(17.00 hodin)
(pokračuje Luzar)
Zase mířím k ministru spravedlnosti. Jak vlastně oni mohli něco takového vůbec udělat, zvlášť když vědí, že míří na osoby, kde to půjde do mandátového a imunitního výboru, který se tím bude zabývat, tam nechat v uvozovkách do očí bijící nesrovnalosti. Není to taky o tom, že si navykli, že jsou bez kontroly? Není to taky o tom, že to zdůvodňování odbývají? Že prostě spoléhají na kolegialitu soudcovskou, kolegialitu státních zástupců, že se navzájem nebudou propírat, kdo odvádí kvalitní a nekvalitní práci? A zase je to o nás. Je to o nás, jaké zákony schvalujeme a jak se na to díváme a jak se snažíme tady tuto věc napravit.
Byl bych strašně rád, a zase říkám, kdyby tu byl ministr spravedlnosti, kdyby si vzal z dnešního dne osobní úkol, že nebude honit, jak se říká, holuby na střeše, ale vezme ty vrabce v hrsti, které jsme mu tady naskládali, a začne řešit tady tento problém. Protože už se to ukazuje jako velký problém, dlouhodobý problém. A teď mi opravdu vůbec nejde o ty případy nás tady ve Sněmovně, ale o ty desítky starostů a místostarostů a zástupců radnic, kteří jsou dnes a denně v tom, co bude zítra, co ten policista a jak. A teď vůbec neříkám, že jsou nevinní.
Pro mě jako dlouholetého zastupitele je obecně největší problém těch lidí, když jsem se s nimi bavil, ta nejistota. A přiznám se, přivítal jsem vždycky tu šanci těch, kteří tady byli vydáváni předtím, říci, co si o tom myslí. To je obrovská výhoda, kterou normálně máte až u soudu, kdy můžete veřejně říci - v té kanceláři vyšetřovatele sice ten názor zazní, je někde naťukán do stroje, ale tím to asi končí - moci říci, co si o tom myslí ten člověk. Tady tu možnost ti, kteří jsou vydáváni, mají o to větší, protože je to mediální možnost svůj názor říct. Ale není nakonec jednodušší a lepší nechat proběhnout tu mašinerii? Protože té neutečou. Bohužel jí neutečou. Nebo bohudík? Byla doba, kdy jí utekli. Historie České republiky z před 20 lety, 25 lety zná ty případy, kdy to byly viditelně kriminální činy, a přesto díky imunitě tito lidé utekli zodpovědnosti doživotně.
To omezení, které tady je, ano, kolegové na návrhy mandátového a imunitního výboru nemusejí být vydání. Ale ještě tři roky budou mít ten cejch na svém čele vypálený, že jsou nepravomocně odsouzeni. Budou tři roky s tím cejchem běhat po světě a nebudou mít šanci posunout ten případ k tomu zdárnému zakončení.
Nechci tady apelovat a nepřísluší mi to, ale dávám to na zvážení, jestli nakonec není lepší to mít za sebou, protože ta nejistota, ve které žijí, a myslím si, že ta nejistota je, protože jsem zažil ty případy, kdy prostě bezesné noci nad tím, co vlastně bude, žene k tomu, že nakonec chtějí k tomu soudu. A to jsou dvě možnosti. Buď počkám o ty tři roky, možná o další volební období, nechci předjímat, ale nakonec tomu soudu stejně neuteču. Paradoxně se můžu dostat maximálně do situace, že můj případ bude vyňat z těch ostatních, ty ostatní budou nějak řešeny, nějak odsouzeny nebo osvobozeny, ale to stejně ještě neříká nic o tom, jak ten můj konkrétní případ bude. Protože už jsem zažil případy, kdy za stejný trestný čin ve stejné věci byli tři lidé obžalováni, jeden se přiznal, dostal podmínku, ale byl vyňat z toho případu a řešen zvlášť, protože se přiznal, ti ostatní byli nakonec osvobozeni, protože byl nedostatek důkazů, byť ten se přiznal. Je to záhada. Soudy tak rozhodly. On se nakonec ani neodvolal, protože říkal, já beru tu podmínku, já chci mít hlavně klid, protože to, co jsem zažíval, to martyrium, to už nechci opakovat.
A znovu říkám, nechci apelovat. Říkám svůj názor na tu věc, že někdy je možná jednodušší a lepší to mít za sebou a spolehnout se na tu světskou spravedlnost, byť jim nemusím věřit, byť to může být zdlouhavé, byť to může být naopak mediálně zneužívané. Ale je tu šance, že to jsme schopni posunout vpřed. A zase apeluji na nepřítomného ministra spravedlnosti, že bych rád, aby si to vzal za své a řešil tyto případy a řešil to, co tady všichni asi cítíme, že je problém. Jako laik se spolehnu na nějaký názor kolegů mandátového a imunitního výboru, spolehnu se na své svědomí a spolehnu se na své zkušenosti. Ale ten určitý pocit pachuti v ústech zůstane.
Byl bych rád, a nechci zase předjímat, kdyby tady zazněla slova těch, kterých se to týká, jako to bylo v případě pana Babiše a pana Faltýnka, aby řekli svůj názor, abychom taky věděli, jak se na to oni dívají. Ale přesto bych rád, kdyby se to nemuselo opakovat a kdyby orgány, které činit mají, tak činily, ale činily tak, abychom nemuseli zpochybňovat, abychom neměli ani stín pochybnosti nad kvalitou jejich práce, zvlášť když musejí moc dobře vědět, že je to věc, která bude prověřována. A mně to připadá, že si z nás někdy dělají legraci.
Děkuji vám za pozornost a omlouvám se, že jsem tak zdržoval.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji, pane poslanče. Přibyla mi tady ještě jedna přihláška do obecné rozpravy, poslední, a je to pan poslanec Marek Benda. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Zatím tedy nevidím žádnou další faktickou poznámku ani přihlášku do rozpravy. Děkuji. Prosím.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, přihlásil jsem se teď v průběhu rozpravy. Myslím, že je k tomu třeba říct ještě několik poznámek.
Zaprvé v příběhu, který projednáváme teď, bylo teoreticky obviněno deset členů rady za kolektivní rozhodnutí, odsouzeni k trestům byli čtyři a státní zástupce si do žádného z těch osvobozujících rozsudků nepodal odvolání. To znamená, ti čtyři jsou tak nějak zřejmě vinnější než těch zbývajících šest. Už to samo o sobě ve mně budí velikánskou pochybnost.
Zadruhé tady zaznívá hodně o vině, zavinění. Cítil bych, že lidé mají být souzeni, a zejména v těch politických funkcích, za to, když se pokusí se nějakým způsobem neoprávněně obohatit, nějak si přilepšit, něco podobně, ale ne když udělají špatné rozhodnutí. Prosím pěkně, kolikrát jsme tady v minulosti hlasovali a za měsíc, za pět, za dva roky přijímali novelu, která nějaké naše rozhodnutí napravovala? A jenom díky tomu, že jsme kryti z hlasování úplnou imunitou, tak po nás ještě někteří státní zástupci neskočili. Ale jinak si buďme jisti tím, že bychom už tady mnoho z trestních stíhání měli. Prostě v politickém životě podle mého názoru nemá být trestáno jinými než politickými prostředky, prostředky trestního práva nemá být trestáno chybné rozhodnutí. Pokud tam není žádná další vina, obohacení, něco podobného, tak přece chybná rozhodnutí... Základní manažerská poučka říká: z deseti rozhodnutí je sedm správných a tři špatná. A je zbytečné ta tři kriminalizovat. To si myslím, že je úplně nejzoufalejší.
Třetí poznámka. Myslím, že tato Sněmovna také svým rozhodováním vysílá nějaké signály do společnosti, nějakým způsobem říká, co si myslí, říká to, co občas nemá odvahu říct ministr spravedlnosti a vláda: státní zastupitelství, chovejte se tak či onak. A my máme v tuto chvíli říct: pokládáme stíhání zastupitelů, kteří jsou teď náhodou členy Sněmovny a kteří jsou stíháni jenom za to, že nějak rozhodli, za špatné a chybné, a my nenecháme členy této Sněmovny za takové rozhodování v době výkonu jejich mandátu popotahovat. Je nepochybné, že pak se s tím budou muset holt vypořádat. Myslím si, že většina těch případů, do té doby padnou osvobozující rozsudky závěrečné a že pak to bude čistá formalita. Ale to už je jiná věc, co už si o tom myslím já. Ale dáváme tím signál: poslanecký mandát nemá být narušován jenom pro to, že někdo předtím v politické pozici udělal politické rozhodnutí, které mu je kladeno za vinu. ***