(22.40 hodin)
(pokračuje Opálka)
Církev neměla hospodářskou či právní dispozici s majetkem, neboť šlo o veřejné vlastnictví. Československá republika převzala příslušné zákony Rakousko-Uherska a zejména jako náprava pobělohorských nespravedlností byly přijaty zákony o pozemkové reformě. Majetky přebíral od roku 1918 do roku 1936 státní pozemkový fond konfiskací či vyvlastněním. Ale na všechny záměry stejně nedošlo. Poskytnutá náhrada - na rozdíl od dnešního vládního návrhu - zdaleka neodpovídala tržní ceně a nedorovnávala inflaci. Další zábory byly provedeny i za okupace. Například u řádu německých rytířů. Po druhé světové válce byl přijat nový znárodňovací zákon o revizi první pozemkové reformy. Rovněž šlo o nižší náhrady, než byly tržní ceny.
A nyní jsme u diskutovaného období po únoru 1948. V té době byly jednak realizovány zbylé kauzy dle zákona o revizi pozemkové reformy. Zde je třeba poznamenat, že u těchto kauz právě může být de facto prolomena hranice 25. února 1948. Ale dále šlo o další znárodňovací zákony, které jsou předmětem diskutovaného vládního návrhu zákona, sněmovní tisk 580/4.
Hlavní argument zastánců církevních restitucí zní, že šlo o krádež, kterou je třeba napravit. Odhlédnu-li od celé peripetie historie vlastnictví a nevlastnictví tzv. církevního majetku či mravnosti a nemravnosti jeho nabývání, musím konstatovat, že slovo krádež je neadekvátní. Jednak jsem již uvedl, jak církevní majetek také vznikal, jednak tento majetek nezcizila žádná fyzická osoba, ale ve své většině sloužil veřejným potřebám. Místo jeho úhrady se stát v roce 1949 zavázal zákonem finančně církev a náboženské společnosti zabezpečit, což také zajišťoval. Pokračoval tak v přístupu státu k církvím v intencích srovnatelných s přístupy Josefa II. a politiků první republiky. To lze doložit například Sbírkou nejdůležitějších předpisů kultových platných v republice Československé z roku 1928. Z majetkového pohledu jsou proto formulace "totální křivdy" či "co bylo ukradeno, musí být vráceno" a jiné účelové a sloužící k ospravedlnění obrovského daru státu dnes zejména římskokatolické církvi. Je zde účelově využívána antikomunistická nálada veřejnosti k nedůvodně velké transformaci. Proto se záměrně pomíjí celý historický vývoj i příklady majetkového uspořádání či finančního zabezpečení církví i v jiných zemích, například, jak jsem uvedl ve své předchozí rozpravě, ve Francii. Komunisté nerozhodovali ani v době husitské ani v době josefínských reforem ani ve Francii po Velké francouzské revoluci ani v Československu za první republiky. Přesto tehdy došlo k radikálním změnám.
Z tohoto pohledu vnímám jeden z článků premiéra Petra Nečase v Mladé frontě Dnes k této problematice za účelový, ideologický a velmi málo objektivní. Vláda jde daleko za požadavky disentu před listopadem 1989 i opakovaně médii deklarované přání kardinála Tomáška po roce 1990, tuším, že to bylo na výboru Federálního shromáždění. Pan předseda vlády popsal ve svém článku složitě vyjednaný konsensus s představiteli církví. Proč vlastně? Vždyť například konsensus s občany či v tripartitě pro zavádění vládní reformy není třeba. Vše se v Parlamentu ČR protlačuje a nakonec, jak to vidíme, většina byla zachována. To je opravdu, stručně řečeno, selektivní přístup, neboť právě proti tomuto zákonu je asi 80 % občanů a konsensus s těmito občany se zde žádný nehledá. Ale budou to platit!
Rovněž není pravda, že se všechny postkomunistické země, jak zde uvedla paní ministryně, vyrovnaly majetkově s církvemi touto, řekněme, českou cestou. Podívejme se třeba jenom na Maďarsko. A také je třeba nahlas zdůraznit, že blokační paragraf nám neukládá formu vyrovnání, ale jen přijmout konečný verdikt. Může klidně také znít jako velké "ne!". Ať se fary, kláštery a další církevní instituce obrátí na soudy. Ať doloží vše, co by měly. Ale představitelé státu jim nemusí stále nahrávat svými argumenty, které nejsou objektivní a neslouží lidem této země. Navíc nerovný přístup diskriminuje další právnické osoby, které se mohou po schválení tohoto návrhu zákona domáhat svých nároků také. A možná je to i záměr.
Argument o výhodnosti tohoto kroku a o budoucím období samofinancovatelnosti církví je, nezlobte se na mě, opravdu směšný. Už vidím, kolik dotací nadále poteče z Evropské unie, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva kultury, Ministerstva financí. Ale nezapomeňme také na různé dotační a grantové tituly. A na co často zapomínáme - na rozpočty krajů a obcí. Ani dnes tu nemáme všechno spočítáno, kolik to ročně stojí. Ale hovoříme o tom, že církve hospodaří lépe než stát. Bez veřejných rozpočtů by však neudělaly téměř nic.
A argument o zvyšujícím se počtu duchovních a církví, a tím výdajů státního rozpočtu? To je žel pravda. Vždyť například v roce 2001 se k církvím hlásilo 32,1 % občanů a duchovních bylo 3,5 tisíce. Za pouhých deset let, v roce 2011, se k církvím hlásilo už jen 13,9 % občanů, ale počet duchovních placených státem vzrostl na 4 892. Prosím vás, co jednoduššího než novelizovat předepsaný zákon a stanovit maximální počty duchovních podle počtu věřících a farností, anebo zavést církevní daň, když se pořád oháníme zahraničními příklady, co jednoduššího můžeme udělat?
Jsem přístupný některým požadavkům a argumentům. Myslím si, že je třeba zajistit určité činnosti církví zejména v oblasti sociální. Ale tento zákon je opravdu nepřijatelný. Osobně mě mrzí historická ztráta sympatií řady sociálně cítících věřících, kterou si svou politikou tehdejší Komunistická strana Československa přivodila po roce 1948, i když nemohu odhlédnout od zahraničních a vnitřních vlivů. Tehdejší KSČ tím tehdy ztratila přirozené spojence. A možná tím ještě dnes trpí i naše KSČM. Ale projednávaný vládní návrh jde i proti zájmům těchto občanů. Nelze jej proto podpořit.
Toť vše, co jsem vám chtěl sdělit. Děkuji těm, co zde byli a vydrželi poslouchat, za trpělivost a jejich pozornost. (Potlesk opozičních poslanců.)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. S faktickou poznámkou je přihlášen pan kolega Klučka. Prosím, pane kolego, máte slovo. ***