Další problematikou, a to velmi kritizovanou ze strany našich pracujících, je v našem okrese oblast dopravy. Bezpochyby nejsložitější situace je v městské hromadné dopravě v souměstí Chomutov-Jirkov. Nedostatek velkokapacitních autobusů způsobuje vážné situace zejména v ranních a odpoledních špičkách. Nelze opomenout ani nepříznivý vliv na životní prostředí, který městská doprava způsobuje svým hlukem a výfukovými plyny. Tento důvod vede k tomu, že byla zpracována studie řešení dopravy v uvedené aglomeraci, ze které jednoznačně vyplynulo, že nejvhodnějším řešením je výstavba tramvajové tratě. V současné době je připravena první etapa této stavby. Původní termín zahájení byl rok 1990 a federální vláda rozhodla o její realizaci v 9. pětiletce, ale v současné době máme informaci, že zahájení stavby v roce 1990 nebylo odsouhlaseno, což neodpovídá našim potřebám.
Předmětem ostré kritiky našich pracujících je jejich doprava do a ze zaměstnání, a to konkrétně z Jirkova a Chomutova do Tušimic. Zde by celou situaci vyřešil vyšší příděl velkokapacitních autobusů v součinnosti s případnými úpravami začátku a konce pracovní doby v podnicích a závodech. Jde tedy o úkol, který musíme společně s centrem řešit i my v okrese.
Soudružky a soudruzi, v úvodu jsem hovořil o složité situaci, která v okrese Chomutov trvá a vzhledem k bilancím elektrické energie nadále trvat bude na úseku životního prostředí. Řada odborných průzkumů prováděných v našem okrese uváděla, že nepříznivý vliv životního prostředí je nutno eliminovat vyšší konzumací vitaminů, především v ovoci a zelenině. Bohužel, zásobování v těchto druzích zboží neodpovídá potřebám. Jsme schopni zásobit okres vlastní produkcí některého ovoce, zejména jablek, díky velmi dobré spolupráci s podnikem Sempra a Státním statkem. Není však v našich silách donutit státní podnik Zelenina Terezín, aby pokryl potřeby našeho obyvatelstva potřebným sortimentem zeleniny.
Zásobování vůbec je předmětem kritiky občanů chomutovského okresu. Nedostatek řady druhů spotřebního zboží, textilního zboží a akutní nedostatek stavebního materiálu pro drobné stavebníky, to všechno dohromady působí na celkové myšlení občanů okresu. Na jedné straně propagovaná priorita Severočeského kraje, na druhé straně nedostatek zboží, problémy ve zdravotnictví, službách a dopravě. Jen velice těžko se vysvětluje lidem, že mají aktivně pracovat v okrese, který vzhledem ke svému životnímu prostředí rozhodně nepatří mezi ty atraktivní a na druhé straně přes všechnu snahu místních orgánů nejsme schopni nabídnout více než v ostatních oblastech naší republiky.
Domnívám se proto, že by tyto tři základní okruhy problémů, se kterými se naši pracující denně potýkají, měly být zváženy na příslušných místech české a federální vlády. Věříme, že soudruzi ministři osobně přispějí k tomu, aby byly v dostatečné míře řešeny už v průběhu této pětiletky.
Závěrem mám otázku na předsedu
vlády ČSSR soudruha Adamce: Jaká je realizační
schopnost vlády k řešení současných
i perspektivních úkolů? Zajímá
mě totiž jeho názor jako předsedy vlády.
Děkuji.
Předsedající předseda SN J. Janík:
Ďakujem poslancovi Humlovi, slovo má poslanec
Ján Riško.
Poslanec SN J. Riško: Vážený súdruh generálny tajomník, vážený súdruh predseda, súdružky a súdruhovia poslanci. Pred rokom predseda vlády súdruh Adamec sľúbil, že vláda pôjde cestou demokratizácie a otvorenej informovanosti. Po roku činnosti vlády možno povedať, že nezostalo iba pri planých sľuboch, že sa čosi pohlo aj v tejto oblasti, aj keď ku spokojnosti novinárov, ale zaiste aj vlády, máme ešte ďaleko. Nechcem však tvrdiť, že by to bolo pre nedostatok, alebo absenciu dobrej vôle na strane vlády. Predstavitelia Československého zväzu novinárov sa stretli s predsedom vlády súdruhom Adamcom. Našli u neho vysokú mieru pochopenia a dobrú vôlu hľadať spôsoby riešenia problémov, znepokojujúcich československých novinárov. Uvítali sme so zadostiučinením, že stranícke i vládne orgány sa zaoberali problémom ďalšieho rozvoja a skvalitňovania verejnej informovanosti a prijali k nemu komplex konkrétnych opatrení, ktoré sa postupne začínajú realizovať. Je to dobrý dokument a všeobecne pozitívne v noviárskej obci oceňovaný, hoci sa v praktickej novinárskej činnosti stretávame s jeho rôznymi vykladačmi a interpretmi, ktorí si neraz v úplnom rozpore s jeho zmyslom a zámermi. Nemálo sa o tom hovorilo na členských schôdzach a konferenciách nášho Zväzu, ktoré sa uskutočnili v tomto roku. Československý zväz novinárov vedie svojich členov k tomu, aby sa zásady otvorenej politiky a verejnej informovanosti chápali aktívne a konštruktívne ako jeden z najúčinnejších pros triedkov aktivizácie ľudí. Otvorenosť, informovanosť a komplexnosť našej publicistiky má zásadný význam aj preto, aby sa nevytváral priestor pre pôsobenie opozičných síl pre ich protisocialistické snahy. Nebudeme sa zrejme oddávať ilúziám, že oznamovacích prostriedkov sa tieto tendencie nedotknú. Práve naopak. Tie sú pr vé na rade a v centre záujmu opozičných a antisocialistických síl. Uvedomujú si, že pokiaľ nepreniknú do týchto prostriedkov, nemôžu dosiahnúť vplyv a úspech. Máme konečne dostatočné poučenie zo šesťdestiatych rokov. Preto aktivita týchto síl rastie v tomto smere veľmi intenzívne, ako o tom svedčia rôzne tzv. podnety, petície a podpisové akcie odosielané v posledných týždňoch a mesiacoch rôznym orgánom a inštitúciám.
Pohyb v názorovej hladine našej verejnosti teda neobchádza ani rady novinárov. Novinári nežijú izolovane od spoločnosti, v nejakom politickom vákuu. Nemožno tiež predpokladať, že všetci sú celkom imúnni vôči cudzim ideovým a politickým vplyvom, nebo ich pôvod je domáci či zahraničný. A tak, hoci hlavný prúd našej žurnalistiky sa na tohtoročných schôdzach a konferenciách postavil jednoznačne za súčasný politický kurz, za politiku prestavby a demokratizácie, za politiku KSČ, nastáva v niektorých redakčných kolektívoch isté politické vlnenie a proces názorovej diferenciácie. Ten vyúsťuje niekedy do zmenšenej angažovanosti, inokedy do pozície vyčkávania. Prispievajú k tomu aj množiace sa výhražné listy angažovaným novinárom, často neobyčajne hrubého až brutálneho obsahu, vrátane hrozby fyzickej likvidácie. Profesia novinára bola najmä v politicky vypätých obdobiach aj profesiou výsostne náročnou na morálne a vôlové vlastnosti, ktoré nie každý dokáže nervove uniesť.
Táto skutočnosť v konfrontácii s názormi novinárov na ich spoločenské postavenie je tehotná možnými rizikami a napätiami. Od novinárov počúvame nemálo sťažností na nedostatočné sopločenské postavenie a ohodnotenie tvorivej a zodpovednej novinárskej práce a tiež na nedostatočné materiálno-technické zabezpečenie redakcií a tlačiarní. Predmetom kritických pripomienok novinárov je už zastaralá novinárska platová vyhláška, najmä skutočnosť, že v rade odvetví platy rástli, zatiaľ čo novinárske dlhé roky stagnujú pre minimálne medziročné nárasty. Podľa nedávno uskutočneného prieskumu nateraz 34 % novinárov má platy pod celoštátnym priemerom, ďalšia veľká skupina iba na úrovni celoštátneho priemeru. V sociálnej oblasti pripomienky smerujú na lekársku, kúpeľnú a rekreačnú starostlivosť. Pre Zväz novinárov z veľkého počtu kritických názorov svojich členov vyplýva úloha vypracovať sociálny program a začať o jeho plnení rokovať s príslušnými vládnymi orgánmi.
Diskusie v redakciách a novinárskych kruhoch ukázali, že v podmienkach prestavby a demokratizácie nemôže novinárska organizácia hrať v spoločnosti iba úlohu tzv. prevodovej páky, transmisie, ako o tom písal Stalin v Otázkach leninizmu. Ak má skutočne zohrávať pozitívnu, aktívnu úlohu činiteľa výstavby socializmu, musí prekonať zglajchšaltovanie novinárskej profesie, ako sa to odohralo v päťdesiatych rokoch a dodnes nebolo v plnom rozsahu prekonané.
Nemyslím, že by malo ísť o nejakú elitársku a privilegovanú skupinu spoločnosti, ale táto profesia má nielen veľa špecifík, odlišujúcich ju od iných profesií. Okrem iného naše predpisy vyžadujú pre každého, kto by ju chcel vykonávať, vysokoškolské vzdelanie, ale ani to nestačí, lebo okrem neho treba mať ešte aj talent. V pluralistickom systéme socialistickej spoločnosti nemôže teda Československý zväz novinárov nezohrávať úlohu vieryhodného, legitimného a všeobecne uznávaného predstaviteľa sociálno-profesionálnych záujmov tejto skupiny našej spoločnosti.
Diskusie vnútri ČSZN vyúsťujú do požiadavky, aby Zväz v určitom ohľade plnil aj funkciu odborov, lebo v obrovskom odborovom zväze, kde sú novinári spolu so zamestnancami školstva, vedy a kultúry, nemajú ako malá profesionálna skupina nerátajúca ani desať tisíc členov, šancu na obhajobu a presadenie svojich sociálnych profesionálnych záujmov.
Vážené súdružky a súdruhovia poslanci! Kvitujeme preto s uspo kojením, že vláda ČSSR už v prvom roku svojej činnosti sa zaoberala problémom akútnej zaostalosti nášho polygrafického priemyslu a prijala v tejto veci isté opatrenia na modernizáciu, hoci iba čiastkové. Než sa však situácia začne zlepšovať, nastalo v dôsledku požiaru v závodoch na Smíchove ďalšie zhoršenie situácie, ktoré nebude ľahké prekonať.
V súbore opatrení na ďalší rozvoj a skvalitnenie verejnej informovanosti majú vláda ČSSR, ČSZN a príslušné organizácie neodkladne riešiť otázku zriadenie stáleho, moderne vybaveného tlačo vého strediska pre prácu so zahraničnými i domácimi novinármi. Také strediská existujú v celom rade európskych krajín. Pri rokovaní s predsedom vlády ČSSR súdruhom Adamcom bolo dohodnuté, že vytypujeme na tento účel vhodný objekt v centre mesta, ktorý by sa na tento účel rekonštruoval a prídeme s príslušnym návrhom. Vyvolali sme v tomto zmysle rokovanie s orgánmi, do veci sa osobne zainteresoval vedúci tajomník MV KSČ s. Štěpán, ktorý na poradu prizval nielen primátora NVP s. Horčíka, ale aj všetkých tajomníkov MV KSČ. Požadujeme, aby sa táto otázka riešila naraz s dlhoročným problémom sídla ČSZN, ČZN, ktoré sú už 22 rokov umiestnené provizórne v objekte nevyhovujúcom na tento účel, lebo ide o bytový fond a dnes navyše nachádzajúci sa v havarijnom stave.
Zmieňujem sa tu o tom aj z toho dôvodu, že Federálne zhromaždenie má morálnu povinnosť pomôcť ČSZN konečne domôcť sa spravodlivosti proti bezpráviu a krivde, ktorá sa na nás vyše dve desaťročia pácha. Aby som bol konkrétny - ide o to, že keď sa stavala táto budova, demolovali sa na tento účel dva domy, patriace Čs. zväzu novinárov. Na vysporiadanie majetkovoprávnych pomerov bola uzavretá zmluva medzi Čs. zväzom novinárov ako stranou odovzdávajúcou a čs. štátom na strane druhej o prevode nášho majetku, na základe ktorej Rada NVP v zastúpení československého štátu dňa 7. februára 1967 prijala uznesenie č. 30, v ktorom sa hovorí:
"Rada NVP bere na vědomí
a) zprávu o vypořádání požadavků Svazu československých novinářů a Mezinárodní organizace novinářů při příležitosti předání domů čp. 528 a 501 v Praze 1, Vinohradská č. 3 a 5, jim vlastnicky náležejících, k demolici pro přestavbu bloku Národního shromáždění a Smetanova divadla;
b) Sdělení soudruha primátora, že otázka objemu investic a finančních prostředků byla dořešena jednáním s místopředsedou vlády a předsedou SPK s. ing. Černíkem a ministrem financí s. ing. Suchardou.
II. schvaluje dohodu sjednanou primátorem se Svazem československých novinářů, podle které je NVP zavázán postavit pro Svaz československých novinářů novou budovu na rohu Jiráskova náměstí a nábřeží Bedřicha Engelse."
V tejto prieluke stále ešte rastú brezy a dnes sú už veľmi vysoké.
Vážené súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci!
Uplynulo už vyše 22 rokov a táto dohoda nie je plnená. Nie preto, že by ČSZN ustavične neusiloval o jej realizáciu. Rokovaní bolo bezpočet a nebola pri nich núdza ani o situácie trápne a pre nás aj ponižujúce. Napriek tomu všetkému som presvedčený, že Československo bolo aj po minulých dvadsať rokov a je aj dnes právnym štátom, kde nikdy neprestal platiť princíp "pacta sunt servanda" - zmluvy sa musia dodržať. O probléme sa v ostatnomčase začalo serióznejšie uvažovať, ale mám zlé tušenie, že podaktorí si to predstavujú asi v polohe - urobte si sami, zaplaťte si sami. Československý zväz novinárov sa takto oklamať nedá a na podobné riešenie nepristúpi.
Tu sa chcem vrátiť k nášmu rokovaniu s predsedom vlády súdruhom Adamcom, ktoré vyústilo do návrhu, aby sme vytypovaly na tento účel vhodný objekt. Uplynul skoro rok a my sme sa nedokázali pohnúť z miesta. Pôvodne optimistický predpoklad, že redukcia početných stavov ministerstiev a zrušenie generálnych riaditeľstiev umožní vyriešiť tento problém bez novej výstavby sa ukázal byť naprosto neschodným. Napriek zrušeniu generálnych riaditeľstiev sa vlastne žiadna budova neuvoľnila. Čo ostatne stojí za uváženie, či by si Federálne zhromaždenie ČSSR nemalo od vlády vyžiadať nejakú informáciu, ako to vlastne s touto otázkou je.
Súdružky a súdruhovia poslanci, nemôžem sa nakoniec ešte nezmieniť o jednej otázke súvisiacej s úrovňou rešpektovania zákonov schvaľovaných týmto zhromaždením.
§ 15 zákona čís. 81/1966 Zb. hovorí, že, citujem: "Štátne orgány a vydávatelia úzko spolupracujú vo veciach týkajúcich sa zásadných otázok periodickej tlače a ostatných hromadných informačných prostriedkov so Zväzom čs. novinárov, na Slovensku so Zväzom slovenských novinárov. Najmä sú povinní vyžadovať si ich stanovisko k zásadným otázkam rozvoja periodickej tlače a ostatných hromadných informačných prostriedkov, ich technického a hospodárskeho zabezpečenia a k zásadným otázkam postavenia redaktorov.
Vzájomnou spoluprácou vytvárajú štátne orgány a vydavatelia podmienky pre úspešný výkon novinárskej práce redaktorov a na pomáhajú tak k tomu, aby Zväz novinárov mohol podľa svojicl stanov plniť svoje poslanie." Koniec citátu § 15 zák. čís. 81/1966 Zb.
Musím upozorniť poslancov, že toto ustanovenie
zákona sa nedodržiava, ak chcete zákon sa porušuje,
a chcem teda požiadať predsedu vlády, aby uložil
všetkým príslušným členom
vlády a vedúcim ústredných orgánov
štátnej správy rešpektovať literu
zákona a predísť tak možným konfliktom
medzi štátnymi orgánmi a Československým
zväzom novinárov.
Předsedající předseda SN J. Janík:
Ďakujem poslancovi Riškovi. Súdružky
a súdruhovia poslanci, vystúpením súdruha
Rišku sme vyčerpali zoznam prihlásených
diskutérov. Hlási sa ešte niekto do rozpravy
k tomuto bodu? Poslanec Erban.
Poslanec SN E. Erban: Soudružky a soudruzi, není to stále moderní, ale chci začít sebekritikou. Jde o, tak říkajíc, hříchy mládí. Je tomu právě 44 let, kdy jsem vystupoval na zákonodárném fóru a tehdy jsem se "dopustil" těchto myšlenek. Nejspolehlivější silou demokracie je síla pracujících, pracovní i politická. Má-li být tato síla uchována, je třeba, aby nebyla podlamována důvěra pracujících v naši politiku. To bude možné tehdy, když všechny naše orgány lidovlády budou pod neustálou kontrolou lidu, který chce slyšet pravdu, i když je nepříjemná, který chce být veden demokratickými metodami.
Nezříkáme se kritiky žádné části našeho společenského řádu, protože nám záleží na jeho životnosti a síle. Ale naše kritika bude právě proto vždy tvořivá; bude hledat chyby a nedostatky, a to proto, aby byly odstraňovány a nikoliv, aby jich bylo zneužíváno. Aby obtíže neposílily vyhlídky odpůrců socialismu, je nutno, abychom pracovali neustále ve styku s lidmi, abychom je otevřeně, pravdivě a věcně informovali o všech těžkostech, o jejich příčinách, ovšem také o prostředcích, jak je možno tyto těžkosti co nejdříve odstranit.
Rok nato jsem jako představitel ÚRO pozdravil VIII. sjezd KSČ a projev končil slovy: "Komunisté, buďte hrdi na to, že vás nenávidí reakce celého světa." V tomtéž roce 1946 jsem se dopustil další "levé" úchylky. Dostalo se mi velké cti, jako vedoucímu delegace ROH, promluvit v Kremlu v Bílém sále k odborářům, kteří přijeli ze všech konců Sovětského svazu. Tehdy jsem svůj projev končil slovy: "Váš Stalin - náš Stalin", za bouřlivého potlesku všech přítomných. Nemám se zač omlouvat, spíše vysvětlit. Tehdy jsem se domníval, a ještě se domnívám, že jestliže proti Říjnové revoluci a jejím výsledkům vystupovala reakce celého světa vším možným i nemožným, bylo povinností mladé revoluční moci bránit se také vším možným i nemožným, i revolučními iluzemi a třeba kultem osobnosti.
Chceme se znovu soustředit na to, co je posláním socialismu, překonávat to staré, války či bídu a za tím účelem spojovat síly všeho pracujícího lidu, všech občanů, včetně mládeže. V tom případě nemůžeme se oddělit od minulosti, ale nemůžeme ani všechny své síly vyčerpávat neustálými rozbory, dialogy atd., vztahujícími se k minulosti.
Domnívám se, že bychom klíčové otázky minulosti co nejdříve měli předat vědeckému úseku, pracovníkům, kteří mají teoretické vzdělání, ovládají metodu historického materialismu. V této odpovědné práci je třeba zpřístupnit všechny důležité dokumenty a informace. Tento kolektiv může mít smysl pro morálku a zodpovědnost vůči pracujícímu lidu, dnes i do budoucna. To se týká tak vážných událostí, nejen v naší zemi, jako je Únor 1948, jako je krizový československý rok 1968.
My, soudružky a soudruzi, máme velkou zodpovědnost a jednejme podle toho.
Pracuji už od studií v politice a myslím, že nikdy nebyla ve svých možných důsledcích tak vážná, složitá a náročná situace pro každého, kdo má odvahu revolučně myslet a jednat.
Není, soudružky a soudruzi, svatých. Myslím, že vážné nebezpečí vzniká pro každou revoluční organizaci, která přijímá na sebe vlastnosti církve svaté. Tam, kde se zatížíme bohy, máme apoštoly, kněze, kteří mají jedině právo vykládat věřícím Písmo svaté - tam začíná vážné nebezpečí pro politickou organizaci jako nástroje pokroku, rozvoje lidské společnosti i každého jednotlivce.
Domnívám se, že čeho dnes potřebujeme, je morálka, docela obyčejná lidská morálka. Dále potřebujeme vědu, abychom mohli odpovědně určovat své programy a je plnit. Morálku potřebujeme proto, že každá politická síla, má-li být vítězná, musí mít před očima příklady. A vedoucí síla ve společnosti se musí vyznačovat tím, že pracuje s vědou a uvědomuje si význam příkladu, včetně sebekritiky, která je nejúčinnější zbraní proti odpůrci.
Soudružky a soudruzi, před krátkou dobou jsem slyšel hlas pro roka, který odjel na západní polokouli požádat o dolarovou subvenci. Z jeho úst se dovídáme, na druhém konci světa, že nyní je na řadě Československo. Proto by bylo třeba, abychom se všichni nad tím zamysleli, abychom tuto intervenci vysvětlovali mládeži. Na mládež stále mysleme a vycházejme přitom z toho, že mládež je obětí poměrů, které sama netvoří. Mám na mysli poměry jako všestranné výchovné působení prostředí, co na mladého člověka působí, ovlivňuje ho, vytváří jeho charakter, city, názory atd.
Mládež je tedy naše oběť, byť nechtěná. Je třeba, abychom naprosto otevřeně a kriticky mluvili s mladými lidmi podle svých zkušeností. Mladí lidé jsou mladí, to jim musíme odpustit. Nechtěl bych tu vyprávět, co jsem všechno dělal, když mi bylo 16 nebo 18 let. Jde o to, aby si mladí lidé uchovali svůj temperament. Ale abychom dovedli této energie využívat ve směru lepšího života mladých lidí, jejich budoucnosti. Mladý člověk touží po vědeckých poznatcích, po seriózních politických informacích, které nic nezatajují, které vysvětlují a využívají tak historie k posílení našeho boje o lepší zítřek. Když budeme utajovat Masaryky a Bati, jak potom použijeme jejich argumentů, třeba masarykovského hesla: "Rozčilení není program", "Demokratizace je diskuse". Podobně Baťova výroku před šedesáti lety k sovětským ekonomům z Moskvy - "Nejvážnější věc v současném vývoji ekonomiky v celém světě pro mne, pánové, je vaše první pětiletka. Budete mít velké úspěchy s vaším systémem. Ale já rovněž se svým. A nepřeme se, která cesta je lepší, nebude to produktivní. Na to dá neklamnou odpověď historie". A odpověď se dovídáme a žijeme. Nikoliv válka, jako řešení antagonistických rozporů vykořisťovatelské společnosti, ale to, co bylo vytyčeno socialistickým Východem jako moudrost pro všechno lidstvo; mírové soužití a spolupráce, duchovní tolerance, s výjimkou barbarských ideologií, které odsoudilo veškeré lidstvo v tomto našem věku; a konečně glasnosť a perestrojka. Ale glasnosť nesmí být chápána ve smyslu "mea culpa", socialismus je vším vinen, socialismus zkrachoval. Socialismus nebyl poražen ani nezkrachoval. Přišel na svět, aby tvořil, pracoval, ale místo toho od počátku byl nucen válčit za strašných obětí materiálních a lidských. Bylo třeba výstavby nového světa, zvyšovat vzdělání a kulturnost, ale místo toho - obrazně řečeno se lidi revoluce učili střílet, žít a umírat!
Odmítejme pokus zločinců dělat nad
námi, hříšníky, soud. Je třeba
uchovat si historické sebevědomí a závazek
avantgardy. Myslím, že je zde třeba aplikovat
marxisticky zásadu bilance života. Co jsi vzal, co
jsi dal - plus mínus. A z tohoto hlediska, zvláště
v této době, by bylo osudové, kdybychom utekli
od socialismu a udělali z něho viníka všech
vážných protilidských jevů a
událostí tohoto věku. Zůstaňme
věrni sami sobě, zůstaňme věrni
socialismu. (Potlesk.)