(16.30 hodin)
(pokračuje Stanjura)
Za druhé - tvrzení Ministerstva financí: Vládní návrh zákona neomezuje rozsah činností přímo vyplývajících z pojišťovací činnosti a ponechává na pojišťovně, aby Česká národní banka jako orgán dohledu v rámci řízení o udělení povolení k činnosti odůvodnila, zda určitá činnost spadá do rozsahu činností přímo vyplývajících z pojišťovací činnosti, nebo nikoli. Česká národní banka tak bude při posuzování této činnosti vycházet z podstaty pojišťovnou provozované pojišťovací činnosti a specifik daného sektoru finančních služeb.
Protiargumentace: I když budou konkrétní povolení vždy řešena s Českou národní bankou, je otázkou, zda je v právním státě akceptovatelným řešením natolik spornou otázku, když Ministerstvo financí vydává zásadně negativní stanovisko, odložit na výklad dohledového orgánu. Takový postup by byl neúměrným rizikem a právní nejistotou by zatížil sektor, jehož rizikovou solventnost se snaží řešit, což by bylo naprosto kontraproduktivní.
Třetí tvrzení Ministerstva financí: Zprostředkování finančních služeb je regulovanou činností, která je upravena zvláštními zákony regulujícími jednotlivé sektory finančního trhu, a pojišťovny by se chtěly této regulaci vyhnout. - Už vidíme, jak ty zlé pojišťovny se chtějí vyhnout regulaci, kterou navrhuje hodné Ministerstvo financí. - Tyto zákony, tvrdí Ministerstvo financí, spojují zprostředkování finančních služeb s řadou povinností včetně případné odpovědnosti za jejich porušení. Pojišťovna se tak při zprostředkování finančních služeb vystavuje řadě rizik, která však nejsou zohledněna ve výčtu solventnostního kapitálového požadavku.
Protiargumentace: Pojišťovny se nebrání tomu, aby spadaly pod povinnosti vymezené zvláštními zákony. Naopak je požadováno, aby každá taková vyplývající činnost byla ze strany České národní banky dohlížena a případně i samostatně licencována. Bude tedy vždy na České národní bance, aby zhodnotila, zda pojišťovna splňuje zákonné podmínky pro provozování dané činnosti, a současně také, zda s takovou činností spojená rizika mohou reálně negativně ovlivnit její solventnost. Současně je třeba uvést, že pokud by byly pojišťovny dotlačeny vytvořit za účelem distribuce dalších finančních produktů dceřiné společnosti, nijak by to Ministerstvem financí deklarovanou, ale v praxi zcela hypotetickou rizikovost těchto činností z pojišťovny nesejmulo. Protože není z reputačního hlediska navíc v rámci konsolidovaných finančních skupin možné, aby distribuční dceřiná společnost byla v případě jakýchkoli problémů poslána do insolvence a matka aby se tvářila - nic se neděje. Myslím, že by to zničilo reputaci konkrétní pojišťovny, která by takovým problémům čelila.
Naprosto zásadním je zde taky argument ochrany spotřebitele, která by tímto byla významně omezena, což jistě není cílem ani pojišťoven ani Ministerstva financí, ani dohledového orgánu, České národní banky.
Čtvrté tvrzení Ministerstva financí. - Už vidíte, kolik si s tím dali práce, s tím zásadně negativním stanoviskem k tak jednoduché věci, jestli pojišťovny mohou v případě, že splní všechny zákonné povinnosti, nabízet i jiné produkty než samotné pojištění. - Takže tvrzení Ministerstva financí: Zahrnutí zprostředkování finančních služeb pod jednotné povolení, tzv. jednotný evropský pas, který umožňuje provozovat pojišťovací činnost v jiných členských státech na základě práva usazení a svobody poskytovat služby, může vést ke sporům, pokud v jiném členském státě není zprostředkování finančních služeb považováno za činnost přímo vyplývající z pojišťovací činnosti. - Tady si všimněme rozporu tvrzení s prvním tvrzením. Že v prvním tvrzení říkalo Ministerstvo financí, že je to v přímém rozporu s evropskou judikaturou a s evropskou legislativou, a tady najednou říká: mohl by být problém, pokud v některém z členských států toto není povoleno. Takže připouští, logicky, když to v mnoha evropských státech povoleno je, že to existuje, a samo sobě vyvrací argument číslo 1.
A argument proti tvrzení číslo čtyři: Navrhovaná úzká definice může činit problémy při volném pohybu služeb a svobodě usazování a znevýhodňovat české pojišťovny a zajišťovny. Většina mateřských společností pojišťoven působících na českém trhu pochází z jiných zemí, například Německo, Rakousko, Itálie. To jsou země, v kterých jsou registrovány mateřské společnosti českých pojišťoven, kde je pod operace vyplývající z pojišťovací činnosti zahrnuto i zprostředkování jiných finančních služeb, například hypotéky, spotřebitelské úvěry atd. V tomto ohledu bychom se tak mohli stát jedinou zemí v porovnání s našimi sousedy, která při přiklonění se k restriktivnímu výkladu brání konkurenceschopnosti našich pojišťoven ve srovnání s pojišťovnami v okolních členských státech, které mohou spotřebiteli zprostředkovat větší škálu pro něj zajímavých služeb v rámci one stop shop, neboli česky, kdyby někdo namítal, jednoho místa, odkud dostanete nabídku, jednotná informační kampaň a podobně, než pojišťovny České republiky. Je s podivem, že jako poslední země, která tuto úpravu přijímá, ze znalosti řešení v ostatních zemích volíme tu nejvíce restriktivní variantu jazykového výkladu bez ohledu na věcný záměr regulace, kterým je zajištění solventnosti pojišťoven adekvátnějším neboli vhodnějším řízením jejich rizik místo toho, abychom se poučili například, jak jsem říkal, v Rakousku nebo Německu, kde už tuto směrnici implementovali a vyšli z jejích pozitivních zkušeností. Takže jsme zase nejpřísnější ze všech a ztěžujeme konkurenceschopnost českých pojišťoven.
Páté tvrzení Ministerstva financí: Extenzivní národní úprava v některých členských státech, která nemá oporu ve směrnici Solventnost II ani v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, nemůže být důvodem pro stejný přístup v České republice. - No to mě skutečně pobavilo, když u EET vždycky slyším Chorvatsko, u kontrolního hlášení slyším Slovensko, takže když se to hodí a je to v souladu s politickými cíli vlády, tak je třeba se poučit ze zahraničních vzorů. V tomto případě se to vládě nehodí a píše to, co my třeba oprávněně říkáme v jiných případech: To, že to mají vedle, ještě neznamená, že to budeme mít taky. Škoda, že u těch restriktivních zákonů nepostupuje Ministerstvo financí se stejným, řekl bych správným, přístupem. Protože nikdy nebudu tvrdit, že jenom proto, že to sousedé mají, to máme dělat taky. Tady jenom říkáme, že není pravda, že se to nesmí, a poukazují na to, že to ti sousedé také dělají.
Argumentace proti tomuto poslednímu tvrzení: Velké zakladatelské členské státy, které dovolují pojišťovnám zprostředkovávat jiné finanční služby, jako například Německo a Itálie, i jiné další země s vysokou znalostí práva Evropské unie, jako například Švédsko a Rakousko, to takhle dělají. Neexistuje - to už jsem jednou říkal, zdůrazňuji to ještě jednou - neexistuje judikatura Evropského soudního dvora, která by tuto praxi zakazovala. Pokud by tomu tak bylo, již dávno by ty členské státy, ať už zakladatelské země, nebo země s vysokou znalostí evropské legislativy, upravily své národní právní řády dle pravidla kde není žalobce, není soudce. Soudní dvůr zatím nedostal jedinou příležitost, aby se touto otázkou zabýval. Tak tedy doufám, že se první žalobce nenajde v České republice. Myslím si, že v některých oblastech o prvenství stát skutečně nemusíme. Ono to taky vyplývá ze skutečnosti, že Evropská komise takovou implementaci v členských státech nikdy nezpochybnila, tím pádem ani nepodala žalobu pro porušení smluv dle článku 258 proti žádnému z mnoha členských států, které povolení pojišťovnám udělují.
Malá odbočka: Jak víme, v jiných případech Evropská komise umí být velmi důsledná. Například si vzpomeňme, velký souboj Evropské komise s tím, že jsme špatně implementovali nějaké řádky v řidičských průkazech pro jiné občany než občany České republiky. Takže i takový detail je schopna členská komise vyzkoumat, napadnout, případně popotahovat Českou republiku. ***