádná, žádný z nás, kdo tam byl odsouzen - a bylo nás tam několik desítek tisíc - nemá dosud soudní rozhodnutí, nedostal žádný doklad o tom, že byl tehdy a tehdy souzen a za co. Takže si myslím, že obava z toho, že my dnes zde něco překračujeme, není naprosto opodstatněná a že je skutečně naším právem, aby se to udělalo tak, aby se lidé alespoň na pár roků dostali na důchod, na který skutečně čekali, a živoří z peněz. Děkuji. (Potlesk.)

Poslanec SL V. Benda: Vážené Federální shromáždění, pokládám za nutné improvizovaně přidat několik poznámek k vystoupení pánů poslanců Masopusta a Oleje.

Nejprve k panu poslanci Masopustovi. Neznám žádnou evropskou zemi okupovanou za II. světové války, ve které by bylo pokládáno za potřebné vyžadovat od obětí nacistických soudů, od politických obětí nacistických soudů, aby se domáhaly individuální obnovy řízení nebo individuálního přezkoumání svého soudního rozsudku.

Také příklad v této rozpravě uvádění s dekretem prezidenta Beneše byl zavádějící, protože za prvé šlo o dekrety, které nahrazovaly rozhodnutí Národního shromáždění, které tehdy ještě neexistovalo, čili to byly ústavní dekrety a za druhé to byl dekret, který prohlašoval rozsudky v době nesvobody za neplatné od samého počátku, to je, činil něco, co dnešní pan prezident ze svých ústavních pravomocí učinit nemůže.

Proti těmto námitkám - samozřejmě tady byly případy z Maďarska a z řady jiných zemí - se uvádí, že jde vesměs o situace přerušení právní kontinuity, o situace za nového nastolování právního stavu jiného práva. Ano, v tomto ohledu jsme také označováni za "sametovou revoluci". Nám samozřejmě jde o udržení právní kontinuity až po nejzazší mez, která je možná, ale to, prosím vás, neznamená, že chceme jedním dechem udržovat také kontinuity zločinů a bezpráví. V celé argumentaci, která se tady předložila, je tady oporou a kostrou trvání fikce, že chceme zrušit řádné rozsudky a že na to nemáme podle ústavy právo, řádné rozsudky vynesené nezávislými soudy po řádném trestním řízení a podle spravedlivých zákonů.

Snad všichni v tomto sále víme, že tyto rozsudky, které mají být rehabilitovány, nebyly spravedlivé, nebyly vynášeny spravedlivými nebo nezávislými soudy; trestní řízení, které jim předcházelo, bylo namnoze zločinnou kapitolou samo o sobě a zákony byly nanejvýš pochybné.

Proto myslím, že je nezbytně nutné sáhnout k tomuto kroku, že právě v rámci udržení právního statutu této země nebo nastolení právního statutu v této zemi je třeba rozhodně se distancovat od minulých zločinů a bezpráví, a je to třeba učinit z dobré vůle státu a z dobré vůle zákonných orgánů a nikoliv na prosbu postižených.

A ještě snad poznámku, na okraj, panu poslanci Olejovi. Mě osobně překvapilo, že když řekl A, že neřekl také B. Když tedy tady proslovil svoji řeč o platném trestním zákoně a jeho platném výkladu jako jediném vodítku a o mezinárodních paktech, které Československo podepsalo jako o něčem co nemá vliv a dopad na vnitřní právo a není součástí vnitřního práva - to je přesně argumentace, kterou proti mně před 10-ti lety používal prokurátor u soudu a díky jejímž důsledkům jsem byl odsouzen na 4 roky. Divím se, proč pan poslanec Olej, když to tak kategoricky a imperativně tvrdí, pokládá vůbec rehabilitace za potřebné. Podle jeho názoru jsem byl odsouzen spravedlivě. Budu hlasovat tedy pro tento zákon. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďakujem. Slovo má poslanec Cuhra.

Poslanec SN J. Cuhra: Vážené Federální shromáždění, chtěl bych se jenom krátce zmínit o § 26, který patří do odd. 6 - "náhrada škody".

Tento § 26 pojednává o odškodněni pozůstalých po zemřelých a po těch, na nichž byl vykonán trest smrti, zcela nespravedlivě a nezákonně. Zde se mluví v odst. 3 o tom, že jim může být přiznáno přiměřené odškodnění za ztížení životních poměrů, k nimž došlo v důsledku odsouzení poškozeného. Zdá se mi to zcela nespravedlivé.

Proto navrhuji tento § 26 změnit a měl by znít takto:

"Nárok pozůstalých za vykonané tresty či úmrtí nejbližších příbuzných

a) za vykonaný trest smrti vykonaný na základě zákonů a paragrafů uvedených v § 2, náleží náhrada 100 tisíc Kčs.

b) stejná náhrada náleží nejbližším příbuzným zemřelého při výkonu trestu na základě odsouzení uvedeného v bodě a)."

Zdůvodňuji to tímto způsobem:

V tisku jsem se minulý týden dočetl, že odvolávání vysokých důstojníků z důvodu jejich spojení s totalitním režimem minulých let se dává jako odškodnění 100 tisíc Kčs a více. Další není snad třeba dodávat.

Jak finančně změřit hodnotu člověka, to nevím. Zbytečně a protizákonně zmařený život není finančně změřitelný. Ale domnívám se, že pozůstalí po justičně zavražděných a umučených mají právo na toto minimální odškodnění za utrpení, kterým z této hrozné skutečnosti vzniklo. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďakujem. Slovo má pán Stome.

Poslanec SN K. Stome: Pane předsedající, vážení přítomní, máme v okruhu dvě otázky, které máme řešit. Především, zda metodika a koncepce vládní předlohy je v zákoně o rehabilitaci tak, jak ji máte před sebou a jaká vyplynula ze zpravodajských zpráv ústavních a za druhé, zda je potřebná.

Chtěl bych na to reagovat v obou okruzích s tím, že bych se pokusil vyjádřit, kdo v tomto okamžiku nese odpovědnost za to, aby političtí vězňové, kteří byli vymazáni z právnického slovníku, kteří neexistují jako pojem ani v příručce poslance, se vrátí do naší společnosti tak, abychom se nemuseli hanbit. Především k námitkám procesním:

Ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb., určuje v článku 1 písm. a), že Federální shromáždění podle čl. 37 má zákonodárnou pravomoc prakticky neomezenou, resp. takovou, že se vztahuje i na zákony, jejichž výkon spadá i do působnosti republiky, tedy také na zákon trestní. Je sice pravda, že ústavně právní předpisy nedávají Federálnímu shromáždění soudní pravomoc. Tu mají soudy podle čl. 98 § 1 ústavy, kde soudnictví vykonávají volené a nezávislé soudy. Chtěl bych podtrhnout slovo "nezávislé", neboť my jsme zjistili, že minulé soudy v této oblasti nezávislými nebyly.

Z druhé strany neexistuje právní předpis, který by ze zákonné pravomoci vyjímal pro Federální shromáždění soudní pravomocné rozhodnutí obecným vymezením okruhu rozhodnutí, která prohlašuje za zrušená. Tím Federální shromáždění ještě nevykonává soudnictví. Zůstává stále v okruhu parlamentní kompetence, tedy v okruhu své ústavní pravomoci.

Tedy z tohoto hlediska, jestli můžeme o této otázce takto rozhodovat, procesně odpovídám, že ano.

Chtěl bych říci, že máme precedenční případy. Obdobně bylo postupováno při zákonné úpravě zákona č. 129/1948 Sb., o nicotnosti některých rozsudků vojenských soudů, tzv. Slovenského štátu, kde rovněž byly určité a konkrétní a individuální rozsudky prohlášeny za nicotné.

Protože nedisponujeme předpisem, který by umožnil zrušit špatné rozsudky, umožnit jejich rychlý přezkum, odstranit nepřiměřené tvrdosti a zabezpečit rehabilitaci společenskou i přiměřené odškodnění, je na tomto parlamentu, aby nesl svou odpovědnost, abychom ji nesli my a je na vašem svědomí, každého z vás, estli tomuto cíli přispějete. Zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci v § 23 znal zrušení individuálních soudních rozhodnutí ze zákona, tedy ex lege, a to tehdy, když procesem tomuto zákonu známým bylo soudní rozhodnutí zrušeno. Pak se automaticky staly neplatnými zásadně všechny rozsudky odsuzující za trestné činy, spáchané během výkonu trestu (s určitými výjimkami, např. vražda a podobně). Legálnost a ústavnost rehabilitačního zákona č. 82/1968 Sb., nebyla nikým nikdy zpochybněna.

Totéž platí o zákonu č. 129/1948 Sb., to je ten, který jsem citoval před tím.

Nebyla tedy zpochybněna legislativní koncepce možnosti zákonem zrušit určitá konkrétní individuální soudní rozhodnutí. Technika zrušit vadné soudní rozhodnutí je tedy našemu právnímu řádu známa.

Kromě tohoto argumentu právních precedentů mluví pro předlohu i fakt, že mají být postižena rozhodnutí a rozsudky svou povahou protiústavní a pouze formálně se vnějškově tvářící jako zákonná. Je tedy nejen možné, ale žádoucí takováto rozhodnutí zákonem zrušit co nejdříve. Je to sice teoreticky krajní řešení, ale přesto legální řešení a takový postup, jak jsme si ukázali, je postupem legálním.

Nesprávná rozhodnutí, nesprávný rozsudek, se přece nestanou právem tím, že byly nesprávně a neprávně vyneseny. Ústavně moc zákonodárná není ani ve vztahu k moci výkonné či soudcovské nijak omezena, a to zejména nikoliv k výsledkům této moci. Zákonodárce má nesporné právo učinit si názor o pravomocném rozsudku. Není tedy důvodu, proč by tak nemohl učinit o více rozsudcích. Pokud tento parlament jako zákonodárce má pravomoc prohlásit určitá jednání za beztrestná, ačkoliv dříve se za trestná považovala, pak zajisté může totéž prohlásit o činnostech z minula, a to bez rozdílu toho, zda jde o jednání soudem již v minulosti postižená či nikoliv.

To jsou všechno důvody, které hovoří pro to, aby předloha rehabilitačního zákona byla parlamentem přijata jako právně bezchybná.

Pokud jde o námitku odkazu pouze na mezinárodní pakty, když jsem přednášel svou zpravodajskou zprávu, upozornil jsem na některé textové změny a dovolil bych si připomenout vaší pozornosti, že § 1 návrhu, který zastává funkci preambule, odkazuje i na občanská práva, na svobody, odkazuje tedy na to, co bylo známo i tehdy a dříve platné ústavě. Nemůžeme se tedy tvářit tak, že budeme klást překážky tomu, aby byla odstraněna rozhodnutí, prohlášená za trestná v rozporu s ústavou a prohlašovaná a vyhlašovaná soudy v rozporu s touto ústavou nikoliv nezávislými. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďakujem poslancovi Stomemu. Chce ešte niekto diskutovať? Poslanec Macek.

Poslanec SL J. Macek: Argumentace, proč má zákon o rehabilitaci vypadat tak, jak byl předložen, byla tak dokonalá, že k tomu není co dodávat. Chtěl bych jen reagovat na otázku postupu prezidenta. Domnívám se, že nikdo z těch, kteří byli odsouzeni v padesátých a sedmdesátých letech, netouží po tom, aby byl amnestován. Tito lidé chtějí, aby bylo jasně prokázáno a řečeno, že se ničeho nedopustili. Myslím, že to může udělat pouze zákon.

Jinak mám některé připomínky ke společné zprávě, hlavně k otázce náhrady škody. Jde o to, že se uvádí, že náhrada nepřesahující 30 tisíc Kčs se vyplatí v hotovosti atd., zbytek nejpozději do 10 let, takže v § 23 odst. 5 by měla být obsažena i otázka valorizace, protože tato záležitost nebude uzavřena v tak krátké době. Stejně tak by se to mělo objevit v § 25 odst. 7, kde se hovoří o zvyšování důchodů za každý měsíc vazby nebo výkonu odnětí svobody. V obou případech, to je v bodě a) i v bodě b), by se měla objevit i otázka valorizace za křivdu, která se těmto našim spoluobčanům stala.

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Chce ešte niekto z poslancov vystúpiť v rozprave, chce sa vyjadriť generálny prokurátor pán Böhm? (Ano.) Dávám mu slovo.

Generální prokurátor ČSFR T. Böhm: Vážený pán predsedajúci, dámy a páni poslanci, pozorne som si vypočul vaše pripomienky k predloženému vládnemu návrhu zákona o súdnej rehabilitácii. Chcem opakovať všetkým, ktorí pochopili našu snahu, pochopili, čo chceme napravovať, čo chceme odčiniť a ako sa k tomu chceme čo najskôr dopracovať, aby sme rehabilitovali mnohých z tých, ktorí čakajú pred koncom svojho života na to, aby sa im dostalo oficiálnej satisfakcie. Títo ľudia nemyslia ani tak na náhradu hmotnú, ako skôr na náhradu právnu a morálnu.

V niektorých pripomienkach sa zrkadlila otázka, či vôbec ide o právne zdôvodnenie takého postupu a či zákon, ktorý vám bol predložený na schválenie, nie je v rozporu s ústavnými princípmi. Ja by som vás chcel ubezpečiť, že podľa môjho názoru nie je. Keby som o tom sebemenej pochyboval, nikdy by som sa taký spôsob nepokúšal presadzovať.

Ja, naopak, som presvedčený, že v tejto forme predložený návrh zákona o súdnej rehabilitácii spĺňa podmienky právnych kritérií i prísnych morálnych kritérií, pretože právo a morálku by sme od seba nemali v žiadnom prípade oddeľovať.

Z niektorých pripomienok poslancov by mohol vzniknúť dojem, že súhlasíme so starou zásadou, že účel svätí prostriedky. S tým nie je možné v žiadnom prípade súhlasiť. V tejto spojitosti poukazujem na niketoré argumenty, ktoré tu boli prednesené ako a priori snaha, aby bol niekto upozornený na to, že ide o argumenty, ktoré sú niekomu známe a ktoré by nemali byť osvojované. S touto časťou príspevku plne súhlasím.

Skutočne nechcem argumentáciu založiť na tých dôvodoch, ktoré boli naznačené, teda ani nie na tom, že by som to chcel ospravedlňovať revolučnou dobou, ani nie formami právnych klučiek či obezličiek, ani výnimočnosťou situácie a najmä toto sme vo vzťahu k minulosti veľmi často počuli. Naposledy sme to počuli aj v spojitosti s minulým rokom. Teda máme veci v čerstvej pamäti. Možno, že aj niektorí, ktorí tu sedíte, a ktorí ste sedeli vo Federálnom zhromaždení aj v tom čase, keď predsedníctvo Federálneho zhromaždenia prijalo opatrenie č. 99/1989. Ak si dobre pamätáme, tiež to bolo odôvodňované výnimočnosťou situácie. Napriek tomu, že by sme mohli veci takisto takto odôvodniť, úplne sa dištancujem od doterajších praktík zdôvodnenia, pretože všetky takéto dôvody potvrdzujú neudržateľnosť argumentácie, že účel by mal svätiť prostriedky.

Domnievam sa, že pán poslanec Stome nielen vecne, ale aj správne zargumentoval stanovisko, ktoré zastávame a na ktoré poukazujeme, že keď navrhneme prijímať tento zákon, ktorý obsahuje aj určitú pasáž o zrušovaní určitých súdnych rozhodnutí, že sa tým nedopúšťame a ani nechceme dopustiť narušenia žiadneho ústavného princípu, že by sme zasahovali do výkonu právomoci súdov.

Pripúšťam, že to môže byť aj otázka právneho výkladu, teórie, stanovísk, ktoré nie vždy a v každom prípade sú totožné, avšak rozdielnosť právnych hľadísk nie je ešte dôkazom toho, že ten, ktorý nezdieľa názory druhého, by sa dopúšťal porušovania zákona, ústavného zákona. Je veľmi veľa teoretikov a odborníkov, fundovaných a erudovaných nielen v rámci nášho štátu, ale aj v rámci Európy, celosvetových kapacít, ktorí majú svoj pohľad, svoj názor odôvodnený pre uplatnenie potrebných zdôvodnení, postupov jednotlivých parlamentov pri riešení určitých náprav, ktoré boli nutné a ku ktorým bolo nutné pristúpiť pre hrubú, násilnú a masovú deformáciu právnych noriem. A práve na tú masovosť chcem poukázať.

Rozsah týchto deformácií nie je ojedinelý. Keby bol ojedinelý, bol by som ochotný prijať odporúčania a názory, ktoré tu boli predložené pánom poslancom Masopustom, že by to bolo možné riešiť formou individuálnych návrhov, sťažnosťou pre porušenie zákona, čo by bolo ako jednou prípustnou možnosťou, doteraz známou právnou formou k náprave pochybenia súdnych rozhodnutí. Lenže tu nejde ani o bežné pochybenia, ani nie v takom rozsahu, že by toto bolo možné zvládnuť. Ak by sme sa priklonili k takémuto stanovisku, dovolím si tvrdiť, že tým by sme potvrdili ešte dlhodobú neistotu pre tých, u ktorých už teraz vieme, že boli poškodení, že boli hrubo narušené ich najzákladnejšie ľudské práva a že to odsúvame na vedľajšiu koľaj. Možno by niekto mohol vysloviť aj domnienku, že to robíme preto, aby sme dosiahli pre tých, ktorí sa týchto deformácií dopustili, ešte ďalší odklad nikoľkých mesiacov pre to, aby sme z dôvodov premlčania dopomohli k beztrestnosti tým, ktorí sa týchto protizákonností dopustili. Nechcem hovoriť, že v každom prípade je možné vychádzať z takéhoto pohľadu, z takéhoto posúdenia.