(16.40 hodin)
(pokračuje Stanjura)
V tomto případě, přitom ta legislativa platí řadu let v řadě zemích, ani jednou tak neučinila. Dále se ani v rámci národního řízení nestal výklad operací vyplývajících z pojišťovací činnosti předmětem řízení o předběžných otázkách dle článku 267, vyjma přibližně dvou případů. Z těchto dvou případů však nijak nevyplývá, že by pojišťovny nemohly zprostředkovávat jiné finanční služby. Naopak by zde byla dovolena možnost pojišťoven se přímo účastnit na společnosti takové služby poskytující a generální advokát Colomer ve stanovisku k předběžné otázce C109/99, které Soudní dvůr následně nerozporoval, přímo uvedl, že se nejedná o absolutní zákaz a není bráněno pojišťovnám se podílet na komerčních aktivitách jiných než v pojišťovnictví. Hlavním vodítkem je pouze účel této limitace. Byl vyložen důvod, pro který pojišťovny nemohou poskytovat některé komerční služby. Tímto důvodem je zcela logicky ochrana zájmů pojištěných proti rizikům, která by mohla nastat v případě angažovanosti pojišťoven v takových obchodních aktivitách a mít dopad na jejich solventnost. Tímto přístupem tedy zkoumá, jaký byl úmysl zákonodárce a jaký je účel právní normy, a systematickým výkladem se podle mého máme řídit při posuzování rozsahu povolených činností. Užití čistě jazykového restriktivního výkladu může ve svém negativním důsledku znemožnit pojišťovnám z České republiky obstát v soutěži na vnitřním trhu EU.
Je to taková moje oblíbená věta, kdy já říkám, někdy čtení - tady překlad za jedna, ale pochopení textu za pět. A je mnohem lepší podrobně zkoumat úmysl zákonodárce, v tomto případě evropských zákonodárců, praxi v okolních zemích, a pak to implementovat v České republice.
Šesté tvrzení Ministerstva financí: Navrhované doplnění nezohledňuje existenci zvláštních zákonů upravujících podmínky pro zprostředkování jiných finančních služeb. Například zákon o spotřebitelském úvěru, o tom budeme debatovat a hlasovat zítra, zákon o doplňkovém penzijním spoření, to jsme dělali, myslím, v minulém roce, zákon o podnikání na kapitálovém trhu, to jsme tady také onehdy projednávali, a povinnost pojišťoven tyto zvláštní zákony dodržovat. Ale to je skutečně absurdní námitka. Ministerstvo financí říká: Pokud v jednom zákoně je napsáno, že se musí dodržovat jiné zákony, tak je to špatně. Tak si představme tento absurdní výklad v praxi. V každém zákoně, který přijmeme, bude výčet všech jiných zákonů, které musí ti, kterých se to týká dodržovat. Měli bychom dlouhé zákony, že? Na tom se určitě shodneme.
Já jsem říkal v té důvodové zprávě, že se pojišťovny nebrání tomu, aby si jednotlivé činnosti samostatně licencovaly. A je naprosto samozřejmé, že kdo chce provádět - například poskytovat spotřebitelské úvěry, tak se musí řídit zákonem o spotřebitelských úvěrech bez ohledu na to, jestli se současně řídí také zákonem o pojišťovnictví. To si myslím, že je naprosto logické, a tato výhrada Ministerstva financí je tam jenom proto, aby těch výhrad bylo lépe. Jinak tomu skutečně nerozumím. Ale můžeme se potom ptát znovu na rozpočtovém výboru, jak to vlastně - jak to říct? - jak to vlastně úředníci z Ministerstva financí mysleli. Napadla mě ta slavná věta z Pelíšků, kdo jste to viděli, o těch kávových lžičkách z plastu, komu se to vlastně nepovedlo.
Sedmé tvrzení Ministerstva financí: Změna provedená v části první článku 1 bodu 10 vládního návrhu zákona týkající se vymezení pojišťovací činnosti je i podle rozdílové tabulky implementací - článek 18 odst. 1 písm. a) směrnice Solventnost II, kde se mimo jiné, a to cituji skutečně stanovisko Ministerstva financí, stanoví povinnost domovského členského státu požadovat, aby každá pojišťovna, která žádá o povolení, omezila svůj předmět činnosti na pojišťovací činnosti a operace, které z nich přímo vyplývají, s vyloučením všech jiných obchodních činností. Podle článku 15 uvedené směrnice se povolení vydává na každé odvětví přímého neživotního nebo životního pojištění, část A přílohy I, nebo příloha II. Týká se celého odvětví, ledaže si žadatel přeje krýt pouze některá rizika zařazená do tohoto odvětví. Rizika zahrnutá v příslušném odvětví nesmějí být zahrnuta v žádném jiném odvětví s výjimkou případů doplňkového rizika, což popisuje a upravuje článek 16 směrnice Solvency II. Povolení lze vydat pro dvě nebo více odvětví, pokud vnitrostátní právní předpisy členského státu povolují v těchto odvětvích vykonávat činnosti současně. Pokud jde o neživotní pojištění, členské státy mohou vydávat povolení pro skupiny neživotních odvětví. To je část B přílohy I. Orgány dohledu mohou omezit povolení požadované pro jedno z odvětví na činnosti uvedené v obchodním plánu. Pojišťovny spadající do působnosti této směrnice mohou provozovat asistenční činnosti - toto upravuje článek 6 směrnice Solvency II -, pouze pokud jim bylo vydáno povolení pro odvětví týkající se asistenčních služeb. Takové povolení je přitom platné pro celou Evropskou unii, resp. pro Evropský hospodářský prostor. Umožňuje pojišťovnám provozovat činnost v celém takto povoleném rozsahu, a to jak na základě práva usazování, tak i volného pohybu služeb. Směrnice Solvency II, jak vyplývá z její preambule, např. bod 11, představuje zásadní nástroj k vytvoření vnitřního trhu, tj. takovou harmonizaci pravidel, která je nutná a dostatečná k dosažení vzájemného uznávání povolení a systému dohledu, aby pro celou Evropskou unii, resp. Evropský hospodářský prostor, platilo jediné povolení a umožnilo se, aby dohled nad pojišťovnou nebo zajišťovnou prováděl domovský členský stát. Jde tak o maximální harmonizaci, kdy odchýlení od znění směrnice je možné, pokud takový postup právo EU výslovně umožňuje nebo pokud to vyplývá z jeho povahy. Tolik tvrzení číslo 7 Ministerstva financí.
Zkusme argumentovat proti tomuto tvrzení. Lze souhlasit s tvrzením, že článek 18(1) směrnice Solvency II představuje maximální harmonizaci a nelze ho tak transponovat šířeji či úžeji. Ani tento závěr však neznamená, že by pojišťovny byly v EU omezeny jen na pojišťovací činnost bez dalšího. Je třeba pokračovat dále v debatě, co tedy představují a obsahují povolené činnosti v tomto článku uvedené. Hlavní otázka nesměřuje na míru harmonizace, ale na výklad pojmů, co jsou činnosti a operace vyplývající z pojišťovnictví, jak o tom ostatně mluvil i pan zpravodaj ve své zpravodajské zprávě. Tento pojem bohužel není nikde definován, a to ani v samotné směrnici, ani v judikatuře Soudního dvora EU. Nebyl jednoznačně vyložen. Díky tomu je tento pojem chápán v členských státech různě a obecně platí, že relativně široce. Z judikatury Soudního dvora nevyplývá, že by pod tento pojem nemohla spadat zprostředkovatelská činnost obdobných finančních produktů. Naopak Soudní dvůr i generální advokát zvolili v souladu s (nesrozumitelné) propodnikatelský přístup, který neznemožňuje ani nemá za cíl vyloučit ze soutěže na vnitřním trhu jednotlivé pojišťovny.
Další tvrzení Ministerstva financí: Ustanovení článku 18 směrnice Solvency II převzalo v nezměněném obsahu od roku 1973, to je od první směrnice, to číslo jsem už několikrát říkal, z roku 1973, do směrnice Solvency II. Přitom toto tvrzení opomíjí zcela zásadně rozdíl ve výpočtu solventnostních požadavků podle předchozího a nového systému. Je to logické. Kdyby se nezměnily požadavky na solventnost, tak by se asi nepřijímala nová směrnice a platila by ta stará. U Solventnosti I se jednalo o povinnost vytvářet určitý finanční polštář vedle krytí technických rezerv. Solventnost II v souladu s článkem 100 a následujících požaduje držení použitelného kapitálu ke krytí solventnostního kapitálového požadavku, kalibrovaného tak, aby bylo přihlédnuto ke všem kvantifikovaným rizikům, kterým je pojišťovna vystavena. A to v hodnotě - v riziku jejího primárního kapitálu na hladině spolehlivosti 99,5 %. V časovém horizontu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že směrnice Solvency II výslovně zakazuje pojišťovnám provozovat jiné obchodní činnosti, než jakou je samotná pojišťovací činnost a operace z ní přímo vyplývající, nejsou obsahem výpočtu solventnostního kapitálového požadavku rizika, která vyplývají z činnosti, o kterou má být nad rámec směrnice rozšířena činnost pojišťoven.***