(16.10 hodin)
(pokračuje Bárta)
A dovolte mi v tomto směru býti více než přízemní a ptát se vlády pana premiéra Rusnoka, zda má odvahu naplnit to, o čem tady pan prezident Zeman hovořil. Zda opravdu je připravena zatočit s tím jádrem celého problému, který tady nyní řešíme, a to, že ze státu se vytahují peníze pro kmotry, kteří ovládají českou politiku, parazitují na české politice. A to, co dnes tady vidíme, a to ono všechno bahno, které tady řešíme, má prapůvod právě v tomto elementárním principu, na který se ptám. A buďme konkrétní.
Ptám se, zda na Ministerstvu zemědělství je opravdu odvaha řešit "dřevěnou knihu". Ptám se, že jestliže dnes je zcela evidentní, že pan Tluchoř, pan Fuchsa jsou opravdu výkvět oněch pravicových stran, o kterých se tady bavíme, oné kalouskovské koalice, jestli jejich hlavní dílo v podobě "dřevěné knihy" je opravdu ambice vážným způsobem řešit.
Ptám se, že jestliže na Ředitelství silnic a dálnic se dnes vede největší arbitrážní řízení za historie České republiky v dané problematice, a to je to, že konečně se dohledala konkrétní odpovědnost jedné stavební společnosti Eurovia nad tím, že zfušovala dálnici do Ostravy, kterou doslova a do písmene postavila na odpadcích, ptám se, jestli je odvaha dotáhnout tuto arbitráž do konce.
Ptám se, jestli je odvaha odříznout onen kmotrovský penězovod od zdrojů, od financí, které jednoznačně patří nám všem - českému státu, státu Čechů, Moravanů, Slezanů, a nikoliv Rakušanů.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. To bylo poslední přednostní právo a nyní vystoupí v řádné rozpravě pan poslanec Paroubek. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Připraví se pan poslanec Stanjura.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, já bych především v úvodu chtěl ocenit vystoupení prezidenta republiky. Bylo vtipné, myslím, že jako obvykle na úrovni, byť s řadou věcí, které pan prezident řekl, nesouhlasím. A důkazem politického mistrovství pana prezidenta je také to, že pan prezident včas odešel. To, jak ho znám za ta léta, mu umožňuje široký manévrovací prostor u těch vystoupení, která budou velmi kladná nebo která budou apoteózou pana prezidenta, tak samozřejmě bude dělat, že si přečte. Ta ostatní vystoupení - tak buďto to bude myš, která řvala, anebo to nečetl. Tak to tedy úvodem.
Možná že by bylo korektní, když se jedná o vládu pana prezidenta, aby tady pan prezident zůstal až do konce diskuse. Myslím, že to bylo poněkud neobvyklé, to jeho vystoupení, ale myslím, že plně na místě, protože všichni víme, že se jedná o vládu pana prezidenta, a ne o vládu vzniklou z vůle politických stran.
O tom, dámy a pánové, že česká společnost není právě ve skvělé kondici, vlastně je frustrovaná, rozdělená, není třeba pochybovat. V mnohém její stav připomíná situaci těsně před listopadem 1989. Lidé si připadají zbyteční, zneužití, zcela bez vlivu na veřejné události. Vidí rozkradenou republiku, totální devastaci státu. Cítí marnost všeho. Politika a politici, to je něco, čím občané hluboce opovrhují. O tom, že si za svou situaci jsou občané trochu sami vinni, není také třeba pochybovat, jen si to občané nepřipouštějí. V minulých sněmovních volbách například vlastně každý devátý polič volil stranu, kterou dokonce i někdejší předseda ODS Mirek Topolánek charakterizoval jako mafiánský projekt části pražské ODS.
Ve společnosti tak logicky vzrůstá napětí, rozpory. Zažíváme dlouhodobější krizi celé politické třídy. Žádná vize, žádné cíle a už vůbec ne idealistické cíle. Program stran slouží vesměs toliko k oblafnutí zbývajících důvěřivých voličů. To, že vlády posledních dvou volebních období dělaly, a to často v zásadních otázkách, něco úplně jiného, než co politické strany tvrdily ve volebních kampaních, se stalo běžnou praxí. Hlídací psy demokracie - média - to vůbec nevzrušuje. Naopak. Čím více tzv. reforem, rozuměj často pokusů na lidech, tvrdých, pravicových, tím alespoň podle nepluralitního českého tisku lépe. Politická třída země se zcela odtrhla od problémů obyčejných občanů. Žije si po svém a svými problémy. To koneckonců vidí občané dnes v přímém přenosu.
K přímé volbě prezidenta vzhlíželi občané jako k něčemu, co může pomoci. Parlament o ní rozhodl, došlo ke změně Ústavy a stejně tak nepovažoval Parlament za potřebné zasáhnout do práv a povinností prezidenta. Dnes s jistým překvapením hledím na ty politiky, kteří říkají, a mohl bych je jmenovat, že oni to přece říkali a teď na jejich slova dochází. Přímo zvolený prezident si přece podle nich bude nárokovat větší podíl na moci, nežli tomu bylo předtím.
Dámy a pánové, proč vlastně by to mělo být? V sousedním Rakousku a na Slovensku mají - zdvořile řečeno - prezidenti toliko reprezentativní roli. Mají pouze titulární postavení a jsou přitom přímo voleni. A nikoho to nevzrušuje. Naopak čeští prezidenti do roku 2008 volení podle Ústavy Parlamentem byli vybaveni větším podílem na moci nežli prezidenti rakouský či slovenský. Neviděl jsem tedy, když sem hlasoval pro změnu Ústavy umožňující přímou volbu, a dlouhá léta jsem tuto změnu prosazoval, přímou volbu prezidenta, jediný důvod posílit prezidentské pravomoci. A nebyl jsem v tomto sboru jistě sám. Jinak řečeno, k přechodu k poloprezidentskému systému u nás ani dnes nevidím jediný důvod. A nevidím jediný důvod k tomu, abych podporoval cesty, kterými se tak stane de facto, abychom tak učinili politikou hotových faktů, jak ji provádí pan prezident. Abych to řekl pro občany srozumitelněji, prakticky - půjde o to, kdo bude v rámci výkonné moci u nás mít rozhodující slovo, zda to bude prezident, či premiér.
Zatím máme premiérský systém. Pan prezident nám zde názorně ukázal v případě jmenování premiéra podle svého přání, a nikoliv podle názoru politických stran, jak si představuje prioritu v rámci výkonné moci. Má to svou praktickou stránku. Po 17 měsíců jsem byl českým premiérem. Vím proto, jaké nároky klade pozice šéfa výkonné moci na toho, kdo ji vykonává. Řeknu to krátce. Ten, kdo je v čele výkonné moci státu, musí být připraven po 24 hodin denně k pracovnímu nasazení. Každý den vznikají nové problémy a musí se řešit.
Miloš Zeman po dobu jedenácti let, která strávil objímáním stromů na Vysočině, si dlouhé zimní večery krátil četbou. Z té vyplynulo, že se zřejmě zhlédl v osobě Charlese de Gaulla, který se stal prezidentem šéfem výkonné moci po dvanácti letech v ústraní a v šestašedesáti letech. Náš pan prezident by chtěl dosáhnout něčeho podobného ve svých sedmdesáti letech. Nechci se přitom vůbec zabývat formátem obou osobností. Charles de Gaulle zachránil stát a obnovil republiku. Miloš Zeman nebyl špatným premiérem. Chci se zabývat jen praktickou stránkou věci.
Nechci být osobní a těžko si umím představit v čele výkonné moci státu sedmdesátiletého muže. Když strana Lev 21 jako jedna z mála již před prvním kolem prezidentské volby podpořila Miloše Zemana, byli jsme si vědomi mnoha jeho osobnostních limitů a já jsem na ně také velmi otevřeně upozorňoval. I jsem také hovořil o tom, že chceme ústavního prezidenta a že naším ideálem výkonu funkce ústavního prezidenta byla prezidentství Masarykova a Benešova. Dámy a pánové, traduje se výrok Edvarda Beneše z poválečného období: Jsem ústavní prezident, mám názory, jaké má vláda. ***