(11.40 hodin)
(pokračuje Grospič)
Ovšem právě ony paušální ideologické soudy o totalitárních přístupech v sovětském soukromém právu a návratu k tradičním úpravám, které jsou několikrát zmiňovány v důvodové zprávě, by v moderní normotvorbě měly být fakticky nahrazeny spíš důkladnou analýzou toho, co v soukromém právu nefunguje a proč je třeba provést konkrétní navrhovanou změnu těch či oněch společenských vztahů, včetně nastínění různých variant jejich řešení.
Na návrhu občanského zákoníku je pak zcela zřejmé, že na počátku příprav rekodifikace nebyly dostatečně vymezeny tzv. materiální předpoklady normotvorby, nebyla provedena ani sociologická, ani ekonomická, ani případně právně-filozofická analýza dosaženého stupně rozvoje společenských vztahů, která by ústila do určení možnosti těch vztahů, které nutně vyžadují právní úpravu, např. mohu zmínit otázku práva pastvy nebo výměnku, které dnes působí archaickým dojmem, přípravě těch právních vztahů, jejichž regulace je obsolentní. Právně teoreticky je také nezdůvodnitelný názor, že tuto analýzu představuje věcný záměr nového občanského zákoníku.
Další problém, s nímž se návrh občanského zákoníku od počátku potýká, je spojen také s tím, že nebyla provedena analýza soudní judikatury, z níž by vyplynulo, co v soukromém právu nefunguje, a proto je potřeba tyto věci změnit. Namísto toho se vyšlo z předpokladu, že základním ideovým zdrojem kodifikace má být československý právní návrh občanského zákoníku z roku 1937 a některé vybrané zahraniční občanské kodexy, zejména kodex občanského práva rakouského.
Chtěl bych zde zmínit jednou replikou s odbočením, že právě prvá Československá republika trpěla po celou dobu své existence právním dualismem, který si přinesla z Rakouska-Uherska, a právě v této souvislosti i politické diskuse a věcné problémy zabránily reálné kodifikaci občanského práva v době prvé republiky. Příměr s navrhovaným kodexem z roku 1937 tedy trpí vážnými vadami z hlediska odrazu společenských vztahů i nezbytné míry judikatury, která by potvrdila správnost tehdejší kodifikace a zohlednění společenského vývoje. Česká společnost se však od té doby posunula o více než 70 let.
Autoři návrhu si také do jisté míry sami protiřečí, neboť na stranu jednu uvádějí, že funkcí občanského zákoníku není působit jako nástroj řízení společnosti, a na stranu druhou opomíjejí základní principy právní regulace, že právo vždy vychází z konkrétních společenských poměrů a že právem nelze efektivně zavádět instituty, které se ve společnosti reálně nevyskytují. Stejně tak je třeba velmi obezřetně přijímat instituty, které jsou v zahraničí nebo v českém prostředí a mohou zde fungovat zcela opačně.
Předkládaná rekodifikace občanského, nebo můžeme říci s vysokou mírou odpovědnosti soukromého práva nerespektuje ani legislativní pravidla vlády, neboť změnový zákon nebyl vládou předložen a u takto rozsáhlé kodifikace by byl žádoucí aspoň jeho hrubý nástin. Zákonodárci tak při projednávání návrhu nemohou mít jasnou představu o tom, do jakých ustanovení souvisejících právních předpisů se výrazné změny, které návrh občanského zákoníku přináší, přesně promítnou. Sám moment, že občanský zákoník obsahoval při svém předložení do Poslanecké sněmovny 3 046 paragrafů, a sama skutečnost, že dnes budeme v rámci třetího čtení hlasovat o pozměňovacích návrzích, které jsou obsaženy na 66 stránkách textu, hovoří o vážné míře problémů, které s sebou může občanský kodex přinést. Myslím si, že to podtrhuje i odborná diskuse, která se promítala a probíhala na půdě ústavněprávního výboru i Ministerstva spravedlnosti v rámci expertů jednotlivých politických stran.
Chtěl bych říci, že považuji za potřebné také upozornit na skutečnost, že návrh přebírá do své úpravy řadu institutů z jiných právních předpisů, jejichž části v závěrečných ustanoveních návrhu zákona ale nejsou zrušovány. Stávající znění důvodové zprávy, např. i citované články o legislativních pravidlech vlády, nenaplňují a naopak se důvodová zpráva vyčerpává přílišnou měrou popisy historie právních institutů a částečně i rozborem právních úprav jiných států, aniž by však jednoznačně vysvětlovala význam nových institutů a smysl konkrétních ustanovení v současném praktickém životě. V historii, kdykoli právo chtělo předjímat společenské vztahy, stávalo se velice často, že bylo nefunkční a velice záhy se muselo přistupovat k rozsáhlým změnám a rekodifikacím.
Pokud se přijímá nová kodifikace, mělo by se také právem očekávat, že s sebou přinese změny oproti danému stávajícímu stavu. Mělo by se jednat o změny, které jsou skutečně opodstatněné, jinými slovy řečeno, v opačném případě diskontinuita by byla na místě tam, kde pro to existují věcné důvody, například v tom smyslu, že se dosavadní právní úprava v praxi neosvědčila nebo neodpovídá současnému vývoji společnosti. Návrh občanského zákoníku se však opírá o diskontinuitu za každou cenu. Pokud se dosavadní úprava v praxi vžila a nečiní problémy, není na místě ji opouštět. To by mělo platit jak pro terminologii, tak pro obsah právní úpravy. Nemohu se ubránit dojmu, že v této souvislosti předložený kodex občanského práva, který si klade na cíl kodifikovat celou oblast soukromého práva, předjímá a priori jako základ všeho vlastnické vztahy a v určitý moment se bude dostávat do rozporu i s Listinou základních práv a svobod, protože si přisvojuje v určitém momentě právo vykládat základní práva, která jsou již zakotvena v tomto ústavním předpise. Návrh občanského zákoníku by tedy mohl bezdůvodně měnit dosavadní vžitou terminologii a v konkrétních případech by např. způsobilost k právním úkonům mohl nahrazovat svéprávností, právní úkon právním jednáním, nicotnost právního úkonu zdánlivým právním jednáním, věcná břemena služebností a reálnými břemeny, společné jmění manželů majetkovým společenstvím se zákonným režimem a smluvním režimem a režimem založeným na rozhodnutí soudů. To jsou věci podstatné právě ve vztahu k Listině základních lidských práv a svobod.
Ještě závažnější jsou z pohledu Komunistické strany Čech a Moravy změny obsahové. Návrat k právním úkonům s přivolením zákonného zástupce, změna koncepce odpovědnosti s odpovědností jakož (?) sekundárního nepříznivého následku vzniklého v důsledku porušení primárních povinností na odpovědnost za splnění určité povinnosti, změna v podstatě institutu promlčení, koncepční překrývání případů nicotnosti právního jednání s absolutní neplatností, radikální změny v dědickém právu nebo otázky širokého pojetí věcí v právním smyslu, které je důsledkem opuštění koncepce právních vztahů, a změny v oblasti odpovědnosti za škodu.
My jsme přistupovali jako klub Komunistické strany Čech a Moravy s vysokou mírou odpovědnosti. Své základní pochybnosti a návrhy jsme sdělili v rámci prvého čtení. Poslouchali jsme velice pozorně a danou mírou se zapojovali i do odborné diskuse. Byli jsme však vedeni přesvědčením, že navrhovaná kodifikace občanského práva je věcí natolik složitou a natolik vážnou, že jde především o koncepci pojetí občanského práva, kterou nelze až tak vylepšovat jednotlivými pozměňovacími návrhy. Přesto jsme několik doplňovacích návrhů načetli zejména ve druhém čtení zde v Poslanecké sněmovně. ***