Přitom víme, že základem přestavby
je chozrasčot, který je obecně známý
a který má-li působit, musí být
doveden až k jednotlivci či kolektivu. Jeho smyslem
je, aby každý jednotlivec věděl, jak
on sám může svým chováním,
svojí prací, ovlivnit výsledek hospodaření.
To znamená, že každý musí vědět,
jak si může sám více vydělat.
To je podstata celé přestavby. To je cesta ke snižování
nákladů, často vysokých režií,
cesta k úsporám paliv, ke kvalitě a koneckonců
i k vyšším výdělkům.
Tuto zásadu budeme muset v příštích
měsících velmi často prosazovat, vysvětlovat
a někde i pomoci zavádět. Říkám
to proto, že úroveň vnitropodnikového
chozrasčotu je v podnicích značně
rozdílná. Je výrazně lepší
tam, kde se experimentovalo - k tomu došel i průzkum
poslanců - a v podnicích lehkého průmyslu.
Méně propracovaný je v oborech stavebnictví
a zčásti i v některých oborech strojírenství.
Cesta k lepším výdělkům však
vede i přes vyšší techniku a modernizaci
a nebojím se říci - přes schopnost
podniku, jak už z názvu vyplývá,
umět "podnikat". Bez nové techniky, bez
aktivní technické práce bychom vůbec
nemohli v podmínkách přestavby udělat
jakýkoliv výraznější pokrok.
Jak vyplývá z průzkumu podnikatelských
záměrů, který provedla před
2 měsíci Státní banka ve státních
podnicích, je současný stav připravenosti
na rozvoj a modernizaci v průměru nedostatečný.
Jedna třetina podniků nemá dosud zpracován
žádný program rozvoje či modernizace.
Zbytek je v rozdílné kvalitě a spíše
postaru požadavkově. Většina podniků
žádá dotace na rozvoj a devizové prostředky
od centra. Také s návratností navržených
akcí nemůžeme být spokojeni a často
není doložena vůbec.
Takové pojetí není vůbec přijatelné.
Shodli jsme se na tom, že resorty budou nereálné
požadavky podniků odmítat, ale při formulování
programu modernizace musí podnikům pomoci.
Otázka stojí tak, že buď naše podnikové
kolektivy půjdou do nové techniky, do spolupráce
se světem, do rozvoje aktivně, pak máme šanci
naše hospodářství změnit, nebo
budeme liknaví, zůstaneme u malé výkonnosti
výrobní a výzkumné sféry, a
pak musíme vzít na vědomí, že
se to projeví negativně i v životní
úrovni.
Hlavní smysl přechodu na samofinancování
podniků je hledat cesty jak vyrábět levněji
a jak dosáhnout vyšší užitné
hodnoty, jak vyrábět to, co žádá
vnitřní i zahraniční trh. A toho nelze
dosáhnout bez lepší technické práce.
Agitace a výzvy jsou v tomto směru málo účinné.
Dá se očekávat, že v příštím
roce dojde k podstatně větší
technické aktivitě. Podniky k tomu budou dotlačeny.
Podnikové kolektivy budou donuceny situací hledat
technickou pomoc, kterou dosud často suplovalo nebo rozhodovalo
vedení výrobně hospodářských
jednotek.
Je nanejvýš potřebné najít novou
adekvátní formu technických služeb podnikům,
které by na profesionální úrovni mohly
navrhovat technické řešení a plnit funkci
vysoce odborných informací především
u těch podniků, které nejsou tak velké
a nemají tak velký technický štáb.
Ve světě takové organizace zpravidla pracují
pod názvem technicko-inženýrských kanceláří
nebo projekčně inženýrských skupin.
Plně využívají služeb kvalitních
odborníků, často i v pokročilém
věku. Jde zpravidla o malé pěti až desetičlenné
kolektivy, které pracují za úplatu na chozrasčotní
bázi. Jejich výhoda je v tom, že využívají
svých kontaktů se světem a pracují
pohotově, nebyrokraticky. Na poradě všech tří
vlád jsme dospěli k názoru, že je vhodná
doba takové kolektivy, zejména v oborech, kde půjde
o rozvoj či změny struktury - založit. Právní
zásady pro jejich činnost budou vydány během
dvou měsíců. Obdobně je potřebné
hledat nové formy podnikání a rozvoje ve
finanční oblasti. Vycházíme ze skutečnosti,
že v plánech 9. pětiletky nebudou finanční
a devizové prostředky na všechno potřebné
stačit.
Bude třeba vést podniky k hledání
nových, často málo prošlapaných
cest financování a učit je přebírat
zdravá podnikatelská rizika. To lze udělat
zejména tam, kde jde o programy návratné
a vývozně nesporné.
Máme na mysli především větší
rozsah různých kooperačních vztahů,
zakládání společných podniků,
LEASINGOVÉ formy financování, kde nelze aplikovat
devizově návratné úvěry. Nemáme-li
se zadlužovat, musíme podobný způsob
ve větší míře uplatňovat,
jinak bychom modernizovali naši společnost moc dlouho.
Neváhám říci, že k tomu musí
zaujmout modernější postoj i některé
průřezové resorty.
Soudružky a soudruzi poslanci, průzkum, který
byl za aktivní účasti poslanců Sněmovny
lidu proveden a jehož výsledky dnes projednáváme,
ukazuje, že úspěch přestavby bude odvislý
od toho, jak se nám ji podaří dovést
na jednotlivá pracoviště a jak bude pochopena
lidmi. Průzkum také přinesl řadu podnětů,
kterými se budeme ve federální vládě
i ve Vládním výboru pro řízení
zabývat. Oceňujeme tuto pomoc a její konkrétnost.
Pokud jde o vysvětlování nové ekonomické
soustavy z centra, skončilo období, kde zejména
ve sdělovacích prostředcích, v rozhlase
a tisku vystupovala převážně část
teoretiků a prognostická sféra a několik
stále se opakujících odborníků,
kteří znají celý nový systém
v souvislostech. Došli jsme k závěru, že
přišla doba, kdy musí v masově komunikačních
prostředcích vystupovat především
vedoucí pracovníci jednotlivých resortů,
kteří za jednotlivé zákony odpovídají
a mají také odpovědnost je uvést do
praktického života. To znamená lidé,
kteří jsou schopni aplikovat přijaté
zákony a nové vyhlášky do hospodářské
praxe. Shodli jsme se na tom, že v této etapě
nesmí zahálet žádné středisko
pro výchovu lidí jak v centru, tak v podnikové
sféře.
Proces, do kterého jsme vstoupili, který otevřela
na svém 7. plenárním zasedání
Komunistická strana Československa, a který
podporují všechny organizace Národní
fronty - je procesem, který směřuje k výkonnosti
našeho národního hospodářství
a ve své konečné fázi k vyšší
životní úrovni. Za rozhodující
považujeme docílit změny chování
podnikové sféry tak, aby byla aktivní a přitom
respektovala, zejména v prvních letech, současné
možnosti a reality stavu naší ekonomiky. Zákon
o státním podniku jí k tomu dává
dostatečný prostor.
Předsedající místopředseda
SL A. Hůla: Děkuji soudruhu Urbanovi.
Soudružky a soudruzi, předsednictvo Sněmovny
lidu navrhuje, aby Sněmovna lidu zvolila pro přípravu
návrhu usnesení návrhovou komisi v tomto
složení: poslanci Češka, Hůla,
Kliha, Kryll a Železniková.
Má někdo připomínku k návrhu,
který jsem přednesl? (Nikdo.) Nikdo.
Dávám o návrhu hlasovat.
Kdo s ním souhlasí, nechť zvedne ruku. (Hlasuje
se.) Děkuji.
Je někdo proti? (Nikdo.) Nikdo.
Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)
Nikdo.
Konstatuji, že návrhová komise byla schválena
jednomyslně.
Soudružky a soudruzi, dovolte, abych zahájil rozpravu,
do níž se písemně přihlásili
tito poslanci: Češka, Belko, Benda, Kliha, Vávrová,
Kubát, Janda, Kapitola, Kryll, Madarász, Matoušek,
Zelenka, Michalková, Kubinsky a Šoltés.
Uděluji slovo poslanci Češkovi, připraví
se poslanec Belko.
Poslanec Z. Češka: Vážený
soudruhu generální tajemníku, vážený
soudruhu předsedo, vážené soudružky
poslankyně, soudruzi poslanci, vážení
hosté, při uskutečňování
revolučního díla přestavby hospodářského
a společenského života připadá
nemalá úloha našemu socialistickému
státu, který pojímáme jako stát
právní, tedy stát, v němž platí
svrchovanost ústavy a zákonů. To si ovšem
žádá, aby společenské vztahy
byly upravovány adekvátními právními
předpisy.
Právo není ovšem všemocné a nelze
je přeceňovat. Ani sebelepší právní
předpis nemůže např. vyřešit
ekonomické problémy. Avšak bylo by stejnou
chybou úlohu práva podcenit, protože právní
předpisy mohou významně společenskému
vývoji napomáhat, otevírat mu cestu, ale
mohou jej také brzdit, působit retardačně.
S tímto jevem jsme se ostatně setkali v nedávné
době, kdy realizace jednotlivých prvků nového
hospodářského mechanismu narážela
na bariéru řady zákonných i jiných
právních předpisů, poplatných
dřívější hospodářské
soustavě včetně administrativně direktivního
způsobu řízení. Proto bylo nutné
přistoupit k přípravě celé
plejády nových zákonů, jež by
odpovídaly zásadám přestavby hospodářského
mechanismu naší společnosti a usnadňovaly
její proces. Znamená to mimořádné
vypětí jak pro vládu, tak pro Federální
shromáždění a jeho orgány i pro
jednotlivé poslance. Přijali jsme však tento
úkol rádi, protože jsme si vědomi jeho
závažnosti z hlediska zabezpečení zdravého
budoucího rozvoje naší společnosti.
Prvním - a možno říci základním
- kamenem přestavby právní regulace hospodářského
mechanismu se stal zákon o státním podniku.
Úkolem tohoto zákona bylo upravit vznik státního
po niku jako základního článku v soustavě
našeho národního hospodářství,
otevřít prostor pro jeho podnikatelskou činnost,
vymezit jeho vztah ke státu i k územním orgánům,
upravit jeho právní, majetkové a finanční
postavení včetně zásady samofinancování,
a konečně zabezpečit v široké
míře uplatnění jeho socialistické
samosprávy.
Socialistické pojetí demokracie jako vlády
lidu se od jejího buržoazního pojetí
liší tím, že v něm jde o skutečně
co nejširší účast občanů
na správě veřejných záležitostí.
Je jednou z předností socialistické demokracie,
že se neomezuje pouze na politickou sféru (tedy na
účast lidu na tvorbě, realizaci a kontrole
politiky), ale že prostupuje i soudnictví a
národní hospodářství. Zákon
o státním podniku prohloubil uplatnění
socialistické demokracie v ekonomickém životě
tím, že vedle práv odborových orgánů
pokud jde o řízení podniku (např.
práva na spolurozhodování určitých
otázek), zavedl volbu ředitelů pracujícími
a zřídil volené rady pracovního kolektivu
jako podnikatelské orgány nového typu. Účelem
této úpravy bylo zvýšit zájem
pracujících na hospodářských
výsledcích podniku, ale i na celé jeho činnosti
včetně otázek sociálních, mezi
jinými též otázky pracovního
a životního prostředí.
Federální shromáždění
má vedle své zákonodárné činnosti
též činnost kontrolní, do které
patří i zkoumání účinnosti
právních norem, jejich realizace v praxi.
Proto jsme provedli řadu poslaneckých průzkumů
i pokud jde o uplatňování zákona o
státním podniku. Rád bych se proto zmínil
o některých poznatcích, které v tomto
směru získal ve vybraných státních
podnicích ústavně právní výbor.
Především pokud jde o vznik nových státních
podniků a jejich strukturu praxe ukazuje, že při
zakládání státních podniků
na jedné straně nelze zakonzervovat stávající
hospodářské struktury pouze pod jiným
názvem, ale že na druhé straně by nebylo
prozíravé podléhat za každou cenu nezdravému
radikalismu, bourat a měnit osvědčené
struktury. Teprve život prokáže efektivnost přístupu
zakladatelů ke zřizování státních
podniků, jinými slovy nutnost zakládání
podniků v takové velikosti, kdy lze přijatelně
vyvážit podnikavost a zásluhovost spolu s centrálním
řízením a jednotlivými ekonomickými
nástroji.
Zřízením státního podniku není
jeho struktura dána jednou provždy, musí se
pružně vyvíjet v závislosti na potřebách
vnitřního a zahraničního trhu. Proto
zákon umožňuje rozdělení, sloučení,
splynutí nebo zrušení státního
podniku. Rozhodování o vnitřní struktuře
státního podniku je zcela v jeho dispozici. Zákon
však rovněž vnitřní organizační
jednotce podniku dává právo předložit
příslušnému zakladateli návrh
na založení dalšího podniku v případě
potřeby dalšího rozvoje podnikatelské
iniciativy a zabezpečení hospodářské
činnosti. Domnívám se, že zákon
o státním podniku zde poskytuje dostatečně
širokou základnu pro možnost organizačních
změn a pro korekci těch rozhodnutí, která
se v praxi neosvědčila.
Problémy vznikaly i se zápisy vedoucích státních
podniků do podnikového rejstříku.
Podle novelizovaného ustanovení § 108 odst.
1 hospodářského zákoníku se
do podnikového rejstříku zapisuje mimo jiné
označení statutárních orgánů
(s uvedením funkcí a jmen) a způsob, jak
za organizaci podepisují.
V praxi rejstříkových soudů došlo
k pochybnostem v souvislosti se zapisováním ředitelů
státních podniků. Někteří
zakladatelé totiž požadovali, aby ředitel
státního podniku byl zapsán jako "generální
ředitel". K této otázce lze již
poukázat na judikaturu krajských soudů, které
zastávají názor, podle něhož
se do podnikového rejstříku jako jediný
vedoucí státního podniku zapisuje pouze ředitel
ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 zákona o
státním podniku. Tento názor je správný
a pokud se v citovaném ustanovení uvádí,
že v čele podniku je "ředitel (popřípadě
jiný vedoucí)" lze odkázat na ustanovení
§ 17 téhož zákona, které v určitých
případech místo ředitele počítá
se "správcem" státního podniku
jako "jiným vedoucím", který jedná
jménem státního podniku ve všech jeho
věcech a za výkon své funkce odpovídá
zakladateli v případě ustavení přímé
správy podniku.
Na vysvětlenou je třeba uvést, že funkce
generálního ředitele nebyla v minulosti zřizována
proto, že tento funkcionář řídil
velký podnik, ale proto, že stál v čele
generálního ředitelství a označením
své funkce se odlišoval od odborných ředitelů
generálního ředitelství.
Stává se i to, že zakladatelé státních
podniků neplní povinnost projednat vznik podniku
s příslušným národním
výborem, jak jim to ukládá ustanovení
§ 18 odst. 3 zákona o státním podniku.
Je ovšem pravda, že projednání vzniku
státního podniku s příslušným
národním výborem není náležitostí
návrhu na zápis do podnikového rejstříku.
Jedná se o povinnost uloženou zakladateli, tedy zpravidla
ústřednímu orgánu státní
správy. Není stanovena forma tohoto projednání
ani sankce za neplnění této povinnosti. Nelze
proto požadovat, aby rejstříkové soudy
nepovolovaly zápis státního podniku, jestliže
zakladatel nedoloží výsledek projednání
s národním výborem. Domnívám
se však, že by bylo namístě, aby předsedové
vlád zavázali ministry jako představitele
orgánů státní správy, které
jsou zakladateli státních podniků, aby ustanovení
§ 18 odst. 3 zákona o státním podniku
- bylo důsledně respektováno a dodržováno.
Zcela zvláštní a věříme,
že přechodná, je organizace řízení
podniků v našem zemědělství.
Kromě tří ministerstev existují krajské
a okresní odbory ministerstev zemědělství
a výživy republik, což je jistě nejnákladnější
a nejpočetnější řídící
aparát v našem národním hospodářství.
Příslušné orgány by měly
urychleně tento stav posoudit a přijmout v tomto
směru potřebná opatření.
Další závažnou otázkou jsou konsolidační
režimy. Byly zavedeny v několika desítkách
nově vzniklých státních podniků.
Jsou mezi nimi i takové podniky jako Škoda Plzeň,
ČKD Praha, Vítkovické železárny
K. Gottwalda nebo ZŤS Martin. Důvodem konsolidačních
režimů je především platební
neschopnost.
Vedení nově vzniklých státních
podniků se tak hned v začátku ocitá
v nepříznivém politicko-společenském
klimatu, kdy se pracovní kolektiv cítí být
neprávem zařazen - možno říci
- na "černou listinu". Přitom zmíněná
platební neschopnost často vznikla v důsledku
nesprávných direktivních rozhodnutí
nadřízených orgánů. Svou roli
tu sehrávají i nevyhovující předpisy
o fakturaci. Například u velkých investičních
celků může výrobce fakturovat své
výrobky až po dokončení celé
zakázky. Některé velké komponenty
se však vyrábějí i dva roky a k tomu
je třeba dlouhodobé přípravy i předzásobení
materiálem. V halách tak bez průběžné
fakturace leží umrtvené peníze a zboží
je k tíži podniku započítáváno
do jeho zásob. Mám za to, že i tuto praxi by
bylo třeba změnit.
Závady byly zjištěny také pokud jde
o formální stránku věci. Ve státním
podniku Kavalier Sázava se například teprve
koncem minulého roku dozvěděli z denního
tisku, že podle rozhodnutí vlády má
být u nich zaveden konsolidační režim.
Zakladatel, v daném případě ministerstvo
průmyslu ČSR, jim tuto skutečnost oznámil
dopisem v únoru t. r. a uložil jim, aby ve spolupráci
se Státní bankou československou zpracovali
a zakladateli předložili návrh konsolidačního
programu do 20. března 1989. Návrh konsolidačního
programu, zpracovaný státním podnikem, může
však být pouze podkladem pro konsolidační
program uložený zakladatelem. Správně
mělo ministerstvo průmyslu ČSR jako zakladatel
podniku podle § 14 odst. 2 písm. a) a § 16 zákona
o státním podniku samo rozhodnout o uplatnění
konsolidačního režimu v tomto podniku podle
také jím stanoveného konsolidačního
programu a na vymezenou dobu.
Snad nejvíce diskutovanou otázkou je problematika
voleb ředitelů státních podniků.
Touto otázkou se podrobně zabýval ve své
zprávě předseda Sněmovny lidu soudruh
Vedra. K jeho výkladu bych rád dodal jen to, že
volba ředitelů, zavedená zákonem o
státním podniku, je institutem novým a teprve
čas může prověřit jeho opodstatněnost.
Jistě nebylo možné vyvarovat se při
přípravě a realizaci prvních voleb
ředitelů státních podniků určitých
nedostatků, na které při poslaneckých
průzkumech upozorňovali sami pracující.
V blízké budoucnosti je ovšem nutno důsledně
respektovat zákon a naplnit jej tak, aby to odpovídalo
zájmům jak samotných podniků, tak
celého národního hospodářství.
Z budoucích voleb ředitelů je třeba
zejména náležitým výběrem
kandidátů, při kterých by se více
než dosud mělo využívat možnosti
konkursů hovořil o tom soudruh Vedra - a zákon
to v § 14 předpokládá jako pravidlo
- vyloučit v co nejširší míře
nahodilost, snížit časovou i finanční
náročnost na provádění voleb,
zamezit úpravu volebních řádů
jejich zbytečné opakování, zabezpečit
vhodné uplatnění těch kandidátů,
kteří sice nebudou zvoleni, ale jejichž kvality
jsou nesporné apod. Nově zvoleným ředitelům
je pak nutno poskytnout všestrannou podporu a vytvořit
jim potřebný prostor pro uskutečnění
jejich záměrů. Volby ředitelů
státních podniků se musí stát
skutečnou prověrkou zralosti a politické
vyspělosti pracovních kolektivů a je žádoucí,
aby to sami pracující také tak chápali.
Pokud jde o samosprávu státních podniků,
na 13. zasedání ústředního
výboru KSČ soudruh Jakeš mj. řekl, že:
"při volbách samosprávných
orgánů je třeba věnovat větší
pozornost jejich kádrové přípravě
a politicko-organizačnímu zabezpečení.
Je třeba dbát, aby v radách byl odpovídající
počet komunistů, nestraníků, členů
jiných politických stran a dalších organizací
Národní fronty. Je rovněž nezbytné
klást důraz na vyšší zastoupení
předních dělníků, mladých
perspektivních kádrů a žen".
Ne ve všech případech se to daří,
zejména zastoupení žen a mladých lidí
je nízké. V některých podnicích
volí do rady pracujících ředitele
nebo jiné vedoucí pracovníky, kteří
podle mínění pracujících snáze
prosadí skupinové zájmy té které
organizační jednotky. Tento postup není možno
považovat za užitečný. Je třeba
si uvědomit, že člen rady není jen zástupcem
kolektivu organizační jednotky, ale zastupuje zároveň
celý kolektiv státního podniku.
Při volbách do rad i při volbách ředitelů
státního podniku dávají pracovní
kolektivy přednost přímému hlasování
před volbami prostřednictvím shromáždění
delegátů. Objevily se rovněž připomínky
ke způsobu hlasování v samosprávných
orgánech, kdy nerozhoduje nadpoloviční většina
přítomných, ale přímo ze zákona
nadpoloviční většina všech členů
orgánu. Neúčast z důvodu nemoci nebo
třeba pracovní cesty je potom vlastně "hlasem
proti".
Obecně lze říci, že v současné
etapě si samosprávné orgány, vedení
podniku a odborové orgány vytvářejí
svůj vlastní "modus vivendi". V této
souvislosti bych se rád zmínil o aplikaci ustanovení
§ 34 zákona o státním podniku. Podle
tohoto ustanovení při rozporu mezi radou či
shromážděním delegátů
na jedné a ředitelem podniku na druhé straně
má ředitel oprávnění odvolat
se k zakladateli, který rozhodne. Ředitel se tak
vlastně staví do protikladného postavení
k celému kolektivu pracovníků a jeho orgánům,
jako by byl jediným zastáncem a zástupcem
celospolečenských zájmů v podniku.
Navíc spor (např. i o ročním či
pětiletém plánu) rozhoduje zakladatel, ačkoli
hmotnou odpovědnost za své rozhodnutí neponese.
Nabízí se proto otázka, zda by nebylo vhodné
v budoucnu řešit možný spor jiným
způsobem.