(22.30 hodin)
(pokračuje Opálka)
To, že tento způsob nabývání církevního majetku byl v řadě míst obdobný, dokazují archivní záznamy například v mém okrese Opava. Třeba ve městě Vítkov byla před 308 lety roku 1704 postavena farní budova. Náklady na pozemek a stavbu tehdy zčásti hradilo město, přifařené obce a také zástavní věřitel panství Karel Franz Wipplar. Stejné to bylo se zakoupením a poskytnutím pozemku na stavbu kostelů. Například ve farnosti Hrabyň při přestavbě poutního kostela byl pro věřící zvýšen počet robotních dní. Naproti tomu v obci Raduň byla a možná ještě je farní budova vedená jako majetek obce, ale obec nikdy za tuto budovu a přilehlý pozemek nepožadovala nájem.
Je pozoruhodné, že v současné době některá biskupství nabízejí k prodeji nemovitosti, ale příjmy z těchto prodejů se nevracejí těm obcím, které stavby financovaly, ale připadnou církvím.
A jak to bylo se vztahem státu, lidu a římskokatolické církve po vzniku první republiky? Využil bych několik fragmentů z díla "Cesta české a moravské církve staletími" známého profesora církevního práva Václava Medka. Tedy několik útržkovitých citátů.
Celý národ s nadšením a nadějí uvítá 28. říjen 1918. Básník Karel Toman to vyjádřil výstižně ve své básni v prosinci 1918, kterou vítal prezidenta: "Vítězi, který vjíždíš do pražských bran, žehnej Ti svatý Václav a mistr Jan." Jenže to zůstalo pouhým přáním. Skutečnost byla poněkud jiná. Vždyť několik desetiletí trvající procírkevní agitace, servilní postoj hierarchie k národnostně nespravedlivé monarchii a prorakousky zaměřená nemalá část katolického tisku budily oprávněný odpor české veřejnosti. Návrat vojáků z fronty znamenal jen posílení proticírkevních emocí. Zatímco katolíci byli jakoby zakřiknutí, bylo hodně slyšet hesla připisovaná Masarykovi. "Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtujeme i s Římem." A "Řím musí být Čechy souzen a odsouzen." Nešlo o komunisty. Šlo o dělný lid.
Život nové republiky začal nešťastně, píše autor, když rozvášněný dav strhl 3. listopadu 1918 mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze v domnění, že tento vzácný sloup byl postaven na památku vítězství Habsburků nad reformací, zatímco byl poděkováním za vítězství pražského lidu nad Švédy při obléhání Prahy. Tento nešťastný listopadový den táhli pak vandalové na Karlův most, kde chtěli mimo jiné rozbít slavnou Brokoffovu sochu sv. Jana Nepomuckého. Kterýsi legionář jim v tom zabránil svým nebojácným vystupováním, popisuje autor.
Katolické kněžstvo se stalo předmětem posměchu. Církev byla tupena ve školách i na schůzích, byla špiněna v novinách i časopisech, chystala se radikální odluka církve od státu, byl proveden částečný zábor církevního majetku, byly káceny za vesnicemi kříže a boží muka. - Prosím vás, to nebylo po roce 1948. - Začal kulturní boj, který však nabyl nebezpečných forem a pak se uklidnil, protože to nedovolily narůstající vnitropolitické obtíže a pak ohled na katolické Slovensko. Proticírkevní kurz mohl totiž vehnat Slováky do radikální opozice.
Česká i moravská církev byla vlastně prakticky bez hlavy. Pražský arcibiskup Pavel Huyn byl ve dnech státního převratu na vizitaci v Chebu a raději se už do Prahy nevrátil. Odjel do Říma. Oloumoucký arcibiskup kardinál Lev Skrbenský byl také rakouský šlechtic a byl prakticky bezmocný, takže fakticky vedení církevních záležitostí se ujal kněžský spolek, Jednota katolického duchovenstva. V Jednotě ožily rázem reformní myšlenky někdejší Katolické moderny.
Poměr státu a církve zůstal ještě nějakou dobu napjatý. Navzdory vystupňovanému proticírkevnímu kulturnímu boji a agitaci, aby se vystupovalo z církve, zůstalo přes 80 % katolíků jejich církvi věrno. To určitě nebylo možné přehlédnout, a tak si odpovědní vládní činitelé uvědomili, že úpravu náboženských poměrů bude třeba řešit kompromisní dohodou mezi státem a církví a ne pouze jednostrannými opatřeními.
Už zjara roku 1920 docházelo mezi příslušníky nové církve a katolíky ke sporům o kostely. Dne 15. února 1921 se mělo konat sčítání lidu a k dřívějším způsobům agitace přistoupily nové. Bořily se kříže a sochy svatých, zejména sv. Jana Nepomuckého, a mezi lidmi se šířily poplašné zprávy, že kdo neodpadne - myšleno od římskokatolické církve - bude platit vysokou náboženskou daň. Naproti tomu kdo odpadne, dostane kus farského pole. Tvrdilo se, že nová církev je stejná jako katolická, jenom že je všechno české. Formuláře ke sčítání lidu měly rubriky - vyznání římskokatolické a vyznání československé katolické. V některých vsích zval k vystoupení z církve i obecní buben. V některých místech bylo třeba při sporech, dokonce rvačkách o kostely, četnické asistence.
Prezident republiky udělil 29. října 1925 amnestii v příčině trestných činů spáchaných ve sporech mezi příslušníky různých církví. Vztahy mezi státem a Vatikánem se normalizovaly až koncem roku 1927, kdy se podařilo urovnat vzniklý spor a zároveň ujednat alespoň prozatímní dohodu o nejdůležitějších otázkách církevně-politických. Dohoda zvaná Modus vivendi byla podepsána 2. února 1928. Situace nebyla ještě zralá k tomu, aby byl uzavřen konkordát, jak se nazývají smlouvy, které Svatý stolec uzavírá s jednotlivými státy o uspořádání vztahů mezi veřejným náboženským životem, právy a požadavky církve a zákony, právy a požadavky toho kterého státu. Modus vivendi měl být tedy jen základem k zásadnějšímu uspořádání církevně-politických poměrů u nás a k případnému pozdějšímu uzavření pevnější a slavnostnější dohody, konkordátu. Nicméně i uzavření Modu vivendi bylo pro mladý československý stát úspěchem.
Tolik z vybraných citací pana profesora Medka. Proč jsem je zde uváděl. Uváděl jsem je proto, abych charakterizoval prostřednictvím pamětníka dobu, jak probíhaly boje v ulicích a jaká byla situace v tehdejším Československu. Chtěl jsem tedy těmito citáty navodit tehdejší atmosféru, neboť stále se zde jen hovoří o poúnorových časech roku 1948.
K dokreslení je třeba poznamenat, že Svatý stolec odmítl právo nového státu jmenovat církevní hodnostáře podle principu státní suverenity a nerespektoval jeho platné právní předpisy a nakládání s tzv. církevním majetkem. ***