Pokud jde o volební zákon sám, přimlouvám
se znovu za to, aby jste se jím snažili otevřít
cestu k účasti na správě veřejných
věcí, skutečně těm morálně
a profesionálně nejlepším z nás,
tedy abyste spíš kladli důraz na konkrétní
osobnosti, než na politické strany. Strany, kluby,
hnutí a iniciativy jsou přirozeným projevem
názorové plurality i přirozené potřeby
sdružovací. Politické osobnosti by se v nich
měly politicky formovat a profilovat, nakonec by ale měly
přece jen hrát rozhodující roli jejich
lidské vlastnosti a odborná způsobilost,
nebo alespoň roli významnější
než jejich politická příslušnost
nebo loajalita k politickému seskupení.
Ušlechtilí lidé, byť by měli názory
seberozdílnější jsou vždy schopni
dialogu, vzájemného porozumění a tolerance,
lidé méně ušlechtilí jsou naopak
schopni na sebe smrtelně zanevřít kvůli
malichernostem.
Velký prostor by se měl otevřít zcela
nezávislým kandidátům. Řekl
jsem to už mnohokrát a opakuji to záměrně
znovu: Nedopusťme, abychom se stali odstrašujícím
příkladem těch, kteří si nevědí
se svou svobodou rady. Pokusme se naopak, aby naše svobodomyslnost
dala naší demokracii novou kvalitu, která bude
inspirovat i jiné národy!
Milé poslankyně, milí poslanci, jako prezident
republiky mám právo přinášet
Federálnímu shromáždění
zákonodárné iniciativy. Tohoto svého
práva jsem dnes využil a některé závažné
návrhy vašemu předsedovi předal. Jde
o návrhy vzájemně provázaných
změn, které musí být provedeny současně,
nemá-li dojít ke zcela zbytečným ekonomickým
ztrátám. Jde o změny, které jsou ve
vzduchu, o nichž se všude mluví, které
kde kdo očekává, po nichž veřejnost
- jíž se především cítím
být odpovědný - hlasitě volá.
Jde o změny, k nimž vývoj evidentně
směřuje, které nová ústava
- ať již bude jakákoliv - zcela určitě
do sebe zahrne, a jež je z mnoha různých důvodů,
včetně důvodu opět ekonomických,
nepoměrně výhodnější provést
ihned.
Jistě už tušíte, o čem mluvím.
Mluvím o změnách, jež někteří
naši sousedé už úspěšně
provedli, z týchž důvodů, ze kterých
je musíme provést i my. Jde ostatně jen o
přirozené důsledky toho, co se už stalo
i u nás, když byl z ústavy vypuštěn
článek 4. Mluvím o názvu naší
republiky, o našich státních znacích
a o názvu naší armády. Všichni
chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž
nikdo nebude trpět existenční nejistotou,
v níž nebudou strádat lidé postižení,
staří, děti či lidé jakkoli
jinak handikepování. Chceme republiku, která
bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny
ponižující přehrady mezi různými
společenskými vrstvami, republiku, v níž
se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím
po takové republice možná víc, než
leckdo jiný a snad právě to mne opravňuje
k tomu, abych svůj návrh vznesl.
Přiznejme si konečně bez vytáček,
že slovo "socialismus" ztratilo v našem jazykovém
kontextu smysl. Nikdo už vlastně nedokáže
říci, co znamená, co se jím v našich
podmínkách míní, kde vlastně
socialismus začíná, a kde končí.
Ale nejen to. Po všech trpkých zkušenostech s
těmi, kteří svou pyšnou všemoc
a svou přezíravost k druhým nazývali
slovem socialismus a sebe samé vydávali za jeho
jediné strážce, vyvolává toto
slovo dokonce obecný odpor. Jejich vinou se označení
pro velké ideály dělnického hnutí
proměnilo v označení totalitního systému.
Mravní, politická i ekonomická krize v naší
zemi je jazykově neodmyslitelně spjata s tímto
slovem. Z politického ideálu se stalo zaříkadlo
a ze zaříkadla synonymum všeho špatného.
Spíš než o socialistickém štěstí
mluví dnes lidé o socialistické hrůze.
Ale to stále ještě není to hlavní.
I zkompromitovaným slovům lze vrátit jejich
původní smysl a já nepochybuji o tom, že
se různým obrozujícím se či
nově vznikajícím stranám levicově
zaměřeným dříve či později
podaří vrátit obsah i slovu socialismus.
Hlavní je, že veskrze ideologická charakteristika
momentálního společenského, sociálního
a hospodářského uspořádání
nemá prostě co dělat v názvech států.
Kdyby se náš stát jmenoval například
Československá kapitalistická republika nebo
Československá demokratická republika nebo
Československá křesťanskosociální
republika, vystupoval bych k takovým názvům
s toutéž vehemencí. Ideologie jakékoli
názorové skupiny, ať už většinové,
či menšinové nepatří do názvu
státu, který chce být skutečně
demokratický, protože je tím automaticky zvýhodňována
jedna skupina občanů proti skupinám jiným.
De facto je tím kodifikována vždy nějaká
neblaze proslulá vedoucí role. Demokratický
stát prostě nemá právo interpretovat
či komentovat své vlastní bytí v duchu
jakékoli politické doktríny. Naši republiku
nazval z nejasných a nikdy konkrétně neartikulovaných
důvodů socialistickou, můj předchůdce,
pan prezident Novotný. Nevím, zda to udělal
proto, že si opravdu v duchu marxistického učení
myslel, že je u nás každý odměňován
podle své práce, nebo prostě proto, že
to bylo za jeho dob takříkajíc v módě,
protože tehdejší sovětské vedení
od svých satelitů takové doplňky v
jejich názvech vyžadovalo.
Ať už ho ale k tomu vedly pohnutky jakékoliv,
zdá se mi být zřejmé, že by se
naše republika takto jmenovat neměla. Budoucnost ukáže,
zda budeme republikou lidskou, demokratickou, mírumilovnou
a prosperující nebo zda jí nebudeme. Tím
však, že si dáme do názvu státu
ten či onen přívlastek, nezajistíme
ještě, že budeme státem lepším,
než jsme. Proto jsem předal vašemu předsedovi
návrh ústavního zákona, podle něhož
by se měly naše národní republiky jmenovat
Česká republika a Slovenská republika a náš
společný stát Československá
republika.
Ještě živější než téma
názvu našeho státu je dnes v našem státě
téma státního znaku. Současný
československý státní znak je, jak
se všichni odborníci shodují, heraldickým
nesmyslem. Štít je v něm nahrazen pavézou,
ačkoli na pavézách nikdy žádné
znaky nebyly. Pavéza navíc není ničím
speciálně husitským, jak se snad autoři
současného znaku domnívali, neboť ji
užívala všechna středověká
vojska, včetně křižáckých
armád. Pěticípá hvězda, tento
symbol komunistického hnutí, vznášející
se nad hlavami českého lva zbaveného královské
koruny, která je jeho atributem, je pouhou projekcí
zrušeného článku 4 ústavy do
státního znaku. Kombinace této hvězdy
s českým lvem je výsměchem jak našemu
historickému národnímu znaku, tak koneckonců
i samotnému komunistickému symbolu. V současném
státním znaku je navíc nahrazen slovenský
znak na prsou českého lva jakýmisi vymyšlenými
plamínky bez heraldického významu, takže
není opět ničím jiným, než
políčkem českému lvu i slovenskému
národu.
Dnešní státní znak vykonstruovaný
rovněž v podivném roce 1960, nejen že
nepřirostl široké veřejnosti k srdci,
ale sklízí u ní odpor. Aniž by přitom
potřebovala heraldické vzdělání,
většina lidí ví, že tento znak
je umělý a ošklivý a zcela logicky ho
spojuje se smutnou vládou těch, kdo ho vymysleli.
V tom, že je třeba tento znak změnit, je všeobecná
shoda.
Rozsáhlé diskuse byly však mezi odborníky
i laiky o tom, jakým znakem ho nahradit. Návrat
ke znaku z roku 1920, ať už z heraldického hlediska
jakýkoli, je nemyslitelný, protože je pro nás
všechny historicky nerozlučně spjat s myšlenkou
jediného českého národa. Jedinou možností
je tedy zvolit znak nový. Taková volba je sice velmi
tvrdým zásahem do národního i státního
povědomí, já se však osobně přesto
k této variantě přikláním.
Nikoliv pouze proto, že to je zřejmě jediné
možné východisko, ale především
proto, že z různých důvodů považuji
tuto dobu za začátek nové historické
éry, natolik nové, že si zasluhuje i tak radikální
výraz, jakým je volba nového státního
znaku.
Po seznámení s různými heraldickými
a historickými expertízami českými
i slovenskými a po delších úvahách
o dnešním historickém, politickém i
národním cítění obou našich
národů rozhodl jsem se navrhnout vám řešení,
které se vlastně samo nabízí. Toto
řešení jsem samozřejmě konzultoval
s heraldiky i legislativci a nesetkal jsem se u nich se žádnými
námitkami. Proto se odvažuji vám je přednést.
Je to řešení velmi prosté.
Česká republika, bude-li se tak z vašeho rozhodnutí
jmenovat, by jako svůj znak užívala tradičního
českého dvojocasého lva s korunkou. Všechny
instituce, ať zákonodárné, výkonné
i soudní, které spadají pod Českou
republiku, by tento znak užívaly tak, jak předepisují
zákony, či jak to vyplývá ze vžité
praxe. Analogicky by všechny instituce Slovenské republiky
užívaly tradiční slovenský znak,
totiž tři vrchy s dvojitým křížem
vztyčeným na prostředním z nich. Tyto
znaky národních republik by odpovídaly dosavadnímu
tzv. malému znaku, díky čemuž by nebyly
obtíže s jejich miniaturizací na dopisních
papírech, razítkách, pečetích
apod. Tzv. velký znak by pak byl znakem Československé
republiky a užívaly by ho pouze federální
instituce, včetně československé armády.
Tento znak by rovněž reprezentoval Československou
republiku v zahraničí. Vše nasvědčuje
tomu, že je to řešení technicky reálné.
Pokud jde o znak sám, nejširší koncensus
u obou našich národů i mezi odborníky
nalézá znak čtvrcený, který
má v heraldice svou dávnou tradici a vyjadřuje
rovnoprávný a zpřátelený svazek
dvou různých rodů či národů.
Objevoval se u nás již od dob jagellonských
králů, kteří takto kombinovali český
znak se znakem uherským. Velkým by tento znak byl
ovšem nikoliv jen proto, že by byl čtvrcený
do čtyř polí, v nichž by byly dvojmo
a střídavě oba národní znaky,
ale i proto, že by se dělil na tzv. zadní a
přední štít, což znamená,
že uprostřed velkého a čtvrceného
znaku by byl ještě znak další, podstatně
menší, ale v čestném centru umístěn,
totiž historický znak Moravy. Toto jeho umístění
by symbolicky vyjadřovalo fakt, že prvním státním
útvarem, který v historii našich národů
známe, byla říše Velkomoravská,
v níž se na úsvitu našich dějin
naše dva národy, respektive etnika, z nichž se
později zformovaly, spolu spojily v jednom státním
celku. Moravská orlice v centru znaku naší
federace by tedy představovala motiv naše dva národy
spojující, tedy přesně ten motiv,
který je historickým prapředkem naší
moderní federace. Velký znak federace by byl pochopitelně
i na standartě prezidenta republiky, pod ním by
bylo heslo "Pravda vítězí".
Jsem přesvědčen, že řešení,
které navrhuji, má všechny dosažitelné
přednosti. Samostatné znaky pro obě národní
republiky a všechny jejich národní instituce
posílí vědomí národní
svébytnosti obou našich národů, národa
slovenského, který má ke svému národnímu
znaku již tradičně silný vztah a ještě
více národa českého, který
svou národní republiku zatím jen málo
zakouší jako smysluplný výraz své
svébytnosti. Ta mu totiž stále ještě
splývá s útvary československými,
dnes tedy federálními, mimo jiné i proto,
že metropolí naší federace je Praha. Navrhované
řešení by navíc posílilo neprávem
přehlížené povědomí moravské.
Nemohu zde pochopitelně vysvětlovat všechny
aspekty a důvody tohoto návrhu, neboť by to
bylo téma na knihu. Mohu vás pouze ujistit, že
toto řešení se těší souhlasu
odborníků různého zaměření
a odpovídá - jak jsem přesvědčen
- i tužbám našich národů. Návrh
ústavního zákona o našich státních
znacích jsem rovněž předal vašemu
předsedovi.
Grafické předlohy všech tří znaků
i standarty prezidenta republiky, které jsou jeho přílohou,
si vám teď dovolím ukázat.
Se změnou názvu státu by měla být
spojena i změna názvu armády. Naše armáda
je lidová ze samé své podstaty, neboť
je u nás všeobecná vojenská povinnost
a nikdo jiný než lid nemůže tudíž
armádu tvořit. Současný název
je pleonasmem. Doporučuji vám proto, abyste v samostatném
článku novely branného zákona, resp.
zákona o novém znění služební
přísahy vojáků a příslušníků
SNB a SNV, které se připravují, změnili
název Československá lidová armáda
na Československá armáda.
Vážení přítomní, milé
poslankyně a poslanci, nepochybně si uvědomujete,
že změna státního znaku bude proces,
který potrvá mnohé měsíce a
bude stát mnoho miliónů korun; přijmete-li
návrhy, které vám předkládám,
pak můžeme všichni společně - tedy
národní rady a vlády, Federální
shromáždění a federální
vláda, jakož i já, jako prezident, požádat
všechny, kteří se budou na změně
státního znaku svou prací podílet,
aby tomu věnovali neplacené směny a dobrovolné
brigády.
Jsem přesvědčen, že v dnešní
atmosféře probuzeného národního
sebevědomí i radosti z vlastního občanského
sebeosvobození bude naše výzva příznivě
přijata a setká se s obecným porozuměním.
Vidím velký a téměř symbolický
smysl v tom, že bychom už při těchto volbách
- prvních svého druhu po mnoha desetiletích
- mohli své hlasovací lístky vkládat
do uren s novými státními znaky, odlišujícími
mimo jiné urny pro volbu do národních a federálních
zastupitelských sborů a že by jimi byly vyzdobeny
i volební místnosti.
Státní znak je velmi často svázán
v nejrůznějších souvislostech od čelních
stěn parlamentu až po dopisní papíry
a razítka s názvy státu. Proto se domnívám,
že je správné provést obě změny
současně. Jinak by se mohly až dvojnásobit
náklady s tím spojené. Analogické
důvody mě vedou k tomu, že vám současně
navrhuji i změnu názvu naší armády.
Milé poslankyně, milí poslanci, jistě
se všichni shodneme na tom, že chceme žít
v právním státě. Co to znamená?
Co to vlastně je právní stát? Je to
stát, v němž platí zákony nejen
pro všechny občany, ale pro všechny státní
orgány i všechny jiné organizace a společenské
subjekty. Vrcholem právního řádu je
přitom ústava, respektující všeobecnou
deklaraci lidských práv a všechny na ni navazující
mezinárodní závazky, dohody a pakty. Ale
nejenom to. Sebelepší zákony a sebelepší
ústava samy o sobě stále ještě
právní stát nezaručí. Jeho
nejvlastnější zárukou je demokratické
prostředí, v němž je právo naplňováno,
tedy demokratické vědomí nás všech.
Naše občanská kultura, naše politická
moudrost, náš smysl pro spravedlnost, naše nepředpojatost
a odpovědnost každého z nás vyrůstající
z našeho svědomí a rozmyslu - jedině
to všechno a mnoho dalších dobrých věcí
může být skutečnou zárukou toho,
oč usilujeme. Právního státu a demokracie.
Odvykli jsme obému, a pro mnohé z nás bude
těžké v sobě objevovat a pěstovat
to, o čem jsem mluvil. Tím spíš, že
žijeme ve vzrušené době, rozchodu s totalitní
mocí, v době, která si žádá
mnoho rozhodných a rychlých kroků.
Jak sladit touhu po zákonnosti a demokratických
postupech s nutností radikálně účtovat
s minulostí a všemi jejími temnými následky?
Jak čelit intrikujícím stoupencům
starých pořádků a zároveň
neintrikovat jako oni, nesužovat je tím, čím
oni sužovali nás? Jak zabránit kariéristům,
aby jen narychlo nepřevlékali kabáty a nestavěli
se opět svévolně nad ostatní, byť
s novým praporem v ruce? Jak revolučně rozbíjet
staré struktury a vyhnout se přitom všem druhům
násilí, z něhož se zrodil a na němž
stojí? Jsou to úkoly těžké, a
vy sami to velmi dobře víte. Vždyť většinu
z vás vynesla do vašich poslaneckých funkcí
stará doba a většina z vás přitom
vnímá duch nové doby a chce mu, jak pevně
věřím, sloužit.
Věřím, že si uvědomujete zcela
zvláštní odpovědnost, kterou v tomto
přechodném období máte právě
vy. Málokdo si přeje tolik jako já, abyste
nezvyklou historickou roli, která vám byla přisouzena,
sehráli se ctí a ve prospěch našich
národů.
Končím tím, čím jsem začal,
naší společnou povinností je dnes naslouchat
dobře volání doby, rozumět nárokům
této chvíle a vnímat a respektovat zrychlený
rytmus času, který je pro tuto dobu tak příznačný.
Hodiny, které nám tento zázračně
zrychlený chod dějin budou ukazovat si nepochybně
brzy umístíme na svá pracoviště.
Já ve své kanceláři na Hradě
a vy v této své zasedací síni.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda FS A. Dubček: Ďakujem pánu
prezidentovi za jeho vystúpenie. O jeho námetoch
a odporúčaniach budú rokovať príslušné
orgány Federálneho zhromaždenia, Českej
a Slovenskej národnej rady v súlade s rokovacím
poriadkom.
Iniciatívne návrhy, o ktorých hovoril pán
prezident som dnes dostal a v priebehu prestávky vám
budú rozdané.
Ďakujem pánu prezidentovi za účasť
na našom rokovaní.
Prerušujem rokovanie na 20 minút.