(10.20 hodin)
(pokračuje Paroubek)
V současné době, abych byl přesný, k 31. prosinci minulého roku, dosáhl státní dluh výše 1 bil. 663 mld. korun, což je 43 % hrubého domácího produktu. V roce 2014, na jeho začátku, ale spíše už na konci roku 2013, bude hranice 45 % s jistotou překonána. Pak nastane režim podle tohoto zákona. Administrativně prováděné škrty povedou k nežádoucímu dopadu do poptávky obyvatel i poptávky státu a také k vážným politickým důsledkům, tak jak to koneckonců známe v posledních dvou letech. Ale to už se bude týkat nové vlády, takže může dojít velmi rychle k destrukci pozice následující vlády jaksi ze zákona, dokonce ústavního.
Pro úplnost ještě připomenu - tato čísla byla uvedena v trošku jiném pojetí, ale v zásadě ano -, že pravicové vlády dokázaly navýšit za šest let státní dluh nominálně přes 700 mld. korun a se zapojením celkových rozpočtových rezerv v souhrnné výši více než 156 mld. korun, které jim byly zanechány počátkem září 2006 a které vláda Mirka Topolánka zcela bezskrupulózně zkonzumovala. Je to více než 850 mld. korun. A teď chtějí mistrovat druhé.
Kromě toho návrh ústavního zákona je, zdá se, příliš podrobný. Zejména článek 7 až 12 svou povahou a používanou terminologií náleží nikoliv do ústavního zákona, ale do zákona o rozpočtových pravidlech.
Podívejme se také na instituci Národní rozpočtové rady, se kterou návrh zákona pracuje. Ta má do značné míry nahradit anebo oktrojovat činnost vlády a Sněmovny. Je to jakási kuratela ze zákona nad volenými zástupci lidu, včetně vlády. Za určitých okolností může Národní rozpočtová rada v kombinaci s ustanoveními navrhovaného ústavního zákona zablokovat čerpání státního rozpočtu. Národní rozpočtová rada je v návrhu ústavního zákona definována jako nezávislá instituce a to vidím jako jistý problém. To je podle mého názoru zcela proti duchu parlamentarismu, tak jak se vyvíjel například v Anglii již od Magny charty ve středověku a ve Francii nejpozději od Velké francouzské revoluce. Parlamenty vznikly proto, aby omezovaly finanční absolutismus panovníka. Nebude peněz bez parlamentního zastoupení. To byla zásada třetího stavu ve Francii. A v Anglii měli zástupci řekněme nearistokratických vrstev nebo zástupci mimo dvůr podobnou zásadu. Návrh tohoto ústavního zákona jde tedy mimo tradice evropské parlamentní demokracie.
A jak je to vlastně v evropských státech? Věřím, že i někteří mí kolegové si vyzvedli v Parlamentním institutu brožurku pod názvem Odpovědné rozpočtování ve vybraných zemích, kterou tento institut zpracoval. Myslím, že je to velice názorný materiál, byť z dubna 2010, který shrnuje zkušenosti v jednotlivých zemích, a to nejen v evropských zemích, ale také mimoevropských. Myslím, že s ohledem na určitou podobnost systémů i fiskálních bychom měli hledat poučení právě v těch evropských zemích.
Podívejme se například na Švýcarsko. Ve Švýcarsku kantony a většina municipalit aplikují takzvaný harmonizovaný účetní systém. Tento model odděluje účtu administrativ provozní účet a investiční účet, přičemž roční provozní účet musí být vyrovnaný. Přebytky nebo deficity mají být eliminovány úpravou daní. Dále platí pravidlo, že alespoň 60 % ročních investičních nákladů by mělo být samofinancováno. Některé kantony také zavedly závaznou legislativu, která omezuje úroveň deficitu a ukládá bezprostřední korektivní opatření. V kantonu St. Gallen například zákon z roku 1929 o kantonálních financích stanoví, že rozpočet musí být navržen, to cituji: v souladu s principem vyrovnaných příjmů a výdajů. V praxi je tato podmínka považována za splněnou, pokud rozpočtový deficit nepřesáhne 3 % daňových výnosů. Tedy i v těch švýcarských veřejných financích platí kromě důrazu na stabilitu, na vyrovnanost i určitá flexibilita. Švýcarsko dosahovalo od roku 2006 do roku 2008 mírných přebytků rozpočtu, které se v roce 2009 zmírnily na mírný deficit. A ten deficit, veřejný dluh, se dařilo držet na úrovni 43,5 % hrubého domácího produktu. Tedy tam, kam my jsme došli za velmi krátkou dobu.
Německo, a to je myslím dobré vodítko i pro nás, přijalo už v roce 2009 zákon, který stanoví, že spolek, tedy spolková republika, má od roku 2011 plánovat své rozpočty jako vyrovnané od roku 2016. Pro země pak platí lhůta do roku 2020. Pro spolek je toto ustanovení splněno, pokud přijaté půjčky spolku tvoří maximálně 0,35 % hrubého domácího produktu. Pokud se objem půjček vychýlí od stanoveného ukazatele, odchylky musí být zakotveny na takzvaném kontrolním účtu. Negativní saldo nesmí přesáhnout 1,5 % hrubého domácího produktu. Výjimkou je pouze období silné recese.
Dámy a pánové, pro mě alespoň ten materiál, který vydal Parlamentní institut, byl velice poučný z toho hlediska, jak se odlišuje od materiálu, který předkládá vláda. Jak se koncepčně odlišuje od materiálu, který předkládá vláda. A musím to bohužel konstatovat, i když velmi nerad. Tento ústavní zákon, tak jak já to vidím v závěru, mám-li shrnout věci, vidím jako nadbytečný, neboť současný právní rámec je pro všechny subjekty, veřejné korporace, dostatečný.
Z ekonomické nedostatečnosti stát nevyvede takzvaná nezávislá instituce, jakou bude například Národní rozpočtová rada. Nemyslím, že by ústavní zákon zakládal relevantní odpovědnost, nebo chcete-li, rozpočtovou odpovědnost vlády a parlamentu ve vztahu k příslušným povinnostem. A kromě toho přijít s příslušným návrhem zákona, který už se nebude de facto týkat této vlády, ale vlády úplně jiné, vidím jako zcela nekorektní. To jsou důvody, proč poslanci strany LEV 21 tento ústavní zákon nepodpoří.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Děkuji panu poslanci Paroubkovi. Dále udělím slovo panu poslanci Antonínu Seďovi. Připraví se pan poslanec Břetislav Petr. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, rozumím důvodům, pro které vláda podala návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti, protože ani já ani nikdo z nás nemáme rádi zadlužování. I když si dovedu představit, že v řadě případů řeší právě zadlužení základní životní potřeby, jako je zajištění bydlení či vzdělání. Co ovšem nemohu pochopit, je, že tato vláda, založená na politické korupci, chce po mně, po opozičním poslanci, abych plnil její programové prohlášení. Vláda totiž v důvodové zprávě uvádí, že návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti byl zpracován na základě programového prohlášení vlády ze 4. srpna 2010. ***