(11.20 hodin)
Poslanec David Šeich: Vážený pane předsedající, vážené dámy poslankyně, vážení páni poslanci, já jsem nebyl přítomen v Poslanecké sněmovně, když se tu přijímala Ústava, první Ústava České republiky, ale věřím, že to byl určitě slavnostní okamžik, ale jsem rád, že jsem přítomen projednání první české finanční ústavy. Pro mě je to taky slavnostní chvíle, protože si myslím, že to pro prosperitu českých občanů má nemalý význam, a rozhodně bych ten návrh zákona nepodceňoval. Ten návrh má navíc obdobu v řadě dalších evropských zemí, v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Polsku, čili myslím si, že to není návrh ojedinělý. V Německu takový systém docela výstižně nazývají Schuldenbremse, tedy jakási dluhová brzda, a je to docela výstižné. Byla v Německu přijata dodatkem ústavy v roce 2009 a cílem je dlouhodobě vyrovnávat rozpočet na úrovni celostátní i spolkových zemí. Čili ten cíl stabilizovat veřejné finance na úrovni celostátní i na úrovni jednotlivých zemí, v našem případě krajů, je myslím věc, která se ukazuje jako efektivní. Není to samozřejmě věc samospasitelná, ale musí být kombinována s rozumnou rozpočtovou politikou. V Německu např. od poloviny roku 2016 je maximální strukturální deficit dovolen 0,35 % na úrovni federální, od roku 2020 dokonce je úplně zakázán jakýkoli dluh na úrovni jejich spolkových zemí, tedy v naší logice krajů.
Je třeba si připomenout, že ústavní dodatek v roce 2009 přijatý po globální krizi se taky začal objevovat v dalších zemích. Jediné dvě země, které předvídaly ta rizika již s dost větším předstihem, bylo Švýcarsko, které takovýto pakt o jakési rozpočtové odpovědnosti, svůj vlastní, přijalo v roce 2001, a Polsko v roce 1997. Ty země, které to přijaly, jasně ukazují, že to má pozitivní dopady. Polské výnosy státních dluhopisů klesly dokonce během deseti let o 4 % a výnosy dlouhodobých dluhopisů Německa dokonce dosáhly záporných hodnot, což si vůbec neumím v našich podmínkách představit. Takže zodpovědně vedený dluh může vést zcela prokazatelně k bohatnutí a větší prosperitě občanů. Ukazuje to Německo. A může tak vést i k prosperitě českých občanů. Já si myslím, že ty příklady bychom měli sledovat, a není to věc marginální.
Já také chci říct, že ten návrh není v českém parlamentu poprvé. K tomu se ještě vrátím. Ty návrhy byly projednávány v tomto parlamentu již 11. 11. 2002, tedy v době velmi dávné, v době, kdy Česká republika mohla být jakýmsi pilotem, mohla být mezi prvními zeměmi, které si uvědomily ta rizika dluhových krizí, které nakonec Evropu dostihly. Česká republika mohla být v té první skupině průkopnických zemí. Tehdy ten návrh předložili ekonomičtí experti ODS Václav Klaus, Martin Kocourek a Vlastimil Tlustý. A v roce 2002 11. 11. tento návrh předložili Poslanecké sněmovně, kdy jej v prvním čtení zamítla sociální demokracie. Čili ten návrh zákona mohl platit v České republice již více než deset let, mohl zvyšovat prosperitu České republiky, mohl přispívat k prosperitě a lepšímu životu českých občanů, ale tu příležitost být mezi první množinou zemí, které si svou odpovědnost uvědomily, jsme před deseti lety promeškali. Ten návrh je dokonce tak nadčasový, že dnes s pouze určitými kosmetickými změnami může být v podstatě přepracován znovu.
V tom novém návrhu jsou nově zapracovány určité pilíře Paktu stability a růstu z roku 2011 a také je tam nově ustanovena rozpočtová rada, která by měla nově dohlížet nad určitými úskalími a nebezpečími, která mohou být v rozpočtech skryta, a je tam také nově zakotvena zcela konkrétní odpovědnost politiků. To si myslím, že je také velmi důležité a že by to česká veřejnost měla vnímat, že v tom návrhu je zakotvena zcela konkrétní odpovědnost českých politiků za to, pokud se jim nepodaří dodržet cíle, které si stanoví, a mohou být postiženi snížením svých platů dokonce o 20 %. Je to věc, která podle mě váže větší odpovědnost politiků na rozpočtová pravidla.
Ten návrh si více než po deseti letech nepochybně podporu zaslouží minimálně v tom, že rozšiřuje důvěru finančních trhů v Českou republiku, snižuje cenu, za kterou si Česká republika půjčuje, čili ten pomyslný šek, který tu kolega předvedl, by se v tomto smyslu snižoval. Ta cena, kterou každý z nás platí za státní dluh, vede k větší stabilitě a prosperitě České republiky a vede také k prosperitě nás, českých občanů, lidí v České republice. A to si myslím, že je dobrá věc.
Já si myslím, že je také třeba se dívat tou optikou, jakou ten návrh byl přijímán 11. 11. roku 2002. Představte si, jakou prozíravost pánové v té době projevili. Dnes jsme v situaci, kdy sociální demokracie přijímá vše evropské, a doufám, že mi kolegové odpustí parafrázi, že kdyby nám prostřednictvím evropských směrnic přišly v obálce oslí uši, tak je všem Čechům nalepí, pokud by přišly skutečně z Bruselu. Náš středový koaliční partner TOP 09 vyžaduje finanční kompakt zapracovat jako podmínku nutnou a nezvratnou do koaliční smlouvy, ale tito pánové z vlastní iniciativy, z vůle České republiky, žádného diktátu z Bruselu, ne pod tíhou dramatických dluhových krizí a finančního kolapsu Evropy po roce 2009, ale z vlastní vůle, z předvídavosti, v roce 2002 chtěli Českou republiku již v té době stabilizovat a dostat ji do té množiny odpovědných zemí a v té době o tom tak jenom lehce uvažovalo Švýcarsko a Polsko. Takže já si myslím, že prozíravost těch pánů, kteří tehdy museli vypadat jako mimozemšťané, bychom měli ocenit a více než po deseti letech se k finanční odpovědnosti přihlásit, ten návrh přijmout.
Já se nedivím tomu, že kolegové z komunistické strany se k finanční odpovědnosti přihlásit nechtějí. Někteří stále ještě doufají ve státotvornost a určitou míru aspoň elementární odpovědnosti sociální demokracie. Já jsem v tom velmi zdrženlivý a tuto víru sdílím jenom ve velmi malém procentu.
Ten návrh také nemá smysl, pokud bude vyprázdněn nějakými zcela zásadními pozměňovacími návrhy, které z něj vlastně udělají prázdnou schránku a dají jenom takové cíle, které samozřejmě splnit musíme při běžné logice. Takže pokud ten zákon bude v takové podobě, tak svůj smysl ztrácí.
Pan předseda Sobotka řekl, že ten zákon není samospasitelný a že chce také odvahu a chce odpovědnost. Takže to jsou přesně ty věci, které bohužel sociální demokracie i ministr financí Bohuslav Sobotka nikdy neměli, odvahu a odpovědnost, a ten zákon posouvá Českou republiku k tomu, abychom odvahu a odpovědnost měli. Takže já si myslím, že si schválení zaslouží a že ten návrh je v podstatě oprášení deset let starého názoru velmi prozíravých pánů, kteří v té době již viděli rizika, která dnes Evropa po deseti letech objevila. Takže Česká republika a čeští občané si ten návrh zaslouží. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji panu poslanci Davidu Šeichovi. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Doktor a po něm se připraví pan poslanec Vít Bárta, který je zatím posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Michal Doktor: Děkuji za udělené slovo. Já bych se nerad stavěl a priori do obrazu, ve kterém budu korigovat vystoupení, resp. detaily některých vystoupení mých předřečníků, nicméně musím uvést korekci některých číselných údajů a na druhou stranu se pokusit i vložit některé náznaky z projevů, například a zejména z projevu pana Bohuslava Sobotky, do číselných řad, aby si občané, diváci, posluchači, čtenáři uvědomili reálie a kontext některých symbolů, které zazněly v projevech, které tady byly k tomuto dokumentu, neb si myslím, že jsou velmi důležité.
Tak za prvé první korekce. Průměrné zadlužení v Evropě je v tuto chvíli již 93 %. Devadesát tři naprosto alarmujících procent. Onen údaj, který uváděla paní poslankyně Váhalová, byl zcela namístě a pravdivý, avšak týkal se průměrného zadlužení třetího kvartálu loňského roku. Údaje z ledna letošního roku, tedy účetní uzávěrky období roku 2012, jsou naprosto alarmující. O to půvabnější jsou požadavky Evropské komise, resp. těch lídrů Evropské unie, kteří vedou ostatní země k povinnosti a různými nátlakovými akcemi nutí i Českou republiku přistoupit k dokumentům vyžadujícím autoritu Paktu stability a oněch už několikrát zmiňovaných 60 %, protože pohlédnete-li na mapu evropského zadlužení, pak vidíte, že ti, kteří se nejvíce dovolávali autority limitu 60 %, mají s plněním tohoto kritéria absolutně největší problém. ***