(11.30 hodin)
(pokračuje Doktor)
Používá-li ve svém projevu pan poslanec Jiří Dolejš zkratku poskytující nebo nabízející vládě klid na práci, napadá mě věta Thomase Jeffersona, který říká a ukládá nám míti v paměti poučku, že daní za demokracie je věčná bdělost, neb jeho kritika, kterou počastoval projednávaný dokument, a dovozování, v němž říká, že přijetí finanční ústavy zbaví jakoukoli budoucí vládu možnosti používat fiskální stimuly, je prostě nepravdivá. Ale já myslím, že on to dobře ví, že tady jaksi extrapoloval, trochu přeháněl. Protože fiskální stimuly mohou být přinejmenším dvojího druhu - přímé a nepřímé. Každý z nich má jinou dynamiku a rozhodně ty, které se s větší dynamikou projevují v ekonomice, mají větší schopnost projeviti se a míti svoje účinky, finanční ústava rozhodně nepostihuje, a budou-li správně naměřeny, tak nepostihuje ani ty nepřímé.
Na druhou stranu jasně nastavuje tento koncept dilema, které vláda bude muset vyřešit. Bude si muset říci, zda jsou pro ni příjemnější a daleko prioritnější fiskální stimuly v oblasti investic, a nikoliv v oblasti přímé spotřeby. To bylo řečeno naprosto správně. A musím říci, že já se jako člověk, jako člověk, jako poslanec, těším na takové dilema. Pohlédnu-li na časovou osu zpět do minulosti České republiky, takových vlád tady bylo pohříchu málo.
To, co je podle mě ale naprosto zaznamenáníhodné právě proto, že to říkal stávající úřadující předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka, to je onen limit, resp. závazek sociální demokracie, že nepřekročí zadlužení České republiky v přepočtu k hrubému domácímu produktu výši 60 %. Vezmu-li v potaz aktuální zadlužení zhruba 46 % a onen vážený parametr 60 %, pak to znamená, že se sociální demokracie hodlá podílet na velkém večírku, v němž zadluží Českou republiku o dalších 14 %. (Právě kolem řečnického pultu procházející paní poslankyně Orgoníková dodává mimo mikrofon: Není nad večírky.) Není nad večírky, říká paní poslankyně Orgoníková. Tak když má tedy tak ráda večírky za peníze daňových poplatníků, tak je třeba jim tedy říct, co to tedy bude stát.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Já prosím pana poslance, aby se obracel na kolegyni Orgoníkovou mým prostřednictvím. Děkuji.
Poslanec Michal Doktor: Ne, ne, ne, já chápu samozřejmě, pane předsedající, že dáma procházející před řečništěm směrem ke mně může ledacos. Já se omlouvám, že jsem byl tak troufalý a slova paní poslankyně jsem zapojil do svého projevu. Připadá mi ovšem pikantní, že právě ona v tu chvíli, kdy procházela přede mnou, se zapojila takto nepřímo do mé úvahy, protože je třeba mluvit o tom, co 14 % nových dluhů bude znamenat. Ve starých cenách je to, paní poslankyně, 500 mld. nových dluhů. (Ministr Kalousek od stolku zpravodajů cosi dodává mimo mikrofon, u stolku stenografů není rozumět.) Pane ministře, ponechám tento dovětek bez komentáře, aby těch zapojení do rozpravy zase nebylo příliš. Nota bene je to, nemýlím-li se, invektiva a její autorkou je rovněž paní poslankyně, aby tomu bylo rozuměno správně.
V nových cenách to ovšem, paní poslankyně - teď tedy opět k vám nepřímo prostřednictvím pana předsedajícího - v nových cenách znamená šedesátiprocentní práh zadlužení České republiky k HDP v budoucnosti 750 mld. nových dluhů. Hodlá-li tedy sociální demokracie vyhlásit mejdan, večírek, na kterém se utratí od 500 do 750 mld. nových dluhů, pak závazek sociální demokracie, že dluhy České republiky pod jejím vedením, bude-li někdy volebním vítězem a řídit republiku její vláda, nepřesáhnou 60 % HDP, znamená, že dluhy v České republice vzrostou o 750 mld. korun. Není to tedy žádný bohulibý čin. Je to pokračování hříšné politiky, kterou tady sociální demokracie provozovala již před léty.
A panu poslanci Šinclovi, kterého si jinak nesmírně vážím, protože je poměrně odbojný a statečný člověk a ve chvíli, kdy ho jeho vlastní strana trápí za jeho vlastní názory a postoje, se cítí neoprávněně kritizován přívlastkem pana předsedy vlády pana Petra Nečase, kdy období vládnutí mezi lety 2002 až 2006 označil jako nehospodárné, řeknu-li to takto, pak mu tedy připomenu slova nastupujícího prezidenta České republiky. Bývalý člen sociální demokracie, který období této velmi velké hospodářské neuvážlivosti, která se tu děla mezi lety 2002 až 2006, teď jaksi ve vší vážnosti, označil takto - a já tedy jsem vypustil sprostá slova: Hospodařit s deficitem v období hospodářského růstu může jen naprostý ignorant. Ostatní přívlastky jsem prosím vypustil. Protože to, co se tady dělo v době, kdy ekonomika rostla až šesti procenty, nedělaly se absolutně žádné reformy, neprobíhalo žádné řešení budoucnosti, odpovědné řešení budoucnosti, to je období velkého temna. Velkého temna majícího samozřejmě svou hlubokou setrvačnost v rozpočtech následujících let po roce 2006 a letech dalších.
Já bych, abych se nevymezoval jenom k tomu, co bylo uvedeno v projevech předřečníků, to by bylo poměrně krátkozraké, chtěl uvést, že v mých očích finanční ústava nese řadu výzev, pro které mj. i poslanci, každý jediný z vás, každý jediný z nás, se stanou těmi, kteří budou reálně velmi tvrdě kontrolovat činnost vlády. Ona setrvačnost optiky, kdy vládu jakoby kontrolují a kritizují pouze poslanci, členové opozice, se promění na permanentní kontrolu každého rozhodování vlády, každého kroku, ať už v oblasti prostých výdajů nebo investic, které, nebude-li podloženo reálnou úvahou mající hluboké ekonomické ratio a doložitelnou návratnost, se stane samozřejmě problémem pro soustavu veřejných financí. A každé takové rozhodování, bude-li vládou postoupeno k projednání v Poslanecké sněmovně, bude vystaveno tvrdé a nesmlouvavé kritice. Předpokládám, že takovýmto dokumentem svazovaní poslanci budou na vládní dokumenty a vládní rozvahu pohlížet v úplně jiném světle, nežli na ně pohlížejí dosud.
Na druhou stranu existují jistě i jiné metody, protože potíž tohoto dokumentu spočívá právě v onom principu ústavnosti. Existují i jiné způsoby, jak dosáhnout rozpočtové disciplíny, jak dosáhnout toho, aby poslanci ministři, ale také členové vlády neposlanci, navrhovali Poslanecké sněmovně, resp. Parlamentu, k projednání pouze takové dokumenty, které mají reálnou vážnost a schopnost být profinancovány z kapacit, kterými disponuje soustava veřejných rozpočtů.
Já dnes poprvé veřejně budu citovat z dokumentu, který bude dnes uvolněn k veřejnému projednávání jako dokument vznikajícího liberálně konzervativního klubu. Dovolím si z něj odcitovat část odst. 1, kterým jsou veřejné finance hospodářství a ochrana práva a vlastnictví, a sice princip "zaplať si, než objednáš". Poměrně pikantní je v této věci fakt, že tím, komu se podařilo tento princip prosadit do domácí legislativy, v tomto případě tedy legislativy státu Spojené státy, byl prezident Bill Clinton - princip pay before you go. On dokázal prosadit princip, kdy jakýkoliv navrhovatel bez ohledu na to, jestli je jím poslanec či vláda, musí prokázat schopnost profinancovat navržený princip, navrženou změnu zákona, ať už ve smyslu navržených zvýšených výdajů, nebo snížených daní, tzn. musel být schopen navrhnout úsporná opatření, která pokryjí případný výpadek.
Podobný princip, pokud by byl zakotven do českého právního řádu, tedy princip, kdy každý navrhovatel každé změny zákonů mající samozřejmě svůj dopad v soustavě veřejných financí musí doložit, z jakých zdrojů bude ona aktivita financována, ať už ve smyslu snížených výdajů a zvýšených úspor, anebo budoucích jiných kapacit, by byl vázán podobnými principy, které navrhuje zavést do naší právní praxe finanční ústava. Výhodou takového opatření je ovšem ona neústavnost, tedy zakotvení například v rozpočtových pravidlech, a mělo by ve výsledku úplně stejnou funkci, resp. stejné výstupy, které jsou dohledatelné i v dokumentu, který právě projednáváme.
Děkuji vám za pozornost. ***