(22.50 hodin)
Poslanec Václav Klučka: Děkuji vám. Dámy a pánové, mohl bych teď použít několik latinských přísloví jako věřící člověk a zeptat se vás, jestli mi rozumíte. Mohl bych se zeptat, jestli rozumíte tomu, co věřící lidé v tomto zákoně vidí. Kdo se jich ptal na to, co je to ta církev, která přebírá tyhle ty majetky. Kdo se jich ptal? Já vám odpovím: Nikdo! Nikdo se věřících lidí neptal na to, co je to majetek církve, který přechází tímto zákonem na církve, jak vy říkáte. Pro boha svatého, vzpamatujte se!
Děkuji vám. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Tak to byla faktická poznámka. Budeme pokračovat v rozpravě vystoupením pana kolegy Grebeníčka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, pokud Senát zamítl a následně vrátil Poslanecké sněmovně návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, beru to jako příležitost znovu zvážit všechna rizika i případné škody, které byl schválením tohoto svérázného dokumentu utrpěli nejen čeští občané a český stát, ale spolu s nimi, jak zde již dnes několikrát zaznělo, i církve.
Jistě pozoruhodná diskuse nad vládní předlohou o daru církvím v Senátu potvrdila mnohé výhrady, které zazněly už při projednávání vládní předlohy zde na půdě Poslanecké sněmovny. Současně ale nově nebo s plnou otevřeností zazněly argumenty, důkazy a pozoruhodná přiznání ze strany některých senátorů, že nejde ani o restituce ani o nápravu, ale o pragmatickou snahu urvat kus státního majetku, získat za každou cenu peníze ze státního rozpočtu, získat nezávislost nejen na státu, ale i na vlastních věřících.
"Pro stát je to nicméně řešení výhodné," cituji v této souvislosti slova místopředsedkyně Senátu Aleny Palečkové, "neboť s oprávněným restitučním nárokem církví spojuje ukončení financování jejich duchovních ze státního rozpočtu. Není to tedy žádné zadlužování státu, ale zcela naopak, rozpočtově odpovědné jednání." K tomu pak senátorka Palečková, reprezentující Občanskou demokratickou stranu, dodala: "Kolegyně a kolegové, právní stát a spravedlnost často stojí nad veřejným míněním, v našich podmínkách navíc zhusta manipulovaným. Veřejné mínění" - končí citace uvedené senátorky - "není a nesmí být v zastupitelské demokracii posvátnou krávou."
Senátorka Palečková tedy zastává názor, že většinu české společnosti, kterou dokonce i reprezentanti pravice v Senátu odhadli na 80 %, kdosi k zásadnímu odporu proti takzvaným církevním restitucím manipuluje. Že by veřejnoprávní Česká televize či Český rozhlas? Nebo naopak je to stávající vládní koalice, která zadlužuje stovkami miliard dluhů naši republiku, nemilosrdně omezuje důchody, škrtá sociální dávky, příspěvky státu na školní pomůcky s argumentem, že i na těch sociálně nejslabších a nejzranitelnějších je prý třeba šetřit?
Určující zde ovšem mohou být i velmi trapné a ostudné aféry či nekřesťanské asociální politikaření a hanebné majetkové požadavky nejvyšších církevních prelátů, jež připravily římskokatolickou církev za pouhá dvě poslední desetiletí o většinu těch, kdo se k ní ještě při sčítání lidu na počátku devadesátých let minulého století hlásili. Ano, se svou poctivou křesťanskou vírou mnozí věřící odešli od katolické církve do soukromí. Z mnohých pak pravicová a asociální politika římskokatolických špiček vychovala dokonce nové ateisty.
Jistě, současný způsob státní podpory církví není udržitelný. A tak například senátor Šebek se vznesl do nebeských výšin a vybídl chudé české důchodce a sociálně slabé rodiny ke štědrosti ve prospěch církví. "Ačkoliv se společnost dnes deklaruje jako převážně ateistická," cituji jeho slova, "ve skutečnosti genius loci každého sídla i v dnešní společnosti vychází z hluboké a dávné církevní tradice, a to nejen římskokatolické." Co k tomu dodat? Možná to, že nemám vůbec nic proti církevní turistice. Nic by nemělo bránit tomu, aby i ateista, a možná právě on, měl citlivý vztah k takzvanému náboženskému umění, aby v něm dovedl odkrývat a nacházet hodnoty přispívající ke kulturnímu a duchovnímu obohacení člověka.
Básník nad jiné národní, Josef Hora, se kdysi pokusil postihnout to naše češství ve svém celku. Napsal totiž následující slova: "Jdeme-li proti proudu času, najdeme tam v poezii Sovu i Březinu, Hálka i Vrchlického, Máchu i Čelakovského, hlasy země i nebes, sóla i orchestry, zjevy naivní i patetické. Z dálek století mluví k nám barokní chrám malostranský i gotický Týn, husitský chorál i píseň z kancionálu, mravní vznos Žižkova odboje, elegie Komenského i barokní misie. Nijak mi to nejde rozdělit, protože plnost češství věru nelze ochudit o jediný tón. Vzpomínám na Jana Nerudu, odbojného a vroucího. Češství je dialog jako život." Alespoň podle mého názoru jde o pozoruhodná slova, aktuální i dnes, kdy mnozí nechápou, či nechtějí pochopit, že k plnosti národní existence patří co nejširší spektrum názorové, politické a kulturní plurality.
Vedle genia loci v podání senátora Šebka z řad Občanské demokratické strany a vedle neskromných potřeb majetku a moci ze strany římskokatolických prelátů je tu i zadlužená Česká republika, jsou tu i čeští občané, kteří si údajně žijí příliš nad poměry. Má-li být však Česká republika opravdu demokratická a sociálně přijatelná, pak nároky vybraných církví na nezanedbatelnou porci ze státního majetku je nutné konfrontovat s dějinami i se současností, je nutné je konfrontovat s křesťanskými hodnotami a sociální spravedlností.
Právě tento přístup uplatnil vůči německým biskupům při své loňské návštěvě Německa papež Benedikt XVI. Církev se musí zbavit světských starostí, alespoň podle Benedikta XVI., a ještě lépe by bylo, kdyby se osvobodila od materiální a politické zátěže. ***