(11.40 hodin)
Ministr financí ČR Miroslav Kalousek Děkuji za slovo. Již jsem o tom hovořil v souvislosti s předcházejícími body. Toto je další z oněch relativních úspěchů, kde se nám podařilo uzavřít dohodu o výměně informací s takzvanými daňovými ráji. Budete-li souhlasit, v tomto případě několik bývalých funkcionářů ústředního výboru Socialistického svazu mládeže se bude muset přeregistrovat někam jinam. V San Marinu už nebude bezpečno. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji. Prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec David Vodrážka.
Poslanec David Vodrážka: Vážená paní místopředsedkyně, dámy a pánové, tato smlouva odráží trend současného vývoje spolupráce v oblasti takzvaných daňových rájů, kdy se mezinárodní prioritou stal boj proti nekalým praktikám, a s ním spojené zvyšování efektivnosti spolupráce v daňových otázkách. Schválení dokumentu je v zájmu České republiky, neboť se jím získá účinný nástroj pro daňovou správu a snižování daňových úniků. Navrhuji přikázání tohoto tisku zahraničnímu výboru. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu. Ani zde není žádná písemná přihláška ani neregistruji ústní zájem, proto obecnou rozpravu končím. Budeme se zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání.
Organizační výbor navrhuje přikázat předložený návrh k projednání zahraničnímu výboru. Totéž navrhoval pan zpravodaj.
Zahajuji tedy hlasování a ptám se vás, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti návrhu?
V hlasování pořadové číslo 74 z přihlášených 138 poslanců pro 110, proti žádný. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání výboru zahraničnímu, a ukončuji projednávání tohoto bodu.
Přistoupíme k bodu následujícímu. Je jím
24.
Návrh poslanců Stanislava Polčáka, Petra Gazdíka a Františka Laudáta
na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších zákonů
/sněmovní tisk 543/ - prvé čtení
Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 543/1. Nyní žádám, aby za navrhovatele předložený návrh uvedl poslanec Stanislav Polčák. Prosím.
Poslanec Stanislav Polčák: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolím si ve stručnosti uvést tento návrh zákona, protože se nejedná o nikterak sáhodlouhou změnu právního řádu, respektive zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci a nesprávným úředním postupem, leč alespoň tedy principiálně bych chtěl uvést, oč konkrétně v této normě jde.
V současné době, pokud zaměstnanec způsobí svému zaměstnavateli škodu, je povinen podle zákoníku práce mu tuto škodu, pokud byla způsobena zaviněním zaměstnance, uhradit. V případě, kdy tuto škodu státu způsobí úředník nebo úřední osoba, která se podílela na vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, zákon o odpovědnosti státu č. 82/1998 Sb. stanoví princip, podle kterého stát může požadovat náhradu škody po těch, kdo se svým zaviněním jednáním dopustili právě takového výkonu veřejné moci, které vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Právě slova "může požadovat" působí jisté interpretační nejasnosti, zda je povinen stát takto postupovat, či nikoliv, to znamená, zda je povinností státu po úřednících vymáhat škodu, kterou způsobí svým zaviněným jednáním, pochybením. Ze statistik, které jsou v rámci různých organizací činěny na ústředních orgánech státní správy, vyplývá, že právě slovíčko "může požadovat", nebo toto sousloví, spíše působí opačně, to znamená, že stát v zásadě nepožaduje. Podle občanského sdružení Oživení ve zkoumaných případech z možných 100 % byla tato škoda vymáhána pouze v jednotkách procent, a to de facto pouze u případů trestné činnosti úředníků.
Já se domnívám, že je vhodné, aby bylo postaveno naroveň - i se svými kolegy spolupředkladateli panem poslancem Gazdíkem a Laudátem -, aby se tento princip jakéhosi nenárokového vymáhání škody po úředních osobách, pokud se jí dopustily svým zaviněným, aby se otočil na nárokové vymáhání této škody úplně stejně, jak je to v případě zaměstnavatelského práva, to znamená, kdy zaměstnanci odpovídají za škodu způsobenou svému zaměstnavateli a je jejich povinností takovouto škodu uhradit; pokud samozřejmě ji zaměstnavatel nebude požadovat, je to jeho svobodné rozhodnutí. Domnívám se, že na úseku veřejné správy státu není možné, aby stát, pokud jsou splněny podmínky pro vymáhání škody, takto nepostupoval. To, že tak doposud nečiní, je tedy důvodem pro to, abychom jaksi zpřísnili znění zákona podle našeho návrhu, aby možnost vymáhat tuto škodu byla změněna na povinnost a zásadovost vymáhání takovéto škody.
Samozřejmě mohou existovat situace, kdy vymáhání této škody může být v rozporu s principy řekněme jakési přiměřenosti hlediska ochrany i zaměstnanců, to znamená úředníků, pokud oni postupovali způsobem, který jim nelze klást za vinu, že potom došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Situace jsou mnohoznačné, je jich celé spektrum a popsat je v obecné normě je velmi složité. My se snažíme o konstrukci právě demonstrativního výčtu určité výjimky z pravidla, kdy stát nebude muset po takovémto úředníkovi tuto škodu vymáhat. Je ovšem značně složité postihnout všechny případy v obecné normě, tudíž si ani neklademe za cíl tímto způsobem takto definovat tuto hypotézu a spíše jdeme nikoliv taxativním výčtem, ale demonstrativním, o jeho šíři lze samozřejmě vést diskusi.
Nyní bych si dovolil dotknout se ještě jednoho tématu. Dnes tuto škodu může stát vymáhat pouze v jednoroční promlčecí lhůtě, kdy velmi často takovouto lhůtu stát nestihne, promešká ji, než dokonce zjistí, kdo se podílel na vzniku této škody, tak tato lhůta uplyne a stát se již nemůže ze zákona pro promlčení svého nároku domáhat. Z tohoto důvodu navrhujeme posunout tuto promlčecí dobu na obecnou promlčecí dobu tří let. Považujeme to za přiměřené hledisko. Vypořádáváme se v přechodném ustanovení se situací, která by mohla nastat v případě, kdy již promlčecí doba uplynula podle stávajícího znění zákona, ale pokud by ještě plynula podle nového znění zákona, s tím se vypořádáme v přechodném ustanovení.
Pokud jde o stanovisko vlády, musím se přiznat, že jsem ze stanoviska vlády byl poněkud překvapen. Možná že slovy britského sitcomu Jistě, pane premiére, nebo Jistě, pane ministře úředníci opět přesvědčili vládu o tom, že tato norma je nesprávná, že není komplexní a že stávající systém, kdy se po nich vlastně škoda nevymáhá, je správný. Mně je poněkud líto - jsem pořád a doufám, že i na konci svého projevu budu koaličním poslancem -, že úředníci tímto způsobem přesvědčili vládu. Já si myslím, že výhrady, které uvádí vláda ve svém nesouhlasu, jsou víceméně úsměvné, ne-li tedy je ještě více zlehčit. Mohu se vyrovnat se všemi námitkami, které dává vláda. Pokud vláda hovoří o tom, že by chtěla komplexněji upravovat tuto problematiku, tak já chci říci, že jde pouze o změnu principu. Pokud měníme princip z nenárokového na nárokové vymáhání škody s tou výjimkou zvláštních důvodů, které by k tomu mohly vést, tak jistě není argumentem patřičným, že vláda chce tematiku zpracovat komplexněji. Jde pouze o to, aby tento princip byl změněn co nejdříve. Z toho důvodu jsme podali tuto velmi jednoduchou a rychlou novelu.
Pokud jde o právě důvody zvláštního zřetele hodné, to znamená výjimka, kdy by i při přijetí této úpravy nedošlo k vymáhání této škody po úředních osobách, zde jsem se již vyjádřil. Já si myslím, že je vhodné, aby v dalším legislativním procesu, pokud, kolegové a kolegyně, k tomuto legislativnímu posunu svolíte, tak by bylo vhodné, aby bylo diskutováno nad šíří výjimky. Její skutečná legislativní stylizace je velmi obtížná, to jsem se již vyjádřil. ***