Federální shromáždění ČSSR, 1986 – 1990 Společné schůze SL a SN

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďakujem. Do rozpravy sa ďalej prihlásil poslanec Jozef Olej, pripraví sa poslanec Fanta.

Poslanec SN J. Olej: Vážené Federálne zhromaždenie, vážení hostia, v úvode vystúpenia chcem jednoznačne, a to preto, aby vzhľadom na charakter môjho ďalšieho vystúpenia nevznikli pochybnosti, prezentovať svoj vzťah a názor k súdnym rehabilitáciám. Bezvýhradne sa stotožňujem so stanoviskom, že je treba preskúmať všetky protiprávne vydané súdne rozhodnutia, dôsledne odhaliť prípady porusovania zákonnosti na úseku trestného konania, napraviť krivdy, ktoré boli takto spáchané a súčasne spoločensky a morálne rehabilitovať a materiálne odškodniť postihnutých, prípadne ich pozostalých. Takúto ideu predloženého zákona o súdnych rehabilitáciách plne podporujem.

Mám však dve vážne výhrady ku konštrukcii tohto zákona. Prvá sa dotýka tvorby modelu demokratickej spoločnosti ako ideálu, s ktorým v retrospektíve porovnávam existujúce trestné právo. Navrhovateľ, iste si vedomý toho, že žiadna spoločnosť nevyhlasuje o sebe, že je nedemokratická, vzal za základ tohto modelu medzinárodné dokumenty. Ak sa však nimi máme riadiť, potom je potrebné objasniť zásadu vzájomného vzťahu medzinárodných aktov a vnútroštátneho práva. Z neho vyplýva, že normy medzinárodného práva sa realizujú od momentu, kedy sa stali súčasťou vnútroštátneho práva a premietli sa v ustanoveniach jeho jednotlivých normatívnych aktov.

Ako tu už navrhovateľ uviedol, základom v tomto smere je Všeobecná deklarácia ľudských práv, prijatá na III. Valnom zhromaždení OSN ako rezolúcia č. 217 dňa 10. 12. 1948. Už z pohľadu dátumu prijatia tejto rezolúcie je zrejmé, že dňu 25. 2. 1948, uvádzanému v ustanovení paragrafu 2 a 4, časovo predchádza samo prijatie Všeobecnej deklarácie. Na realizáciu Deklarácie bol prijatý medzinárodný pakt o občianskych a politických právach, ktorý bol 19. 12. 1966 predložený na podpis účastníckym štátom OSN. Skutočnosť, že Československo k nemu v roku 1976 pristúpilo, pričom, podľa mojich doterajších informácií, dosiaľ neratifikovali pakt Spojené štáty, je bezvýznamná z hľadiska účinnosti trestno-právnych noriem. Ústavy a ústavné zákony, ktoré platili a platia na československom území od roku 1918 do súčasnosti, neobsahujú ustanovenia o priamej účinnosti medzinárodných zmlúv a ich záväznosť v činnosti štátnych orgánov, najmä orgánov činných v trestnom konaní.

Nie bezvýznamná je skutočnosť, že Výbor OSN pre ľudské práva zriadený v zmysle rozoberaného medzinárodného paktu má právo požadovať od vlád účastníckych štátov správu o dodržovaní ľudských práv v tej-ktorej krajine, čo sa stalo i voči nášmu štátu. Vláda Československa predložila tomuto Výboru dve správy, poslednú v roku 1986. V júni 1986 výbor OSN v Ženeve prerokoval a cez zhruba viac ako 200 pripomienok a výhrad, ktoré boli spracované občianskymi iniciatívami u nás a v zahraničí, dospel k záverom, v ktorých: a) správu vlády prijal, b) ocenil úsilie vlády vytvárať ďalšie podmienky pre dodržiavanie ľudských práv v Československu, c) ocenil vystúpenie čs. delegácie, ktoré hodnotil ako zaujímavý dialóg. Predmetnú správu výboru schválilo Valné zhromaždenie OSN v novembri 1986.

Ani výbor OSN pre ľudské práva a ani samo Valné zhromaždenie OSN nemožno podozrievať z nadržiavania vtedajšiemu socialistickému spoločenskému zriadeniu u nás, a preto priamo v zákone o súdnej rehabilitácii by sme nemali spochybňovať autoritu a vážnosť oboch medzinárodných inštitúcií.

Z pohľadu uvedených skutočností odporúčam pridržiavať sa modelu demokratickej spoločnosti, deklarovanému výlučne Ústavou a ostatnými vnútroštátnymi právnymi normami, ktoré sa vo viacerých oblastiach nielenže u nás nedodržiavali, ale v jeho praktickej realizá cii i vedome porušovali. Je to žiadúce aj preto, aby bola vytvorená možnosť podielu osôb zodpovedných za spáchané neprávosti, ktorá je upravená ustanovením § 28 navrhovaného zákona. Trestné stíhanie uvedených osôb možno totiž viesť len pre porušenie príslušného ustanovenia Trestného zákona, ktorý bol platný a účinný v čase spáchania trestného činu a nie pre porušovanie medzinárodnej deklarácie či dohody, za čo je vždy zodpovedný štát a nie konkrétny jedinec.

Druhá výhrada sa dotýka možnosti zákona Federálneho zhromaždenia rušiť právoplatné súdne rozhodnutie, o čom predo mnou veľmi fundovane rozprával kolega Masopust. Keďže všetky politické sily, strany a hnutia v našej spoločnosti sa prihlásili ku koncepcii právneho štátu, pri posudzovaní predloženého návrhu by sme mali všetci rešpektovať zvrchovanosť zákona.

Ak by sa tak nestalo, mohli by sme sa dostať do paradoxnej, aj keď v žiadnom prípade nie smiešnej, situácie. V prípade, že Federálne zhromaždenie prijme zákon v predloženej podobe, potom, odvolávajúc sa na znenie § 1 tejto predlohy - citujem: "... že cieľom je zrušiť súdne rozhodnutia za činy, ktoré v rozpore s princípmi demokratickej spoločnosti rešpektujúcej občianske, politické práva a slobody zaručené Ústavou a vyjadreně v medzinárodných dokumentoch a medzinárodných právnych normách, zákon označoval za trestné" - koniec citátu - zo zákona budú rehabilitovaní podľa § 2 odsek 1 písmeno d) aj osoby odsúdené podľa súčasného platného a účinného Trestného zákona, napríklad za trestné činy rozvracenia republiky, hanobenie prezidenta, ohrozenia hospodárskeho a služobného tajomstva, pričom z návrhu novely Trestného zákona, ktorý sme dostali, tieto skutky ponechávame naďalej ako trestné činy za stavu, kedy v rovnakom rozsahu ako pred 17. novembrom platia medzinárodné dokumenty a Ústava. Jednoznačne mi z toho vychádza, že keď ex lege zrušíme rozsudky za tieto skutky teraz, potom uvádzané trestné skutky nemajú opodstatnenie svojej existencie ani v novelizovanom Trestnom zákone, ktorý veríme, že budeme schvaľovať asi o týždeň.

Uvádzané nedostatky právnej konštrukcie sú zaiste vyvolané oprávnenými požiadavkami nespravodlivo postihnutých na urýchlené riešenie problému, ako aj nemožnosťou výborov Federálneho zhromaždenia vyjadriť sa najprv k zásadám zákona. O konštrukčných nedostatkoch návrhu zákona nehovorím po prvý raz; navrhovateľa som na ne upozornil pri prerokúvaní návrhu v ústavnoprávnom výbore. Aj keď výrazná väčšina prítomných členov uznášania schopných ústavnoprávnych výborov bola za môj návrh, tento neprešiel, keďže to bola len väčšina prítomných a nie všetkých zvolených členov výborov.

Návrh spočíval v odmietnutí predloženého návrhu zákona a v rovnako rýchlom a účinnom riešení rehabilitácií, pravda, inou cestou pri dodržiavaní platných zákonov dvoma paralelnými spôsobmi.

Konanie, za ktoré boli osoby odsúdené pre trestné činy uvedené v § 2, v ktorých vydané rozsudky sa navrhujú zrušiť ex lege, by mohol rehabilitovať prezident republiky. Podľa § 61 odsek 1 písmeno j) ústavného zákona o československej federácii jedine on má právo udeľovať amnestiu, odpúšťať a zmierňovať tresty uložené trestnými súdmi a zahlaďovať odsúdenie, čiže v zmysle rehabilitácie odstrániť i následky uloženého trestu. Ústavný zákon takto umožňuje prezidentovi veľmi pružne reagovať na zmeny v trestnej politike štátu, Je to výlučné právo prezidenta republiky, ktorého uplatnenie by zaiste zvážil po iniciatívnom návrhu pána generálneho prokurátora ČSFR ako strážcu zákonnosti v tomto štáte.

Podotýkam, že to nie je neobvyklý postup, využil ho nielen prvý prezident T. G. Masaryk, ale aj druhý prezident Eduard Beneš. Podľa článku 9 ústavného dekrétu prezidenta republiky o obnovení právneho poriadku vyhlásil za neplatné od začiatku tie súdne trestné rozsudky, ktoré boli vydané v dobe neslobody, od Mníchovskej dohody do 4. 5. 1945, ak nimi bol niekto uznaný vinným a odsúdený pre skutok. ktorý nebol trestným činom podľa československého trestného práva. Podľa článku 6 bol súd oprávnený na návrh zrušiť alebo zmeniť rozsudok, ak bol vydaný podľa predpisov, ktoré sa svojím obsahom priečili zneniu alebo demokratickým zásadám československej Ústavy, alebo ak smerovali k cieľu zakázanému československým právom.

Druhá paralelná cesta s možným prezidentovým postupom je novelizácie zákona Národného zhromaždenia č. 82/1968 Zb., o súdnej rehabilitácii. Zákon z roku 1968 prísne rešpektoval nezávislosť súdov a zákonnú zásadu, že právoplatné rozhodnutia súdov v trestných veciach možno zrušiť či meniť len na základe návrhu a v prieskumnom konaní. Zo zákona boli prehlásené za neplatné len tie rozhodnutia, ktoré mali administratívny a nie súdny charakter. (Podľa § 22 to boli rozhodnutia komisií a národných výborov o zaraďovaní do tábora nútených prác) a v súlade s obsahom pojmu "rehabilitácia" boli ex lege niektoré odsúdenia zahladené. Nešlo však o zrušenie vynesených rozsudkov súdom.

Keď porovnávame ustanovenie § 5 a nasledujúce, až po derogačnú klauzulu navrhovaného zákona o súdnej rehabilitácii, tento sa len v určitých modifikáciách a časovej aktualizácii líši od pôvodného zákona z roku 1968. Dokonca v časti o riešení osôb, ktoré sa podieľali na pácha ní neprávostí voči nespravedlivo odsúdeným, je zákon z roku 1968 precíznejší a kvalitnejší. Nazdávam sa, že vo veľmi krátkom čase bolo možné zákon o súdnej rehabilitácii vo Federálnom zhromaždení novelizovať podľa súčasných potrieb a súčasne zrušiť zákon číslo 70/1970 Zb., ktorým sa účinnosť pôvodného zákona z roku 1968 výrazne obmedzila.

Moje vystúpenie, prosím, nech je chápané ako podnet pre navrhovateľa, aby predložený návrh zákona stiahol z rokovania eštešte pred hlasovaním a takto aby nasledovne bolo možné urobiť zmeny v konštrukcii zákona a urýchlene, ešte v tomto funkčnom období parlamentu. na májovom zasa dnutí predložiť pozmenený návrh predmetného zákona.

V prípade, že sa o tomto návrhu bude hlasovať, budem proti jeho prijatiu nie z dôvodov, že som proti spoločenskej a morálnej rehabilitácii a materiálnemu odškodneniu nespravedlivo odsúdených, ale preto, že tento zákon má nedostatočnú právnu konštrukciu, na ktorú som povinný upozorniť.

Nerád by som sa dožil situácie, že ho o pol roka, alebo rok, zruší Ústavný súd, ktorý dúfam, sa čoskoro ustanoví a ktorého existencia a najmä činnosť by v súčasnom urýchľovanom a búrlivom zákonodárnom procese bola neoceniteľná.

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďalej se do rozpravy prihlásil poslanec Fanta, pripraví sa poslanec Laštovička.

Poslanec SL L. Fanta: Vážené Federální shromáždění, skupina poslanců Československé strany socialistické navrhuje včlenit do úvodu vládního návrhu zákona o soudních rehabilitacích, ať v této nebo pozměněné formě, před oddíl první tuto preambuli:

"V období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 byla v rozporu s demokratickými principy flagrantním způsobem porušována lidská práva a svobody, požívající právní ochrany podle mezinárodních dokumentů o lidských právech. Občané, kteří byli těmto represím vystaveni, byli ve značném množství případů donuceni k odboji proti tyranii a útlaku. Obhajoba obecných demokratických zásad všemi prostředky je nezadatelným lidským právem. Lidé, kteří byli v důsledku uplatňování těchto práv postiženi, musí být urychleně a účinně společensky, občansky a právně rehabilitováni a přiměřeně hmotně odškodněni. Ti, kteří se v rámci represí provinili, musí být za své činy důrazně postiženi. U vědomí těchto skutečností se Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky usneslo na tomto zákoně s tím, že by následoval vlastní text.

Tento doplňující návrh k vládnímu návrhu zákona o soudních rehabilitacích předkládá skupina poslanců Čs. strany socialistické ve Federálním shromáždění Blanka Hyková, Vítězslava Klůzová, Bohuslav Kučera a Lubomír Fanta.

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďakujem. Posledný do rozpravy sa prihlásil poslanec Sláma. Teraz prosím poslanca Laštovičku.

Poslanec SL Z. Laštovička: Vážený pane předsedo Federálního shromáždění, vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, v návaznosti na důslednou rehabilitaci všech neprávem postižených a pronásledovaných pro politické, náboženské přesvědčení vystupuje do popředí vládní návrh zákona o soudní rehabilitaci, který dnes ve Federálním shromáždění projednáváme.

Je třeba říci, že není v poválečné historii našeho státu prvním zákonem tohoto druhu. V roce 1968 byl vydán zákon č. 82 o soudní rehabilitaci, kterým měly být odčiněny křivdy hlavně padesátých let, samozřejmě v podstatně užším pojetí a rozsahu. Po potlačení demokratického procesu v roce 1969 a zejména po vydání novely uvedeného zákona č. 70/1970 Sb., byly rehabilitace nejen podstatně okleštěny, ale byla zrušena i rehabilitační rozhodnutí vydaná podle zákona č. 82. Tzv. konsolidační proces, probíhající pod monopolem jediné vládnoucí strany, se tímto hrubým způsobem dotkl většího počtu nespravedlivě odsouzených našich občanů.

Deformace trestního soudnictví v tomto směru pokračovala - dá se říci - v neztenčené míře. Dokladovat to lze na cca sto tisících osobách odsouzených v posledních dvaceti letech pro trestné činy politické povahy.

Navrhovaná osnova proto sleduje důsledné odčinění křivd, spáchaných na více než 200 000 protiprávně odsouzených občanech, za uplynulých 42 let.

Návrh zákona vychází z toho, že činy, které směřovaly k pokojnému prosazování práv a svobod občanů uvedených ve všeobecné deklaraci lidských práv a zaručených paktem o občanských a politických právech, byly čs. trestní zákony posuzovány za trestné v rozporu s mezinárodním právem. Mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestné stíhání a zejména ukládání trestů.

Rehabilitace v trestní oblasti se bude vztahovat na odsouzené pro údajnou velezradu, rozvracení, sdružování, hanobení nebo pobuřování proti republice. Zneužívání náboženské funkce, nedovolené opuštění republiky a mnoho dalších politických deliktů. Budou tedy zrušena rozhodnutí soudu, která se opírala o podvržené nebo zfalšované důkazy, případně vycházela z uměle vykonstruovaných obvinění, dále rozhodnutí založená na hrubém porušování procesních předpisů, zejména došlo-li k vynucení doznání za použití násilí nebo čin byl vyprovokován Státní bezpečností.

Návrh zákona upravuje také nezbytnou míru odškodnění nezákonně odsouzených na ušlém výdělku a poškození na zdraví v době vazby a výkonu trestu, jakož i podmínky uplatnění nároků mající vliv na dávky důchodového zabezpečení.

Osnova zákona vychází nejen společensky, ale v nepromlčených případech i trestně postihnout osoby, které svým protiprávním jednáním přivodily nebo přispěly k nezákonnostem napravovaným právě tímto zákonem.

V další etapě se počítá s vydáním tzv. restitučního zákona pro odčinění křivd v oblasti občansko-soudní, majetko-správní, pracovně-právní a správní.

V závěru svého vystoupení bych chtěl podpořit návrh preambule, který přednesl můj předřečník. Dále bych chtěl přes některé nedostatky tohoto zákona doporučit poslancům jeho přijetí. Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS I. Mičieta: Ďakujem. Hovorit bude poslanec Sláma, pripraví se poslanec Benda.

Poslanec SL V. Sláma: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, chtěl bych ještě něco objasnit. Pan JUDr. Masopust zde hovořil velice vážně a pan poslanec Olej dokonce prohlásil, že pro to hlasovat nebude. Jistě, že pro to má své důvody. Nejsem právník, ale chtěl bych to uvést na pravou míru.

O padesátých letech se všeobecně ví, že to byla léta krutá, deformační. Nejvíce to pocítili lidé, kteří byli v kriminálech a rodiny, které byly doma po odsouzených. Podle zákona vyplývá, že by se to mělo soudit ne jako ze zákona, ale normálně soudním řízením, což si myslíme, že to není možné.

Poslanec Olej zde řekl, že chystaná rehabilitace v roce 1968 byla daleko dokonalejší, daleko lepší, což se přiznat dá, ale zapomíná se na jednu věc, že od roku 1968 uplynulo 22 let a lidem, které to mělo potkat, bylo o 20 méně a že za to nemůžeme my, ale přátelská Sovětská armáda, která nás zde zaskočila. A celé dění nasměrovala tam, kde jsme ho nechtěli mít.

Také se stalo, že někteří z nich byli odsouzeni a rehabilitováni v roce 1968 a zanedlouho na to museli peníze vracet a vraceli je donedávna. Taková rehabilitace nestála za nic.

Kdyby se to nyní mělo znovu dělat, těch lidí už tolik není a jsou ve věku 74 let, kdyby se mělo dělat toto všechno soudně, to znamená, kde budeme hledat jejich spisy, jejich svědky, z nichž většina je už po smrti, atd. S těmi starými zmrzačenými lidmi nevím, jak by se to skutečně dělalo. Ale kdyby se to muselo dělat, což je - myslím si - nemožné, trvalo by to zhruba devět až deset let a stálo by to 600 nebo 700 miliónů. To si myslím, že je úplně zbytečné. Mimo to ještě asi 600 pracovníků od práva, které bychom asi také nesehnali.

O 50. letech se skutečně hodně mluví, ale málo se o nich ví. Televize se například zabývala většinou případy z roku 1968 a dále, to však nechci zlehčovat. Z 50. let tam byly - pokud si vzpomínám - pouze Babice, a to ještě nebylo zvlášť úspěšné. Kdo do toho nebyl tak trochu zasvěcen, nevěděl, o co jde.

Vrátil bych se ještě k preambuli, co zde byla přečtena, k jejímu konci a abych navázal na to, co chci říct. Utlačovaným občanům a stoupencům demokracie nezbylo za daného stavu nic jiného, než aby na obranu zaručení základních lidských práv samotné své existence čelili totalitní moci odbojem, a to všemi dostupnými prostředky. Protože útlak se vyznačoval nezřídka zločinnou brutalitou, měl odboj povahu spravedlivě nutné a morálně oprávněné obrany. Tato represe 50. let měla jasný cíl: zavřít co nejvíce lidí, a to s co nejvyššími tresty - zabavení majetku a likvidace celých rodin a vše, co k tomu patřilo, aby zastrašili národ, který po Vítězném únoru dosti silně nechápal, nechtěl pochopit to, co se mu předkládalo, že je pro národ správné, jakoby to skutečně bylo to nejlepší, co potřebuje. Většina národa byla přesvědčena o tom, že to, co se předkládá, asi moc dobré nebude. Tak se začalo přesvědčovat a začaly soudní procesy. Státní bezpečnost zakládala protistátní skupiny, dodávala jim zbraně, vysílačky a různé jiné materiály. Tyto tzv. "protistátní skupiny" byly souzeny fraškovými procesy. Každý obžalovaný předstoupil před senát. Tento soudní senát obdržel od Státní bezpečnosti vypracovanou kompletní obžalobu, aby se senát nemusel moc namáhat a hlavně, aby to nevyšlo jinak, než si to páni představovali, dostal ještě jednu věc, hlavní, a to rozsudky. Byla to pětka, mezi nimi byli sovětští poradci, kteří o výši trestu rozhodovali, a soud jen přihlížel k tomu, jak a na koho má silně křičet, působit a přesvědčovat. Divadelní inscenace státního soudu mohla začít. V případě, že některý obžalovaný s protokolem nesouhlasil a prohlásil, že na něm byl vynucen, předseda senátu to upřesnil tím, že to je urážka Státní bezpečnosti, protože "podpis na protokole je přece váš, tak jste to neměl podepsat, když to nebyla pravda".

Obhájce věc ve většině případů obhajoval tak, že žádal slavný soud o přísný, ale spravedlivý trest pro svého mandanta.

Vězňové museli pracovat na zdravotně závadných pracovištích. Práci museli vykonávat bez jakýchkoliv lékařských prohlídek, i když se jednalo o práci v jáchymovských uranových dolech. Mimo to, za tři dny byl každý horníkem, ať se mu to líbilo, nebo ne. Ne, jako dnes, když jde od státní bezpečnosti někdo ze služby, dostane celý rok placený. My jsme byli za tři dny horníky, i když v životě jsme šachtu neviděli.

Po návratu z lágru domů na politické vězně - horníky z uranových dolů - naše zdravotnictví jaksi zapomnělo. Vůbec si nevzpomněli, že by nás měli dát na nějaké vyšetření po deseti až dvanácti letech práce v jáchymovských dolech. Nakonec proč? Byli to nepřátelé socialismu. Odbývalo se to heslem "Každý je strůjcem svého osudu" a heslem, které razil druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký, "Když se kácí les, létají třísky." Nebyla to hesla demokratická, to dobře věděli, ale straně náramně vyhovovala.

Práce v uranových dolech byla jako každá hornická práce namáhavá a nebezpečná, ale to vládnoucí dělnické třídě nikterak nevadilo, aby tam vězně bez jídla nechával na 16 hodinových směnách za trest, že nesplnili normu, kterou ani splnit nemohli, protože i tam panovala výhoda socialistického plánování, kde na denním pořádku něco chybělo - buď vrták, nebo vrtačka, nebo vozík.

Jako další specialita bylo čekání před branou ze šachty do tábora, někdy i několik hodin, v promáčených oblecích, gumových botách, atd. při 25 °C mrazech. Jako důvod bylo, že chybí vězeň, jindy jim zase něco přebývalo. Tak se počítalo a počítalo několik hodin, až potom si vzpomněl pan příslušník, že někoho zapomněl odepsat, že se vrátil o něco dříve. Může se všechno.

V táboře se starali velice svědomitě o to, aby čas lépe ubíhal a vězni, aby náhodou netrpěli nudou. To byla brigáda za brigádou. V zimě to byl sníh, který se převážel, a v létě kamení, které se přehazovalo z jedné hromady na druhou. Potom zase opačně.