(10.00 hodin)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji vám. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Šulc: Hezké dopoledne, paní předsedající, vážená vládo. Já bych se vrátil od aut trošku k politice a vzkázal bych vaším prostřednictvím panu Váňovi, že jsem měl z jeho vystoupení radost. Já jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi tady v Praze na vysoké škole musel povinně pět let chodit do školy a skládat státnice z marxismu-leninismu. Já mu musím dát jedničku s hvězdičkou. Vím, že i pan kolega Kováčik z toho měl určitě radost. Pan Lenin s Marxem a Engelsem se dnes opravdu museli vrtět ve svém hrobě. Takovou zrůdnost už jsem dlouho neslyšel! Děkuji. (Potlesk z pravé strany.)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Děkuji. Hlásí se ještě někdo do rozpravy? Pokud tomu tak není, tak rozpravu končím.
Zazněl zde návrh ze strany pana poslance Váni. Byl to návrh na nesouhlas s odpovědí na interpelaci. Přivolám kolegy a nechám o tom hlasovat. (Předsedající gonguje a chvíli čeká.)
Zdá se, že nás už více nebude. Takže zahajuji hlasování. Kdo je pro? Kdo je proti?
Hlasování pořadové číslo 199, z přihlášených 93 pro 23, proti 38. Tento návrh byl zamítnut.
Přistoupíme tedy k projednávání další interpelace. Je to písemná interpelace pana poslance Miroslava Váni ve věci komu slouží daňová reforma, čili úprava spodní sazby DPH, sněmovní tisk 530. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Váňa: Dobrý den, paní místopředsedkyně, dobrý den, dámy a pánové, kolegyně a kolegové.
Pane nepřítomný premiére, vyslovuji nesouhlas s vaší odpovědí na písemnou interpelaci, kterou jsem vám zaslal v předchozím období.
Pane nepřítomný premiére, od sametové revoluce nás dělí 22 let. Většina nás, lidí, čekala, že změny za těch 22 let, změny porevoluční, budou změnami, které budou celospolečensky prospěšné, ale které budou rovněž i ekonomicky pro většinu z nás, pro většinu lidí, pro naše rodiny, změnami pozitivními. Lidé se těšili na to, že budou žít v demokratické společnosti. Lidé se těšili na to, že budou mít šanci a právo ovlivňovat chod věcí veřejných, kde budou svobodně probíhat svobodné a regulérní volby, kde bude kulturní politický souboj, kde bude politická pluralita, kde bude svoboda slova, svoboda tisku, volnost názorů a kde se lidem bude žít obecně demokraticky, ale i ekonomicky, lépe. Proto lidé cinkali klíči. Těšili se na pozitivní změny. Většina lidí očekávala takové celospolečenské i ekonomické změny, které povedou k růstu jejich životní úrovně, které povedou k jejich vyššímu životnímu standardu, prostě rodiny si bláhově naivně myslely, že jim bude ekonomicky líp, že se jim jejich ekonomicky život zlepší.
Bylo by přece bláhové zapírat, že za těch 22 let se nic nezměnilo. Bylo by nefér neocenit celou řadu pozitivních změn, celou řadu pozitivních kroků. Prostě, řada věcí se nám všem za těch 22 let povedla. To ano. A bylo by bláhové tvrdit opak. Za těch 22 let v důsledku vědeckotechnického pokroku se změnila drtivá většina výrobků, zboží, zaznamenala zcela zásadní proměny různá odvětví ekonomiky, některá obrovský skok - informatika, počítače, výrobní technologie, stavební technologie, zdravotnictví, a tak bych mohl jmenovat i další odvětví. Postavila se řada krásných a skvostných architektonických staveb, vybudovaly se krásné domy, změnily se tváře obcí a měst.
Za těch 22 let se posunul i věk založení rodiny a společnost se změnila tím, že se potichu začal vytrácet klasický běžný model úplné rodiny. A tak rapidně poklesl počet sňatků, rapidně poklesl počet vícepočetných rodin. Naopak přibyl počet rozvodů, objevilo se v rodinách násilí, týrané děti, a tato domácí trestná činnost.
Víte, kolegyně a kolegové, možná pro někoho to říkám zbytečně obšírně a zdlouhavě, ale promiňte mi ti z vás, kteří si to myslíte, toto krátké zamyšlení nad těmi uplynulými 22 lety. Já jsem chtěl obyčejně lidsky touto krátkou vzpomínkou říci, jak jsme se hluboce změnili my sami. Ano, my sami. Máme mobilní telefony, iPody, tablety, notebooky, počítače, pořádáme videokonference, navštěvujeme 3D kina, tak jsme zavaleni a obklopeni moderní špičkovou technikou, možná té technice začneme my, lidé, za chvíli i překážet. Možná, kdybychom si někdy tiše stoupli před supermarket a sledovali odcházející zákazníky s naplněnými koši, tak bychom mohli říci: "Oč tu jde? Vždyť už je blahobyt, vždyť se máme všichni dobře." Ale on by to byl zbrklý, unáhlený závěr, ona by to byla zkreslená nepravda.
Dámy a pánové, ta opravdu pravá realita všedního dne té naší všední běžné české rodiny je na míle vzdálená tomuto snu. Já jsem přesvědčen, že mezi lidmi a obecně vzato ve společnosti převládá pocit zklamání, pocit beznaděje, pocit opuštění, pocit jakési podvedenosti. Lidé se stávají apatickými. Slovo politika jako by se stalo sprostým slovem, jako by to byla nadávka. A tak se možná mnozí z nás někde i bojí říci, že jsme poslanci, protože jsme se svojí oblibou dalece za uklízečkou, která se jeví býti potřebnější než my. To je prostě realita. Tak nás cejchují lidé za naši práci. A mladí lidé? Přátelé, běžte mezi mladé lidi a řekněte jim srdnatě, co děláte. A když vyjdete nezraněni, celí, tak budete mít štěstí. Obecně vzato, drtivá část mladé generace, i ta, která ještě u volebních uren nebyla, má odpor k nám politikům. Má odpor k politice jako takové. ***