(19.20 hodin)
(pokračuje Doktor)
Ve svém projevu se budu vyjadřovat výhradně k jedné jediné části tohoto jednání a ono se také ze všeho nejvíce týká pozice České republiky, kterou zaujal pan premiér a víceméně sdílel i pan ministr financí.
Víte, upřímně řečeno, pobavily mě dva výroky. Pobavily v lehkém sarkastickém kontextu myšleno. Do jisté míry naznačují, jak strašně na tom Česká republika z pohledu svých vládních zástupců, resp. zvolených zástupců je. Jedna slova řekl místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí. Přirovnal situaci České republiky k pojištěnci. Už onen pokus o to, zmást českou veřejnost a tvářit se, že účast ve stabilizačním projektu a případná půjčka a podíl na vytvoření dostatečného polštáře Mezinárodního měnového fondu, pokus o to, zaměnit slova a význam slov "pojištěnec" a "pojistitel", tedy pojišťovna, svědčí o pokusu o manévr vnutit lidem záměnou ustáleného významu slov manévr, který ve svém obsahu a ve svém důsledku je úplně jiný. Namítám: Česká republika není pojištěncem. Česká republika se nepojišťuje. Česká republika je v této konkrétní situaci pojišťovnou, pojišťovací institucí, která se má ptát, jak vysoká míra pojišťovacích rizik, jak vysoká míra skutečného plnění tomu, kdo se u nás chce pojistit a kdo potřebuje naše peníze, aby zvýšil svou kredibilitu, tady je. A jak vysoká míra rizika a pravděpodobnosti naší ztráty visí ve vzduchu.
Druhá slova řekl někdo jiný. Je jím předseda opoziční strany, sociální demokracie. A ta slova nebudu více komentovat než tím, že je zopakuji. "Případná účast na půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu ve výši zhruba 90 mld. korun je věc, která se nám do tří let vrátí." Je neuvěřitelné vidět v realitě, jak může předseda sociální demokracie abstrahovat od toho, že každá rozvaha má z hlediska bilance dvě strany, má svá aktiva, má svá pasiva, má závazky, které plynou z účasti v takové situaci. A pokud pan předseda sociální demokracie neví, že vedle toho, že z evropských peněz nebo z evropských zdrojů peníze pravidelně dostáváme a jsme příjemci, pak jsme taky povinni vůči Evropě něco plnit, a v kontextu takové bilance rozhodně nelze říkat, že případná účast ve stabilizačním projektu je věc, která se nám za tři roky vrátí. Není to prosím pravda.
A protože si myslím, že nejsme těmi pojištěnými nebo těmi, kdo se chtějí pojistit, a protože se obávám toho, že pokus o modernistický trend, o modernistické zjednodušené vyjádření a zjednodušený postoj, kdy někteří z nás se snaží jakoby být v tom rychlíku, který některým vyvoleným nabídne snad účast na nějaké vybrané VIP party, chci upozornit, že v souvislosti s tímto programem jsou zde vážná rizika a vážné pochybnosti o tom, že je vůbec ve svém základu myšlen vážně.
A protože jsem ve svém úvodu poděkoval panu premiérovi za pozici, kterou Česká republika, resp. on sám zaujal, mám k němu jeden jediný požadavek. Chtěl bych, aby vedle té vyslovené obezřetnosti a velké zdrženlivosti, kterou Česká republika projevuje, zazněla také jasná definice podmínek České republiky, které má k případné účasti. Protože říkat jsme zdrženliví, říkáme, že spíše ne za těchto podmínek, je z mého pohledu správné, ale je také správné burcovat k záchranným pracím. Je správné burcovat k té zásadní kvalitativní změně, ke které z mého pohledu musí v Evropě dojít.
Víte, myslím si, že půjčka Mezinárodnímu měnovému fondu a jeho sanace části dluhů evropských zemí je pokus o fintu bez míče. Pokus o matení tělem. A dovolte, abych to doložil pár čísly. V roce 2012, tedy v příštím roce, bude v evropském prostoru - a tady prosím myšleny všechny země Evropské unie, nikoliv jenom země europrojektu - splatný naprosto historický a ojedinělý objem dluhopisů z minulosti. Tedy těch dluhů, které dané země nadělaly v letech předchozích. A samozřejmě tady platí také dovětek - s příslibem zhodnocení, které odpovídalo jejich tehdejší kondici. Ty dluhopisy budou tedy příští rok, jak se říká, maturovat. Zhruba 12 % evropského dluhu, takový jev tady ještě nikdy nenastal! A pokud chcete vědět to číslo, je to 1,2 bilionu eur. 1 200 mld. eur bude splatných příští rok. A považte, pouze dluhopisy Itálie, Francie a Německa činí z toho objemu - tedy zhruba 1 200 miliard - 519 miliard eur. Pravou polovinu.
Všechny ty země jsou v situaci, kdy mohou splatit staré dluhy pouze dluhy novými. Maturující dluhopisy vydané v nějakých emisních podmínkách, úročené náklady, které rozhodně neodpovídají realitě, budou znamenat, že evropské země si budou muset půjčit pouze dluhy nové. Splatit staré dluhy dluhy novými. A světě div se - to největší riziko z této operace podle mne nespočívá v tom, že bych si myslel, že ty evropské země dluhopisy neumístí. Já myslím, že s velkými potížemi ano. Ale skutečné riziko spočívá v tom, že žádná z těch národních ekonomik, Itálie, Německo, Francie ale i mnoho dalších zemí, nemůže počítat s tím, že náklady těch operací budou stejně vysoké jako ty náklady staré.
Německo se dnes diví, když prodává výrazně dráže, nežli prodávalo před půl rokem. Ale z pohledu těch maturujících dluhopisů bude prodávat nesrovnatelně dráže, nežli by prodávalo, resp. umisťovalo svoje dluhopisy před lety. A tak největší riziko anebo velká míra rizika pro ty země, které jsem zmínil, spočívá právě v tom, že pokud by umisťovaly dluhopisy na trhu samy, byly by to jejich národní ekonomiky, které by trpěly těmi zvýšenými náklady na obsluhu jejich dluhů.
Tvrdím, že proto je tady požadavek na onen velmi drahý manévr, kterého aranžérem má být Mezinárodní měnový fond. Můžete namítnout, že oněch 200 mld. eur je v podstatě ve srovnání s 1,2 bil. marginálie. Je to šestina. Tedy ne nevýznamný impuls. A je to právě dost na to, aby se evropské země dostaly v pohledu případných investorů do úplně jiného světla. Proto přichází Mezinárodní měnový fond, proto souběžně někdo aranžuje potřebu účasti i nečlenských zemí europrojektu na tom, aby se spolupodílely na aranžmá věci, která má zajistit podle mého vidění světa jednu jedinou věc. Náklady, které by trpěly ekonomiky - zdůrazňuji národní ekonomiky konkrétních zemí, které nechtějí přenést na bedra zemí jiných. A tady považuji za kacířské a neakceptovatelné, že takové náklady mají nést i země, které nejsou členskými zeměmi europrojektu. To považuji za varovné a to je věc, kterou odmítám.
Chtěl bych říct, že být obezřetný či odmítavý k projektu eurounie, měnové unie, kterého selhání vnímáme bez ohledu na to, kam patříme z hlediska svých názorů a postojů k této věci, každý jediný den neznamená být protievropský. To bych chtěl zdůraznit. Byl bych velmi nerad, aby i tady někdo zase nasazoval oslí hlavu a označoval mě za euroodmítače či odmítače rozšiřování Evropské unie. Naopak, byl bych velmi rád, kdyby jednu jedinou desetinu oněch zdrojů, které někdo bude požadovat na stabilizaci hloupého a života neschopného projektu, věnoval na myšlenku rozšiřování společného trhu. Je zvláštní, že se Evropská unie zabývá projektem stabilizace eura, které konkrétním národním ekonomikám přináší další a další vícenáklady, a ani desetinu těchto zdrojů nedává ve smyslu a ve prospěch projektu budování a rozšiřování společného trhu. A také vyjadřuji naději, že ať už se stane v Evropě cokoliv, nebude společný trh ta hodnota a ta veličina, o kterou případně Evropa přijde. ***