(18.20 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Dámy a pánové, zdá se v téhle situaci, že tzv. finanční ústava je nadbytečná. Naprosto mi postačí v blízké budoucnosti řešení této problematiky přijaté na evropské úrovni. Tedy toho fiskálního kompaktu, který tady zmínil pan ministr financí. Přece není možné řešit dnes v evropské sedmadvacítce a už vůbec ne v Evropské měnové unii, kam bychom se měli také během pár let dostat, věci na úrovni národní, ale je potřeba mít pořádek v evropských financích, mít stabilní a perspektivní euro jako evropskou měnu a také do té doby, než zavedeme euro u nás, mít stabilní českou korunu. Ať chceme, nebo nechceme, ta je silně vázána na euro. To znamená, že v rozpočtech všech zemí Evropské unie musí nastat - a zejména Evropské měnové unie - musí nastat německé, možná bych měl říci spíše švédské a finské pořádky.
Správné tedy je přijmout celoevropské řešení. Proto jsem pro přijetí fiskálkompaktu, a nikoliv pro toto řešení, které je pouze jakýmsi českým řešením, které zrovna není vzorem dokonalosti. Jsem proti přijetí zákona, kdybych měl shrnout svoji pozici, který se tváří jako ekonomický nástroj, a přitom je navýsost politický a není fér vůči budoucí vládě.
Dámy a pánové, děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji, pane kolego. Dalším přihlášeným je pan poslanec Doktor. Prosím. Připraví se kolega Paggio.
Poslanec Michal Doktor: Děkuji za udělené slovo.
Pan ministr financí žehral a naříkal nad tím (Ministr Kalousek od stolku předkladatele: No, no.), že ono chystané objetí se sociální demokracií se ve věci rozpočtové ústavy nekoná. Jakkoliv se mu můj příměr nelíbí, já tedy musím říci, že tuto dohodu z hlediska kvalifikovaných rizik, na která jsem upozorňoval již v prvním čtení, spíše oslavuji. Víte, dohoda, respektive finanční ústava by v zásadě byla cárem papíru, pokud by v ní fiskální limity vzniklé právě na základě takovéto svatby znamenaly naplnění těch rizik, na která jsem upozornil.
Myslím, že tady předseda sociální demokracie pan Bohuslav Sobotka ve svém úvodním projevu k tomuto dokumentu zmínil naprosto zřetelně - ona prostě visí ve vzduchu. Jaképak závazky může pan ministr financí požadovat po předsedovi sociální demokracie a jakápak prohlášení jsou zřejmá, zřetelná a doložitelná? Šedesátiprocentní práh zadlužení České republiky ve vztahu k HDP. A protože všichni víme, že obě dvě položky, jak zadlužení, tak HDP, jsou položky dynamické, znamenaly, že hrozí České republice, bude-li tento šedesátiprocentní práh přijat právě zmiňovanou dohodou, vepsán do textu, který projednáváme, tak to znamená 500 miliard dalšího zadlužování. To jsou reálná čísla.
Já jsem tady o těchto rizicích mluvil a v tomto obsahu a v tomto kontextu spíše oslavuji, že k takto kvalifikované, k takto předmětné dohodě nedošlo, protože pakliže by znamenala další večírek - onen příměr a onu situaci již není potřeba opakovat, rozhodně hodlám ušetřit její aktéry - prostě nemohu považovat za zásadní kvalitativní změnu.
Na druhou stranu mám pro pana ministra financí slova útěchy. Myslím, že i z vystoupení pana poslance Paroubka je zřejmé, že nakonec se všichni fiskální socialisté ve fiskálkompaktu sejdou. Onen parní válec Socialistické internacionály přece jenom tenhle ten princip vtiskne jednotlivým suverénním zemím. A zdůrazňuji, že o to méně a o to více budu zdůrazňovat - nebo o to více budu zdůrazňovat, že o to méně je potřeba národní státy chovající se a rozhodující se na principech rozpočtové odpovědnosti a rozpočtové zdrženlivosti zejména v oblasti výdajů nic takového nepotřebují. Že to potřebují země předlužené přes sto procent, že to potřebují země zadlužující se naprosto alarmujícím způsobem, vytvářející v prostoru Evropské unie problémy, které se dotýkají svými důsledky České republiky, to je zřejmé. Ale Česká republika potřebuje vlády, které budou rozumně rozhodovat a moudře spravovat svěřené peníze daňových poplatníků. Ano, připouštím, že mnohdy pohled na českou politiku a její reálie připouští, nebo připomíná spíše reálie španělské telenovely. Nedíváte se na dvě zasedání parlamentu a najednou ti, kteří se skoro milovali, už se v předmětné věci nedohodnou. Jiní, kteří se v předmětné věci pohádali, se zase naopak milují, vyjadřují si náklonnost a hlasují pro projekty, které předtím zdály se býti neprůchodné.
I já postrádám logiku ve věcech, které vezmu-li v časové ose, by měly logiku nabízet, a přesto ji nenacházím. Je to přece vláda, kdo navrhoval a prosazoval tzv. stabilizační balíček, zvyšoval daně proto, že chtěl být rozpočtově odpovědný, zvýšit výkon spravovaných daní a snížit zadlužení země. Přesto nám pan ministr financí chystá rozpočty příštích let, u nichž bude deficit zvyšován. Je to snad český paradox? Je to snad obraz neumětelství? Jsou to české reálie! Volič by si měl připomenout, s jakou důvodovou zprávou byl rozpočtový, respektive stabilizační balíček přijímán, a měl by si vzpomenout, že na to nepotřebuje fiskálkompakt. Na to potřebuje jenom historickou paměť v rozsahu půl roku a schopnost připomenout těm, kteří mu říkali, že je stabilizační balíček přijímán proto, aby dokázali připomenout vládě, že s odlukou, s odstupem šesti měsíců předkládá účet líčící obraz pravého opaku. Daně byly zvýšeny proto, aby se zvýšily deficity, ne proto, aby byly deficity sníženy.
Já nemohu souhlasit s konceptem ústavy, tak jak je navržena. Nemohu proto, že obsahuje detaily, které zbavují český parlament fiskální a daňové suverenity. Nemohu souhlasit s tím, aby se česká politická scéna ve chvíli, kdy bude chtít daně zvýšit, vymlouvala - a odpusťte mi ten příměr - na rozum vyvolených strýců sedících mimo český parlament, a stejně nemohu připustit jako liberální nebo liberálně naladěný člověk a politik, aby ve stejné situaci, kdy většina, dostatečná většina bude chtít daně snižovat a významným způsobem redukovat zbytečné a zbytné výdaje státu, tak neučinila, protože jí to nedovolí někde vedle sedící parta strýců nikým nevolená. To je princip, na který nemohu nikdy přistoupit.
Já chci, aby z fiskální a daňové politiky skládala účet vždy ta vláda a ta většina, která má dost síly na to, aby přijala daňový balíček, stabilizační balíček proto, aby zvýšila daně občanům České republiky, aby půl roku nato předložila účet svědčící o tom, že dluhy nebudou sníženy, tak jak bylo slíbeno, ale budou naopak ještě zvyšovány.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. S přednostním právem pan poslanec Sobotka. Prosím, pane kolego, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, kolegové, podvečerní debata pravděpodobně neskončí dnes a bude pokračovat v těch příštích dnech. Já bych chtěl jenom říci, že ve světle toho, co bylo v posledních dnech a týdnech publikováno, rozumím vládě Petra Nečase a panu ministrovi financí Kalouskovi stále méně.
Vláda na jedné straně předložila návrh, kterým pro příští vládu - a to chci podtrhnout, nikoliv pro tuto, ale pro příští vládu - tady zavádí nově ústavní limity pro její rozpočtovou politiku. A pokud si uvědomíme, že nově zavádíme ústavní limity pro rozpočtovou politiku, které tady v minulosti nebyly, tak nově také zavádíme pravomoc Ústavního soudu, aby se zabýval konkrétní podobou zákona o státním rozpočtu a posuzoval, zdali takový zákon o státním rozpočtu může, nebo nemůže platit. Čili vláda tady navrhuje spoutat příští vládu ústavou a vtisknout jí konkrétní podobu návrhu zákona o státním rozpočtu a současně předkládá rozpočtový výhled, fiskální výhled, který je v rozporu s pravidly, která zavádí tzv. dluhová brzda.
Já tomu skutečně vůbec nerozumím. A dám vám jeden konkrétní příklad. Vláda navrhuje, aby v roce 2016 byl schodek státního rozpočtu 115 miliard korun. V roce 2016 už ale překročíme limit zadlužení, který stanoví fiskální ústava na úrovni, tuším, 55 % HDP veřejného dluhu. Na základě fiskální ústavy bude vláda povinna v roce 2017 předložit do parlamentu vyrovnaný návrh zákona o státním rozpočtu. ***