(10.10 hodin)
(pokračuje Marková)
Protože tady dnes ale pan ministr není, je omluven, tak bych vás požádala o to, abychom přerušili tuto interpelaci do přítomnosti pana ministra. Bude se zřejmě jednat až o příští schůzi, protože asi jiná možnost není, aby mi mohl na tyto dvě otázky ještě odpovědět.
Prosím o hlasování o přerušení této interpelace do přítomnosti pana ministra Hegera. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, to by se nám muselo podařit odhlasovat odložení interpelace, jak žádáte. Já v této chvíli mám pocit, že na to nemáme. Zkusíme ještě počkat. (V sále je 52 poslanců.) I když teď poslance svolám, tak se obávám, že na to hlasy mít nebudeme. Mohu se o to pokusit. Zagonguji a požádám o to, aby se poslanci dostavili do sněmovny, abychom mohli hlasovat o odložení této interpelace do přítomnosti ministra Hegera. (Předsedající čeká, počet přítomných na tabuli je však pouze 54.) Měli bychom hlasovat, nicméně je nás málo, takže hlasovat nemůžeme.
Nemohli jsme provést hlasování o usnesení, které navrhl pan poslanec Břetislav Petr a nyní nemůžeme hlasovat o návrhu paní poslankyně, aby se interpelace odložila do přítomnosti pana ministra Hegera.
Máme tu ještě třetí interpelaci a to je interpelace pana poslance Martina Vacka na ministra dopravy Stanjuru. S hlasováním se vypořádáme, jakmile to bude možné. Slovo má pan poslanec Vacek.
Poslanec Martin Vacek: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, já bych rád úvodem podotkl význam a podtrhl význam projednávání stávající problematiky i mé interpelace, a to zejména s ohledem na aktuální situaci v zaměstnanosti, v rozvoji podnikání v regionálním i evropském kontextu.
Vážený pane ministře, dovolte, abych úvodem poděkoval za odpověď na moji interpelaci k otázce Baťova kanálu a vodního koridoru Dunaj- Odra-Labe. Konstatuji, že s odpovědí k první otázce lze vyslovit určité uspokojení, snad jen politovat, že investiční akce prodloužení splavnosti Baťova kanálu, tedy výstavba plavební komory v Rohatci, trvá již velmi dlouho. Jiná situace ovšem je s odpovědí týkající se vodního koridoru Dunaj-Odra-Labe, dále tedy DOL. Zde jsem s odpovědí krajně nespokojen a ani nemohu být spokojen. České přísloví praví "kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody".
K vašemu dopisu si dovoluji uvést, že porovnáním usnesení vlády č. 49 z 19. ledna 2011 s vaší větou - tedy ministra, podotýkám, že vy jste v té době ministrem nebyl, takže to nepadá přímo na vaši hlavu - "V rámci přípravy revitalizace politiky TEN-T, která proběhla v lednu 2010 až 2011..." se jeví celá situace tak, že tehdejší vedení Ministerstva dopravy České republiky o těchto jednáních a jejích důsledcích vládu České republiky neinformovalo a vláda tak přijala usnesení, které z toho pohledu nebylo realizovatelné. To zvláště vynikne při vědomí, že návrh usnesení předkládalo samo Ministerstvo dopravy. Bylo by jistě zajímavé moci si prostudovat protokoly z příslušných jednání, o což si dovoluji tímto požádat.
A nyní tedy k jednotlivým uvedeným bodům.
Neexistence posudku SEA pro DOL je nepochybně velkým dluhem samotného Ministerstva dopravy, které neiniciovalo a nefinancovalo jeho pořízení, ačkoliv implicitně to vyplývá z řady souvisejících usnesení vlády, a jak uvádíte, také z potřeby při projednávání revize TEN-T. Jenom dodávám, že z navrženého textu nařízení o TEN-T není taková povinnost patrná a že byly zřejmě navrhovány i jiné projekty, které tento posudek nemají.
Dále, neochota zainteresovaných států je jistě vážnou překážkou. Dovoluji si v té souvislosti znovu požádat o protokoly o průběhu a výsledcích jednání s jednotlivými státy, aby bylo možné posoudit, jaké vyjednávací postoje pověření pracovníci zastávali a jakou vyvinuli při jejich projednávání aktivitu. Je patrné, že ochotu Polské republiky bylo možné získat. Jejich zájem na splavnění Odry i na jejím dalším napojení je dostatečně známý. V případě Slovenské republiky by jistě velmi pomohlo, kdyby se během vyjednávání hledalo takové technické řešení, které by naplňovalo zájem Slovenské republiky na alespoň dílčím využití Váhu například propojením Váhu a Moravy. Tím by se současně eliminoval postoj Rakouské republiky, protože takové pojetí DOL by se jí netýkalo. Nelze přehlédnout, že vláda svým usnesením č. 49/2011 předpokládala termín uzavření jednání do konce roku 2013, a nelze proto akceptovat spěch Ministerstva dopravy.
Text nového návrhu TEN-T nikde nedefinuje, že by se vodní cesty přeřazovaly pouze do hlavní sítě s horizontem do roku 2030. Ostatně i samotná mapa přiložená k návrhu se jmenuje podle toho. Ale i kdyby podobný názor Evropská komise skutečně uplatňovala, zcela jistě by o něm šlo vyjednávat již s ohledem na řadu jejích dokumentů, které preferují vodní dopravu.
Problém s polskou Odrou a jejím zatříděním do mezinárodní klasifikace je jistě závažný. I tento problém se ale jeví být řešitelný rozumnou etapizací, například rozložením na několik etap. Daleko závažnější je ale skutečnost, že Česká republika tomuto polskému úsilí neposkytla podporu. V souvislosti s Polskem je na pováženou, že se efektivně nejednalo o koordinaci postojů vlád a příslušných ministerstev České republiky a Polské republiky, dokonce ani nebyl využit instrument, který je k dispozici už od roku 1999.
V dalším textu se odvoláváte na příští revizi dopravní politiky TEN-T, při které se, bude-li výsledek studie proveditelnosti pozitivní, mohl projevit a opět zařadit. Z tohoto pohledu je ovšem politováníhodné, že si Česká republika nezajistila, a ani se o to nepokusila, otevřít cestu k tomuto zařazení v jakémkoliv dohledném termínu. Článek č. 57 nového návrhu TEN-T totiž avizuje přezkum až nejpozději do 31. prosince 2023, tedy deset let. Nepochybně by bylo správné a zodpovědné usilovat o doplnění textu tak, aby bylo možné na návrh členské země nebo případně dvou členských zemí provést dílčí přezkum v případě bližšího období, dřívějšího období. Vždyť studie proveditelnosti pro DOL má být podle usnesení vlády číslo 155/2012 hotova do konce roku 2013. Do roku 2023 ovšem bude taková studie nepochybně zastaralá a zastarají také ekonomické potřeby významných českých podniků. Pasivita v tomto směru tedy poněkud zavání alibismem nebo lhostejností. ***